ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.489.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 489/2022-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně D. G. , bytem v XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Zbyňkem Vašinkou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, tř. T. G. Masaryka 1129, proti žalovanému J. K. , bytem v XY, zastoupenému JUDr. Martinou Vančurovou Borkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Palackého 592/19, o zaplacení 1.047.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 17 C 66/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2021, č. j. 57 Co 136/2021-78, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.488,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. et Mgr. Zbyňka Vašinky, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné (dále jen „soud prvního stupně“) poté, co zamítl návrh žalovaného z 3. 7. 2020 na prodloužení lhůty k podání vyjádření k žalobě, stanovené mu podle §114b o. s. ř. v platebním rozkaze Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 3. 2020, č. j. 17 C 66/202-19, v délce 30 dnů od podání odporu proti platebnímu rozkazu, rozsudkem pro uznání ze dne 9. 9. 2020, č. j. 17 C 66/2020-49, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 1.047.500,- Kč s úroky z prodlení z této částky ve výši 0.05 % denně za dobu od 25. 10. 2019 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 8. 2021, č. j. 57 Co 136/2021-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Z obsahu spisu se podává, že žalovaný podal včasný odpor proti platebnímu rozkazu, který neodůvodnil. Lhůta, kterou mu soud stanovil pro podání vyjádření k žalobě podle §114b odst. 1 o. s. ř., marně uplynula 29. 5. 2020. Žalovaný se vyjádřil k žalobě teprve v podáních z 3. 7. 2020 (tedy po uplynutí určené třicetidenní lhůty) a požádal o „ dodatečnou možnost doplnit vyjádření k žalobě “ zprvu s odůvodněním, že se nestihl vyjádřit „ z důvodu komplikací během nouzového stavu “ a posléze z důvodu, že „ byl hospitalizován s kolapsovým stavem a následným nařízeným klidovým režimem, což mu znemožnilo sjednat právní službu k řešení žaloby “. Omluvu žalovaného, že byl v době, kdy se měl k žalobě vyjádřit, natolik zdravotně indisponován, že tak nemohl učinit, soudy neshledaly dostatečnou. V řízení totiž bylo zjištěno, že žalovaný byl dne 5. 5. 2020 ošetřen na interní ambulanci Nemocnice Třinec, p. o., kam byl převezen rychlou záchrannou službou pro náhlou slabost, avšak ještě téhož dne byl propuštěn do domácího ošetřování s doporučením klidového režimu. V době od 6. 5. 2020 do uplynutí soudem stanovené lhůty pro podání vyjádření (tj. 29. 5. 2020) měl žalovaný dostatek času, aby se k žalobě vyjádřil. Významnou neshledaly soudy ani skutečnost, že v inkriminované době byl vyhlášen nouzový stav kvůli pandemii Covid-19, zdůraznily pouze, že tento stav skončil k 17. 5. 2020.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které shledává přípustným pro řešení otázky, „zda lze vydat rozsudek pro uznání, pokud žalovaný, který není právně zastoupen a nemá právní vzdělání, na kvalifikovanou výzvu soudu v 30-ti denní lhůtě k tomu určené odpoví, že má zájem na tom se účastnit na projednání věci a po uplynutí 30-ti denní lhůty k tomu určené, nicméně celé dva měsíce před vydáním rozsudku pro uznání, dá jinými svými podáními, kterými žádá o prodloužení lhůty k vyjádření (s doloženým odůvodněním, že trpěl dlouhodobějšími zdravotními problémy a navíc v době tzv. covidového lockdownu si zatím nebyl schopen zajistit advokáta), opět jednoznačně najevo, že má zájem se do řízení vyjádřit a účastnit projednání věci“ , kterou označuje za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. V souvislosti s tím odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, a ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20. Prosazuje, že fikce uznání nároku má nastupovat pouze ve výjimečných případech, kdy je ze všech okolností zřejmé, že žalovaná strana nemá zájem na projednání věci. Odvolacímu soudu vytýká, že hodnotil jeho vyjádření v podaném odporu jako nedostatečné a že vyjádření podané po lhůtě určené k vyjádření shledal irelevantním. Za významné označuje skutečnosti, že nemá právnické vzdělání, přičemž v inkriminované době neměl právního zástupce a prokazatelně trpěl zdravotními problémy, že všechny uvedené skutečnosti nastaly v tzv. covidové době, a že soudu zaslal tři přípisy v době před vydáním rozsudku, z nichž jednoznačně vyplynul jeho zájem na projednání věci.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl. Nesouhlasí s tím, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na otázce, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Sama se vyjadřuje k judikatuře Ústavního soudu k vydávání rozsudků pro uznání a upozorňuje, že všechny nálezy Ústavního soudu (konkrétně odkazuje na nálezy ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, a ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20) mají jednoho společného jmenovatele, totiž že se žalovaný musí alespoň v obecné rovině vyjádřit ke kvalifikované výzvě podle §114b o. s. ř. včas a s uvedením alespoň základních věcných argumentů proti podané žalobě. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5405/2014, pak doplnila, že opožděné písemné vyjádření může mít právní význam pouze v situaci, kdy u žalovaného nastal natolik vážný důvod, který mu znemožnil, aby soudu byť jen sdělil nastání takového důvodu. Žádná taková situace však u žalovaného prokazatelně nenastala.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále opět jako „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen.
Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu odmítající přepjatý právní formalismus soudní praxe při rozhodování rozsudkem pro uznání, avšak o takový případ v projednávané věci nejde.
Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jejím zmeškáním právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření, a to především v situaci, v níž účastníku žádný objektivní důvod vyjádřit se k podané žalobě nebránil. V případě, že za řízení nastala ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z jeho nečinnosti vyvodil zákonu odpovídající závěry a rozhodl v jeho neprospěch rozsudkem pro uznání. Jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaný uplatněnému nároku oponoval (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, uveřejněné pod č. 175 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, publikovaný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnou okolností pro vznik fikce uznání tak není otázka, zda se žalovaný vyjádřil před nebo po vydání samotného rozsudku, nýbrž to, zda se vyjádřil ve lhůtě stanovené podle §114b odst. 1 o. s. ř.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu žalovaný vyhoví požadavku na vyjádření podle §114b o. s. ř., jestliže z něj vyplyne, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a pokud alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho repliky, vyjádření ale nemůže být toliko obecné a vágní. Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným §114b odst. 5 o. s. ř. (srovnej mimo jiné např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 604/2010, ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3163/2013, a ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4000/2011).
Konečně nemůže-li žalovaný z vážných důvodů podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření ve věci, zákon mu ukládá, aby to ještě před uplynutím lhůty soudu sdělil; ve svém oznámení musí uvést důvod, který mu v podání písemného vyjádření brání, a musí být připraven tento důvod na výzvu soudu prokázat. Jestliže žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve věci vážný důvod, avšak ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření vůbec bez vážného důvodu nepodal; výjimku z tohoto pravidla představuje pouze případ, že jde o tak vážný důvod, který žalovanému neumožňuje ani to, aby soudu sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, který byl uveřejněn pod č. 49 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, nebo usnesení ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5405/2014).
Žalovaný podal v dané věci odpor ve znění „žalovaný podává proti vydanému platebnímu rozkazu odpor a žádá o projednání věci u příslušného soudu“ , aniž by toto podání jakkoliv doplnil. Z uvedeného textu nelze dovozovat žádné rozhodující skutečnosti, na nichž plánoval stavět svoji obranu, a proto jej nelze považovat za vyjádření ve věci v intencích výzvy podle §114b o. s. ř. Samotné sdělení žalovaného, že trvá na projednání věci, obsahově nenaplňuje výzvu k vyjádření se k žalobě, a jeho opožděná aktivita v době po uplynutí lhůty k podání výzvy a před vydáním rozsudku pro uznání je pro aplikaci (resp. pro závěr o neuplatnění) ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. bezvýznamná. Žalovaný v řízení neprokázal, že byl natolik indisponován, aby fyzicky nemohl podat vyjádření k žalobě (nebo omluvu s odůvodněním, proč tak nemůže učinit) včas, tj. před uplynutím lhůty podle §114b odst. 1 o. s. ř. Konečně skončil-li nouzový stav 17. 5. 2020, avšak lhůta pro podání vyjádření uplynula až 29. 5. 2020, měl žalovaný dostatek času zajistit si právní zastoupení (a nelze uvažovat o aplikaci §2 odst. 4 zákona č. 191/2020 Sb.). Nad rámec uvedeného dovolací soud doplňuje, že ani v případě, kdy by uplynutí lhůty pro podání vyjádření připadlo do doby vyhlášeného nouzového stavu, nic by žalovanému nebránilo v tom, aby si sjednal advokáta a věc s ním konzultoval pomocí prostředků dálkové komunikace (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 373/2021, nebo ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1780/2021).
Odvolací soud správně a v souladu s výše prezentovanými závěry Nejvyššího soudu vyhodnotil, že nečinnost žalovaného (neboli marné uplynutí lhůty stanovené ve výzvě podle §114b o. s. ř. pro jeho vyjádření k žalobě) měla za následek, že dnem 30. 5. 2020 nastala fikce, že žalovaný nárok, který byl proti němu uplatněn, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku soud rozhodl (musel rozhodnout) v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), neboť účinky této fikce, jestliže nastala, nelze za řízení vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času.
Nepřípadné jsou odkazy žalovaného na judikaturu Ústavního soudu, neboť závěry jím citovaných rozhodnutí nelze na nyní projednávanou věc aplikovat. V nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, se jednalo o situaci, kdy žalovaná (oproti nyní souzené věci) ve vyjádření upozorňovala na to, že je invalidní důchodkyně a nemá dostatek příjmů, a dále uvedla, že nesouhlasí s existencí závazku vůči své osobě a ke splnění závazku je podle ní povinná jiná osoba. Ve lhůtě k vyjádření pak učinila další podání, v němž vyjádřila svou připravenost účastnit se jednání ve věci. Takovou situaci proto nelze porovnávat s nyní projednávaným případem, kdy žalovaný pouze uvedl, že s návrhem nesouhlasí, aniž by nastínil, z jakých důvodů, a žádá o „ projednání věci u příslušného soudu “ (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1695/2020). V nálezu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/2000, Ústavní soud vyjádřil právní názor, že vydání rozsudku pro uznání je vyhrazeno jen těm případům, kdy žalovaný na výzvu nereaguje buď vůbec, nebo v reakci neuvede žádný věcný argument na svoji obranu, přičemž nepostačí jen prosté tvrzení, že uplatněný nárok neuznává. Právě o takový případ se v nyní projednávané věci jedná. Nadto ve věci, k níž se vyjadřoval v citovaném rozhodnutí Ústavní soud, šlo o případ, kdy protistrana na výzvu k podání vyjádření k žalobě reagovala natolik, že byl na místě spíše postup soudu podle §118a o. s. ř., zatímco v nyní projednávané věci žalovaný žádnou reakci soudu k výzvě podle §114b o. s. ř. nepodal a veškeré své námitky zakládá na výkladu obsahu nezdůvodněného odporu.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. 3. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu