ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.54.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 54/2022- 379
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2022 o dovolání obviněného V. M. , nar. XY v XY, okres XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 8 To 282/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 4 T 156/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem okresního soudu v Chebu ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 4 T 156/2020, byl obviněný V. M. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím přečinem neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku podle zákona účinného od 1. 10. 2020. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
„jako podnikající fyzická osoba s živnostenským oprávněním vystupující pod obchodním jménem V. M., IČ: XY, se sídlem v XY, okres XY, s provozovnou K. na adrese XY, okres XY, v době od 21. ledna 2016 do 20. ledna 2017 strhl svým zaměstnancům z jejich mzdy platby pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti podle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, platby pojistného na zdravotní pojištění podle zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů a zálohy na daň z příjmu fyzických osob podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ale tyto platby v rozporu se svými povinnostmi uloženými mu výše uvedenými zákony neodvedl v těchto případech příslušným institucím:
1.
Finančnímu úřadu pro Karlovarský kraj, územnímu pracovišti v Chebu zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období od 1. ledna 2016 do 31. prosince 2016 ve výši 83.250 Kč ,
2.
Okresní správě sociálního zabezpečení Cheb pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za období od 1. ledna 2016 do 31. prosince 2016 ve výši 26.888 Kč ,
3.
Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky pojistné na zdravotní pojištění za období od 1. ledna 2016 do 31. prosince 2016 ve výši 18.615 Kč ,
v uvedeném období přitom měl na pokladně dostatek prostředků, ze kterých mohl alespoň částečně výše uvedené platby hradit, přesto žádné prostředky zmíněným institucím nezaslal a prostředky použil patrně na úhradu jiných plateb potřebných k dalšímu chodu firmy, přičemž si musel být narůstajícího dluhu vědom a dlouhodobě situaci neřešil a nepřijal opatření směřující k úhradě uvedených povinných plateb.“
2. Za tento pokračující přečin uložil okresní soud obviněnému podle §241 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku soud výkon trest podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců a obviněnému současně podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložil, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou přečinem způsobil.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 4 T 156/2020, podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání směřující do oddělitelného výroku o trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 8 To 282/2021, kterým odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 8 To 282/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání. Dovolatel konkrétně napadá délku podmíněného odkladu trestu odnětí svobody na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Dovolání staví na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] , neboť podle dovolatele napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel zdůrazňuje, že se u soudu prvního stupně k trestné činnosti přiznal, projevil i účinnou lítost, když část dluhu uhradil, přičemž současně prohlásil, že je schopen dlužnou částku uhradit do konce roku 2021. Proto je podle obviněného doba osmnácti měsíčního odkladu výkonu trestu odnětí svobody zcela nepřiměřeně dlouhá. Podle jeho tvrzení takto dlouhá doba nepůsobí výchovně a demotivuje jej ke splacení dluhu, v co nejkratší době, tím tak dochází k poškození věřitele, tedy Okresní správy sociálního zabezpečení v Chebu a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky.
5. Dovolatel také namítá, že se odvolací soud zabýval téměř výhradně jeho dávno zahlazenými tresty a v rozporu se zákonem několikrát argumentoval tím, že mu měl být naopak uložen trest přísnější. Odvolací soud také neumožnil jeho právnímu zástupci dokončit závěrečný návrh a zcela hrubě a arogantně obhájci zakázal pokračovat. Obviněný tak poukazuje na §216 odst. 4 tr. ř., který lze užít analogicky na přednes závěrečného návrhu. Proto podle dovolatele provedl soud druhého stupně nesprávné právní posouzení celé věci, když jeho hlavním argumentem byly odkazy na jeho zahlazené odsouzení a na základě tohoto vadného postupu pak zcela nesprávně posuzoval argumenty obhajoby (bod 9. odůvodnění usnesení). Podle obviněného tak soudy v napadených rozhodnutích a řízeních, která jim předcházela, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly a zcela ignorovaly jeho obhajobu.
6. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 8 To 282/2021 a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 4 T 156/2020 v části, ve které bylo uloženo podmíněné odložení trestu na dobu 18 měsíců. Dále činí alternativní návrh, aby Nejvyšší soud v rámci vyhovění jeho dovolání, po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu podle §265b odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, podle právního názoru dovolacího soudu, nebo podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem, kterým se určuje zkušební doba k podmíněnému odkladu trestu v trvání 12 měsíců.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 27. 1. 2022, č. j. 1 NZO 35/2022-9, nejprve shrnula argumentaci dovolatele a zvolený dovolací důvod. Státní zástupkyně dodává, že obviněný prostřednictvím valné většiny svých dovolacích námitek pouze opakuje svou obhajobu z předchozích fází řízení, když odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vypovídají o tom, že se soudy s otázkou jejich důvodnosti vypořádaly náležitým, zákonu odpovídajícím a přesvědčivým způsobem. Ohledně deklarované námitky proti délce zkušební doby u podmíněného odsouzení, uvádí, že takto uplatněná námitka obsahově neodpovídá nejen deklarovanému dovolacímu důvodu v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tř. ř.], podle kterého rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
8. Pod výše uvedený dovolací důvod pak podle státní zástupkyně nelze také podřadit námitku dovolatele, že odvolací soud jeho obhájci neumožnil dokončit závěrečný návrh, neboť se jedná o námitku ryze procesní. I přesto státní zástupkyně k uvedenému dodala, že u odvolacího soudu nelze analogicky užít §216 odst. 4 tr. ř., když prostor pro vyjádření stanoviska dané procesní strany ohledně vytýkaných vad poskytuje již samotný opravný prostředek v jeho písemném vyhotovení a následně jeho přednes v řízení před odvolacím soudem. Vyzve-li tedy předseda senátu obviněného, aby se poté, co bylo dokazování prohlášeno za skončené, omezil jen na přednes závěrečného návrhu, a obviněný tuto výzvu dobrovolně nerespektuje, nejedná se o žádné omezení práva obviněného na obhajobu
9. Jako neopodstatněnou také vnímá námitku dovolatele, týkající se toho, že odvolací soud se zabýval téměř výhradně jeho dávno zahlazenými tresty. Státní zástupkyně k tomu dodává, že odvolací soud naopak konstatoval, že soud prvého stupně správně dospěl k závěru, že předchozí dvě odsouzení obviněného nelze považovat za přitěžující okolnost, neboť se v obou zkušebních dobách podmíněného odsouzení osvědčil. V této souvislosti pouze dodává, že pokud platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, nesmí soud tuto skutečnost brát v žádné souvislosti v úvahu a musí při výměře trestu postupovat tak, jako by této skutečnosti nebylo. Hodnotí však všechny další okolnosti související se spácháním minulého trestného činu, které nejsou uvedenou právní fikcí dotčeny. Jestliže pachatel v minulosti už spáchal trestný čin, může soud po zhodnocení konkrétních okolností dřívějšího a nyní posuzovaného trestného činu a z jejich vztahu vyvodit příslušné závěry, pokud jde o postoj pachatele ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem, zda pachatel má sklony k páchání trestné činnosti nebo zda spáchání obou trestných činů je v jinak řádném životě pachatele jen náhodné, včetně toho, jaký je stupeň a povaha mravního narušení pachatele, jaká je možnost jeho nápravy apod. Podle státní zástupkyně tak odvolacímu soudu nic nebránilo v tom, aby z předchozího odsouzení obviněného, ve vztahu k němuž se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen, vyvodil odpovídající závěry o postojích obviněného k hodnotám chráněným trestním zákoníkem a jeho případných sklonech k páchání trestné činnosti.
10. Státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
13. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud tak musel – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu [od 1. 1. 2022 obsahově dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, zakládá předně na tvrzení, že zkušební doba podmíněného odsouzení je nepřiměřeně dlouhá. Dále pod tuto námitku subsumuje také to, že odvolací soud jeho obhájci neumožnil dokončit závěrečný návrh. Poslední námitkou dovolatele je pak tvrzení, že se odvolací soud zabýval téměř výhradně jeho dávno zahlazenými tresty, v důsledku čehož provedl nesprávné právní posouzení věci.
18. Nejvyšší soud na úvod považuje za vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [do 31. 12. 2021 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ve vztahu k tvrzenému porušení zákona ze strany odvolacího soudu, který podle dovolatele nesprávně přihlížel k jeho zahlazeným odsouzením, je třeba akcentovat, že tato dovolací argumentace by mohla být z hlediska tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, uplatněna relevantně nikoli ve vztahu k druhu a výměře trestu, nýbrž v případě, že by otázka zahlazení či nezahlazení jeho dřívějšího odsouzení měla význam např. pro posouzení, zda jsou splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu. O takovou situaci se však v posuzované trestní věci nejedná. Obviněný totiž ve svém mimořádném opravném prostředku z tvrzeného pochybení odvolacího soudu zjevně vyvozuje toliko závěr o nepřiměřené přísnosti jemu uloženého trestu, konkrétně délky zkušební doby.
19. Přesto Nejvyšší soud na námitku, týkající se zohlednění zahlazených odsouzení dovolatele při hodnocení věci odvolacím soudem, považuje za vhodné reagovat. Předně je třeba zdůraznit, že jak odvolací soud, tak soud prvního stupně výslovně uvedly, že předchozí dvě odsouzení obviněného z důvodu zahlazení odsouzení nelze považovat za přitěžující okolnost [§42 písm. q) tr. zákoníku]. Nad tento závěr odvolací soud dodal, že soud prvního stupně pochybil ve smyslu §39 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého se má přihlížet k závažnosti a charakteru projednávané trestné činnosti, poměrům pachatele, jeho předchozímu způsobu života a možnostem nápravy. Okresní soud tak měl podle odvolacího soudu vnímat předchozí odsouzení v duchu výše zmíněného ustanovení a pohlížet na ně tak, že nesplnily svůj výchovný účel, jestliže nezabránily obviněnému v tom, aby se znovu dopustil trestné činnosti. Následně na základě této úvahy odvolací soud konstatoval, že uložený trest je trestem nepřiměřeně mírným ve smyslu §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. Uvedený závěr odůvodnil zejména ztíženou možností nápravy obviněného, ke které dospěl na základě předchozích dvou zahlazených odsouzení, když přestože se obviněný osvědčil, tak nedošlo k nápravě jeho chování do budoucna v tom směru, aby vedl řádný život, tedy že obviněný má jisté sklony k páchání trestné činnosti. Zároveň ovšem odvolací soud poukázal i na další přitěžující okolnost, kterou soud prvního stupně nevzal v úvahu a to, že se trestné činnosti dopustil více útoky. Současně ovšem poukázal i na polehčující okolnosti a to, že obviněný prohlásil vinu v hlavním líčení, čímž nepochybně přispěl k zrychlení důkazního řízení a skutečnost, že zčásti nahradil způsobenou škodu (viz bod 9. usnesení odvolacího soudu).
20. Z pohledu argumentace dovolatele je možno konstatovat, že pokud platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, skutečnost odsouzení nesmí soud brát v žádné souvislosti v úvahu a musí při výměře trestu postupovat tak, jako by této skutečnosti nebylo. Soudy hodnotí ovšem všechny další okolnosti související se spácháním minulého trestného činu, které nejsou uvedenou právní fikcí dotčeny. Jestliže pachatel v minulosti už spáchal trestný čin, může soud po zhodnocení konkrétních okolností dřívějšího a nyní posuzovaného trestného činu a z jejich vztahu vyvodit příslušné závěry, pokud jde o postoj pachatele ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem, zda pachatel má sklony k páchání trestné činnosti nebo zda spáchání obou trestných činů je v jinak řádném životě pachatele jen náhodné, jaký je stupeň povahy mravního narušení pachatele, jaká je možnost jeho nápravy apod. Váha skutečnosti, že pachatel v minulosti už spáchal trestný čin, je – za předpokladu že všechny ostatní okolnosti jsou stejné – zásadně menší než váha skutečnosti, že pachatel už byl za trestný čin odsouzen (Púry, F. §42 [Přitěžující okolnost]. In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. II. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s 571). To podporuje i konstantní judikatura, podle které zahlazení odsouzení nebo zákonná fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, přitom nebrání soudu, aby při hodnocení osoby pachatele přihlížel ke skutečnostem, že pachatel v minulosti spáchal trestný čin, a z této skutečnosti vyvodil příslušné závěry, pokud jde o sklony pachatele k trestné činnosti, o jeho vztah ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem, možnost jeho nápravy apod. (viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 17. 4. 1974, sp. zn. 5 Tz 33/74 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 8 Tdo 766/2017). Z výše uvedeného tak vyplývá, že odvolací soud mohl přihlížet ke skutečnosti, že obviněný v minulosti spáchal trestný čin, bez ohledu na skutečnost, že došlo k zahlazení odsouzení, při hodnocení jeho postoje ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem a z tohoto pohledu hodnotit možnost jeho nápravy. Nemohl však na předchozí odsouzení nahlížet jako na přitěžující okolnost, což také neučinil. Navíc je třeba akcentovat, že soudy k tomu, že obviněný v minulosti spáchal trestný čin při úvaze o trestu, nepřihlížely, odvolací soud se pouze o tomto zmínil v rámci své úvahy, proč na rozdíl od obviněného považoval uložený trest za nepřiměřeně přísný, ale naopak mírný. Ze strany odvolacího soudu se jednalo toliko o jistou akademickou úvahu při nedostatku odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného.
21. Nelze se ani ztotožnit s námitkou dovolatele, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že uložený trest je nepřiměřeně mírný a že mu měl být uložen trest přísnější, tak takovým postupem odvolací soud porušil zákon. V tomto směru je třeba konstatovat, že odvolací soud toliko z pohledu hodnocení důvodnosti odvolací argumentace obviněného shledal, že podané odvolání obviněného je nedůvodné, když uložený trest nelze považovat za nepřiměřeně přísný, nýbrž za mírný, když ovšem následně odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné. V tomto směru je třeba zdůraznit, že odvolací soud může v rámci podaného odvolání obviněného směřující do výroku o trestu při posuzování jeho důvodnosti dospět k závěru, že uložený trest je nepřiměřeně mírný, když tento závěr ovšem při nedostatku odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného do výroku o trestu brání tomu, aby soud uložil obviněnému přísnější trest, a za takového stavu musí odvolání obviněného zamítnout.
22. Přestože, jak již bylo uvedeno, námitky stran druhu a výměry trestu lze uplatňovat primárně prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., což obviněný neučinil, je možno toliko stručně uvést z pohledu předpokladu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., že nalézací soud uložil obviněnému druh trestu, který zákon pro danou trestnou činnost připouští, takže mu nebyl uložen ve výměře mimo trestní sazbu podle §241 odst. 1 tr. zákoníku. Stejně tak vyměření zkušební doby odpovídá §82 odst. 1 tr. zákoníku. Takže i pokud by obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [do 31. 12. 2021 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], nebylo by možno uplatněným námitkám přisvědčit.
23. Obviněný dále namítá, že odvolací soud jeho obhájci neumožnil dokončit závěrečný návrh. Ani tato argumentace není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], když se jedná o procesní námitku, nikoliv hmotněprávní. Bez ohledu na tento závěr je nezbytné konstatovat, že postupem odvolacího soudu nedošlo k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces. Ustanovení §216 odst. 4 tr. ř., jehož se obviněný analogicky dovolává, na situaci obviněného nedopadá. V případě řízení u odvolacího soudu se neuplatní institut závěrečné řeči, ale pouze konečný návrh. Je tomu tak proto, že v rámci odvolacího řízení musí být odvolání odůvodněno (§249 odst. 1 tr. ř.), jinak by muselo být odmítnuto podle §253 odst. 1 tr. ř., takže prostor pro vyjádření stanoviska dotčených stran poskytuje již samotný písemný opravný prostředek, nejen přednes závěrečného návrhu v rámci veřejného zasedání o odvolání, když závěrečným návrhem se rozumí, jak má odvolací soud rozhodnout. Vyzve-li předseda senátu obviněného, aby se poté, co bylo dokazování prohlášeno za skončené, omezil jen na přednes závěrečného návrhu, a obviněný (resp. jeho obhájce) tuto výzvu dobrovolně nerespektuje, nejedná se o omezení práva obviněného na obhajobu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 6 Tdo 312/2015). Z protokolu o veřejném zasedání je patrné, že předseda senátu udělil slovo ke konečným návrhům, až po skončení dokazování (čas 24.05 minuty zvukového záznamu z veřejného zasedání), přičemž před tímto měl dovolatel možnost vyjádřit se k vytýkaným vadám již v rámci samotného opravného prostředku a následným jeho přednesem v řízení před odvolacím soudem (viz 13.30 minuty zvukového záznamu z veřejného zasedání). Nejvyšší soud tak i tuto námitku dovolatele hodnotí jako nedůvodnou. Nadto je třeba uvést, že obhajoba ani nevyužila možnosti dané mu ustanovením §203 tr. ř. a požádat, aby rozhodl senát ohledně postupu při přednesu závěrečného návrhu.
24. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 2. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu