ECLI:CZ:NS:2022:33.ICDO.74.2022.1
KSHK 45 INS XY
45 ICm XY
sp. zn. 33 ICdo 74/2022-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M & M reality holding a.s. , se sídlem Praha 1, Krakovská 583/9, identifikační číslo osoby 27487768, zastoupené Mgr. Peterem Harmečkem, advokátem se sídlem Ostrava, Macharova 302/13, proti žalovanému P. Z. , omezenému ve svéprávnosti, bytem XY, zastoupenému opatrovníkem V. K., bytem XY, právně zastoupenému JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem se sídlem České Budějovice, Kasárenská 157/4, o určení nevykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 ICm XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2021, č. j. 101 VSPH XY, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 3. 2021, č. j. 45 ICm XY, KSHK 45 INS XY, zamítl žalobu ve znění, aby soud určil pravost pohledávky žalobkyně přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka P. Z. vedeném před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 45 INS XY ve výši 128 000 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 10. 2021, č. j. 45 ICm XY, 101 VSPH XY, (KSHK 45 INS XY), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že pohledávka žalobkyně přihlášená do insolvenčního řízení vedeného před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 45 INS XY ve výši 128 000 Kč je pohledávkou přihlášenou po právu (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 37 026 Kč s tím, že se pohledávka nákladů řízení pokládá za pohledávku přihlášenou v insolvenčním řízení dlužníka a uspokojí se v něm ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl tento spor (výrok II.) a rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, „dle §237 OSŘ, a odůvodňuje podle §241a odst. 1 NOZ, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v řešení otázky platnosti právního jednání osoby s duševní poruchou, resp. právního jednání v souvislosti se spotřebitelskými vztahy, tedy z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam taxativně vyjmenovaných hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části. Jinak vyjádřeno, z obsahu dovolání musí být patrné, zda jde (má jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2326/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13, a ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 ). Dovolatel je tak povinen uvést, v řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že „nesprávně vyhodnotil otázku právního jednání spočívajícího v podpisu žalobcem mu předložené dohody o narovnání, rovněž odlišně vyhodnotil platnost dohody o narovnání, když soud prvního stupně dovodil neplatnost z toho, že žalobce uvedl dovolatel v omyl ohledně sporné skutečnosti a současně že se odvolací soud zaměřil pouze na formální stránku dohody o narovnání a nevypořádal se s námitkou dovolatele, že požadavek na zaplacení požadované částky a jemu předcházející jednání žalobce odporuje dobrým mravům“. Spatřuje-li splnění předpokladu přípustnosti dovolání z výše uvedených důvodů, pak nejde o řádné vymezení přípustnosti dovolání, neboť nevymezil, kterou otázku (hmotného nebo procesního práva), na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno, považuje za právní otázku, kterou odvolací soud vyřešil rozporně s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Chybějící údaj nelze dovodit ani z obsahu dovolání, neboť dovolatel v něm pouze polemizuje s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, jak v řízení postupoval a rozhodl. Výtkami, jimiž podrobuje kritice hodnocení v řízení provedených důkazů, ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu. Je třeba konstatovat, že námitky ke skutkovým zjištěním soudu či k hodnocení důkazů odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemohou. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, na které dovolatel ve svém dovolání odkazuje (zabývající se neúměrným zkrácením při sjednání kupní smlouvy), není přiléhavé k nyní projednávané věci a jedná se o skutkově zcela odlišnou věc.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 9. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu