ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.95.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 95/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2006 dovolání, které podal obviněný J. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. B., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 6 To 576/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 45/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 3 T 45/2005, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že v době od 04.00 hod. do 05.00 hod. dne 21. 11. 2004 v L., v ul. K. č. na okrese L. za použití fyzické síly zatáhl za ruce poškozenou J. T., do sklepních prostor uvedeného domu, kde pod schody za použití fyzické síly sloužící k překonání odporu - položení na zem s následným zalehnutím, držením obou rukou v zápěstí na zemi - přes slovní i fyzický odpor ji donutil k souloži, přičemž poškozené způsobil drobné zranění - oděrku v oblasti kostrče. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. V. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 6 To 576/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči usnesení soudu druhého stupně podal obviněný J. V. prostřednictvím obhájce dovolání, kterým napadl výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněný zrekapituloval, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů a jaká skutková zjištění byla učiněna; v tomto směru v podrobnostech poukázal na odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Namítl, že zjištěným skutkovým okolnostem neodpovídá předně závěr soudu druhého stupně, že „obviněný až v řízení před soudem přišel s obhajobou spočívající na strachu poškozené z toho, že si zašpinila bundu“, neboť o této skutečnosti již vypovídal v přípravném řízení dne 22. 11. 2004. Dále s nimi nekorespondují ani závěry odvozené „z kvality pohlavního styku“. Obviněný je přesvědčen, že soudy vyvodily ze skutkových zjištění nesprávné právní závěry a zjištěný skutek nesprávně posoudily jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., neboť skutek není trestným činem. V této spojitosti poukázal na vymezení zmíněného trestného činu v trestním zákoně a připomněl, že v rozsudku soudu prvého stupně je jeho objektivní stránka specifikována jako donucení jiného k souloži násilím. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by poškozenou k souloži donutil pohrůžkou bezprostředního násilí nebo soulože dosáhl zneužitím její bezbrannosti. Podle obviněného si okresní soud při popisu skutku z hlediska znaku násilí vypomáhal užitím obecných právních formulací typu „za použití fyzické síly, přes slovní a fyzický odpor“ a konkrétní jeho jednání vůči poškozené popsal jako „položení na zem s následným zalehnutím, držením obou rukou v zápěstí na zemi“. Nesouhlas vyjádřil i s tím, co k tomuto znaku uvedl v odůvodnění usnesení krajský soud. Jediné popsané násilné jednání bylo faktické držení za ruce. Přitom není zjišťováno, že by držel ruce poškozené J. T. svou jednou rukou tak, aby si uvolnil druhou ruku pro možnost dosažení soulože s jmenovanou proti její vůli (musel by ji přes její odpor částečně svléknout a částečně svléknout i sebe). V případě skutku jde tudíž o popis pohlavního styku mezi mužem a ženou, aniž by některý z jeho účastníků svým jednáním naplňoval skutkovou podstatu trestného činu znásilnění. Také vážně míněný odpor poškozené s dosažením soulože je ve skutkových zjištěních popsán pomocí vágní právní formulace. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů lze dovodit, že slovním odporem je míněno sdělení poškozené J. V. (údajně opakované), aby toho zanechal, že chce jít domů. Za fyzický odpor je považována okolnost, že se snažila obviněného podle svých fyzických možností od sebe odstrkávat, zakrývala si rukama rozkrok a odstrkávala jeho penis. Obviněný zdůraznil, že ze skutkových zjištění vyplývá, že poškozená mu neřekla, že s ním nechce mít pohlavní styk, popř. učiní-li tak, že to oznámí. Nepokusila se ani volat o pomoc, byť byla obeznámena s tím, že v prostoru v kterém ke skutku došlo, je jakýkoli zvuk dobře slyšitelný a její případné volání by muselo být zřejmě úspěšné. V této souvislosti dovolatel poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie (poškozená byla schopna adekvátně testovat realitu a přiměřeně se bránit i ve stavu opilosti) a výpověď znalce před soudem. Konstatoval, že pokud poškozená s pohlavním stykem skutečně nesouhlasila, nedala to dostatečným způsobem jeho osobě najevo. Proto se mohl důvodně domnívat, že některé její projevy jsou jen přirozeným projevem studu, který překonával tak, jak je v sexuálních vztazích mezi mužem a ženou normální a obvyklé. V žádném případě nelze jeho jednání posuzovat jako donucení jiného k pohlavnímu styku násilím.
V dalším textu dovolání obviněný poukázal na některé skutkové okolnosti. Připomněl, že s poškozenou bydlí v sousedních částech jednoho činžovního domu, který má dva vchody. Z dřívější doby se znali jako sousedé, zdravili se, občas se spolu bavili a navzájem si tykali. Dne 21. 11. 2004 se kolem jedné až druhé hodiny ranní spolu setkali na diskotéce v L.; zde se společně zdržovali asi do 04.00 hod., kdy se rozhodli jít spolu domů. Oba celý večer požívali alkoholické nápoje, ale shodně uvádějí, že opilí nebyli. Podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, měl v době spáchání skutku J. V. v krvi 1,68 až 1,83 g/kg ethanolu (lehký stupeň opilosti) a v téže době měla poškozená v krvi 2,60 až 2,80 g/kg ethanolu (střední až těžký stupeň opilosti). Obviněný zdůraznil, že z chování poškozené na diskotéce i při odchodu domů dovozoval, že mezi nimi vznikl důvěrný vztah, vztah muže a ženy navazující milostný či jen sexuální kontakt. Dále popsal, jak s poškozenou vešli do části domu, kde ona bydlí, že se společně zdržovali ve vestibulu a pak odešli do sklepních prostor. Za absurdní označil její tvrzení, že se vedení do sklepa nebránila, neboť si neuvědomovala, co by se mohlo stát. Poukázal na předmětné okolnosti i na to, že jde o dospělou ženu žijící sexuálním životem. Rovněž popsal průběh pohlavního styku, k němuž ve sklepě došlo, přičemž J. T., se chovala tak, že s ním souhlasí (podle dovolatele mu pomáhala při svém svlékání). Jmenovaná vůbec neví, jak byla svlečena. Jediný výraz, který by měl být považován za její projev nesouhlasu s pohlavním stykem je, že mu (údajně opakovaně) řekla, aby „toho nechal, že chce jít domů“. Nepopsala jediný projev obrany proti svlékání, ač šlo o upnuté rifle do pasu opatřené opaskem s přezkou. Podle obviněného je zcela nereálné současně držet ruce poškozené, aby se nemohla bránit, a současně svléci jednak sebe (kalhoty s kšandami), jednak i poškozenou, aby soulož v poloze na zádech byla vůbec možná. Poškozená také neuvedla, že by ji uhodil nebo vyhrožoval. Jediné, co ji měl v té době říct je, že ji má rád. Ani v minulosti se k ní nechoval tak, aby z něho měla strach. Obviněný připomněl, že jakýkoli hlasitý projev nesouhlasu byl v domě dostatečně slyšitelný. Jako jedinou fyzickou obranu poškozená zmínila, že když se chtěl svým penisem do ní dostat, tak mu jej rukou odstrkovala; potom ji však oběma rukama chytil za její ruce a „pak se do ní dostal“. Z této výpovědi obviněný usuzuje, že minimálně při svlékání a začátcích soulože měla poškozená ruce volné. Při souloži, která měla trvat kolem 30 minut, nevolala o pomoc, nekřičela a neplakala; měla jen opakovat, že chce jít domů. Na genitáliích poškozené nebyly zjištěny žádné známky poranění nebo modřin. Drobná oděrka její kostrče není v rozporu s tvrzením dovolatele o dobrovolnosti pohlavního styku. Obviněný konstatoval, že po činu u dveří bytu poškozené klepal či zvonil, aby se jí zeptal, zda by u nich mohl přespat. Věděl, že v bytě je přítomna její matka, proto si musel být naprosto jistý, že vše, co se předtím odehrálo, je v rámci dovoleného.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 6 To 576/2005, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 3 T 45/2005, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Litoměřicích přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že ze základních a obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. V daném případě je však třeba plně souhlasit se závěrem soudu druhého stupně, který se totožnou argumentací obviněného zabýval, neboť byla uplatněna jak v rámci řádného opravného prostředku, tak i v průběhu celého trestního řízení. Podle názoru státní zástupkyně dospěl odvolací soud k závěru, že poškozená J. T. vypovídala ve všech stadiích trestního řízení k podstatným okolnostem případu, a to často i k detailům, shodně; podrobně popsala, jakým způsobem dala obviněnému zcela jasně najevo, že s ním nechce mít pohlavní styk. Poté ihned celou věc oznámila své matce i Policii ČR. Z dostupných materiálů je možno konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Za popsané situace státní zástupkyně shledala dovolání obviněného J. V. zjevně neopodstatněným a navrhla, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. V. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.].
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Obviněný J. V. vznáší v podstatné části dovolání námitky, které uplatněný dovolací důvod obsahově nenaplňují. Jde o výtky, že závěry soudů ohledně obhajoby obviněného a odvozené „z kvality pohlavního styku“ neodpovídají skutkovým zjištěním. Dále v mimořádném opravném prostředku předkládá vlastní verzi předmětné události. Nutno zdůraznit, že všechny tyto v dovolání podrobně rozvedené výhrady, jsou primárně námitkami ohledně správnosti a úplnosti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z těchto tvrzených procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje vady ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. Zmíněné výtky nelze podřadit nejen pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod některý z dalších v zákoně taxativně stanovených dovolacích důvodů.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v §265b tr. ř. Pokud by obviněný učinil pouze námitky konstatované v předchozím odstavci tohoto usnesení, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V dovolání obviněný J. V. také tvrdí, že zjištěný skutek nenaplňuje znaky trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., a ani jiného trestného činu. Tyto výhrady obsahově naplňují uplatněný dovolací důvod, a proto Nejvyšší soud mohl posoudit, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují namítané právní vady.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného.
Ve stručnosti lze připomenout, že násilí je použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku proti její vůli. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Za soulož je třeba považovat spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné jednání pachatele.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Litoměřicích v rozporu s trestním zákonem, když zjištěný skutek (viz jeho doslovná citace popsaná v úvodu tohoto usnesení) kvalifikoval jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. S tvrzením dovolatele, že v případě předmětného skutku jde o popis pohlavního styku mezi mužem a ženou, aniž by některý z jeho účastníků svým jednáním naplňoval skutkovou podstatu trestného činu, nelze souhlasit. Z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně mimo jiné vyplývá, že s ohledem na provedené důkazy, a to zejména výpovědi obviněného J. V. a poškozené J. T., bylo nutno jako stěžejní otázku řešit, zda se ze strany jmenované jednalo o dobrovolný pohlavní styk, popřípadě zda svým jednáním zavdala příčinu k jeho uskutečnění. V této souvislosti prvostupňový soud konstatoval: „Přesto, že obžalovaný tvrdil od počátku trestního stíhání, že šlo o styk dobrovolný, soud mu neuvěřil a vyšel z výpovědi poškozené. Ta totiž opakovaně setrvala na tom, že obžalovaný si soulož vynutil, byť její odpor nebyl skutečně tak intenzivní, jak by se dalo v takové situaci očekávat. Nelze však přehlédnout okolnosti a osobu poškozené i to v jakém stavu se v kritickou dobu nacházela včetně vztahu, jaký k obžalovanému měla. Poškozená totiž obžalovaného dlouho znala jako souseda, strávila s ním před tím část noci na diskotéce a na jeho projevy náklonnosti (pokusy o líbání) reagovala negativně, byť ne příliš intenzivně (ucukáváním). To, že by spolu tancovali nebylo vyjma tvrzení obžalovaného žádným důkazem prokázáno. Navíc se poškozená nacházela v kritické době v domě, ve kterém bydlela, což u ní mohlo vzbudit pocit bezpečí a byla pod silným vlivem alkoholu, a to středně těžké až těžké opilosti, což se v psychické sféře projevuje snížením pozornosti, zpomalením vybavování představ a ve fyzické oblasti omezením obranyschopnosti.“ Dále soud prvého stupně poukázal na věk poškozené a okolnost, že jde o osobu vyznačující se malou informovaností, s rysy bezstarostnosti, s omezenými schopnostmi asertivních projevů, když pocit nebezpečí ohrožení se u ní dostavil opožděněji, než by k tomu došlo u zralejší intelektově vybavenější, informovanější a střízlivé ženy. V této spojitosti uvedl: „Konkrétně jde o okamžik, kdy jí obžalovaný za ruku táhl do sklepa a poškozená se přitom ještě necítila ohrožena. Potom už však najevo svůj nesouhlas dávala rukama (odstrkáváním), dávání rukou do rozkroku a odstrkáváním pohlavního údu obžalovaného. Obžalovaný musel tedy poškozenou zalehnout, držet ji za ruce, jinak nemohlo ke styku dojít. Rovněž je akceptovatelné vysvětlení poškozené, že v této fázi se bála křičet, neboť měla strach, aby jí obžalovaný něco neudělal, a lze pochopit, že se na intenzivnější odpor, s ohledem na fyzickou kondici (jde o dívku velmi štíhlé postavy) a zmíněnou opilost, nezmohla. Znaleckým zkoumáním navíc u poškozené nebyly zjištěny žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že jde o osobu se sklony k lhaní. Poškozená ani neměla žádný důvod osočovat obžalovaného z něčeho co neudělal a způsobit mu tím trestní stíhání.“ (vše na str. 6 a 7 odůvodnění rozsudku).
Podle Nejvyššího soudu je ze skutkových zjištění zcela zřejmé, že obviněný násilím donutil J. T. k souloži, neboť svým jednáním mu dala dostatečně najevo, že s jeho osobou nechce mít pohlavní styk. Správnému právnímu posouzení skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Krajský soud v Ústí nad Labem, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu též aplikovaná právní věta.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. V. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k