ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.535.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 535/2022
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2022 o dovolání, které podala obviněná Z. D. , rozená N., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 13 To 53/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 74/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné Z. D. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněná Z. D. byla rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 38 T 74/2021, uznána vinnou pod bodem I. přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), pod bodem II. přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem III. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem IV. přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to jí byl podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené S. F. částku 564 380 Kč, poškozené obchodní společnosti A. S., částku 226 000 Kč a poškozenému Z. S. částku 29 760 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená S. F. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti uvedenému rozsudku podala obviněná Z. D. odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 13 To 53/2022, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
3. Skutky, jimiž byla obviněná uznána vinnou, jsou podrobně popsány v rozhodnutích soudů prvního i druhého stupně, jsou tudíž procesním stranám známy, proto lze ohledně nich plně odkázat na rozhodnutí soudů bez nutnosti jejich opakování.
II. Dovolání obviněné
4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze podala obviněná Z. D. dne 28. 4. 2022 dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., s tím, že odvolání obviněné bylo zamítnuto, ačkoli byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Pod tento dovolací důvod obviněná podřadila i výhradu tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
5. Obviněná nejprve konstatovala, že se odvolací soud řádně nevypořádal s jejími námitkami, které směřovala proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Z výpovědi poškozené S. F. vyplynulo, že peníze mizely z jejího účtu i poté, co došlo v lednu 2019 ke změně hesla, které neměla obviněná k dispozici, nemohla proto bez jeho znalosti bankovní operace provádět. Tvrzení odvolacího soudu, že bylo možné peněžní prostředky na účtu spravovat pomocí tzv. smartbankingu, přičemž bylo doloženo, že chytrým telefonem, který mohl ovládat bankovní účet, disponovala právě obviněná, je podle ní pouze domněnkou. Podle obviněné existuje možnost, že i od ledna 2019 prováděla platby ona, avšak není vyloučeno, že tomu tak nebylo, neboť z provedených důkazů nevyplynulo, že by veškeré platby byly provedeny prostřednictvím tzv. smartbankingu. Obviněná má za to, že jí nelze klást za vinu ani provedení všech bankovních operací na účtu poškozené od prosince 2016 do prosince 2019 pouze na základě toho, že u některých z těchto plateb k tomu došlo. Soud zcela rezignoval na zjištění, zda se z každé IP adresy, z níž byla platba realizována, připojila právě obviněná, nikoli jiná osoba. Soudy v tomto ohledu učinily skutkový závěr na základě zobecnění některých důkazů, aniž by u každé jednotlivé platby prokázaly, že ji skutečně provedla obviněná. Tím došlo k porušení procesní zásady „in dubio pro reo“ .
6. Obviněná poukázala na to, že již v předchozím řízení namítala rozporná zjištění ohledně dluhu u obchodní společnosti Home Credit, a. s., která disponovala telefonním číslem poškozené S. F. Kdyby obviněná úvěr zařizovala bez vědomí poškozené, obchodní společnost Home Credit, a. s., by na ni nemohla mít telefonický kontakt. Soudy nižších stupňů tento rozpor žádným způsobem nevysvětlily. Soud prvního stupně uvedl, že v případě obchodní společnosti Zaplo Finance, s. r. o., bylo reálné telefonní číslo a e-mailová adresa poškozené zadány až při vymáhání pohledávky. I v tomto směru se soudy obou stupňů dopustily zobecnění, pokud bez dalšího dovodily, že nastala stejná situace ve vztahu k úvěru od obchodní společnosti Home Credit, a. s., a učinily tak opět v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“ .
7. Obviněná dále zpochybnila odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně týkající se úvěru u obchodní společnosti Cofidis, s. r. o., k němuž byla vydána kreditní karta. Tu měla aktivovat sice poškozená, nicméně soud tvrdí, že k aktivaci došlo telefonicky a ze zvukového záznamu volajícího vyplynulo, že hlas patří osobě mladšího věku a dovodil, že nešlo o poškozenou, ale že touto osobou byla právě obviněná. Obviněná uvedla, že si nevzpomíná, že by byl v průběhu hlavního líčení přehráván jakýkoli zvukový záznam, a i kdyby hlas na nahrávce nepatřil poškozené, neznamená to, že jde právě o hlas obviněné. K takovému závěru by bylo třeba vypracování znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická audioexpertiza, který nebyl opatřen. Přestože v odvolání obviněná poukazovala na uvedené rozpory, odvolací soud se k nim vůbec nevyjádřil. Znovu pak obviněná vytýkala část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž soud vycházel z vědomí poškozené o úvěru na pořízení televizoru, nikoli však o existenci kreditní karty k němu. Ze smluvního ujednání, které si poškozená mohla přečíst, by se o kartě nepochybně dozvěděla. Podle obviněné zůstaly ohledně některých bankovních převodů a úvěrových smluv značné nejasnosti, proto by při dodržení zásady in dubio pro reo neměla být za ně odsouzena.
8. V další části svého dovolání obviněná označila za vadný výrok o náhradě škody. Podle jejího přesvědčení soudy nerozhodly správně, neboť z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pokud probíhá insolvenční řízení a účinky rozhodnutí o úpadku trvají i v době trestního, resp. adhezního řízení, je třeba dodržet ustanovení §140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“). Citované ustanovení neumožňuje učinit rozhodnutí o nároku na náhradu škody podle §228 tr. ř., ale je nutné poškozeného v plném rozsahu odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. ř. Obviněná v této souvislosti poukázala na to, že dne 10. 6. 2020 bylo usnesením Městského soudu v Praze, č. j. MSPH 89 INS 25321/2019-A-18, rozhodnuto o jejím úpadku. V trestním oznámení ze dne 10. 1. 2020 byla již podrobně vyčíslena údajná škoda, tudíž poškozená S. F. její výši znala již půl roku před vydáním rozhodnutí o úpadku a měla další dva měsíce na to, aby svou pohledávku přihlásila do insolvenčního řízení. Nárok na náhradu škody totiž nezakládá rozhodnutí soudu v adhezním řízení, nýbrž samotné jednání, kterým měla být škoda způsobena. Totéž platí o škodě, kterou měla obviněná způsobit Z. S., který navíc v přípravném řízení podle záznamu o podání vysvětlení sdělil policejnímu orgánu, že mu obviněná nic nedluží, a v průběhu hlavního líčení vypověděl opak. Obviněná rovněž zpochybnila závěr soudu prvního stupně, že podle svědka Z. S. nebyly platby potvrzovány prostřednictvím SMS zpráv a přístup do internetového bankovnictví byl zajištěn prostřednictvím čipové karty, ačkoli tento svědek tímto způsobem jednoznačně nevypovídal.
9. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a vrátil věc „nižším soudům k dalšímu projednání“, aniž by tedy současně navrhla zrušení rozsudku soudu prvního stupně a označila tak konkrétní ze soudů obou stupňů, u něhož má být věc znovu projednána a rozhodnuta.
III. Vyjádření k dovolání
10. K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který námitky obviněné posoudil jako neopodstatněné.
11. Podle státního zástupce obviněná primárně vyjadřovala nesouhlas se způsobem, kterým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, a jaká skutková zjištění z těchto důkazů vyvodily. Státní zástupce připomněl, že Nejvyšší soud může do oblasti dokazování a skutkových zjištění zasáhnout pouze v případech uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V posuzované věci by se tak mohlo stát v případě zjevného rozporu mezi rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. K tomu však dochází v situaci, kdy skutková zjištění soudů nemají v důkazech obsahový podklad, případně pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud nevyplývají z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. O žádný z uvedených případů však v posuzované věci nešlo, soudy naopak postupovaly v souladu s pravidly uvedenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Výpovědi svědků S. F., M. D. a Z. S. nestojí osamoceně, ale korespondují si navzájem a odpovídají také dalším provedeným důkazům. Učiněná skutková zjištění soudů tak mají v provedených důkazech svůj podklad.
12. Obviněná podle státního zástupce nepřednesla žádnou námitku, kterou by bylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nevytkla žádnou vadu, která by směřovala proti nesprávnému právnímu posouzení skutku. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, výtku nerespektování ustanovení §140b insolvenčního zákona nelze podřadit pod uvedený, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod.
13. Přes uvedené shrnutí povahy dovolacích výhrad obviněné státní zástupce ve svém vyjádření nenavrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy jako podané z jiného než zákonného důvodu, nýbrž podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
15. Dovolání patří mezi mimořádné opravné prostředky a na rozdíl od odvolání je nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. l, 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněná uplatnila v jeho druhé variantě, která je určena k nápravy vady spočívající v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., podle obviněné šlo o důvod pod písm. h) citovaného ustanovení, přesto soud druhého stupně rozhodl o zamítnutí jejího odvolání. Obviněná současně vyjádřila přesvědčení, že v posuzované věci existují extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, avšak neoznačila další konkrétní dovolací důvod. Taková formulace slovního vyjádření však neodpovídá ani dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který může být naplněn mimo jiné tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Vzhledem k povaze konkrétních námitek obviněné, které směřují výlučně proti způsobu hodnocení ve věci provedených důkazů soudy prvního a druhého stupně, se Nejvyšší soud stručně vyjádří i k případnému nesouladu mezi obsahem výsledku dokazování a soudy zjištěným skutkem na podkladě v dovolání výslovně označených důvodů.
17. K dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno obecně uvést, že tento je dán za situace, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotně právních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Uvedený dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K námitkám obviněné
18. Obviněná Z. D. ve svém dovolání uplatnila námitky, které jsou z velké části pouhým opakováním její dosavadní obhajoby, se kterou se soudy prvního i druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě a v souladu s principy formální logiky vypořádaly a vysvětlily, na podkladě jakých provedených důkazů dospěly k závěru o vině obviněné. V průběhu trestního řízení proti obviněné nedošlo k porušení žádné ze základních zásad trestního řízení, jak obviněná namítala, a veškerá práva obviněné byla respektována. Především soud prvního stupně v hlavním líčení provedl dokazování za součinnosti stran v rozsahu nezbytném pro věcně správné a spravedlivé rozhodnutí ve věci, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Rovněž tento soud výsledky dokazování pečlivě vyhodnotil, přičemž se vypořádal i s obhajobou obviněné a srozumitelně vyložil, proč jí neuvěřil a na podkladě jakých důkazů ji považuje za vyvrácenou.
19. Jak již bylo naznačeno, většina dovolacích námitek představuje polemiku se skutkovými zjištěními soudů, kterým obviněná vytýká způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, neboť soud, který důkazy provedl, je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D. GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uvádí, že nejlepším způsobem pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
20. Jak je již výše uvedeno, Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovými zjištěními soudů, které ve věci rozhodovaly, pokud jejich závěry odpovídají provedenému dokazování a představují logický výsledek jejich hodnotících úvah. Soudy nižších stupňů závěr o vině obviněné učinily na základě provedených důkazů, které hodnotily v souladu s pravidly uvedenými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Při tomto hodnocení se nedopustily žádné deformace v interpretaci obsahu hodnocených důkazů, ani se neopomenuly některým pro rozhodnutí významným důkazem zabývat. Přitom rozsah provedeného dokazování odpovídá požadavkům ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů ani porušení zásady in dubio pro reo .
21. Nejvyšší soud bez ohledu na ryze procesní povahu této zásady připomíná, že se uplatňuje v procesu vyhodnocení důkazů, a to především v situacích, v nichž některé z nich vyvracejí tvrzení obžaloby, a tedy zpochybňují vinu obviněného. V posuzované věci nevyplývají z výsledků dokazování žádné významné rozpory mezi obsahem jednotlivých důkazních prostředků. Soudy prvního i druhého stupně se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně řádně a logicky zdůvodnil bodech 39. až 44. odůvodnění svého rozsudku, proč považoval za věrohodnou výpověď poškozené S. F., která je v souladu i se skutečnostmi vyplývajícími z dalších provedených důkazů, z nichž je patrno, že bankovní účty nebyly zakládány a úvěry sjednávány s vědomím poškozené, a proto naopak svědčí o vině obviněné. O extrémním rozporu, resp. zjevném nelze hovořit ani u závěru, který soud prvního stupně učinil na základě výpovědi svědka Z. S., který si nevzpomínal, zda bylo nutné potvrzení platby přes SMS kód, a uvedl, že obviněná měla přístup do internetového bankovnictví a disponovala platební kartou a čtečkou karet, přičemž po vložení karty do čtečky a zadání PIN kódu byla platba odeslána. Pokud na základě této výpovědi došel soud prvního stupně k závěru, že obviněná měla možnost samostatně provádět platby, nelze říci, že by toto skutkové zjištění bylo zcela v rozporu s výpovědí Z. S., jak se obviněná snažila prosadit. K formulaci dovolacích výhrad je dále nutné dodat, že obviněná tvrzené rozpory spatřovala v odůvodnění rozhodnutí soudů, přičemž podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
22. Obviněná dále namítla, že vůbec nemělo být rozhodnuto o vznesených nárocích poškozených na náhradu škody podle §228 tr. ř., ale tito poškození měli být odkázáni se svými nároky v plném rozsahu na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. ř., protože přiznání nároku bránila překážka současně probíhajícího insolvenčního řízení proti úpadci. Prosazovala tedy aplikaci ustanovení §140b insolvenčního zákona, který rozhodnutí podle §228 tr. ř. neumožňuje. Jak již bylo uvedeno výše, dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který má hmotněprávní povahu a nikoli povahu procesní. Uvedená námitka obviněné je však námitkou ryze procesní, která není schopna naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1197/2020, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1338/2020, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1325/2015, nebo ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 4 Tdo 624/2015).
V. Závěrečné shrnutí
23. Vzhledem k tomu, že konkrétní výhrady obviněné v jejím dovolání neodpovídají nejen uplatněným, ale ani žádným jiným dovolacím důvodů, Nejvyšší soud na podkladě obsahu trestního spisu odmítl dovolání obviněné Z. D. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud mohl tímto způsobem rozhodnout v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký