ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.294.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 294/2014-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2014 o dovolání obviněného V. Ch. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2013, sp. zn. 7 To 340/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 128/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 1 T 128/2012, byl obviněný V. Ch. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 8. 10. 2012 v době kolem 11:00 hod. v H. B. na ul. O., pod záminkou předání riflových kalhot náležejících jeho přítelkyni vlákal poškozenou P. G. do bytu v přízemí, v němž se zdržuje, přičemž poté co předstíral, že slíbené kalhoty hledá, přistoupil na chodbě bytu k ní a oběma rukama ji objal pod rameny, opakovaně ji políbil na levou stranu krku, přičemž poškozená jej opakovaně vyzvala, aby ji nechal být a pokusila se jej oběma rukama odstrčit, což se jí nezdařilo, obžalovaný jí následně rozepl pásek a svlékl pravou nohavici kalhot a kalhotek, přičemž ji stále držel levou rukou pod ramenem, poté ji opět chytil oběma rukama a odnesl ji do obývacího pokoje, kde ji položil na záda na zde se nacházející postel, čemuž se poškozená ze strachu o své zdraví a život nebránila, avšak opakovaně obžalovaného žádala, aby ji nechal, neboť toto nechce, obžalovaný poté uchopil oběma rukama její nohy, roztáhl je od sebe a vykonal na ní po dobu 2 – 3 minut soulož s vyvrcholením, přičemž poškozená mu opakovala, že ji má nechat být a následně uchopil mobilní telefon s fotoaparátem a vyfotografoval si její přirození.
Citované rozhodnutí obviněný napadl odvoláním, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 10. 2013, sp. zn. 7 To 340/2013, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podal obviněný V. Ch. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že skutkový stav, ke kterému dospěly soudy nižších stupňů nelze právně kvalifikovat jako zvlášť závažný zločin znásilnění, neboť předmětným skutkem nedošlo k naplnění jak objektivní, tak ani subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu znásilnění, a to mimo jiné také s ohledem na obsah důkazů, které byly, dle jeho tvrzení, provedeny oběma soudy extrémně nesprávně. Dovolatel uvádí, že nelze zákonný znak násilí z provedených důkazů ani popisu skutku dovodit, což podporuje tvrzením, že poškozenou pouze objal, a přestože měla poškozená volné ruce, nereagovala vůči obviněnému žádným fyzickým odporem. Případný nevýrazný slovní projev nesouhlasu nelze dle obviněného považovat za vážně míněný odpor a obviněný nemohl předpokládat, že poškozená trpí lehkou mentální retardací v důsledku které není schopna reakce adekvátním způsobem. Za takovýchto okolností je v důsledku skutkového omylu negativního vyloučena jeho odpovědnost za úmyslný trestný čin. Dále obviněný namítá, že označení skutku ve výroku soudu prvního stupně jako „zvlášť závažného zločinu znásilnění “, s ohledem na §14 odst.1 tr. zákoníku, nedopovídá §120 odst. 3 tr. ř. a měl by být tento výrok nahrazen označením „zločin znásilnění“.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. V souvislosti s podaným dovoláním rovněž požádal o odložení výkonu rozhodnutí s přihlédnutím k svému zdravotnímu stavu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný V. Ch. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
Nejvyšší soud shledal, že námitky dovolatele lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný v souladu s ním poukazuje na to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a prostřednictvím tohoto důvodu zejména vytýká, že skutek, jak byl soudem zjištěn jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, neboť nebyly naplněny některé znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Nejvyšší soud považuje za nutné se pro úplnost předně vyjádřit k obecně vyjádřené výhradě dovolatele, že soudy hodnotily důkazy extrémně nesprávně, byť se jedná o námitku vymykající se uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak ve shodě s judikaturou Ústavního soudu zakládající přezkumnou povinnost dovolacího soudu s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces. Z obsahu spisu je zřejmé, že soud prvního stupně své skutkové závěry opřel o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů a z těchto pak učinil odpovídající skutkový závěr, načež soud odvolací v rámci řádného opravného prostředku potvrdil, že proces hodnocení důkazů, který proběhl v hlavním líčení, nevykazuje známky nelogičnosti, věcné nesprávnosti či nezákonnosti. Nalézací soud vycházel zejména z výpovědi poškozené P. G., která je zcela jednoznačná, nevzbuzující žádné důvodné pochybnosti, dále z výpovědi její matky P. S. a ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, jakož i z lékařských zpráv, čímž zjistil skutkový stav bez důvodných pochybností v souladu s požadavkem trestního řádu a judikatury Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. března 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09).
Jak již bylo výše uvedeno, samotná konečná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je jimi naopak vázán. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný V. Ch. spáchal posuzovaný skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Bruntále a následně potvrzen usnesením Krajského soudu v Ostravě, který odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O takovou situaci se však v předmětné trestní věci nejedná, jak je již shora uvedeno.
Právně relevantní námitku obviněného, že nebyla naplněna objektivní stránka zvlášť závažného zločinu znásilnění dle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku s tím, že zákonný znak násilí z provedených důkazů ani z popisu skutku nelze vyvodit, Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, jestliže čin spáchá souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží.
Pojem násilí není v zákoně výslovně definován (srov. §119 tr. zákoníku). Za násilí ve smyslu §185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku se podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. V teorii se rozlišuje pojem násilí ve dvou formách, a to násilí ve formě vis absoluta, které zcela vylučuje jiné než požadované chování oběti a složka vůle u oběti zcela chybí (např. oběť je svázána takovým způsobem, který zcela vylučuje vlastní jednání), a násilí ve formě vis compulsiva, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli oběti, ale působí na její psychiku s cílem přinutit ji, aby se podrobila nátlaku, který však není neodolatelný, a proto se složka vůle u oběti projevuje, ale je ovlivněna prováděným násilím (např. bitím s pohrůžkou, že toto bude pokračovat až do té doby, dokud oběť nepodlehne a nesplní požadavek pachatele). Násilí je naplněno i jednáním pachatele spočívajícím v zalehnutí poškozené, držení jejích rukou a překonávání jejího odporu spočívajícího v odstrkávání pachatele rukama, dáváním rukou do rozkroku apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 6 Tdo 95/2006).
Na základě takto vymezeného pojmu „násilí“ je nutné posuzovat i čin obviněného, jehož se dopustil na základě popsaných skutkových zjištění tím, že pod záminkou, že má pro poškozenou P. G. rifle od jeho přítelkyně, ji vlákal do svého bytu, kde se k ní přitiskl, oběma rukama ji objal pod rameny a líbal na levou stranu krku, načež byl poškozenou opakovaně vyzván, aby svého počínání zanechal. Když na její výzvy nereagoval, pokusila se jej odstrčit, což se jí vzhledem k nepolevujícímu pevnému stisku obžalovaného nezdařilo. Obžalovaný jí následně rozepl pásek a sundal pravou nohavici kalhot a kalhotek a během tohoto počínání poškozenou stále jednou rukou držel. Poté ji opět uchopil oběma rukama a odnesl ji do obývacího pokoje na postel, položil na záda, roztáhl jí oběma rukama nohy a vykonal po dobu 2 – 3 minut soulož s vyvrcholením, přičemž byl během celého počínání neustále poškozenou žádán, aby svého jednání zanechal, že toto nechce.
Dle názoru Nejvyššího soudu z takto zjištěného skutkového stavu nemůže být nejmenší pochyby o tom, že uvedené počínání nese znaky užití násilí. Lze jen zrekapitulovat, že toto násilí konkrétně spočívalo v tom, že obviněný poškozenou „pevně objal pod rameny“, „stáhnul jí pravou nohavici kalhot a kalhotek“, „odnesl ji do obývacího pokoje a položil na postel“, „obžalovaný poté uchopil oběma rukama její nohy, roztáhl je od sebe a vykonal na ní soulož s vyvrcholením“. Nelze přitom odhlížet ani od skutečnosti, že poškozená neprojevovala výrazný odpor teprve po neúspěšném pokusu vymanit se zpod pevného objetí obviněného, neboť zjevná fyzická disproporce mezi ní a obviněným jí téměř neumožňovala úspěšně se bránit násilí a nátlaku ze strany obviněného a vyvolala v poškozené přesvědčení o nemožnosti aktivní fyzické obrany. Je proto zřejmé, že její odpor, ačkoli nedosahoval intenzity, kterou obviněný očekával, byl míněn vážně. Nelze než přisvědčit odvolacímu soudu, že není nezbytné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor, postačí, pokud pachateli musela být zjevná nevole této osoby s jeho jednáním. Svým jednáním tak dovolatel naplnil znak násilí, neboť se v daném případě jednalo o násilný způsob působení, při němž musel obviněný vyvinout fyzickou sílu, neboť poškozená se, byť slovně, bránila, nicméně z tohoto jednání byl jasný její odpor, který dávala dostatečně najevo, navíc jej i odstrčila. Vzhledem k výše uvedenému považuje Nejvyšší soud za zřejmé, že obviněný vůči poškozené zcela jednoznačně použil násilí, kterým ji donutil k souloži a nelze tak akceptovat výhrady obviněného, že prvek násilí nebyl u jeho jednání vůbec použit, a že se tedy nemohl dopustit zvlášť závažného zločinu znásilnění.
Výsledkem použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je donucení poškozeného k pohlavnímu styku. Donucením se rozumí překonání vážně míněného odporu nebo podlehnutí za situace, ve které taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a odporu upustí od dalšího vzdoru pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční. Nebyl-li však odpor oběti vážně míněný a byl-li pouze předstíraný, nejde o donucení. O donucení nejde také, když sice poškozená osoba zpočátku klade odpor, ale později s pohlavním stykem dobrovolně souhlasí. Všechny soudy zjištěné a shora rozvedené okolnosti svědčí pro závěr, že znak násilí, jakož i donucení poškozené k souloži byly v projednávané věci zjištěny a správně právně posouzeny.
Další z námitek obviněného se týká nedostatku subjektivní stránky trestného činu, a to konkrétně absence úmyslného zavinění ve vztahu k předmětnému trestnému činu. V posuzovaném případě, má obviněný za to, že nebylo možné z jednání poškozené dovodit, že z její strany jde o vážně míněný odpor či nesouhlas s pohlavním stykem. Taktéž nemohl předpokládat, že poškozená trpí lehkou mentální retardací, a proto není schopna na danou situaci adekvátně reagovat. Z těchto důvodů je třeba přehodnotit závěry soudů nižších stupňů a posoudit jednání obviněného jako jednání ve skutkovém omylu negativním, jehož důsledkem je vyloučení trestní odpovědnosti za úmyslný trestný čin.
O negativní skutkový omyl jde, pokud se obviněný vzhledem k menší intenzitě odporu jiného, se kterým má v úmyslu souložit nebo s ním mít jiný obdobný pohlavní styk, domníval, že jde o odpor jen předstíraný a že ve skutečnosti s pohlavním stykem souhlasí. Skutkový omyl negativní tak spočívá v tom, že obviněný nevěděl o okolnostech naplňujících znaky trestného činu znásilnění a je tím vyloučena jeho odpovědnost za úmyslný trestný čin. Odpovědnost pachatele však není vyloučena, jestliže napadená osoba vyvíjí méně intenzivní odpor vzhledem k opožděnému vývoji své osobnosti a pachateli je tento stav poškozené osoby znám (srov. R 63/1978). V případě zneužití bezbrannosti jiného by však pachatele neomlouvalo, jestliže vycházel z přesvědčení, že nebýt jeho bezbrannosti, tak by k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku svolil (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1413 – 1414).
Zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu, které vyjadřuje vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je vybudováno na dvou složkách, a to složce vědění, která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci a aktivní kladný vztah k zamýšleným či uvažovaným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností.
Podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit (tzv. úmysl přímý).
Jak bylo Nejvyšším soudem uvedeno výše, o užití násilí obviněného vůči poškozené nemůže být pochyb. Výsledkem použitého násilí je i situace, kdy takto napadená osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu, upustí od dalšího vzdoru pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu o svůj život nebo zdraví. V tomto případě odpor poškozené vůči násilnému jednání obviněného spočíval v jejím pokusu o odstrčení obviněného a vymanění se z jeho sevření, s čímž se ovšem on, vzhledem k tělesným proporcím poškozené, která váží 40 kg a měří 150 cm, ve vztahu ke svým tělesným proporcím, měří 180 cm a váží 105 kg, bez nejmenších problémů, s vědomím své fyzické převahy, vypořádal. Je zcela logické, že se vzhledem k obavám o svůj život a zdraví, a po prvotním nezdaru fyzického odporu, poškozená nadále rozhodla bránit pouze slovně. V průběhu celé události neustále obviněnému opakovala, že s jeho počínáním nesouhlasí a žádala ho, ať přestane, na což obviněný nijak nereagoval a bez ohledu na její žádosti pokračoval ve svém jednání. Na podporu svých tvrzení obviněný uvádí argument, že o lehké mentální retardaci poškozené, prokázané znaleckým posudkem nevěděl, a proto se v důsledku její reakce domníval, že poškozená s jeho počínáním souhlasí. Nejvyšší soud však s tímto argumentem nemůže projevit souhlas, neboť prokázané skutkové počínání obviněného jednoznačně svědčí o úmyslu násilím vyloučit odpor poškozené, tak aby mohl uskutečnit svůj cíl vykonání soulože a zcela jasné uvědomění si faktu, že při případném nevyloučení tohoto odporu by poškozená se stykem nesouhlasila, o čemž svědčí i skutečnost, že v důsledku vyjádření nesouhlasu poškozené s jeho počínáním a proseb, aby přestal, působil obviněný po celou dobu svého jednání na poškozenou fyzickou silou, jejíž intenzitu zvyšoval a ani na okamžik, a to i během svlékaní, kdy ji stále pevně svíral jednou rukou, tento tlak nepolevil, a to za účelem znemožnění poškozené klást odpor a odvrátit tak uskutečnění jeho úmyslu vykonat s ní soulož.
Nejvyšší soud se tedy s posouzením jeho jednání ve skutkovém omylu negativním neztotožňuje a se závěry soudů nižších stupňů, že se obviněný dopustil trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v úmyslu přímém dle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, se ztotožňuje.
Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že výrok rozsudku soudu I. stupně nekoresponduje s §120 odst. 3 tr. ř. a §14 odst. 1 tr. zákoníku. K uvedené problematice lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 3 Tdo 148/2013, ve kterém bylo zdůrazněno, že pokud jde o zvlášť závažný zločin ve smyslu §14 odst. 3 tr. zákoníku není významná dolní hranice trestní sazby odnětí svobody posuzovaného trestného činu, popřípadě výměra soudem uloženého trestu odnětí svobody, neboť pro zařazení trestného činu do kategorie zvlášť závažných zločinů je rozhodné jen to, zda zákon na něj stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Vzhledem k tomu, že obviněný byl uznán vinným trestným činem podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, na který zákon stanovuje trestní sazbu dvě léta až deset let, postupoval soud prvního stupně zcela správně, pokud uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněným v dovolání uplatněné námitky nelze považovat za opodstatněné, a proto bylo podané dovolání podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedený způsob rozhodnutí o dovolání obviněného nerozhodoval již samostatným výrokem o podnětu obviněného V. Ch. na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, když ve věci nebyl shledán ani důvod k postupu podle §265 o odst. 1 tr. ř
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík