ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3067.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3067/2021-316
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. F. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Šafránkem, advokátem se sídlem Praha, Truhlářská 1108/3, proti žalovanému P. K., bytem XY, zastoupenému Mgr. Adamem Zítkem, advokátem se sídlem Tachov, náměstí Republiky 60, o zaplacení 1 800 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 223/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, č. j. 36 Co 94/2021-296, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 1 800 000 Kč s příslušenstvím z titulu smluv o půjčce.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2017, č. j. 34 C 223/2017-83, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 800 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 22. 1. 2017 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 4. 2018, č. j. 15 Co 38/2018-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli smlouvy o půjčce dne 31. 7. 2008 ve výši 1 185 000 Kč, dne 12. 6. 2009 ve výši 300 000 Kč a dne 23. 12. 2009 ve výši 315 000 Kč (celkem 1 800 000 Kč), v každé smlouvě sjednali úrok 6 % ročně. Dohodou o změně smluv o půjčkách uzavřenou v srpnu 2015 odpustil žalobce žalovanému placení smluvního úroku.
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že dohoda o změně smluv ze srpna roku 2015 nebyla platným uznáním dluhu, neboť z ní nevyplývá, jakou částku měl žalovaný při jejím podpisu aktuálně dlužit, jakým způsobem měl svůj dluh splácet, ani do kdy měl být dluh splacen. Šlo pouze o změnu smluv o půjčkách v podobě odpuštění smluvního úroku ve výši 6 %, nikoliv o jednostranný a kvalifikovaný projev žalovaného s účinky uznání práva. Nárok žalobce tak vyhodnotil jako promlčený.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 11. 2019, č. j. 33 Cdo 3313/2018-150, odmítl.
Nálezem ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 392/20, Ústavní soud ke stížnosti žalobce zrušil rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího společně s usnesením Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu vlastnictví a právo na soudní ochranu zaručené čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud v poměrech projednávané věci dovodil, že písemný text dohody o prominutí úroků výslovně odkazuje na jednotlivé smlouvy o půjčkách, tedy je z něho patrné, z jakého důvodu a kolik žalovaný vedlejší účastník stěžovateli v době uzavření dohody dlužil (žalovaný zatím nic nevrátil). Uvedenou dohodu pak Ústavní soud vyložil tak, že jejím podpisem žalovaný vyjádřil svou vůli dluh zaplatit, byť samotný text dohody takový závazek výslovně neobsahuje; takový závazek ovšem obsahují původní smlouvy o půjčkách, k nimž se podpisem dohody z roku 2015 žalovaný opětovně přihlásil, a povinnost vrátit shora uvedenou částku (vzniklá podle původních smluv) zůstala dohodou z roku 2015 nedotčena. Ústavní soud – při vědomí, že uvedeným výkladem poněkud vykročil z praxe, jak bylo uznání dluhu zákonem č. 40/1964 Sb. chápáno - vzhledem k okolnostem této věci neshledal takový postup za nepřiměřený, a to ani v tom ohledu, že by byl pro žalovaného překvapivý. Obecné soudy (a ani žalovaný sám) se totiž hlouběji nepokusily vysvětlit, proč by vlastně žalovaný uvedenou dohodu podepisoval, pokud by svůj dluh nehodlal uznat. Přitom ekonomický účel dohody z roku 2015 je podle Ústavního soudu zcela zřejmý: stěžovatel dostane zpět dlužnou částku a žalovaný nebude muset hradit dohodnutý úrok. Rovněž je očividné, že přistoupil-li žalovaný na dohodu o změně dříve sjednaného právního vztahu podle shora citovaných smluv o půjčce, vzbudil ve stěžovateli důvodné očekávání, že mu budou jeho prostředky vráceny. Z uvedeného lze rovněž podle Ústavního soudu přesvědčivě dovodit, že hodnocený případ je dosti specifický, proto nemohly obstát úvahové a aplikační mechanismy spojené s institutem uznání dluhu, které obecné soudy jinak běžně používají a jež jsou za jiných okolností s to napomoci k nalezení spravedlnosti. Ústavní soud se zcela neztotožnil ani s názorem městského soudu, že hodnotit dohodu o prominutí úroků zároveň jako uznání dluhu by bylo nepřiměřené vzhledem k tomu, že jí uzavíraly obě strany (žalovaný a stěžovatel) jako právní laici. Naopak i z čistě laického pohledu lze podle Ústavního soudu přijmout, že souhlasí-li dlužník s tím, že mu věřitel odpustí sjednané úroky, znamená to současně potvrzení původního dluhu. (…) Vyloučily-li obecné soudy možnost posouzení shora uvedené dohody zároveň jako uznání dluhu ze strany žalovaného, neinterpretovaly podústavní právo v jeho ekonomicko-sociální kauzalitě a při respektování zásady smluvní autonomie, tedy neinterpretovaly ho ústavně souladným způsobem.
V pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. 5. 2021, č. j. 36 Co 94/2021-296, Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 11. 11. 2020, č. j. 34 C 223/2017-232, kterým Obvodní soud pro Prahu 10 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1 800 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky ode dne 22. 1. 2017 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, „ zda uzavřením dodatku k dříve uzavřeným smlouvám o půjčce, kterým došlo k prominutí úroků, může zároveň dojít tím samým právním jednáním k uznání dluhů z dříve uzavřených smluv o půjčce “, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Dovolací argumentace je založena na přesvědčení, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 392/20, jímž v projednávané věci zrušil předchozí rozhodnutí nalézacích soudů, hodnotil dodatek ke smlouvám o půjčce v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře několikrát vyjádřil k závaznosti svých nálezů, která vyplývá z čl. 89 odst. 2 Ústavy, v němž se stanoví závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby. Podle převažující judikatury se závaznost netýká jen výroku rozhodnutí, ale též jeho odůvodnění v části obsahující tzv. nosné důvody rozhodnutí, tj. ratio decidendi (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 nebo nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2127/14). Ústavní soud vyložil, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá pro obecné soudy povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezech, tedy povinnost sledovat ratio decidendi, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral. Nesplnění těchto požadavků představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a představuje též porušení subjektivního základního práva dotyčné osoby dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, totiž práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Uvedený přístup akceptoval ve své judikatuře i Nejvyšší soud (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).
K otázce kasační závaznosti se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1642/11, takto: "V řízení následujícím po kasačním nálezu není prostor pro úvahy, zda je právní názor Ústavního soudu správný, fundovaný či úplný. Toto pravidlo neplyne z přesvědčení Ústavního soudu o jeho vlastní neomylnosti, nýbrž z nutnosti definitivně ukončit konkrétní spor a předejít nekonečnému soudnímu ping-pongu, který by neúměrně prodlužoval řízení, a tím porušoval právo účastníků na spravedlivý proces. Právní názor je logickým vyjádřením samotného smyslu kasace v právním řádu." Obdobně srovnej např. nález ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 15/14, nález ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. III. ÚS 467/98, či nález ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05.
Vzhledem k řečenému - situace, kdy posouzení dovolatelem předestřené právní otázky (zda uzavřením dodatku k dříve uzavřeným smlouvám o půjčce, kterým došlo k prominutí úroků, může tím samým právním jednáním zároveň dojít k uznání dluhů z dříve uzavřených smluv o půjčce) odvolacím soudem koresponduje s citovaným kasačním nálezem (což dovolatel nezpochybňuje), v němž Ústavní soud výslovně uvedl, že jím vysloveným právním závěrem „poněkud vykročil z praxe, jak bylo uznání dluhu zákonem č. 40/1964 Sb. chápáno“, nedává prostor pro úvahu o přípustnosti dovolání.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu