ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.1120.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 1120/2022- 900
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2022 o dovolání, které podala obviněná S. R. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 67 To 248/2022, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 7/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné S. R. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 29 T 7/2022, byla obviněná S. R. uznána vinnou pod bodem I. výroku pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (útoky pod body 6., 9.), dílem ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (útok pod bodem 10.), v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku (v případě útoků pod body 2., 3., 7., 8. a 9.), a pod bodem II. pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za to jí byl uložen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1, 2 tr. zákoníku společný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem bylo také rozhodnuto podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody. Dále byla obviněná týmž rozsudkem podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby státního zástupce pro několik útoků, které jí byly též obžalobou kladeny za vinu. V podrobnostech (a to i ohledně vylíčení popisu skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou) lze odkázat na rozsudek soudu prvního stupně, který je stranám znám.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 67 To 248/2022, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněné
3. Proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu podala v dovolací lhůtě obviněná S. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř.
4. Obviněná po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení odvolacímu soudu vytkla, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen. Svou výhradu založila na tom, že ve vyrozumění o konání veřejného zasedání byla uvedena jako předsedkyně senátu JUDr. Jaroslava Lišková, zatímco při veřejném zasedání konaném o odvolání byl předsedou senátu JUDr. Libor Vávra a JUDr. Jaroslava Lišková spolu s Mgr. Ivetou Havlíkovou byli členové senátu. Podle obviněné byl tedy sice senát 67 To správně obsazen co do počtu i funkčního zařazení (skládal se ze 3 soudců), avšak došlo k nedůvodné změně v obsazení postu předsedy senátu, která neodpovídá pravidlům uvedeným v rozvrhu práce. Tímto pochybením došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce, proto rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát. Svou argumentaci dále rozvedla a na její podporu odkázala na rozhodnutí zejména Ústavního soudu.
5. Pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná podřadila námitky týkající se opomenutých důkazů. Podle jejího přesvědčení soud prvního stupně pochybil, pokud nevyhověl jejím návrhům na doplnění dokazování o výslech označených svědků, své zamítavé stanovisko ani blíže nezdůvodnil, pouze konstatoval jejich nadbytečnost. Tím došlo opět k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Na podporu své argumentace obviněná odkázala na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu k této problematice.
6. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc přikázal soudu prvního (případně druhého) stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádala o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněné
7. K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve se vyjádřil k námitkám obviněné vztahujícím se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Předeslal, že měl k dispozici pouze omezený rozsah spisového materiálu, proto se nedokázal kvalifikovaně vyjádřit k tomu, v jakém složení měl senát zasedat. Z příslušného rozvrhu práce Městského soudu v Praze přitom vyplývá, že v návaznosti na tam uvedená pravidla může být předsedou senátu každý z jeho členů, tedy nejen starší předseda senátu uvedený v rozvrhu práce na prvním místě (JUDr. Jaroslava Lišková), ale v jiných případech i další člen senátu, tedy taktéž JUDr. Libor Vávra. Za podstatnou považoval státní zástupce skutečnost, že ve věci rozhodl senát 67 To ve složení, které z hlediska jeho členů zcela odpovídalo rozvrhu práce účinnému ke dni rozhodování soudu. Ostatně ani obviněná netvrdila ve svém dovolání, že měl rozhodovat jiný senát. Z toho lze dojít k závěru, že ve věci rozhodl soud, který byl náležitě obsazen. I pokud by totiž v trestní věci dovolatelky měla být předsedkyní senátu 67 To JUDr. Jaroslava Lišková a nikoli JUDr. Libor Vávra, na závěru o správném složení senátu, který byl ve věci povolán rozhodovat podle rozvrhu práce, by to ničeho neměnilo, a to i s přihlédnutím k tomu, že každý z členů senátu, lhostejno zda se jednalo o jeho předsedu či konkrétního soudce, měl stejné hlasovací právo. Státní zástupce nepovažoval za přiléhavý ani odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3011/20, neboť se jednalo o jinou situaci, kde bylo důvodně konstatováno porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V nyní projednávaném případě byl totiž k projednání věci podle předem stanovených pravidel určen senát 67 To ve složení JUDr. Jaroslava Lišková, JUDr. Libor Vávra a Mgr. Ivety Havlíková, který také rozhodl. Státní zástupce tak tuto námitku považoval za neopodstatněnou.
8. Stejně tak nepřisvědčil ani námitce obviněné podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dokazování provedené soudy nižších stupňů bylo podle státního zástupce co do rozsahu vyčerpávající, žádný důkaz stranou jejich pozornosti nezůstal. Pokud konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování nebylo pro nadbytečnost vyhověno, své rozhodnutí soud prvního stupně tak řádně odůvodnil. To se týkalo i obviněnou zmiňovaných svědků, které soudy přes její návrh údajně bezdůvodně nevyslechly. Státní zástupce tak odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (v bodě 29.) i odůvodnění usnesení odvolacího soudu (v bodě 11.), jimiž byla zdůvodněna nadbytečnost provádění dalších důkazů. Státní zástupce s těmito úvahami soudů naprosto souhlasil a neměl nic, co by nad jimi uváděný rámec doplnil. K tzv. opomenutým důkazům uvedl, že rozhodnutí žádného ze soudů vadou tzv. opomenutých důkazů zatíženo nebylo, neboť nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu, tedy že neprovedení nadbytečných důkazů vadu opomenutých důkazů založit nemůže.
9. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak státní zástupce považoval za bezvadné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
10. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněné, která se k němu vyjádřila prostřednictvím svého obhájce. Setrvala na svých námitkách ohledně práva na zákonného soudce. V této souvislosti považovala za důležité akcentovat značnou významnost ústavně garantovaného práva na zákonného soudce. Vyjádřila nesouhlas s názorem státního zástupce, že každý z členů senátu, lhostejno, zda předseda senátu či jeho člen, má stejné hlasovací právo, a proto k zásahu do práva na zákonného soudce nedošlo. To je podle obviněné zcela v rozporu se závěry ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Princip zákonného soudce je zásadním organizačním principem (a to nejen trestního řízení), právo obviněného nelze zúžit na umožnění přístup k soudu zřízenému zákonem, soudu nestranného, nezávislého, nikdy totiž nemůže být spravedlivé soudní řízení, i kdyby se snad konalo v souladu se všemi základním zásadami trestního řízení, pokud není splněn již samotný předpoklad spravedlivého procesu spočívající v náležitém obsazení soudu. Jde o nerozlučnost organizačních a funkčních zásad trestního řízení.
11. Obviněná připomněla znění tehdy platného rozvrhu práce Městského soudu v Praze, který v části Obecných zásad pro přidělení věci pod bodem II./B obsahuje toto pravidlo: „Pakliže je věc přidělena jako zpravodaji staršímu předsedovi senátu, předsedá ji tento starší předseda senátu, senát rozhodující v této věci pak tvoří předseda či předsedové senátu a soudce daného oddělení.“ Starší předsedkyní senátu byla JUDr. Jaroslava Lišková, která byla ostatně uvedena jako předsedkyně senátu na vyrozumění obhájce o konání veřejného zasedání ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. 67 To 248/2022. Podle rozvrhu práce Městského soudu v Praze proto měla JUDr. Jaroslava Lišková předsedat v předmětné trestní věci, a to po celou dobu odvolacího řízení, tedy včetně veřejného zasedání. Změnou v osobě předsedy senátu tak došlo k zásahu do ústavně garantovaného práva na zákonného soudce obviněného, tím i do práva na spravedlivý a zákonný proces.
12. Obviněná odmítla tvrzení státního zástupce, že soudy nižších soudů provedly komplexní a bezvadné dokazování. V situaci, kdy nalézací soud odmítne důkazní návrhy obviněné, přičemž toto zamítnutí odůvodní pouze tvrzením, že navrhovaný důkaz je nadbytečný, protože soud provedl dostatek důkazů, aby mohl o vině a trestu rozhodnout, nelze souhlasit s tvrzením, jež označuje takovéto odůvodnění za řádné, vyčerpávající a přesvědčivé, jak má na mysli obviněnou uvedená judikatura. Za zjevně nepřiléhavý označila závěr státního zástupce ve svém vyjádření (bod 10.), že z článku 82 Ústavy České republiky plyne závěr, že v trestním řízení závisí výlučně na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, tedy zásada volného hodnocení důkazů. Mimo uvedené je soud vázán také tzv. zásadou materiální pravdy (§2 odst. 5 tr. ř.). V další části odkázala na své dovolání a setrvala na svém návrhu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
14. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
15. Obviněná S. R. uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (výhrady nesprávného obsazení postu předsedy senátu) a §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jak uvedla na str. 7 dovolání v sekci věnované opomenutým důkazům), na str. 11 zmíněný důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zřejmě jen překlepem [má jít zřejmě o písm. g)], neboť obviněná jej ani necitovala a ani v předchozích pasážích nevznášela další námitky, které by pod něj chtěla podřadit, a proto se k němu dále nebude Nejvyšší soud vyjadřovat (ostatně není ani úkolem Nejvyššího soudu jakkoliv domýšlet či doplňovat dovolání obviněné, dovolací řízení není založeno na revizním principu, ale na vázanosti rozsahem a důvody uvedenými v mimořádném opravném prostředku).
16. Ve skutečnosti ale měla obviněná na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se domáhala přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly podle jejího přesvědčení v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. Jinými slovy obviněná ani správně neoznačila dovolací důvod, na jehož základě by dovolací soud měl napadené rozhodnutí, tj. usnesení odvolacího soudu o zamítnutí jejího odvolání, přezkoumat. Tato vada jejího podání však sama o sobě nebyla důvodem, pro který bylo její dovolání odmítnuto, jak bude rozvedeno níže.
17. Dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je naplněn, pokud ve věci rozhodl nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
18. Dále je potřeba na úvod upozornit, že od 1. 1. 2022 došlo novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. k rozšíření dovolacích důvodů, do jejich výčtu byl pod §265b odst. 1 písm . g) tr. ř. vložen nový dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněná využila tento dovolací důvod, a sice jeho posledně uvedenou alternativu spočívající v tom, že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. V tomto směru je ovšem třeba připomenout, že zmíněná novela reagovala na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku z přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [v tomto duchu měl být vykládán dřívější §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 a tyto požadavky byly promítnuty do nově formulovaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeném jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněném pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „Sb. n. a u.“). Touto zmíněnou optikou proto Nejvyšší soud nahlížel i na dovolání obviněné ohledně rozsahu provedeného dokazování před soudy nižších stupňů.
b) Námitky neodpovídající dovolacím důvodům
19. Na úvod lze uvést, že obviněná vznesla námitky, které jí uplatněným dovolacím důvodům (ani žádným jiným) neodpovídají. Její dovolání je ve své podstatě a zjednodušeně uvedeno postaveno na dvou výhradách. Předně jde o námitku podřazenou pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., že v odvolacím řízení došlo k nezákonné a rozvrhem práce nepředvídané změně v obsazení postu předsedy senátu odvolacího soudu, kterým se stal jiný člen původně určeného senátu (zatímco původně určená předsedkyně senátu se stala pouhým členem senátu), což podle obviněné narušuje její právo na spravedlivý proces natolik, že rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát. Druhou je námitka tzv. opomenutých důkazů soudy nižších stupňů, obviněná zpochybňovala rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí jejích návrhů na doplnění dokazování a jeho následné odůvodnění v rozsudku soudu prvního stupně. Již z uvedeného je zřejmé, že ani jedna z námitek obviněné neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům, jak byly vymezeny shora a jak jejich výklad vyplývá z judikatury a odborné literatury.
20. Jde-li o námitku nenáležitého obsazení odvolacího soudu, je třeba upozornit, že odvolací soud rozhodoval v senátu složeném z předsedy senátu a dvou soudců. Obecně jde v případě takto úzce vymezeného dovolacího důvodu o posouzení otázky, zda obsazení soudu odpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZSS“). Citovaný dovolací důvod lze považovat za naplněný zejména tehdy, kdyby rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo pokud by senát soudu byl složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců nebo opačně, dále jestliže by rozhodoval senát v neúplném složení apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157). Tak tomu zjevně v posuzované věci nebylo, ostatně obviněná takové pochybení ani netvrdila.
21. Kromě toho, že jí výše označené námitky proti složení senátu, resp. obsazení postu předsedy senátu, nejsou vůbec způsobilé naplnit jí uplatněný dovolací důvod, jak bylo uvedeno výše, nejsou ani důvodné, protože k žádné manipulaci v obsazení postu předsedy senátu, jak si Nejvyšší soud ověřil, nedošlo. I kdyby však došlo k nedůvodné výměně na postu předsedy senátu, pokud se jinak nezměnilo personální složení tohoto rozhodujícího tělesa, nedosahovalo by takové pochybení ústavněprávní rozměr. Složení rozhodujícího soudního tělesa (tedy trojice soudců) bylo totiž po celou dobu řízení o odvolání stejné, trojice byla určena v souladu s rozvrhem práce (resp. v tomto směru obviněná žádné námitky nevznášela), každý z členů senátu má jeden hlas a rozhoduje se prostou většinou hlasů, takže změna v obsazení postu předsedy senátu nemá v tomto smyslu tak zásadní vliv na výsledek (mění se totiž vlastně jen pořadí hlasujících, protože předseda senátu hlasuje jako poslední, což ovšem u soudců – profesionálů má spíše menší vliv, než u smíšeného senátu). Obviněná totiž nenapadala svým dovoláním založeném na výhradě nesprávného obsazení postu předsedy senátu rozhodnutí učiněné výlučně předsedou senátu (jakým by mohlo být např. vydání příkazu k zatčení podle §69 odst. 1 tr. ř., uložení pořádkové pokuty podle §66 odst. 1 tr. ř.), ale rozhodnutí učiněné ve věci samé celým senátem (ostatně v tomto směru je omezena i výčtem rozhodnutí, která lze podle §265a odst. 1, 2 tr. ř. dovoláním napadnout).
22. Kromě toho se ovšem obviněná mýlí i v základní výchozí premise své námitky. Není totiž pravdou, že došlo k manipulaci a nedůvodné výměně původně určeného předsedy senátu za jiného. Od samého počátku totiž v souladu s rozvrhem práce a tzv. rotačním principem byl tzv. procesním předsedou senátu v této věci k projednání odvolání obviněné určen JUDr. Libor Vávra, jak si Nejvyšší soud ověřil u Městského soudu v Praze (odpovědí JUDr. Libora Vávry na dotaz Nejvyššího soudu k objasnění způsobu přidělování věcí v jejich senátu). Poznatek obviněné, že původním předsedou senátu by měla být JUDr. Jaroslava Lišková, je založen toliko na tom, že ona je jako předsedkyně senátu strojově podepsána pod vyrozuměním obhájce o konání veřejného zasedání k projednání odvolání obviněné. Ovšem v senátu 67 To Městského soudu v Praze věci podle rotačního principu přiděluje řídící (tzv. starší) předseda senátu, jímž je skutečně JUDr. Jaroslava Lišková, v případě jednodušších věcí (po dohodě se soudcem, jemuž je věc přidělena, a to i ohledně potřeby časové dispozice k projednání věci) rovnou přitom nařizuje konání veřejného zasedání k projednání odvolání (případně stížnosti), protože ona má přehled o pořadí věcí projednávaných v daný den tímto senátem (pečuje tak o plynulost projednávání věcí, jakož i o úměrné vytížení jednací síně senátem). Proto také kancelář vyplňuje do vyrozumění o konání veřejného zasedání, resp. předvolání k němu, její jméno, protože ona coby řídící (starší) předseda senátu nařídila konání veřejného zasedání na konkrétní termín. Přitom ale v tomto konkrétním případě věc přidělila (podle pravidel o rotaci) ke zpracování JUDr. Liboru Vávrovi, který se tím stal i „procesním“ předsedou senátu, proto také předsedal při veřejném zasedání konaném o odvolání obviněné, stejně tak vytvořil písemné vyhotovení usnesení odvolacího soudu. Tuto skutečnost dokládá i značka „V“ v kroužku na obálce spisu odvolacího soudu (sp. zn. 67 To 248/2022), která znamená Vávra (pro JUDr. Jaroslavu Liškovou se užívá písmeno L, pro Mgr. Ivetu Havlíkovou písmeno H). Je tak možno sice přiznat, že podepisování vyrozumění o konání veřejného zasedání, resp. předvolání k němu, řídícím předsedou senátu, ač „procesním“ předsedou senátu je odlišný soudce, je pro strany bez vysvětlení složení senátu poněkud matoucí (což nezasvěcenému neobjasní ani zmíněná značka na obálce spisu, i kdyby do něj šel nahlédnout), nicméně není pravdou, že by v dané věci docházelo k účelové manipulaci ve složení senátu, jak obviněná tvrdila. Kromě toho v den konání veřejného zasedání ona i její obhájce viděli, v jakém složení senát zasedá, přesto k tomu žádný dotaz ani výhradu nevznesli. Námitky obviněné týkající se složení senátu odvolacího soudu, kromě toho, že neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, tak nevycházejí ze správného skutečného stavu a nemají tak opodstatnění.
23. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesla obviněná námitky, že ve věci zůstaly opomenuty jí navržené důkazy na výslech jí označených svědků. Shora bylo naznačeno, že Nejvyšší soud se zásadně nezabývá řádností a úplností provedeného dokazování, jeho postavení nebylo koncipováno od počátku tak, že by měl přezkoumávat správnost skutkových zjištění (není tzv. skutkovým soudem, nerozhoduje na základě principu apelačního), ani sám zásadně neprovádí dokazování a vychází ze skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů. Jen tam, kde vady dokazování dosahují ústavněprávního rozměru porušení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces ve smyslu bohaté judikatury Ústavního soudu, mezi něž spadají i vady tzv. opomenutých důkazů, je možno připustit zásah Nejvyššího soudu v řízení o dovolání. Obviněná přitom nezpochybňovala, že by o jí učiněných návrzích nebylo soudem prvního stupně rozhodnuto, spíše se jí nelíbilo zamítavé rozhodnutí tohoto soudu, který jí navržené důkazy nechtěl provést, stejně tak nesouhlasila s odůvodněním takového rozhodnutí, jak je podal soud prvního stupně v bodě 29. na str. 11 odůvodnění svého rozsudku. Nejde tak o případ, kdy by soud o učiněných návrzích vůbec nerozhodl, resp. vůbec nesdělil důvody, proč tak učinil. V rámci odůvodnění přitom soud prvního stupně uvedl, že návrhy učiněné obviněnou považuje za nadbytečné s ohledem na dosavadní výsledky dokazování. K tomu je třeba připomenout, že o opomenuté důkazy jen s ohledem na výše uvedené jít nemůže, neboť soud prvního stupně o nich věděl, s návrhem na jejich provedení se vypořádal zamítavým rozhodnutím, které také odůvodnil jedním z ústavně-konformních důvodů, pro které soud nemusí návrhu na doplnění dokazování vyhovět.
24. Nelze tak přisvědčit námitce obviněné, že by zamítnutím jí navržených důkazních prostředků došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Jak soud prvního stupně (na str. 11 v bodě 29. odůvodnění jeho rozsudku), tak i odvolací soud (na str. 4 v bodě 11 odůvodnění jeho usnesení) dostatečně a logicky vysvětlily, proč nevyhověly návrhu obviněné na doplnění dokazování. Nejvyšší soud s předloženou argumentací soudů nižších stupňů plně souhlasí a na odůvodnění jejich rozhodnutí v tomto směru odkazuje. Rozhodně tak nejde o důkazy opomenuté, jak se domnívala obviněná. Z bohaté judikatury Ústavního soudu navazující na Ústavou zaručenou nezávislost soudů k této otázce též vyplývá, že soud není povinen provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl, naopak je povinen a současně oprávněn odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést a zda je potřebné stav dokazování doplnit, tedy posoudit důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000, uveřejněný pod č. 224/2005 ve svazku č. 39 na str. 369 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále ve zkratce jen „Sb. nál. a usn.“). Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že se návrhy obviněné na doplnění dokazování vážně zabývaly a shledaly je nadbytečné vzhledem k dosavadnímu stavu dokazování.
25. Problematika tzv. opomenutých důkazům byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí – z mnoha nálezů Ústavního soudu viz např. nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č. 10/1995 ve svazku č. 3 na str. 51 Sb. nál. a usn., nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný pod č. 76/1997 ve svazku č. 8 na str. 231 Sb. nál. a usn., nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, publikovaný pod č. 127/2002 ve svazku č. 28 na str. 95 Sb. nál. a usn. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Kromě shora uvedených viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, publikovaný pod č. 26/2004 ve svazku č. 32 na str. 239 Sb. nál. a usn., nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, publikovaný pod č. 91/2004 ve svazku č. 33 na str. 377 Sb. nál. a usn., nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 ve svazku č. 35 na str. 315 Sb. nál. a usn. Právě poslední důvod soudy využily a důvody jeho využití také stručně a koncízně v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, na odůvodnění jejích rozhodnutí lze odkázat.
V. Závěrečné shrnutí
26. Lze tak uzavřít, že námitky obviněné S. R. neodpovídaly deklarovaným ani žádným jiným dovolacím důvodům. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněné ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Takové rozhodnutí přitom má jen stručně odůvodnit (viz §265i odst. 2 tr. ř.), což Nejvyšší soud učinil shora, může přitom užít i odkaz na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se s námitkami obviněné již dostatečně vypořádaly.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu