ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.424.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 424/2022-528
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. A. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 To 110/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 18/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. A. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 3 T 18/2021, byl obviněný J. A. uznán vinným pokusem zločinu zabití podle §21 odst. 1, §141 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a státní zástupce, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 To 110/2021, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v jeho celém rozsahu a sám podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl následovně. Obviněného J. A. uznal vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu uložil podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon obviněného zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Vrchní soud dále rozhodl o nárocích poškozených a podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného.
3. Uvedené trestné činnosti se podle závěrů odvolacího soudu dopustil obviněný J. A. (zjednodušeně uvedeno) tak, že dne 23. listopadu 2020 kolem 20:20 hodin na podestě ve společných prostorách druhého patra bytového domu č. p. XY v ulici XY, okres XY, čtyřikrát bodl do dolní poloviny trupu poškozeného P. J., který tento útok přežil. K tomu došlo v návaznosti na konflikt mezi jeho synem M. A. a poškozeným P. J., který započal slovním střetem (vyvolaným M. A.) ve dveřích bytu obývaného P. J., pokračoval vzájemným strkáním rukama do těla na chodbě mezi byty a vyústil v to, že poškozený P. J. M. A. uhodil a prudce odstrčil tak, že oba dva spadli otevřenými dveřmi na práh bytu obývaného obžalovaným a M. A., kde poškozený P. J. M. A. několikrát udeřil pěstí do obličeje. Obžalovaný byl tomuto konfliktu od počátku přítomen a poté, co poškozený P. J. vstával a otáčel se od něho a od jeho ležícího syna, kuchyňským nožem s čepelí dlouhou 13 cm, který měl v tu chvíli v ruce, poškozeného P. J. postupně celkem čtyřikrát bodl do dolní poloviny trupu. Nejprve mu v nezjištěném pořadí způsobil dvěma údery vedenými střední silou bodnou ránu s vbodem vpravo na zádech při páteři ve výši desátého žebra pronikající do podkoží a bodnou ránu na zádech vpravo při páteři ve výši přechodu hrudní páteře v bederní, pronikající zádovým svalstvem a nepronikající do dutiny břišní, a následně, když se k němu poškozený otáčel čelem, mu rovněž v nezjištěném pořadí způsobil jednak úderem vedeným velkou silou bodnou ránu v pravé střední části břicha pronikající do břišní dutiny přes pobřišnici šikmo shora dolů, která vyvolala krvácení do břišní dutiny v oblasti malé pánve, a dále úderem vedeným střední silou bodnou ránu s vbodem v levém nadbřišku ve výši osmého žebra nepronikající do břišní dutiny, přičemž takto jednal s vědomím, že tímto útokem může poškozenému poranit orgány uložené v břišní dutině, především tlusté či tenké střevo, jejichž perforace by vedla k vylití obsahu střeva do břišní dutiny, k rozvoji infekce a k následnému úmrtí poškozeného a k témuž následku by vedlo i případné zasažení nitrohrudních orgánů, k čemuž díky náhodě a mírně odlišnému průběhu bodných kanálů nedošlo.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný J. A. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť podle něj jednak rozhodná skutková zjištění napadeného rozsudku, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a jednak napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel uvedl, že shledává procesní pochybení na straně odvolacího soudu, který zrušil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o vině obviněného těžším trestným činem, než kterým jej shledal vinným soud prvního stupně, aniž by dodržel ustanovení §259 odst. 3 písm. a) tr. ř.. Soud druhého stupně posoudil odlišně skutkový stav týkající se toho, od jaké doby měl být obviněný přítomen konfliktu mezi jeho synem a poškozeným, a ohledně pořadí bodných ran zasazených poškozenému. Podle názoru obviněného se odvolací soud odchýlil od skutkových závěrů soudu prvního stupně, aniž by znovu provedl pro taková skutková zjištění podstatné důkazy. Obviněný zdůraznil, že odvolací soud provedl pouze opakovaný výslech poškozeného P. J., přičemž z něj nezískal žádné nové skutečnosti, a jiné důkazy neprovedl. Obviněný tak má za to, že tím se odvolací soud dopustil zásadního procesního pochybení, jelikož tímto de facto popřel dvojinstančnost řízení, což je v rozporu s právem na spravedlivý proces zaručený Listinou základních práv a svobod. Takové pochybení je podle dovolatele za určitých okolností podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h), resp. písm. g) tr. ř., což obviněný podpořil odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Kdyby odvolací soud nepřehodnotil zjištěný skutkový stav, tak by podle obviněného jeho jednání vyhodnotil jako nutnou obranu a zprostil by jej obžaloby.
6. Dále se obviněný věnoval rozboru privilegované skutkové podstaty trestného činu zabití, především pak privilegačnímu znaku spočívajícímu v silném rozrušení ze strachu o život a zdraví svého syna, který odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) neakceptoval. Na existenci této okolnosti nemá vliv závěr o tom, zda byl přítomen konfliktu od samého počátku, kdy jeho syn napadl poškozeného, nebo zda jej začal pozorovat až v průběhu, jak podle něj uzavřel i odvolací soud. Jeho prudkou afektivní reakci u něj mohla vyvolat kulminace konfliktu, který přerostl v intenzivní fyzické napadení jeho syna poškozeným, pád jeho syna na zem a reálné přesvědčení obviněného, že je jeho syn v bezvědomí. I kdyby však byl konfliktu přítomen od počátku, mohl pouze očekávat, že se oba muži budou toliko slovně dohadovat nebo že nejvýše poškozený jeho syna odstrčí a odejde zpět do svého byt. Na místo toho poškozený syna obviněného agresivně napadl několika ranami pěstí do hlavy, srazil jej na zem, přičemž sám poškozený také upadl na zem a ocitl se tak na jeho synovi (syn ležel na zádech pod poškozeným), syn se při pádu udeřil do hlavy, což z pohledu obviněného vedlo k jeho bezvědomí. To vše se odehrálo v průběhu 7 až 10 vteřin. Takovou eskalaci konfliktu nemohl obviněný podle svého názoru očekávat. S přihlédnutím k vlastní opilosti a předchozí ztrátě svého prvního syna jednal v silném rozrušení, neboť měl strach o život svého druhého syna. Silnému rozrušení nasvědčuje i jeho defekace v průběhu konfliktu, což představuje fyziologickou reakci na prožitý stres, jak uvedl při své výpovědi v hlavním líčení i znalec PhDr. Štěpán Vymětal, Ph.D.
7. Obviněný uzavřel, že pokud odvolací soud neshledal v jeho případě naplnění všech znaků okolnosti vylučující protiprávnost spočívající v nutné obraně, pak měl správně zachovat právní kvalifikaci skutku přijatou soudem prvního stupně. Toto pochybení soudu druhého stupně lze pak zahrnout pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
8. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
9. Nejvyšší soud neobdržel do konání neveřejného zasedání vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska a vlastní dovolací námitky
10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
11. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle §265b odst. 2 tr. ř.. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly. Dovolatel své námitky opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř..
12. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
13. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo o reakci zejména na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
b) K námitkám obviněného
14. Obviněný J. A. uplatnil v zásadě dva okruhy dovolacích námitek. V prvním namítal procesní pochybení odvolacího soudu, jenž se podle obviněného odchýlil od závěrů soudu prvního stupně o skutkovém stavu, aniž by k tomu znovu provedl podstatné důkazy. Druhá část dovolacích námitek pak souvisela s právním posouzením skutku - jednak znaku privilegované skutkové podstaty trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, spočívajícího ve spáchání činu „v silném rozrušení ze strachu a úleku“, jednak v posouzení jeho jednání jako oprávněného z důvodu nutné obrany.
15. Jak bylo uvedeno shora, dovolací soud zásadně není povolán k přezkumu procesních postupů odvolacího soudu (potažmo dalších orgánů činných v trestním řízení), nejde-li o specificky označené zmateční důvody rozvedené zejména v §265b odst. 1 písm. a) až f), l) a m) tr. ř., resp. též §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve shora uvedených mezích. Proto i námitku obviněného údajného procesního pochybení soudu druhého stupně v podobě nerespektování ustanovení §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. je třeba posuzovat shora uvedenou optikou. V této věci ovšem nešlo o zjevnou svévoli odvolacího soudu při utváření skutkových zjištění, kdy by odvolací soud, aniž by pro to měl oporu v dokazování před ním provedeným, zcela změnil zásadní skutková zjištění v návaznosti na prosté přehodnocení důkazů, které sám neprovedl, popř. by k takovému přehodnocení donutil soud prvního stupně (viz k tomu z poslední doby zejména plenární nález Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 110/20, popř. nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Považuje-li odvolací soud skutkový stav zjištěný nalézacím soudem za úplný, avšak jím provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže po zrušení rozsudku nalézacího soudu rozhodnout odsuzujícím rozsudkem sám, ledaže by „přehodnocené“ důkazy provedl v rámci veřejného zasedání (tak např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13).
16. V daném případě se měl uvedené teze odvolací soud na paměti a také se jimi řídil. Nutno k tomu připomenout, že první rozsudek soudu prvního stupně (viz č.l. 367 a násl. trestního spisu) odvolací soud zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí (viz č. l. 403 a násl. trestního spisu) s tím, že soud prvního stupně má napravit vady, jichž se při svém prvním rozhodnutí dopustil. Tyto vady spočívaly zejména v tom, že opomněl vyhodnotit některé z provedených důkazů (výpovědi svědků J., Ch. a K., a to i vzhledem k tomu, co vypovídali v přípravném řízení), které odvolací soud považoval za stěžejní, a to zejména pro prokázání okolnosti, zda byl obviněný přítomen celému konfliktu mezi jeho synem a poškozeným či nikoli, což se mělo projevit i v závěru, zda mohl svého syna považovat za oběť daného konfliktu či naopak za jeho původce (iniciátora). Protože odvolací soud měl i po druhém rozhodnutí soudu prvního stupně (č. l. 424 a násl. trestního spisu) pochybnosti o správnosti skutkových závěrů, předvolal k veřejnému zasedání konanému o odvoláních státního zástupce a obviněného a v něm vyslechl nejdůležitějšího svědka, a sice poškozeného P. J. (viz č. l. 465 a násl. trestního spisu). Jeho výpověď pak ve spojitosti i s dalšími důkazy vyplývajícími z důkazních prostředků provedených před soudem prvního stupně vyhodnotil jako věrohodnou a pravdivou, což jej vedlo k závěru, že obviněný byl konfliktu přítomen od jeho samého počátku, tj. od okamžiku, kdy poškozený v reakci na ťukání (či bouchání) syna obviněného otevřel dveře. Odvolací soud tak hodnotil především ten důkaz, který vyplýval z důkazního prostředku, jenž byl proveden před ním. Přitom není ani pravdou, že by jím učiněný závěr, že obviněný byl tomuto konfliktu od počátku přítomen, z tohoto důkazu (důkazního prostředku) nevyplýval, naopak, to poškozený jako svědek potvrdil zcela jednoznačně již svou první odpovědí. Stejně tak závěry o pořadí a zacílení jednotlivých bodnutí z této jeho výpovědi vyplývá.
17. Není tak pravdou, jak obviněný namítal, že by odvolací soud pochybil a nepostupoval v souladu s trestním řádem interpretovaným ústavně konformním způsobem, tedy že by měnil skutkové závěry soudu prvního stupně na základě jiného hodnocení důkazů, které sám neprovedl, resp. aniž by z jím provedených důkazů takové závěry vyplývaly (a byly tak ve zjevném rozporu se skutečným obsahem provedeného důkazu). Nejvyšší soud proto v postupu odvolacího soudu neshledal vytýkané pochybení. Vrchní soud v Praze překvalifikoval skutek na základě postupu souladného s ustanoveními §259 odst. 3 písm. a) a §263 odst. 6, 7 tr. ř., a na základě důkazu vyplývajícího důkazního prostředku před ním provedeného (a to výslechem svědka P. J.) dospěl oproti soudu prvního stupně k mírně odlišným skutkovým závěrům, což pak promítl do vlastních právních závěrů ve smyslu odlišné právní kvalifikace činu obviněného, což v odůvodnění svého rozsudku také logicky vysvětlil. Tímto postupem odvolacího soudu tak ani podle Nejvyššího soudu nedošlo k porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
18. Další námitky obviněného lze v zásadě podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jimi dovolatel zpochybnil právní kvalifikaci skutku užitou odvolacím soudem. Vyjádřil své přesvědčení, že jeho jednání mělo být buď zcela beztrestné z důvodu absence protiprávnosti, protože jednal za podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, anebo měl být skutek právně posouzen jako pokus zvlášť závažného zločinu zabití podle §21 odst. 1, §141 odst. 1 tr. zákoníku, jak to posoudil soud prvního stupně.
19. Bylo již zmíněno, že odvolací soud ve veřejném zasedání provedl opětovný výslech poškozeného P. J. Na základě tohoto opakovaně provedeného důkazního prostředku, který odvolací soud mohl hodnotit, a ve spojitosti s důkazy dalšími, opatřenými soudem prvního stupně, dospěl odvolací soud k mírně odlišnému závěru o průběhu skutkového děje v tom ohledu, že obviněný byl po celou dobu přítomen konfliktu mezi jeho synem a poškozeným P. J. Nebylo proto podle něj důvodu aplikovat v tomto ohledu princip in dubio pro reo , jak to učinil soud prvního stupně. Při uvedeném skutkovém závěru důvodně dospěl odvolací soud k tomu, že obviněný si byl dobře vědom, že jeho syn, na jehož podporu později vystoupil, byl útočníkem a poškozený obráncem, neboť pro toto rozdělení je určující iniciativa na samém počátku konfliktu. Jednání obránce je v souladu s právem, jednání útočníka nikoli, nutná obrana proti jednání v nutné obraně není přípustná (viz např. rozhodnutí pod č. 9/2017 Sb. rozh. tr.), naopak další osoba přistoupivší na podporu útočníka se sama stává útočníkem. Obviněný tedy v okamžiku, kdy obrana obránce byla úspěšná a kdy obránce s odvracením útoku ustal, vystoupil na podporu svého syna, tj. přidal se na stranu útočníka, a proto již jen z tohoto důvodu nemohlo jít o nutnou obranu (resp. o tzv. pomoc v nutné obraně v podobě pomoci obránci). Role, kdo je obráncem a kdo útočníkem, jsou rozděleny na samém počátku konfliktu.
20. Soud druhého stupně upravil skutkový stav nejen v tom směru, že obviněný byl přítomen celému konfliktu, který vyprovokoval jeho syn M. A., o čemž nepochyboval ani soud prvního stupně, ale též v pořadí a způsobu vedení jednotlivých bodných ran. První dvě rány nožem obviněný směřoval do zad poškozeného ještě v době, kdy poškozený byl na zemi, avšak už se zvedal (tak to vypovídal nejen poškozený, ale i svědek F. Ch.). Tyto skutkové závěry ze získaných důkazů plynoucích z provedených důkazních prostředků vyplývají, nejsou s nimi v žádném, natožpak zjevném (extrémním) rozporu.
21. Obviněný tedy vystoupil na podporu původního útočníka, který se dostal do defenzivy, a to v době, kdy poškozený s obranou, která byla úspěšná a odvrátila hrozící útok, ustal. V tento okamžik přistoupil obviněný a dovršil tak útok na poškozeného, a to dokonce za užít nožem, kterým způsobil poškozenému v úmyslu mu způsobit smrt čtyři bodné či bodnořezné rány bezprostředně ohrožující život poškozeného. Tyto skutkové závěry pak našly i podle Nejvyššího soudu správný odraz ve vhodně zvolené právní kvalifikaci posuzovaného jednání jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 tr. zákoníku.
22. Zločinu vraždy se podle §140 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Jde o nejobecnější variantu trestného úmyslného usmrcení, o základní skutkovou podstatu, podle níž by se mělo postupovat, není-li zvláštních důvodů naplňujících některé z privilegačních či kvalifikačních znaků odůvodňujících jiný postup. Obviněný se domáhal posouzení činu jako zvlášť závažného zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Jde tak o případ úmyslného usmrcení privilegovaný z důvodu některého z uvedených afektivních stavů. I strach či úlek, jichž se dovolával obviněný a v čemž mu předtím dal za pravdu soud prvního stupně, musí (spolu se zmatkem) splňovat parametr „omluvitelného hnutí“ mysli, neboť jde jen o příklady takového hnutí mysli vytčené před obecnou definici (srov. spojení „nebo jiné“).
23. Odvolací soud se otázkou právního posouzení jednání obviněného zabýval (srov. bod 30 na str. 8 jeho rozsudku) a vzhledem k vlastním, shora nastíněným skutkovým závěrům dovodil, že není důvod aplikovat privilegovanou skutkovou podstatu trestného činu zabití, jak to učinil soud prvního stupně. Obviněný se totiž přidal na stranu útočníka a napadl obránce, a to navíc v době, kdy již celý konflikt skončil, protože obránce byl se svou obranou úspěšný a úspěšně odvrátil hrozící útok, dokonce ani neeskaloval obranu, která nepřešla ve mstu, nedošlo k excesu extenzivnímu z mezí nutné obrany (ta byla využita jen po dobu hrozby a trvání útoku), ani k excesu intenzivnímu (nešlo o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku), jednání obránce (poškozeného P. J.) nebylo shledáno v rozporu s právem. Obránce tak podpořil útočníka, pokračoval v jím zamýšleném a započatém útoku. V takovém případě však ani případný strach o synovo bezpečí (i kdyby to takto obviněný vnímal, byť objektivně aktivní obrana ze strany poškozeného ustala), nemůže jej jakkoliv omlouvat a privilegovat jeho jednání. Stav silného rozrušení ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se obviněný dovolával, musí vyplývat z „omluvitelného hnutí mysli“, jak bylo vysvětleno výše, tedy pachatel by musel proti životu poškozeného útočit z pohnutek či pod vlivem emocí do jisté míry ospravedlnitelných a z pohledu třetího pochopitelných - k tzv. ospravedlnitelnému afektu např. Hořák, J. Vyprovokované zabití v německém trestním právu. Kriminalistika, roč. 41, 2008, č. 4, s. 253 – 275.
24. Obecně lze konstatovat, že úmyslné usmrcení je často spojováno se spácháním deliktu v afektu (tzv. teorie afektdeliktu ). Zároveň je potřeba zdůraznit, že nelze privilegovat veškeré kriminální jednání v afektu. Valná většina úmyslných usmrcení je totiž spojována s afektem, kdy u pachatelů dojde k určitému zvýšení emoční hladiny před spácháním činu nebo v době jeho spáchání. Nutno zdůraznit, že okolnost, jež vyvolala u obviněného afekt, musí být mimořádná, resp. objektivně omluvitelná (ospravedlnitelná). Zásadně by mělo jít o chování pachatele, které nevyvolal, nevyprovokoval sám obviněný. „Pochopení pro lidskou slabost pod tlakem mimořádně stresující či vyhrocené konfliktní situace obvykle končí tam, kde pachatel takovou situaci sám svým zavrženíhodným chováním vyvolal“, tzv. předzavinění – více k tomu viz Hořák, J. Úmyslná usmrcení v afektu (část I.). Trestní právo, 2008, č. 10, str. 5-22.
25. V předmětné věci byl obviněný spraven o tom, že jeho syn vyprovokoval konflikt s poškozeným, sám obviněný proti němu nijak aktivně nezasahoval, pouze nedůrazně žádal svého syna, aby toho nechal a šel domů. Když se poškozený ubránil napadení a jeho obrana už ustala, na něj naopak obviněný zaútočil nožem, tedy rozhodl se pokračovat v útoku svého syna, a to navíc v době, kdy konflikt nijak neeskaloval. Lze proto s odvolacím soudem souhlasit, pokud nedovodil uvedenou mimořádnou situaci, kdy by mělo zvýšené emoční vypětí obviněnému prospívat a jeho jednání jako omluvitelné privilegovat. Správně proto použil obecnou základní skutkovou podstatu úmyslného usmrcení, která by pro úmyslná usmrcení měla být výchozí (základní) variantou. Další okolnosti činu a osoby pachatele spolu s možnostmi jeho nápravy pak odvolací soud adresně a adekvátně zohlednil při ukládání trestu. Proto také ukládal obviněnému trest odnětí svobody v trvání 7 let, tedy ve výměře neodpovídající zákonné trestní sazbě uvedené v §140 odst. 1 tr. zákoníku, která činí 10 až 18 let, neboť využil ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a snížil trest odnětí svobody hluboko pod dolní hranici zákonné trestní sazby.
26. Lze tak konstatovat, že odvolací soud nepochybil, pokud jednání obviněného posoudil jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 tr. zákoníku.
IV. Závěrečné shrnutí
27. Protože obviněným uplatněné námitky v jím podaném dovolání byly shledány zčásti neodpovídající uplatněným ani jiným dovolacím důvodům, zčásti zjevně neopodstatněnými Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného J. A. jako zjevně neopodstatněné, aniž by podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř..
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu