ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.1313.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 1313/2021-3639
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. Č., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okr. Děčín, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 15 To 2/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 126/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení a rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Na obviněného J. Č. byla podána obžaloba státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Nymburce dne 7. 9. 2017 pro přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009, trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoníku“), přičemž obviněný měl svým jednáním zmařit uspokojení věřitelů obchodní společnosti P. v celkové výši 2 859 187 Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 4 T 126/2017, byl tímto přečinem podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku uznán vinným a byl mu uložen podle §222 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Současně byla obviněnému uložena podle §82 odst. 2 tr. zákoníku přiměřená povinnost uhradit podle svých možností a schopností ve zkušební době podmíněného odsouzení škodu, kterou způsobil svou trestnou činností. Dále byl obviněnému tímto rozsudkem uložen i peněžitý trest podle §67 odst. 1, §68 a §39 odst. 7 tr. zákoníku v počtu 300 denních sazeb při výši jedné celé denní sazby 1 000 Kč, celkem ve výši 300 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl v rámci uloženého souhrnného trestu zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 8 T 211/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Soud prvního stupně rovněž rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného k náhradě škody jednotlivým poškozeným a se zbytkem nároků na náhradu škody je podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle tohoto rozsudku došlo jednáním obviněného ke zmaření uspokojení věřitelů obchodní společnosti P. v částce 2 810 187 Kč. Z podnětu odvolání obviněného a některých poškozených rozhodl odvolací soud svým usnesením ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. 15 To 21/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), e) a f) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že jeho skutkové závěry obsažené v popisu skutku zcela neodpovídají použité právní kvalifikaci. Ve svém usnesení soud druhého stupně uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval obhajobou obviněného, že finanční prostředky získané od obchodní společnosti P., způsobem popsaným ve skutkových zjištěních, což obviněný ani v zásadě nezpochybňoval, následně použil pro provoz této obchodní společnosti, zatímco obžalobou bylo tvrzeno, že si je ponechal pro svoji potřebu. V tomto směru odvolací soud uložil pokyn k doplnění dokazování k objasnění rozporů mezi tvrzeními obžaloby a obhajobou obviněného, který mimo jiné namítal i zásahy do účetnictví této obchodní společnosti ze strany dalších akcionářů. Odvolací soud rovněž nařídil soudu prvního stupně, aby se vypořádal s návrhy obhajoby na doplnění dokazování, které nelze odmítnout pouhým tvrzením o jejich nadbytečnosti pro skutkové i právní závěry tohoto soudu a dále i s tvrzením obviněného, že část věcí, jejichž zcizení je mu kladeno za vinu, nebyla majetkem této obchodní společnosti. Odvolací soud rovněž přikázal soudu prvního stupně, aby se vypořádal i s námitkami obviněného ve vztahu k provedeným výběrům finančních prostředků z účtu obchodní společnosti z hlediska toho, zda byly uskutečněny pouze obviněným, nebo i dalšími osobami, zda byly použity ve prospěch obchodní společnosti, či nikoli. Konečně se odvolací soud zabýval i zákonností uloženého trestu a výroků o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně.
2. V pořadí druhý odsuzující rozsudek vyhlásil soud prvního stupně po doplnění dokazování dne 9. 10. 2019. Tímto rozsudkem opět obviněného uznal vinným přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu souhrnný trest odnětí svobody podle §222 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 34 měsíců. Současně byla obviněnému uložena podle §82 odst. 2 tr. zákoníku přiměřená povinnost uhradit podle svých možností a schopností ve zkušební době podmíněného odsouzení škodu, kterou způsobil svou trestnou činností. Dále byl obviněnému uložen i peněžitý trest podle §67 odst. 1, §68 a §39 odst. 7 tr. zákoníku v počtu 300 denních sazeb při výši jedné celé denní sazby 1 000 Kč, celkem ve výši 300 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl v rámci uloženého souhrnného trestu zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 8 T 211/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Soud prvního stupně opět rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného k náhradě škody jednotlivým poškozeným a se zbytkem nároků na náhradu škody je podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle skutkových zjištění uvedených v tomto rozsudku mělo jednáním obviněného dojít ke zmaření uspokojení věřitelů obchodní společnosti P. ve výši 2 795 187 Kč. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný J. Č. a poškozená obchodní společnost STAPPERT Česká republika, s. r. o., přičemž o jejich odvolání rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 15 To 1/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), e) a f) tr. ř. opět odvoláním napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Odvolací soud vytkl soudu prvého stupně, že provedené důkazy nehodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a odůvodnění jeho rozsudku neodpovídá požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud rovněž konstatoval, že soud prvního stupně důsledně nedoplnil dokazování ve vztahu k otázce, zda s účetnictvím obchodní společnosti P. bylo dodatečně manipulováno, i k otázce, zda se uskutečnila nějaká zprostředkovatelská, případně i další činnost (např. stěhování obchodní společnosti), kterou se obviněný snažil doložit a že nejméně část vybraných finančních prostředků použil ve prospěch obchodní společnosti P. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně vyslechnout svědka T. K. a zabývat se tím, že minimálně část věcí prodaných Z. Z. v bodě 5) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nebyla ve vlastnictví obchodní společnosti P. Odvolací soud znovu zopakoval i své výhrady ve vztahu k výroku o trestu, především pokud jde o splnění zákonných podmínek pro uložení peněžitého trestu, a ve vztahu k výroku o náhradě škody, v němž dokonce došlo k porušení zákazu „ reformationis in peius“ .
3. V pořadí třetím rozsudkem ze dne 11. 1. 2021, sp. zn. 4 T 126/2017, pak soud prvního stupně opět uznal obviněného vinným přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu znovu souhrnný trest odnětí svobody podle §222 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 34 měsíců. Současně byla obviněnému znovu uložena podle §82 odst. 2 tr. zákoníku přiměřená povinnost uhradit podle svých možností a schopností ve zkušební době podmíněného odsouzení škodu, kterou způsobil svou trestnou činností. Opět byl obviněnému uložen i peněžitý trest podle §67 odst. 1, §68 a §39 odst. 8 tr. zákoníku v počtu 150 denních sazeb při výši jedné celé denní sazby 2 000 Kč, celkem ve výši 300 000 Kč. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl v rámci uloženého souhrnného trestu zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 8 T 211/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž soud prvního stupně znovu rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného k náhradě škody jednotlivým poškozeným. Zmaření uspokojení věřitelů obchodní společnosti P. jednáním obviněného jako většinového akcionáře, jak je opět konkretizováno v tomto rozsudku, bylo stanoveno na částku 2 795 187 Kč.
4. Rozsudek Okresního soudu v Nymburce napadl obviněný J. Č. opět odvoláním, o němž rozhodl odvolací soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 15 To 2/2021, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e) a f) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) a b) tr. ř. sám znovu rozhodl a uznal obviněného J. Č. vinným přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a uložil mu podle §222 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. pak jednotlivé poškozené odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Skutek, kterým Krajský soud v Praze obviněného J. Č. uznal vinným, spočívá ve stručnosti v tom, že obviněný jako předseda představenstva obchodní společnosti P. jednající jejím jménem, v období od 6. 8. 2015 do 21. 3. 2016 za situace, že tato obchodní společnost měla více nesplacených finančních závazků s lhůtou splatnosti delší než 30 dnů, jejichž počet stále narůstal a obchodní společnost byla na hraně úpadku, což věděl, v úmyslu zmařit uspokojení splatných pohledávek jejích věřitelů v rozsudku konkretizovaných i s údajem o výši takovéto splatné pohledávky, snížil majetek a aktiva této obchodní společnosti tím, že 1) dne 19. 8. 2015 uzavřel nevýhodnou kupní smlouvu o prodeji 14 motorových vozidel a 2 vysokozdvižných vozíků za částku 1 400 000 Kč s obchodní společností P. F., kterou zastupoval její jednatel T. H., ačkoli skutečná kupní cena činila nejméně 2 243 000 Kč, přičemž kupující uhradila na kupní cenu dne 19. 8. 2015 pouze částku 750 000 Kč a zbytek kupní ceny 650 000 Kč byl na základě dohody o vzájemném započtení pohledávek a závazků ze dne 17. 9. 2015 započten oproti osobnímu dluhu obviněného, který měl jako fyzická osoba u T. H., k němuž smlouvou ze dne 15. 9. 2015 přistoupila obchodní společnost P., takže tato část kupní ceny nebyla této obchodní společnosti uhrazena a podhodnotil takto cenu vozidel a vysokozdvižných vozíků o 1 493 000 Kč ke škodě věřitelů obchodní společnosti P. 2) od 6. 8. 2015 do 29. 2. 2016 postupně vybral v hotovosti i s využitím platební karty z účtu této obchodní společnosti u Komerční banky, a. s., č. účtu XY, částku 664 345 Kč, 3) dne 29. 1. 2016 z pokladny obchodní společnosti vybral částku 307 106 Kč, 4) v období od 11. 3. 2016 do 22. 4. 2016 postupně vybral z bankovního účtu obchodní společnosti vedeného u ČSOB, a. s., č. účtu XY, finanční částku 153 500 Kč, 5) dne 7. 3. 2016 prodal Z. Z. movité věci z majetku této obchodní společnosti za částku 55 116 Kč a další movité věci za částku 87 120 Kč, o nichž se domníval, že jsou ve vlastnictví této obchodní společnosti, ačkoli patřily V. H., 6) dne 16. 3. 2016 prodal Z. Z. další movité věci z majetku obchodní společnosti P. za částku 20 000 Kč, kterou obdržel v hotovosti, 7) dne 17. 3. 2016 prodal obchodní společnosti Ferostav, a. s., další movité věci z majetku této obchodní společnosti za částku 30 000 Kč, přičemž se všemi takto získanými finančními prostředky pod body 2) až 7) naložil nezjištěným způsobem, nepoužil je ve prospěch uhrazení splatných závazků uvedené obchodní společnosti ani jinak v její prospěch a po vyvedení tohoto majetku z této obchodní společnosti dne 21. 3. 2016 podal ke Krajskému soudu v Praze návrh na zahájení insolvenčního řízení, neboť se obchodní společnost nacházela v insolvenci. Dne 21. 4. 2016 uhradil na účet tohoto soudu zálohu ve výši 15 000 Kč na uvedený návrh. V důsledku uvedeného snížení aktiv obchodní společnosti P. výše popsaným jednáním obviněného došlo ke zmaření uspokojení věřitelů této obchodní společnosti ve výši 2 708 067 Kč a dále mělo dojít i ke zmaření uspokojení těchto věřitelů v další částce 87 120 Kč ve vztahu k věcem v bodě 5) rozsudku, které však nebyly v majetku této obchodní společnosti.
II. Dovolání obviněného
6. Obviněný J. Č. podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. Obviněný poukázal na skutečnost, že odvolací soud ve svém usnesení ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 15 To 1/2020, uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování o zjištění, zda nedošlo k neoprávněným zásahům do účetnictví, které mohlo být zmanipulováno v jeho neprospěch. Soud prvního stupně doplnil dokazování zprávou od správce účetního programu Helios, která podle přesvědčení obviněného svědčí o obsahových úpravách elektronické podoby účetnictví, neboť pouhé otevření a zavření souboru (např. za účelem náhledu) nemůže být vykazováno způsobem, který je ve výstupech z tohoto účetnictví zaznamenán. Muselo tedy dojít k úpravě dokumentu a uložení změny v původním znění dokumentu, a to v době, v níž on již prokazatelně neměl k účetnictví přístup. Ani znalec Ing. Mgr. RNDr. Radek Beneš, Msc., nevyloučil, že mohlo dojít k obsahové změně dokumentace vedené v elektronickém účetnictví. Tento znalec uvedl, že nelze určit, jak dlouho byly uvedené soubory otevřené, neboť počítačový program eviduje pouze čas zavření souboru. Tyto skutečnosti podle obviněného svědčí ve prospěch jeho tvrzení o pozměnění obsahu účetnictví obchodní společnosti P. Zjištění, že v této době bylo do účetnictví vstupováno, usvědčuje svědka D. H. z nepravdivosti jeho tvrzení a zeslabuje důkazní hodnotu elektronického účetnictví, z něhož obžaloba vycházela. Uvedené pochybnosti měly být vyloženy ve prospěch obhajoby, nadále tudíž přetrvávají pochybnosti o správnosti a úplnosti znalci předloženého elektronického účetnictví. V tomto směru soud prvního stupně nesplnil závazný pokyn odvolacího soudu, který se v dovolání napadeném rozsudku s touto chybou nevypořádal, a nemohl proto dojít k závěru o správnosti a úplnosti účetnictví, které bylo předpokladem správného posouzení skutku.
8. Obviněný dále namítl, že nedošlo ani k odstranění vady znaleckého posudku, který se nezabýval celou dobou, po kterou se měl trestné činnosti dopouštět, ale pouze obdobím do dubna 2016, zatímco on v obchodní společnosti P. působil až do vyhlášení insolvence v červnu 2016. Ve vztahu k e-mailové zprávě ze dne 12. 6. 2015 mezi D. H. aj. V. obviněný uvedl, že je sice v rozsudku zmíněna, ale vůbec nebyl tento důkaz vyhodnocen, ačkoli jde o klíčový důkaz obhajoby, neboť usvědčuje rodinu D. H. z plánování a přípravy závažné trestné činnosti spočívající v jimi řízeném úpadku obchodní společnosti P., jejíž akcie hodlali prodat a následně chtěli převést její aktiva na svoji další obchodní společnost P. E. Tímto jednáním poškodili obviněného, který koupil majoritní podíl v obchodní společnosti P., i její věřitele v rozsahu, proti kterému je škoda údajně způsobená jím zcela zanedbatelná. Tímto jednáním D. H. a jeho rodiny se orgány činné v trestním řízení nezabývaly, stejně jako odvolací soud ve svém rozsudku, ačkoli to v předchozím svém rozhodnutí uložil soudu prvního stupně. Přitom z této zprávy vyplývá cílený záměr poškodit obviněného, kriminalizovat jej a sociálně i ekonomicky ho zničit. Za tímto účelem D. H. a jeho rodina podle přesvědčení obviněného mařili jeho snahu o zlepšení ekonomické situace obchodní společnosti P. Obviněný dovodil, že v tomto směru došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces i k jeho diskriminaci, protože státní zastupitelství o podezření na páchání trestné činnosti rodinou H. vědělo, ale v rozporu se zásadami oficiality a legality nic neučinilo a stíhalo pouze obviněného. Tato skutečnost měla dopad na hodnocení výpovědi těchto svědků a v důsledku toho došlo k nesprávnému posouzení skutku, pokud pro obžalobu poskytovali důkazy, zejména účetnictví obchodní společnosti P., když právě tito svědci zajistili předání tohoto účetnictví orgánům činným v trestním řízení. Do té doby přitom mohli účetnictví libovolně přizpůsobit svým cílům. V tomto směru obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04.
9. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, případně aby zrušil i tomuto rozsudku předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
10. K dovolání obviněného J. Č. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten především poznamenal, že obviněným uplatněné námitky neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť jeho prostřednictvím se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Obviněným namítané nesprávné právní posouzení skutku vychází výlučně ze skutkových námitek, přičemž obviněný na základě vlastního hodnocení některých vybraných důkazů nabídl svoji verzi možné interpretace některých skutkových zjištění, domáhá se změny skutkových zjištění oproti skutkovým zjištěním, z nichž vycházely soud prvního stupně i soud odvolací.
11. Podle přesvědčení státního zástupce nelze v předmětné trestní věci ani dovodit porušení základních pravidel spravedlivého procesu v podobě pochybení v rámci důkazního řízení před soudy nižších stupňů, které by ospravedlnilo zásah do jimi učiněných rozhodnutí. V této souvislosti státní zástupce poukázal na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, v nichž se věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Pokud obviněný namítal opomenutí některých důkazů, s nimiž se podle obviněného tyto soudy nevypořádaly, připomněl státní zástupce, že není povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu stran, pouze je jeho povinností o těchto důkazních návrzích rozhodnout a pokud návrhu na provedení důkazu nevyhoví, vysvětlit, z jakých důvodů je neprovedl. V této souvislosti státní zástupce odkázal především na judikaturu Ústavního soudu k problematice opomenutých důkazů, podle které je důkazní návrh možno odmítnout především pokud nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, pokud není schopen ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost (nedisponuje vypovídací potencí), případně pokud jde o důkaz nadbytečný (za situace, v níž určitá skutečnost byla s praktickou jistotou ověřena nebo vyvrácena). V tomto směru se odvolací soud ve svém rozsudku s námitkami obviněného ve vztahu k obhajobou tvrzené manipulaci s účetnictvím obchodní společnosti P. i obsahem e-mailu mezi D. H. a svědkem J. V. přesvědčivě vypořádal, proto jsou tyto námitky obviněného zjevně neopodstatněné. Pokud totiž obviněný zpochybňoval svoji vinu tvrzením, že odvolacím soudem doplněná zpráva správce účetního systému HELIOS Orange obchodní společnosti Asseco Solutions, s. r. o., nevyloučila možnost manipulace s elektronickou účetní evidencí obchodní společnosti P. a současně obviněný tvrdil, že soud prvního stupně nesplnil závazný pokyn odvolacího soudu k doplnění dokazování, s čímž se odvolací soud nijak nevypořádal, je takovéto tvrzení obviněného vnitřně rozporné a zmatečné. Z rozsudku odvolacího soudu je totiž zřejmé, že soud prvního stupně jeho pokyn splnil, avšak ani takto doplněné dokazování nevyloučilo možnost zpětných zásahů do elektronické verze účetní evidence obchodní společnosti P. a právě proto odvolací soud vyžádal další zprávu od správce tohoto účetního systému, kterou byl v odvolacím řízení proveden důkaz, z něhož soud druhého stupně učinil závěr o vyvrácení obhajoby obviněného o zpětných zásazích do účetní evidence předmětné obchodní společnosti ze strany dalších akcionářů rodiny H.
12. Podle státního zástupce se odvolací soud správně vypořádal i s další námitkou obviněného, který poukazoval na údajnou trestnou činnost D. H. a členů jeho rodiny, což nemohlo na závěrech o trestné činnosti obviněného nic změnit. Rovněž námitky obviněného ve vztahu ke znaleckému posudku a časového období, kterým se tento znalecký posudek zabýval, nenaplňují uplatněný dovolací důvod, navíc jde o námitky zcela neurčité, neboť ve věci bylo vypracováno více znaleckých posudků z různých oborů. V této souvislosti poukázal státní zástupce i na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není povinností tohoto soudu za obviněného jím uplatněné námitky dohledávat či domýšlet. Přitom uplatněná námitka postrádá i věcné opodstatnění, neboť obviněnému byla kladena za vinu trestná činnost, které se měl dopouštět v době od 6. 8. 2015 do 21. 3. 2016, pokud se tedy znalecký posudek zabýval obdobím do dubna 2016, šlo o dostatečné časové období, bez ohledu na skutečnost, že obviněný v obchodní společnosti P. působil až do června 2016.
13. Pokud obviněný namítal porušení zásady „in dubio pro reo“ ve vztahu k pochybnostem, že i jiná osoba mohla do účetní evidence obchodní společnosti zasahovat, připomněl státní zástupce, že tato zásada vyplývající ze zásady „presumpce neviny“ má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a týká se proto jen otázek skutkových, a nikoli otázek právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení.
14. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl dovolání obviněného J. Č. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. V této souvislosti je nutno připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale pouze z těch, které jsou taxativně vymezeny v ustanovení §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.], resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání jen formálně deklarován, je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
16. Obviněný J. Č. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, který může být úspěšně uplatněn tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, a to na skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tedy dán zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy prvního a druhého stupně, nebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Naopak naplnění tohoto důvodu nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů, jehož se měly dopustit při hodnocení provedených důkazů, pokud učiněná skutková zjištění mají podklad v obsahu důkazních prostředků. Rovněž není přípustné, aby se obviněný sice domáhal použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, tedy odlišný od zjištění soudů obou stupňů. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, proto je určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K námitkám obviněného
17. Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, obviněný v něm v zásadě nevytkl soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu. Neuvedl ani podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizoval, které zákonné znaky přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Podle přesvědčení obviněného soudy nižších stupňů zjistily nesprávný skutkový stav po nesprávném, resp. neúplném hodnocení důkazů, přičemž poukazoval i na jiné, s jeho jednáním nesouvisející, jednání dalších akcionářů obchodní společnosti P. Obviněným uplatněné dovolací námitky se netýkají právního posouzení skutku, kterým byl uznán vinným rozsudkem soudu druhého stupně, ani jiného hmotněprávního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno. Přitom obviněný v dovolání v zásadě jen zopakoval svoji dosavadní obhajobu, s níž se soudy obou stupňů, především však soud odvolací, důsledně vypořádaly, reagovaly na všechna tvrzení, jimiž se snažil vyvrátit důvodnost podané obžaloby a zejména soud odvolací přesvědčivě vyložil důvody, které jej vedly k vyslovení viny obviněného.
18. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z provedených důkazů, neupravuje trestní právo hmotné, ale předpisy trestního práva procesního, především pak ustanovení §2 odst. 5 a 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Zcela mimo rámec nejen obviněným uplatněného důvodu, ale všech dovolacích důvodů, jsou stěžejní dovolací výhrady o nedostatku usvědčujících důkazů, o možném zmanipulování a dodatečných změnách v účetních evidencích obchodní společnosti P., které měl provést D. H. nebo některý člen jeho rodiny v době, v níž obviněný již k těmto účetním evidencím neměl přístup, přičemž podle přesvědčení obviněného byl právě na základě takto dodatečně upravených účetních evidencí uznán vinným. K takto uplatněné námitce obviněného je nutno připomenout, že ani soud prvního stupně, ani soud odvolací nevycházely při svých závěrech pouze z elektronických účetních evidencí obchodní společnosti P., ale z řady dalších důkazů, které závěr o vině obviněného jednoznačně potvrdily. Ve vztahu k závěru o vině obviněného pod bodem 1) výroku o vině z rozsudku odvolacího soudu neměl tento důkaz žádný zásadnější vliv, ve vztahu k výběrům finančních prostředků z účtů této obchodní společnosti byly rozhodujícím důkazem výpisy z bankovních účtů. Pokud jde o prodej materiálu a strojů nejenom z majetku obchodní společnosti P. Z. Z. a obchodní společnosti Ferostav a. s., rovněž o vině obviněného s ohledem na další důkazy, na které poukázaly již soudy nižších stupňů, nevznikají žádné pochybnosti. Ve vztahu k výběru hotovosti dne 29. 1. 2016 z pokladny této obchodní společnosti je nutno uvést, že výběr těchto peněžních prostředků obviněným je rovněž prokazován i dalšími důkazy, na které soud prvního stupně i soud odvolací poukázaly, přičemž ani sám obviněný v zásadě tento výběr finančních prostředků nezpochybnil, rozhodně ani neuvedl žádné okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit použití těchto peněžních prostředků ve prospěch obchodní společnosti P. I v tomto směru lze odkázat na argumentaci především v rozsudku odvolacího soudu v bodech 19. až 22. Rovněž závěr odvolacího soudu, že nedošlo k dodatečné manipulaci s účetními evidencemi obchodní společnosti P. je přesvědčivě vysvětlen v bodě 25. napadeného rozsudku s poukazem na zjištění, které odvolací soud učinil ze zprávy obchodní společnosti Asseco Solutions, s. r. o. Takto uplatněné dovolací námitky tedy nejenom neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale byly přesvědčivě vyvráceny rozsudkem odvolacího soudu, který se těmito námitkami obviněného zabýval a prokázal jejich neopodstatněnost. Odvolací soud tedy správně a v souladu s pravidly formální logiky vysvětlil, proč neuvěřil uplatněné obhajobě obviněného.
19. Veškeré výhrady obviněného fakticky směřují výlučně proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů, nikoli proti vadnému použití ustanovení hmotného práva, jak již bylo uvedeno v předcházející části tohoto usnesení. S obviněným nelze souhlasit ani v tvrzení o nedostatečném vyhodnocení důkazu, jímž je e-mailová zpráva, kterou zaslal dne 12. 6. 2015 svědek D. H. svědku J. V. V této souvislosti je nutno připomenout, že již soud prvního stupně se v bodě 27. svého rozsudku podrobně zabýval výpovědí svědka J. V. a předmětnou e-mailovou zprávou založenou na č. l. 2358 spisu, z níž ostatně pouze vyplývají obavy svědka D. H. z neuspokojivé finanční situace obchodní společnosti P., které by mohly vést její věřitele ke snaze dosáhnout uspokojení svých splatných pohledávek z jeho majetku, především nemovitosti v Praze. Ostatně tato e-mailová zpráva byla napsána ještě před vstupem obviněného do této obchodní společnosti v pozici akcionáře. Rozhodně z jejího obsahu nelze dovodit záměr svědka D. H. obviněného poškodit způsobem, který obviněný v podaném dovolání dovodil.
20. Nejvyšší soud ve shodě s vyjádřením státního zástupce může shrnout, že soudy obou stupňů se posuzovanou trestní věcí řádně zabývaly, nerozhodovaly za stavu důkazní nouze, provedly v potřebném rozsahu dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodně nelze v jejich rozhodnutích spatřovat pochybení jen proto, že tyto jejich závěry neodpovídají přání a představě obviněného J. Č.
21. Žádné opodstatnění tak nebylo možné přiznat ani tvrzením obviněného o existenci tzv. extrémního, resp. zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a z nich zjištěnými skutkovými okolnostmi popsanými ve výroku o vině a v odůvodnění napadeného rozsudku, resp. s jejich následným právním posouzením. Při hodnocení jednotlivých důkazních prostředků se soudy nedopustily deformace jejich obsahu, není zřejmá ani tendence soudů klást důraz jen na některé skutečnosti z nich vyplývající, natož, že by z nich soudy dokonce vyvodily protichůdné, tedy vnitřně rozporné závěry. Ani Nejvyšší soud neshledal na podkladě obsahu trestního spisu žádné známky těch případů, u nichž byl v soudní praxi konstatován především v rozhodnutích Ústavního soudu extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním obecných soudů, v jehož důsledku byla nesprávně dovozena právní kvalifikace, a tím došlo k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140 ve svazku 74 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V předmětné věci je situace zcela odlišná od té, kterou konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, proto závěry učiněné v tomto rozhodnutí na případ obviněného nedopadají. O důsledném prověření obhajoby obviněného i posouzení opodstatněnosti podané obžaloby ostatně svědčí i opakovaná kasační rozhodnutí odvolacího soudu, jak jsou výše zmíněna.
V. Závěrečné shrnutí
22. Přestože obviněný J. Č. ve svém dovolání formálně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, jeho konkrétní námitky neodpovídají tomuto ale ani jinému z dovolacích důvodů vyjmenovaných v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a to ani ve vztahu k důvodu, který byl začleněn do §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s účinností od 1. 1. 2022. Proto Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Nejvyšší soud mohl rozhodnout v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 6. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký