ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.544.2021.3
sp. zn. 5 Tdo 544/2021-3769
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2022 o dovolání obviněného M. P. , nar. XY, trvale bytem XY, které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 3 To 38/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 7/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. P. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný M. P. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 12. 2019, sp. zn. 53 T 7/2019, uznán vinným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku (správně mělo být označeno znění tr. zákoníku účinné do 30. 11. 2019 ), a zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku (body 1., 2. a 3. výroku o vině) spáchanými v jednočinném souběhu, dále zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod 4. výroku o vině) a zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku (bod 5. výroku o vině). Za tyto zločiny byl obviněný odsouzen podle §212 odst. 6 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Krajský soud uložil obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích a družstvech ( správně jen v obchodních korporacích ) včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace či družstva v trvání 5 roků. Stejným rozsudkem rozhodl Krajský soud v Brně také o vině a trestech spoluobviněných M. Š. a právnické osoby SVT STAV, s. r. o. V adhezním řízení krajský soud uložil obviněnému M. P. podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Finančnímu úřadu pro Kraj Vysočina částku 5 101 485,80 Kč a poškozené České republice zastoupené Ministerstvem průmyslu a obchodu částku 51 057 746 Kč.
2. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal odvolání pouze obviněný M. P. a směřoval je proti všem výrokům. Vrchní soud v Olomouci o tomto odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 3 To 38/2020, tak, že napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného M. P. ve všech výrocích a sám znovu rozhodl tak, že jej v bodech 1. až 3. výroku o vině uznal vinným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku ( ve znění účinném do 30. 11. 2019) a v bodě 4. pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 330/2020 Sb ., (dále jen „tr. zákoník“). Za to vrchní soud uložil obviněnému podle §240 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku soud dále uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích a družstvech ( správně jen v obchodních korporacích ) včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace či družstva v předmětu podnikání údržba kulturně-historických památek – realizace nových výtvarných návrhů, truhlářství, specializovaný maloobchod a maloobchod se smíšeným zbožím, zprostředkování obchodu a služeb, projektová činnost ve výstavbě, inženýrská činnost v investiční výstavbě, provádění staveb, jejich změn a odstraňování, truhlářství, podlahářství, výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a zednictví v trvání pěti roků. V adhezním řízení rozhodl Vrchní soud v Olomouci znovu tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému M. P. povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené České republice zastoupené Finančním úřadem pro Kraj Vysočina částku 5 101 485,80 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika zastoupená Ministerstvem průmyslu a obchodu odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Olomouci dále rozhodl tak, že podle §257 odst. 1 písm. c) a §223 odst. 2 tr. ř. z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastavil trestní stíhání pro skutek popsaný v bodě 5. napadeného rozsudku, jímž měl obviněný spáchat zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku.
3. Vzhledem k tomu, že skutkový stav, který se stal podkladem odsuzujícího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci je stranám trestního řízení dostatečně znám, Nejvyšší soud jen ve stručnosti připomene, že zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku ( ve znění účinném do 30. 11. 2019) obviněný M. P. spáchal podle zjištění soudů obou stupňů podrobně popsaných pod body 1. až 3. výroku o vině tím, že nejprve od října roku 2012 do konce roku 2013 jako jednatel obchodní společnosti J., (dále též ve zkratce „J.“) udílel pokyny zaměstnancům k vypracování podkladů a k následné registrační, později tzv. plné žádosti o poskytnutí dotace s názvem projektu „CENTRUM“, se znalostí závazků této obchodní společnosti nepravdivě prohlásil, že má vypořádány všechny splatné závazky vůči orgánům státní správy, tj. čestně prohlásil bezdlužnost žadatele, která byla jednou z podmínek poskytnutí dotace ze strany Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky (dále též jen „MPO“), ačkoli J. v rozhodné době dlužila označeným orgánům částku převyšující 3 miliony Kč, přičemž dne 21. 11. 2013 poskytovatel rozhodl o přidělení dotačních prostředků v maximální výši 40 799 000 Kč, které byly následně čerpány jen ze strukturálních fondů Evropské unie, poté došlo ze strany MPO k proplacení celkem 36 115 232 Kč. V období od července roku 2014 do října téhož roku obviněný rovněž jako jednatel J. udílel pokyny zaměstnancům k vypracování podkladů a následně k registrační i tzv. plné žádosti o poskytnutí dotace s názvem projektu „ROZVOJ“, opět postupoval shodně jako v předchozím projektu, nepravdivě, tedy v rozporu s faktickým stavem prohlásil bezdlužnost této obchodní společnosti a dosáhl tak rozhodnutí o poskytnutí dotační podpory ze strukturálních fondů Evropské unie ve výši 15 050 000 Kč, z čehož byla proplacena částka 14 942 514 Kč. Pod bodem 3. výroku o vině jsou popsány okolnosti doprovázející klamání poskytovatele dotačních prostředků prostřednictvím průběžného předkládání nepravdivých dokladů, faktur a skladových listů pro účely čerpání podpory v obou shora uvedených projektech, které měly osvědčit nákup strojů, zařízení a technologií, k jejichž pořízení buď vůbec nedošlo, nebo za nižší než deklarovanou cenu a mimo povinnou veřejnou soutěž, a to prostřednictvím řetězce různých obchodních společností, v nichž měla výsadní postavení dodavatele obchodní společnost D., kterou obviněný M. P. fakticky řídil a ovládal, a činil tak za přispění spoluobviněného M. Š., který měl rozhodující vliv v subjektech, jež tvořily součást obchodního řetězce, na jehož konci vždy byla J. jako kupující, konkrétní obchodní případy jsou popsány ve výroku o vině pod bodem 3. Skutkem popsaným pod bodem 4. výroku o vině odsuzujícího rozsudku vrchního soudu obviněný M. P. spáchal pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., tím, že v období od října roku 2014 do konce roku 2015 jako jednatel J. za pomoci M. Š. a právnické osoby D. v úmyslu vylákat na správci daně, Finančním úřadu v Jihlavě nadměrný odpočet z daně z přidané hodnoty a dále zkrátit daň z příjmů J. neoprávněně předstíral funkční obchodní vztahy mezi obchodními společnostmi pro legalizaci konkrétních daňových plnění vytvořených pro účely fingování nákupů strojů, zařízení, technologií a studií v rámci dotačních programů „CENTRUM“ a „ROZVOJ“, většina z obchodních subjektů však nevyvíjela podnikatelskou činnost, měla sídlo na virtuálních adresách, nevedla účetnictví a nepodávala daňová přiznání, přičemž J., byla vždy koncovým článkem předstíraných nákupů a prodejů a nárokovala daňový odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu z přijatého plnění, v důsledku čehož mohla uplatňovat osvobození od daně na výstupu a vznikl jí tak nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, nebo si snižovala svou vlastní daňovou povinnost tak, jak je podrobně popsáno v této části výroku o vině, celkem se tak obviněný pokusil vylákat výhodu na dani ve výši téměř 10 milionů Kč a zkrácením daně způsobil škodu přes 7 milionů Kč.
II. Dovolání obviněného
4. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný M. P. v zákonné lhůtě dovoláním a učinil tak prostřednictvím svého obhájce. Ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil obviněný dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále též jen „tr. ř.“). Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. o přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí. Tomuto návrhu předsedkyně senátu Nejvyššího soudu vyhověla usnesením ze dne 1. 7. 2021 a učinila tak z opatrnosti zejména s ohledem na předpoklad delšího dovolacího řízení v posuzované trestní věci. Obviněný uplatnil svůj mimořádný opravný prostředek ještě před 1. 1. 2022, kdy nabyl účinnosti zákon č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších zákonů, a některé další zákony. V důsledku této novely došlo mimo jiné k rozšíření dovolacích důvodů v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a ke změně označení stávajících důvodů zařazených pod písmenem g) a h). Nejvyšší soud sice rozhodoval o dovolání obviněného již podle nové právní úpravy, nicméně podání obviněného i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství budou v tomto usnesení reprodukována podle jejich skutečného obsahu, který reflektuje právní úpravu dovolacích důvodů platnou v době, kdy tyto úkony obviněný i státní zástupce učinili.
5. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný podřadil nejprve tvrzení o extrémním rozporu mezi skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a provedeným dokazováním, resp. podle obviněného nelze z provedených důkazů logicky vyvodit závěr o jeho vině. Podle obviněného odvolací soud nejenže nenapravil uvedené pochybení, ale v napadeném rozsudku se dostatečným způsobem nezabýval odvolacími námitkami, které se týkaly nedostatků skutkových zjištění. Poté se obviněný věnoval jednotlivým pochybením, která mají svůj původ v nesprávném vyhodnocení provedených důkazů, a to ve vztahu k oběma trestným činům, jimiž byl uznán vinným. První z vytýkaných vad směřovala proti nesprávnému posouzení zavinění, které podle názoru obviněného ani u jednoho z obou trestných činů (resp. pokusu u jednoho z nich) nemohlo mít úmyslnou formu.
6. U trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku je vyžadováno úmyslné zavinění ke všem znakům objektivní stránky, to znamená nejen k užití nepravdivých, nesprávných nebo neúplných dokladů či údajů, ale i k tomu, že v důsledku jednání obviněného nastává reálná možnost nesprávného použití či zadržování finančních prostředků Evropské unie, nebo majetku z nich pořízeného či možnost zmenšení takových prostředků. Obviněnému však nebylo prokázáno, že věděl o existenci dlužných částek obchodní společnosti J., vůči orgánům veřejné správy a dalším subjektům, ani neměl znalost o tom, že by poskytovateli dotace byly předkládány nepravdivé či fiktivní údaje o nákupu strojů, zařízení a technologií, resp. o tom, že by nebyly vůbec pořízeny. Administraci žádostí o dotace prováděly poradenské společnosti, na jejich profesionalitu se obviněný spoléhal. Ačkoli zastával pozici jednatele, osobně nepodepisoval čestná prohlášení, která tvořila součást žádostí o poskytnutí dotace a byla opatřena elektronickým podpisem pověřené zaměstnankyně. Svědkyně R. F. ve své výpovědi potvrdila, že podle ustálené praxe předkládala obviněnému k podpisu jen dokumenty, u nichž byl nezbytný jeho vlastní podpis, jinak vše probíhalo předkládáním dokladů s elektronickým podpisem. Stejně vypovídala i druhá svědkyně, která nastoupila později a zpracovávala tutéž agendu. Podle obviněného tyto důkazy jasně potvrzují jeho obhajobu, podle níž on sám neměl přehled o všech informacích a dokumentech, které byly zasílány poskytovateli. Soudy obou stupňů však bez nezbytných podkladů v důkazech dospěly k opačnému zjištění, podle něhož obviněný ve své vrcholné manažerské pozici „musel mít alespoň obecný přehled o hospodaření společnosti…o jejích závazcích i pohledávkách“.
7. Obviněný sice připustil, že si mohl při výkonu svých jednatelských oprávnění počínat až nedbale, pokud příliš spoléhal na poradenskou společnost a své podřízené, rozhodně však v takovém jednání nelze spatřovat ani nepřímý úmysl uvést v žádosti o dotaci nepravdivé údaje a poškodit tím finanční zájmy Evropské unie. Taková povaha zavinění u obviněného by mohla svědčit maximálně o tzv. pravé lhostejnosti, která podle odborné literatury i soudní praxe odpovídá spíše vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 tr. zákoníku než nepřímému úmyslu.
8. Druhá z vad vytýkaných obviněným k trestnému činu podle §260 tr. zákoníku se týkala nesprávného závěru soudů o fiktivnosti nákupů strojů, zařízení a technologií, které měly být financovány z dotačních prostředků. Soudy totiž primárně vycházely z výpovědi spoluobviněného M. Š., který však dlužil obviněnému nemalé finanční částky a rovněž usiloval o postavení spolupracujícího obviněného v posuzovaném trestním řízení, tudíž jde o svědka, který měl motiv poškodit osobu M. P. Dalším důkazem, který soudy v tomto ohledu použily, byl rozporný znalecký posudek Ing. Jiřího Trávníčka. Ačkoli soudy připustily určité vady v jeho znaleckém zkoumání, pouze je bagatelizovaly s tím, že nešlo o významný důkaz, což je ale v rozporu s faktickým způsobem vyhodnocení jednotlivých důkazů soudy obou stupňů. Dále obviněný argumentoval tím, že po prohlášení konkursu dne 16. 9. 2016 byl areál obchodní společnosti J. spravován insolvenční správkyní, a obviněný proto nemohl sám nakládat s jejím majetkem. Nelze proto vykládat k jeho tíži skutečnost, že některé stroje a zařízení nebyly dohledány, stejně jako fakt, že k dodání některých zařízení došlo až poté, co byly provedeny prvotní kontroly finančního úřadu a po uplatnění nároku na nadměrný odpočet daně. Stejně tak nelze klást obviněnému za vinu případné neodvedení daně či jiné protiprávní jednání dodavatelů obchodní společnosti J. při deklarování jejich daňové povinnosti správci daně, o kterém obviněný nevěděl ani vědět nemohl. Závěr o fiktivnosti nákupů z předmětných dotačních prostředků nebyl proto obviněnému prokázán v řízení před soudy prvního i druhého stupně.
9. Skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku obviněný rovněž nemohl naplnit, neboť by tím došlo k popření zásady nemo tenetur se ipsum accusare , což soudy nesprávně učinily. V této souvislosti obviněný odkázal na současnou odbornou literaturu, z níž plyne, že vyvozování trestněprávní odpovědnosti pachatele za tento trestný čin není možné, pokud neplnění daňových povinností či naopak jejich zastírané plnění je fakticky nepřímým důsledkem jiné trestné činnosti. Pachatel by se tím totiž nepřímo nutil k oznámení své vlastní trestné činnosti, což je v rozporu s již zmíněnou zásadou zákazu donucování k doznání. Pokud by tedy jednání obviněného v souvislosti s poskytnutím dotace projektů CENTRUM a ROZVOJ ve prospěch obchodní společnosti J., skutečně naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu podle §260 tr. zákoníku, nebylo by možné následné zahrnutí finančních prostředků z poskytnuté dotace do daňových přiznání této obchodní společnosti považovat za spáchání trestného činu podle §240 tr. zákoníku, resp. by nešlo obviněného za takové nepravdivé deklarování daňové povinnosti postihovat. Jinak řečeno, pokud by J. užívala protiprávně dotace, tj. stroje, zařízení a technologie by nepořizovala, a tyto fiktivní výdaje by v přiznání k dani z přidané hodnoty nezohlednila, tím by správci daně deklarovala, že s dotačními prostředky je nakládáno v rozporu s jejich účelem. Výklad odvolacího soudu, podle něhož vyloučení spáchání daňového trestného činu by znamenalo „legalizování jiné trestné činnosti obviněného“, proto nemůže obstát.
10. Poslední výhrady obviněného podřazené dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují proti výroku o náhradě škody. Obviněný vyslovil názor, podle něhož ani jeden z obou poškozených subjektů, neuplatnil svůj nárok na náhradu škody v trestním řízení řádně. Z trestního spisu totiž není zřejmé, zda osoby vystupující za Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky a za Finanční úřad pro Kraj Vysočina disponovaly nezbytným pověřením podle §7 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Již soud prvního stupně proto měl u obou těchto poškozených subjektů rozhodnout podle §206 odst. 3 tr. ř. o tom, že je nepřipouští jako poškozené k hlavnímu líčení. Odvolací soud, namísto zrušení obou výroků o náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně, nereagoval na shodnou odvolací námitku a naopak znovu sám v napadeném rozsudku rozhodl v adhezním řízení podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř.
11. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě obviněný spatřoval v uložení nepřípustného trestu zákazu činnosti, který označil za neúměrně široký, čímž jde o trest, který zákon nepřipouští. Odvolací soud se k tomuto druhu trestu vyjádřil v bodě 71. napadeného rozsudku tak, že jeho rozsah byl vymezen v souladu s předmětem podnikání obchodní společnosti J., ve veřejném rejstříku. Obviněný však poukázal na úplný výpis z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Brně, z něhož vyplývá, že v období páchání trestné činnosti, za niž byl odsouzen, byl předmět podnikání uvedené obchodní společnosti užší, některé z činností, které byly zahrnuty do trestu zákazu činnosti, již v rozhodné době byly v obchodním rejstříku vymazány. Dalším důvodem pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byla skutečnost, že jednání, kterého se měl obviněný jako jednatel J. dopustit, nesouviselo zcela s předmětnými obory podnikání této obchodní společnosti. Skutky se týkaly realizace dotačních projektů a spočívaly v nákupu strojů, zařízení a technologií, nikoli provozování podnikatelské činnosti, která je zapsána v obchodním rejstříku (např. provádění staveb, projektování ve výstavbě, truhlářství atd.). Soudy takto široce vymezeným zákazem činnosti fakticky znemožnily obviněnému opatřovat si výdělek a přitom nepřihlédly ani k zájmu poškozeného finančního úřadu, jemuž současně soudy přiznaly nárok na náhradu škody. Plnění této povinnosti však obviněnému soudy výrazně ztížily, lze říci, že až znemožnily právě širokým vymezením zakázané činnosti.
12. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok I. napadeného rozsudku odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně v části vztahující se k bodům 1. až 4. a aby poté přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
13. K dovolání obviněného M. P. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po shrnutí všech dovolacích námitek obviněného státní zástupce konstatoval, že jim nelze přisvědčit, přičemž část výhrad obviněného neodpovídá deklarovanému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť se opírá o tzv. extrémní nesoulad mezi skutečným obsahem provedených důkazů a právním posouzením ze strany ve věci činných soudů. Podle státního zástupce jsou výhrady obviněného spíše formální povahy a nedosahují intenzity případů, v nichž zejména Ústavní soud výjimečně zasahuje do pravomocných soudních rozhodnutí. Jde typicky o situace, v nichž skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, pokud skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, pokud skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Tehdy dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování, tj. tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování.
14. V posuzované věci však nenastal případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, neboť v hodnotících postupech soudů obou stupňů nenastala žádná ze shora uvedených modelových situací. Obviněný prosazuje změnu skutkových závěrů pouze na podkladě planého pokusu o znevěrohodnění spoluobviněného, jehož výpověď však nestojí osamoceně, ale je podporována skutečnostmi vyplývajícími z dalších důkazů. Dále obviněný odlišně hodnotí vybrané svědecké výpovědi a čestná prohlášení, přitom přehlíží ostatní skutečnosti vyplývající z celého souhrnu důkazů. Ve vztahu k naplnění zavinění u obou trestných činů obviněný užil shodnou argumentaci, kterou uplatnil v předcházejícím řízení, přičemž soudy obou stupňů se jí zabývaly a dostatečným způsobem se s výhradami obviněného ve svých rozhodnutích vypořádaly. Za nepřípadný označil státní zástupce názor obviněného o jednání v tzv. pravé lhostejnosti, neboť rozlišování mezi pravou a nepravou lhostejností má význam při vymezení zavinění v nepřímém úmyslu. V posuzované věci však soudy zcela správně přijaly právní závěr o jednání obviněného v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v jeho jednání rozhodně nechyběl aktivní volní vztah k následku, zčásti hrozícímu a zčásti také skutečně způsobenému.
15. Podle státního zástupce nelze přiznat opodstatnění ani námitce obviněného o nesprávném právním posouzení skutku vymezeného pod bodem 4. výroku o vině opírající se o porušení zásady nemo tenetur se ipsum accusare . Rovněž s touto výhradou se vypořádal odvolací soud a podrobný výklad byl učiněn v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 767/2018. Státní zástupce k tomu dodal, že pravidlo zákazu sebeobviňování je třeba vykládat tak, že nelze donutit obviněného k aktivnímu jednání, jímž by měl sám přispět k vlastnímu usvědčení. Naproti tomu obviněný M. P. nebyl správcem daně nijak nucen k podání nepravdivého daňového přiznání k dani z přidané hodnoty, v němž by byly zohledněny údaje o fiktivních obchodních transakcích. Bylo jen na svobodném rozhodnutí obviněného, jaké údaje zahrne jak do účetní evidence obchodní společnosti, tak následně do jejích daňových přiznání. Státní zástupce k tomu poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a komentář k Evropské úmluvě o lidských právech, jež mj. zapovídají takový výklad uvedené zásady, podle něhož by poskytovala obecnou imunitu pro činy motivované snahou vyhnout se stíhání pro daňový delikt. Příklady ze soudní praxe, které obviněný označil ve svém dovolání, nejsou podle názoru státního zástupce srovnatelné se skutkovými okolnostmi, o něž jde v posuzované věci. Ta se totiž netýká zatajení příjmů pocházejících ze skryté trestné činnosti majetkové povahy, ale jde o hospodářskou trestnou činnost aktivně směřující proti veřejnému rozpočtu, tedy zkrácení daně z přidané hodnoty a vylákání výhody na této dani.
16. Ani námitce proti trestu zákazu činnosti v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nepřiznal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství žádné opodstatnění. Smyslem tohoto druhu trestu je zabránit pachateli vykonávat určité zaměstnání, povolání a funkci nebo vykonávat činnosti, k nimž je zapotřebí zvláštního povolení nebo oprávnění nebo jejichž výkon upravují zvláštní předpisy a které mu dávají příležitost k páchání trestných činů určitého druhu. Podle ustáleného výkladu soudní praxe na druhé straně nelze pachateli zakázat výkon jakéhokoli povolání či výkon jakékoli činnosti v určitém odvětví, ani mu přikázat určité pracoviště. Především je však třeba vymezit rozsah zákazu činnosti, která má souvislost se spáchaným trestným činem, a to v přiměřené míře, tj. nikoli příliš úzce, ani neurčitě, k čemuž státní zástupce odkázal na odbornou nauku i publikovaná soudní rozhodnutí.
17. Na druhou stranu však není podmínkou uložení trestu zákazu takové činnosti, kterou, resp. při které byl trestný čin přímo spáchán, ale postačí, jestliže taková činnost mu poskytla příležitost trestný čin spáchat, nebo mu jeho spáchání usnadnila. Z těchto zásad vycházel již soud prvního stupně při ukládání tohoto druhu trestu obviněnému M. P. Rozsah soudem určeného zákazu konkrétních činností označených ve výroku o trestu odpovídal rozhodovací praxi v podobných případech, v nichž pachatel využil svého postavení statutárního orgánu či člena kolektivního statutárního orgánu v právnické osobě ke spáchání trestných činů. Význam je nutno klást nikoli na samotný předmět činnosti konkrétní právnické osoby, ale právě na pozici obviněného, kterou v ní zastává. Dokonce lze připustit situace, kdy právnická osoba fakticky žádnou činnost odpovídající jednotlivým živnostem vyjmenovaným v příslušném nařízení vlády nevykonává, přesto postavení pachatele v organizační struktuře takové právnické osoby mu umožní páchání trestné činnosti. V posuzované trestní věci šlo o srovnatelný případ, navíc trest zákazu činnosti nebyl ukládán konkrétní právnické osobě, v níž obviněný zastával funkci statutárního orgánu, ale trestní stíhání bylo vedeno pouze proti němu jako fyzické osobě. Státní zástupce vyslovil názor, podle něhož odvolací soud nadbytečně, resp. nesprávně vyhověl námitce obviněného o příliš širokém vymezení trestu zákazu činnosti soudem prvního stupně a nově jeho rozsah vymezil v návaznosti na předmět podnikání zapsaný v obchodním rejstříku obchodní společnosti J. Z důvodu zachování zásady zákazu změny k horšímu už nelze znovu omezit činnosti zakázané v napadenému rozsudku obviněnému, i když za odpovídající vymezení tohoto druhu trestu označil státní zástupce tuto část výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně.
18. Výhrady týkající se výroku o náhradě škody mají podle státního zástupce ryze procesní charakter, neodpovídají tudíž uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému z důvodů taxativně vymezených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Přesto vyjádřil státní zástupce názor, podle něhož stát může uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení prostřednictvím své organizační složky a v písemném podání tento nárok požadující může být označena právě jen tato organizační složka. S odkazem na ustanovení civilního procesního předpisu poté státní zástupce konstatoval, že Finanční úřad pro Kraj Vysočina zjevně uplatnil svůj nárok vůči obviněnému prostřednictvím zaměstnance na vedoucí pozici a je odůvodněn závěr, že tak učinil v souladu s vnitřními předpisy tohoto úřadu. Proto nelze spatřovat za vadný výrok odvolacího soudu, jímž podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit způsobenou škodu. Ohledně námitky týkající se druhého adhezního výroku podle §229 odst. 1 tr. ř., státní zástupce má za to, že její uplatnění nesměřuje ve prospěch obviněného.
19. Ze všech těchto důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Pro případ jiného rozhodnutí vyslovil souhlas, aby i jiné rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
20. Obviněný využil svého práva na repliku k vyjádření státního zástupce, v níž v zásadě stručně zopakoval své zásadní dovolací argumenty k oběma dovolacím důvodům. Ve vztahu k prvnímu z nich obviněný především poukázal na to, že v průběhu provedeného dokazování nebyly obviněnému prokázány zásadní skutečnosti týkající se jeho znalosti o zadlužení obchodní společnosti J. a rovněž nebylo objasněno, zda skutečně nedošlo ke sporným nákupům strojů, zařízení a technologií. Soudy nesprávně vyhodnotily výsledky provedeného dokazování a jejich skutková zjištění nemají v důkazech podklad. Podle obviněného je vyjádření státního zástupce k porušení zásady zákazu sebeobviňování zčásti rozporné a vůbec neobsahuje relevantní argument k vyvrácení opačného tvrzení obviněného. Ohledně výroků o náhradě škody obviněný spatřuje vadu v tom, že nebylo postaveno najisto, zda zaměstnanec Finančního úřadu pro Kraj Vysočina, který zaslal sporný přípis o uplatnění nároku na náhradu škody, k takovému úkonu byl skutečně pověřen. Za nepřípadnou obviněný označil argumentaci státního zástupce k námitkám proti výroku o trestu zákazu činnosti a Nejvyšší soud by k ní neměl přihlížet proto, že směřuje v neprospěch obviněného a dovolání nebylo v tomto smyslu nejvyšším státním zástupcem podáno.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
21. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
22. Dovolání jako jeden z mimořádných opravných prostředků, jímž lze zvrátit pravomocná soudní rozhodnutí vyjmenovaná v §265a odst. 1, 2 tr. ř., je určeno k nápravě vad, které jsou taxativně vymezeny v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. [s účinností od 1. 1. 2022 písm. a) až m)], resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Současně platí, že dovolatelem označený zákonný dovolací důvod nemůže být jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu konkrétní dovolací námitky svým obsahem odpovídaly.
23. Obviněný M. P. v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obecně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být úspěšně uplatněn zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
24. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat dvě alternativní pochybení soudu spočívající jednak v uložení druhu trestu, který není možné podle trestního zákona za trestný čin spáchaný obviněným uložit, jednak v uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Byl-li obviněnému uložen přípustný druh trestu ve výměře odpovídající rozpětí trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl uznán vinným, nelze výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je podle dovolatele nepřiměřený a že neodpovídá hlediskům stanoveným v §38 a §39 tr. zákoníku. Nelze vyloučit, aby prostřednictvím jiného dovolacího důvodu, např. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byly cestou dovolání namítány vady nesprávného hmotněprávního posouzení ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu (§43, §44 a §45 tr. zákoníku, srov. citované rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Je však nutné v této souvislosti upozornit na to, že ani prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné úspěšně namítat nepřiměřenost uloženého trestu. Přestože jde o otázku použití hmotného práva, je třeba vycházet ze zákonné úpravy dovolacích důvodů, které jsou taxativně vyjmenovány v §265b tr. ř. Ze vzájemného poměru důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vyplývá, že oba mají hmotněprávní povahu, avšak u druhého jde o speciální dovolací důvod určený k nápravě pochybení při ukládání trestu. Naproti tomu důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné označit za obecný hmotněprávní důvod. Výrok o trestu v napadeném rozhodnutí tak lze napadat dovoláním zásadně odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obsahuje dvě již citované alternativy, mezi nimiž však není zahrnuta nepřiměřenost trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 572/2019).
25. Jak již bylo zmíněno v bodě 4. tohoto usnesení, s účinností od 1. 1. 2022 došlo ke změně v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že bylo doplněno o další dovolací důvod, a to pod písmenem g). Dosavadní důvody vymezené pod písmeny g), h), i), j), k), l) se obsahově nezměnily, nicméně jsou nadále evidovány pod písmeny h), i), j) k), l), m). Zcela nový dovolací důvod zařazený pod písm. g) citovaného ustanovení pak spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
26. Námitky obviněného obsažené v jeho dovolání výše uvedenému výkladu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), v převážné části vůbec neodpovídaly, zčásti je Nejvyšší soud neshledal důvodnými. Rovněž při zkoumání opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k novému dovolacímu důvodu, jak byl citován v předcházejícím bodě tohoto usnesení, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že mu většinu výhrad obviněného nelze podřadit, případně nejsou důvodné.
b) K námitkám podřazeným dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
27. Obviněný M. P. v dovolacím řízení zopakoval svou výhradu proti svému odsouzení za pokus trestného čin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby i přes zákaz nucení k sebeobviňování, kterou uplatnil již před soudem druhého stupně. Ten se s ní vypořádal v bodech 52. až 55. svého rozsudku. Nejvyšší soud úvahy odvolacího soudu shledal zcela správnými a ztotožnil se s nimi. Pro úplnost se však k této námitce stručně vyjádří.
28. Již Vrchní soud v Olomouci v bodech 52. až 55. odůvodnění svého rozsudku zcela srozumitelně vysvětlil podstatu právního principu zákazu sebeobviňování ( nemo tenetur se ipsum accusare ), jež zjednodušeně uvedeno spočívá v poskytnutí určité imunity obviněnému vůči důkazním úkonům a zásahům orgánů činných v trestním řízení, pokud by při nich měl být obviněný nucen k aktivnímu jednání, které by mělo vést k jeho usvědčení a odsouzení, což však nebyl případ obviněného M. P. Nejvýstižněji je současné pojetí principu nemo tenetur vyjádřeno v rezoluci XV. Mezinárodního kongresu trestního práva v Rio de Janeiru z roku 1994, kde stojí: „Nikdo není povinen přispět aktivním způsobem, přímo či nepřímo, k vlastnímu odsouzení“, na kterou poukázal soudce Ústavního soudu prof. JUDr. Jan Musil, CSc., ve svém odlišném stanovisku k nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 655/06, a jehož významnou část následně publikoval v článku: Musil, J. Zákaz donucování k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare). Kriminalistika. 2009, č. 4. Ze stejných tezí k výkladu tohoto principu také později vycházel Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10, publikovaném pod č. 439/2010 Sb. Odborná literatura se k principu nemo tenetur se ipsum accusare vyjadřovala poměrně hojně [srov. např. články: Musil, J. Zákaz donucování k sebeobviňování ( nemo tenetur se ipsum accusare ). Kriminalistika, č. 4/2009; Herczeg, J. Zásada „nemo tenetur“ a práva obviněného v trestním řízení, Bulletin advokacie, č. 1-2/2010, s. 38 a násl.; Holländer, P. Zrod a současnost principu nemo tenetur se ipsum prodere (hypostáze jednoho základního práva). Právník, č. 2/2017, s. 89 a násl.; Púry, F., Mates, P. Zákaz nucení k sebeobviňování. Bulletin advokacie, č. 3/2019, s. 7 a násl., a další]. Podobně lze najít příklady soudní praxe, v nichž se v konkrétních případech soudy vyjadřovaly k uplatnění předmětného pravidla, z poslední doby jde např. o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 136/2019, uveřejněné pod č. 33/2020 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 767/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 Tdo 591/2021. Z rozhodnutí Ústavního soudu je třeba především připomenout výše citované stanovisko pléna, které sjednotilo poněkud rozkolísaný výklad senátů Ústavního soudu k otázce odebrání pachové stopy, odebrání vzorku vlasů a bukálního stěru z hlediska zákazu donucování k sebeobviňování. V českém právním řádu vyplývá princip zákazu nucení k sebeobviňování zejména z čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.) a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.) a také z trestního řádu, přesněji z jeho §33 odst. 1 věta první (Obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat.), §89 odst. 3 tr. ř. (Důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být použit v řízení s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila.) a §92 odst. 1 tr. ř. (Výslech obviněného se koná tak, aby poskytl pokud možno úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení. Obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo k doznání. Při výslechu je nutno šetřit jeho osobnost.). V neposlední řadě je důležité zmínit také mezinárodní závazky plynoucí z čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech uveřejněného pod č. 120/1976 Sb. Pravidlo nemo tenetur se ipsum accusare se tedy především primárně váže k vynucení výpovědi osoby proti ní samé, avšak má širší dosah v tom směru, že nikdo nesmí být nucen k tomu, aby aktivně přispěl ke svému odsouzení či k opatření důkazu proti sobě. Odborná literatura i soudní judikatura kladou při výkladu a použití této zásady silný důraz především na to, že na obviněném nesmí být vynucována spolupráce na jeho vlastním odsouzení například v podobě hlasového projevu při rekognici, sepsání určitého textu pro porovnání písma apod., ale na druhou stranu po obviněném může být vynucováno, aby strpěl určité úkony k zajištění důkazů existujících objektivně a nezávisle na obviněném (např. sejmutí otisků prstů, pachové stopy, bukálního stěru apod.). Co se týká rozhodování Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „Soud“), ten se k uvedenému principu rovněž opakovaně vyjadřoval, a to přesto, že právo nevypovídat a právo nepřispívat k obvinění proti sobě samému nejsou výslovně zakotveny v Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, avšak Soud při prosazování této zásady využil jejího čl. 3 (zákaz mučení a nelidského a ponižujícího zacházení a trestu) a čl. 6 (právo na spravedlivý proces). Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze odkázat například na rozsudek ze dne 11. 6. 2006, Jalloh proti Německu, č. 54810/00, rozsudek ze dne 25. 2. 1993, Funke proti Francii, č. 10828/84, rozsudek ze dne 1. 6. 2010, Gäfgen proti Německu, č. 22978/05, rozsudek ze dne 17. 12. 1996, Saunders proti Velké Británii, č. 19187/91, rozsudek ze dne 21. 12. 2000, Heaney a McGuinness proti Irsku, č. 34720/97, rozsudek ze dne 3. 5. 2001, J. B. proti Švýcarsku, č. 31827/96, rozsudek ze dne 22. 3. 2005, Rodriguez-Porto Perez proti Španělsku, č. 25069/03). Pro zajímavost a určitou, byť vzdálenější souvislost s projednávanou věcí obviněného lze zmínit názor vyslovený v posledně jmenovaném rozhodnutí Soudu, podle něhož privilegium nebýt nucen k vlastnímu sebeobvinění nemůže být vykládáno jako poskytnutí obecné imunity pro činy motivované snahou vyhnout se stíhání pro daňový delikt.
29. S ohledem na obecně vymezenou podstatu pravidla nemo tenetur je třeba dospět k závěru, že obrana obviněného M. P. předložená v jeho dovolání není slučitelná s výkladem a aplikací pravidla zákazu nucení k sebeobviňování a v posuzované věci nelze shledat známky jeho porušení tak, jak je dovolatelem tvrzeno. Stručně lze připomenout, že obviněný nejprve jako jednatel žadatele o dotaci - podnikatelského subjektu J., mimo jiné prostřednictvím nepravdivých či fiktivních faktur vylákal dotační prostředky a následně, resp. obratem stejné účetní doklady použil v daňovém přiznání jmenované právnické osoby k dani z přidané hodnoty za účelem vylákání daňové výhody, resp. zkrácení daně z přidané hodnoty. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nevyplývají žádné pochybnosti o tom, že J., za niž jednal obviněný z pozice statutárního orgánu, průběžně od října roku 2014 do prosince roku 2015 podávala za daňová období jednotlivých měsíců, jak jsou označeny ve výroku o vině rozsudku vrchního soudu pod bodem 4), daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, přičemž souběžně s tím využíval další nepravdivé doklady k vylákání dotační podpory z finančních prostředků pocházejících z evropských rozpočtů. U obviněného tedy nebyl (ani nemohl) být nesprávně aplikován základní princip zásady zákazu nucení k sebeobviňování, který primárně zapovídá orgánům činným v trestním řízení nutit pachatele k aktivnímu jednání, jež by přispělo k jeho usvědčení. V této souvislosti nelze přehlédnout, že tato zásada se primárně uplatňuje v rámci procesu opatřování důkazů proti podezřelému za účelem jeho odsouzení jako pachatele konkrétní trestné činnosti. V posuzované věci však od počátku bylo záměrem obviněného zastupujícího plátce daně J., nejen pozměňovat či vytvářet fiktivní účetní doklady za účelem neoprávněného dosažení dotační podpory, ale současně tytéž doklady uplatnit v daňovém řízení, tedy nepravdivě tvrdit výdaje na straně plátce daně a dosáhnout v konečném výsledku zkrácení jeho daňové povinnosti, resp. vylákání výhody na dani z přidané hodnoty. Snaha obviněného o rozšiřující výklad principu nemo tenetur se ipsum accusare nemohla v dovolacím řízení obstát, protože nekoresponduje se základním smyslem zákazu nucení k sebeobviňování. Jak přiléhavě poznamenal prof. JUDr. Jan Musil, CSc., v již zmíněném odlišném stanovisku, excesivní výklad tohoto principu by mohl vést k paralyzování účinného potírání kriminality. Obviněný M. P. se zjištěnou trestnou činností totiž snažil získat dvojí výhodu pro jím zastupovanou obchodní společnost a v podstatě si tak „zjednodušit“ opatření neoprávněných finančních prostředků z plnění, která souběžně poškozovala jak zájem na regulérním procesu přerozdělování evropských rozpočtů, tak i fiskální zájem České republiky na řádném plnění daňových povinností subjektů daní.
30. Pokud obviněný na podporu své argumentace citoval judikaturu bývalých Nejvyšších soudů ČSR a ČSSR, nelze mu přisvědčit. Nejenže se konkrétní případy staly ve zcela jiných společenských a hospodářských podmínkách, ale zejména se týkaly řešení skutkově odlišných případů nepodání daňového přiznání pachatelem predikativního trestného činu, tedy podstatou těchto situací bylo zatajení příjmu docíleného jiným trestným činem v daňovém přiznání a neodvedení daně z takového příjmu. Zatajení zisku dosaženého trestným činem tedy podle citované judikatury nelze považovat za zkrácení daně, protože by se tím pachatel nepřímo nutil k oznámení své vlastní trestné činnosti (blíže k tomu srov. výše citovaný článek autorů Púry F., Mates, P.). Obviněný M. P. však, jak již bylo uvedeno výše, nechal jménem J., průběžně za současného páchání podvodného vylákání evropských prostředků trestné činnosti, podávat daňová přiznání téhož subjektu daně v měsíčních intervalech, aniž by k tomu byl jakkoli, přímo či nepřímo, nucen ze strany orgánů činných v trestním řízení (prvotní poznatky policejního orgánu o možném protiprávním jednání pochází až z června roku 2016, srov. záznam o zahájení úkonů v trestním řízení na č. l. 2 tr. spisu). Způsob, jakým bude uskutečněna posuzovaná trestná činnost, určil obviněný svým vlastním rozhodnutím a nepochybně kromě neoprávněného vylákání peněžních prostředků v dotačním řízení od počátku jednal se záměrem získat také výhodu na dani z přidané hodnoty. Jak již bylo shora citováno z rozhodnutí Soudu ve věci Rodriguez-Porto Perez proti Španělsku, nemůže být privilegium nebýt nucen k vlastnímu sebeobvinění být vykládáno jako poskytnutí obecné imunity pro činy motivované snahou vyhnout se stíhání pro daňový delikt. Jak již rovněž Nejvyšší soud zmínil, ze skutkových zjištění soudů v posuzované věci přesvědčivě vyplývá, že obviněný evidentně směřoval k využití pozměněných či fiktivních dokladů ke dvojímu obohacení jak příjemce dotace, tak i plátce daně. Za těchto okolností nebylo možné vůbec uvažovat o aplikaci pravidla nemo tenetur a zbavit tak obviněného trestní odpovědnosti za trestný čin podle §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem je možné dodat, že sám obviněný nepředložil v dovolání argumentaci pro svoji obhajobu, v zásadě jen obecně odkázal na zmiňované pravidlo zákazu sebeobviňování, aniž by blíže vysvětil nezbytnost jejího uplatnění v posuzované trestní věci. Uvedenou námitku proto Nejvyšší soud neshledal důvodnou.
31. Za námitky ryze skutkové povahy, jimiž nelze naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve znění účinném od 1. 1. 2022 důvod pod písm. h)], lze označit výtky obviněného proti naplnění subjektivní stránky obou trestných činů, za něž byl odsouzen (resp. pokusu jednoho z nich). Obviněný v dovolání doslova uvedl: “…nebylo prokázáno ani to, že by měl vědomí o existenci dlužných částek společnosti J. vůči orgánům … ani to, že by vědomě uváděl nepravdivé skutečnosti…“. Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení bez dalšího přezkoumávat rozsah a správnost provedeného dokazování, tím spíše, pokud právní závěry zcela odpovídají skutkovým okolnostem případu zjištěným na podkladě řádně provedeného důkazního řízení (srov. body 34. a násl. odůvodnění rozsudku vrchního soudu). V této souvislosti Nejvyšší soud pouze příkladem zdůrazňuje soudy zmíněné okolnosti svědčící o dostatečné znalosti obviněného s dotačními podmínkami, neboť na registrační a plné žádosti o dotaci u projektu „CENTRUM“, je výslovně uvedeno, že za žadatele J., jedná a podepisuje její statutární orgán - jednatel M. P. (č. l. 436, resp. 441 tr. spisu). Jasnou pozici obviněného v tomto smyslu potvrdila též svědecká výpověď administrativní pracovnice žadatele R. F., která u hlavního líčení dne 5. 12. 2019 mimo jiné uvedla, že obviněný M. P. byl seznámen s plným zněním žádostí o dotaci, jejím úkolem bylo pouze vyplnit formuláře žádosti a elektronicky podepsat, aniž by měla vliv na rozhodnutí, zda J., bude či nebude za daných dotačních podmínek žádost skutečně podávat (srov. č. l. 3319 tr. spisu). Vrchní soud v Olomouci neshledal žádné pochybnosti o přímém úmyslu obviněného, a to ohledně obou trestných činů (srov. bod 67. rozsudku vrchního soudu) a v podrobnostech odkázal na správné úvahy soudu prvního stupně, který se k zavinění vyjádřil v bodech 160. a 161. odůvodnění svého rozsudku. Samostatně se tento soud v bodě 138. svého rozsudku logicky vypořádal s obhajobou obviněného stran hospodaření obchodní společnosti J., včetně jejích závazků vůči orgánům veřejné správy. Jak již bylo konstatováno, Nejvyššímu soudu nepříslušní bez dalšího zasahovat do hodnocení důkazů, které byly provedeny v rámci řízení před soudy prvního a druhého stupně. V posuzované věci se Nejvyšší soud přiklonil ke správným úvahám soudů obou stupňů, které u obviněného shledaly přímý úmysl jako znak subjektivní stránky obou trestných činů. Jejich závěry v této otázce mají logické opodstatnění, nenesou známky jakékoli deformace či dezinterpretace provedených důkazů, ani neopomenuly žádný z důkazních prostředků, který by mohl případně podporovat zvolenou strategii obhajoby. Po vyhodnocení výsledků dokazování soudy přijaly skutkový základ pro všechna zjištění nezbytná pro následné právní posouzení skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině obviněného v rozsudku vrchního soudu. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné nad rámec argumentace soudů obou stupňů k otázce zavinění obviněného ještě upozornit na výlučnou odpovědnost příjemce dotací za dodržení všech dotačních podmínek, které jsou součástí příslušné smlouvy mezi poskytovatelem a příjemcem finanční podpory (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 1 Afs 59/2012). Obviněný jako osoba zastupující obchodní společnost J., v jejíž prospěch byly prostředky z projektů „CENTRUM“ a „ROZVOJ“ poskytnuty, tedy jednal jménem tohoto příjemce ve smyslu §114 odst. 2 tr. zákoníku, proto i on byl nositelem odpovědnosti vyplývající ze smluvních ujednání s poskytovatelem dotace. Jako zcela účelové se tedy jeví námitky obviněného, jimiž se snaží odpovědnost za vystupování J., v dotačním řízení přenést na jiné osoby, ať už na poradenské obchodní společnosti nebo zaměstnankyně, které připojovaly elektronický podpis k předkládaným dokumentům.
32. Stejnou povahu námitek, které se míjejí s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., má nesouhlas obviněného se skutkovým zjištěním soudů o fiktivnosti nákupů některých strojů, zařízení a technologií. Konkrétně obviněný soudům vytkl, že jejich skutkové závěry se opírají o svědeckou výpověď spoluobviněného M. Š., jíž však soudy podle přesvědčení obviněného správně neměly uvěřit. Ohradil se také proti způsobu, jakým soudy hodnotily znalecký posudek vypracovaný znalcem Ing. Jiřím Trávníčkem. Opět jde o opakování obhajoby obviněného M. P., s níž se již dostatečně a přesvědčivě vypořádal zejména soud druhého stupně (srov. bod 38. a násl., resp. bod. 43. odůvodnění rozsudku vrchního soudu). Soudy obou stupňů na jedné straně připustily, že ve znaleckém posudku se jeho zpracovatel Ing. Jiří Trávníček dopustil některých nepřesností, avšak na straně druhé přistupoval ke splnění zadání znaleckého úkolu s maximální mírou objektivity. V tomto ohledu je významné, že znalec postupoval výhradně ve prospěch obviněného, jak vyhodnotil již soud prvního stupně (srov. bod 92. jeho rozsudku) a Nejvyšší soud jeho správný závěr ověřil v trestním spise. S přihlédnutím k výpovědi znalce u hlavního líčení dne 5. 12. 2019 (srov. č. l. 3322 a násl. tr. spisu) a k obsahu znaleckého posudku založeného na č. l. 2384 a násl. tr. spisu totiž skutečně není pochyb, že znalec nijak nevybočil z mezí řádného odborného posouzení hodnoty zařízení a strojů, které měly být pořízeny z dotační podpory, a postupoval zcela nestranně, resp. vycházel vždy z možností výhodnějších pro obviněného, o čemž svědčí například ocenění předmětu vyšší částkou, než jakou deklaroval sám obviněný (srov. č. l. 2431 tr. spisu), nebo vlastní upozornění znalce na případy, v nichž neměl dostatečné podklady (především nekompletní stroje a technologie) pro stanovení obvyklé pořizovací ceny. Již není vadou znaleckého posudku, nýbrž otázkou právního hodnocení skutkového stavu, která náleží výlučně soudům, pokud tyto na podkladě odborných závěrů a vyjádření znalce shledaly, že se jednalo o fiktivní nákupy, neboť byly podloženy pouze falešnými doklady, nikoli již fakticky. Jestliže znalec opomenul na jednom místě znaleckého posudku uvést měnu, v níž ohodnotil profilovací a ohýbací stroj, nejasnosti vysvětlil osobně u hlavního líčení (srov. č. l. 3323 tr. spisu). Nelze tedy tvrdit, že by znalecký posudek Ing. Jiřího Trávníčka nebyl v trestním řízení použitelný, jak se domáhal obviněný, a vadu Nejvyšší soud neshledal ani při hodnocení tohoto důkazního prostředku soudy obou stupňů. Co se týká další výhrady obviněného proti důkaznímu řízení týkající se věrohodnosti výpovědi spoluobviněného M. Š., ani v tomto ohledu není postupu soudů obou stupňů co vytknout. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného Nejvyšší soud jen stručně připomene, že výpověď tohoto spoluobviněného nebyla jediným důkazem svědčícím o vině obviněného, ale doplňovaly ji i další důkazní prostředky. S obranou obviněného M. P., od níž odvozoval nedůvěryhodnost M. Š. týkající se opakovaného půjčování peněžních prostředků, se dostatečně vypořádal již krajský soud v bodě 135. odůvodnění svého rozsudku. Současně soud vzal v potaz tuto skutečnost včetně případné motivace spoluobviněného přitížit dovolateli, což však obecně nevylučuje pravdivost jeho výpovědi, zejména pokud s ní korespondují výsledky dalšího důkazního řízení. Jestliže obviněný v dovolání tvrdil, že některé stroje byly v areálu J., skutečně fyzicky umístěny, nijak tím nelze zpochybnit skutková zjištění o fiktivnosti, resp. nepravdivosti faktur a dalších dokladů. Obviněný totiž ze soudy tvrzených skutečností izolovaně vybral pouze některé, proti nimž zaměřil své výhrady, a ostatní zcela opomenul. V samotném popisu skutku pod bodem 3) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu je jasně uvedeno, že „Tyto nepravdivé doklady, faktury a skladové listy měly pro účely čerpání finančních prostředků z obou těchto dotací osvědčit nákup strojů, zařízení a technologií a jejich kupní cenu, k jejichž nákupu ve skutečnosti buď vůbec nedošlo, anebo byly nakoupeny mimo povinnou veřejnou soutěž, anebo jejich hodnota byla úmyslně nadhodnocena, čímž došlo k pořízení strojů, zařízení a technologií prakticky bez doplatků z vlastních prostředků…“. Jde o zjištění, k nimž dospěl již soud prvního stupně (srov. např. bod 143. odůvodnění rozsudku krajského soudu: „…nejde o to, že by tyto nebyly v konečném důsledku společnosti J., dodány, ale podstata trestné činnosti obžalovaného P. spočívá v tom, že nebyly dodány cestou předstíranou tímto obžalovaným…“, nebo bod 144.: „…stroje, zařízení nebo technologie, jejichž dodání takto deklaroval, J., od D., vůbec neobdržela, případně obdržela za jinou cenu, než bylo deklarováno.“). Není možné tedy souhlasit s obviněným, že by nepravdivost údajů v předložených dokladech spočívala pouze v tom, že stroje a technologie nebyly vůbec pořízeny, ačkoli byl deklarován jejich nákup, jak tvrdil v dovolání. Skutečné pořízení části strojů a technologií soudy připustily, ale ani tehdy údaje na účetních dokladech nebyly pravdivé, protože neodpovídala cena, ale často také řetězec právních úkonů vedoucí ke konečnému nákupu stroje obchodní společností J. Obviněný se uvedenou výtkou proti závěrům o fiktivnosti dokladů (soudy však hovoří spíše o falešných a nepravdivých dokladech) předkládaných poskytovateli dotační podpory snaží prosadit změnu ve způsobu hodnocení provedených důkazů, který byl však soudy realizován v souladu se všemi procesními zásadami, nemůže být tedy podroben přezkumu v dovolacím řízení.
33. Nejvyšší soud posuzoval námitky obviněného, jimiž prosazoval nedostatečná skutková zjištění pro naplnění subjektivní stránky obou trestných činů a vytýkající nesprávnost závěru soudů o fiktivnosti dokladů předkládaných jak poskytovateli dotace, tak příslušnému finančnímu úřadu samozřejmě též podle novelizované právní úpravy trestního řádu, která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, a to konkrétně z pohledu nového znění ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je citováno v bodě 25. tohoto usnesení. S ohledem na podstatu dovolacích argumentů, jimiž obviněný důvodně nezpochybnil obsahovou souvislost důkazů se skutkovými zjištěními nebo procesní použitelnost důkazů, a nejde ani o případ, v němž by došlo k opomenutí důkazů významných pro náležité objasnění věci, je nepochybné, že v posuzované trestní věci nenastala žádná situace předpokládaná nově definovaným dovolacím důvodem.
34. Obviněný uplatnil dále námitky, jimiž zpochybnil přiznání postavení poškozeného v trestním řízení jak České republiky zastoupené Ministerstvem obchodu a průmyslu České republiky, tak Finančního úřadu pro Kraj Vysočina. Nesprávnost procesního postavení prvního ze jmenovaných poškozených obviněný namítl již ve svém řádném opravném prostředku a Vrchní soud v Olomouci se jeho argumenty zabýval. V bodech 74. a násl. napadeného rozsudku vrchní soud vyložil, z jakých důvodů shledal správným postup soudu prvního stupně ve vztahu k oběma poškozeným, kteří se k trestnímu řízení připojili s nároky na náhradu škody. Nejvyšší soud v podstatě nemá zásadních připomínek k uvedeným úvahám vrchního soudu, zejména však jde o ryze procesní otázku, která není předmětem přezkumu v řízení o mimořádném opravném prostředku, jakým je i dovolání.
35. Nad rámec přezkumu lze stručně připomenout, že obecné zmocnění organizačních složek státu k vystupování v právních vztazích za stát vyplývá ze zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, zejména pak z jeho §6 („Pokud stát vystupuje jako účastník právních vztahů, je právnickou osobou…“) a §7 („Za stát právně jedná vedoucí organizační složky, jíž se toto právní jednání týká, pokud zvláštní předpis nebo tento zákon nestanoví jinak…Vedoucí organizační složky může pro určité právní jednání písemně pověřit jiného vedoucího zaměstnance této organizační složky. Další zaměstnanci organizační složky mohou za stát právně jednat pouze v rozsahu stanoveném vnitřním předpisem organizační složky.“). Samotný pojem organizační složka státu je vymezen v §3 téhož zákona tak, že za organizační složku státu se považují ministerstva a jiné správní úřady státu , Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochránce práv, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to stanoví zvláštní právní předpis anebo tento zákon (§51); obdobné postavení jako organizační složka státu má Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu. Ministerstva včetně Ministerstva průmyslu a obchodu jsou tedy evidentně organizační složkou státu, jejich zřízení je provedeno tzv. kompetenčním zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Kurzívou zvýrazněné jiné správní úřady státu jsou zřízeny zákony, např. finanční úřady zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, v jehož §1 odst. 2 je uvedeno, že jako orgány Finanční správy České republiky se zřizují Generální finanční ředitelství, Odvolací finanční ředitelství a finanční úřady, které jsou správními úřady a organizačními složkami státu. Podle §9 odst. 1 citovaného zákona řídí finanční úřad ředitel, jehož zastupuje zástupce ředitele.
36. Uplatnění nároku na náhradu škody ze strany poškozené České republiky zastoupené Ministerstvem obchodu a průmyslu vykazuje podle obviněného, s nímž se v dovolacím řízení vrchní soud ztotožnil, tu vadu, že není patrno, která osoba za ministerstvo učinila právní úkon spočívající v připojení k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody. Soud druhého stupně souhlasil v rozsahu této části odvolacích námitek s obviněným a z toho důvodu poškozenou Českou republiku zastoupenou Ministerstvem obchodu a průmyslu odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Takový postup však obviněný napadl ve svém dovolání, v němž požaduje, aby byly zrušeny mj. výroky obou soudů o náhradě škody a aby soud prvního stupně podle §206 odst. 3 tr. ř. vyslovil, že osobu uplatňující práva poškozeného jako osobu poškozenou k hlavnímu líčení nepřipouští. Nejvyšší soud zjistil, že ani této námitce nelze vyhovět.
37. Podle §206 odst. 3 tr. ř. uplatňuje-li práva poškozeného osoba, které toto právo zřejmě nepřísluší, vysloví soud usnesením, že onu osobu jako poškozeného k hlavnímu líčení nepřipouští. Takové rozhodnutí nebrání uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení před příslušným orgánem. Při rozhodování podle §206 odst. 3 tr. ř. však musí být v této fázi hlavního líčení zřejmé, že práva poškozeného takové osobě skutečně nenáleží; při pouhých pochybnostech je nutno ji jako poškozeného připustit k hlavnímu líčení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2592). V posuzované věci není v trestním spise podklad pro jednoznačný závěr, že by bylo vyloučeno, že osobě uplatňující za poškozeného nárok na náhradu škody toto právo nepřísluší. Jak vrchní soud správně předpokládal, pochyby v tomto ohledu by rozptýlilo doplnění dokazování, zcela nejjednodušeji dotazem na Ministerstvo obchodu a průmyslu České republiky, byť nejpravděpodobnějším výsledkem by bylo potvrzení řádnosti přihlášení nároku na náhradu škody, neboť zjevně řada pravomocí ministra jako vedoucího organizační složky státu (Ministerstva obchodu a průmyslu) je interními předpisy či individuálními zmocněními přenášena na jiné vedoucí zaměstnance této organizační složky. Za daných okolností evidentně nebyly dány podmínky pro rozhodnutí podle §206 odst. 3 tr. ř., jak se domáhal obviněný v dovolání. Protože tedy Vrchní soud v Olomouci nerozhodl v rozporu s §206 odst. 3 tr. ř., nedopadá na tuto trestní věc právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v jeho usnesení ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 8 Tdo 539/2012, na něž obviněný ve svém dovolání poukázal a který vychází právě z předpokladu, že soud nepostupoval podle §206 odst. 3 tr. ř., ačkoli tak měl učinit. Navíc Nejvyšší soud v této souvislosti vyjadřuje pochyby o správnosti závěru vrchního soudu, že nebyl podklad pro určení osoby, která za poškozeného učinila úkon, jímž se poškozený připojil s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení. Na č. l. 2836 tr. spisu se nachází písemná odpověď ředitele odboru kontroly a interního auditu V. Š., který v této písemnosti jasně policejnímu orgánu sděluje, že mu za ředitele odboru kontroly S. K., zasílá formulář „poučení poškozené právnické osoby v trestním řízení“. Nejvyšší soud nevidí důvod pochybovat, že předmětný formulář podepsal S. K., jako osoba oprávněná zastupovat jménem této organizační složky státu i vůči orgánům činným v trestním řízení. Nicméně, zásadní v této fázi trestního řízení je, že vrchní soud nepochybil v neprospěch obviněného v namítaném směru, naopak tento soud postupoval výrazně ve prospěch obviněného, nárok na náhradu škody ve výši vyplacené dotace poškozené České republice zastoupené Ministerstvem obchodu a průmyslu nepřiznal a navíc obviněnému vedle trestu odnětí svobody neuložil ani majetkovou sankci, jak je u tohoto typu trestné činnosti žádoucí a v praxi využívané.
38. Ani ohledně poškozené České republiky zastoupené Finančním úřadem nevyvstaly pochyby, jestli za tohoto poškozeného jedná oprávněná osoba. Podle obviněného je z přípisu finančního úřadu sice patrno, že se mělo jednat o ředitelku, avšak nejmenované sekce, nelze tudíž zjistit, zda tato osoba byla k danému právnímu úkonu pověřena ve smyslu §7 odst. 2 zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Jak příhodně poznamenal státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného, lze předpokládat, že ředitel sekce je osoba pověřená podle interních předpisů k jednání za organizační složku, která zase jedná jménem státu. Na č. l. 3221 tr. spisu je založeno písemné uplatnění nároku na náhradu škody způsobené státu zastoupenému Finančním úřadem pro kraj Vysočina, Územní pracoviště v XY, elektronicky podepsané ředitelkou sekce E. S. S ohledem na to, že Územní pracoviště v XY tvoří sekci Finančního úřadu pro Kraj Vysočina, a s ohledem na Organizační řád Finanční správy České republiky, resp. jeho obsah, není pochyb o tom, že ředitel sekce je ředitelem sekce Územního pracoviště v XY (organizační řád i informace o tom, která územní pracoviště tvoří sekci finančního úřadu, jsou dostupné na webových stránkách http://www.financnisprava.cz ). Podle uvedeného organizačního řádu se obecně sekce územního pracoviště finančního úřadu dále člení na oddělení a odbory, nikoli tedy na další sekce. Tudíž ředitel sekce územního pracoviště finančního úřadu nevyhnutelně zastává pozici nejvyššího představitele takového územního pracoviště finančního úřadu (Organizační řád Finanční správy České republiky pak ještě odlišuje tzv. odbor územního pracoviště finančního úřadu, který se člení dále na oddělení, ředitelem takového územního pracoviště finančního úřadu pak bude ředitel odboru). O pravomoci E. S. zastupovat Finanční úřad pro Kraj Vysočina, Územní pracoviště v XY v trestním řízení proto nelze mít žádné pochybnosti. Navíc tuto námitku obviněný uplatnil v trestním řízení poprvé až v řízení před Nejvyšším soudem, v němž již nelze provést příslušné úkony k prověření zastupování poškozené České republiky konkrétními fyzickými osobami, přičemž nutno podotknout, že to ani nebylo s ohledem na shora uvedené nezbytné. Přesto však je třeba upozornit, že obviněný nedal prostor obecným soudům, aby se k jeho námitce vyjádřily a případné nedostatky uplatnění nároku na náhradu škody zhojily ještě před nabytím právní moci rozhodnutí ve věci samé. V řízení před soudy nižších stupňů obviněný nesouhlasil se svou odpovědností za vznik škody a s přiznáním nároku na náhradu škody státu zastupovanému Finančním úřadem. Nejvyšší soud nepochybuje, že v případě včasnějšího přednesu výhrady proti formálním nedostatkům uplatnění nároku na náhrady škody by se s ní soudy náležitě vypořádaly. Nicméně i bez toho ji Nejvyšší soud v dovolacím řízení mohl posoudit jako neopodstatněnou.
c) K námitkám uplatněným v rámci dovolacího důvodu
podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
39. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podle obviněného naplněn v jeho první alternativě, tedy že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Tento jeho názor však Nejvyšší soud nesdílí, neboť obviněný netvrdí, že mu podle zákona nemohl být uložen trest zákazu činnosti vůbec, nýbrž má výhrady proti vymezení rozsahu činností, jejichž výkon mu byl zakázán. Přestože námitka obviněného zcela neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., [nyní důvod pod písm. i)], Nejvyšší soud se k ní pro úplnost stručně vyjádří.
40. Obecně lze uvést, že podle §73 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Podle §73 odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis.
41. K otázce možností ukládání trestu zákazu činnosti i k rozsahu jeho vymezení je k dispozici poměrně rozsáhlá soudní judikatura, jež je primárně založena na výkladu naplnění účelu tohoto druhu trestu. Lze jej stručně charakterizovat tak, že soud může pachateli trestného činu uložit trest zákazu jen takové činnosti, v souvislosti s jejímž výkonem se pachatel dopustil trestného činu; může přitom vyslovit i všeobecnější zákaz výkonu některých funkcí nebo činností, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s takovými funkcemi nebo činnostmi (srov. rozhodnutí č. 23/1963 Sb. rozh. tr.). Účel trestu zákazu činnosti spočívá v zabránění pachateli vykonávat takovou činnost (zaměstnání, povolání nebo funkci), která mu dává příležitost k páchání trestných činů určitého druhu (srov. rozhodnutí č. 42/1967 Sb. rozh. tr.). Jde mimo jiné o vyjádření generálně preventivního účinku tohoto druhu trestu. Podmínkou uložení trestu zákazu činnosti není spáchání trestného činu přímo při výkonu určité činnosti, která má být zakázána, ale postačí, jestliže taková činnost poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu nebo mu alespoň usnadnila jeho spáchání (srov. rozhodnutí č. 26/2007-III. Sb. rozh. tr.). Obviněnému však nemůže být uložen trest zákazu veškeré činnosti, či výkon jakéhokoli povolání, např. obecně zákazu podnikání, ale pouze zákaz určité konkrétně vymezené činnosti (srov. rozhodnutí č. 23/1963 Sb. rozh. tr., č. 10/1973 Sb. rozh. tr., č. 39/1978-II. Sb. rozh. tr., č. 38/1994 Sb. rozh. tr., č. 60/1994-II. Sb. rozh. tr., č. 20/1996 Sb. rozh. tr.). Na jedné straně sice určení druhu a rozsahu zakázané činnosti nemůže být příliš úzké, protože by nepostačovalo k nápravě pachatele a ochraně společnosti a ponechávalo by pachateli prostor k dalšímu zneužití svého postavení. Na druhé straně je druh a rozsah zakázané činnosti limitován souvislostí se spáchaným trestným činem. Proto příliš široké a obecné vymezení zakázané činnosti by bezdůvodně omezovalo pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele, snižovalo jeho resocializaci a bylo by rovněž obtížně kontrolovatelné či vymahatelné (srov. rozhodnutí č. 20/1996 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud však neshledal, že by v posuzované trestní věci nebyla respektována ustálená pravidla soudní praxe a obviněnému byl uložen trest zákazu činnosti příliš široce, jak namítal ve svém dovolání.
42. Je třeba nejprve upozornit, že námitku proti neúměrně širokému vymezení trestu zákazu činnosti obviněný uplatnil již v řízení před odvolacím soudem, který jí přiznal částečné opodstatnění a zúžil rozsah zakazovaných činností podle zápisu předmětu činnosti obchodní společnosti J., v obchodním rejstříku. Nově tedy je napadeným rozsudkem vrchního soudu obviněnému zakázán výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích a družstvech ( správně jen v obchodních korporacích ) včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace či družstva v předmětu podnikání údržba kulturně-historických památek – realizace nových výtvarných návrhů, truhlářství, specializovaný maloobchod a maloobchod se smíšeným zbožím, zprostředkování obchodu a služeb, projektová činnost ve výstavbě, inženýrská činnost v investiční výstavbě, provádění staveb, jejich změn a odstraňování, truhlářství, podlahářství, výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a zednictví v trvání 5 roků. Naproti tomu soud prvního stupně ve svém odsuzujícím rozsudku vymezil trest zákazu činnosti ukládaný obviněnému tak, že měl spočívat v zákazu výkonu činnosti funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích a družstvech včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace či družstva v trvání 5 roků. Na první pohled je tedy zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci změnil výrok o tomto druhu trestu výhradně ve prospěch obviněného, jemuž výrazně zúžil rozsah všeobecného neomezeného zákazu zastupovat obchodní společnosti, neboť tento zákaz omezil pouze na ty případy, jež se týkají určitých, shora vyjmenovaných, oblastí podnikání.
43. Nejvyšší soud podotýká, že obviněný v rámci své dovolací argumentace, jíž odůvodňoval podřazení svých výhrad pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., použil zcela nepřiléhavý odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 32/2014, jež navíc podle obviněného mělo být publikováno pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., což se ve skutečnosti nestalo. V citovaném usnesení osmého senátu Nejvyššího soudu byla řešena existence souvislosti mezi spáchaným trestným činem a činností, jejíž výkon byl obviněnému zakázán uloženým trestem zákazu činnosti. Předmětem úvah Nejvyššího soudu tudíž nebylo neúměrně široké vymezení trestu zákazu činnosti, jak se domníval obviněný M. P., který s poukazem na citované usnesení prosazoval vlastní přesvědčení o zákazu většího okruhu oblastí podnikání, byť byly zapsány v obchodním rejstříku, ale nejsou již obchodní společností J., provozovány (srov. bod 73. jeho dovolání). Naopak by citované rozhodnutí mohlo být užito spíše pro opačný argument, než o jaký se opírá tvrzení obviněného. Senát č. 8 Nejvyššího soudu totiž v podstatě vyslovil názor, podle něhož trest zákazu činnosti může postihnout i jediný zdroj příjmů obviněného, tedy z hlediska individuální prevence může jít o poměrně široký rozsah trestu zákazu činnosti. Nelze totiž přehlížet smysl tohoto druhu trestu, jímž je dočasné vyřazení pachatele z možnosti zastávat a vykonávat určité zaměstnání, povolání a funkce nebo vykonávat činnosti, k nimž je zapotřebí zvláštního povolení či oprávnění nebo jejichž výkon upravují zvláštní předpisy (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 930).
44. Ani další příklad rozhodnutí, o který obviněný opřel své výhrady proti nesprávnému vymezení rozsahu trestu zákazu činnosti, nelze srovnávat s posuzovanou trestní věcí obviněného M. P. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1174/2016, řešil skutkově zcela odlišnou situaci, v níž obviněný zastával pozici zaměstnance poškozené právnické osoby - banky, jíž způsobil škodu nezákonným nakládáním s peněžními prostředky vloženými jejími klienty. Trest zákazu činnosti, který byl Nejvyšším soudem v citovaném usnesení kritizován, v podstatě obviněnému znemožňoval získat zaměstnání v neomezené škále oborů, pokud by součástí výkonu jeho pracovní činnosti byla správa cizího majetku. K podobně obsáhlému vymezení trestu zákazu činnosti však v posuzované trestní věci přistoupil soud prvního stupně, jehož výrok o trestu zákazu činnosti korigoval ve prospěch obviněného soud druhého stupně. Rozsah oblastí podnikání zapovězených obviněnému M. P. splňuje požadavky individuální prevence, protože vrchní soud se omezil výhradně na ty předměty podnikání, k nimž měla vztah obchodní společnost J., v níž obviněný M. P. zastával pozici statutárního orgánu a právě v souvislosti s tímto svým postavením mohl páchat trestnou činnost, za kterou byl obviněn a odsouzen. V této konkrétní věci není přitom podstatné, zda v rozhodnou dobu páchání žalovaných skutků byly všechny tyto činnosti obchodní společností, za niž obviněný jednal, skutečně provozovány nebo stále platně zapsány v Obchodním rejstříku. Významná je totiž okolnost, že obviněný M. P. vystupoval z pozice jednatele právnické osoby, které byly poskytnuty finanční prostředky čerpané z evropských fondů. Přitom poskytovatel těchto dotací zavázal jejich příjemce smlouvou k plnění konkrétních podmínek, což nebylo obviněným respektováno, naopak postupoval v rozporu nejen s obecnými pravidly čerpání dotačních prostředků, ale i s konkrétními smluvními pravidly. Obviněný je tudíž sankcionován za protiprávní jednání v oblasti čerpání dotačních prostředků, jež se může dotýkat poměrně velkého počtu oblastí v závislosti na druhu dotačního programu, v jehož rámci jsou dotace nabízeny (činnost kulturní, zemědělská, průmyslová, vzdělávací apod.). Obviněnému tedy bylo vrchním soudem zakázáno vystupovat v podnikatelských oblastech vyjmenovaných ve výroku o tomto druhu trestu a v bodě 42. tohoto usnesení. Postupu vrchního soudu, který obviněnému zmírnil trest zákazu činnosti jeho užším vymezením, tedy není co vytknout. Nejvyšší soud pouze poznamenává, že přiléhavější podstatě trestného jednání obviněného v posuzovaném případě by bylo vymezení trestu zákazu činnosti s důrazem na znemožnění obviněnému jednat s dotačními orgány a účastnit se dotačních řízení, a to v jakémkoli postavení či funkci. Takové úvahy jsou však při absenci dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného vyloučeny a nad rámec možností dovolacího přezkumu, neboť naznačené vymezení trestu zákazu činnosti by bylo pro obviněného méně příznivé, než jak je vyslovil Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozsudku.
V. Závěrečné shrnutí
45. Lze tak shrnout, že soudy prvního i druhého stupně provedly na základě podané obžaloby na obviněného M. P. v potřebném rozsahu dokazování, aby na podkladě jeho výsledků mohly přijmout skutkové závěry, které jsou vyjádřeny v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního, resp. druhého stupně. Soudům rovněž nelze vytýkat žádné pochybení v procesu jejich hodnotících úvah, v odůvodnění obou rozsudků (vrchní soud částečně odkazoval na přiléhavé pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně mimo ty, s nimiž se neztotožnil a které byly důvodem pro jeho kasační výrok) jsou pečlivě a srozumitelně vyloženy jak zásadní důkazní prostředky, tak i jejich obsah ve vazbě na právní posouzení skutkových zjištění. Přitom se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného, reagovaly na jeho výhrady a při dodržení obecných zásad logického uvažování přesvědčivě vyvrátily veškerá nesouhlasná tvrzení. Závěr o pachatelství obviněného trestnými činy (resp. pokusu jednoho z nich) se opírá o výsledky provedeného dokazování, které byly odpovídajícím způsobem právně posouzeny. Většina námitek obviněného, které uplatnil v dovolání, neodpovídala označeným dovolacím důvodům, a to ani při zohlednění jejich rozšíření s účinností od 1. 1. 2022, jak bylo podrobněji vysvětleno shora. Část dovolacích výhrad Nejvyšší soud sice posuzoval jako podřaditelné důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní pod písm. h) tr. ř.], ale nemohl jim přisvědčit a přiznat jejich opodstatnění.
46. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného M. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. S ohledem na uvedený způsob rozhodnutí Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného podle §265o odst. 1 tr. ř. na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž směřovalo jeho dovolání. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu