ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3199.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3199/2021-181
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Enkelados, a. s. , se sídlem v Praze 4, Jaurisova 515/4 (identifikační číslo 057 78 620), zastoupené Mgr. Ing. Janem Skřipským, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 891/5, proti žalované M. V. , bytem XY, zastoupené Mgr. Marií Farníkovou Fabišovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Pernerova 124/34, o 1.025.250 Kč a o částku rovnající se 0,1% denně z 1.500.000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 214/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2021, č. j. 19 Co 400/2021-142, takto:
Rozsudek ze dne 25. 5. 2021, č. j. 19 Co 400/2021-142, se ve výroku, kterým Krajský soud v Českých Budějovicích změnil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 15. 1. 2021, č. j. 4 C 214/2019-115, tak, že zamítl žalobu o 1.025.250 Kč a o částku rovnající se 0,1% denně z 1.500.000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 15. 1. 2021, č. j. 4 C 214/2019-115, uložil žalované zaplatit žalobkyni 1.500.000 Kč „se smluvním úrokem ve výši 8% ročně z částky 100.000 Kč od 17. 11. 2015 do zaplacení a z částky 1.400.000 Kč od 12. 12. 2015 do zaplacení“ (výrok I ), smluvní pokutu 2.245.500 Kč a smluvní pokutu 0,1% denně z částky 1.500.000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení (výrok II ) a na náhradě nákladů řízení 371.279 Kč (výrok III ).
Rozsudkem ze dne 25. 5. 2021, č. j. 19 Co 400/2021-142, Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I a v rozsahu smluvní pokuty 1.220.250 Kč ve výroku II potvrdil, změnil je ve výroku II tak, že zamítl žalobu o zaplacení 1.025.250 Kč a o částku rovnající se 0,1% denně z 1.500.000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 194.461 Kč. Ve vztahu k výroku napadenému dovoláním odvolací soud uzavřel: 1) Smluvní pokutu – majetkový nárok se samostatným skutkovým základem – nelze přiznat do budoucna; 2) Postoupení pohledávky smluvní pokuty se zřetelem k dohodě z 20. 2. 2019 není v rozporu s dobrými mravy; 3) Sjednaná sazba smluvní pokuty ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den prodlení je s ohledem na okolnosti panující v době uzavření smlouvy o zápůjče nepřiměřeně vysoká. Za skutečnosti odůvodňující snížení výše smluvní pokuty od 11. 12. 2016 do rozhodnutí ve věci (25. 5. 2021) o polovinu označil zajištění dluhu ze zápůjčky a smluvní pokuty do výše 500.000 Kč zástavním právem na nemovitých věcech žalované zřízeným smlouvou z 10. 12. 2015 uzavřenou se zapůjčitelem, vlastní směnkou z 10. 12. 2015 vystavenou na řad zapůjčitele a úročení dluhu ze zápůjčky 8% ročně jen v případě, že zápůjčka nebude řádně a včas vrácena.
V dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o 1.025.250 Kč a o částku rovnající se 0,1% denně z 1.500.000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, žalobkyně namítla, že se odvolací soud při řešení otázky přiměřenosti výše smluvní pokuty a postupu při moderaci její výše odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil zjištěné skutečnosti, resp. je nesprávně interpretoval. Zápůjčka byla sjednána bezúročně a žalovaná ji mohla vrátit bez jakýchkoliv sankcí „ještě dlouhou dobu po splatnosti,“ strany ve smlouvě o zápůjčce nesjednaly „smluvní úrok z prodlení,“ jeho funkci měla převzít smluvní pokuta, která byla zástavním právem zajištěna jen do výše 500.000 Kč, směnka – argumentuje žalobkyně – není „v pravém slova smyslu“ zajišťovacím institutem a odvolací soud moderoval nad rámec ochrany spotřebitelů zakotvený v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části změnil.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu.
Dovolání je podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, protože napadené rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva – posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty –, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici, popř. které opomněl zjišťovat).
Podle §2051 o. z. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.
Po skutkové stránce vyšel odvolací soud z toho, že podle smlouvy z 10. 12. 2015 převedl na označený účet žalované (vydlužitelky) V. F. (zapůjčitel) ve dvou částkách 1.500.000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit dluh „včetně příslušenství“ v plné výši do jednoho roku od poskytnutí zápůjčky. V článcích 2.2 a 2.3 strany ujednaly úroky ve výši 8% ročně z dlužné částky, nezaplatí-li žalovaná dluh řádně a včas a v případě prodlení se splacením ve sjednaném termínu sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky (článek 3.5). Pohledávka s příslušenstvím a pohledávka smluvní pokuty do výše 500.000 Kč byly zajištěny zástavní smlouvou uzavřenou se zapůjčitelem 10. 12. 2015. Zástavou byly nemovité věci ve vlastnictví žalované (zástavkyně). Žalovaná vystavila 10. 12. 2015 na řad zapůjčitele bez protestu vlastní směnku na částku 1.500.000 Kč. Dluh ze zápůjčky (ani zčásti) žalovaná do 11. 12. 2016 nesplatila a listinou ze 4. 12. 2018 dluh uznala co do důvodu i výše (1.500.000 Kč). Dne 20. 2. 2019 uzavřely strany dohodu, jíž se zapůjčitel zavázal do 30. 3. 2019 nevymáhat dluh (1.500.000 Kč) a žalovaná se zavázala do 30. 3. 2019 zápůjčku uhradit na označený bankovní účet zapůjčitele; učiní-li tak, nebude zapůjčitel vymáhat „úroky z prodlení,“ tj. 8% ročně z dlužné částky od 10. 12. 2015, ani smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky. Smlouvou z 26. 8. 2019 zapůjčitel postoupil pohledávku ze smlouvy o zápůjčce a pohledávku smluvní pokuty žalobkyni.
Pro posouzení výše sjednané smluvní pokuty a její přiměřenosti nestanoví zákon žádná kritéria. Ustanovení §2051 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Uvážení týkající se přiměřenosti smluvní pokuty musí být založeno na posouzení individuálních okolností konkrétního případu, které soud shledá – se zřetelem na funkce smluvní pokuty a na účel moderačního oprávnění – právně významnými. Nejvyšší soud dovodil, že při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty se bere zřetel zejména na důvody, které ke sjednání posuzované výše pokuty vedly, a na okolnosti, které je provázely, přičemž není vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, tedy ke kritériu, jež je podle citovaného ustanovení rozhodné až pro úvahu o míře snížení smluvní pokuty, podmíněnou předchozím závěrem o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty. Smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku nelze považovat za nepřiměřenou, je-li její celková výše důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeného navyšování o jinak přiměřenou sazbu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006, ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4859/2009, ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3667/2010, ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3562/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1734/2012, a ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017). Použití moderačního oprávnění nemůže soud založit na zjištění, že vedle práva na smluvní pokutu vznikla oprávněnému další majetková práva z téhož porušení povinnosti, aniž by přihlédl k hodnotě a významu takové povinnosti, popř. na zjištění, že dluh utvrzený smluvní pokutou je zajištěn i jinak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1002/2008). Výši smluvní pokuty nelze hodnotit prizmatem skutečností, které nastaly po té, co byla – přiměřeně nebo nepřiměřeně – sjednána. Při posuzování přiměřenosti její výše proto nejsou rozhodné důvody, které způsobily prodlení s plněním utvrzeného dluhu, nebo okolnosti, za nichž k prodlení dlužníka došlo, případně skutečnosti které přispěly nebo jinak ovlivnily dobu trvání prodlení dlužníka s plněním utvrzené povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009).
Závěry odvolacího soudu, že výše smluvní pokuty nemůže být nepřiměřená, je-li přiměřená její denní sazba (přiměřenost je nutno posuzovat s přihlédnutím k hodnotě a významu zajištěné povinnosti podle sjednané denní sazby), že rozhodné jsou jen okolnosti panující v době uzavření smlouvy o zápůjčce, a že smluvní pokutu nelze přiznat do budoucna (což ani dovolatelka nezpochybnila), konvenují shora prezentované judikatuře Nejvyššího soudu. Jeho pochybení spočívá v tom, že nepřiměřenost výše smluvní pokuty založil jen na zjištění, že dluh žalované byl zajištěn zástavním právem a vlastní směnkou. To, že strany smlouvy o zápůjčce sjednaly – s odkládací podmínkou (§548 o. z.) – úroky z peněžité zápůjčky, tj. cenu za přenechání peněžních prostředků zapůjčitelem (§2392 odst. 1 o. z.), není kritériem rozhodným pro úvahu o nepřiměřenosti výše smluvní pokuty.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí v napadeném rozsahu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta první, o. s. ř.)
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu