ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.116.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 116/2022-576
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. H. , nar. XY v XY, státní příslušník Arménie, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 10 To 190/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 17/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. H. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 6 T 17/2020, byl obviněný M. H. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl podle §148 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců.
2. Uvedeného trestného činu se obviněný dopustil podle zjištění soudu prvního stupně zjednodušeně uvedeno tím, že dne 8. 3. 2019 v době kolem 11.40 hod. v katastru obce XY na Kladensku jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Rapid způsobil dopravní nehodu a při ní i blíže popsaná zranění poškozeného M. D., řidiče osobního motorového vozidla Suzuki Swift. Obviněnému bylo vytýkáno, že při odbočení vlevo na nájezd na dálnici D6 nesledoval provoz na pozemní komunikaci, přehlédl protijedoucí vozidlo, nedal mu přednost v jízdě a způsobil tak dopravní nehodu a zranění dalšímu účastníku dopravní nehody. Porušil přitom ustanovení §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákona o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZSP“).
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 10 To 190/2021, tak, že jej podle §256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný M. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, protože napadené rozhodnutí soudu podle něj spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním hodnocení. Obviněný nejprve uvedl, že podle rozsudku soudu prvního stupně měl soud za prokázané, že poškozený překročil maximální povolenou rychlost, když mohl jet až rychlostí 124 km/h, takže ve chvíli, kdy odsouzený započal odbočovací manévr, mohl být poškozený vzdálen od místa střetu až 140 m. Pokud by ale poškozený jel povolenou rychlostí nejvýše 90 km/h, obviněný by dokončil odbočovací manévr bez jakékoliv nehody, ke střetu vozidel by nedošlo a poškozený by ani nemusel brzdit, případně by stačilo pouze mírně přibrzdit, aniž by došlo k jeho jakémukoliv ohrožení. Obviněný poukázal na skutečnost, že byl oprávněn předpokládat, že ostatní účastníci silničního provozu dodržovali dopravní předpisy, tedy i ustanovení o nejvyšší povolené rychlosti. Obviněný proto vyjádřil přesvědčení, že viníkem nehody byl, minimálně z větší části, sám poškozený. Tyto skutečnosti soudy prvního i druhého stupně vůbec nevzaly v úvahu a rozhodly, že dopravní nehodu plně zavinil obviněný, jakoby se poškozený vůbec proti dopravním pravidlům neprovinil. Došlo tak k nesprávnému právnímu posouzení věci, a proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
5. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení státní zástupce zaujal následující stanovisko ke vzneseným dovolacím námitkám.
6. Podle státního zástupce nebylo možné akceptovat východisko, že se poškozený měl pohybovat rychlostí 124 km/h, přičemž při jízdě povolenou rychlostí 90 km/h by nedošlo ani k nehodě ani k jakémukoliv ohrožení protijedoucího vozidla. Toto tvrzení obviněného obsažené v dovolání totiž neodpovídá skutkovým zjištěním, jež učinily soudy nižších stupňů, které vycházely z rychlosti stanovené v revizním znaleckém posudku, tedy z rychlosti vozidla poškozeného v rozmezí 97 až 110 km/h. Současně bylo zjištěno, že poškozený by před místem střetu nemohl plně zastavit, resp. dobrzdit, jak se podává např. na str. 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Z toho vyplývá, že jednání samotného obviněného spočívající v nedání přednosti v jízdě jednoznačně ohrožující a nebezpečné bylo. Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů učiněná skutková zjištění měla jednoznačnou oporu v provedených důkazech a nebyla tak s nimi v tzv. extrémním rozporu, bylo třeba odmítnout obviněným prosazovanou verzi skutkového děje, naopak je namístě vycházet z verze skutkového děje, jak ji zjistily ve věci činné soudy nižších stupňů.
7. Státní zástupce souhlasil také s právní kvalifikací jednání obviněného, jak vyplývá z rozhodnutí soudů nižších stupňů. Obviněný při odbočování vlevo přehlédl protijedoucí vozidlo řízené poškozeným, nedal mu přednost v jízdě a vjel mu do cesty, zavinil tak dopravní nehodu, při níž došlo k ublížení na zdraví poškozeného. Takové jednání bylo správně posouzeno jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný totiž jinému ublížil na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Poukazoval-li obviněný na vlastní zavinění poškozeného, je nutno v obecné rovině připustit, že taková okolnost může vyloučit závěr o naplnění znaku porušení důležité povinnosti na straně obviněného (jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněném pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.), avšak v nyní projednávaném případě poškozený dopravní nehodu výrazněji nespoluzavinil, a tak ani nelze hovořit o odpadnutí znaku důležité povinnosti. Sám obviněný svým neopatrným jednáním porušil povinnost dát přednost v jízdě podle §21 odst. 5 ZSP. Podle ustálené judikatury porušení povinnosti dát přednost v jízdě je „zpravidla“ porušením důležité povinnosti. Není jím například v případech výrazného či převažujícího spoluzavinění poškozeného (srov. bod 26. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1270/2020). V posuzované věci z provedeného dokazování nevyplynuly žádné okolnosti, které by pro takový výjimečný případ výrazného nebo dokonce převažujícího zavinění poškozeného svědčily.
8. Státní zástupce dále připomněl, že nedání přednosti v jízdě je obecně nepochybně porušením jedné z nejvýznamnějších povinností řidiče, jež často vede k fatálním následkům. Ve srovnání s tím představuje porušení povinnosti vyplývající z §18 odst. 3 ZSP a spočívající v překročení nejvyšší povolené rychlosti poškozeným o 7 až 20 km/h, zcela zjevně méně intenzivní porušení zákona. Překročení nejvyšší povolené rychlosti, nadto relativně malé, totiž samo o sobě k fatálním následkům obvykle nevede, jak konstatoval Nejvyšší soud například v rozhodnutí pod sp. zn. 8 Tdo 885/2010. Proto soud prvního stupně správně uzavřel, že překročení nejvyšší povolené rychlosti poškozeným mohlo ke vzniku dopravní nehody přispět, avšak nikoliv významně, nanejvýše v míře 20 % (srov. k tomu str. 16 – 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný tak v daném případě skutečně porušil důležitou povinnost podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, stejně tak naplnil i další obligatorní znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Soudy nižších stupňů se s výhradami, jež obviněný uplatnil v podaném dovolání, správným a dostatečným způsobem vypořádaly, když je označily za nedůvodné.
9. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.
10. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
12. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až m) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
13. Na úvod je třeba zmínit, že obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, tj. z důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022. Obecně lze uvést, že dovolání z tohoto důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoliv byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
14. Nejvyšší soud připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 4 - 6 odůvodnění jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Takové námitky dovolatele samy o sobě nenaplňují obviněným uplatněný dovolací důvod (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
b) K uplatněným námitkám obviněného
15. Na úvod lze ve stručnosti uvést, že obviněný shora zmíněným požadavkům na uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022, nedostál, jím uplatněné námitky tomuto ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídají, obviněný se totiž domáhal dalšího (třetího) stupně přezkumu, ač dovolací soud takovou třetí instancí není. Obviněný zčásti namítal chybná skutková zjištění soudů nižších stupňů, jež žádal po dovolacím soudu přezkoumat, což zásadně není v jeho kompetenci, zčásti pak požadoval aplikovat hmotněprávní normy na jiný než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav. Dovolací soud přitom při své přezkumné činnosti vychází ze skutkového stavu, jak jej uzavřely soudy nižších stupňů, není-li zákonný důvod (ve spojitosti se závazným výkladem Ústavního soudu) i do něj zasáhnout. Obviněný však jen opakoval svou polemiku se soudy nižších stupňů, domáhal se ve skutečnosti jiného hodnocení důkazů, než jak je učinily soudy nižších stupňů, na takovém základě pak učinění skutkových závěrů pro něj výhodnějších, které by mohly vést k jiným právním závěrům. Pro takové přehodnocení rozhodnutí soudů nižších stupňů však nebylo žádného důvodu.
16. To se týkalo zejména námitky, že poškozený M. D. překročil maximální povolenou rychlost a jel rychlostí až 124 km/h, tedy výrazně překročil nejvyšší povolenou rychlost 90 km/h, při jejímž dodržení by k dopravní nehodě nedošlo. Obviněný tím vlastně zpochybňoval skutkové závěry soudů nižších stupňů vycházející z vyhodnocení ve věci provedených důkazních prostředků, opírající se především o závěry revizního znaleckého posudku, který ale byl hodnocen ve spojitosti s dalšími důkazy. Nejvyšší soud nezjistil ani tzv. extrémní (zjevný) rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými, nedošlo ani k opomenutí některých stěžejních důkazů. Naopak z rozhodnutí soudů nižších stupňů, především pak z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, je zjevné, že soudy nižších stupňů se věcí řádně a poctivě zabývaly, soud prvního stupně se vypořádal se všemi důkazními prostředky provedenými ve věci, řádně je hodnotil, své hodnotící úvahy též ve svém rozsudku pečlivě odůvodnil, jím učiněné skutkové závěry jsou nepochybně možné a vycházejí z obsahu důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Nejde o zmíněný extrémní rozpor, pokud se soud na základě takového hodnocení přikloní k jedné verzi skutkového děje podporovaného jednou skupinou důkazů (a zastávané obžalobou) a nepřikloní k jiné verzi podpořené jinou skupinou důkazů (kterou upřednostňoval obviněný).
17. Obviněný ve svém dovolání opětovně uváděl argumenty, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a které byly součástí jeho obhajoby v hlavním líčení i základem jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud je posoudil a náležitě se s nimi vypořádal (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zejména na jeho str. 10 až 17, a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu na str. 4 až 7). Obviněný přitom ve svém dovolání výlučně zpochybňoval skutková zjištění soudů nižších stupňů a jejich procesní postup, žádal revizi skutkových závěrů a právní kvalifikaci jiného skutkového průběhu, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů. Domáhal se tak konstatování výlučného či převážného zavinění dopravní nehody ze strany protijedoucího řidiče (poškozeného) z důvodu výrazného překročení nejvyšší povolené rychlosti jím řízeného vozidla (124 km/h), ač podle závěrů soudů nižších stupňů překročení tak výrazné nebylo (nejvýše o 20 km/h na 110 km/h v místě, kde je povolena nejvyšší rychlost 90 km/h), rozhodně toto překročení nebylo takového rázu, že by znemožňovalo obviněnému dodržet pro něj závazná pravidla silničního provozu, neboť v místě byly dobré výhledové poměry, které umožňovaly po celou dobu provádění odbočovacího manévru vidět protijedoucí vozidlo, pro nějž obviněný vytvořil náhlou překážku, takže řidič protijedoucího vozidla nemohl srážce zabránit ani intenzivním brzděním ani úhybným manévrem). Takové námitky však neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, jak byly vymezeny shora.
18. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
19. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
20. Nejvyšší soud nezjistil porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže .
21. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Není pravdou, že by vycházely z velmi omezeného penza důkazních prostředků a vůbec důkazy nehodnotily, či je hodnotily jednostranně, naopak především soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, aby si učinil plastický obraz o jednání obviněného. Obviněný se podle závěrů soudů nižších stupňů dostatečně nevěnoval řízení vozidla, náležitě nesledoval situaci v silničním provozu a nedbal ani dalších pravidel provozu uložených mu zákonem o silničním provozu. Při odbočování vlevo ve směru na dálnici přehlédl protijedoucí vozidlo poškozeného M. D., náhle vjel do jeho jízdní dráhy, čímž mu vytvořil nepředvídatelnou a nepřekonatelnou překážku, což vyústilo v téměř čelní střet obou vozidel s mírným jejich vyosením (v důsledku odbočování obviněného vlevo a vyhýbání se poškozeného vpravo). Při tomto střetu utrpěl poškozený M. D. v rozhodnutích blíže popsaná poranění, která si vyžádala lékařské ošetření a která poškozeného v běžném způsobu života omezovala zejména pro bolestivost při pohybu trupu po dobu okolo pěti týdnů.
22. Soudy nižších stupňů správně dovodily, že obviněný svým jednáním naplnil znaky přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž se dostatečně zabývaly. Nebylo sporu o tom, že došlo k dopravní nehodě, kdo byli řidiči obou vozidel, která se střetla, odkud kdo jel, jaká byla jejich zranění etc. Jádro sporu a základ námitek obviněného spočíval v tom, že se spoléhal na to, že řidiči protijedoucích vozidel dodržují rychlost. Kdyby ji poškozený také dodržel, k dopravní nehodě by nedošlo. Vycházel ale ze zcela nesmyslné konstrukce, že řidič protijedoucího vozidla započal s brzděním již v okamžiku, kdy on sám najel do odbočovacího pruhu, resp. v něm stál, což mělo být pro poškozeného dostatečným impulsem pro změnu rychlosti jízdy, ač jel po hlavní pozemní komunikaci, na které měl přednost v jízdě (a nehodlal nikam ani odbočovat). Z této konstrukce pak dovodil, že poškozený po celou dobu (po odečtení reakční doby) od okamžiku, kdy vozidlo obviněného spatřil v odbočovacím pruhu, až po okamžik střetu prudce brzdil, takže před započetím brzdění musel jet rychlostí 124 km/h. Soud prvního stupně správně tuto teoretickou konstrukci odmítl jako jednak nepodpořenou důkazy (zejména výpovědí samotného poškozeného) a jednak nelogickou a nesmyslnou (proč by to poškozený vůbec dělal, měl snad předvídat, že obviněný, který se nacházel v odbočovacím pruhu, mu vjede do jízdní dráhy a nedodrží tak pravidla silničního provozu a nedá mu přednost v jízdě?). Obviněný svou obranu při své výpovědi postavil na tom, že započal s odbočovacím manévrem v době, kdy neviděl v protisměru žádné vozidlo, které se tam podle něj přiřítilo příliš vysokou rychlostí v době, kdy střetu již nemohl zabránit. Taková verze ale svědčí o tom, že řádně nesledoval situaci v silničním provozu, jak mu důvodně vytkly soudy nižších stupňů. Je zřejmé, že výhledové poměry v daném místě byly podle znaleckých posudků z oboru dopravy i listinných důkazů (zejména protokolu o dopravní nehodě s plánkem a fotodokumentací) velmi dobré, nezhoršené zástavbou či terénem, takže obviněný zcela nepochybně vjel do jízdní dráhy protijedoucího vozidla v době, kdy toto vozidlo bylo pro něj viditelné. Ostatně i sám poškozený vozidlo obviněného zaznamenal ještě v době, kdy toto vozidlo stálo v odbočovacím pruhu. Z uvedeného je zřejmé, že dopravní nehodu nemohl výlučně zavinit poškozený příliš rychlou jízdou, která by obviněnému ve spojitosti s místními podmínkami na pozemních komunikacích zcela znemožňovala (popř. podstatně ztěžovala) dodržet jemu uloženou povinnost dát přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu, protože v době zahájení i v průběhu odbočovacího manévru by protijedoucí vozidlo nebylo vidět. O takovou situaci, která se řeší primárně na základě koncepce tzv. principu omezené důvěry (v řádné chování dalších účastníků silničního provozu), v daném případě rozhodně nešlo (viz k tomu např. rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr.). Mírně zvýšená rychlost jízdy protijedoucího vozidla (o nejvýše 20 km/h, což je o 22 %) jednak neznamená ono výrazné porušení dopravních předpisů poškozeným, jednak ani nebylo důvodem, proč by obviněný nemohl dodržet pravidlo o přednosti v jízdě vozidlu protijedoucímu po hlavní pozemní komunikaci, dokonce ani dodržení tohoto pravidla nebylo výrazně ztíženo. Obviněný v době zahájení svého odbočovacího manévru i v době přejetí do protisměrného jízdního pruhu, v němž se pohybovalo protijedoucí vozidlo, měl dobrý a dostatečný výhled, protijedoucí vozidlo by při zachování potřebné pozornosti musel vidět (měl možnost jej vidět), primární příčinou zde bylo nedostatečné věnování se řízení vozidla obviněným, pročež přehlédl protijedoucí vůz a nedal mu přednost, nikoli porušení pravidel silničního provozu poškozeným. Proto považuje Nejvyšší soud závěry soudů nižších stupňů za správné a může na ně plně odkázat.
V. Závěrečné shrnutí
23. Ze shora uvedených důvodů lze shrnout, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 byl obviněným uplatněn jen formálně, ve skutečnosti jeho dovolací námitky neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Obviněný totiž napadal především způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, jejich skutkové závěry na základě takového hodnocení učiněné, resp. žádal právně kvalifikovat jinou verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů. Takové námitky ale zmíněným důvodům neodpovídají.
24. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu