ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.409.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 409/2022-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně NIMIRU, spol. s. r. o. , se sídlem Havlíčkův Brod, Stamicova 2493, identifikační číslo osoby 25276387, zastoupené Mgr. Tomášem Kocourkem, advokátem se sídlem Pardubice, Svaté Anežky České 32, proti žalovanému P. S. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Marcelou Kislingerovou, advokátkou se sídlem Pardubice, třída Míru 450, o zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 224/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, č. j. 55 Co 306/2021-159, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 4 598 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Tomáše Kocourka.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 10. 2021, č. j. 55 Co 306/2021-159, potvrdil rozsudek ze dne 30. 6. 2021, č. j. 21 C 224/2020-127, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 60 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 30. 7. 2018 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně (JANA-MV s.r.o.) se v uzavřené smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 10. 2. 2016 (a k ní sjednaných dodatcích) dohodli, že nejpozději do 1. 3. 2018 uzavřou kupní smlouvu o prodeji nemovitostí ve vlastnictví žalovaného; předchůdkyně žalobkyně uhradila zálohu 60 000 Kč, která měla být započítána na kupní cenu. Smlouvou ze dne 6. 2. 2017 právní předchůdkyně žalobkyně veškerá práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí převedla na žalobkyni. K uzavření zamýšlené (kupní) smlouvy ve sjednaném termínu nedošlo. Dne 5. 4. 2018 strany uzavřely kupní smlouvu, podle níž došlo k prodeji dotyčných nemovitostí žalobkyni za sjednanou kupní cenu 6 000 000 Kč, kterou žalobkyně uhradila. Odvolací soud požadavek žalobkyně na vrácení uhrazené zálohy shledal opodstatněným, neboť nebyla-li zamýšlená kupní smlouva podle smlouvy o smlouvě budoucí uzavřena v ujednané době, odpadl právní důvod pro poskytnutí zálohy, a nedošlo-li k jejímu zaúčtování, stala se částka 60 0000 Kč bezdůvodným obohacením, které je žalovaný povinen vydat. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nepřisvědčil tvrzení žalovaného, že došlo k zániku pohledávky započtením domnělé pohledávky (uhrazené provize) či pohledávky neexistentní (náhrada škody), a že nárok je promlčen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dovolacím soudem nebyla dosud vyřešena, a na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvod dovolání (dovolací důvod) spatřuje v tom, že odvolací soud nepodrobil žalobou uplatněný nárok „ korekcí žalovaným namítané existence spravedlivého důvodu, pro který má žalovaný právo nárokované peněžité plnění nevydat, ani korekci jednání žalobkyně v rozporu s dobrými mravy “, resp. v této souvislosti namítá, že odvolací soud postupem v rozporu s §157 odst. 2 a §132 o. s. ř. řádně nezjistil skutkový stav rozhodný pro řádné právní posouzení. Otázku „ korekce povinnosti na vydání bezdůvodného obohacení existencí spravedlivého důvodu “ žalovaný považuje za dosud dovolacím soudem nevyřešenou, u otázky, kdy „ objektivní povaha vztahu z bezdůvodného obohacení nevylučuje, aby výkon práva na jeho vydání byl za určitých okolností shledán odporujícím dobrým mravům, pokud je námitka jednání žalobkyně v rozporu s dobrými mravy vznesena “, má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Soudům vytýká, že se nevypořádaly s četnými rozpory ve svědeckých a účastnických výpovědích a nelogičností listinných důkazů ve světle jejich jednoznačných skutkových závěrů, přičemž není zřejmé, proč uvěřily lživé výpovědi svědků J. a O., jak hodnotily jednotlivé důkazy a proč se rozhodly svůj skutkový a právní závěr opřít pouze o některé z nich.
Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno vymezení důvodu dovolání. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.). Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání kromě uvedení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vymezil dovolací důvod, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tomuto požadavku dovolatel nedostál.
Dovolatel přípustnost dovolání zakládá na přesvědčení, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku (dosud dovolacím soudem nevyřešenou) korekce povinnosti na vydání bezdůvodného obohacení existencí spravedlivého důvodu. Kromě toho, že rozhodnutí odvolacího soudu není na jejím řešení založeno (odvolací soud se touto otázkou nezabýval), což je jeden z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., dovolání ve vztahu k takto předestřené právní otázce neobsahuje dovolací důvod. Dovolatel nevymezil, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení předestřené otázky odvolacím soudem. Jeho námitky založené na kritice způsobu hodnocení v řízení provedených důkazů způsobilým dovolacím důvodem nejsou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Přípustnost dovolání se vždy vztahuje pouze k otázkám právním (nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval), na jejichž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, tj. je-li v něm dovolatelem právní otázka vymezena a je pro rozhodnutí významná. Žalovaný ve skutečnosti (odlišným hodnocením v řízení provedených důkazů) prosazuje, že zde existují skutečnosti, jež jsou způsobilé přivodit závěr, že žalobkyně právo na vydání bezdůvodného obohacení nemá. Svou argumentaci zakládá na vlastní skutkové verzi - odlišné od té, z níž vycházel odvolací soud. Správnost či úplnost skutkových zjištění dovolacímu přezkumu nepodléhá.
Způsobilé založit přípustnost dovolání nejsou námitky, že se soudy nevypořádaly s četnými rozpory ve svědeckých a účastnických výpovědích a nelogičností listinných důkazů ve světle jejich jednoznačných skutkových závěrů, a že není zřejmé, proč uvěřily lživé výpovědi svědků J. a O., jak hodnotily jednotlivé důkazy a proč se rozhodly svůj skutkový a právní závěr opřít pouze o některé z nich.
Napadá-li dovolatel způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné po č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Z toho, že žalovaný v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005. sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalovaným zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že dnem, kdy smlouva o smlouvě budoucí pozbyla své závaznosti a účinnosti, odpadl právní důvod pro poskytnutí zálohy ve výši 60 000 Kč, která – nebyla-li na nic zaúčtována - se stala bezdůvodným obohacením na straně žalovaného, které je povinen vrátit; není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalovaný svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Prosazuje-li dovolatel, že ,, objektivní povaha vztahu z bezdůvodného obohacení nevylučuje, aby výkon práva na jeho vydání byl za určitých okolností shledán odporujícím dobrým mravům, pokud je námitka jednání žalobce v rozporu s dobrými mravy vznesena “, dovolacímu soudu opět není zřejmé, jak by se takto obecně formulovaná teze měla promítnout do právního posouzení věci, aniž z provedeného dokazování vyplynuly okolnosti odůvodňující potřebu zvážit, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný v dovolání takové okolnosti nekonkretizuje a nic takového se nepodává ani z obsahu spisu.
Prosazuje-li dovolatel, že strany sjednaly, že si může uhrazenou zálohu bez dalšího ponechat, resp. že mu to bylo přislíbeno, přehlíží, že tato námitka je skutkové povahy. Skutková zjištění dovolacímu přezkumu nepodléhají a uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Ten zjistil, že podle ujednání ve smlouvě o smlouvě budoucí měla být záloha na kupní cenu započítána na kupní cenu. Strany v době trvání smlouvy o smlouvě budoucí jednaly o podmínkách budoucí kupní smlouvy včetně možnosti „odpuštění zálohy“, následně uzavřená kupní smlouva však žádné ujednání o vypořádání uhrazené zálohy na kupní cenu neobsahuje. Tvrdí-li žalovaný, že se strany před uzavřením kupní smlouvy dohodly, že si uhrazenou zálohu na kupní cenu ponechá, dovolací soud připomíná, že i v poměrech úpravy (občanského zákoníku) po 1. 1. 2014, která zcela navazuje na úpravu smlouvy o smlouvě budoucí v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku, ve znění do 31. 1. 2013, se uplatní závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 603/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2002, podle něhož významem a účelem smlouvy o smlouvě budoucí je zachytit v závazné formě dosaženou dohodu stran o tom, že chtějí uzavřít určitou smlouvu konkrétního typu nebo základním způsobem vymezený inominátní kontrakt s určitým obsahem. Jejím předmětem proto není ještě konkrétní plnění. Předmětem této smlouvy je „pouze“ závazek uzavřít v určité době příslušnou smlouvu, která bude vlastním podkladem plnění, o něž ve své podstatě účastníkům jde. Promítnuto do skutkových poměrů projednávané věci - jednání stran o odlišném vypořádání uhrazené zálohy na kupní cenu (například o možnosti, že si žalovaný bude moci zálohu ponechat) samo o sobě důvodem vzniku či zániku závazku není, jak prosazuje žalovaný, tím je až samotná uzavřená kupní smlouva, do níž se takové ujednání musí promítnout, což se v projednávané věci nestalo.
Krom uvedeného nelze přehlédnout, že argumentace žalovaného uplatněná v průběhu řízení byla nekonzistentní, neboť žalovaný na straně jedné tvrdil, že došlo k dohodě o odpuštění zálohy, a zároveň, že došlo k zániku nároku na vrácení zálohy započtením.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. 10. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu