ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.839.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 839/2021-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Schlieger, s. r. o. , se sídlem v Chotěboři, Sokolohradská 1728, identifikační číslo osoby 28787803, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované Z. M. , bytem XY, zastoupené JUDr. Evou Vaškovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 957/4, o zaplacení 269.983,92 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 135/2018, o dovoláních obou účastnic řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, č. j. 28 Co 164,165/2020-124, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 22. 1. 2018 se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 47.202,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení představující cenu díla spočívajícího v dodání a zhotovení podlahového topení podle smlouvy o dílo ze dne 25. 8. 2016 č. S-2016/45689, dále částky 71.212,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení představující cenu díla spočívajícího v dodání a zhotovení solárního systému podle smlouvy o dílo ze dne 25. 8. 2016 č. S-2016/45689 a částek smluvních pokut za prodlení s úhradou částky 47.202,- Kč ve výši 60.418,56 Kč a za prodlení s úhradou částky 71.212,- Kč ve výši 91.151,36 Kč.
Proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu ze dne 16. 2. 2018, č. j. EPR 13855/2018-6, žalovaná podala odpor.
Rozsudkem ze dne 10. 10. 2019, č. j. 10 C 135/2018-98, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 29. 11. 2019, č. j. 10 C 135/2018-102, Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu žalobkyně, a na základě vzájemného návrhu žalované uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované 70.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi a nákladech řízení státu. Vyšel z toho, že žalobkyně jako zhotovitelka a žalovaná jako objednatelka uzavřely dne 25. 8. 2016 dvě smlouvy o dílo. Předmětem plnění první smlouvy byla dodávka a zhotovení plně funkčního solárního systému sloužícího k ohřevu pitné vody a přitápění a uvedení systému do provozu (dále též jen „solární systém“), a předmětem plnění druhé smlouvy byla dodávka a zhotovení plně funkčního podlahového topení (dále též jen „podlahové topení“). Žalovaná poskytla dne 25. 8. 2016 žalobkyni zálohu 70.000,-Kč na cenu díla podle první smlouvy. Účastnice si v obou smlouvách (čl. III. bod 7.), jejichž znění je až na vymezení předmětu díla totožné, dohodly, že dílo bude dokončeno a předáno do 30. 9. 2016 a že se považuje za dokončené a předané dnem podpisu předávacího protokolu oběma smluvními stranami nebo dnem, kdy byla objednatelka vyzvána k jeho podpisu, přičemž bez písemného uvedení konkrétního důvodu, který by bránil řádnému užívání díla, jej odmítla podepsat. Žalovaná dne 19. 10. 2016 podepsala předávací protokol k pracím týkajícím se podlahového topení. Žalobkyně vystavila žalované dne 7. 4. 2017 dvě faktury – na částku 71.212,- Kč jako doplatku ceny díla podle první smlouvy (solární systém) po odečtení zaplacené zálohy a na částku 47.202,- Kč jako doplatku ceny díla podle druhé smlouvy (podlahové topení). Žalovaná částky nezaplatila a dopisem ze dne 23. 5. 2017 se po žalobkyni domáhala dokončení a předání děl podle obou smluv s tím, že ani jedno dílo není funkční a že vykazuje vady, které brání jeho užívání. V dopise ze dne 2. 6. 2017 žalovaná zopakovala, že jí dílo nebylo předáno, nebyly jí předány doklady o technických zkouškách, a vyzvala žalobkyni k odstranění vad; dopisem ze dne 12. 7. 2017 znovu vyzvala žalobkyni k dokončení díla a odstranění vad a nedodělků, a to do 15. 8. 2017. Dopisem doručeným žalobkyni dne 13. 9. 2017 žalovaná od smluv o dílo odstoupila a vyzvala žalobkyni k vrácení zálohy 70.000,-Kč – zaplacení této částky uplatnila žalovaná v průběhu řízení vzájemným návrhem.
Soud prvního stupně věc posoudil podle §2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že dílo podle první smlouvy (solární systém) nebylo žalované předáno, nebylo provedeno řádně a vykazuje vady – podle znalce Ing. Jiřího Matějčka, CSc. v solárním systému byla použita nevhodná akumulační nádoba, která není připojena podle doporučení výrobce a neumožňuje efektivní využívání solární energie, regulační systém je nefunkční. Žalobkyni, která v řízení neprokázala, že předvedla, že dílo je způsobilé sloužit svému účelu a že žalovanou k jeho převzetí vyzvala, proto nevznikl nárok na zaplacení doplatku ceny díla ani smluvní pokuty podle první smlouvy o dílo. V případě druhé smlouvy o dílo dospěl soud prvního stupně ke stejnému závěru, neboť i podlahové topení je podle znalce nefunkční, otopnou soustavu není možné uvést do provozu a žalobkyně nedoložila, že provedla předepsané funkční zkoušky a zkoušky těsnosti. Podle soudu prvního stupně na tomto jeho závěru nic nemění, že žalovaná podepsala dne 19. 10. 2016 k tomuto dílu předávací protokol, neboť na něm chybí podpis žalobkyně. Protože žalovaná od obou smluv platně odstoupila, domáhá se právem vrácení zaplacené zálohy ve výši 70.000,- Kč.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 9. 2020, č. j. 28 Co 164,165/2020-124, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé co do částek 47.202,- Kč s příslušenstvím a 60.418,56 Kč s příslušenstvím tak, že žalobě vyhověl; co do částky 162.363,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované 70.000,- Kč jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přisvědčil jeho závěru, že nedošlo k protokolárnímu předání díla – solárního systému, které si účastnice sjednaly ve smlouvě (čl. V. bod 4. smlouvy o dílo). Žalobkyni tak nevzniklo právo na zaplacení ceny tohoto díla a smluvní pokuty; naopak žalovaná, která dílo z důvodu existence vad bránících jeho řádnému užívání odmítla převzít, využila svého práva v takovém případě od smlouvy odstoupit, a proto jí žalobkyně musí vrátit zálohu na cenu díla. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nedošlo k předání a převzetí díla podle druhé ze smluv – podlahového topení. Trvat na tom, že k řádnému předání díla nedošlo jen z důvodu absence podpisu statutárního zástupce žalobkyně na předávacím protokolu ze dne 19. 10. 2016, který je vytištěn na hlavičkovém papíře žalobkyně, obsahuje veškeré náležitosti a žalovaná jej podepsala, by podle odvolacího soudu bylo nepřípustným formalismem; podmínky dohodnuté v článku VI. bod 6 smlouvy o dílo byly splněny. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaná od žalobkyně dílo řádně převzala s tím, že – jak je uvedeno v protokolu – nevykazuje vady či nedodělky bránící jeho řádnému užívání, a žalobkyně má tedy nárok na zaplacení ceny díla a smluvní pokuty podle ujednání ve smlouvě o dílo (čl. VIII. bod 1. smlouvy).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě účastnice řízení.
Žalobkyně přípustnost svého dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí dílem na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dílem na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za v rozhodovací činnosti dosud nevyřešenou otázku hmotného práva považuje otázku, zda může být porušením smlouvy i vada díla, která nemá původ v samotném dodaném zařízení, nýbrž je důsledkem nedostatečné specifikace předmětu díla objednatelem. V rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, odvolací soud přiznal žalované právo odstoupit od smlouvy o dílo, ačkoliv tak neučinila bez zbytečného odkladu, toto právo ji zaniklo, a mohla uplatnit jen některé ze zákonem přiznaných práv. Odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011, ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 372/2004, a jeho usnesení ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2870/2014, má za to, že dovoláním napadený rozsudek je se shora uvedenými judikatorními závěry v rozporu, neboť se odvolací soud nezabýval otázkou vrácení instalovaného díla a skutečnou výší bezdůvodného obohacení žalované; zařízení je po několikaletém používání opotřebované a došlo k jeho poškození. Zároveň prosazuje názor, že vada díla, která je způsobena nedostatečnou údržbou ze strany žalované nemůže být porušením smlouvy, jež by zakládala práva z odpovědnosti za vady či ze záruky za jakost a možnost odstoupení od smlouvy. S tímto odůvodněním žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje své dovolání za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu podle ní spočívá na otázce aplikace §2604 a §2605 o. z., při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, a na otázce nedostatku podpisu zhotovitele na předávacím protokolu, která nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena. Jestliže žalobkyně nepodepsala protokol o předání díla – podlahového topení ze dne 19. 10. 2016, nelze takovou listinu považovat za protokol o předání dokončeného díla. Podle dovolatelky odvolací soud postupoval v rozporu s §213 odst. 2 o. s. ř., pokud předávací protokol ze dne 19. 10. 2016 a čl. VI. bod 6 smlouvy o dílo posoudil odlišně než soud prvního stupně, aniž tyto důkazy zopakoval. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo na dosud nevyřešených právních otázkách – a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné – může posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání žalobkyně - posuzováno podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) - směřuje proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o částce 162.363,- Kč (cena díla ve výši 71.212,- Kč – solární systém, a částka 91.151,- Kč představující smluvní pokutu z této ceny díla). Ostatně, dovolání žalobkyně proti měnící části výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu (tzn. co do částek 47.202,- Kč a 60.418,56 Kč s úrokem z prodlení) by nebylo subjektivně přípustné – žalobkyně byla v tomto rozsahu procesně úspěšná (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3508/2013, uveřejněného pod číslem 95/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); k podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015).
Jak Nejvyšší soud zdůraznil např. již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, podle §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Předestírá-li dovolatel jako důvod přípustnosti dovolání k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, jež je, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Otázka, zda „může být chápána jako porušení smlouvy i vada díla, která nemá příčinu v samotném zařízení, nýbrž v nedostatečné specifikaci díla ze strany objednatele díla“, jež podle žalobkyně dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ji odvolací soud neřešil a na jejím řešení jeho rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že účastnice si ve smlouvě o dílo, jejímž předmětem byl solární systém, sjednaly protokolární způsob předání a převzetí díla jako hmotněprávní podmínku předání díla (viz čl. V. bod 4. a čl. VI. bod 6.), a protože tato podmínka nebyla naplněna, žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení ceny díla; v této souvislosti (tzn. v rozsahu požadavku na zaplacení částky 162.363,- Kč s příslušenstvím) je bez významu řešení otázky, zda žalovaná odstoupila od smlouvy o dílo na zhotovení solárního systému „bez zbytečného odkladu.“
Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzený rozpor rozsudku odvolacího soudu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, ve vztahu k potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu o částce 70.000,- Kč (vrácení zálohy složené žalovanou). Podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Až v dovolacím řízení přichází žalobkyně s (novým) tvrzením, že právo žalované vyplývající z odpovědnosti za vady (odstoupit od smlouvy) nebylo uplatněno včas (bez zbytečného odkladu), a soud by je neměl žalované přiznat. Dovolací soud k tomuto novému tvrzení nemohl přihlédnout, neboť - jak již bylo výše vyloženo - nemůže při rozhodování o dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohla žalobkyně uplatnit v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů, a přesto tak neučinila.
Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou vrácení instalovaného díla a skutečnou výší bezdůvodného obohacení žalované, namítá, že řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Přednáší-li žalobkyně, že vada díla byla způsobena nedostatečnou údržbou ze strany žalované, a proto nemůže být porušením smlouvy, jež by zakládalo práva z odpovědnosti za vady či ze záruky za jakost (a možnost odstoupení od smlouvy), svou argumentaci prosazuje procesně neregulérním způsobem, neboť ji staví na vlastní verzi skutkového stavu.
Ve vztahu k jiným právním otázkám žalobkyně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním žalované.
Argumentuje-li žalovaná ve prospěch přípustnosti svého dovolání tvrzeným rozporem rozsudku odvolacího soudu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, pak v prvé řadě pomíjí, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vydáno v poměrech zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podstatnější však je, že znění nyní platného ustanovení §2604 o. z. („Dílo je provedeno, je-li dokončeno a předáno“) je odlišné od znění §554 odst. 1 obch. zák. („Zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem“), které kladlo důraz na ukončení (dokončení) díla bez vad. Z těchto důvodů rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, do poměrů nyní souzené věci nedopadá.
Ve vztahu k v dovolání předestřené otázce protokolárního předání a převzetí díla považuje Nejvyšší soud připomenout, že sjednají-li si smluvní strany způsob předání díla, má to ten důsledek, že k provedení předmětného díla, na něž je vázán vznik nároku na zaplacení ceny díla, může dojít – mimo požadavek dokončení díla - pouze předáním způsobem dohodnutým ve smlouvě (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3345/2018, ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3505/2020). Vyhotovením protokolu o předání a převzetí dokončeného díla dává zhotovitel najevo, že dílo považuje za dokončené a objednatel projevuje vůli dílo převzít. Pro zhotovitele má tato listina ekonomický význam, neboť jejím podpisem objednatelem zásadně vzniká zhotoviteli právo na zaplacení ceny díla (§2610 odst. 1 o. z.). Dřívější judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že pokud předávací protokol nebyl podepsán žalovanou (objednatelkou), není možné považovat dílo za předané a převzaté. Mimo to, okamžikem podpisu předávacího protokolu objednatelka potvrzuje, zda dílo přebírá s vadami či bez vad; stejným okamžikem začíná běžet záruční doba díla. Jestliže v souzené věci předložila osoba vystupující za žalobkyni předvyplněný formulář „předávacího protokolu provedených prací, dodávek a služeb“ s hlavičkou s obchodním logem žalobkyně, s údaji o osobě objednatele a zhotovitele, datovaný dnem 19. 10. 2016 a podepsaný žalovanou již tato okolnost stačí k závěru, že dílo bylo převzato objednatelem, byť schází podpis osoby jednající za zhotovitele, který je individualizován údaji v protokole. Z nich je nezaměnitelně patrno, kdo dílo předává. Z těchto důvodů je rozsudek odvolacího soudu při hodnocení předávacího protokolu ze dne 19. 10. 2016 věcně správný, a dovolání pro řešení této otázky tak nemůže být přípustné podle §237 o. s. ř.
Vytýká-li žalovaná odvolacímu soudu, že odlišně od soudu prvního stupně hodnotil předávací protokol ze dne 19. 10. 2016 a čl. VI. bod 6 smlouvy, aniž tento důkaz zopakoval, neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno a jejíhož posouzení (přezkumu) se domáhá. Uvedenou námitkou žalovaná nezpochybnila právní posouzení věci, nýbrž namítá existenci vady řízení; ta nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. K vadám řízení - pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nepředložily-li obě dovolatelky k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 6. 2022
JUDr. Václav Duda
předseda senátu