ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.1039.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 1039/2022-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 6. 12. 2022 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného T. V. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 6. 2022 č. j. 3 To 253/2022-154, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 7/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 3. 2022 č. j. 6 T 7/2022-114 byl obviněný T. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
dne 18. 7. 2021 v přesně nezjištěné době od 19:00 hodin do 21:00 hodin v XY, XY ulici před hlavním vchodem do kostela Nanebevzetí Panny Marie v úmyslu s touto vykonat soulož, přistoupil k poškozené M. P., nar. XY, tuto zezadu objal
oběma pažemi kolem hrudníku a chytil ji za prsa a při tom jí řekl „drž děvko“, poté jí rukama
pevně stiskl pas, kdy se poškozená slovně bránila a prosila, aby svého jednání zanechal, snažila se mu z jeho držení vysmeknout, to se jí však nepodařilo, neboť pokaždé silou překonal její odpor, poté ji silou strhl do trávy, lehnul si na ni, vyhrnul jí šaty, proti její vůli jí stáhl spodní kalhotky, přičemž mu poškozená neustále opakovala, aby ji pustil, na což nijak nereagoval, poté vyndal ztopořený penis, který se jí pokoušel strčit do úst, čemuž se poškozená slovně i fyzicky bránila tím, že odvracela hlavu a stále opakovala, ať toho nechá a když se mu nepodařilo penis strčit do jejích úst, tak jí zasunul penis do vagíny a na poškozené uskutečnil vaginální soulož, poté ji otočil a pokoušel se jí zasunout penis do konečníku, což se mu nepodařilo, znovu ji tedy otočil na záda a zasunul svůj penis mezi její prsa, kde s ním pohyboval a zároveň jí jednou rukou držel za krk, nakonec položil penis na pravou tvář poškozené M. P., nar. XY, kam ejakuloval, a poté z místa odešel.
Za to byl odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků a pro výkon tohoto trestu byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, a to jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. Krajský soud v Českých Budějovicích o něm rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek nalézacího soudu zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tím způsobem, že obviněnému T. V. uložil při nezměněném výroku o vině podle §185 odst. 2 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný T. V. dovoláním , v němž odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně určující pro naplnění znaků přisouzeného trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. V důsledku tohoto rozporu pak došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině rozsudku okresního soudu. Obviněný připomněl dosavadní průběh řízení, včetně toho, že sám využil svého práva nevypovídat, jediné své vyjádření poskytl na úřední záznam dne 9. 11. 2021, který ovšem obsahuje řadu nepřesností a obviněný jej učinil v psychickém stavu neumožňujícím racionálně vyhodnotit obsah tohoto úředního záznamu. Z tohoto důvodu předestřel stručné vylíčení celé události tak, že poškozená šla s obviněným zcela dobrovolně, začala se s ním líbat a osahávat, následně si před něj klekla a on sám se masturbací přivedl k ejakulaci na obličej poškozené, přičemž obviněný důrazně odmítá, že by došlo ze strany poškozené k slovnímu či fyzickému odporu, nebo že by on použil násilí či jiné donucení, naopak byl přesvědčen o dobrovolnosti jejího konání. Následně se obviněný vyjádřil k rozhodným skutkovým zjištěním. Nejprve namítl absenci hodnocení provedeného důkazu lékařské zprávy Nemocnice v Českých Budějovicích, gynekologické ambulance ze dne 19. 7. 2021, přičemž se podle jeho názoru jedná o opomenutý – ačkoliv velice důležitý – důkaz. Podle názoru obviněného zakládá tato zpráva důvodnou pochybnost o tom, zda k nějakému násilí vůči poškozené vůbec došlo, když z ní vyplývá, že na těle poškozené nebyla patrna žádná poranění, což je však v přímém rozporu s popisem skutku jak jej učinila poškozená, která uvedla, že obviněný disponoval velkou silou, byl agresivní, zalehl ji, držel ji za krk, seděl na žebrech a že měla modřiny na rukou. Obviněný má tedy za to, že ani nalézací ani odvolací soud se předmětnou ambulantní zprávou nezabývaly a připomíná judikaturu Ústavního soudu stran odůvodnění závěrů dokazování. Další extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými tvrzeními spatřoval obviněný v tvrzení, že s poškozenou vykonal vaginální soulož. Toto skutkové zjištění vychází toliko z výpovědi poškozené, když přítomnost genetické stopy obviněného na oblečení koresponduje s jeho verzí skutkového děje a naopak ze stěru z pochvy a konečníku poškozené nebyly zjištěny žádné relevantní skutečnosti. Obviněný namítl pochybení odvolacího soudu, který se podle jeho názoru dopustil hodnocení otázky, pro které je potřeba odborných znalostí, když v bodě 15 svého rozhodnutí uvedl, že stěry jsou neprůkazné, když byly učiněny až s časovým odstupem jednoho dne. Pro takový závěr bylo nutno odborného vyjádření nebo znaleckého posudku v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1414/16. Obviněný uvedl, že má za to, že s ohledem na shora uvedené rozpory mezi obsahem důkazů (ambulantní zprávou a stěry) a skutkovými zjištěním učiněnými soudy obou stupňů nebyl dán nejvyšší stupeň jistoty, že se obviněný přisouzeného skutku dopustil. Obviněný dále připomněl, že ani ohledání místa činu, kde byla nalezena zválená tráva, skutkovým zjištěním uvedeným v rozhodnutích nepřisvědčilo, když travní porost mohl být podupán dodatečně tím, jak následující den poškozená hledala řetízek. Poslední okruh námitek obviněného cílil vůči věrohodnosti poškozené. Obviněný připomněl, že znalkyně z oboru klinické psychologie vyhodnotila specifickou věrohodnost poškozené jako problematickou, neboť poškozená byla léčena pro schizoafektivní poruchu, při které dochází k střídání manických a depresivních fází, měla sklon produkovat chování, kterým kompenzuje nedostatečně prožívanou sebehodnotu a snaží se získat si pozornost. Obviněný uvedl obsáhlé citace závěrů znalkyně, přičemž na jejich základě shledává pochybení odvolacího soudu, který uzavřel, že znalkyně neměla žádný důvod k závěru, že poškozená popisuje událost odlišně či dramaticky a výpověď poškozené shledal jako věrohodnou. Podle názoru obviněného soudy posoudily věrohodnost samy, odborné závěry odmítly a řádně je nevypořádaly. Obviněný připomněl výpověď syna poškozené, která svědčila pro hodnocení problematické věrohodnosti poškozené. Dále pak obviněný poukázal na nedostatečnost skutkových zjištění, když podle jeho názoru mělo být provedeno šetření k personálu a osobám nacházejícím se inkriminovaného dne v baru u D. č. k prokázání toho, že poškozená odešla s obviněným a následně se s ním do baru vrátila, což nesvědčilo chování oběti znásilnění. Stejně tak měla být vyžádána zpráva z hospitalizace ze dne 3. 8. 2018 až 10. 9. 2018, kterou měla být prokázána skutečnost, zda došlo v roce 2018 k znásilnění poškozené v Itálii. Závěrem tedy obviněný uvedl, že je zde dán extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními, na jehož základě došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, přičemž zopakoval shora uvedenou argumentaci a připomněl obsáhlou judikaturu Ústavního soudu týkající se nároků na odůvodnění rozhodnutí ve světle práva na spravedlivý proces. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v celém výroku o vině i výroku o trestu a věc v tomto rozsahu přikázal krajskému soudu podle §265 l tr. ř. k novému projednání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v písemném vyjádření k dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. předně upozornila, že z části formulací dovolacích důvodů se jeví, že tyto se vztahují i k rozsudku soudu prvního stupně, přičemž pokud dovolatel napadl také nalézací rozsudek, je dovolání v této části nepřípustné podle §265a odst. 1 tr. ř. Dále uvedla, že v převážné části opakuje svoji obhajobu a stručně shrnula námitky obviněného. Následně státní zástupkyně připomíná obecná východiska pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž v konkrétně řešeném případě naplnění takovýchto předpokladů neshledala. Námitky obviněného byly podle jejího názoru formálně pod dovolací důvod podřaditelné, avšak materiálně nikoliv, když šlo o výhrady k hodnocení důkazů, které obviněný již uplatnil v předchozích stádiích řízení a se kterými se soudy vypořádaly. Dále připomněla nález Ústavního soudu zabývající se věrohodností výpovědi svědka v případech tvrzení proti tvrzení ve světle zásady in dubio pro reo (usnesení ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2433/14, usnesení ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3517/16). K otázce věrohodnosti svědkyně připomněla, že znalec psycholog je oprávněn vyjadřovat se k rysům osobnosti, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost, nikoliv k otázce, zda je svědek věrohodný či nikoliv, když takové hodnocení je hodnocení důkazu podle §2 odst. 6 tr. ř. Zmíněná znalkyně tedy překročila své oprávnění, ačkoliv připouští, že otázky předložené policejním orgánem nebyly zcela vhodně formulovány. Nalézací soud a potažmo soud odvolací tak postupovaly zcela správně, když věrohodnost svědkyně podrobily vlastnímu hodnocení podle §2 odst. 6 tr. ř. K otázce neprokázání známek násilí a k důkazu čtením ambulantní zprávy se podle státní zástupkyně vyjádřil odvolací soud taktéž zcela dostatečně, včetně odůvodnění, tudíž nelze shledat naplnění ani jedné varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupkyně dále připomněla, že obviněný celou dobu trestního řízení ve věci nevypovídal, provedení žádných důkazů nenavrhoval a teprve v podaném dovolání popsal průběh skutkového děje svojí optikou a polemizoval s hodnocením důkazů, přičemž v této části tedy dovolání neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Za právně relevantní ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by bylo možno hodnotit argumentaci obviněného ohledně absence znaku násilí jako znaku skutkové podstaty znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku a absence znaku souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V průběhu nalézacího řízení bylo dokázáno, že obviněnému musel být odpor poškozené zcela zřejmý, neboť dávala nesouhlas najevo verbálně i fyzicky. Státní zástupkyně na tomto místě připomněla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 11 Tdo 294/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1051/2011, která uvádí, že pro naplnění skutkové podstaty znásilnění postačuje, pokud je pachateli zjevná nevole osoby s jeho jednáním. Projevy násilného jednání pojal nalézací soud do skutkové věty svého rozhodnutí. Státní zástupkyně tedy shrnula, že ani tyto námitky obsahově neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když se obviněný jejich prostřednictvím domáhá jiného hodnocení důkazů. Závěrem pak připomněla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení,
se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ . Státní zástupkyně tak dospěla k závěru že dovolání obviněného T. V. zčásti uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá a zčásti je pak zjevně neopodstatněné a tudíž navrhla, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Obviněný T. V. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální i obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž mu byl uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud přezkoumal námitky obviněného ve světle shora uvedených limitů uplatněných dovolacích důvodů a dospěl k zjištění, že výhrady obviněného jsou zjevně neopodstatněné.
Obviněný v dovolání po obsáhlé rekapitulaci dosavadního řízení předestřel vlastní verzi skutkového děje, přičemž je na místě připomenout, že tuto verzi vznesl poprvé právě až v rámci svého mimořádného opravného prostředku, když v předchozím řízení využil svého práva a vypovídat odmítl. Z tohoto důvodu nebyla a ani nemohla být tato verze v předcházejícím trestním řízením jakkoliv reflektována, což však nelze označit za pochybení soudů obou stupňů. Naopak Nejvyšší soud na tomto místě předesílá, že po přezkoumání řízení vedeného před nalézacím a poté odvolacím soudem dospěl k závěru, že tato nejsou zatížena jakoukoliv vadou, která by vyvolávala pochybnosti o správnosti a legálnosti výsledku řízení. Soudy postupovaly v souladu s procesními pravidly, zejména pak v průběhu dokazování se zásadami uvedenými v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., když učinily veškeré kroky k zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a to na základě důkazů, které měly k dispozici. Především soud nalézací, kterému je primárně přiřknuta povinnost obstarat a provést dokazování skutkového děje, dostál svým povinnostem v plné míře, když opatřil a provedl důkazy v rozsahu dostatečném pro prokázání či vyvrácení tvrzení poškozené, jež bylo (jak je ostatně v rámci řízení o takovýchto skutcích pravidlem) základem pro stíhání obviněného. Tyto důkazy provedl a vyhodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž dostatečně zdůvodnil, jak a proč k daným skutkovým zjištěním dospěl. Takto vnímal předcházející řízení i soud odvolací (bod 12 rozsudku krajského soudu) a na toto navázal, přičemž mu taktéž nelze ničeho vytknout. Oba soudy postupovaly řádně, když objasnily veškeré okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného a své závěry pečlivě odůvodnily. Nejvyšší soud zjistil, že obviněný nebyl nikterak zkrácen na svých právech na obhajobu – byl řádně učiněn pokus o jeho výslech, a jeho následné odmítnutí výpovědi, bylo respektováno. Jeho procesně nepoužitelná výpověď na úřední záznam ze dne 9. 11. 2021 (kterou v rámci odvolacího řízení připomněl a nyní též v podaném dovolání) nebyla v rámci rozhodování reflektována, obviněnému bylo umožněno klást svědkům otázky, navrhovat důkazy apod. Veškerá práva obviněného byla zachována a obviněný s nimi naložil zcela podle své svobodné vůle. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je náprava vážných pochybení postupu orgánů činných v trestním řízení v rámci trestního stíhání obviněného, přičemž penzum takovýchto pochybení je vymezeno právě dovolacími důvody uvedenými v §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud není oprávněn stanovit skutková zjištění ani provádět dokazování. Předestření vlastní verze skutkového děje obviněným až v řízení dovolacím tudíž ve své podstatě nemá místa a vyvolat ex post pochybnosti o skutkových zjištěních učiněných předchozími soudy by mohlo pouze, pokud by skutkové resp. důkazní námitky obsahovaly takové skutečnosti, jež by zásadním způsobem zpochybnily dosavadní skutkové závěry nižších soudů, což se ale nestalo. Obviněný ve své podstatě pouze vylíčil svoji verzi děje, k němuž mělo v kritické době dojít, aniž by dovolací soud přesvědčil, že ke skutku, jak byl popsán ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, v žádném případě dojít nemohlo, resp. že k němu došlo zcela jiným způsobem a za jiných okolností, než jak je popsáno ve výroku rozsudku nalézacího soudu.
Podrobněji je k tomu možno uvést následující. Obviněný v rámci svých námitek zpochybnil skutková zjištění stran donucení, použití násilí a vykonané vaginální souloži. Konkrétně rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními spatřoval v tom, že z ambulantní lékařské zprávy ze dne 19. 7. 2021 se podává „ normální nález bez známek poranění či jiných traumatických změn “, což podle jeho názoru vylučuje donucení a použití násilí, tak jak jej popsala poškozená. Z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví biologie a genetika pak nalézací soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti a odvolací soud pak absenci genetických stop s ohledem na časový odstup považoval za neprůkaznou, což je podle obviněného taktéž v rozporu s obsahem tohoto důkazu. Obviněný ovšem prostřednictvím těchto námitek pouze zpochybňuje provedené hodnocení důkazu a dožaduje se hodnocení jiného, jemu příznivějšího, které by korespondovalo (byť to není výslovně uvedeno, ale z kontextu celého dovolání je patrno) s jeho nyní předestřenou verzí. Na podporu vlastní verze skutkového děje uvádí i vlastní verzi toho, jak došlo ke zválení trávy na místě činu (podupání poškozenou, když hledala řetízek). Veškeré tyto námitky obviněného je třeba odmítnout, neboť naplňují namítaný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. toliko formálně, avšak zjevně postrádají opodstatnění. Jedná se o námitky založené na separovaném, tendenčním hodnocení důkazů, bez zohlednění souvislostí, vedené zjevnou snahou podepřít svoji verzi skutkového děje. V této souvislosti nelze ani přisvědčit námitce opomenutého důkazu, právě zmíněné ambulantní zprávy, když tuto nalézací soud provedl a zhodnotil (bod 6 odůvodnění rozsudku okresního soudu). Opomenutým důkazem je takový důkaz, který nebyl soudem bezdůvodně proveden, případně kterým se soud řádně v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval (nález ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. Zn. III. ÚS 61/94, nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III ÚS 359/05 a další). V nyní posuzovaném případě soud tento důkaz provedl a vyhodnotil, tudíž nelze opomenutým důkazem argumentovat. Stejně tak je nepřípadná výhrada vůči závěru o neprůkaznosti výsledku genetických stop s ohledem na časovou prodlevu, když se jedná o závěr soudu, kterým hodnotí daný důkaz, nikoliv o jakýkoliv závěr odborný. Fakticky se tedy jedná o námitku, kterou obviněný vyjadřuje nespokojenost s tím, že tento důkaz nebyl hodnocen v souladu s jeho verzí, tedy o námitku stojící mimo rámec namítaného dovolacího důvodu.
Dále obviněný spatřoval rozpor mezi provedeným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace psychiatrie a klinická psychologie MUDr. Jana Tučka a Mgr. Miluše Pixové a skutkovými zjištěními soudu stran věrohodnosti poškozené. Obviněný i přes obsáhle citované pasáže znaleckého posudku zakládá tuto svou námitku na odpovědi Mgr. Pixové na otázku č. 5 položenou znalcům týkající se specifické věrohodnosti poškozené, kterou znalkyně označila za problematickou. Ve vztahu k této námitce Nejvyšší soud zdůrazňuje, že otázka věrohodnosti není otázkou odbornou, ale je plně v kompetenci soudu zhodnotit, zda je výpověď poškozené věrohodná či nikoliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 4. 1. 1986, sp. zn. 1 Tzf 3/86). Odbornou otázkou je zhodnocení veškerých schopností a osobnostních vlastností poškozené, které mohou tuto věrohodnost ovlivnit, což bylo učiněno v rámci znaleckého posudku a soudy náležitě reflektováno. Otázka věrohodnosti je však již otázkou skutkovou, která náleží do hodnocení soudu v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. – podle svého vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu . Jestliže výpověď poškozené učiněná v přípravném řízení a následně i osobně před soudem v kontextu ostatních provedených důkazů přesvědčila nalézací soud o její věrohodnosti, respektive jí líčeného sledu událostí, přičemž své závěry soud náležitě odůvodnil (bod 8 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, potažmo bod 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), nelze mu ničeho vytknout. Nejvyšší soud se v této otázce plně ztotožňuje s názorem státní zástupkyně, že znalkyně překročila rámec svých znaleckých oprávnění, byť lze připustit, že tak učinila na základě nevhodně položené otázky policejního orgánu. Přesto však vybočila z mezí svých kompetencí, když v rámci odpovědi na otázku suplovala hodnocení důkazu soudem. Skutečnost, že soudy provedly vlastní hodnocení věrohodnosti poškozené v souladu s procesními pravidly, jim tedy nelze nikterak vytýkat, natož v něm spatřovat pochybení způsobilé založit dovolací přezkum. Obecně pak k otázce věrohodnosti Nejvyšší soud připomíná i závěr přijatý právní větou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1473/2017, totiž „ námitky proti věrohodnosti svědka nenaplňují žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.“ .
Závěrem svého dovolání pak obviněný vznáší důkazní návrhy, které však nemají v rámci dovolacího řízení z jeho podstaty místo, nadto za situace, kdy tak obviněný činí k prokázání vlastní skutkové verze předestřené v rámci podaného dovolání. Ani tyto důkazní návrhy nelze tedy považovat za námitky způsobilé naplnit reklamovaný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný. Nalézací soud, potažmo soud odvolací vycházely z verze skutkového děje vymezeného výpovědí poškozené, přičemž však zkoumaly všechny okolnosti a v této souvislosti prováděly i dokazování ve prospěch i neprospěch obviněného. Není povinností soudu domýšlet všechny verze skutkového děje, pokud nemají jakékoliv indicie o tom, že se skutek mohl stát i jinak, když by se jednalo ze strany soudu o čistou fabulaci. Obviněnému byla dána ve všech fázích řízení možnost přednést vlastní verzi toho, co se daného večera událo a vznášet k jejímu prokázání důkazní návrhy. Pokud tak po celou dobu trestního stíhání neučinil, nelze se domáhat u Nejvyššího soudu tzv. „druhého odvolání“, tedy ve své podstatě otevření nového „paralelního trestního řízení“, a to pouze na základě nespokojenosti s výsledky předchozího řízení. Ani těmito výhradami se proto Nejvyšší soud nemohl zabývat.
Vedle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný i dovolací důvod nesprávného právního posouzení uvedený v témže zákonném ustanovení pod písmenem h) , přičemž již nikterak nespecifikoval, v čem spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu. Jak již bylo zmíněno výše, Nejvyšší soud není povolán ani oprávněn za dovolatele konkretizovat či doplňovat dovolací důvody (koneckonců i z tohoto důvodu lze dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce viz. §265d odst. 2 tr. ř. a komentářová literatura ). Z kontextu vznesených námitek vyplývá, že obviněný reklamuje absenci znaku násilí a znaku soulože v jeho jednání a tedy i nesprávné právní hodnocení v kvalifikaci jeho skutku jako znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného souloží nebo jiným pohlavním stykem srovnatelným se souloží podle odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Jedná se ovšem o výhradu vycházející výlučně z jeho vlastního hodnocení důkazů, konkrétně ambulantní zprávy a odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika (viz vypořádání námitek shora), a odlišných skutkových tvrzení nemajících ovšem procesní povahu, což ovšem zakládá námitku pod daný dovolací důvod podřazenou toliko formálně, bez jakéhokoli opodstatnění.
Závěrem tak lze konstatovat, že výhrady vznesené obviněným T. V. byly z hlediska jím uplatněných dovolacích důvodů podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. shledány v celkovém kontextu jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., což učinil za splnění podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 12. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu