ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2943.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2943/2022-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně M. D. , bytem XY, zastoupené Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalovaným 1) SMART Financial s.r.o. , se sídlem v Olomouci, Hněvotínská 241/52 (identifikační číslo osoby 476 78 721), zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, a 2) L. J. , se sídlem XY, o zaplacení 26 543 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 133/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 7. 2021, č. j. 69 Co 6/2021-194, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 7. 2021, č. j. 69 Co 6/2021-194, potvrdil rozsudek ze dne 14. 1. 2020, č. j. 8 C 133/2019-88, ve výrocích, jimiž Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) zamítl žalobu na zaplacení 21 574 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 25. 5. 2016 do zaplacení proti žalované, stejně jako zamítl žalobu na zaplacení 4 969 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 25. 5. 2016 do zaplacení proti žalovanému; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti v něm dovozených závěrů, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.
Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, uznal, že se nejedná o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup, pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání. To znamená, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu případně neobstojí, bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by totiž představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť; vždy však musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Dovolání, resp. podání, jímž ho doplnila právní zástupkyně z řad advokátů, která byla žalobkyni pro dovolací řízení ustanovena usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 6. 2022, č. j. 69 Co 253/2022-257, uvedené postuláty nesplňuje, neboť v něm není specifikováno, které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř., a ve vztahu k jaké právní otázce, má žalobkyně za splněné, a chybějící údaje se spolehlivě nepodávají ani z textu dovolání; dovolatelka v něm sice prosazuje, že „způsob provedeného zápočtu s ohledem na neplatně sjednanou rozhodčí doložku je neplatný od samotného počátku, a tudíž má právo na vrácení neoprávněně exekuované a následně vyplacené částky“ , a přestože tuto otázku označuje za zásadní , neuvádí, které z kritérií přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. má v tomto směru za naplněné. Nejinak je tomu i ohledně v dovolání formulované a z pohledu dovolatelky „ podstatné “ otázky „přechodu práva na náhradu škody z původního soudního exekutora na žalovaného za situace, kdy tento převzal exekutorský úřad v celém rozsahu a měl by tak být vázán úkony svého právního předchůdce, a to jak ve vztahu k právům, tak i ve vztahu k závazkům výkonu své činnosti“.
Absence náležitého údaje o tom, v čem podle dovolatelky spočívá splnění předpokladů přípustnosti jejího dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti v intencích §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 10. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu