ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.27.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 27/2022-1134
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2022 o dovolání, které podal obviněný R. Ch. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 2 To 23/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 6/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí řízení ve věci
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 31 T 6/2015, byl obviněný R. Ch. uznán vinným přečinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017 (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku (viz níže bod 6. tohoto usnesení). Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 1, 3 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, k peněžitému trestu ve výměře 400 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč, tedy celkem ve výměře 200 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě. Poškozená obchodní společnost M. (dnem 1. 1. 2015 došlo ke změně její právní formy na akciovou společnost, dnem 1. 1. 2022 došlo k další změně její právní formy opět na společnost s ručením omezeným; dále je v textu uváděna její právní forma v podobě společnosti s ručením omezeným), byla podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný R. Ch., a to proti všem jeho výrokům, a dále státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o vině i trestu a také poškozená obchodní společnost M. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 2 To 23/2019, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná. Tímto usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo potvrzeno v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když původně byl obviněný rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 31 T 6/2015, uznán vinným zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 3 tr. zákoníku. Tento rozsudek byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 2 To 84/2017, z podnětu odvolání obviněného zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
3. Obviněný R. Ch. podal proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 2 To 23/2019, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [ve znění účinném do 31. 12. 2021; od 1. 1. 2022 jde o ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu]. Podle jeho názoru nenaplnil skutkovou podstatu přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným, ani skutkovou podstatu jiného trestného činu. O tomto dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že ho usnesením ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1414/2019, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, protože dospěl k závěru, že právní kvalifikace skutku spáchaného obviněným, kterou použily soudy nižších stupňů, není výstižná, neboť nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku. I nejmírnější možné správné právní posouzení tohoto skutku ve smyslu jiných trestných činů (jako je trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku, trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku či trestný čin poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku) by však znamenalo změnu rozhodnutí soudů nižších stupňů v neprospěch obviněného. Této změně ovšem brání zákaz reformationis in peius , konkretizovaný v §265p odst. 1 a §265s odst. 2 tr. řádu, který nedovoluje, aby nové rozhodnutí bylo pro obviněného nepříznivější, než jaké bylo původní rozhodnutí, tedy aby v jakémkoliv směru zhoršovalo jeho situaci, a to již v řízení před Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud tak měl za to, že jinak než odmítnutím dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu nemohl postupovat, a to ani tehdy, pokud shledal v postupu soudů nižších stupňů vadu jinak odůvodňující zrušení předchozích rozhodnutí, neboť uvedené omezení vyplývá přímo ze zákona, konkrétně z již citovaných ustanovení §265p odst. 1 a §265s odst. 2 tr. řádu. Správné právní posouzení skutku spáchaného obviněným by totiž vždy bylo v jeho neprospěch, neboť by při správné právní kvalifikaci musel být uznán vinným trestným činem naplňujícím kvalifikovanou skutkovou podstatu spojenou s přísnější trestní sazbou trestu odnětí svobody, než jaká hrozila obviněnému za trestný čin, jímž jej uznaly vinným soudy nižších stupňů.
4. Obviněný podal proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost, na jejímž základě Ústavní soud nálezem ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1762/20, ve výroku pod bodem I. vyslovil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1414/2019, byla porušena zásada nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod, ve výroku pod bodem II. zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu a ve výroku pod bodem III. odmítl ústavní stížnost ve zbývající části. K otázce porušení zásady nullum crimen sine lege v odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že má-li být odsuzující rozsudek souladný s ustanovením čl. 39 Listiny základních práv a svobod, z jeho odůvodnění musí být patrné, že bylo prokázáno naplnění všech znaků trestného činu. Podle Ústavního soudu z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu plyne, že obviněný nespáchal trestný čin, za nějž byl odsouzen. Ačkoliv měl Nejvyšší soud jednání obviněného za trestné, nepostavil najisto, kterého trestného činu se obviněný svým jednáním dopustil. Podle názoru Ústavního soudu je namístě zvažovat způsob uplatnění zásady zákazu reformationis in peius teprve, až bude postaveno najisto, že jednání obviněného naplňuje všechny znaky určitého trestného činu s přísnější trestní sazbou. Dále Ústavní soud v nálezu vyjádřil názor na nezbytnost poskytnutí prostoru obviněnému k jeho účinné obhajobě, tedy že obviněný musí být neprodleně a podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu. Obecné soudy jsou povinny mimo jiné informovat obviněného o změně právní kvalifikace skutku, který je mu kladen za vinu. Pokud by zvažovaly, že jednání obviněného je způsobilé naplnit znaky některého z trestných činů přísněji trestných, je třeba zajistit obviněnému možnost účinné obhajoby též ve vztahu k jimi zvažované právní kvalifikaci, a to i v případě, kdy se tato změna právní kvalifikace nemusí podle zásady zákazu reformationis in peius projevit přímo ve výroku o vině.
5. Poté, co bylo předchozí usnesení Nejvyššího soudu zrušeno Ústavním soudem, byla věc Nejvyššímu soudu vrácena s tím, aby posoudil, zda lze nápravy dosáhnout v řízení o dovolání, nebo zda je nezbytné věc přikázat k rozhodnutí krajskému či vrchnímu soudu. Nejvyšší soud v této souvislosti připomněl ustanovení §314h odst. 1 tr. řádu, podle kterého je orgán činný v trestním řízení vázán právním názorem, který byl v dané věci vysloven Ústavním soudem, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Ústavní soud nařídil. Podle citovaného nálezu Ústavního soudu postupoval Nejvyšší soud nesprávně, když odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, aniž by postavil najisto, jakého konkrétního trestného činu se obviněný svým jednáním dopustil. Nejvyšší soud se tedy v souladu s nálezem Ústavního soudu musel vypořádat s nesprávnou právní kvalifikací skutku spáchaného obviněným. Jelikož obviněnému musí být dána možnost vyjádřit se ke změně právní kvalifikace a navrhnout důkazy ve svůj prospěch, které je soud povinen v potřebné míře provést, nejsou-li zjevně nadbytečné, mohla nová právní kvalifikace skutku vyústit v potřebu doplnění dokazování. Provádění důkazů je primárně v pravomoci soudu prvního stupně a odvolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud je zde omezen ustanovením §265r odst. 7 tr. řádu. Vadu v právní kvalifikaci skutku může i po případném doplnění dokazování napravit sám odvolací soud ve veřejném zasedání, proto Nejvyšší soud po kasačním výroku nerozhodl ve věci sám, ale přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí odvolacímu soudu.
6. V souvislosti s právní kvalifikací skutku Nejvyšší soud odkázal na body 21. až 23. odůvodnění svého původního usnesení ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1414/2019. Z nich opětovně připomněl, že obviněný se měl dopustit přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku podle skutkových závěrů soudu prvního stupně v podstatě tím, že (stručně řečeno) jako zaměstnanec obchodní společnosti M., s předmětem podnikání kovoobráběčství, na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 29. 4. 2011 ve funkci technolog a seřizovač, přičemž byl dostatečně obeznámen s podstatou podnikatelské činnosti uvedené společnosti, jejího technického a technologického zázemí a způsobu výroby, jakož i obchodní strategie včetně znalosti charakteru prodeje, vyskladnění zboží a smluvních partnerů, a současně jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti A., zapsané do obchodního rejstříku dne 6. 5. 2011 s předmětem podnikání obráběčství, výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách č. 1 až 3 živnostenského zákona, která zajišťovala obchodní činnost pro obchodní společnost M., v úmyslu odebrat zboží a řádně nezaplatit za dodané zboží, a neoprávněně tak pro sebe a pro obchodní společnost A., získat prospěch, obviněný na základě osobně či prostřednictvím své zaměstnankyně elektronicky realizovaných objednávek odebral v období od 30. 8. 2013 do 27. 11. 2013 od obchodní společnosti M., zboží v přesně nezjištěném množství a přesně nezjištěné ceně, a to převážně elektrody a trysky k autogenním nebo plazmovým hořákům, na jejichž výrobě či zajištění a vyskladnění se sám jako zaměstnanec obchodní společnosti M., spolupodílel. Přitom obchodní společnost A., obdržela k dodanému zboží celkem 11 faktur konkretizovaných v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se splatností 60 dnů a s celkovou fakturovanou cenou za dodané zboží ve výši 1 994 269,65 Kč, následně obchodní společnost A., prodala dodané zboží dalším subjektům, které za něj převodem na účet či v hotovosti uhradily kupní cenu, avšak tato obchodní společnost, zastoupená obviněným, na úkor obchodní společnosti M., fakticky ani zčásti neuhradila platbu za odebrané zboží, a tímto jednáním získali obviněný a obchodní společnost A., neoprávněný prospěch.
7. Z výše uvedeného popisu rozhodných skutkových okolností soudu prvního stupně dovodil Nejvyšší soud tzv. podvodný úmysl (viz formulace skutku v rozsudku soudu prvního stupně: „... v úmyslu odebrat zboží a za dodané zboží řádně nezaplatit a pro sebe a společnost A. získat prospěch ...“, přičemž „... společnost A., zastoupená obžalovaným, na úkor společnosti M. fakticky odebrané zboží ani zčásti neuhradila a tímto jednáním získali obviněný a společnost A. neoprávněně prospěch“). Dodání zboží ani fakturovaná cena nebyla obviněným dosud dostatečně zpochybněna. Poskytla-li obchodní společnost M., obchodní společnosti A., zboží v ceně celkem 1 994 269,65 Kč, která nebyla ani zčásti zaplacena (viz též zjištění vyplývající z výpisů z účtu na s. 14 rozsudku soudu prvního stupně), jde v této výši o škodu způsobenou obchodní společnosti M., a obohacení na straně obchodní společnosti A., resp. jejím prostřednictvím i na straně samotného obviněného jako jediného jednatele a společníka této společnosti (viz též konstatování na s. 20 v rozsudku soudu prvního stupně, že „... obžalovaný inkasoval více než 600 000 Kč a v rozhodném období vybral z firemního účtu sumu přesahující 1 mil. korun ...“). Soud prvního stupně také konstatoval (na s. 21 svého rozsudku), že obviněný tak učinil „na úkor společnosti M., byť se jeho konkrétní kvantifikaci nepodařilo objektivizovat, nepochybně ale v rozsahu zřejmě jednotek statisíců vznikl“. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že, v závislosti na možné výši způsobené škody, byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, a to buď podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (větší škoda – podle §138 odst. 1 tr. zákoníku tehdy ve výši nejméně 50 000 Kč), nebo podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (značná škoda – podle §138 odst. 1 tr. zákoníku tehdy ve výši nejméně 500 000 Kč). Avšak právě s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius podle §265s odst. 2 tr. řádu nelze obviněného uznat vinným přísnějším trestným činem, než kterým byl uznán vinným v původním rozhodnutí. Proto může být jeho skutek nyní kvalifikován pouze jako přečin podvodu v jeho základní skutkové podstatě podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
8. Na podkladě dřívějšího dovolání obviněného tedy přezkoumal Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. řádu napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 2 To 23/2019, i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že dovolání obviněného je s ohledem na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu částečně opodstatněné, a proto zrušil citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci a také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň podle §265l odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a upozornil na změny, k nimž došlo nabytím účinnosti zákona č. 333/2020 Sb. dne 1. 10. 2020 a ke kterým je odvolací soud povinen podle §2 odst. 1 tr. zákoníku přihlédnout, pokud by se měly projevit v právní kvalifikaci skutku. Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu (společný výrok o zamítnutí odvolání se týkal všech odvolatelů), nicméně neshledal žádné pochybení ve vztahu k té části výroku napadeného usnesení, jímž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce a poškozené obchodní společnosti M., proto Vrchnímu soudu v Olomouci sdělil, že je třeba, aby rozhodl o těchto odvoláních stejně jako předtím, aby nevznikaly žádné pochybnosti a aby rozhodnutí o všech opravných prostředcích mohlo být učiněno společně v jednom rozhodnutí.
9. Následně vydal Vrchní soud v Olomouci rozsudek ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 2 To 23/2019, kterým v návaznosti na předchozí usnesení Nejvyššího soudu zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně a nově rozhodl tak, že obviněného R. Ch uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 1, 3 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, k peněžitému trestu ve výměře 195 000 Kč, což představuje 150 celých denních sazeb po 1 300 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost M., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Zároveň bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto odvolání státního zástupce a poškozené obchodní společnosti M.
II. Dovolání obviněného
10. Obviněný R. Ch. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 2 To 23/2019, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu [ve znění účinném do 31. 12. 2021; od 1. 1. 2022 jde o ustanovení §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. řádu]. Obviněný dále uvedl, že pro případ, že se bude o jeho dovolání rozhodovat po 1. 1. 2022, podává dovolání také z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, tedy proto, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Konkrétně dovoláním napadl výroky rozsudku Vrchního soudu v Olomouci o vině a o trestu. Podle jeho názoru je napadené rozhodnutí nesprávné a nepřezkoumatelné.
11. Jak dále obviněný v dovolání zdůraznil, skutková zjištění, která byla v řízení dosud opatřena, nejsou dostatečná. Neztotožňuje se s popisem skutku v napadeném rozsudku, jímž byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §209 tr. zákoníku. Podle obviněného mu bylo v celém předchozím trestním řízení od jeho zahájení kladeno za vinu spáchání trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 tr. zákoníku. Skutkové podstaty trestných činů podle §209 tr. zákoníku a §255 tr. zákoníku jsou podle názoru obviněného zcela odlišné, když např. objektem chráněným v ustanovení §209 odst. 1 tr. zákoníku je majetek soukromých osob, zatímco podle §255 odst. 2 tr. zákoníku je chráněn zájem společnosti na řádném fungování a stabilitě hospodářské soustavy a ekonomiky. Ačkoliv není možné obsáhnout jediným totožným popisem skutku natolik odlišné skutkové podstaty, popis skutku v nyní napadeném rozsudku nedoznal, oproti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 31 T 6/2015, takřka žádných změn. Napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci obsahuje popis skutku, kde byla vypuštěna část o úmyslu obviněného získat pro sebe a obchodní společnost A., neoprávněně prospěch a část o tom, že svým jednáním získal obviněný a obchodní společnost A., neoprávněný prospěch. Obviněný upozornil rovněž na to, že dříve byla rozhodnutí soudů v dané trestní věci zrušena nikoli z důvodu nesprávného právního posouzení věci, nýbrž z důvodu vadných skutkových zjištění, tedy i popisu skutku. Podle názoru obviněného nebyly dodrženy požadavky ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu ohledně toho, co je nutným obsahem výroku rozhodnutí soudu v trestní věci a z popisu skutku v napadeném rozhodnutí nevyplývá naplnění všech zákonných znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu. Jednání, které ve svém rozhodnutí popisuje Vrchní soud v Olomouci, není trestné a nenaplňuje znaky žádné skutkové podstaty trestného činu vymezené v trestním zákoníku. Byť byl obviněný shledán vinným trestným činem podvodu, v popisu skutku chybí informace o tom, že by svým jednáním uvedl poškozenou společnost v omyl, využil jejího omylu nebo zamlčel jí podstatné skutečnosti. Pokud jde o další znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku v podobě způsobení škody nikoli nepatrné, podle obviněného z popisu skutku nevyplývá, že by způsobil poškozené společnosti jakoukoli škodu. Přesto však odvolací soud dochází ve svém rozhodnutí (pod bodem 19. odůvodnění jeho rozsudku) k závěru, že obviněný způsobil poškozené společnosti škodu ve výši téměř 2 000 000 Kč. Orgány činné v trestním řízení se podle názoru obviněného navíc nikdy nezabývaly otázkou, zda jeho jednání naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu §209 tr. zákoníku, a předchozí úvahy soudů o možném spáchání tohoto trestného činu nebyly konkrétní a neměly žádnou relevanci. Odvolací soud nad rámec popisu skutku a všech dosud použitých úvah dotvořil skutkové konstrukce tak, aby bylo možné obviněného uznat vinným tímto trestným činem. Zároveň obviněný upozornil na nekonstantní rozhodování odvolacího soudu, který ve svém usnesení ze dne 14. 5. 2019, č. j. 2 To 23/2019-945, mj. konstatoval, že rozsah dokazování, hodnocení důkazů, a tedy závěry vyplývající z provedeného dokazování, popis skutku a zvolená právní kvalifikace jsou učiněny správně a další dokazování ukončuje, a nyní dospěl k závěru, že ani popis skutku, ani hodnocení důkazů, tedy závěry vyplývající z provedeného dokazování, a ani zvolená právní kvalifikace nemohou obstát a musí se změnit.
12. Podle obviněného tak postupoval odvolací soud v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius , když bez opory v textu popisu skutku doplnil tento popis svým novým výkladem o znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a dosud provedené důkazy odvolací soud nově zhodnotil tak, že potvrzují naplnění znaků skutkové podstaty zmíněného trestného činu, přestože nezopakoval dokazování a ani ho nedoplnil. Změna učiněná v rozsudku odvolacího soudu týkající se především otázky omylu a způsobené škody je nepřípustná, neboť k ní došlo v neprospěch obviněného. Obviněný přitom odkázal na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 9 To 634/2005, podle kterého nelze v novém řízení rozšiřovat skutková zjištění v popisu skutku o okolnosti zakládající znaky skutkové podstaty trestného činu dříve nepopsané, pokud byl odsuzující rozsudek zrušen jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného. Takový postup by totiž byl porušením zásady uvedené v §265s odst. 2 tr. řádu. Obviněný argumentoval také rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 5 Tz 57/98, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 741/2013, podle kterých zásada zákazu reformationis in peius nepřipouští žádnou změnu v neprospěch obviněného, přičemž za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného se považuje taková změna, která zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká. Změna k horšímu se může projevit mimo jiné ve skutkových zjištěních či v použité právní kvalifikaci.
13. Odvolací soud se podle obviněného nezabýval ani jeho námitkami, že použití ustanovení §209 odst. 1 tr. zákoníku pro něj není výhodné také proto, že umožňuje uložení více druhů trestů než ustanovení §255 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný spatřuje pochybení odvolacího soudu i v tom, že nezohlednil zásadu zákazu reformationis in peius ani z hlediska vyjádření obviněného ze dne 13. 7. 2021, podle něhož nový výrok o vině trestným činem podvodu bude pociťovat úkorně a jako zhoršení svého postavení. Tím odvolací soud porušil práva obviněného, protože nerespektoval závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, podle kterých je nutné zákaz reformationis in peius pojímat co nejšířeji, přičemž posledním arbitrem toho, co je či není k jeho prospěchu, by měl být obviněný, nikoli soud.
14. Dále obviněný zopakoval skutkové okolnosti, na jejichž základě nelze dojít k závěru o možnosti užití §209 odst. 1 tr. zákoníku. Jak v této souvislosti obviněný zdůraznil, mezi obchodními společnostmi A., a M., nebyla uzavřena žádná rámcová písemná smlouva, a každou objednávku je tedy nutné hodnotit jako návrh na uzavření samostatné smlouvy. Z hlediska občanského práva nebyly dané smlouvy uzavřeny platně z důvodu chybějícího projevu vůle obou smluvních stran, nedocházelo ani k ujednání o ceně a nebylo prokázáno, že by obviněný zmíněné zboží od obchodní společnosti M., v období od 30. 8. 2013 do 27. 11. 2013 objednal, převzal a sjednal jeho cenu. Odvolací soud navíc neprovedl ani nezopakoval žádný z důkazů navrhovaných obviněným, které by prokázaly, že skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku nemohla být naplněna. Podle názoru obviněného jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s jejich právním hodnocením, které proto nemůže obstát, a obviněný zde poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1572/2008. S odkazem na rozšíření dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu od 1. 1. 2022 pak obviněný dodal, že bude-li Nejvyšší soud rozhodovat po této změně, budou přípustné i argumenty ohledně skutkového stavu věci. S tímto závěrem ještě odkázal na některá skutková zjištění, která jsou podle něj nesporná, nicméně odvolací soud se jimi vůbec nezabýval.
15. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 2 To 23/2019, a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání.
III. Vyjádření k dovolání
16. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného R. Ch. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru nejsou námitky obviněného důvodné.
17. Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí (pod bodem 22. odůvodnění usnesení ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 5 Tdo 194/2021) konstatoval, že obviněný jednal v podstatě s tzv. podvodným úmyslem, a upřesnil, v čem spočíval. Jak vyplynulo z popisu skutkových okolností, obviněný jednal v úmyslu odebrat zboží a nezaplatit za něj, a to s ohledem na jeho postavení v poškozené obchodní společnosti, z něhož vyplynula i jeho dokonalá znalost podnikatelského prostředí i postupů v obou obchodních společnostech v rámci jejich dosavadní spolupráce, založené na zcela legitimním očekávání poškozené obchodní společnosti, že dostane řádně zaplaceno za dodané zboží. Jde-li o námitku obviněného ohledně neexistence písemné rámcové smlouvy mezi oběma obchodními společnostmi, odkázala státní zástupkyně na vyjádření k předchozímu dovolání obviněného ze dne 20. 11. 2019, protože není důvod ke změně stanoviska zde vysloveného. Podle tohoto vyjádření jednotlivé objednávky učiněné prostřednictvím systému Helios je možné považovat za učiněné na smluvním podkladě ve smyslu občanského zákoníku. Odvolací soud vycházel ze shodného popisu již dříve zjištěných skutkových okolností ve vztahu ke způsobení škody a ve spojení s obohacením jiného, aniž by byly tyto okolnosti jakkoliv upravovány v neprospěch obviněného. V reakci na námitku obviněného o tom, že podle usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 2 To 23/2019, nelze objektivně kvantifikovat prospěch získaný jeho jednáním, státní zástupkyně připomněla, že škoda jím způsobená nebyla zákonným znakem tehdy uvažované skutkové podstaty trestného činu podle §255 odst. 2, 3 tr. zákoníku.
18. Námitku obviněného týkající se porušení zásady zákazu reformationis in peius považuje státní zástupkyně s poukazem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu za odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [nyní jde o §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu] vzhledem k možným hmotně právním důsledkům jejího nedodržení. K jejímu porušení však v projednávaném případě nedošlo, neboť zjištěný skutkový stav by odpovídal právní kvalifikaci trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nicméně právě z důvodu užití zásady zákazu reformationis in peius ho mohl odvolací soud posoudit pouze jako podvodné jednání v základní skutkové podstatě podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Postavení obviněného nemůže být jakkoliv ovlivněno ani s ohledem na širší okruh trestů v posledně zmíněném ustanovení, protože uložení trestu propadnutí věci mu pro nesplnění podmínky uvedené v §70 odst. 3 tr. zákoníku nikdy reálně nehrozilo. Navíc mu byl podle §209 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §67 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen jako samostatný trest peněžitý trest v mírnější výměře než v případě původního odsuzujícího rozsudku ve spojení s tehdejší právní kvalifikací jeho jednání podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, navíc při použití §2 odst. 1 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., tedy již bez navazujícího výroku o uložení náhradního trestu odnětí svobody ve smyslu §69 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném ke dni 12. 8. 2017, kdy byl vydán původní odsuzující rozsudek.
19. Z výše uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky k podání dovolání. Obviněný R. Ch. opřel své dovolání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu [ve znění účinném do 31. 12. 2021; nyní jde o §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. řádu].
21. K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [nyní jde o §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu] Nejvyšší soud připomíná, že je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [nyní jde o §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu], je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
22. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu [nyní jde o §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu], ten může být naplněn ve dvou variantách. Podle první z nich jde o případy, v nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Druhá varianta je určena k nápravě vady spočívající v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu [nyní v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu], přesto soud rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Obviněný uplatnil druhou z uvedených variant, když podle jeho názoru napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, který trpí vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [nyní jde o §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu].
b) K uplatněným námitkám obviněného
23. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uplatněných obviněným, ani pod jiné dovolací důvody podle §265b tr. řádu a zčásti není jeho dovolání přípustné, protože napadá právní závěry vyslovené v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání obviněného (v usnesení ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 5 Tdo 194/2021), které byly závazné i pro odvolací soud v případě nyní napadeného rozhodnutí a jsou závazné i pro Nejvyšší soud.
24. Dovolací námitky obviněného proti učiněné právní kvalifikaci skutku jsou jen opakováním jeho argumentů a námitek z předchozího odvolacího a dovolacího řízení. Obviněný sice v nyní projednávaném dovolání formálně napadá rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 2 To 23/2019, nicméně tento soud byl při svém rozhodování povinen postupovat v souladu s ustanovením §265s odst. 1 tr. řádu, byl tedy vázán právním názorem Nejvyššího soudu ohledně právní kvalifikace posuzovaného skutku. Svou argumentací tak obviněný v podstatě brojí proti zrušujícímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde byl zaujat jednoznačný názor o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, a to v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1762/20. Částečně přitom obviněný vychází ze své verze skutkových zjištění, zejména jde-li o popis skutku, kde jsou vyjádřeny všechny zákonné znaky trestného činu podvodu. V této části proto Nejvyšší soud posoudil dovolání obviněného jako nepřípustné, neboť ve své podstatě směřuje proti předchozímu rozhodnutí o dovolání, proti němuž není (další) dovolání ve smyslu §265a tr. řádu přípustné.
25. Mimo dovolací důvody je rovněž tvrzení obviněného o porušení zákazu reformationis in peius . Jde o princip zákazu změny k horšímu, jenž vyjadřuje požadavek, aby v trestním řízení nedocházelo ke zhoršení postavení osoby, která podala opravný prostředek nebo v jejíž prospěch byl opravný prostředek podán jinou k tomu oprávněnou osobou. Zmíněný zákaz je nutno dodržet jak v opravném řízení, tak v řízení následujícím po zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení či přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí. Předpokladem k uplatnění takového zákazu je to, že opravný prostředek byl podán výhradně ve prospěch této osoby. V nyní projednávané trestní věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zákaz reformationis in peius nebyl v napadeném rozsudku porušen. Vrchní soud v Olomouci rozhodl zcela v mezích kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 5 Tdo 194/2021, v němž byl zákaz reformationis in peius zohledněn (viz bod 22. odůvodnění citovaného rozhodnutí). Obviněný byl nejdříve uznán vinným trestným činem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, a poté byl jím spáchaný skutek překvalifikován na trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž trestný čin podle §255 odst. 2 tr. zákoníku (nyní podle §255a tr. zákoníku) je ve vztahu speciality k obecnému trestnému činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Navíc u obviněného bylo právě s ohledem na zákaz reformationis in peius shledáno naplnění znaků jen základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli též znak kvalifikované skutkové podstaty podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, který by jinak byl rovněž naplněn, ale použití této vyšší trestní sazby neumožňoval právě zákaz reformationis in peius , který zde byl plně respektován. Porušení zákazu reformationis in peius nelze dovodit ani z hlediska trestní sankce, když nově uložený peněžitý trest byl obviněnému stanoven ve výši 195 000 Kč, tedy o 5 000 Kč nižší než v původním rozhodnutí. Obviněnému byl navíc tento trest uložen již bez navazujícího výroku o uložení náhradního trestu odnětí svobody ve smyslu §69 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném ke dni 30. 9. 2020, a to s ohledem na ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, protože byla respektována novela provedená zákonem č. 333/2020 Sb.
26. Z objektivního ani subjektivního hlediska nelze v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu dovodit změnu v neprospěch obviněného. Toto rozhodnutí bylo učiněno při nezměněném popisu skutku (až na minimální formulační změny spočívající jen ve vynechání několika málo výrazů) a za nezměněných skutkových zjištění, a to v souladu s dřívějším kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu. Zákaz reformationis in peius byl zohledněn i při rozhodování odvolacího soudu o odvolání státního zástupce a poškozené obchodní společnosti, jakož i v případě výroku, kterým byla tato poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
27. Z judikatury Nejvyššího soudu sice vyplývá, že námitka porušení zákazu reformationis in peius může v některých případech odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [nyní jde o §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu], protože porušení tohoto zákazu může mít hmotně právní důsledky, pokud se projeví např. v nepřípustné přísnější právní kvalifikaci skutku nebo v uložení vyššího trestu, než jaký byl možný při respektování zmíněného zákazu. V posuzovaném případě však nelze námitky obviněného podřadit pod citovaný dovolací důvod, neboť jeho výhrady zpochybňují existenci rozhodných skutkových zjištění, která odůvodňují naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž Nejvyšší soud se již v předchozím dovolacím rozhodnutí vypořádal s právní kvalifikací skutku spáchaného obviněným a odvolací soud v nyní napadeném rozhodnutí toto právní posouzení plně respektoval. Přitom – jak již bylo výše uvedeno – do popisu skutku ve svém rozsudku odvolací soud nedoplňoval nic, co by bylo v neprospěch obviněného, a navíc by toho ani nebylo třeba, protože skutek vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
28. S ohledem na rozsah, v němž bylo shledáno důvodným dřívější dovolání obviněného a v jakém byl odvolací soud povinen zabývat se věcí na podkladě předchozího kasačního dovolacího rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. měl správně právně kvalifikovat skutek obsažený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně s respektem k zákazu reformationis in peius , nepřicházelo v úvahu uplatnění nového dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb.), na který poukázal obviněný ve svém dovolání. Tento rozsah neumožňoval odvolacímu soudu, ale ani Nejvyššímu soudu při rozhodování o nyní podaném dovolání obviněného, aby mohl posuzovat, zda došlo k procesním vadám vymezeným ve stávající formulaci citovaného dovolacího důvodu. Ostatně žádné takové vady nebyly tvrzeny ani zjištěny v dřívějším řízení.
29. Také ostatní námitky obviněného R. Ch. vyhodnotil Nejvyšší soud tak, že věcně neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, jelikož jsou založeny jen na zpochybnění skutkových zjištění a výsledků provedeného dokazování před soudy nižších stupňů nebo jsou procesního charakteru. Navíc, pokud obviněný poukazoval na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu [nyní podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu] s argumentem, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, ačkoli v předchozím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [nyní podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu], jde o nesprávné tvrzení, protože odvolací soud v napadeném rozsudku nezamítl odvolání obviněného, ale shledal ho zčásti důvodným a právě z jeho podnětu zrušil rozsudek soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodl, a to zcela v intencích závazného dovolacího rozhodnutí Nejvyššího soudu a s plným respektem k zákazu reformationis in peius .
V. Závěrečné shrnutí
30. Na základě všech shora popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. Ch., i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu [nyní jde o §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. řádu], případně na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
31. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání obviněného podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu