ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3567.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3567/2021-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem úřadu v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2 (identifikační číslo 00064581), zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, proti žalovanému J. N. , bytem v XY, zastoupenému JUDr. Davidem Lejčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 733/6, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 443/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2021, č. j. 11 Co 88/2021-135, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové, advokátky.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 11 Co 88/2021-135, potvrdil rozsudek ze dne 4. 9. 2020, č. j. 5 C 443/2018-106, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) určil, že pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, vše v k. ú. XY, zapsané na LV č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště XY(dále „předmětné nemovitosti“), jsou ve výlučném vlastnictví žalobce, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný byl zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (z něhož vznikly pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY– dále jen „předmětné nemovitosti“) v roce 2000 podle rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 18 D 433/2000 a sp. zn. 18 D 434/2000 vydaných v řízeních o dodatečném projednání dědictví po J. N., zemřelém dne 30. 1. 1978 a D. N., zemřelé 17. 3. 1984; v původních dědických řízeních po uvedených zůstavitelích nebyl pozemek parc. č. XY předmětem dědění, neboť J. N. a D. N. ho již 20. 9. 1977 kupní smlouvou prodali čs. státu – Výstavbě hl. m. Prahy – Výstavbě sídlišť Praha 1 za účelem výstavby sídliště XY. Jelikož ke dni 24. 5. 1991 náleželo právo hospodařit s předmětnými nemovitostmi společnosti IROP – inženýrské a realitní organizaci Praha, jakožto nástupci Výstavby sídlišť Praha, vlastnické právo k předmětným pozemkům přešlo podle zákona č. 172/1991 Sb. na žalobce. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že převod nemovitého majetku do tzv. socialistického vlastnictví státu nepodléhal registraci u tehdejšího státního notářství, a že podle kupní smlouvy byl převeden celý pozemek parc. č. XY, a nebylo proto zapotřebí vyhotovovat geometrický plán. Akcentoval, že výměra smlouvou převáděného pozemku není a ani v minulosti nebyla závazným údajem pro katastr nemovitostí (nadto od uzavření kupní smlouvy uplynulo více než 40 let, přičemž v mezidobí došlo k rozparcelování pozemku a ke zpřesňování měření). Přihlížeje ke skutkovým zjištěním soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 128/2011, v němž žalovaný vystupoval jako vedlejší účastník, a v němž byla otázka platnosti kupní smlouvy uzavřené 20. 9. 1977 rozsáhle přezkoumávána , posoudil kupní smlouvu jako platný právní úkon. Uzavřel, že žalovaný nemohl děděním nabýt pozemky, které jeho rodiče (zůstavitelé) v době své smrti již nevlastnili. Tvrzení žalovaného, že pokud by právní předchůdci žalobce nepostupovali liknavě, mohl nárok na předmětné nemovitosti uplatnit v restituci, neshledal důvodem pro aplikaci §6 a 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“), neboť taková okolnost nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva žalobce nabytého ze zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje především z toho, že „ otázka (ne)platnosti kupní smlouvy, kde je uvedena nižší než skutečná výměra převáděného pozemku“, byla odvolacím soudem rozhodnuta „v rozporu s usnesením pléna Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 1967, sp. zn. Pls 1/67“. Otázku, „zda se měla žalobci odepřít ochrana z důvodu liknavosti jeho a jeho právního předchůdce, spočívající v neoznámení kupní smlouvy na středisko geodézie a uplatnění vlastnických práv více jak čtyřiceti let po jejím uzavření, navíc za situace, kdy liknavost způsobila žalovanému mnohé další obtíže (neuplatnění restitučního nároku, zatažení do řady soudních sporů)“, má „ v konkrétní rovině“ za dosud dovolacím soudem neřešenou a „v obecné rovině“ považuje závěry odvolacího soudu v tomto směru za rozporné s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť v něm uplatněné námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr o platnosti kupní smlouvy z hlediska určitosti a interpretace vůle, a na otázce odepření ochrany práva napadené rozhodnutí nespočívá.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Námitka dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení ze dne 21. 2. 1967, sp. zn. Pls 1/67, kterým byl schválen rozbor a zhodnocení notářské praxe v řízení o dědictví a v řízení o registraci smluv, podle něhož „ při reálném rozdělení pozemku je zapotřebí v registračním řízení předložit geometrický plán, na němž je vyznačeno oddělení příslušné části“ , přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolatel totiž své výhrady staví na vlastní skutkové verzi, že vůlí účastníků kupní smlouvy uzavřené v roce 1977 patrně bylo převést pouze část pozemku parc. č. XY (a nebyl-li za takové situace vyhotoven geometrický plán, je předmětná kupní smlouva neplatná); na vůli smluvních stran převést jen část pozemku přitom usuzuje z toho, že v kupní smlouvě je uvedena jeho výměra 3.694 m 2 , zatímco ve skutečnosti se kupujícímu podle zjištění soudů dostalo o 53 m 2 více (předmětné pozemky mají v souhrnu výměru 3747 m 2 ). Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (nyní §555 odst. 1, §556 odst. 1 o. z.), jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, který dovodil, že vůlí smluvních stran bylo převést celý pozemek parc. č. XY, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Nadto se sluší připomenout, že námitkou zpochybňující závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva ze dne 20. 9. 1977 není neplatná, se Nejvyšší soud podrobně zabýval již v souvisejícím řízení vedeném pod sp. zn. 33 Cdo 3103/2016, v němž měl žalovaný postavení vedlejšího účastníka na straně žalobce Bytového družstva XY. I zde totiž uvedené bytové družstvo jako dovolatel argumentovalo obdobně, přičemž Nejvyšší soud úvahy, zda bylo vůlí účastníků smlouvy z 20. 9. 1977 učinit předmětem převodu pozemek parc. č. XY celý či jen jeho část určenou k zástavbě, označil za liché za situace, kdy byl převáděný pozemek ve smlouvě vymezen parcelním číslem.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani druhá dovolatelem formulovaná otázka , která podle dovolatele ještě nebyla „ v konkrétní rovině“ v rozhodovací praxi dovolacího soudu, vyřešena, přičemž „v obecné rovině“ závěry odvolacího soudu kolidují s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016. Předně, odkaz na citované rozhodnutí není případný, jím bylo dovolání odmítnuto pro vady spočívající v nevymezení přípustnosti. Pasáž vyjadřující se k možnosti zamítnout vlastnickou žalobu pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy ( pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného ), byla do odůvodnění citovaného rozhodnutí vložena pouze obiter dictum a za zcela odlišné skutkové situace, kdy předmětem sporu bylo odstranění ocelové konstrukce z obezdívky nacházející se na pozemku žalovaného, který stavební práce prováděl se souhlasem stavebního úřadu a stavebními úpravami zasáhl do majetku žalobců pouze zanedbatelným způsobem, nezpůsobil jim škodu ani nezhoršil komfort jejich bydlení. V nyní posuzované věci nebyla otázka „ liknavosti předchůdců žalobce spočívající v neoznámení kupní smlouvy na středisko geodézie a uplatnění tvrzených vlastnických práv více jak čtyřiceti let po jejím uzavření“ právně relevantní a rozhodnutí odvolacího soudu na jejím posouzení nespočívá.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 3. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu