ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.743.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 743/2022-398
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně B. Ž. , bytem v XY, zastoupené Mgr. Hanou Markovskou, se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, proti žalovanému E. H. , bytem v XY, zastoupenému JUDr. Štěpánem Poulíkem, advokátem se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Říčanská 1984/5, o zaplacení 104.650,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 42 C 387/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 70 Co 106/2021-361, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.727,60 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Hany Markovské, advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částek 85.530,- Kč a 43.600,- Kč s příslušenstvím z titulu odměny advokáta za poskytování právních služeb.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 42 C 387/2014-291, uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 61.050,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 19. 6. 2014 do zaplacení a dále 43.600,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 6. 2014 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, kdy jeho v pořadí první rozsudek ze dne 5. 5. 2016, č. j. 42 C 387/2014-88, byl v odvoláním napadeném zamítavém výroku zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2017, č. j. 70 Co 37/2017-129 (co do částky 24.480, Kč s příslušenstvím byla věc pravomocně skončena), a jeho v pořadí druhý rozsudek ze dne 21. 11. 2017, č. j. 42 C 387/2014-171, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 70 Co 368/2018-215, a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2021, č. j. 70 Co 106/2021-361, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že „jejich výše činí 208.505 Kč“ a ve zbývajícím rozsahu ho potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 23. 3. 2010 uzavřeli účastníci smlouvu o právním zastoupení, v níž se žalobkyně zavázala zastupovat žalovaného v řízení vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 18 C 473/2010, ve věci vymáhání pohledávky za P. S.; žalobkyně pro žalovaného vykonala osm úkonů právní služby při tarifní hodnotě sporu 464 214,- Kč. Účastníci se nedohodli na smluvní odměně, resp. neujednali si částku, za níž žalobkyně žalovanému právní službu poskytne, anebo způsob jejího určení. Dne 9. 3. 2012 uzavřeli účastníci smlouvu o právním zastoupení, v níž se žalobkyně zavázala zastupovat žalovaného v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 155/2012, ve věci vymáhání pohledávky za Českou spořitelnou, a. s.; žalobkyně pro žalovaného vykonala dva úkony právní služby při tarifní hodnotě sporu 3 300 000,- Kč. Ani v tomto případě nebyla dohodnuta smluvní odměna. Soudy neuvěřily žalovanému, že se s žalobkyní ústně dohodl, že za paušální odměnu ve výši 5.000,- Kč měsíčně plus přísudek za jí úspěšně dokončený soudní spor bude žalobkyně poskytovat právní služby jak společnostem E. a později i E., v nichž byl jednatelem, tak i jemu jako fyzické osobě. Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud uzavřel, že při neexistenci dohody o smluvní odměně náleží žalobkyni za zastupování žalovaného v řízeních vedených u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 18 C 473/2010 a u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 155/2012 mimosmluvní odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na dvou otázkách hmotného práva, přičemž při řešení první z nich se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a druhá nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, případně „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ . Odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2966/2007, ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, či ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004) se měl odvolací soud podle dovolatele „v otázce, zda z jednotlivých nepřímých důkazů nelze učinit závěr o existenci dohody také pro osobu žalovaného“ . Za dosud neřešenou považuje dovolatel otázku, „zda absence účetního záznamu a vypořádání nároku z titulu bezdůvodného obohacení či protiplnění vylučuje závěr, že žalovaný čerpal právní služby od žalobkyně, jako fyzická osoba“.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ustanovení §1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. stanovuje, že odměna advokáta za poskytování právních služeb se řídí jeho smlouvou s klientem; není-li odměna advokáta takto určena, řídí se ustanoveními této vyhlášky o mimosmluvní odměně. Z citovaného ustanovení vyplývá, že nebyla-li účastníky sjednána smluvní odměna za poskytnuté právní služby, nelze než advokátovi přiznat odměnu mimosmluvní.
Žalovaný sice zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalobkyně má vůči němu nárok na zaplacení mimosmluvní odměny za poskytnutí právních služeb ve sporech vedených u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 18 C 473/2010 a u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 155/2012, činí tak ale za užití argumentace založené převážně na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem věci. Výhradou k dokazování, ani prosazováním vlastní skutkové verze, že účastníci se dohodli o částce, za níž budou právní služby poskytnuty, neboť bylo ústně sjednáno, že žalobkyně jako advokátka bude za paušální odměnu 5.000,- Kč měsíčně poskytovat právní služby nejen obchodním společnostem, v nichž je žalovaný společníkem a jednatelem, ale i jemu samému (tedy že nebylo separováno poskytování právního servisu pro žalovaného a pro jeho obchodní společnosti), žalovaný nenapadl právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení založil na nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci (tedy na zjištění, že smluvní odměna advokáta nebyla pro poskytnutí právních služeb žalovanému v označených soudních sporech sjednána). Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, však je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Stejně tak ani způsob a výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. To platí pro výtku dovolatele, že odvolací soud pochybil při vyhodnocení „nepřímých důkazů“, jestliže z nich nevzal za prokázané jeho obranné tvrzení. Kritikou postupu soudu v souvislosti s dokazováním není zpochybněn žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž je namítána vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nadto odkazy dovolatele na rozsudky ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2966/2007, ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003 a ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k hodnotě nepřímých důkazů, a na nález ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, popř. usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, v nichž se Ústavní soud vyjadřoval k hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti, nejsou přiléhavé. Odvolací soud v posuzovaném případě totiž nedovodil, že tvrzenou skutečnost není možné (obecně) dokázat nepřímými důkazy, nýbrž uzavřel, že dovolatel svá tvrzení (ani nepřímými důkazy) neprokázal.
Na dovolatelem formulované otázce „zda absence účetního záznamu a vypořádání nároku z titulu bezdůvodného obohacení či protiplnění vylučuje závěr, že žalovaný čerpal právní služby od žalobkyně, jako fyzická osoba“, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a nemůže proto přípustnost dovolání založit.
Otázka, zda žalobkyně byla zmocněna k jeho zastupování ve sporu s Českou spořitelnou, a.s., kterou dovolatel označuje za dosud neřešenou v rozhodování dovolacího soudu, případně za tu, „ která má být dovolacím soudem posouzena jinak“, není otázkou právní nýbrž skutkovou. Soudy obou stupňů dospěly shodně ke skutkovému závěru, že žalovaný žalobkyni ke svému zastupování v označeném sporu s Českou spořitelnou, a.s., zmocnil. Nadto formulace, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“, významově neodpovídá požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013), a není proto řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř. Z obsahu dovolání je pak zřejmé, že žalovaný se nedomáhá, aby dovolací soud posoudil jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O návrhu žalovaného na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s přihlédnutím k výsledku řízení dovolací soud již samostatně nerozhodoval.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 4. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu