ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.660.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 660/2022- 489
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. 7. 2022 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného I. T. , nar. XY v XY, občana Srbské republiky, v České republice trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 6. 4. 2022 č. j. 55 To 43/2022-447, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 114/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2021 č. j. 7 T 114/2020-379 byl obviněný I. T. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku na skutkovém základě, že
v době od 20. 8. 2015 do 11. 6. 2016 vylákal z poškozené P. Š.
- dne 20. 8. 2015 částku 30.000 Kč, kterou sliboval vrátit do 25. 9. 2015,
- dne 14. 9. 2015 částku 5.000 Kč, kterou sliboval vrátit do 25. 9. 2015,
- dne 30. 10. 2015 částku 40.000 Kč, kterou sliboval vrátit do 20. 11. 2015,
- dne 4. 11. 2015 částku 8.000 Kč, kterou sliboval vrátit do 7. 11. 2015,
- dne 5. 2. 2016 částku 14.000 Kč, kterou sliboval vrátit do 12. 2. 2016,
- dne 9. 2. 2016 částku 3.500 Kč, kterou sliboval vrátit do 16. 2. 2016,
- dne 11. 6. 2016 částku 3.200 Kč, kterou sliboval vrátit do 15. 6. 2016,
ačkoli věděl, že vylákané peníze nevrátí vůbec, natož tak ve slibovaných lhůtách, neboť bylo proti němu vedeno již několik exekučních řízení, byl bez majetku a bez příjmů, ze kterých by mohl splácet, a vylákané peníze ihned utratil, čímž poškozené P. Š., která mu v té době jako osoba blízká důvěřovala, způsobil celkovou škodu ve výši 103.700 Kč.
Za to a za další sbíhající se trestnou činnost, kterou byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2021 č. j. 7 T 98/2021-53, byl obviněný podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil dlužné výživné a řádně platil výživné běžné. Nalézací soud zároveň zrušil výrok o trestu z výše uvedeného pravomocného trestního příkazu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozenou P. Š. pak s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázal výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Následné odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 6. 4. 2022 č. j. 55 To 43/2022-447 zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný I. T. dovoláním s odkazem na důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. V jeho odůvodnění namítl, že obecné soudy při rekonstrukci skutkového stavu vycházely téměř výhradně z výpovědi P. Š., která v řízení vystupovala jako poškozená a měla tak osobní zájem na jeho odsouzení. Při hodnocení důkazů akcentovaly ty, které svědčily v jeho neprospěch, zatímco důkazy svědčící v jeho prospěch nebraly v úvahu. Tím porušily zásadu in dubio pro reo a ústavněprávní princip presumpce neviny. Dovolatel zdůraznil, že poškozená jako jemu blízká osoba musela o jeho neuspokojivých finančních a majetkových poměrech vědět, a vzhledem k tomu, že jí v přislíbeném termínu nevrátil ani první půjčku, musela být dostatečně srozuměna také s rizikem, že včas nebudou splaceny ani půjčky další. Pokud mu je přesto poskytla, nelze tvrdit, že tak činila v omylu. Vedle toho se dovolatel domnívá, že v daném případě došlo v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe k bezdůvodné kriminalizaci typicky občanskoprávního vztahu, kdy byla trestněprávně postižena pouze jeho neschopnost včas splácet dluh. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a Okresnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. předně podotkl, že obviněný ve vztahu k deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani formálně nenamítl existenci některé z vad důkazního řízení, na které zmíněné ustanovení výslovně cílí. Obecným tvrzením o jednostranném hodnocení důkazů soudy a nekonkrétními odkazy na nerespektování zásady in dubio pro reo zvolený dovolací důvod právně relevantně uplatňovat nemohl. Nad rámec uvedeného pak dodal, že uvedenou zásadu stejně jako princip presumpce neviny nelze zjednodušeně vykládat tak, že v případě protichůdných výpovědí obviněného a poškozeného musí soud vždy vycházet ze skutkové verze předkládané obviněným. Zvláště pak ne tehdy, jestliže výpověď poškozeného není zdaleka jediným, osamoceně stojícím usvědčujícím důkazem, jak tomu bylo právě v nynější trestní věci. Správně zjištěný skutkový stav našel podle státního zástupce odpovídající výraz i v hmotněprávním posouzení stíhaného jednání. V uvedené souvislosti jako nedůvodné odmítl jak námitky dovolatele, že v řízení nebyl prokázán jeho podvodný úmysl a že poškozená při půjčování peněz nejednala v omylu, tak i jeho snahu domoci se aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve svůj prospěch. K subjektivní stránce trestného činu podvodu v posuzovaném jednání připomněl, že dovolatel si od poškozené půjčoval nemalé finanční částky pod příslibem jejich vrácení v relativně krátkých, mnohdy jen několikadenních lhůtách, a to v situaci, kdy nebyl ani zaměstnán a ani nepodnikal, neměl žádné jiné pravidelné příjmy a nevlastnil žádný hodnotný majetek, jehož zpeněžením by mohl získat finanční prostředky k tomu, aby vypůjčené peníze vrátil alespoň dodatečně po sjednaných termínech splatnosti dluhů. Nadto proti němu byla vedena řada exekucí, takže musel vědět, že své závazky vůči poškozené řádně a včas nesplní. Za daných okolností tak soudy důvodně dovodily, že následek v podobě majetkové škody na straně poškozené způsobit chtěl a tudíž jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud dovolatel tvrdí, že poškozená byla dostatečně obeznámena s jeho neutěšenou finanční situací, a tudíž nečinila příslušné majetkové dispozice v omylu, záměrně podle státního zástupce pomíjí rozhodná skutková zjištění, podle nichž jí například lživě tvrdil, že pracuje, že prodává nemovitost, nebo že vlastní byt, který pronajímá, čímž v ní vzbudil falešnou naději, že jí půjčené peníze bude schopen v dohodnutých termínech nebo alespoň se zpožděním v rozumné době vrátit. K otázce možné aplikace zásady subsidiarity trestní represe na daný případ konečně státní zástupce zdůraznil, že majetkový trestný čin může být spáchán i v rámci občanskoprávního vztahu. Typickým příkladem jsou právě trestné činy podvodu spáchané tak, že pachatel formálně uzavírá smlouvy o půjčce, ovšem od počátku nemá v úmyslu takto vylákané peníze vrátit. Princip trestní represe jako ultima ratio přitom v takových situacích nelze uplatňovat natolik široce, aby to vedlo k naprosté negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. Jinými slovy, jestliže jednání dovolatele vykazovalo všechny formální znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, pak skutečnost, že s poškozenou uzavíral příslušné smlouvy, jeho trestnímu postihu sama o sobě nebránila. Ve věci zároveň nebyly dány ani žádné jiné konkrétní okolnosti snižující společenskou škodlivost posuzovaného jednání v takové míře, aby i přes naplnění formálních znaků trestného činu bylo namístě od uplatnění trestní represe ustoupit. Z výše rekapitulovaných důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný I. T. byl podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkaly. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá z obou alternativ byla v dané trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo vskutku zatíženo vadou zakládající existenci některého z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., které obviněný rovněž uplatnil.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, případy použití důkazů získaných v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
Optikou výše rozvedených interpretačních pravidel hodnotil dovolací senát také skutkové námitky obviněného I. T. a přitom dospěl k závěru, že je pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Předně je třeba zdůraznit, že dovolatel žádnou z procesních vad předpokládaných v tomto zákonném ustanovení výslovně nenamítl. Neuvedl konkrétně, v čem má spočívat případný extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, nenamítl ani opomenutí některého důkazu soudy a konečně ani netvrdil, že by snad závěr o jeho vině stíhaným skutkem vycházel byť i jen částečně z nějakého nezákonného a procesně nepoužitelného důkazu. Jeho argumentaci lze souborně charakterizovat jako paušálně formulovaný nesouhlas s hodnocením důkazů soudy, které nevyhovělo jeho představám, což obecně vzato kvalifikovaným důvodem pro případný dovolací přezkum a pro eventuální mimořádný průlom do právní moci napadeného meritorního rozhodnutí není.
Nejvyšší soud navíc nepovažuje reklamované skutkové závěry za produkt selektivního či nekritického hodnocení důkazů. S konstantní obhajobou dovolatele, podle níž poškozenou nikdy žádnými smyšlenými legendami o svém majetku a příjmech nemystifikoval a její trestní oznámení bylo spíše jen jakousi odvetou za jeho neochotu obnovit s ní partnerský vztah, se soudy prvního a druhého stupně vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř. resp. §134 odst. 2 tr. ř.), kde přesvědčivým způsobem vysvětlily, proč jí nepřisvědčily. Otázce specifické věrohodnosti poškozené, která byla podstatná pro zodpovědné posouzení věci, věnovaly dostatečnou pozornost, její výpověď konfrontovaly i s dalšími provedenými důkazy a logicky vysvětlily, proč o její pravdivosti neměly žádné pochybnosti. Jejich úvahám v tomto směru není co vytknout a není potřebné k nim ani cokoli dalšího doplňovat.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Předmětný dovolací důvod uplatnil obviněný právně relevantně hmotněprávními námitkami, podle nichž: a) skutkové závěry soudů nesvědčí o jeho podvodném úmyslu, b) poškozená znala jeho neutěšenou finanční situaci a v tomto ohledu nemohla být uvedena v omyl a c) soudy nepřípustně vyvodily jeho trestní odpovědnost pouze z faktu, že nebyl schopen řádně a včas dostát svým povinnostem dlužníka plynoucím z občanskoprávního vztahu. Těmto výhradám však dovolací senát nepřiznal opodstatnění.
Nejprve bylo nutno odmítnout myšlenkovou konstrukci obhajoby, podle níž (zjednodušeně řečeno) poškozená musela jako partnerka či družka znát nepříznivou finanční situaci obviněného a pokud minimálně u prvních půjček poznala, že není schopen peníze vracet v dohodnutých termínech splatnosti, nelze dovodit, že by všechny další inkriminované majetkové dispozice učinila v omylu. Tato argumentace totiž záměrně odhlíží od podstatného skutkového zjištění, podle nějž dovolatel poškozenou různými nepravdivými prohlášeními utvrzoval v přesvědčení, že v budoucnu jako dlužník svým závazkům vůči ní bez obtíží dostojí. Jako nezaměstnaný ji například přesvědčoval o tom, že standardně pracuje, nebo ji balamutil tím, že on sám třetím osobám rozpůjčoval peníze, které se mu v dohledné době mají vrátit, jindy zase tvrdil, že jí dluhy zaplatí z pojistky automobilu, který naboural, a vše korunoval legendou o tom, že disponuje hodnotným nemovitým majetkem, po kterém je velká poptávka a který v brzké době hodlá dobře zpeněžit. Na podporu poslední z uvedených báchorek dokonce poškozenou „rafinovaně“ vyvezl na prohlídku rozestavěného domu za XY, o němž v rozporu se realitou tvrdil, že je v jeho vlastnictví. Kromě toho se v době půjček zapomněl poškozené zmínit o tom, že je na něho vedeno hned několik exekučních řízení, v úhrnu na částky v řádech statisíců Kč. Výpovědí P. Š., které soudy neměly důvod nevěřit, pak bylo prokázáno, že pokud by znala skutečný stav věcí, nemalé finanční částky uvedené ve výroku odsuzujícího rozsudku by dovolateli nepůjčila. Jakkoli lze současně připustit, že poškozená si jako věřitelka - zjevně i vlivem sympatií a citů, které k dovolateli chovala - nepočínala po dobu několika měsíců právě obezřetně, nelze jisté míře naivity v jejím počínání přisuzovat takový význam, aby dovolatele zprostila trestní odpovědnosti za posuzovaný skutek. O podvodné jednání ve smyslu §209 tr. zákoníku jde totiž i tehdy, jestliže si poškozený sice má možnost prověřit významné skutkové okolnosti, avšak vlivem sugestivního působení pachatele (ať už se jedná o podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných skutečností) tak neučiní včas nebo dokonce vůbec. Je třeba brát v úvahu, že poškozený v obdobných situacích nemá zákonnou povinnost provádět vlastní „quasi detektivní“ činnost k zjišťování sociálních a majetkových poměrů potenciálního dlužníka a iniciativně si tak ověřovat pravdivost jím podávaných informací dříve, než s ním vstoupí v příslušný občanskoprávní závazkový vztah (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 nebo ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 3 Tdo 558/2016 aj.). Takový požadavek na obezřetnost pak lze tím méně klást na obelhávanou fyzickou osobu poskytující půjčku blízkému člověku, s nímž udržuje partnerský vztah obvykle založený na přirozené vzájemné mezilidské důvěře a předpokladu serióznosti, které od dovolatele přirozeně očekávala i poškozená.
Dovolateli nebylo možno přisvědčit ani v námitce, že soudy chybně dovodily podvodný úmysl v jeho jednání. Pokud před poškozenou od počátku vystupoval jako dostatečně solventní osoba, která v budoucnu bude schopna půjčené peníze bez obtíží vracet, ačkoli věděl a zároveň tajil, že ve skutečnosti nedisponuje a v dohledné době ani nebude disponovat žádnými relevantními příjmy, na které může důvodně spoléhat a které mu umožní dostát svým slibům, nelze mít o naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu v jeho jednání žádné pochybnosti.
S poslední výhradou obviněného směřující vůči hmotněprávnímu posouzení otázky společenské škodlivosti stíhaného skutku coby materiálního korektivu trestnosti činu (§12 odst. 2 tr. zákoníku) se rozsáhle, podrobně a především věcně správně vypořádal ve svém rozhodnutí již odvolací soud (viz odstavce 22 až 25 odůvodnění napadeného usnesení). K jeho úvahám, opírajícím se o obecně respektovanou právní nauku i ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k dané problematice, je znovu v podstatě zbytečné cokoli dodávat. Ani dovolací senát nespatřuje v posuzovaném jednání nebo v osobních poměrech obviněného takové výjimečné okolnosti, které by řešený skutek vyčleňovaly z běžného rámce trestných činů podvodu podle §209 tr. zákoníku a odůvodňovaly tak závěr, že uplatnění trestní represe jako prostředku ultima ratio v daném případě nebylo namístě, jak soustavně prosazovala obhajoba.
Lze tedy shrnout, že skutkové námitky obviněného I. T. nerespektovaly obsahové vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a námitky hmotněprávní postrádaly z pohledu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. potřebné opodstatnění. Nejvyšší soud proto předložené dovolání v celkovém výsledku odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za splnění podmínky podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu