ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.922.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 922/2022-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Česká revitalizační, s. r. o. , se sídlem v Brně, Atriová 512/36, identifikační číslo osob 269 21 y634, zastoupené Mgr. Adamem Plajnerem, advokátem se sídlem v Brně, Sochorova 3226/40 (nástupcem advokáta Mgr. Martina Franka, zemřelého 28. 1. 2022), proti žalovanému P. S. , bytem v XY, zastoupenému JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 49/5, o zaplacení 240.179,57 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 200.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 53 C 27/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 11. 2021, č. j. 47 Co 161/2021-138, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 5. 2021, č. j. 53 C 27/2020-96, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 605.795,57 Kč, úroky ve výši 10,5 % ročně z částky 605.795,57 Kč od 1. 4. 2021 do zaplacení a úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 605.795,57 Kč od 1. 4. 2021 do zaplacení (výrok I.); dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 200.000,- Kč (výrok II.), zastavil řízení co do částky 902.886,43 Kč a ohledně úroků z prodlení z částky 605.795,57 Kč od 21. 8. 2019 do 30. 3. 2021 (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 11. 2021, č. j. 47 Co 161/2021-138, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I. týkající se zaplacení 240.179,57 Kč s úroky ve výši 10,5 % ročně z částky 605.795,57 Kč od 1. 4. 2021 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 605.795,57 Kč od 1. 4. 2021 do zaplacení, jakož i ve výrocích II. a IV. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 10. 11. 2015 uzavřeli žalovaný (v postavení dlužníka) a TGI Money, a. s. (v postavení věřitele) smlouvu o úvěru č. 14920, na jejímž základě žalovaný čerpal spotřebitelský úvěr ve výši 632.000,- Kč. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky úvěrové společnosti; podpisem na úvěrové smlouvě žalovaný stvrdil, že se s nimi seznámil. Úvěr byl zajištěn zástavním právem k nemovitosti ve vlastnictví žalovaného. Ve formulářové žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že dosahuje příjmu ve výši 30.000,- Kč měsíčně, splácí půjčky po 7.600,- Kč měsíčně, jeho výdaje na bydlení činí 2.800,- Kč měsíčně a ve společné domácnosti s ním žijí dvě děti ve věku 6 a 15 let; tyto údaje byly právní předchůdkyní žalobkyně prověřeny již ve vztahu k zajištění úvěru zástavou žalovaného a jejich pravdivost potvrdil žalovaný i v řízení před soudem prvního stupně. Účelem předmětného úvěru bylo zejména refinancování předchozích tří úvěrů žalovaného v celkové výši 344.000,- Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet podle splátkového kalendáře v 240 měsíčních splátkách; úroková sazba na poskytnutý úvěr byla dohodnuta ve výši 10,5 % + aktualizovaná referenční sazba PRIBOR. Součástí úvěrové smlouvy (článek III. odst. 6) bylo i ujednání o smluvních pokutách pro případ, že žalovaný bude v prodlení s úhradou úvěru po dobu delší než tři měsíce a úvěr bude zesplatněn. V takovém případě měla úvěrující společnost právo požadovat smluvní pokutu až do výše 50 % dosud nesplacené jistiny úvěru. Žalovaný nedodržel svůj závazek hradit pravidelné měsíční splátky a poslední splátku úvěru uhradil v říjnu 2018. Úvěrující společnost postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru společnosti Hypoforum, s. r. o. smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 7. 2019 a ta ji postoupila žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 9. 2020. O postoupení pohledávky byl žalovaný informován dopisem ze dne 19. 10. 2020 a o zesplatnění úvěru ho informoval zástupce žalobkyně dopisem z 12. 8. 2019 (tedy v době, kdy žalobkyni pohledávka ještě nenáležela). Soudy považovaly za výzvu k uhrazení pohledávky podanou žalobu, která byla žalovanému doručena 20. 11. 2020. O zesplatnění byl žalovaný informován i v průběhu soudního řízení formálním dopisem z 26. 2. 2021.
Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal smlouvu o úvěru platnou, když dospěl k závěru, že žalobkyně, resp. úvěrová společnost dostatečně posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to zejména s přihlédnutím k zajištění zástavním právem k nemovitosti ve vlastnictví žalovaného a k tomu, že žalovaný předmětným úvěrem konsolidoval své dosavadní dluhy. Žalovaný navíc sám v řízení před soudem prvního stupně potvrdil, že své majetkové poměry uvedl pravdivě. Ujednání o smluvní pokutě obsažené v článku III odst. 6 úvěrové smlouvy neshledal neplatným pro neurčitost; samotné ujednání bylo v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (viz nález sp. zn. I. ÚS 3512/11) obsaženo přímo v úvěrové smlouvě a nadto žalobkyně, vědoma si ustanovení §122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jako „zákon o spotřebitelském úvěru“), požadovala smluvní pokutu pouze v nejvyšší možné zákonné výši 200.000,- Kč. Odvolací soud dovodil, že závěry, které přijal Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4281/2011, se v projednávané věci neuplatní, neboť v úvěrové smlouvě byly sjednány konkrétní povinnosti, při jejichž porušení vznikne úvěrové společnosti nárok na zaplacení smluvní pokuty. Přisvědčil výkladu soudu prvního stupně v otázce, zda žalobkyně splnila povinnost podle §124 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně úvěr sice zesplatnila teprve dopisem z 26. 2. 2021, avšak k datu vydání rozsudku soudu prvního stupně, tj. k 18. 5. 2021, marně uplynula 30-ti denní lhůta v rámci níž mohl žalovaný uhradit pouze do té doby dlužné splátky tak, aby žalobkyni nevzniklo právo na doplacení celého do té doby nesplatného úvěru. Vzhledem k marnému uplynutí 30-ti denní lhůty vzniklo žalobkyni k 31. 3. 2021 právo na celou nezaplacenou jistinu úvěru, dlužné úroky a úroky z prodlení (od 1. 4. 2021 do zaplacení).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na přípustnost dovolání usuzuje dovolatel z toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. V prvé řadě namítá, že žalobkyně (resp. úvěrová společnost jako její právní předchůdkyně) nedostatečně posoudila jeho úvěruschopnost, jestliže se spokojila pouze s údaji, které uvedl ve formuláři o majetkových poměrech pro účely žádosti o úvěr, aniž by postupovala s vynaložením odborné péče a tyto údaje si ověřila. Podle jeho názoru žalobkyně nepostupovala podle rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, zabývajícími se povinností věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka podle §9 zákona č. 145/2010 Sb. (zde přijaté zásady se uplatní i za účinnosti nového zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb.).
Nejvyšší soud stanovil ve svých rozhodnutích podmínky pro postup řádného zkoumání úvěruschopnosti budoucího dlužníka, když přijal a odůvodnil závěr, že „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (zde §9 odst. 1 zákona č.145/2010 Sb.) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem §9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (srov. např. žalovaným uváděné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Uvedené závěry však nejsou absolutní, a to v tom smyslu, že zde uvedená kritéria je třeba posuzovat pokaždé individualizovaně s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu. V nyní projednávané věci žalovaný sjednával úvěr pro konsolidaci svých dosavadních půjček a zajišťoval ho zástavním právem k nemovitostem, které vlastní (jeho poměry věřitelka prověřovala již v souvislosti se zřízením zástavního práva). V řízení žalovaný potvrdil, že své majetkové poměry popsal pravdivě. Odvolací soud doplnil, že z listu vlastnictví bylo dovoditelné, že nemovitosti poskytnuté jako zástava nebyly zatíženy jiným majetkovým právem ani nebyly postiženy exekucí; v řízení nevyšlo najevo, že by tvrzené majetkové poměry žalovaného neodpovídaly skutečnosti. V souhrnu všech zjištěných okolností obstojí právní závěr odvolacího soudu, že úvěrující společnost posoudila úvěruschopnost žalovaného dostatečně, tedy jako umožňující poskytnout úvěr. Nelze tudíž přisvědčit (procesně neregulérně) uplatněné dovolací námitce žalovaného, že snahou soudů bylo obrátit důkazní břemeno v jeho neprospěch. Soudy pouze hodnotily v řízení zjištěné okolnosti, které shledaly dostatečnými pro vyvození právního závěru o platnosti úvěrové smlouvy (dostatečnosti posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany úvěrového věřitele).
Závěry ohledně platnosti úvěrové smlouvy zpochybňuje dovolatel námitkou, že se odvolací soud dostatečně nezabýval otázkou, zda se seznámil s Všeobecnými obchodními podmínkami a dalšími podobnými listinami (zejména ceníky) k úvěrové smlouvě, a vycházel pouze z jeho prohlášení stvrzeného podpisem na úvěrové smlouvě. Má za to, že tato otázka nebyla jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu dostatečně zodpovězena a že v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 32 ICdo 86/2015, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3530/2016, je řešena pouze okrajově odkazy na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11. Žalovaný předkládá uvedenou otázku k dovolacímu přezkumu se zjevným očekáváním, že její zodpovězení povede k závěru, že není-li v řízení dostatečně prokázáno, že dlužník byl obeznámen s všeobecnými obchodními podmínkami a přiloženými ceníky, pak věřiteli nemohly vzniknout nároky ze smlouvy o úvěru. Předně nelze přehlédnout, že žalovaný svou námitku staví na vlastní skutkové verzi, totiž že se neseznámil s všeobecnými obchodními podmínkami ani s ceníkem (resp. s obsahem těchto dokumentů), případně je při podpisu úvěrové smlouvy nepřevzal, resp. nebyly mu vůbec předány. Není zpochybněním právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového zjištění, než z jakého při svém rozhodování vycházely soudy. Skutkový stav věci zjištěný odvolacím soudem je pro dovolací soud závazný a skutkové námitky nejsou přípustným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nad rámec uvedeného dovolací soud připomíná, že ani případné zjištění, že žalovaný neměl možnost seznámit se s všeobecnými obchodními podmínkami a ceníkem, by nevedlo k jinému výsledku řízení. Žalobkyni byl přiznán nárok na doplacení jistiny úvěru, když následky porušení splácení byly sjednány přímo v úvěrové smlouvě. Stejně tak byla v úvěrové smlouvě dohodnuta výše smluvního úroku a sjednána smluvní pokuta, o níž pojednává článek III. odst. 6 úvěrové smlouvy; nárok na zákonný úrok z prodlení pak vyplývá přímo ze zákona. Žádný z uvedených nároků nevyplýval pouze a přímo z všeobecných obchodních podmínek nebo ceníků, které nebyly součástí hlavní úvěrové smlouvy. Nejvyšší soud v žalovaným citovaných rozhodnutích dovodil, že „samotný podpis pod tzv. včleňovací klauzuli pro uplatnění obchodních podmínek sám o sobě nepostačuje, nýbrž je třeba, aby zároveň byl naplněn i druhý předpoklad, tedy známost smluvních podmínek či jejich přiložení“ . V nyní posuzované věci nebylo prokázáno, že při podpisu úvěrové smlouvy žalovaný nepřevzal všeobecné obchodní podmínky nebo ceník; žalovaný nevylučuje jejich převzetí, argumentuje pouze tím, že se neseznámil s jejich obsahem. S ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu tudíž nekoliduje závěr (nastání fikce), že přiložením všeobecných obchodních podmínek k úvěrové smlouvě došlo ze strany žalovaného k seznámení se s nimi.
Ve snaze zpochybnit nárok žalobkyně na smluvní pokutu žalovaný namítá, že se odvolací soud při posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně jeho rozsudků ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4281/2011, ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 32 ICdo 86/2015, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3530/2016. Prosazuje, že závěr odvolacího soudu o platnosti ujednání o smluvní pokutě, resp. závěr o jeho určitosti „nemá oporu v provedeném dokazování“ a že samotné ujednání o smluvní pokutě bylo formulováno pouze její maximální výší (nikoliv dostatečně konkrétně a určitě) a nadto nebylo sjednáno výhradně v textu úvěrové smlouvy, nýbrž obsahovalo odkaz na všeobecné obchodní podmínky, bez nichž nemohla být výše smluvní pokuty určena.
I tato námitka je - v části, v níž dovolatel tvrdí, že ujednání o smluvní pokutě neobsahuje pouze úvěrová smlouva a že určení výše smluvní pokuty se neobejde bez konfrontace s všeobecnými smluvními podmínkami, na něž smluvní ujednání odkazuje - založena na skutkových námitkách dovolatele a na jím prezentovaným vlastním výkladu obsahu ujednání článku III odst. 6 úvěrové smlouvy. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. (nyní §555 odst. 1, §556 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Odvolací soud v tomto směru zjistil, že smluvní pokuta byla sjednána přímo v úvěrové smlouvě a že z jejího článku III. odst. 6 se podává mimo jiné, že úvěrující má právo na smluvní pokutu až do výše 50 % z celkové nesplacené jistiny úvěru, pokud se úvěrovaný ocitne v prodlení s úhradou nejméně tří splátek, bude-li úvěr zesplatněn. Výše smluvní pokuty je přitom omezena ustanovením §122 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě těchto podkladů dovodil, že ujednání o smluvní pokutě není neurčité (a není tudíž neplatné).
Závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 32 ICdo 86/2015, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3530/2016, kterými žalovaný podpořil svou argumentaci, nelze na nyní posuzovanou věc vztáhnout, neboť vycházejí z jiného skutkového podkladu (případů, kdy bylo ujednání o smluvní pokutě obsaženo ve všeobecných obchodních podmínkách). V rozsudku ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4281/2011, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „smyslem a účelem smluvní pokuty je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Nezbytnou součástí ujednání o smluvní pokutě je zcela přesné a určité označení povinnosti, při jejímž nesplnění vznikne právo na smluvní pokutu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 469/2006). … Smluvní pokuta je zajišťovací institut, který zajišťuje splnění určité smluvní povinnosti. Není-li určena konkrétní povinnost zajištěná smluvní pokutou, nelze pak posoudit její přiměřenost k porušení dané povinnosti. Při posouzení výše přiměřenosti smluvní pokuty je rozhodná doba sjednání dohody o smluvní pokutě a posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty ke konkrétní povinnosti, a nikoliv až následně při porušení konkrétní povinnosti. Z tohoto důvodu sjednání výše smluvní pokuty pro porušení jakékoliv smluvní povinnosti je neurčité, neboť z tohoto ujednání nelze posoudit přiměřenost výše smluvní pokuty.“ V ujednání článku III odst. 6 úvěrové smlouvy je sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení úvěrovaného s úhradou nejméně tří měsíčních anuitních splátek úvěru nebo jejich částí až do výše 50 % z celkové dosud nesplacené jistiny úvěru; tuto pokutu je úvěrující oprávněn uplatnit vůči úvěrovanému v případě, že v důsledku prodlení úvěrovaného přijme úvěrující ve vztahu k úvěrovanému dle článku XI. odst. 2 všeobecných obchodních podmínek úvěrové opatření v podobě požadovat okamžité splacení celé nebo části jistiny úvěru včetně příslušenství (ztráta výhody splátek). Závěr odvolacího soudu, který z obsahu článku III odst. 6 úvěrové smlouvy dovodil, že ujednání o smluvní pokutě je dostatečně určité a tedy platné, ve světle shora citované judikatury Nejvyššího soudu obstojí (odvolací soud své závěry v tomto směru podpořil rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4281/2011, kterým argumentuje ve svůj prospěch žalovaný). Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je přípustné, aby ujednání o smluvní pokutě bylo obsaženo výhradně v hlavní úvěrové smlouvě, konkretizuje-li povinnost, pro jejíž porušení je smluvní pokuta sjednávána, stejně jako způsob určení její výše. Obiter dictum dovolací soud doplňuje, že z posuzovaného smluvního ujednání vyplývá nad pochyby i způsob určení výše smluvní pokuty a okamžik, ke kterému vzniká (zesplatnění celého úvěru nebo jeho zbývající části). Je-li snad přesnější postup zesplatnění zbývající části úvěru upraven ve všeobecných obchodních podmínkách, pak tato část ujednání nezpůsobuje neplatnost ujednání o smluvní pokutě, neboť žalovanému muselo být již ze samotného textu ujednání o smluvní pokutě zřejmé jak, kdy a v jaké výši bude smluvní pokuta určena, řečeno jinak, že nebude-li po dobu delší než tři měsíce splácet dohodnuté měsíční splátky a úvěrující společnost přijme opatření směřující k zesplatnění zbývající jistiny úvěru (v souladu s postupem uvedeným ve všeobecných obchodních podmínkách), pak dojde k naplnění podmínek vzniku jejího nároku na smluvní pokutu.
Konečně žalovaný odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nepřihlédl k tomu, že pohledávka z titulu nesplacené jistiny úvěru, vzniklá z důvodu ztráty výhody splátek, nebyla formálně správným postupem zesplatněna. V souvislosti s tím formuluje několik právních otázek, o nichž se domnívá, že dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, konkrétně
- zda lze právní úkon, ze kterého obsahově vyplývá, že se jedná o zesplatnění spotřebitelského úvěru, považovat za výzvu k úhradě dlužných splátek ve smyslu §124 zákona o spotřebitelském úvěru;
- zda lze podanou žalobu považovat za výzvu k úhradě dlužných splátek ve smyslu §124 zákona o spotřebitelském úvěru;
- a zda musí věřitel učinit výzvu k úhradě dlužných splátek ve smyslu §124 zákona o spotřebitelském úvěru před zahájením občanskoprávního řízení před soudem prvního stupně, či zda může tuto výzvu učinit až po zahájení řízení, ve kterém se domáhá úhrady částky již zesplatněné zbývající jistiny úvěru, a stále být v řízení úspěšný.
Vytýká odvolacímu soudu, že poté, co v řízení vyšlo najevo, že mu předchozí výzvu podle §124 zákona o spotřebitelském úvěru doručil právní zástupce žalobkyně v době, kdy žalobkyni ještě nebyla postoupena pohledávka z titulu smlouvy o úvěru, posoudil následnou výzvu z 26. 2. 2021 odeslanou žalovanému až v průběhu řízení před soudem prvního stupně jako řádnou výzvu podle §124 zákona o spotřebitelském úvěru a odepřel mu tak ochranu, kterou toto zákonné ustanovení zamýšlí (ochranu dlužníka před zesplatněním zbývající jistiny úvěru).
Při zřeteli k časové ose projednávané věci a již zaslaným výzvám směřujícím k úhradě splátek, případně zesplatnění zbývající jistiny úvěru je dovolací soud nucen konstatovat, že naposledy uvedená otázka (k prvním dvěma otázkám dovolací soud nepřihlížel, protože nenachází odraz v závěrech odvolacího soudu) nepředstavuje ani tak otázku dovolacím soudem dosud neřešenou jako spíše praktickou. Žalovaný nutně věděl, že je v prodlení s hrazením pravidelných měsíčních splátek, resp. s jejich úhradami v určitém okamžiku přestal a nikdy na ně znovu nenavázal. Účelem ustanovení §124 zákona o spotřebitelském úvěru je přitom zejména zabránění predátorským praktikám spočívajících v okamžitém zesplatnění celého spotřebitelského úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Žalobkyně si během řízení byla vědoma toho, že dosud nenastalo formální zesplatnění zbývající jistiny úvěru, které by vůči žalovanému učinila osoba, která by v okamžiku zaslání výzvy podle §124 zákona o spotřebitelském úvěru byla současně v postavení oprávněného (na základě postoupení pohledávky z titulu předmětné smlouvy o úvěru). Toto pochybení formálně napravila v průběhu řízení dopisem z 26. 2. 2021. Ačkoliv lze přisvědčit žalovanému, že by formálně měl uvedenou výzvu obdržet od oprávněného subjektu před podáním žaloby, v řízení nevyplynulo, že by mu postupem soudů byla upřena výhoda spočívající v uplatnění §124 zákona o spotřebitelském úvěru; tuto výhodu ztratil nesplněním výzvy z 26. 2. 2021. Ostatně ani zahájení řízení pro něj nebylo překvapivé. Řízení bylo zahájeno proto, že nezačal opětovně hradit jednotlivé splátky ani neuhradil zbývající část jistiny (dle výzvy – informaci o zesplatnění úvěru z 12. 8. 2019). Nelze rozhodnout v tom smyslu, že by se v dané věci mohl dlužník zcela vyhnout úhradě dlužné jistiny úvěru jenom pro zmínění formální pochybení. Žalovaný na výzvu z 26. 2. 2021 podle §124 zákona o spotřebitelském úvěru žádnými splátkami nereagoval a de facto tak svým jednáním zapříčinil, že nastalo formální zesplatnění zbývající jistiny úvěru. Nechtěl-li ztratit výhodu splátek, měl k výzvě uhradit do 30 dnů chybějící dlužné splátky, což by vedlo k zastavení řízení a pokračování úhrad podle předmětné smlouvy o úvěru. Uvedené skutečnosti soudy správně reflektovaly v přiznání nároku na smluvní úrok i úrok z prodlení až od uplynutí lhůty určené ve výzvě z 26. 2. 2021.
Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu konvenuje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu