ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.3667.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 3667/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. D. R., zastoupeného Mgr. Jaroslavou Malou, advokátkou, se sídlem v Mostě, SNP 1872, PSČ 434 01, proti žalované 1/ J. G. , jako správkyni konkursní podstaty úpadce V. B., zastoupené JUDr. Lubošem Pospíšilem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Osvobození 714/4, PSČ 412 01 a 2/ JUDr. P. H. , zastoupenému JUDr. Janem Veselým, Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze 6 - Břevnově, Loutkářská 2416/2f, PSČ 169 00, o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 Cm 101/2004, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2010, č. j. 10 Cmo 16/2010-315, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2010, č. j. 10 Cmo 16/2010-315, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 21. února 2008, č. j. 45 Cm 101/2004-248, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 21. ledna 2009, č. j. 45 Cm 101/2004-279a, Krajský soud v Ústí nad Labem určil ve vztahu k žalovaným 1/ J. G., jako správkyni konkursní podstaty úpadce V. B. (dále též jen „V. B.“) a 2/ JUDr. P. H., že pohledávka žalobce (JUDr. D. R.) ve výši 5.835.000,- Kč, s 26 % úrokem z prodlení za dobu od 1. května 1998 do 20. října 2003 a s 26 % úrokem z prodlení z částky 6.100.000,- Kč za dobu od 1. prosince 1997 do 30. dubna 1998 ve výši 625.125,20 Kč a dále smluvní pokuta ve výši 0,05 % denně z částky 5.835.000,- Kč za dobu od 20. října 2000 do 20. října 2003 ve výši 3.194.662,50 Kč, uplatněná v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce u téhož soudu pod sp. zn. 27 K 1019/2000, je po právu „s nárokem na oddělené uspokojení“ (bod I. výroku). Dále určil, že co do výše 3.194.662,50 Kč se pohledávka žalobce zamítá (bod IV. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Žalobce (jako zástavní věřitel) uzavřel s V. B. (jako se zástavním dlužníkem) dne 6. prosince 1994 zástavní smlouvu podle které zřídil V. B. k zajištění žalobcovy pohledávky z půjček poskytnutých V. B. ve výši 2.500.000,- Kč zástavní právo ke zděné hale na pozemku parc. č. 342 zapsaném na listu vlastnictví číslo 392 pro obec a katastrální území L. u L. Právní účinky vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nastaly k 7. prosinci 1994.
2/ Žalobce (jako věřitel) uzavřel s V. B. (jako dlužníkem) dne 23. ledna 1997 dohodu o splatnosti dluhu, podle které půjčil žalobce úpadci částku 2.900.000,- Kč.
3/ V. B. dne 23. ledna 1997 písemně potvrdil, že od žalobce převzal 2.900.000,- Kč na koupi nemovitosti, z čehož 1.400.000,- Kč převzal při podpisu potvrzení.
4/ V. B. dne 3. března 1997 písemně uznal, že mu žalobce půjčil 2.900.000,- Kč jako zálohu na koupi nemovitosti a dále mu poskytl půjčky ve výši 3.450.000,- Kč.
5/ Žalobce (jako zástavní věřitel) uzavřel s V. B. (jako s prvním zástavcem a zástavním dlužníkem) a se společností NOSTRO s. r. o. (jako s druhým zástavcem a zástavním dlužníkem) dne 3. března 1997 zástavní smlouvu, podle které zřídili zástavci k zajištění žalobcovy pohledávky z půjček poskytnutých V. B. ve výši 6.350.000,- Kč a k zajištění budoucích pohledávek zástavní právo k označeným nemovitostem. V. B. dal takto do zástavy zděnou dvojhalu na stavební parce číslo 343 a druhý zástavce pozemky parcelních čísel 343, 490/6 a 558/10, vše nemovitosti zapsané na listu vlastnictví číslo 392 pro obec a katastrální území L. u L.
6/ Žalobce uzavřel s V. B. dne 23. října 1997 dohodu podle ustanovení §585 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“ (dále jen „dohoda o narovnání“), podle které účastníci narovnali vzájemné vztahy z titulu poskytnutých půjček na částku 3.600.000,- Kč a potvrdili existenci žalobcovy pohledávky vůči V. B. z titulu poskytnutí zálohy na koupi nemovitosti ve výši 2.900.000,- Kč.
7/ Faxovým podáním z 26. srpna 1998, adresovaným žalobci, potvrdil V. B. vůči žalobci existenci dluhu ve výši 6.500.000,- Kč, s tím, že po splacení částky 400.000,- Kč a odepsání částky 265.000,- Kč činí dluh 5.835.000,- Kč.
8/ Žalobce přihlásil do konkursu vedeného na majetek úpadce dne 24. listopadu 2003 pohledávky v rozsahu, v němž je uplatnil žalobou v této věci došlou soudu 18. listopadu 2004.
9/ Podle seznamu přihlášených pohledávek přihlásil žalobce do konkursu vedeného na majetek úpadce pohledávky v celkové výši 30.600.110,30 Kč, z čehož bylo v konkursu zjištěno celkem 14.799.845,- Kč a popřeno celkem 15.800.265,30 Kč.
10/ Podle výpisu z katastru nemovitostí pro obec a katastrální území L. u L. jsou nemovitosti zapsané na listu vlastnictví číslo 392 ve vlastnictví úpadce.
Na tomto základě soud uzavřel, že:
1/ V řízení bylo prokázáno, že žalobce půjčil žalobci celkem 6.500.000,- Kč, z čehož zbývá uhradit 5.835.000,- Kč.
2/ Zástavní smlouvou z 3. března 1997 bylo prokázáno zajištění výše uvedených žalobcových pohledávek z půjček zástavním právem k výše uvedeným nemovitostem.
3/ Smluvní pokuta sjednaná v dohodě o narovnání pro případ prodlení V. B. s úhradou částky 5.835,000,- Kč ve výši 0, 1 % denně z dlužné částky je nepřiměřeně vysoká, takže soud přistoupil k její moderaci podle ustanovení §301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), tak, že přiznal žalobci nárok na smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně z dlužné částky a ve zbývajícím rozsahu (odpovídajícím na smluvní pokutě částce 3.194.662,50 Kč) požadavek na její úhradu zamítl. Smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně je v rozporu s dobrými mravy.
4/ Námitka promlčení vznesená druhým žalovaným je vyvrácena uznáním dluhu z 3. března 1997, a to vzhledem k ustanovení §110 větě druhé před středníkem obč. zák.
K odvolání žalobce (proti bodům II. a IV. výroku) a druhého žalovaného (proti bodu I. výroku) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. května 2010, č. j. 10 Cmo 16/2010-315, změnil rozsudek soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího rozsudku) v bodech I. a IV. výroku tak, že se určuje pravost:
- pohledávky žalobce ve výši 5.835.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení za dobu od 1. května 1998 do 20. října 2003,
- úroku z prodlení ve výši 26 % z částky 6.100.000,- Kč za dobu od 1. prosince 1997 do 30. dubna 1998 ve výši 625.125,20 Kč,
jako pohledávek s právem na oddělené uspokojení ze zpeněžení stavby na stavební parcele číslo 343, stavební parcely číslo 343 a pozemků parcelních čísel 496/10 a 558/10, vše nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví číslo 392 pro obec a katastrální území L. u L., u Katastrálního úřadu v Mostě,
- smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 5.835.000,- Kč za dobu od 20. října 2000 do 20. října 2003 ve výši 6.389.325,- Kč, jako pohledávky druhé třídy (první výrok).
Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý až čtvrtý výrok).
Odvolací soud se vypořádal nejprve s odvoláním žalobce, jenž namítal, že smluvní pokuta nebyla nepřiměřeně vysoká. K tomu odvolací soud - cituje ustanovení §39 a §544 obč. zák. a §301 obch. zák. - uvedl, že:
1/ Sjednaná smluvní pokuta je akceptovatelná a přiměřená.
2/ Na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat ani z toho, že dosahuje cca 40 % dlužné částky, neboť je důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval úpadce (čím déle by své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má plnit smluvní pokuta (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003 /rozsudek je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu/).
3/ Rozhodovací praxe soudů vyšších stupňů se v otázce úměry smluvní pokuty ustálila na tom, že smluvní pokuta sjednaná ve výši „zhruba“ 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována jako odpovídající dobrým mravům.
4/ Je-li smluvní pokuta vázána na prodlení se splněním peněžitého dluhu (jako v této věci), je dlužník zavázán k jejímu zaplacení vedle úroků z prodlení. Jde o dva různé právní instituty, které (i když se váží k porušení téže povinnosti) mohou obstát vedle sebe. Nárok na úrok z prodlení, jehož výše je stanovena právním předpisem, vzniká přímo ze zákona, bez ohledu na to, zda dlužníkovo prodlení má současně za následek vznik jeho dalších finančních povinností vůči věřiteli.
K argumentaci uplatněné v odvolání druhého žalovaného odvolací soud uvedl, že:
1/ Neobstojí námitka, podle níž soud prvního stupně nepřihlédl k důkazům, které druhý žalovaný předložil v příloze podání z 19. února 2008 (že tyto důkazy neprovedl). Označené podání (č. l. 100-246) neučinil druhý žalovaný, nýbrž úpadce, jenž nebyl a není účastníkem řízení. K důkazům připojeným k tomuto podání nesmí odvolací soud přihlédnout, neboť v rozporu s ustanovením §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, ačkoli (jak plyne z protokolu o jednání ze dne 23. ledna 2008 /č. l. 85/) účastníkům bylo poskytnuto poučení dle ustanovení §118b o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2007). Nebyl naplněn ani odvolací důvod dle §205 odst. 2 písm. d/ o. s. ř., neboť provedení výslechu navržených svědků, „kteří by se měli vyjádřit k tomu, zda ve věci půjček nešlo o disimulované právní úkony a zda nebyli vypůjčiteli oni sami“, se jeví nadbytečným v situaci, kdy v řízení nevznikly pochybnosti o platnosti dohody o narovnání.
2/ Podle zástavní smlouvy ze dne 3. března 1997 (důkaz touto smlouvou odvolací soud zopakoval) bylo zástavní právo k tam označeným nemovitostem zřízeno „k zajištění pohledávek žalobce vůči zástavním dlužníkům, které činí ke dni podpisu této smlouvy celkem 6.350.000,- Kč a k zajištění všech budoucích pohledávek s přísl.“.
3/ Z ustanovení §151b odst. 5 obč. zák. (ve znění účinném ke dni uzavření zástavní smlouvy ze dne 3. března 1997) vyplývá, že zástavní právo lze zřídit i k zajištění závazku, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky. Soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 1014/2003 /jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2006, pod číslem 15/) dovozuje, že zajišťovaná pohledávka, která má v budoucnu teprve vzniknout, musí být v zástavní smlouvě charakterizována zejména vymezením předmětu plnění, osoby věřitele a osobního dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem zajištění, a aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou. Platí dále, že má-li být zástavním právem zajištěna pohledávka, která vznikne v budoucnu, je třeba ji v zástavní smlouvě označit nikoliv (jen) podle titulu, na jehož podkladě bude založena, ale především tak, v jaké podobě podle něj vznikne; má-li být například podle smlouvy účastníků v budoucnu uzavřena smlouva o půjčce, je třeba zajišťovanou pohledávku v zástavní smlouvě označit jako „půjčku“ a nikoliv jako „závazek poskytnout půjčku“.
4/ Formulace zástavní smlouvy z 3. března 1997, že se ve prospěch věřitele zřizuje zástavní právo k „ zajištění všech budoucích pohledávek s přísl.“, nárokům kladeným na identifikaci budoucí pohledávky zjevně neodpovídá a závěr soudu prvního stupně, že žalobce prokázal, že zástavním právem byla zajištěna i pohledávka z titulu smluvní pokuty, je nesprávný.
Vzhledem k výše řečenému měl odvolací soud odvolání žalobce za důvodné zcela a odvolání druhého žalovaného z části; proto rozsudek soudu prvního stupně „změnil“ tak, že žalobě zcela vyhověl, s výjimkou části, jíž bylo požadováno určení, že i pohledávka z titulu smluvní pokuty je pohledávkou s právem na oddělené uspokojení.
Druhý žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu, jímž odvolací soud žalobě vyhověl) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel v dovolání nejprve reprodukoval průběh důkazního řízení před soudem prvního stupně, shrnul své odvolací námitky a popsal argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí. Poté úvodem namítl, že soudy obou stupňů postupovaly v řízení svévolně, důkazní řízení provedly ledabyle, spolehly se pouze na důkazy žalobcem předloženými listinami a ignorovaly celou řadu indicií nasvědčujících tomu, že právní úkony, na nichž žalobce zakládá svůj nárok, jsou absolutně neplatné, respektive, že jim nelze přiznat právní ochranu pro výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy (žalobcovy pohledávky jsou evidentně založeny na lichevních smlouvách) a dovolatelem navržené důkazy odmítly provést bez přiměřeného důvodu, aniž tento postup věrohodně a srozumitelným způsobem odůvodnily, čímž zatížily řízení zásadními procesními vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Napadenému rozhodnutí dovolatel dále v procesní rovině vytýká, že:
1/ Odvolací soud přehlédl, že dovolatel vznesl (vlastním jménem) důkazní návrhy již podáním ze dne 22. ledna 2008, tedy předtím, než se konalo (23. ledna 2008) první jednání ve věci a krátkou cestou je uplatnil i při onom jednání, před poučením dle §118b o. s. ř. Z průběhu řízení je navíc zřejmé, že svědectví osob navržených k výslechu může být významné.
2/ Důvody, pro které odvolací soud pokládal provedení výslechu navržených svědků za nadbytečné, jsou nepřesvědčivé, nelogické a nevěrohodné. V situaci, kdy dovolatel zpochybnil pravost, respektive též „pravoplatnost“ právních úkonů a k prokázání opaku navrhl výslechy svědků, nemohl soud apriori (jen s odkazem na listiny, jejichž pravost byla zpochybněna) uzavřít, že o těchto listinách nejsou pochybnosti, aniž umožnil takové pochybnosti prokázat.
Potud dovolatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu ve věci tzv. opomenutých důkazů v kontextu práva účastníka na spravedlivý proces, např. na nález Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (jde o nález uveřejněný pod číslem 254/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je - stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu) a dále na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94 (jde o nález ze dne 16. února 1995, uveřejněný pod číslem 10/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), III. ÚS 95/97 (jde o nález ze dne 12. června 1997, uveřejněný pod číslem 76/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), III. ÚS 173/02 (jde o nález ze dne 10. října 2002, uveřejněný pod číslem 127/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), III. ÚS 569/03 (jde o nález ze dne 29. června 2004, uveřejněný pod číslem 87/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), III. ÚS 359/05 (jde o usnesení ze dne 23. září 2005, uveřejněné pod číslem 22/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a III. ÚS 139/05 (jde o nález ze dne 20. října 2005, uveřejněný pod číslem 200/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
K tomu dovolatel cituje právní větu nálezu sp. zn. I. ÚS 118/09, dodávaje, že odvolací soud použil třetí z argumentů použitých v nálezu jako možný důvod „neakceptování“ důkazního návrhu účastníka řízení, totiž nadbytečnost dovolatelem navržených důkazů. Odvolací soud tak podle dovolatele vlastně argumentoval tím, že „určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“; je (však) vyloučeno, aby k ověření pravosti soukromé listiny postačilo (s praktickou jistotou) samo o sobě toliko ohledání listiny samé.
V soudní praxi se ustálila nezpochybněná praxe - pokračuje dovolatel - podle níž je při popření pravosti listiny „regulérním a nutným“ důkazem prokázání její pravosti dalšími důkazy (vyjma důkazu „ohledáním“ listiny samotné), zde minimálně výslechem osob na listině podepsaných (kromě žalobce i výslechem V. B.). Totéž lze dovodit i ve vztahu k dalším skutečnostem namítaným v řízení dovolatelem; že šlo ve skutečnosti o předstírané („disimulované“ /termín užitý dovolatelem/) úkony, které sloužily k zakrytí lichevních smluv, jež žalobce uzavřel s V. B. a dalšími osobami (včetně dovolatele) navrženými k výslechu.
Tím, že soudy nepřipustily provedení důkazů k „prokázání nepravosti“ listin, s odůvodněním, že v řízení nevznikly pochybnosti o platnosti listin (dohody o narovnání), předem apriorně vyloučily možnost takové pochybnosti prokázat (možnost provést důkaz opakem) a upřely dovolateli právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V rovině právního posouzení věci pak dovolatel uplatňuje následující námitky:
1/ K výši smluvní pokuty.
Dovolatel namítá, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení je neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). K tomu uvádí, že institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v §544 až §588 obč. zák. a jejichž smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran. Neznamená to však, že by v každém jednotlivém případě mohla být pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání o výši smluvní pokuty, při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je však výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek (§39 obč. zák.).
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba použít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (tj. funkci preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, jejichž vznik v konkrétním vztahu s porušením určité smluvní povinnosti lze očekávat, a musí mít dostatečnou, nikoli však přemrštěnou pobídkovou výši. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (tato část dovolací argumentace je zjevně převzata z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008).
V posuzovaném případě si účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Přiměřenost výše smluvních pokut je třeba v daném případě posuzovat především z pohledu zajištěných povinností vrátit ve sjednané lhůtě splatnosti půjčené částky. Mají-li být smluvní pokuty z hlediska jejich souladu s dobrými mravy přiměřené jednotlivým funkcím, které mají plnit, jeví se „takto sjednaná výše“ nepřiměřenou. Jak funkci preventivní a sankční, tak funkci reparační by smluvní pokuty z hlediska dobrých mravů v dané věci plnily, i kdyby byly sjednány v nižší hodnotě. I tak by byly dostatečným stimulem ke splnění povinnosti, dostatečně citelnou majetkovou sankcí pro případ, že dlužník nedostojí svým povinnostem, a odpovídajícím zabezpečením žalobce proti případným škodám, které by mu mohly vzniknout nesplněním zajištěných povinností. V posuzovaném případě nebylo možno usuzovat na nepřiměřenost smluvní pokuty z její celkové výše, která byla závislá na délce doby, během níž byl dlužník v prodlení se splněním zajištěných povinností, ale ze vzájemného poměru zajištěných povinností a sazby smluvních pokut stanovené za sjednanou časovou jednotku.
Vzhledem k poměrům na straně žalobce nelze uvažovat s jakoukoli škodou výrazněji přesahující půjčené částky, která by vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti splnit závazek včas; žalobce mohl být poškozen v intencích obvyklé úrokové míry peněžních ústavů (k čemuž dovolatel připomíná, že vedle jistiny je uplatňován i úrok z prodlení ve výši 26 % ročně z dlužné částky). Sjednané smluvní pokuty v daném případě nemohou plnit reparační funkci a sankční účel dohody o smluvních pokutách je realizován již v podobě přiznaných úroků z prodlení.
Dovolatel dodává, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se v otázce úměry této sankční povinnosti skutečně již ustálila, k čemuž příkladmo poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000 (jde o rozsudek), ze dne 22. června 2006, sp. zn. 33 Odo 447/2005 (jde o usnesení), ze dne 27. července 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006 (jde o usnesení), ze dne 23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004 (jde o rozsudek), ze dne 30. května 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005 (jde o rozsudek) a ze dne 24. června 2009, sp. zn. 33 Odo 1779/2006 (jde o rozsudek).
Zatímco smluvní pokuta sjednaná ve výši „zhruba“ 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována ještě jako odpovídající dobrým mravům - pokračuje dovolatel - ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,67 % (respektive 0,71 %) denně z dlužné částky je již nutno považovat s přihlédnutím k okolnostem daného případu za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům. K tomu dovolatel odkazuje příkladmo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, dále na rozhodnutí sp. zn. 3 To 904/99 (jde o usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. února 2000, uveřejněné pod číslem 5/2001 v trestní části Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), 29 Cdo 1583/2000 ( jde o rozsudek Nejvyššího soudu již zmíněný výše) a 33 Cdo 3072/2000 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001). Tím spíše je pak absolutně neplatné ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně z dlužných částek, jak je tomu v daném případě, uzavírá dovolatel.
Konečně dovolatel upozorňuje, že žalobce uplatňuje pohledávky z titulu „občanských“ smluv o půjčce, na čemž ničeho nemění ani uzavřená dohoda o narovnání. Nepřichází proto v úvahu použití moderačního práva soudu postupem dle §301 obch. zák. (jak nesprávně učinil soud prvního stupně); uplatněnou pokutu je proto nutno odepřít jako odporující dobrým mravům.
2/ K lichevním smlouvám.
Dovolatel dále oběma soudům vytýká, že důsledně nezkoumaly (přes jeho výslovnou argumentaci), okolnosti, za nichž došlo k uzavření závazku, tedy, zda smluvní strana nepřistupovala k uzavření smlouvy v nezkušenosti, tísni, rozumové slabosti nebo za rozrušení, což může mít zásadní význam pro právní posouzení věci (při úvaze, zda smlouva o půjčce, včetně vedlejšího ujednání o smluvní pokutě, je absolutně neplatná podle §3 odst. 1 a §39 obč. zák., jelikož jde o lichevní smlouvu); potud dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 .
S poukazem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu pak dovolatel dodává, že lichevními jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře, zneužívajíc něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. O lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin. Lichevní smlouvy jsou absolutně neplatné. V dotčeném ohledu dovolatel opět odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, z nějž dále přebírá i pasáž o historické úpravě lichevních smluv v §879 občanského zákona č. 946/1811 Sb. z. s., který od 28. října 1918 platil jako československý obecný zákoník občanský (dále jen „obecný zákoník občanský“).
Podle dovolatele lze dodat, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 8. července 1997, sp. zn. III. ÚS 77/97, uveřejněného pod číslem 94/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, zásad, uznávaných až do zrušení obecného zákoníku občanského (zákonem č. 141/1950 Sb.), tedy do doby, kdy po násilném zvratu v čsl. státě počalo docházet k rozrušování právního řádu, zcela odpovídajících demokratickým hodnotám státu, je třeba dbát i v současné době a z nich při aplikaci současného práva vycházet, a to zejména tam, kde současná právní úprava vykazuje mezery, které nezbývá než překlenout výkladem.
Dovolatel namítá, že v řízení před soudem prvního stupně vyšly najevo skutečnosti nasvědčující tomu, že v daném případě mohlo jít o lichevní smlouvu, konkrétně, že:
- Žalobce půjčoval V. B. finanční prostředky opakovaně často (jak sám přiznal při svém účastnickém výslechu) za situace, kdy byl V. B. v tísni (např. když mu energetici chtěli odstřihnout přívod energie do areálu, stáli před vraty a žalobce mu půjčil 200.000,- Kč).
- Žalobce nahrazoval bankovní ústav tím, že půjčoval širokému okruhu osob ve finanční tísni peníze v řádech desítek miliónů, přičemž si účtoval lichvářské úroky a smluvní pokuty a závazky si nadto ještě zajišťoval zástavními smlouvami na nemovitosti a blankosměnkami. Půjčky se přitom uskutečňovaly tak, že skutečná, nominální, výše půjčky byla nižší, než částka uvedená ve smlouvě o půjčce.
- V. B. uzavíral se žalobcem i další smlouvy nevýhodné pro V. B., které vzhledem ke svým majetkovým poměrům patrně neměl naději splnit.
Závěrem dovolatel podotýká, že v občanském soudním řízení se sice uplatňuje projednací zásada, podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. je však povinností soudu účastníka poučit o povinnosti tvrzení, přičemž nestačí jen obecné poučení o povinnosti tvrzení. V daném případě bylo poučení poskytnuté dovolateli ryze formální a obecně formulované. Soud jej měl vyzvat, aby v rámci své obrany uvedl, v čem spatřuje rozpor smlouvy s dobrými mravy, aby podrobně popsal, jak došlo k uzavření smlouvy a aby vylíčil okolnosti rozhodné pro posouzení, zda k uzavření závazku nedošlo v nezkušenosti, tísni, rozumové slabosti nebo za rozrušení, tedy za skutkové situace, která může mít zásadní význam pro právní posouzení věci.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud se zabýval nejprve přípustností podaného dovolání.
Dovolatel opírá přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., maje za to, že napadeným rozhodnutím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Pro úvahu, jde-li o měnící rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud v rozhodnutí formálně rozhodl podle §220 o. s. ř nebo zda postupoval podle §219 o. s. ř., nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně. Odlišností tu není toliko rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností pro rozhodnutí významných, rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud prvním výrokem svého rozsudku sice formálně ohlašuje „změnu“ rozsudku soudu prvního stupně, ve skutečnosti však přikročil ke změně rozsudku soudu prvního stupně jen v rozsahu týkajícím se zamítavého výroku (bodu IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně) ohledně části smluvní pokuty a v tom, že pohledávce z titulu smluvní pokuty upřel právo na oddělené uspokojení ze zajištění (určil, že jde jen o pohledávku druhé třídy). Z dovolání je zjevné, že proti tomu, že odvolací soud k odvolání dovolatele upřel pohledávce z titulu smluvní pokuty právo na přednostní uspokojení ze zajištění, dovolatel nebrojí. Dovolání je tak přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. jen v rozsahu, v němž odvolací soud k odvolání žalobce změnil rozsudek soudu prvního stupně potud, že žalobci přiznal smluvní pokutu i v rozsahu, ve kterém ji soud prvního stupně zamítl. Ve zbývajícím rozsahu je zkoumaný výrok z obsahového hlediska rozhodnutím, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v rozsahu, v němž bylo žalobě vyhověno. V této části tedy může být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam).
Řečené platí bez zřetele k tomu, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí dovolatele nesprávně poučil, že dovolání proti jeho rozhodnutí je přípustné bez dalšího (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V tomto rozsahu nicméně Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jelikož potud je napadené rozhodnutí v rozporu s níže rozebranou judikaturou Nejvyššího soudu.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé v popsaném rozsahu po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 241/2010 Sb.), zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že jeho judikatura je ustálena v závěru, podle kterého při popření pravosti pohledávky jiného konkursního věřitele (přihlašovatele pohledávky) má popírající konkursní věřitel (stejně jako popírající správce konkursní podstaty) k dispozici všechny hmotněprávní námitky, jež by ke zpochybnění existence popírané pohledávky mohl vůči svému věřiteli uplatnit dlužník (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 1366/2005, uveřejněný pod číslem 95/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud se věcí zabýval nejprve v rovině jejího právního posouzení.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
1/ K výši smluvní pokuty.
Podle ustanovení §544 obč. zák., sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (odstavec 1). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odstavec 2).
Dle ustanovení §545 obč. zák., nevyplývá-li z ujednání o smluvní pokutě něco jiného, je dlužník zavázán plnit povinnost, jejíž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, i po jejím zaplacení (odstavec 1). Věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, jestliže z ujednání účastníků o smluvní pokutě nevyplývá něco jiného. Věřitel je oprávněn domáhat se náhrady škody přesahující smluvní pokutu, jen když to je mezi účastníky dohodnuto (odstavec 2). Nevyplývá-li z dohody něco jiného, není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil (odstavec 3).
Ustanovení §301 obch. zák. pak určuje, že nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle §373 a násl.
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského zákoníku a obchodního zákoníku již v době uzavření dohody o narovnání a později nedoznala změn.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil i v rozsudku ze dne 18. října 2011, sp. zn. 32 Cdo 4469/2010, ustanovení §301 obch. zák. co do způsobu vymezení kriterií pro hodnocení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty patří k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou.
Uplatnění moderačního práva tudíž není závislé jen na výši smluvní pokuty. Přitom moderovat ve smyslu §301 obch. zák. lze pouze výslednou částku smluvní pokuty, nikoli vlastní způsob jejího určení (procentuální sazbu určující smluvní pokutu ze stanovené částky za každý den prodlení); srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. února 1994, sp. zn. 15 Co 481/93, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 1999, pod číslem 45 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 1734/2012.
Sazba 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení tak může v závislosti na dalších konkrétních okolnostech případu vést k závěru o nepřiměřeně vysoké smluvní pokutě, stejně jako může být shledána pro poměry dané věci přiléhavou.
Nejvyšší soud též uvádí, že v otázce přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty postrádají dovolatelovy úvahy logické vyústění. Odkazuje-li totiž dovolatel (jako na konzistentní s jeho argumentací) na judikaturu Nejvyššího soudu, jež pokládala za přiměřenou smluvní pokutu sjednanou sazbou 0,5 % denně z dlužné částky, pak ovšem není zřejmé (nejde-li prostě o chybný matematický úsudek), proč pokládá za nepřiměřenou smluvní pokutu sjednanou v nižší (!) sazbě 0,1 % denně z dlužné částky.
Dovolání je ovšem i tak opodstatněné v rovině dovolatelovy výhrady, že žalobce uplatňuje pohledávky z titulu „občanských“ smluv o půjčce, na čemž ničeho nemění ani uzavřená dohoda o narovnání, takže nepřichází v úvahu použití moderačního práva soudu postupem dle §301 obch. zák.
Jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak napadené rozhodnutí vychází z úvah založených na aplikaci ustanovení §301 obch. zák. (u odvolacího soudu potud, že důvod k použití moderačního práva v mezích tohoto ustanovení /oproti soudu prvního stupně/ neshledal).
Přitom k otázce, zda smlouva o půjčce uzavřená mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti před 1. lednem 2001 (podléhající režimu ustanovení §261 odst. 6 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000) se řídí i ustanoveními obchodního zákoníku, se Nejvyšší soud podrobně vyslovil v rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1224/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2008, pod číslem 44, na který v podrobnostech odkazuje.
Závěry tam obsažené lze shrnout tak, že v těchto případech se použijí jen obecná ustanovení daná pro závazkové vztahy občanským zákoníkem. Aplikovat na daný vztah úpravu obsaženou v §301 obch. zák., tudíž vskutku bylo vyloučeno a stejně tak nebylo možné prosadit úpravu obsaženou v §267 odst. 2 obch. zák., jež pro vztahy upravené obchodním zákoníkem vylučovala použití ustanovení §49 obč. zák.
Jinak řečeno, je-li ujednáním o smluvní pokutě zajištěna smlouva o půjčce uzavřená mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti před 1. lednem 2001, nelze přikročit k moderaci nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty podle ustanovení §301 obch. zák. Totéž platí, je-li ujednáním o smluvní pokutě zajištěna pohledávka ze smlouvy o půjčce, která byla předmětem „narovnání“ v dohodě o narovnání uzavřené ve smyslu §585 obč. zák. před 1. lednem 2001.
Oba soudy si při rozhodování o pravosti pohledávky z titulu smluvní pokuty zjevně neujasnily povahu zkoumaného právního vztahu a právní posouzení věci vycházející apriori z možnosti uplatnit na daný vztah moderační právo soudu ve smyslu §301 obch. zák. tudíž správné není. Přitom není úkolem Nejvyššího soudu spekulovat o tom, jakými úvahami by se soudy při svém rozhodování řídily, kdyby věc posuzovaly pouze v mezích případného (dovolatelem tvrzeného) rozporu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy. Dovolání je v příslušném rozsahu již proto opodstatněné.
2/ K odmítnutým důkazním návrhům dovolatele.
Odvolací soud se s odvolací námitkou dovolatele, že soud prvního stupně neprovedl jím navržené důkazy, vypořádal tak, že podání z 19. února 20 08 (č. l. 100-246) jednak nebylo podáním dovolatele, jednak obsahovalo důkazní návrhy uplatněné v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř.
Obsah spisu pak dává dovolateli za pravdu v tom, že námitku, že žalobce půjčoval na lichvářské úroky a že nominální výše půjček byla nižší, než částky uváděné ve smlouvách o půjčce, uplatnil již podáním došlým soudu 22. ledna 2008 (č. l. 60-62), v němž označil důkazy, které mají být provedeny, včetně výslechu označených svědků. Požadavek na výslech označených svědků uplatnil dovolatel rovněž v průběhu prvního jednání, které se ve věci konalo 13. února 2008 (srov. obsah protokolu o jednání, č. l. 97-99), vznášeje pochyby o tom, zda nešlo o úkony uskutečněné pozdějším úpadcem v tísni, rozporné s dobrými mravy a neplatné.
Nejvyšší soud pak již v rozsudku ze dne 26. listopadu 2002, sp. zn. 21 Cdo 426/2002, uveřejněném pod číslem 58/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že navrhne-li účastník soudu, aby provedl určitý důkaz, může tento svůj procesní úkon odvolat jen za podmínek uvedených v ustanovení §41a odst. 3 o. s. ř.; (jen tehdy) dojde-li odvolání úkonu soudu nejpozději současně s návrhem na provedení důkazu, postupuje soud stejně, jako kdyby účastník takový návrh nikdy neučinil. O důkaz, který nebyl uplatněn před soudem prvního stupně, nejde ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. tehdy, jestliže účastník za řízení před soudem prvního stupně navrhl provedení tohoto důkazu, i když soud prvního stupně důkaz, který byl potřebný ke zjištění skutkového stavu věci, neprovedl jen proto, že účastník později soudu sdělil, že na svém návrhu na provedení důkazu „netrvá“, nebo mu dal jinak najevo svůj názor, že důkaz nemá být proveden.
Úvaha odvolacího soudu založená na přehlédnutí důkazních návrhů uplatněných dovolatelem před skončením prvního jednání, které se ve věci konalo (§118b odst. 1 o. s. ř.), tudíž neobstojí. V situaci, kdy ony důkazní návrhy zjevně směřovaly k podpoře žalobcových tvrzení o lichvářské povaze půjček, je nesprávný i úsudek odvolacího soudu, že výslech navržených svědků se jeví nadbytečným v situaci, kdy v řízení „nevznikly pochybnosti o platnosti dohody o narovnání“. Dovolatel platnost ujednání, z nichž vzešla uplatněná pohledávka, svými tvrzeními zpochybňoval, takže k nim logicky měl vznášet i důkazní návrhy (a o tom, že jde o tvrzení důkazně neprokázaná, se mu do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo, mělo i dostat poučení soudu prvního stupně ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř.). Napadené rozhodnutí je tudíž v dotčeném ohledu postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. byl tak rovněž uplatněn právem.
Přitom není rozhodné, že žalobce s pozdějším úpadcem „narovnali“ vztahy z tvrzených lichvářských půjček dohodou o narovnání. Kdyby se dovolatelem nabízenými důkazy prokázalo, že vskutku šlo o půjčky lichvářské, pak by se (při nikým nezpochybněném zjištění, že právě tyto půjčky byly předmětem narovnání) tvrzený důvod neplatnosti půjček mohl případně prosadit i jako důvod plné nebo částečné neplatnosti dohody o narovnání (srov. i §586 obč. zák.).
Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení (§242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Zabývat se další dovolací argumentací pokládal za daného stavu věci za nadbytečné.
V další fázi řízení bude odvolací soud věnovat náležitou pozornost formulaci rozsudečného výroku, tak, aby ohlášené „změně“ rozsudku soudu prvního stupně odpovídal i obsah měněného výroku (aby šlo o měnící výrok i po obsahové stránce), včetně toho, aby se úvaha o případném (částečném) odepření práva na oddělené upokojení promítla formou zamítavého výroku a nikoli vlastním určováním pořadí pohledávky odvolacím soudem.
Pro úplnost zbývá dodat, že dovolatel též požadoval, aby Nejvyšší soud do doby, než rozhodne o dovolání, odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. Žaloba o určení pravosti a pořadí pohledávky je žalobou určovací. Rozsudek, jímž soud takové žalobě vyhoví, se nevykonává (výkon rozhodnutí ani exekuci podle něj nelze nařídit) a odložení jeho vykonatelnosti tudíž pojmově nepřichází v úvahu.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu