ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.527.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 527/2022-1086
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Modré pyramidy stavební spořitelny, a. s. se sídlem v Praze 2, Bělehradská 222/128, identifikační číslo 60192852, zastoupené JUDr. Ing. Samuelem Schreiberem, advokátem se sídlem v Praze, Čechova 285/21, za účasti K. H. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Ladislavem Muroněm, advokátem se sídlem v Brně, Berkova 2486/113, o nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 26/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, č. j. 29 Co 91/2021-907, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Ladislava Muroně, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra ze dne 27. 10. 2017, ev. č. FA 31374/2017, ve znění jeho rozhodnutí o námitkách ze dne 13. 12. 2017, ev. č. FA 33654/2017, kterým vyhověl návrhu K. H., a uložil jí povinnost vést účet stavebního spoření, který pro něj zřídila na základě smlouvy o stavebním spoření č. 1243891702 ze dne 31. 12. 1999, do stavu, ve kterém by byl, kdyby na základě oznámení ze dne 15. 5. 2015 neukončila právní vztah z důvodů přespoření cílové částky.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 10. 2018, č. j. 15 C 26/2018-221, nahradil rozhodnutí Finančního arbitra ze dne 27. 10. 2017, ev. č. FA 31374/2017, ve znění rozhodnutí o námitkách ze dne 13. 12. 2017, ev. č. FA 33654/2017, tak, že návrh K. H. zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 29 Co 130/2019-387, zamítl návrh K. H. na přerušení odvolacího řízení, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
K dovolání K. H. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1038/2020, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2019, č. j. 29 Co 130/2019-387, ve výroku o věci samé, jakož i ve výrocích o nákladech řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 10. 2018, č. j. 15 C 26/2018-221, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Při řešení dovoláním předestřené otázky hmotného práva, zda posuzovaná smlouva o stavebním spoření byla uzavřena na dobu určitou, pročež dosažením cílové částky byl smluvní vztah ukončen, Nejvyšší soud na základě svých předchozích rozsudků ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2367/2018, a ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2986/2018, a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2013/2018, od jejichž závěrů neshledal důvod se odchýlit, přijal a odůvodnil závěr, že ujednání článku 9 odst. 7 Všeobecných smluvních podmínek stavebního spoření (dále jen „VSP“) podle něhož „ ujednání o „automatickém“ navyšování cílové částky pokračujícím spořením účastníka stavebního spoření a přijímáním jeho plateb stavební spořitelnou na účet stavebního spoření, jež nepopírá účel smlouvy o stavebním spoření, vylučuje úvahu o omezení trvání právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření ve smyslu §578 obč. zák.“ .
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. 10. 2020, č. j. 15 C 26/2018-729, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra ze dne 27. 10. 2017, evidenční číslo FA 31374/2017, ve znění jeho rozhodnutí o námitkách ze dne 13. 12. 2017, evidenční číslo FA 33654/2017, tak, že se návrh K. H. zamítá.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 29 Co 91/2021-907, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala tentokrát dovolání žalobkyně, jímž se domáhá změny dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se posouzení otázky, „zda smlouva o stavebním spoření zaniká při naspoření či přespoření cílové částky, resp. zda je smlouva o stavebním spoření smlouvou na dobu určitou vymezenou okamžikem dosažení cílové částky či nikoliv.“, jejíž řešení spojuje s přesvědčením, že podle čl. 9 odst. 7 VSP nemůže ke zvýšení cílové částky dojít bez souhlasu stavební spořitelny. Dále namítá, že se odvolací soud nezabýval korektivem testování souladu případného dalšího zvyšování cílové částky s účelem smlouvy o stavebním spoření, čímž se měl odchýlit od ustálené rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Odvolací soud otázku trvání právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření obsahující automatické zvyšování cílové částky vyřešil v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit.
Je nezbytné zdůraznit, že Nejvyšší soud se předestřenou otázkou v totožných skutkových souvislostech (a ve sporech s toutéž žalobkyní) zabýval již v rozhodnutích ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2367/2018, a ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2986/2018, a též v rozsudcích ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2013/2018, a ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1038/2020, kde přijal a odůvodnil následující závěry.
Zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění platném k datu uzavření smlouvy (dále jen „zákon č. 96/1993 Sb.“), charakterizuje institut stavebního spoření cílem (účelem); účastníci po určitou dobu spoří, aby poté obdrželi - při splnění dohodnutých podmínek - úvěr nebo výplatu naspořené peněžní částky s příslušenstvím a státní podporou. Na dočasnost smluvního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření však nelze usuzovat z vymezení cíle spoření; to plyne z §5 odst. 14 zákona č. 96/1993 Sb., který - není-li v individuálním případě sjednáno jinak - konec doby spoření, tj. zánik právního vztahu smlouvou založeného, spojuje nikoliv s naspořením sjednané cílové částky, ale s poskytnutím úvěru nebo vyplacením uspořené částky, státní podpory a úroků z nich, nebo zánikem právnické osoby jako účastníka.
Podle čl. 1 odst. 2 a čl. 2 odst. 1, 2 VSP je cílová částka, kterou bude mít účastník po určité době k dispozici, podstatnou složkou právního úkonu; tvoří ji vklady účastníka, připsaná státní podpora a připsané úroky z vkladů a ze státní podpory (tzv. zůstatek na účtu), a úvěr ze stavebního spoření ve výši rozdílu mezi cílovou částkou a zůstatkem na účtu. Způsoby, jimiž zaniknou subjektivní práva a povinnosti tvořící obsah právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření, vyplývají ze smluvních ujednání a ze všeobecných obchodních podmínek. Pro odpověď na otázku, zda zánik nastává okamžikem, kdy účastník spořením dosáhl cílovou částku, tj. uplynutím doby ve smyslu §578 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“, je rozhodující výklad oddílu IV čl. 9 odst. 7 ve spojení s dalšími ustanoveními všeobecných smluvních podmínek (§35 odst. 2 obč. zák.). Ujednání o „automatickém“ navyšování cílové částky pokračujícím spořením účastníka stavebního spoření a přijímáním jeho plateb stavební spořitelnou na účet stavebního spoření, jež nepopírá účel smlouvy o stavebním spoření, vylučuje úvahu o omezení trvání právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření ve smyslu §578 obč. zák. Začátek a konec doby spoření stanovily všeobecné obchodní podmínky ve shodě s tím, co vyplývá z §5 odst. 14 zákona č. 96/1993 Sb. [„…začíná dnem uzavření smlouvy a končí vyplacením vkladů účastníka, státní podpory a úroků z nich nebo poskytnutím úvěru (tj. dnem uzavření úvěrové smlouvy) nebo zánikem právnické osoby jako účastníka“]. Čl. 9 VSP (zařazen v oddílu IV. „Změna smlouvy o stavebním spoření“) „Zvýšení a snížení cílové částky, změna varianty“ rozlišuje ve vztahu ke zvýšení cílové částky, kterou má vždy za změnu smlouvy o stavebním spoření, dva případy: (I) zvýšení dohodou smluvních stran při splnění předpokladů pro přidělení cílové částky (srov. čl. 12 VSP) a (II) zvýšení tzv. přespořením, což je stav (obecně deklarovaný jako nepřípustný), kdy zůstatek na účtu převyšuje sjednanou cílovou částku, a to nejen v důsledku připsání úroků nebo státní podpory, ale i přijetím plateb od účastníka na účet stavebního spoření. Aniž by se vyžadoval (dodatečný) souhlas stavební spořitelny, platí, že novou cílovou částkou se stává zůstatek peněžních prostředků na účtu s tím, že 1 % z rozdílu mezi původní cílovou částkou a zůstatkem náleží stavební spořitelně (srov. čl. 5 odst. 2 a čl. 9 odst. 1 VSP). Stavební spořitelna má právo vypovědět smlouvu jen tehdy, vyjádří-li účastník nesouhlas se zúčtováním 1 % z rozdílu mezi původní cílovou částkou a zůstatkem.
I v projednávané věci tedy platí, že ujednání o „automatickém“ zvyšování cílové částky pokračujícím spořením žalovaného a přijímáním plateb žalobkyní na účet stavebního spoření, jež nepopírá účel smlouvy o stavebním spoření, vylučuje úvahu o omezení trvání právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření ve smyslu §578 obč. zák.
Námitky žalobkyně jsou založeny částečně na odlišném skutkovém terénu a zčásti na nesprávné interpretaci závěrů, jež Nejvyšší soud v rozhodnutích, na něž odkazuje, přijal. Jestliže žalobkyně dovozuje, že zvýšení cílové částky jakožto změna smlouvy byla podmíněna jejím souhlasem, pomíjí, že z ujednání čl. 9 odst. 7 VSP, jež upravuje automatické zvýšení cílové částky tzv. přespořením, nic takového nevyplývá. Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že by Nejvyšší soud v rámci svých předchozích rozhodnutí „kladl rovnítko mezi okamžiky konce doby spoření a zániku právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření“.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka podpořená odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2013/2018, sp. zn. 33 Cdo 2367/2018, sp. zn. 33 Cdo 2986/2018 a 33 Cdo 3903/2019, že se odvolací soud nezabýval korektivem testování souladu případného dalšího navyšování cílové částky s účelem smlouvy o stavebním spoření, neboť takový požadavek z citovaných rozhodnutí dovodit nelze. Dovolatelka se proto mýlí, dovozuje-li, že Nejvyšší soud uložil nalézacím soudům, aby posoudily soulad případného pokračování stavebního spoření s účelem smlouvy a potažmo „korigovaly protiprávní případy, kdy je účastníky stavebního spoření toto vy/zneužíváno v rozporu s jeho účelem“.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud měl věc posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť otázku, která právní úprava je pro posouzení závazkového právního vztahu (poměru) založeného smlouvou o stavebním spoření rozhodující, odvolací soud vyřešil v souladu s tím, co Nejvyšší soud uvedl například v rozsudku ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2986/2018.
Námitkou, týkající se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí, dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Sluší se poznamenat, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srov. rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-1) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění rozhodnutí nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92]. Shodně judikuje i Ústavní soud (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03). Stejnou povahu má i výhrada žalobkyně, že Nejvyšší soud rozhodl „v rozporu s rozhodovací praxí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze ve skutkově a právně totožných věcech ... kdy Městský soud v Praze označil svou rozhodovací praxi za ustálenou“, která měla „založit legitimní očekávání žalobkyně, že totožné věci budou rozhodovány stejně a žalobkyně se touto rozhodovací praxí řídila“; dovolatelka pomíjí, že jedině Nejvyšší soud je povolán ke sjednocování rozhodovací praxe soudů (§14 odst. odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů) a tuto kompetenci nemají soudy nižších stupňů.
Dovolací soud neshledal racionální důvod pro to, aby se při řešení dovolaním předestřených otázek odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe (viz jeho shora citovaná rozhodnutí), která je ustálena, ani nenastala potřeba aktivovat velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (ústavní stížnost proti rozhodnutím sp. zn. 33 Cdo 3257/202, 33 Cdo 2986/2018 a 33 Cdo 1899/2020 byla usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. I. ÚS 2978/21, odmítnuta).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. 6. 2022
JUDr. Václav Duda
předseda senátu