ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.1121.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 1121/2022- 1417
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2022 o dovolání, které podal obviněný P. C., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 10 To 31/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 5/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. C. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 9 T 5/2021, byl obviněný P. C. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“). Za to byl obviněnému uložen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestný činem způsobil. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, kontrolního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, případně prokuristy, na dobu 7 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozenému R. K. v částce 5 000 000 Kč.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 10 To 31/2022, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Skutek, kterým byl obviněný uznán vinným, spočíval ve stručnosti v tom, že dne 28. 6. 2012 v Českých Budějovicích jako statutární orgán obchodní společnosti H. i., pod záminkou investiční příležitosti uzavřel s R. K. smlouvu o půjčce na částku 5 000 000 Kč, kterou poškozený převedl do 1. 7. 2012 na účet č. XY vedený u Komerční banky, a. s. Půjčené peníze měl obviněný podle smlouvy vrátit ve lhůtě 14 měsíců od právní moci stavebního povolení k developerskému projektu, nejpozději však do 31. 3. 2014. Smlouva byla zajištěna ručitelským závazkem obviněného P. C. a jím vystavenou směnkou. Podle čl. 8.1. smlouvy o půjčce měla být poskytnutá částka použita na realizaci bytového developerského projektu v lokalitě XY. Obviněný již při uzavření smlouvy o půjčce přitom jednal s podvodným úmyslem, neboť účet, na který půjčenou částku poškozený poukázal, nebyl účtem obchodní společnosti H. i., nýbrž účtem obviněného, který měl nesplacené závazky z minulosti a byl bez významnějšího příjmu. Přitom na výše uvedeném účtu obviněného činil zůstatek v době připsání půjčené částky pouze 5 222,48 Kč, obviněný navíc v této době dlužil i na splátkách jistiny z hypotečního úvěru poskytnutého ve výši 2 125 000 Kč obviněnému Hypoteční bankou, a. s., v souvislosti s koupí jím užívaného bytu. Navíc developerský projekt, na který měla být půjčka poskytnuta, byl teprve ve fázi časného stadia příprav, přesto se již objevily závažné signály naznačující jeho nerealizovatelnost, o čemž obviněný neinformoval poškozeného, ačkoli byl jeho kamarádem a obviněnému z tohoto důvodu důvěřoval. Obviněný takto vylákané peněžní prostředky od poškozeného použil pro svoji potřebu, částečně je poukázal na další své účty i účty jím založených obchodních společností, částečně je vyčerpal pro svoji osobní potřebu. Přes skutečnost, že dlužníkem podle smlouvy o půjčce byla obchodní společnost H. i., neobjevila se tato půjčka v účetnictví této obchodní společnosti. Obviněný půjčené peněžní prostředky poškozenému nevrátil ve lhůtě splatnosti půjčky ani později a R. K. způsobil škodu 5 000 000 Kč.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný P. C. podal proti usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Podle názoru obviněného skutek, kterým byl uznán vinným, nevykazuje zákonné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť v červnu 2012 vycházel z toho, že peníze poškozenému vrátí, nebyl u něj dán podvodný úmysl, který ani nebyl soudy nižších stupňů jednoznačně prokázán. Ve vztahu ke své špatné majetkové a finanční situaci a způsobu, jakým naložil s vypůjčenými peněžními prostředky, obviněný namítl, že v této době byl úspěšným podnikatelem, který úspěšně realizoval několik developerských projektů. V době poskytnutí půjčky poškozeným neměl potřebné cashflow, proto část půjčených peněz použil i pro svoji potřebu. Přesto bylo stále jeho záměrem realizovat projekty v XY, nepřipouštěl si jakýkoli neúspěch. Po předchozích úspěšných projektech očekával, že se mu vydaří i plánovaný projekt, který chtěl realizovat i s využitím půjčené částky. Poškozený R. K. trval na tom, aby smlouva o půjčce byla uzavřena s některou z obchodních společností ovládaných obviněným. Smlouva o půjčce byla uzavřena s obchodní společností H. i., protože jinou obchodní společnost neměl v této době vytvořenu. Číslo jeho osobního účtu bylo uvedeno ve smlouvě o půjčce, protože byl jediným akcionářem této obchodní společnosti a přišlo mu jednodušší převést půjčené peněžní prostředky na tento účet, odkud by následně peníze převedl na účet nově zakládané obchodní společnosti. Obviněný zdůraznil, že za poskytnutou půjčku osobně ručil, což rovněž svědčí o tom, že poškozeného nechtěl podvést. Takto realizované ručení ve vztahu k poskytnuté půjčce umožňovalo poškozenému požadovat její splacení přímo po obviněném.
6. K reálnosti zamýšleného developerského projektu obviněný uvedl, že mělo jít o renovaci 8 bytů a výstavbu 4 nových bytů v nemovitosti vlastněné sourozenci R. v XY. Obviněný ve shodě s již dříve uplatňovanou obhajobou zopakoval problémy spojené s realizací tohoto záměru, neshody mezi vlastníky objektu, nereálné požadavky nájemníků bytů, které realizaci projektu znemožnily. V této souvislosti namítl, že o těchto příčinách nezdaru plánovaného záměru v době uzavření smlouvy o půjčce s poškozeným ještě nevěděl. Následně se s poškozeným opakovaně setkal, informoval jej o situaci, dohodli se, že peníze použije na další projekty a vrátí celou částku, až ji bude mít k dispozici. Zcela shodně s předchozí obhajobou obviněný rovněž uvedl, proč i jeho další podnikatelské záměry nebyly realizovány, což bylo důvodem toho, že se mu dosud nepodařilo půjčku poškozenému vrátit. Navíc bylo proti němu vedeno několik let insolvenční řízení.
7. Obviněný zdůraznil, že skutečnost, že půjčené peníze použil k jinému účelu, než uvedl poskytovateli půjčky, pokud v době poskytnutí půjčky neměl v úmyslu je nevrátit, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu.
8. Obviněný namítl, že dne 19. 3. 2012 neproběhlo setkání s nájemníky, nereálnost a nerentabilita projektu vyplynula až z jeho jednání s nájemníky v průběhu roku 2012, v době po poskytnutí půjčky. Z neuskutečněného setkání s nájemníky nelze proto vyvozovat jeho podvodný úmysl, jak to učinil soud prvního stupně. Rovněž nelze jeho podvodný úmysl dovodit z toho, že nejpozději dne 6. 3. 2012 měl mít k dispozici audit nájemních smluv na byty v nemovitosti, které se projekt týkal, neboť tento audit posuzoval jen to, zda jsou smlouvy platné a nijak se netýkal ekonomické výhodnosti projektu.
9. Obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu a sám jej zprostil obžaloby.
III. Vyjádření k dovolání
10. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která zdůraznila, že námitky obviněného zpochybňující skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou založeny na jeho vlastní interpretaci výsledků dokazování. Přitom soud prvního stupně i soud odvolací se při hodnocení důkazů nedopustily žádné deformace provedených důkazů a hodnotily je v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a o jejich skutkových zjištěních nevznikly žádné důvodné pochybnosti. Rovněž odvolací soud se vypořádal se všemi námitkami uplatněnými obviněným v podaném odvolání.
11. K námitce obviněného, že jeho podvodný úmysl nelze dovodit ze setkání s nájemníky domu dne 19. 3. 2012, neboť se neuskutečnilo, státní zástupkyně uvedla, že již v době uzavření smlouvy o půjčce existovaly signály naznačující nereálnost projektu, v této době byl již obviněný seznámen s právním rozborem nájemních smluv, obviněný znal jejich obsah a musel proto vědět, že některá z práv nájemníků vyplývajících z těchto smluv, mohou realizaci projektu zkomplikovat a dokonce i znemožnit, a to i pro finanční nároky těchto osob. Realizace projektu, na který obviněný od poškozeného vylákal peníze, závisela na řadě nejistých skutečností a událostí a obviněný utvrzováním poškozeného o rentabilitě projektu mu zamlčoval skutečný stav a uváděl jej v omyl. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině obviněného vyplynula z provedených důkazů a to, že obviněný se závěry soudů nižších stupňů nesouhlasí, nemůže naplnit uplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Ve vztahu k právním námitkám obviněného, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu, státní zástupkyně uvedla, že okolnosti subjektivního charakteru je nutno často dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy. Pokud by obviněný až dodatečně po spáchání činu pojal úmysl peníze nevrátit, nejednalo by se o tento trestný čin. Proto bylo nezbytné zjišťovat, co uváděl obviněný poškozenému před uzavřením smlouvy o půjčce, jakou stanovil lhůtu pro splacení dluhu, v jaké byl finanční situaci v rozhodné době, zda měl reálnou možnost dluh zaplatit v dohodnuté době, zda projevil úsilí k uhrazení dluhu, jak reagoval na upomínky věřitele po splatnosti půjčky a zda projekt, na který měly být finanční prostředky investovány, byl reálný, zda umožňoval návratnost investice. S těmito otázkami se soud prvního stupně i soud odvolací vypořádaly, shodně poukázaly na nereálnost podnikatelského záměru obviněného, na jeho nepříznivou finanční situaci v době poskytnutí půjčky, na skutečnost, že obviněný nebyl schopen splácet vlastní hypotéku ani další své splatné závazky, stejně jako na okolnost, že poskytnutou půjčku si nechal poslat na vlastní osobní účet a okamžitě těchto prostředků využil ve svůj prospěch, nikoli na realizaci projektu. Všechny tyto skutečnosti svědčí podle státní zástupkyně o podvodném úmyslu obviněného a naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu v zákonem požadované formě zavinění. Pominout přitom nelze ani účelové poskytnutí půjčky ve prospěch obchodní společnosti H. i. na projekt, který ani tato obchodní společnost neměla realizovat, neboť k realizaci projektu byla obviněným zakládána jiná obchodní společnost.
13. S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti námitek obviněného ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
15. Obviněný P. C. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a v této souvislosti dovodil, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jimiž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Podle obviněného rozhodnutí napadené dovoláním rovněž spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které ani odvolací soud nenapravil.
16. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolání s poukazem na něj je možno podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na skutek v takové podobě, k níž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od jeho názoru. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
b) K uplatněným námitkám obviněného
19. S ohledem na výše uvedené nelze podřadit pod uplatněné dovolací důvody námitky obviněného obsažené v jeho dovolání, jimiž zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudy prvního i druhého stupně a jimi provedené hodnocení důkazů. Totéž se týká i výhrad obviněného k tomu, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s jeho obhajobou.
20. Soudy nižších stupňů v posuzované věci ve svých rozhodnutích podrobně a v souladu s principy formální logiky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a jeho tvrzením, která uplatnil i v podaném dovolání a jimiž se snažil prokazovat svoji nevinu, z jakých důvodů a na základě jakých důkazů dospěly k závěru o jeho vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
21. Z rozsudku soudu prvního stupně a z usnesení soudu odvolacího je dostatečně zřejmé, z kterých důkazů tyto soudy vycházely a na podkladě jakých skutkových zjištění učinily své závěry. S odkazem na odůvodnění těchto rozhodnutí je proto možno učinit jednoznačný závěr, že rozhodná skutková zjištění mají svoji oporu ve výsledcích provedeného dokazování, jsou v souladu s obsahem provedených důkazů a nelze dovodit žádný, natožpak zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a obsahem provedených důkazů.
22. Pro své skutkové závěry měl soud prvního stupně i soud odvolací k dispozici nejen výpověď poškozeného R. K., o níž nevznikly žádné důvodné pochybnosti, z níž byly zjištěny všechny významné skutečnosti ve vztahu k okolnostem, za nichž k poskytnutí půjčky došlo, ale i k tomu, že obviněný se před poškozeným prezentoval jako úspěšný podnikatel, který může finanční prostředky obviněného významně zhodnotit. Rovněž z výpovědi poškozeného vyplynulo, jaké skutečnosti poškozený věděl o majetkových a finančních poměrech obviněného i reálnosti obviněným prezentovaného projektu na rekonstrukci předmětného domu v XY. Z výpovědi poškozeného rovněž bylo zjištěno, jak se obviněný choval po termínu splatnosti půjčky. Soudy nižších stupňů správně dále vycházely i z dalších svědeckých výpovědí osob, které s obviněným spolupracovaly ať již na realizovaných či nerealizovaných projektech, v tomto směru zejména nepominuly výpověď svědka P. Č., který se vyjádřil nejenom k neúspěšnému projektu obviněného v XY, ale i k závazkům obviněného a jeho finanční situaci v době, v níž obviněný připravoval projekt rekonstrukce domu ve vlastnictví bratrů R. Tento svědek uvedl, že obviněný neměl v této době žádné peníze na realizaci svých záměrů. Nerentabilitu a nereálnost projektu rekonstrukce této nemovitosti potvrdil i svědek M. Č. Pominout nelze ani výpověď svědka C. R., spolumajitele domu, z níž vyplynulo, že setkání s nájemníky se dne 19. 3. 2012 uskutečnilo, byť obviněný na ně dorazil s dvouhodinovým zpožděním, nicméně z reakcí nájemníků i spoluvlastníků domu muselo být obviněnému zřejmé, že uskutečnění projektu bude minimálně problematické, a to i z hlediska rentability s ohledem na požadavky nájemníků domu i spoluvlastníků. Z hlediska závěru o vině obviněného i z hlediska naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu jsou významné i listinné důkazy, na které v odůvodnění svého rozsudku poukázal soud prvního stupně. Tyto listinné důkazy prokazují způsob, jakým obviněný naložil s finanční částkou poskytnutou poškozeným, je z nich také patrna finanční situace obviněného v rozhodné době i nereálnost projektu, na který měly být poškozeným peněžní prostředky poskytnuty, stejně jako skutečnost, že obviněný si musel být vědom již v době uzavírání smlouvy o půjčce, že nebude schopen peníze poškozenému vrátit. V tomto směru lze zcela odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a usnesení soudu odvolacího. Všechny tyto důkazy zcela přesvědčivě vyvrátily obhajobu obviněného, že v době poskytnutí půjčky byl přesvědčen o reálnosti projektu i o tom, že poškozenému bude schopen půjčené peníze vrátit.
23. Obviněný ve svém dovolání napadal prakticky výlučně skutkové závěry soudů nižších stupňů a zhodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Žádná z těchto námitek ovšem neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům, jak byly vymezeny shora, ani jinému dovolacímu důvodu. Pokud se obviněný snažil o jakési právní hodnocení, vycházel ze zcela jiných skutkových závěrů, než jaké na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů učinily soudy nižších stupňů, a to i ve vztahu k naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
24. Obviněný ve své podstatě v podaném dovolání pouze zopakoval svou obhajobu uplatňovanou již před soudy nižších stupňů, které se s ní beze zbytku vypořádaly. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný jen opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
25. Obviněný přitom ve svém dovolání a v uplatněných dovolacích námitkách vycházel ze zcela jiného skutkového stavu, než jaký zjistily soudy nižších stupňů. Učinil tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které posuzoval izolovaně, a nikoli ve vzájemných souvislostech, jak to správně provedly soudy nižších stupňů. Obviněný se totiž dovolával případného užití hmotného práva na jím prosazovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k jiné verzi, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Takové námitky dovolatele tedy samy o sobě nenaplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
26. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není možné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacích důvodů podle §256b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na jejichž podkladě nelze přezkoumávat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Dokazování je totiž úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí a doplněním v řízení před soudem druhého stupně jako odvolacím soudem, nikoli však v řízení o dovolání, kde lze provádět dokazování a hodnotit důkazy jen ve velmi omezeném rozsahu (viz §265r odst. 7 tr. ř.).
27. Z výše uvedených důvodů nelze podřadit pod uplatněné dovolací důvody námitky obviněného obsažené v jeho dovolání, které se týkají skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a odvolacím soudem a jimi provedených důkazů a jejich hodnocení. Totéž se týká výhrad obviněného ve vztahu k tomu, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s jeho obhajobou. Přitom soudy nižších stupňů v nyní posuzované trestní věci ve svých rozhodnutích podrobně a v souladu s principy formální logiky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a jeho tvrzením a z jakých důvodů dospěly k závěru o jeho vině.
28. Jestliže tedy obviněný vycházel z odlišné verze skutkového stavu, kterou dovodil z vlastní obhajoby a interpretace provedených důkazů a jejich hodnocení, které soud prvního stupně ani odvolací soud neuvěřily, a zpochybnil tak výsledky dokazování, jeho námitky v tomto směru neodpovídají hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Předpokladem pro úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu je totiž nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo jiných skutkových okolností. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5 a 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
29. Obviněný přitom ve svém dovolání nevytkl soudům nižších stupňů žádné konkrétní pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu a neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizoval, které zákonné znaky zločinu, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obviněný sice zpochybnil naplnění skutkové podstaty tohoto zločinu, avšak své výhrady založil jen na nesouhlasu se skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s hodnocením jimi provedených důkazů.
V. Závěrečné shrnutí
30. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný P. C. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Za této situace Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Navíc se shodnými námitkami, jaké obviněný uplatnil ve svém dovolání, se již věcně správně a přesvědčivě vypořádaly soudy nižších stupňů, které v této věci rozhodovaly, a na jejich rozhodnutí lze zcela odkázat. Proto mohl Nejvyšší soud učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bohuslav Horký