ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.818.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 818/2022-1820
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 10. 2022 o dovolání obviněného P. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování: XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2022 sp. zn. 3 To 276/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 2 T 36/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá .
Odůvodnění:
Obvinění P. V. a P. D. byli uznáni vinnými rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 4. 2021 sp. zn. 2 T 36/2016 v bodě 1. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že v době od 29. 3. 2013 do 6. 6. 2013 v XY, po vzájemné dohodě, poté, co V. L. veden záměrem opatřit tak bezplatně obviněnému P. V. stavební materiál potřebný ke zhotovení základových desek pro stavby čtyř rodinných domů v XY, XY a XY, okr. XY, dle smluv o dílo, které ten s jednotlivými stavebníky jako zhotovitel, získal obviněného P. D. příslibem pozdější účasti na stavbách těchto rodinných domů k podpisu smlouvy o dodávkách betonu, ve které obviněný P. D. vystupoval jako kupující, a to v postavení jednatele společnosti H. m., XY, XY, IČ: XY se společností Č. b. se sídlem XY, IČ: XY, co by prodávajícím kupní smlouvu čís. 1501114939 o dodávkách betonu a dalšího materiálu na stavbu kupujícího a podle jeho dispozic, kterou se zavázal zaplatit za realizované dodávky sjednanou cenu ve lhůtách splatnosti faktur prodávajícího, přestože věděl, že společnost H. m., žádnou podnikatelskou činnost nevykonává a nemá ani prostředky k zaplacení takových dodávek, podle této kupní smlouvy pak v době od 18. 4. 2013 do 14. 5. 2013 byl telefonicky neustanovenou osobou objednán beton a kamenivo od společnosti Č. b., který byl podle těchto pokynů dodán na stavby, prováděné obviněným P. V., přičemž cena dodaného materiálu byla fakturována fakturami prodávajícího č. 1552189610 ze dne 19. 4. 2013 na částku 168 027 Kč se splatností 10. 5. 2013, č. 1552190618 ze dne 23. 4. 2013 na částku 15 636 Kč se splatností 14. 5. 2013, č. 1552190617 ze dne 23. 4. 2013 na částku 81 088 Kč se splatností 14. 5. 2013, č. 1552191004 ze dne 24. 4. 2013 na částku 2 654 Kč se splatností 15. 5. 2013, č. 1552192579 ze dne 29. 4. 2013 na částku 26 499 Kč se splatností 20. 5. 2013, č. 1552192578 ze dne 29. 4. 2013 na částku 129 658 Kč se splatností 20. 5. 2013, č. 1552193042 ze dne 30. 4. 2013 na částku 21 641 Kč se splatností 21. 5. 2013, č. 1552193839 ze dne 2. 5. 2013 na částku 244 055 Kč se splatností 23. 5. 2013, č. 1552194797 ze dne 6. 5. 2013 na částku 104 653 Kč se splatností 27. 5. 2013, č. 1552195229 ze dne 7. 5. 2013 na částku 16 040 Kč se splatností 28. 5. 2013, č. 1552195721 ze dne 9. 5. 2013 na částku 49 501 Kč se splatností 30. 5. 2013, č. 1552196163 ze dne 10. 5. 2013 na částku 26 192 Kč se splatností 31. 5. 2013, č. 1552197705 ze dne 15. 5. 2013 na částku 57 588 Kč se splatností 5. 6. 2013, č. 1552195229 ze dne 16. 5. 2013 na částku 29 786 Kč se splatností 6. 6. 2013, aniž on sám, či V. L. nebo P. V. hodlali a obviněný P. D. mohl za tyto dodávky zaplatit, ani je nezaplatili a na majetku zmíněného prodávajícího tak způsobili škodu v úhrnné výši 973 018 Kč.
Za to byl obviněný P. V. odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 s §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně bylo rozhodnuto o trestu obviněného P. D., nar. XY, jenž byl kromě výše uvedeného skutku uznán vinným též jednáním popsaným v rozsudku pod bodem 2. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma těmto obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu poškozené Č. b., IČ: XY, se sídlem v XY, ve výši 973.018 Kč. Dále bylo rozhodnuto výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. ohledně nároku na náhradu škody poškozené F. I.
Proti tomuto rozsudku si podali oba obvinění odvolání, jež Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 2. 2022 sp. zn. 3 To 276/2021 podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný P. V. dovoláním, jež opřel o dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
Obviněný v konkrétní rovině namítl, že oba soudy z provedeného dokazování vyvodily skutkové a právní závěry, které jsou s ním v extrémním nesouladu. Současně byla porušena zásada in dubio pro reo , která je součástí principu presumpce neviny zakotvené v ustanovení §2 odst. 2 tr. ř. a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Popis skutku uvedený v právní větě odsuzujícího rozsudku považuje dovolatel za nesrozumitelný a nepřezkoumatelný, neboť z něj není patrné, jakého konkrétního protiprávního jednání se dopustil a jakým způsobem naplnilo takové jednání znaky stíhaného přečinu, zejména subjektivní a objektivní stránky. Zavinění nebylo naplněno ani ve formě nepřímého úmyslu, spíše z něj lze dovodit jeho vědomou nedbalost. Obviněný v této souvislosti vyloučil, že by nehodlal za dodávky betonu zaplatit a že by za ně nezaplatil. Podle výpovědi již zemřelého obviněného L. je tomuto postupně platil a obviněný V. L. je druhý den předal obviněnému P. D. To plyne i z příjmových pokladních dokladů obsahující všechny náležitosti dokládající převzetí peněz mezi dovolatelem a společností K., zastoupenou obviněným L. Toliko skutečnost existence vztahu mezi dovolatelem a obviněným L. jako otce a syna nezakládá jejich nepravost. Nalézací soud na jednu stranu považoval tyto příjmové doklady za fingované a uzavřel, že ke skutečnému předání peněz nedošlo, na druhou stranu vzal za prokázané, že mezi obviněnými L. a D. došlo v polovině května 2013 k předání finančních částek v souvislosti s jejich vzájemnými dohodami o dodávkách stavebního materiálu od poškozené Č. b., když se jen nepodařilo prokázat, o jak vysoké částky se jednalo. Rozpor mezi těmito závěry spatřoval i odvolací soud, avšak ani on sám je nedokázal přesvědčivě vysvětlit či odstranit. Podle odvolacího soudu nelze spekulovat o tom, že by finanční transakce souvisely s dodávkami stavebního materiálu. Obviněný uvedl, že žádný jiný obchodní vztah mezi obviněnými L. a D. nebyl prokázán, proto je tento závěr odvolacího soudu podle něj spekulativní a v rozporu s provedenými důkazy. Obviněný dále zpochybnil závěr odvolacího soudu, že předmětné příjmové doklady byly fingované, neboť nebyly zahrnuty do účetnictví dovolatele a že účetní doklady byly předloženy až dodatečně. Naopak byly fyzicky součástí jeho účetnictví od samého počátku, jen nebyly zaúčtovány v důsledku přechodu dovolatele do režimu plátce DPH, což potvrdila i tehdejší účetní dovolatele M. K., která po registraci dovolatele jako plátce DPH tyto příjmové doklady dodatečně zaúčtovala prostřednictvím doplněného daňového přiznání. Tento postup lze považovat za nesprávně vedené účetnictví, není z něj však možné dovozovat trestní odpovědnost dovolatele.
Dovolatel dále odmítá, že by se vytýkaného jednání dopustil po vzájemné dohodě s obviněným P. D., s nímž se dříve osobně nikdy nesetkal. Stalo se tak až u hlavního líčení konaném v této věci. Nemohl proto vědět, že obviněný nemá dostatek peněz k úhradě stavebního materiálu objednaného u poškozené. Skutečnost, že beton na jeho stavbu dodává poškozená, se dozvěděl až následně během provádění základových desek. Do té doby jej nezajímalo, odkud bude beton na stavby dodáván, v tomto směru plně důvěřoval svému otci. Nemohl proto uvést poškozenou společnost v omyl. Na objednávkách betonu se u poškozené nepodílel a všechna právní jednání činil se společností K., zastoupené obviněným L., který u obviněného P. D. jednotlivé zakázky zajišťoval a sjednával. O podnikání svého otce se nikdy nezajímal, přesto soudy dospěly k závěru, že s ohledem na blízký příbuzenský vztah se svým otcem musel být dovolatel obeznámen, kdo za obchodem stojí a jak probíhá. Rovněž odmítl, že by neměl k dispozici dostatek finančních prostředků na úhradu betonu, což mu soudy nikterak neprokázaly, neboť měl zálohy od stavebníků svědků B., Z. a O. ve výši 724.000 Kč, což tito sami potvrdili, a peníze v hotovosti získané za práci v USA ve výši 350.000 USD, což dosvědčila svědkyně G. R. Nenabídl-li dovolatel ke svému tvrzení další důkazy, nelze bez dalšího považovat jeho tvrzení za nepravdivé, neboť v trestním řízení není povinen dokazovat žádnou skutečnost, jelikož stát nese důkazní břemeno při dokazování viny obviněného. V nyní posuzovaném případě nebylo zohledněno jednání poškozené Č. b., která nedodržela nezbytnou míru opatrnosti a nedbala dostatečně ochrany svých majetkových práv. Uzavřela kupní smlouvu na dodávku betonové směsi s jinou cizí obchodní společností H. m., o které nic bližšího nevěděla, neznala její finanční situaci, ani jejího jednatele. Nikdy v minulosti s ní neobchodovala a navzdory svým ustáleným obchodním zvyklostem, kdy vyžadovala platby předem, s ní uzavřela distanční formou kupní smlouvu za nápadně výhodných podmínek, kdy splatnost faktur byla sjednána na 21 dní. Tím se sama vystavila riziku z uskutečněné transakce. Betonovou směs dodávala na stavby i poté, co věděla, že společnost H. m., nezaplatila splatné faktury za předchozí dodávky a beton dodávala až do okamžiku, kdy celkový objem odebraného betonu dosáhl částky ve výši 973.018 Kč. Nadto po vymáhání neuhrazené objednávky skartovala knihu denních záznamů, v níž se nacházely veškeré kontakty na objednatele, čímž se zbavila důkazů, které mohly být použity v trestním řízení. Trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu nemůže být nahrazena nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka takového vtahu při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010, ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 a ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. 4 Tdo 85/2017).
Poškozená rovněž řádně neprokázala výši způsobené škody a měla být proto odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Beton v celkové hodnotě 973.018 Kč nebyl dodán, jelikož množství vyfakturovaného materiálu ze strany poškozené je téměř o třetinu vyšší, než bylo k realizaci stavby zapotřebí. Z dokladů předložených poškozenou není zřejmé, jaké množství betonu a kameniva bylo na stavby dodáno. Údaj o množství je na některých z nich nečitelný či zcela chybí, stejně jako podpis osoby oprávněné beton převzít (viz doklady na č. l. 45–52, 64–69, 73, 81, 85 a 86). Nelze z nich proto při vyčíslení náhrady škody vycházet. Svědek M. M. jako zástupce poškozené ve své výpovědi ze dne 29. 9. 2015 před policejním orgánem uvedl, že kamenivo bylo na základě původní uzavřené smlouvy dodáno, avšak u hlavního líčení konaného dne 6. 11. 2019 uvedl, že poškozená vozila beton a nikoli kamenivo, přestože některé doklady deklarují, že kamenivo na stavby bylo dovezeno.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2022 sp. zn. 3 To 276/2021, jakož i rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 4. 2021 sp. zn. 2 T 36/2016, ve výroku o vině pod bodem 1. a ve vztahu k němu i ve výrocích o trestu a náhradě škody zrušil a Okresnímu soudu v Opavě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Obviněný P. V. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., ačkoli v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ten explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
V rámci dalšího z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . je možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z obsahu dovolání obviněného je patrné, že jeho výtky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesplňují kvalitu vyžadovanou tímto ustanovením, tedy že se musí jednat o tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž tento nesoulad musí být i konkrétně specifikován. V daném případě v něm ale dovolatel pouze předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, tedy že se se spoluobviněným P. D. neznal, tudíž nemohl spáchat stíhanou trestnou činnost po jejich vzájemné dohodě. Dodávky betonu na stavby dovolatele zajišťoval jeho otec - dnes již zemřelý obviněný V. L., na nichž se nijak nepodílel, a ani se o ně nezajímal. Nemohl proto vědět, že obviněný D. nemá dostatek finančních prostředků k úhradě dodaného betonu a dalšího objednaného materiálu, které dodávala poškozená Č. b. O tom, že dodavatelkou je právě tato společnost, se dozvěděl až během provádění základových desek. Současně (v rozporu se skutkovými závěry obou soudů) tvrdí, že pokladní doklady stvrzující předání odpovídajících finančních částek mezi ním a jeho otcem jako plateb za beton a další objednaný materiál nejsou fingované, naopak potvrzují předání příslušných plateb dovolatelem obviněnému V. L.
Taková argumentace představuje toliko polemiku se soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi, když dovolatel vychází z jiného skutkového děje, a teprve na základě jím předložené verze, která je v rozporu s provedeným dokazováním, ve skutečnosti popírá, že by se stíhaného skutku dopustil. Fakticky pouze opakuje svou předešlou obhajobu a domáhá se toho, aby Nejvyšší soud přistoupil na jeho způsob hodnocení důkazů a tím i na jím prezentovaný výsledný skutkový stav, který je pro něho podstatně příznivější. Takové představy o dovolacím řízení ovšem akceptovat nelze. Dovolatel přitom dále ani netvrdí, že by v průběhu soudního řízení došlo k závažným procesním vadám vedoucím k porušení jeho ústavně garantovaných práv a neuvádí případně k jakým. Svůj mimořádný opravný prostředek v této části tudíž založil především na prostém zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů a domáhá se jejich zásadní revize ve svůj prospěch, přestože nelze mít za to, že by soudy učiněná skutková zjištění byla produktem neobjektivního a nekritického hodnocení provedených důkazů, nebo dokonce zcela nepodložených spekulací.
Na podporu výše uvedeného lze zároveň poukázat, v čem se tvrzení dovolatele míjí se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a z jakých důvodů. Dovolatel, stejně jako jeho otec (dnes již zemřelý) obviněný V. L. oba svorně tvrdili, že nikdy nejednali s poškozenou Č. b. Obviněný L. měl jednat jen s obviněným D., který mu měl nabídnout beton a další materiál od poškozené s vyjednanou slevou a výhodnou splatností faktur, který si u něj pro dovolatele objednal. Dovolatel zaplatil obviněnému L. a ten vzápětí předal obviněnému D. odpovídající částku peněz, kterou si tento ponechal. Obviněný D. byl přitom podle zjištění nalézacího soudu tzv. „bílý kůň“, který se stal jediným jednatelem a společníkem společnosti H. m., (jakož i jiných společností), do té doby prosperující strojírenské a zámečnické společnosti, když nabyl obchodní podíl v ní od dosavadního jednatele a společníka svědka B. S., který v ní ukončil podnikatelskou činnost s ohledem na vážné onemocnění jeho kolegy, s nímž podnikal, a neměl požadované vzdělání nutné pro provozování ryze zámečnické firmy. Svědek byl osloven panem R. s tím, že společnost převezme právě obviněný P. D. Obviněný D. však neměl žádné zkušenosti s podnikáním, má toliko základní vzdělání, v inkriminované době bydlel i v noclehárně A. S. V minulosti vykonával pouze dělnické profese jako svářeč či pomocný zedník, na práci se nechal najímat i obviněným L., často jen v podobě nárazových brigád bez pracovní smlouvy. Po převodu obchodního podílu dostali původní zaměstnanci společnosti H. m., výpověď a společnost nevyvíjela žádnou podnikatelskou činnost. Sám obviněný L. vypověděl, že se s obviněným D. zná dlouho, jednou jej zaměstnal při zateplování v XY, kdy mu obviněný D. sdělil, že nemá peníze ani na jídlo a obviněnému L. vykradl sklad. Z výpovědi obviněného D. pak plyne, že jej kontaktoval obviněný L., že prostřednicím H. m. osloví poškozenou za účelem odběru stavebního materiálu pro zhotovení základových desek, na což přistoupil, a podepsal předmětnou kupní smlouvu č. 1501114939 ze dne 29. 3. 2013 (na odběr betonu, kameniva a služeb souvisejících s těmito dodávkami), kterou mu předložil obviněný L. s příslibem, že obviněný D. bude na těchto stavbách vykonávat toliko zednické práce s tím, že samotná společnost se nebude na stavbách fakticky angažovat. Údajnou nevědomost L. a D. o objednávce předmětného materiálu u poškozené vyvrací svědci M. G. a D. C., kteří se zúčastnili schůzky s L. a D. dne 15. 5. 2013 v restauraci A., kde obvinění nabídli svědku G. stavební materiál od poškozené Č. b. za výhodnou cenu a obviněný D. jim předložil barevný firemní katalog stavebního materiálu, jenž nabízel s 50% slevou. Když se tento svědek zajímal o důvody těchto výhod, obviněný D. mu sdělil, že se o to nemá starat, má si jen sehnat kupce, materiál prodat a nechat si provizi pro sebe. Svědek G. na nabídku nepřistoupil z důvodu její neserióznosti. Obeznámenost dovolatele o tom, kdo beton na jeho stavby dodá, jakož i s výhodnými podmínkami poskytnutými společnosti H. m. zastoupené obviněným D. od poškozené potvrdil i svědek M. Z. jako jeden z objednavatelů základové desky na rodinný dům zhotovované dovolatelem, když uvedl, že dovolatel mu v dubnu 2013 ještě před sjednáním smlouvy o dílo mezi nimi jako jejími účastníky sdělil, že má dobrou cenu u poškozené Č. b., o které jako o dodavateli betonu vždy hovořil.
Z těchto svědeckých výpovědí tedy jednoznačně vyplývá, že všichni tři obvinění (tedy včetně již zemřelého V. L.) byli obeznámeni, že dodavatelkou betonu a dalších materiálů na stavby je poškozená, disponovali zvýhodněnými smluvními podmínkami pro jejich poskytnutí a L. a D. předmětný stavební materiál nabízeli i dalším osobám. Jednalo se o nestandardní smluvní podmínky, na základě kterých beton odebírala společnost H. m., zastoupená obviněným D., a to právě na stavby rodinných domů výlučně zhotovované dovolatelem. Tudíž všichni tři jmenovaní museli být domluveni mezi sebou na odběru takového materiálu, když jej obvinění L. s D. nabízeli ještě i dalším třetím osobám právě pro výhodnost kupní ceny. Dovolatel jako jediný věděl, jaké množství stavebního materiálu na své stavby potřebuje, aby dostál smluvním závazkům vyplývajícím z předmětných smluv o dílo, neboť z nich byl zavázán. Přes svého otce obviněného L. objednával konkrétní množství předmětného stavebního materiálu přes společnost K. (ačkoli jednatelka této společnosti vyloučila, že by obviněného vůbec znala, natož zmocnila k zastoupení této společnosti) u společnosti H. m., zastoupené obviněným D., která kromě odběru stavebního materiálu od poškozené Č. b., v nyní posuzované trestní věci nevyvíjela žádnou jinou činnost. Když pak svědek M. jako vedoucí provozu poškozené vymáhal po obviněném D. a V. platbu za dodaný stavební materiál, obviněný D. mu tvrdil, že faktury od poškozené obdrželi i zaplatili, což se ve skutečnosti nestalo. Dále zjistil, že na adrese sídla společnosti H. m., se tato nenachází a při osobním kontaktu s obviněným D. v jeho bydlišti v XY mu obviněný D. sdělil, že za nic nemůže a že nějakou částku předal kolegovi k zaplacení, že má počkat, až mu peníze přijdou, což se nestalo. Stejně tak kontaktoval dovolatele, který mu po telefonu sdělil, že to není problém a faktury zaplaceny budou, při druhém telefonátu po domluvení schůzky však tuto dovolatel na poslední chvíli zrušil. Pokud by dovolatel fakticky zaplatil svému otci za dodaný materiál, neměl sebemenší důvod, aby takovou skutečnost nesdělil právě zástupci poškozené při urgenci všech plateb.
Z uvedeného je zřejmé, že oba soudy nedovozovaly vzájemnou dohodu mezi obviněnými pouze ze skutečností namítaných dovolatelem v jeho mimořádném opravném prostředku. Nalézací soud vycházel mj. i z vlastní výpovědi dovolatele v hlavním líčení, že se domlouval na dodávkách betonu s otcem, který to měl nějak domluveno s panem D. u Č. b. (č. l. 1584). Tento soud v bodě 43 odůvodnění svého rozsudku rovněž konstatoval, že konkrétní dodávky materiálu byly činěny podle instrukcí dovolatele, jelikož on jako jediný, tj. zhotovitel základových betonových desek u jednotlivých stavebníků jako objednavatelů (svědci O., Z. a B.) a stavby domu jeho přítelkyně svědkyně R. v XY, znal potřebu i čas dodání konkrétního materiálu na stavby. Listiny uvedené v bodě 26 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu dokládají písemné objednávky mezi jednotlivými subjekty i jejich vzájemnou fakturaci, která odpovídá předloženým listinám poškozené, tedy že dovolatel písemně objednal přesné množství a kvalitu materiálu u společnost K., zastoupené na základě plné moci jeho otcem obviněným L. Ten pak stejnou objednávku písemně zaslal společnosti H. m., zastoupenou obviněným D. a poškozená veškerý odebraný beton fakturovala společnosti H. m.
K fiktivnosti příjmových dokladů o převzetí peněz mezi dovolatelem a obviněnými L. a D. se obšírně vyjádřil i odvolací soud. V této souvislosti upozornil na skutečnost, že jejich fingovanost je dána i tím, že s ohledem na výpověď svědkyně J. jako jednatelky spol. K., a daňových přiznání v souvisejícím období se do dispozice společnosti K. nikdy nedostaly, nebyly součástí jejího účetnictví, jelikož tato svědkyně jako jednatelka společnosti žádnou plnou moc obviněnému L. neudělila a ani jej neznala. Tudíž obviněný L. s nimi nakládal podle své libovůle. V ostatních podrobnostech pak lze bez dalšího odkázat na příslušné pasáže odůvodnění obou napadených rozhodnutí nižších soudů.
Z jimi zjištěných skutečností tedy vyplývá, že obviněný D. byl jako tzv. „bílý kůň“ prostřednictvím obviněného L. využit jako koncový článek pro koupi stavebních materiálů od poškozené ve prospěch dovolatele na jím zhotovované stavby rodinných domů, kdy bylo od počátku předpokládáno, že za tyto nebude uhrazena kupní cena. K zastření těchto praktik a zároveň ke ztížení jejich odhalení bylo využito nikoli neznámé praxe spočívající v tom, že koupě stavebních materiálů byla realizována přes několik právnických osob, obvykle nevykonávajících žádnou další podnikatelskou činnost (H. m. a K. až ke koncovému odběrateli v osobě dovolatele, který si nechal vyplácet od svých zákazníků, tj. objednavatelů základových desek rodinných domů odměnu za provedení takového díla na bankovní účet své partnerky G. R., přičemž k zaplacení dodaného stavebního materiálu již nedošlo. Nelze přijmout obhajobu dovolatele, že se nezajímal o podnikání svého otce, který mu zajistil předmětný stavební materiál pro výlučně jím zhotovované stavby základových desek rodinných domů, což je jednak v rozporu s péčí řádného hospodáře, ale zejména se zjištěným skutkovým stavem, podle nějž oba záměrně objednávali stavební materiál přes jinak neaktivní společnost obviněného D., který byl ve skutečnosti nesolventním a zadluženým pomocným dělníkem.
Soudy nižších stupňů tedy při stanovení skutkového stavu věci vycházely z provedených důkazů, jež hodnotily v jejich souhrnu i jednotlivě v souladu se zásadou jejich volného hodnocení, a rozhodně nelze akceptovat názor dovolatele, že by zde existovaly pochybnosti, jež měly vést k uplatnění zásady in dubio pro reo.
Ve vztahu k dovolací argumentaci hmotněprávního charakteru lze uvést, že oba soudy správně dovodily z takového jednání obviněného V. přímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když po dohodě se svým otcem obviněným L. se záměrem si opatřit bezplatně materiál pro stavby rodinných domů přiměli obviněného D. k podpisu předmětné kupní smlouvy s poškozenou Č. b. pod příslibem zednické práce na těchto stavbách, ačkoli neměli v úmyslu za ně zaplatit, a tím uvedli poškozenou společnost v omyl. Za tím účelem vytvořili řetězec právnických osob se snahou znesnadnit zjištění konečného příjemce benefitů z této transakce, když dovolateli jako stavebníkovi nic nebránilo v tom, aby si obstaral potřebný stavební materiál u poškozené standardní cestou řádné kontraktace a za materiál zaplatil. Lze částečně souhlasit s dovolatelem, že popis skutku není ve výroku prvostupňového rozsudku zcela precizně a zejména přehledně formulován, avšak ve spojení s jeho odůvodněním (popřípadě odůvodněním zamítavého usnesení soudu odvolacího) představuje ucelený rozbor všech zákonných znaků stíhaného přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Nebylo proto důvodné akceptovat výtky dovolatele ohledně nepřípadného posouzení subjektivní a objektivní stránky stíhaného přečinu, neboť takové vytýkané pochybení ve své podstatě dovozuje z jiného skutkového děje, než jak byl řádně zjištěn v předchozím řízení před soudy nižších stupňů.
Obviněný V. v poslední části svého dovolání namítl, že ve vztahu k adheznímu výroku nebyla dostatečně posouzena potřebná míra opatrnosti poškozené Č. b., dále že poškozená dodala na stavbu méně materiálu, než vyfakturovala, a že dodací listy vykazují nedostatky ohledně chybějícího množství dodaného materiálu či podpisů jeho příjemce. I v tomto ohledu je však třeba jeho argumentaci odmítnout. Nalézací soud se dostatečně zabýval smluvní kontraktací mezi poškozenou Č. b. a společností H. m., zastoupenou obviněným P. D. Nelze souhlasit s dovolatelem, že by poškozená rezignovala na potřebnou míru opatrnosti před uzavřením předmětné kupní smlouvy č. 1501114939 ze dne 29. 3. 2013 (na odběr betonu, kameniva a služeb souvisejících s těmito dodávkami). Zástupce poškozené svědek M. M. učinil před uzavřením této smlouvy běžnou lustraci společnosti H. m. z dostupných zdrojů ve veřejných rejstřících, přičemž zřejmě i s přihlédnutím k pozitivní minulosti této společnosti v oblasti strojírenství a zámečnictví v době, kdy jednatelem byl ve věci vyslechnutý svědek B. S., neshledal žádnou překážku k uzavření kontraktů s ní. Neměl rozhodně důvod předpokládat, že by společnost, kterou zastupoval, mohla být odběratelem stavebního materiálu uvedena v omyl. I když poškozená společnost skartovala knihu denních záznamů, přesto nalézacímu soudu předložila adekvátní doklady pro přiznání náhrady vzniklé škody v podobě předmětných faktur, které doručila společnosti H. m., jako kupujícímu, jež tyto bez dalšího akceptovala. Z nich lze jednoznačně výši způsobené škody dovodit.
Zbytek námitek dovolatele týkajících se nedostatku náležitostí dodacích listů či tvrzení, že poškozená dodala na stavby jím zhotovované méně materiálu, než je v nich deklarováno, je ryze skutkového charakteru, tudíž je dovolatel nemůže s úspěchem uplatnit pod dovolacím důvodem dopadajícím na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, neboť se nejedná o žádnou z těchto dvou variant.
Z uvedeného je patrné, že s podstatou obhajoby obviněného znovu předkládané v dovolacím řízení se patřičně v předchozím řízení vypořádal nalézací a posléze i odvolací soud ve svých rozhodnutích. Ve zbytku představuje dovolací argumentace obviněného V. toliko zpochybňování skutkového stavu a výtky směřující proti hodnocení důkazů učiněného oběma nižšími soudy, které v dané podobě nelze s úspěchem namítat s poukazem na uplatněné dovolací důvody. Zde je třeba zmínit, že na obdobné případy pamatuje ustálená judikatura Nejvyššího soudu, podle níž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně či případně v odvolacím řízení, s nimž se tyto soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod NS 17/2002-T 408).
V závěru je proto možné prohlásit, že dovolací námitky obviněného P. V. částečně vůbec nerespektovaly věcné zaměření důvodů obsažených v §265b tr. ř. a dílem z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. postrádaly věcné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jeho dovolání (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil za splnění podmínky uvedené v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu potřeboval souhlas stran řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 10. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu