ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.606.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 606/2022-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech , a. s. se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému M. T., bytem XY, zastoupenému Mgr. Lucií Peterkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 17/9, o zaplacení 222 285 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 138 C 31/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2021, č. j. 15 Co 222/2021-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.519,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Kateřiny Perthenové, advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 5. 2021, č. j. 138 C 31/2020-76, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 6. 2021, č. j. 138 C 31/2020-88, zamítl žalobu požadující, aby žalovaný žalobkyni zaplatil 261 322 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, smluvní pokutu ve výši 102 190,36 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč; žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho právní zástupkyně náklady řízení ve výši 60 984 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 10. 2021, č. j. 15 Co 222/2021-139, rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném rozsahu tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 222 285 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky za dobu od 18. 4. 2019 do zaplacení a na nákladech řízení k rukám její zástupkyně 26 116 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel mimo jiné ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 24. 8. 2017 (v pořadí již druhou) smlouvu o revolvingové podnikatelské zápůjčce, podle níž žalobkyně žalovanému, který se prokázal jako podnikatel s identifikačním číslem 64606112, dne 28. 8. 2017 půjčila na dobu 60 měsíců 110 000 Kč pro jeho podnikatelskou činnost (investice). Žalovaný se zavázal zápůjčku a úrok sjednaný pevnou částkou ve výši 197 800 Kč uhradit v šedesáti měsíčních splátkách po 5 130 Kč počínaje zářím 2017. Poté, kdy uhradil 16 sjednaných splátek, přestal zápůjčku splácet a došlo k jejímu zesplatnění. Žalovaný ve smluvním vztahu s žalobkyní vystupoval jako podnikatel při své podnikatelské činnosti, což bylo s jeho vědomím a souhlasem zakomponováno do uzavřené smlouvy. Žalovaný s žalobkyní uzavřel celkem tři smlouvy a ve všech je uveden podnikatelský účel zápůjčky; u smluv č. 9200094853 ze dne 15. 3. 2017 a u předmětné smlouvy to byly investice do podnikání a u smlouvy č. 9200117463 ze dne 30. 7. 2018 to byla úhrada provozních nákladů. Přestože byl žalovaný pracovnicí žalobkyně informován, že žalobkyně s ním odmítá uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru a nabízí toliko zápůjčku pro podnikatelské účely, smlouvu s ní uzavřel; projevil tedy vůli smlouvu uzavřít jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti (bez ohledu na to, jak po uzavření smlouvy se získanými finančními prostředky ve skutečnosti naložil). Na podkladě těchto zjištění odvolací soud posoudil smlouvu jako platnou smlouvu o podnikatelské zápůjčce. Konstatoval, že nešlo-li o spotřebitelský úvěr, nelze na posouzení platnosti smlouvy použít úpravu obsaženou v zákoně č. 257/2016 Sb., konkrétně jeho §§86 a 86, které ukládají poskytovateli (věřiteli) povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka. Neshledal důvod pro aplikaci §1796 a §1797 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle nichž je neplatná smlouva, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany. Pokud jde o způsob sjednání posuzované smlouvy, nedovodil žádné mimořádné okolnosti, které by činily smlouvu neplatnou ve smyslu §580 a §588 o. z. V postupu žalobkyně vůči žalovanému, který byl v pozici slabší strany ve smyslu §433 o. z., odvolací soud neshledal ani žádné nepoctivé jednání. Důvodným shledal nárok žalobkyně na zaplacení 222 285 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 194 070 Kč a poloviny smluvní pokuty podle článku 8.5 smlouvy ve výši 28 215 Kč, a to včetně úroků z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacím soudem nebyly vyřešeny, konkrétně, „ zda může podnikatel uzavřít i spotřebitelskou smlouvu, resp. zda když je na smlouvě uvedeno IČO nebo když je v době uzavírání smlouvy podnikatel držitelem platného živnostenského oprávnění nebo je smlouva nazvána podnikatelská, musí se vždy jednat o nespotřebitelskou smlouvu, bez ohledu na to, na co si podnikatel finance půjčit chtěl a žádal… “, a „ zda to, že se u podnikající osoby presumuje jistá vyšší míra vyspělosti v právních jednáních, vyšší míra obezřetnosti …platí až tak, že nemůže uzavřít spotřebitelskou smlouvu týkající se půjčování financí a zda v takovém případě (u smluv na IČ při těchto podmínkách) se musí či nemusí zkoumat úvěruschopnost dlužníka dle zákona na ochranu spotřebitele“. Prosazuje přitom, že jeho vůlí od počátku bylo uzavřít smlouvu jako spotřebitel a že peníze nepotřeboval ani nepoužil na své podnikání, nýbrž na splacení svých předchozích dluhů a na úhradu běžných životních potřeb. Žalobkyně mu nepovolila uzavřít smlouvu z pozice spotřebitele a nezkoumala řádně jeho schopnost půjčku splatit, ačkoli měla k dispozici výpis z jeho účtu, na němž byl nulový zůstatek. Nejednala tudíž poctivě, zneužila jeho aktuálního postavení a uzavřela s ním smlouvu, která má lichevní prvky. Protože u Krajského soudu v Ostravě jsou skutkově obdobné věci posuzovány rozdílně, bylo porušeno i jeho základní právo na spravedlivý proces, resp. na předvídatelnost rozhodnutí.
Žalobkyně se podrobně vyjádřila ke všem dovolacím námitkám a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, popř. jako nepřípustné odmítnuto. Zdůraznila, že žalovaný měl před uzavřením smlouvy dostatek času seznámit se s jejím obsahem a pokud s ním nesouhlasil, neměl smlouvu uzavírat. Ve vztahu s ní vystupoval jako podnikatel a písemně prohlásil, že prostředky použije na své podnikání.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel sice zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že smlouva o revolvingové podnikatelské zápůjčce uzavřená dne 24. 8. 2017 je platným právním jednáním, činí tak ale za užití argumentace založené výlučně na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem věci. Tomu ostatně nasvědčuje i formulace otázek, které předložil k dovolacímu přezkumu. Oproti odvolacímu soudu dovolatel prosazuje, že jeho vůle nesměřovala k uzavření podnikatelské zápůjčky, nýbrž – i když je podnikatel - chtěl uzavřít spotřebitelský úvěr, z něhož mínil uhradit běžné životní potřeby a splatit své spotřebitelské úvěry; ve smluvním vztahu k žalobkyni nevystupoval jako podnikatel při své podnikatelské činnosti. Oproti odvolacímu soudu rovněž prosazuje, že žalobkyně s ním nejednala poctivě a zneužila jeho aktuální postavení, aby s ním uzavřela smlouvu, která má lichevní prvky (v této souvislosti nelze nepřipomenout, že tvrzené chování žalobkyně žalovanému nebránilo, aby s ní uzavíral obdobné smlouvy opakovaně, naposledy ještě 30. 7. 2018, tedy po uzavření posuzované smlouvy). Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Odvolací soud své právní závěry náležitě a přesvědčivě zdůvodnil. Nejde o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, a i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Jen obiter dictum se sluší připomenout, že k právním otázkám (k ochraně podnikatele jako tzv. slabší strany, uzavření úvěrové smlouvy podnikatelem, rozporu úvěrové smlouvy se zásadami poctivého obchodní styku, poměřování právních vztahů mezi podnikateli korektivem dobrých mravů), které má dovolatel za dovolacím soudem dosud neřešené, se Nejvyšší soud vyjadřoval již nejen v rozhodnutí, na které v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal odvolací soud (tj. v rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019), ale i dalších, např. v rozsudcích ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1428/2018, ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4601/2008, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2924/2009, ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5942/2017, nebo v usnesení ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 33 Cdo 158/2021. Nejde tudíž o otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit námitka dovolatele, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, resp. na předvídatelnost rozhodnutí, neboť dva senáty téhož odvolacího soudu posoudily skutkově totožné věci rozdílně. Především nevystihuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a nadto pomíjí, že sjednocovací činnost je přisouzena nikoli odvolacím soudům, nýbrž soudu dovolacímu.
Žalovaný v dovolání sice výslovně uvedl, že „ napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu “, proti nákladovým výrokům však žádné konkrétní výhrady v dovolání neuplatnil. Ostatně ve vztahu k nim není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Protože žalovaný nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.). O návrhu žalovaného na odložení vykonatelnosti nebo právní moci napadeného rozhodnutí s přihlédnutím k výsledku řízení již samostatně nerozhodoval.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu