ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.157.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 157/2022- 893
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 24. 3. 2022 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného D. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. 8 To 255/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 58 T 107/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 6. 2021 pod sp. zn. 58 T 107/2020 byl obviněný D. B. uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku na skutkovém základě, že:
1) dne 25. 3. 2019 z blíže nezjištěného místa elektronicky prostřednictvím internetu požádal u společnosti Profi Credit Czech, a.s., se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, o poskytnutí úvěru ve výši 75.000 Kč, který mu byl dne 26. 3. 2019 elektronicky schválen jako Razdva půjčka č. 9300044561, s dobou splácení 48 měsíců a měsíční splátkou ve výši 3.178 Kč, přičemž při podání žádosti o úvěr úmyslně uvedl nepravdivé údaje o výši jeho stávajících měsíčních závazků z dalších půjček ve výši 8.000 Kč, a zamlčel, že v době podání žádosti o úvěr měl již další 3 finanční závazky, součet jejichž měsíčních splátek činil 14.913 Kč, schválená půjčka ve výši 75.000 Kč byla dne 26. 3. 2019 odeslána na účet č. XY u České spořitelny a.s., jehož byl disponentem, z poskytnutého úvěru uhradil pouze 3 měsíční splátky, čímž způsobil poškozené společnosti Profi Credit Czech a.s. škodu ve výši 61.497,24 Kč,
2) dne 16. 4. 2019 elektronicky prostřednictvím internetu požádal společnost T. S., se sídlem XY, IČ: XY, o poskytnutí úvěru, který mu byl schválen, a dne 18. 4. 2019 v místě svého bydliště v XY podepsal smlouvu č. 21900418 na poskytnutí úvěru ve výši 50.000 Kč s měsíční splátkou 2.607 Kč a dobou splácení 60 měsíců, přičemž v žádosti o poskytnutí úvěru úmyslně uvedl nepravdivé údaje spočívající v uvedení nepravdivých měsíčních výdajů - pravidelných splátek půjček ve výši 5.000 Kč, a zamlčel, že v době podání žádosti o úvěr měl již 4 finanční závazky a součet aktuálních měsíčních splátek jemu poskytnutých úvěrů dosahoval výše 18.091 Kč při příjmu 29.156 Kč, částka ve výši 50.000 Kč mu byla dne 24. 4. 2019 poukázána na účet č. XY u České spořitelny, a.s., jehož byl disponentem, z poskytnuté půjčky uhradil pouze 2 měsíční splátky, čímž způsobil poškozené společnosti T. S. škodu ve výši 44.786 Kč,
3) dne 5. 6. 2019 elektronicky pomocí formuláře uvedeného na internetových stránkách www.everydayplus.cz , poskytovatele OPR - Finance s. r. o., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, IČ: 01381300, požádal o poskytnutí revolvingového úvěru ve výši 4.000 Kč, který mu byl dne 6. 6. 2019 pod č. 772940 schválen ve výši 5.000 Kč, přičemž v žádosti o poskytnutí úvěru úmyslně uvedl nepravdivé údaje o druhu bydlení, kde uvedl vlastní dům a zároveň uvedl nepravdivé údaje o výši svých celkových měsíčních závazků, kdy v žádosti o úvěr uvedl své měsíční náklady ve výši 22.000 Kč, a zamlčel, že v době podání žádosti o úvěr měl již 6 dalších půjček a součet aktuálních měsíčních splátek jemu poskytnutých úvěrů dosahoval výše 33.698 Kč při příjmu 32.072 Kč a musel tak být srozuměn s tím, že jeho měsíční náklady na splátky půjček spolu s náklady na bydlení ve výši 5.547 Kč převyšují jeho měsíční příjem a nebude tak schopen tuto další půjčku splácet, částka ve výši 5.000 Kč mu byla dne 10. 6. 2019 poukázána na účet č. XY u České spořitelny, a. s., jehož byl disponentem, avšak z poskytnutého úvěru žádnou splátku neuhradil, čímž poškozené společnosti OPR - Finance, s. r. o. způsobil škodu ve výši 5.000 Kč,
4) dne 6. 6. 2019 elektronicky prostřednictvím internetu na stránkách www.zaplo.cz sjednal se společností Zaplo Finance s. r. o., se sídlem Mayhouse Office, 5. května 1746/22, Praha 4, IČ: 29413575 smlouvu o úvěru č. 637577004 na částku 25.000 Kč, splatném dne 6. 7. 2019, přičemž do žádosti o úvěr uvedl vědomě nepravdivé údaje spočívající v uvedení měsíčních výdajů ve výši 17.000 Kč, a zamlčel, že v době sjednávání žádosti o úvěr měl již 7 dalších půjček a součet aktuálních měsíčních splátek jemu poskytnutých úvěrů dosahoval výše 33.698 Kč při příjmu 30.065 Kč a musel tak být srozuměn s tím, že jeho měsíční náklady na splátky půjček spolu s náklady na bydlení ve výši 5.547 Kč převyšují jeho měsíční příjem a nebude tak schopen tuto další půjčku splácet, částka ve výši 25.000 Kč mu byla poukázána dne 6. 6. 2019 na účet č. XY u České spořitelny, a.s., jehož byl disponentem, avšak úvěr ve stanoveném termínu neuhradil, čímž poškozené společnosti Zaplo Finance s.r.o. způsobil škodu ve výši 25.000 Kč,
a tímto pokračujícím jednáním způsobil celkem škodu ve výši 136.283,24 Kč.
Za to byl podle §211 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
Proti shora citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. 8 To 255/2021 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Na předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval obviněný D. B. dovoláním s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V něm namítl, že v posuzované trestní věci chybí materiální znak trestného činu, jelikož existuje i možnost užití soukromoprávní úpravy, která by měla mít přednost, vzhledem k obsahu závazku i k jednotlivým subjektům. Tento názor dovolatel opírá i o ustanovení §86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a navazující úpravu, podle které by měl poskytovatel spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné i z jiných zdrojů. V tomto případě se tak jedná o nízkou společenskou škodlivost skutků obviněného, protože poškozené subjekty porušily povinnost stanovenou jim zákonem č. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť si měly sami údaje od obviněného ověřit, což však neudělaly a tedy jednaly nezodpovědně. Dovolatel pak dále doplnil svou argumentaci o odkaz na judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu i Soudního dvora Evropské unie, která rozebírá povinnosti poskytovatele úvěru. Mimo jiné dovolatel odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010, podle kterého „ jde-li o soukromoprávní vztah, je třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů primárně dbali především samotní účastníci takového vztahu “. Jelikož poškozené společnosti si mohly v rámci zachování opatrnosti v soukromoprávních vztazích ověřit údaje poskytnuté obviněným, je postup nižších soudů přehnaně formalistický a zřejmě nespravedlivý, neboť soudy by měly přihlížet i k souvislostem případu, jak ostatně judikoval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 1648/10.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. 8 To 255/2021 zrušil a věc postupem podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl podle §226 odst. 1 písm. b) tr. ř. a obviněného zprostil obžaloby.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. nejprve zrekapitulovala podstatné části řízení pro projednávanou věc a obsah dovolacího důvodu obviněného. Upozornila, že převážná část použité argumentace vybočuje z právního vymezení uplatněného dovolacího důvodu, protože se zaměřuje na skutkové okolnosti, které nebyly předmětem trestního řízení. Především se jedná o odkazy na veřejnoprávní úpravu poskytování úvěrů a z toho plynoucích povinností pro poskytovatele úvěrů a k tomu připojených odkazů na judikaturu Nejvyššího správního soudu, Soudního dvora Evropské unie a Ústavního soudu. Za těchto okolností pak nelze dovodit, že použitá argumentace směřuje k zpochybnění příčinné souvislosti, a stala by se tak součástí dovolacího přezkumu. Celkově státní zástupkyně shrnula, že soudy v trestním řízení nejsou příslušné k posuzování vztahů se soukromoprávním podkladem, a proto stanovisko dovolatele, že je chráněn veřejný zájem na ochranu majetku poskytovatelů úvěru na úkor zájmu druhého, je nesprávný.
Ohledně námitek dovolatele o nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku státní zástupkyně upozornila na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, podle kterého je třeba zdůvodnit sníženou společenskou škodlivost vlastního jednání pachatele, což však dovolatel neudělal. Naopak rozhodnou skutečností je provedení čtyř dílčích útoků pokračujícího přečinu úvěrového podvodu, což nikterak nevybočuje z povahy jednání jiných pachatelů obdobné trestné činnosti a to především s ohledem na skutečnost, že dovolatel byl v otázkách sjednávání úvěrového vztahu zběhlý. Ostatně podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015 sp. zn. 6 Tdo 1137/2015 o podvodné jednání jde i v těch případech, kdy podvedený sice měl možnost si ověřit skutečný stav věcí, ale byl ovlivněn nepravdivými informacemi podanými pachatelem. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016 sp. zn. 5 Tdo 855/2016, které bylo citováno i odvolacím soudem, pak pachatel nemůže mít prospěch z podvodného jednání kvůli přílišné důvěřivosti, nedostatečné opatrnosti či informovanosti poškozeného. Oba soudy nižšího stupně se tak odpovídajícím způsobem vypořádaly s prezentovanou argumentací dovolatele.
Z výše uvedených důvodů tak státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný D. B. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Na tomto místě je vhodné podotknout, že vzhledem k procesní situaci měl obviněný ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uplatnit především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Tuto nedůslednost však dovolací senát nepovažoval za do té míry závažnou, aby trval na formálním upřesnění náležitostí předloženého mimořádného opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení jeho obsahu a v něm obsažených námitek. Zaměřil se tedy na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který obviněný výslovně odkázal.
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a má povinnost zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně a přezkoumán v řádném opravném řízení.
Argumentace dovolatele vychází především z úvahy o nenaplnění materiální stránky trestného činu, tedy jinými slovy o nedostatečné společenské škodlivosti a v důsledku toho ji lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Otázka, co je trestný čin, je jasně zodpovězena prostřednictvím tzv. Formálně-materiálního pojetí zakotveného v §13 odst. 1 tr. zákoníku, ve spojení s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Za trestný čin je tak možno označit pouze takové jednání, které nejen naplňuje všechny formální předpoklady vycházející z konkrétní skutkové podstaty, ale zároveň je i společensky škodlivé. Oba tyto znaky je tak třeba hodnotit při posuzování trestní odpovědnosti. Významnou je tak i zásada subsidiarity trestní represe (viz §12 odst. 2 tr. zákoníku), která je neoddělitelně spjata s materiálním znakem trestného činu. To se mimo jiné projevuje tím, že trestněprávní prostředky by se měly uplatnit až jako ultima ratio (pro srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3080/16). Z toho vyplývá, že trestní právo by mělo být použito až v případech, kdy řešení poskytována jinými právními normami nedokáží adekvátně reagovat na vzniklou situaci. To ovšem neznamená, že trestní právo je prostředkem použitelným k ochraně společenských vztahů pouze, pokud jiná právní odvětví svým rozsahem nepokrývají daný skutek. Zastáván je naopak názor, trestní právo by mělo být užito ve všech případech, kdy je ohrožen společenský zájem a jiný právní předpis neoplývá dostatečnými prostředky pro adresování vzniklé společenské škodlivosti. V dané souvislosti má princip ultima ratio nepochybně význam i pro interpretaci trestněprávních norem a plyne z něho, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání. Obecně platí, že se úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestní kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012).
K posledně uvedenému závěru ale v posuzovaném případě dospět nelze. Okolnosti spáchaného skutku nebyly v daném případě natolik atypické, aby stíhané jednání obviněného vyčleňovaly z běžného rámce obdobných trestných činů. Vzhledem k vymezenému teoretickému základu materiální stránky trestného činu nebylo možno vznesené výhrady obviněného akceptovat. Jak správně poznamenaly oba soudy nižších stupňů, trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku je činem tzv. předčasně dokonaným, kdy k jeho dokonání není třeba dosažení následku. Společenská škodlivost tak vychází už ze samotného úmyslného zatajení informací či jiného zmatení poskytovatele úvěru, nikoliv až podvodným získáním finančních prostředků. Otázka, zda místo užití trestního práva neexistuje alternativa v jiném právním předpise je legitimní a je třeba jí řešit s ohledem na konkrétní okolnosti. Jak ale správně uvedl odvolací soud v bodě 20. svého usnesení, jelikož obviněný se nedopustil pouze jednoho, ale rovnou čtyř útoků v rámci pokračujícího trestného činu, které vedly k finanční škodě poškozených a s ohledem na jeho zkušenosti s uzavíráním úvěrů, bylo třeba hodnotit jeho jednání jako společensky škodlivější, než pokud by se jednalo pouze o ojedinělý případ bez vzniku škody. Přesah vztahů podřazených pod trestní právo do společenské roviny vyžaduje jiný přístup, než který může soukromé právo nabídnout. Jiná odvětví práva nejsou koncipována pro efektivní řešení případu, kdy jednotlivec opakovaně různým subjektům předkládá nepravdivé informace za účelem vylákání peněžních prostředků. Protiprávnost daného jednání nelze spatřovat jen ve vzniklé majetkové škodě, nýbrž je třeba vzít na zřetel též jakým způsobem a jakými prostředky toho obviněný dosáhl. V této souvislosti jistě nelze rovněž odhlédnout od okolnosti, že obviněný se činu dopustil jako policista, tedy příslušník ozbrojeného sboru, který je mj. povolán k předcházení a vyhledávání trestné činnosti, čímž významným způsobem porušil své povinnosti. Bylo by jistě možné očekávat, že i v tomto případě prostřednictvím občanského práva bylo možné dosáhnout náhrady způsobené majetkové škody, ale konkrétní společensky škodlivé jednání obviněného naplňující znaky trestného činu, které je hlavním předmětem tohoto řízení, by nebylo dostatečně razantním způsobem zohledněno i postiženo (pro srov. ŠČERBA, Filip. §12 [Trestní odpovědnost]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 151). Tento závěr ostatně vychází i z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1137/2015 citovaného státní zástupkyní, které zřetelně akcentuje, že trestní odpovědnost navázanou na škodlivost podvodného jednání není možné vyloučit nedostatečnou obezřetností poškozených. Z toho důvodu Nejvyšší soud vzhledem k všem těmto okolnostem neshledal žádnou vadu v právním posouzení soudů nižšího stupně.
Nad rámec uvedeného je vhodné doplnit, že obsahově podané dovolání spíše inklinuje do řízení vedeného v rámci správního práva, neboť většina argumentace i odkazů na judikaturu jsou zaměřeny na zpochybňování postupu poškozených. Pokud dovolatel odkazuje na judikáty Nejvyššího správního soudu, nebo Soudního dvora Evropské unie, je třeba upozornit, že se nejedná o závazné pravidlo pro rozhodování soudu, který musí mít na zřeteli, že se jedná o individualizovanou právní normu vycházející z konkrétních podmínek (pro srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 200/96 ze dne 21. 11. 1996). Zvláště pokud jde o judikaturu vztahující se k soukromoprávním vztahům, tak se jí dovolatel v podstatě domáhá prostřednictvím analogie iuris, tedy porovnáním mezi řízením trestním a občanskoprávním, což jsou svou povahou, účelem i zásadami zcela odlišná odvětví, mezi kterými hledat podobnosti dost dobře nejde (pro srov. bod 23 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. 8 Tdo 1036/2017). Tato argumentace dovolatele by se tak dala označit, jako kritika poškozených, ovšem bez toho, aby jakkoliv sebekriticky nahlédnul na své úmyslné trestné jednání. Tvrzení, že jedno porušení zákona anuluje druhé přijmout nelze a rozhodně žádným způsobem nezmenšuje společenskou škodlivost činu obviněného, jak již bylo rozvedeno výše. Trestní odpovědnost obviněného vychází z jeho úmyslného zatajení podstatných informací, což není nikterak propojeno s následným chováním poškozených, na což ostatně správně upozornil mimo jiné i odvolací soud v bodě 19 svého rozhodnutí, kde správně zmínil i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 855/2016, které stanoví, že je nepřípustné, aby měl pachatel prospěch ze svého podvodného jednání vůči poškozenému. Soudům nižší instance tak nelze jakkoli vytýkat postup, kdy zjištěný skutkový stav kvalifikovaly podle zvýšené společenské škodlivosti a formálních znaků skutkové podstaty v rámci formálně-materiálního pojetí trestného činu a předmětné jednání obviněného posoudily jako úvěrový podvod podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku. V tomto ohledu tak dovolací soud neshledal žádný důvod k zaujetí opačného stanoviska.
Na základě shora konstatovaného bylo tudíž možno uzavřít, že námitky obviněného D. B. z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. postrádaly jakékoli věcné opodstatnění a Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak za splnění podmínky uvedené v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu