ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.507.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 507/2022- 394
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2022 o dovolání obviněného P. L. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 4 To 280/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 88/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 10 T 88/2020, byl obviněný P. L. uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) :
„dne 10. 11. 2018 kolem 03:38 hodin na XY, v Brně, v prostoru před zdejší nonstop pekárnou, částečně pod vlivem předem požitého alkoholu vstupoval do vozovky a bezdůvodně zastavil projíždějící vozidlo zn. Toyota bílé barvy, na jehož přední kapotu položil ruku, načež přešel k vozidlu taxi zn. Renault Fluence Z, r.z.: XY, zde zaparkovanému a nohou kopnul zákazníka vozu taxi, T. R., narozeného XY, který seděl v zadní části na pravé straně a měl otevřené dveře, přičemž kop vedl do oblasti horní části těla, ovšem poškozenému se podařilo kop vykrýt pažemi a neutrpěl žádná zranění, poté co tento pasažér taxi zavřel zadní pravé dveře vozidla, P. L. kopnul i do těchto dveří na nichž tak způsobil promáčklinu přes celou šířku dveří a M. D., narozenému XY, majiteli vozu, tak škodu poškozením ve výši 4 000 Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný P. L. odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době uhradil podle svých sil v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému M. D., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 4 000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. D., nar. XY, bytem XY, odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 10 T 88/2020 podal obviněný P. L. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 4 To 280/2021 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil z podnětu odvolání obviněného v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. obviněného P. L. zprostil obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 23. 7. 2020, č. j. 2 ZT 13/2020-60, pro skutek uvedený ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, v němž bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený M. D., nar. XY, bytem XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 4 To 280/2021, podal následně obviněný P. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na úvod uvedl, že ačkoli byl obžaloby zproštěn, je toho názoru, že odvolací soud vadně aplikoval jako důvod zproštění §226 písm. b) tr. ř., tedy že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, neboť odvolací soud své rozhodnutí založil na skutkových závěrech, které jsou v extrémním rozporu s v trestním řízení zjištěnými skutečnostmi a navrhovanými či provedenými důkazy, a dále je toto rozhodnutí pro obviněného nepříznivé. Z provedených důkazů totiž plyne, že skutek nespáchal on, a proto mělo být rozhodnuto o zproštění obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. tj. že se skutek stal, avšak nelze prokázat, že jej spáchal právě obžalovaný. Obviněný dále zdůraznil, že v průběhu řízení nebyl zajištěn ani proveden žádný přímý důkaz, který by jej usvědčoval ze spáchání uvedeného jednání, když se výpovědi poškozeného a svědků - zákazníků taxi společně s ostatními listinnými materiály a kamerovým záznamem týkají pouze skutkového děje, ale nijak nevypovídají o jeho osobě a ani nepotvrzují, že by to byl právě on, kdo se na místě činu v inkriminovanou dobu vyskytoval a dopustil se předmětného skutku. Pokud pak jde o důkaz kamerovým záznamem, jedná se o důkaz nepřímý, který dle obviněného nemůže v žádném případě svědčit o závěru, že je pachatelem skutku. Pokud nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že z kamerových záznamů bezpečně poznal obviněného, je toto tvrzení naprosto liché a nepodložené, neboť po celou dobu hlavního líčení měl obličej zakryt respirátorem. Otázka ztotožnění je dle obviněného natolik obtížná, že bylo nutné ji přenechat znaleckému zkoumání, přesto nalézací soud závěry svévolně hodnotil sám a činil z nich neodpovídající závěry. Dodává, že pokud má být totožnost osoby potvrzena či vyvrácena, jde o otázku odbornou, která by měla být vyřešena přibráním zmíněného znalce. Opačný postup soudů podle něj založil vadu tzv. opomenutého důkazu. Závěrem ještě dodal, že se odvolací soud nezabýval námitkou porušení principu presumpce neviny a dalších ústavních zásad v souvislosti s podjatostí orgánů činných v trestním řízení, především státního zástupce a vyšetřovatelky (policejního orgánu). Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 4 To 280/2021, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 10 T 88/2020 a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že námitky uplatněné obviněným ohledně podjatosti státního zástupce a vyšetřující policistky pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Ačkoliv potom zbývající část námitek obviněného spadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po seznámení se s obsahem podaného dovolání a po jeho vyhodnocení v kontextu s obsahem napadeného rozsudku soudu druhého stupně, jakož i jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně, však státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání by mělo být odmítnuto proto, že obviněným vznesené námitky jsou zjevně neopodstatněné. Dodává, že nalézací soud řádně zjistil skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro jeho rozhodnutí. Zároveň řádně a pečlivě provedené důkazy hodnotil přihlížeje ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Odvolací soud dal nalézacímu soudu co do skutkových závěrů za pravdu a vypořádal se s námitkami obviněného, které se z velké části shodují s námitkami uplatněnými nyní v dovolání tak, že uvedl, že odvolání obsahuje celou řadu námitek, které neakceptoval, neboť ve velké míře tyto námitky primárně směřovaly do výsadního práva nalézacího soudu hodnotit provedené důkazy a do procesního postupu ve vztahu ke státnímu zástupci či policejního orgánu, přičemž poté, co přezkoumal danou věc a obsah spisového materiálu, včetně kamerového záznamu, dospěl k závěru, že nemá pochybnosti o tom, že obviněný je osobou, která se daného jednání dopustila a rozhodně nepřisvědčil spekulativním námitkám, napadajícím práci policejního orgánu ohledně manipulace se spisovým materiálem, či kamerovým záznamem. Dále se pak odvolací soud zabýval již jen právními úvahami, zejména pak uplatněním zásady subsidiarity trestní represe, a to zjevně proto, že se jednalo o otázku, kterou posoudil jinak než nalézací soud, a která vedla ke zrušení rozsudku nalézacího soudu a jeho nahrazení zprošťujícím rozsudkem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný dále uplatňuje i v jeho alternativě, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy, když namítá, že nalézací soud nepřibral znalce k vypracování znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví antropologie, který by potvrdil nebo naopak vyvrátil závěry stran totožnosti pachatele a ani o tomto důkazním návrhu nijak nerozhodl. Odkazuje na zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, která je v tomto ohledu vykládána tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také, pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V posuzovaném případě je však zřejmé, že se nejedná o tzv. opomenutý důkaz, neboť provedení tohoto důkazu navrhl pouze státní zástupce. Jestliže obviněný provedení tohoto důkazu nenavrhl, nemohl být krácen na svých právech tím, že tento důkaz nebyl proveden. Po zvážení shora uvedených skutečností proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu není obecně vyloučeno, aby dovolání směřovalo proti zprošťujícímu rozhodnutí, avšak pouze pokud se v něm obviněný domáhá toho, aby byl zproštěn z důvodů, které jsou pro něj příznivější (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005). S přihlédnutím k výše rozvedenému je třeba uvést, že důvod zproštění uvedený v ustanovení §226 písm. c) tr. ř. (tj. že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný) je pro obviněného příznivější než důvod zproštění uvedený v ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj., že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovoláním v zásadě namítá, že odvolací soud vadně aplikoval jako důvod zproštění §226 písm. b) tr. ř., tedy že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, neboť své rozhodnutí založil na skutkových závěrech, které jsou v extrémním rozporu s v trestním řízení zjištěnými skutečnostmi a navrhovanými či provedenými důkazy.
Nejvyšší soud uvádí, že extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Ve vztahu k podanému dovolání obviněného je třeba uvést, že soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. Ani odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že obviněný je osobou, která se daného jednání dopustila. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že kamerový záznam ve spojení s dalšími důkazy je dostatečně průkazný k identifikaci obviněného. Identifikace obviněného byla možná zejména díky bílým botám, které měl, jak vyplývá i ze záznamu z místa činu, v době spáchání daného skutku na sobě. Taktéž ze záznamu ze služebny PČR vyplývá, že totožné bílé boty měl na sobě obviněný L. v době, kdy se bezprostředně po spáchání skutku nacházel na policejní služebně. Identifikace obviněného byla možná také díky jeho výrazné pleši. Tato je viditelná jak v okamžiku, kdy si lehá za zadní kola vozu, tak v okamžicích jeho klátivé chůze, či sedání na lavičku se svědkem Š. Záměna s jinou osobou je tudíž vyloučena a nelze proto přisvědčit jeho námitce, že z provedených důkazů plyne, že skutek nespáchal on, a proto mělo být rozhodnuto o jeho zproštění podle §226 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že soud skutečnost, že měl na sobě pachatel bílé boty, použil jen jako jeden z více identifikačních znaků a zejména tento znak užil pouze k tomu, aby osobu pachatele odlišil jen od malého počtu jiných osob, které se v té době pohybovali na místě činu. Nalézací soud tedy především nepoužil tuto skutečnost k identifikaci obviněného jako jedinou, ani ji nepoužil k jeho identifikaci mezi větším počtem osob, jak tvrdí obviněný, když v dovolání uvádí že „…stěží si lze představit, že by vina obviněného měla být prokázána výhradně na podkladě toho, že se nacházel poblíž místa činu a měl mít údajně stejnou barvu obuvi jako pachatel.“
K námitce ohledně tzv. opomenutého důkazu obviněný uvedl, že soudy nevyhověly jeho návrhu na provedení znaleckého posudku, který by zkoumal totožnost osoby na kamerovém záznamu. Nejvyšší soud k tomuto jen ve stručnosti uvádí, že tento důkaz byl, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 31. 3. 2022, navržen pouze státním zástupcem, zatímco obviněný po poradě s obhájcem uvedl, že důkazní návrhy nečiní, tedy se k návrhu státního zástupce ani nepřipojil. Soudy navíc neshledaly tento návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví antropologie důvodným. Jak je uvedeno výše, byl k identifikaci obviněného dostatečně průkazný zmíněný kamerový záznam.
Lze proto uzavřít, že v projednávané věci nelze shledat žádný, obviněným v dovolání namítaný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Námitky, ve kterých soudům vytýká nesprávně zjištěný skutkový stav, konkrétně nesprávné vyhodnocení kamerového záznamu a nesprávné hodnocení výpovědí poškozeného a svědků a nepřibrání znalce za účelem opatření posudku z oboru kriminalistika, odvětví antropologie, nelze podřadit pod tzv. extrémní nesoulad, ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť podstatou těchto námitek je pouze brojení, jednak proti údajně chybnému hodnocení důkazů nalézacím a odvolacím soudem, jednak proti neprovedení důkazu těmito soudy, který ale není tzv. opomenutým důkazem. Lze proto uzavřít, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně o zproštění obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. vycházelo ze správného právního posouzení.
Obviněný dále namítl, že se měl odvolací soud zabývat námitkou porušení principu presumpce neviny a dalších ústavních zásad v souvislosti s podjatostí orgánů činných v trestním řízení, především státního zástupce a vyšetřovatelky. Nejvyšší soud uvádí, že stížnost obviněného na jednání státního zástupce a návrh na jeho vyloučení z úkonů trestního řízení městská státní zástupkyně zamítla s tím, že vyjádření státního zástupce nelze považovat za nevhodné či nezákonné. Krajské státní zastupitelství v Brně se s názorem městské státní zástupkyně ztotožnilo a na rozdíl od ní se vyjádřilo i k přehrání kamerového záznamu po skončení hlavního líčení, a to tak, že se jedná o právo státního zástupce na nahlížení do spisu. Taktéž nelze hovořit o podjatosti vyšetřovatelky J. Nadto Nejvyšší soud dodává, že uvedené námitky nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem nelze je podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který lze uplatnit tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Větu, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je totiž třeba interpretovat tak, že rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který rozhodl ve věci samé, tedy vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 6. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu