ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.158.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 158/2021-119
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a. s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému O. K., bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Bozděchem, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Třebízského 958, o 151.780,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 17 C 112/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020, č. j. 27 Co 169/2020-101, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2020, č. j. 17 C 112/2019-79, zamítl žalobu o zaplacení 256.170,- Kč s příslušenstvím a pohledávky 1.200,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že účastníci řízení dne 14. 12. 2015 uzavřeli smlouvu o revolvingové zápůjčce č. 9200072961, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému 90.000,- Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit s dohodnutými úroky ve výši 138.384,- Kč ve formě 48 měsíčních splátek po 4.758,- Kč (dále jen „smlouva“). První splátka byla uhrazena dne 1. 2. 2016 a dne 18. 2. 2016 žalovaný žalobkyni poukázal částku 85.300,- Kč z účtu své tehdejší přítelkyně. Následně žalovaný uhradil dne 30. 8. 2017 částku 344,- Kč. V souhrnu tak žalovaný uhradil 19 splátek v celkové výši 90.402,- Kč. Žalobkyně poté ke dni 25. 7. 2017 přistoupila k zesplatnění celé zápůjčky. Žalobkyně i žalovaný byli v době uzavření smlouvy podnikateli. Ve smlouvě bylo výslovně ujednáno, že zápůjčka je poskytována pro podnikatelské účely žalovaného, a žalovaný byl ve smlouvě označen identifikačním číslem. Podle soudu prvního stupně je však nutné zkoumat faktický stav věci, a tedy, zda se v konkrétním případě nemůže jednat o spotřebitelskou smlouvu. Pro posouzení charakteru smlouvy není samo o sobě určující, zda byl účastník smlouvy označen identifikačním číslem. Na základě dokazování soud prvního stupně naopak zjistil, že žalovaný smlouvu o zápůjčce uzavřel proto, aby uhradil své dřívější spotřebitelské úvěry, které uzavřel za účelem hrazení výdajů na chod domácnosti. Předmětnou smlouvu tak uzavřel mimo rámec své podnikatelské činnosti a na právní poměry účastníků řízení dopadá zejména zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Smlouva odporuje §6 odst. 1 a ve věci se uplatní ustanovení §8 písm. b) a §11 odst. 1 tohoto zákona. Žalobkyně má proto pouze nárok na vrácení zapůjčené částky a na zaplacení úroku ve výši 0,05 % ročně z částky 90.000,- Kč. Žalovaný od předmětné smlouvy řádně odstoupil a částku 90.000,- Kč s úrokem ve výši diskontní sazby vrátil.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 8. 2020, č. j. 27 Co 169/2020-101, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 151.780,20 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po částečném zopakování dokazování zjistil, že žalovaný sice byl ve smlouvě označen sídlem (místem podnikání) a identifikačním číslem, ale také bydlištěm (jehož adresa je navíc shodná se sídlem) a rodným číslem. Skutečnost, že mělo jít o zápůjčku „pro podnikatelské účely“ žalovaného vyplývá jen z bodu 1.8. podmínek smlouvy, které jsou formulářové (předtištěné, bez možnosti odchylného ujednání). Žalovaný chtěl zápůjčkou řešit vlastní nepříznivou finanční situaci, neboť hodlal uhradit své dva nesplacené spotřebitelské úvěry. Protože se podle přesvědčení odvolacího soudu jednalo o spotřebitelský úvěr a žalobkyně nesplnila svou povinnost podle §9 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva absolutně neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka nesouhlasí s tím, že soudy posoudily smlouvu uzavřenou mezi účastníky řízení jako smlouvu spotřebitelskou, a tím se odchýlily od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 705/2017, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5942/2017. Za neřešenou považuje dovolatelka otázku, zda se jedná o spotřebitelskou smlouvu, pokud je podnikatel ve smlouvě o zápůjčce identifikován svým jménem, identifikačním číslem a sídlem, ale také rodným číslem a bydlištěm.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila.
Rozsudek odvolacího soudu nemůže být v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 705/2017, a dovolání pak z pohledu první dovoláním vymezené otázky není přípustné. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud přijal závěry, podle nichž „judikatura dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015) je ustálena v závěru, podle něhož vymezuje spotřebitele jako osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak opakovaně a za úplatu. Pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem (§52 odst. 2 obč. zák.) je v postavení spotřebitele (§52 odst. 3 obč. zák.), je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu (…).“ V nyní souzené věci žalovaný uzavíral smlouvu s žalobkyní za účelem uspokojení osobní potřeby (splacení závazků nesouvisejících s jeho podnikatelskou činností) a podle zjištění odvolacího soudu ve smluvním vztahu s žalobkyní nevystupoval jako podnikatel při své podnikatelské činnosti.
Předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. není naplněn ani tvrzeným rozporem rozhodnutí odvolacího soudu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, neboť jej dovolatelka zakládá na tom, že soudy chybně uvěřily skutkové verzi žalovaného a nikoliv její verzi; kdyby naopak uvěřily jí, musely by dospět ke skutkovému závěru, že žalovaný při sjednávání úvěru vystupoval jako podnikatel a závazkový vztah se týkal jeho podnikatelské činnosti. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládá ani domnělý rozpor se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5942/2017, neboť ten do poměrů nyní souzené věci nedopadá. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud totiž neřešil totožnou právní otázku za stejných skutkových okolností jako v nyní souzené věci, nýbrž otázku, zda lze slabší smluvní straně v řízení o zrušení rozhodčího nálezu přiznat širší ochranu, která je přiznána pouze spotřebitelům. Odvolacímu soudu vytkl, že důsledně neodlišil mezi pojmy „spotřebitel“ a „slabší smluvní strana“ v situaci, kdy zákon soudu ukládá postupovat určitým způsobem pouze v případě, byl-li návrh na zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve sporu ze spotřebitelské smlouvy podán spotřebitelem, a nikoliv „slabší smluvní stranou“ podle §433 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Dovolací soud v této věci uzavřel, že „pokud tedy účastník sporu (rozuměj dovolávající se postavení slabší smluvní strany) před rozhodčím soudem v návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nevyloží, z jakého zákonem předvídaného důvodu by měl být rozhodčí nález zrušen, není soud ze zákona oprávněn zkoumat, zda jsou dány důvody pro zrušení takového rozhodčího nálezu podle §31 písm. a) až d) nebo h) zákona o rozhodčím řízení, ledaže by se jednalo o rozhodčí nález, jenž byl vydán ve sporu ze spotřebitelské smlouvy a předmětný návrh na zrušení by podal spotřebitel. Pokud uvedené předpoklady nebyly naplněny a soud se přesto zabýval tím, zda jsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, postupoval v rozporu se zákonem. Lze uzavřít, že odvolací soud výše předestřenou otázku nesprávně právně posoudil, jestliže ze zákona zkoumal, jsou-li dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, aniž (veden nesprávným názorem, že není třeba rozlišovat mezi spotřebitelem a slabší smluvní stranou ve smyslu §433 občanského zákoníku) by dospěl k závěru, že se jedná o spor ze spotřebitelské smlouvy a že návrh na zrušení rozhodčího nálezu podal spotřebitel.“
Na otázce, zda se jedná o spotřebitelskou smlouvu, pokud je podnikatel ve smlouvě o zápůjčce identifikován svým jménem, identifikačním číslem a sídlem, ale také rodným číslem a bydlištěm, kterou dovolatelka považuje za otázku doposud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nevyřešenou, není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Tato otázka proto nemůže založit přípustnost dovolání. Navíc v obecné rovině např. v rozsudku ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015, Nejvyšší soud odůvodnil názor, podle něhož „pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem (§52 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013) je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní.“ Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudky ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011, ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008) ve shodě s Ústavním soudem (viz nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III ÚS 140/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 15, ročník 1999, díl I. pod číslem 101) zdůraznil, že pro závěr o tom, zda vztah mezi dvěma osobami je vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, je určující podstata společenského vztahu, v němž vystupovaly.
Pro úplnost nutno uvést, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou jinou (mimo shora uvedených) otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu