ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.961.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 961/2022-168
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. G , se sídlem v XY (identifikační číslo XY), zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Štefánikova 4083/14, proti žalované I. T. , bytem v XY, zastoupené JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, o 53.690 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 214/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2022, č. j. 38 Co 140/2021-149, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2022, č. j. 38 Co 140/2021-149, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 14 C 214/2019-119, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 53.690 Kč „spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 58.690 Kč od 27. 12. 2017 do 27. 7. 2020 a z částky 53.690 Kč od 28. 7. 2020 do zaplacení“ , a žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalované (26.814 Kč). Podle soudu prvního stupně se R. Š. zavázal provést pro žalovanou instalatérské práce (teplovodní topení) v jejím domě (§2586 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Za tím účelem objednal u žalobce (prodávajícího) zboží, uzavřel s ním kupní smlouvu, jejímž předmětem byl za cenu sjednanou ve výši 58.690 Kč instalatérský materiál, který také převzal. Žalovaná, která nebyla smluvní stranou (nezavázala se předmět koupě převzít a zaplatit žalobci kupní cenu, §2079 o. z.), není ve sporu pasivně věcně legitimována.
Rozsudkem ze dne 13. 1. 2022, č. j. 38 Co 140/2021-149, Krajský soud v Brně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 53.690 Kč s 8,05% úroky z prodlení z 58.690 Kč od 27. 12. 2017 do 27. 7. 2020 a s 8,25% úroky z prodlení z 53.690 Kč od 28. 7. 2020 do zaplacení, a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (45.732,70 Kč, resp. 12.640,40 Kč). Z důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně – argumentuje odvolací soud – nelze s jistotou určit subjekt, který se jako kupující zavázal převzít zboží a zaplatit žalobci kupní cenu (§2079 o. z.). „Chybí-li označení smluvních stran, k platnému uzavření kupní smlouvy nedošlo“ . Instalatérský materiál byl zabudován do domu, jehož vlastnicí je žalovaná, která se tak na úkor žalobce obohatila a je proto povinna zaplatit mu peněžitou náhradu (§2991 odst. 1, 2, §2999 o. z.).
V dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná oponuje odlišnému skutkovému závěru odvolacího soudu a setrvává na tom, že kupujícím byl R. Š., který instalatérský materiál objednal a od žalobce převzal. I kdyby zboží žalobce dodal bez uzavření kupní smlouvy, pochybil odvolací soud tím, že opomněl aplikovat ustanovení §2995 o. z., jehož hypotéza – ochuzený byl k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti nebo pokud nebyl svéprávný – v projednávané věci nebyla naplněna. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolání je podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, protože napadené rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva (viz níže), při jejímž řešení odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního a Nejvyššího soudu.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici).
Jakkoliv platí, že zpochybnění správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., Ústavní soud přesto ve své judikatuře (srov. nálezy ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, a stanovisko pléna Ústavního soudu přijaté dne 28. 11. 2017 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. §132 a násl. /§211/ o. s. ř.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy není přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v §241a odst. 2 a §237 o. s. ř. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2502/2018, ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 854/2019, ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2943/2017, a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018).
Odvolací soud – aniž opakoval či doplnil dokazování provedené v řízení před soudem prvního stupně – po skutkové stránce vyšel z toho, že kupní smlouva, jejímž předmětem měl být instalatérský materiál, nebyla pro absenci osoby kupující uzavřena. Toto zjištění opřel jen o vysvětlení žalované obsažené ve spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 15 T 78/2019, v němž uvedla, že R. Š. požádala, aby jí „sehnal“ instalatérský materiál a za tím účelem mu předala peníze na úhradu kupní ceny.
Skutkový závěr odvolacího soudu je v extrémním rozporu s důkazy provedenými soudem prvního stupně [zejména listinami (čestné prohlášení R. Š., ze 4. 11. 2019, spis 15 T 78/2019, kopie konceptu smlouvy o převzetí dluhu z 13. 11. 2018, kterou žalobce nepodepsal /žalovaná uznává dluh vůči žalobci z titulu kupní smlouvy s tím, že dluh přejímá R, Š,/, úřední záznam Policie ČR z 6. 5. 2019) a výpověďmi svědků R, Š,, J, V, a M, G,], který jejich hodnocením zjistil, že R, Š, neobjednal zboží jako zplnomocněný zástupce žalované, ale jednal svým jménem (fakturu č. 1731209 z 26. 10. 2017 i dodací list podepsal, instalatérský materiál převzal, přičemž údaje identifikující žalovanou jako „kupující“ žalobce uvedl jen na výslovnou žádost R, Š,, který se zavázal kupní cenu uhradit v hotovosti).
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. Jinými slovy řečeno, z ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. odvolacímu soudu vyplývá povinnost zajistit si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem prvního stupně. To znamená, že odvolací soud je povinen ohledně skutečnosti, o níž má pochybnosti, zopakovat dokazování jako celek (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1890/2007). Jestliže odvolací soud nepostupuje způsobem uvedeným v §213 odst. 2 a 3 o. s. ř., a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k níž dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne z úřední povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5160/2008, ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 207/2011, ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 909/2009, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 897/2009).
Z uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu, že žalobce má právo na peněžitou náhradu ve výši ceny odebraného zboží (§2991, §2999 o. z.), neobstojí. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 9. 2022
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu