ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.1069.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 1069/2022-567
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2022 o dovolání obviněného M. P. , nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 6 To 27/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 1/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 81 T 1/2022, byl obviněný M. P. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a), g) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku uvedeného rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný M. P. odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu svobody v trvání 9 let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestech z rozsudků Okresního soudu v Jeseníku ze dne 20. 8. 2021, č. j. 2 T 89/2021-118 a Okresního soudu v Jeseníku ze dne 20. 8. 2021, č. j. 2 T 61/2021-152, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra, částku ve výši 41 967 Kč a Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, částku ve výši 8 515 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 81 T 1/2022, podal obviněný M. P. odvolání proti výroku o trestu, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 6 To 27/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému byl při nezměněném výroku o vině zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a), g) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, uložen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestech z rozsudků Okresního soudu v Jeseníku ze dne 20. 8. 2021, č. j. 2 T 89/2021-118 a Okresního soudu v Jeseníku ze dne 19. 10. 2021, č. j. 2 T 61/2021-152, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 6 To 27/2022, podal následně obviněný M. P. prostřednictvím obhájkyně dovolání do výroku o trestu, opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že soudy prvního i druhého stupně nesprávně posoudily, zejména s ohledem na napadený výrok o trestu, jeho jednání, okolnosti spáchání skutku a pohnutky. Všichni zúčastnění (obviněný i oba poškození) byli pod vlivem alkoholu, přičemž se jedná o osoby běžně praktikující takový způsob života, přičemž hádky, nedorozumění, strkanice, vzájemné napadání není mezi nimi nic neobvyklého. Obviněný napadl poškozené holýma rukama, neměl žádnou zbraň, ničím si nepomáhal. Rovněž zranění poškozených v době spáchání skutku nevykazovala známky vážné poruchy zdraví, ani jeden z poškozených nebyl ohrožen na životě. Dále vyjádřil nesouhlas s tím, že je na něj nutno působit nepodmíněným trestem v uložené délce, když u něj převažuje jediný účel trestu v podobě zabránění v opakování další stejně závažné, či dokonce závažnější trestné činnosti bez splnění podmínek pro uložení jakékoliv formy ochranného léčení. Obviněný by rád absolvoval ochranné léčení v ústavní formě, když považuje léčbu za více než žádoucí pro jeho budoucí život.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a aby dále postupoval podle ustanovení §265l nebo §265m tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že neshledala v přezkoumaném dovolání, které směřuje výhradně proti výroku o trestu, námitky uplatněné obviněným dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Dále konstatovala, že z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, které vychází primárně z velmi přesvědčivého odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se podává dostatečné a pečlivé zhodnocení ve smyslu kritérií daných v §38 a §39 tr. ř. Odvolací soud se de facto se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře devíti let uložil zcela shodný, tedy těsně nad polovinou zákonné trestní sazby, a pro jeho výkon i zařadil obviněného do věznice se zvýšenou s ostrahou. Takto uložený trest tedy nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Odvolací soud se v odstavci 10. řádně vypořádal i s námitkou obviněného týkající se neuložení ochranného léčení ústavní formou , když shledal v případě obviněného příslušnými znalci diagnostikovanou smíšenou poruchu osobnosti „ ... za v léčebně terapeutickými prostředky v podstatě neovlivnitelnou ... “ a závislost na psychoaktivních látkách efektivně léčitelnou pouze na bázi jeho dobrovolné spolupráce. Znalci ani ochranné léčení nenavrhli a současně dospěli k závěru, že namístě je uložení nápravně výchovných opatření, za což odvolací soud označil právě uložený trest odnětí svobody. Rovněž uvedla, že k dalším námitkám, které měly být podle mínění dovolatele zohledněny při ukládání druhu trestu a jeho výměry spočívajícím v bagatelizování způsobených zranění oběma poškozeným, která neměla být v době spáchání skutků závažná, nedoprovázely je žádné navazující komplikace či to, že poškození nebyly jednáním obviněného ohroženi na životě, nelze přihlížet.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. Pokud jde o obviněným tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný pod oběma uplatněnými dovolacími důvody namítl, že s ohledem na jím uvedené okolnosti spáchání zločinu a s poukazem na jeho osobu a možnost nápravy je uložený trest nepřiměřeně přísný a mělo mu být uloženo spíše ochranné léčení.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace je možno uvést, že obviněný sice formálně uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak námitky uplatněné obviněným tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, příp. jde o jiný trestný čin, než pro který byl obviněný uznán vinným. Vedle vad týkajících se nesprávného právního posouzení skutku lze vytýkat taktéž jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Tím se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.
Navíc je třeba podotknout, že obviněný po rozhodnutí ve věci podal odvolání toliko do výroku o trestu, proto pouze tento výrok byl odvolací soud oprávněn přezkoumávat, a tedy pouze výrok o trestu mohl obviněný napadat v rámci podaného dovolání (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 11 Tdo 369/2011). Pokud by obviněný v dovolání napadl výrok o vině, pak by v této části bylo dovolání obviněného považováno za nepřípustné (viz rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 412/2013).
Ohledně výroku o trestu je nutné nejprve ke vzájemnému vztahu obou uplatněných dovolacích důvodů uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je speciálním hmotně právním dovolacím důvodem vztahujícím se jen k výroku o uložení trestu. Z logiky tohoto vztahu vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu nemůže být napadán prostřednictvím obecného, nýbrž jen prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu, který se váže k takovému výroku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1080/2009). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). S ohledem na výše uvedené proto námitky stran nepřiměřenosti trestu nemohou naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. h) tr. ř.
Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud částečně zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 81 T 1/2022, a to pouze z důvodu pochybení soudu prvního stupně, neboť došlo k uvedení chybného data vyhlášení u rozsudku Okresního soudu v Jeseníku, sp. zn. 2 T 61/2021, ve vztahu, k němuž byl ukládán souhrnný trest. Obviněnému byl uložen shodný trest, jaký mu uložil soud prvního stupně, pouze bylo upraveno datum vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Jeseníku, sp. zn. 2 T 61/2021.
Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Nepodmíněný trest odnětí svobody je druhem trestu nejpřísnějším, proto zákon předpokládá, že bude ukládán pouze v případech, že mírnějšími druhy trestu nespojenými s odnětím svobody nelze dosáhnout účelu trestu, resp. dostatečné nápravy pachatele a ochrany společnosti.
Krajský soud uložil obviněnému M. P. za zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a), g) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 let, se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Tento souhrnný trest byl ukládán v rámci trestní sazby §145 odst. 2 tr. zákoníku, která je od 5 až do 12 let odnětí svobody. Takto uložený trest odnětí svobody těsně nad polovinou příslušné zákonné trestní sazby nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Zcela obstojí i v tzv. testu proporcionality, protože jej nelze považovat za trest v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, když obviněný M. P. se dopustil závažné trestné činnosti, a přestože již byl v minulosti ve výkonu trestu odnětí svobody, nemělo to na něj výchovný účinek.
Uložený trest lze označit za zcela přiměřený, zákonný a uložený s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného přečinu i k poměrům obviněného, k jeho dosavadnímu způsobu života a možnosti jeho nápravy. Je rovněž namístě doplnit, že se soud prvního stupně druhem a výměrou uloženého trestu dostatečně zabýval a jeho uložení i řádně odůvodnil (viz body 47.–52. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud v reakci na odvolací námitky obviněného výrok o trestu zevrubně přezkoumal a taktéž v postupu soudu prvního stupně neshledal (mimo chybného data vyhlášení rozsudku) žádných pochybení (viz body 11.–14. rozsudku odvolacího soudu).
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované (a současně ani pod jiné ustanovení §265b tr. ř. upravující dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
Nejvyšší soud vzhledem ke všemu shora uvedenému proto rozhodl tak, že dovolání obviněného M. P. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 12. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu