ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.738.2021.3
5 Tdo 738/2021-I.-1689
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2022 o dovolání, které podal obviněný K. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 4 To 21/2021, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 80 T 3/2019, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 4 To 21/2021.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 80 T 3/2019, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem o vině obviněného K. H. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a uložil mu za tento zločin a za sbíhající se zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea třetí, odst. 3 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným ve výrocích pod body II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 80 T 3/2019, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 4 To 48/2019, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 5,5 roku. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat podnikatelskou činnost na základě živnostenského nebo jiného oprávnění a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či prokuristy právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku na dobu 5 let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 80 T 3/2019, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 4 To 48/2019, včetně všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným obchodním společnostem M., částku 485 241,44 Kč a Plast Modrá, s. r. o., částku 107 779 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost M., odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, spočíval ve stručnosti v tom, že nejméně od 8. 11. 2010 do 15. 1. 2015 jako jednatel a společník obchodní společnosti K. (dále jen „K.,“), úmyslně sjednával osobně nebo prostřednictvím jejích zaměstnanců obchodní závazkové vztahy, pokračoval v čerpání plnění již dříve založených smluvních vztahů a nerozhodl o omezení či zastavení čerpání těchto plnění, ačkoli si byl vědom dlouhodobě nepříznivého stavu hospodaření této obchodní společnosti i skutečnosti, že nebude schopna dostát svým závazkům vůči věřitelům, neboť nejpozději k 1. 1. 2010 se ocitla v úpadku z důvodu předlužení, v důsledku čehož způsobil škodu dodavatelům za odebrané plnění, a to: 1. obchodní společnosti „APIS“ SPÓŁKA Z OGRANICZONĄ ODPOWIEDZIALNOŚCIĄ, ve výši 12 359 070,17 Kč, neboť neuhradil vůbec nebo jen zčásti faktury uvedené v rozsudku, 2. obchodní společnosti F., ve výši 58 797 Kč, neboť neuhradil vůbec nebo jen zčásti faktury uvedené v rozsudku, 3. obchodní společnosti M., ve výši 485 241,44 Kč, neboť neuhradil faktury uvedené v rozsudku, 4. obchodní společnosti J., ve výši 55 806 Kč, neboť neuhradil faktury uvedené v rozsudku, 5. obchodní společnosti P., ve výši 11 947 Kč, neboť neuhradil faktury uvedené v rozsudku, 6. obchodní společnosti PLAST Modrá, s. r. o., škodu ve výši 116 301 Kč, v souvislosti s pronájmem nemovitostí konkretizovaných v rozsudku, pronajatých na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 10. 2012, neboť neuhradil v období od 1. 10. 2012 do 31. 12. 2014 uvedenou částku představující nájemné za měsíc listopad a prosinec 2014 (2x 54 450 Kč) a přefakturaci vodného a stočného ve výši 7 401 Kč, čímž měl výše uvedeným obchodním společnostem způsobit celkovou škodu ve výši 13 087 162,61 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný K. H. odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 4 To 21/2021, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný K. H. napadl výše uvedené usnesení odvolacího soudu dovoláním prostřednictvím svého obhájce a uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
5. Obviněný podrobně popsal dosavadní průběh řízení v jeho trestní věci a namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle názoru obviněného soud prvního stupně pod vlivem právního názoru odvolacího soudu argumentoval nepřiléhavou judikaturou, kterou interpretoval povrchně, bez přihlédnutí ke skutkovým odlišnostem projednávané věci, tendenčně a v jeho neprospěch. Obě rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 6 Tdo 483/2010, a ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 556/2013), na které odvolací soud poukázal, se totiž podle názoru obviněného týkaly situace, v níž jednání stíhaných osob bezprostředně časově navázalo na okamžik zjištění úpadkového stavu, zatímco v případě obchodní společnosti K., a jemu za vinu kladeného jednání, s výjimkou obchodní společnosti „APIS“ SPÓŁKA Z OGRANICZONĄ ODPOWIEDZIALNOŚCIĄ, není dána tato časovou návaznost na stav zjištění úpadku, jde o závazky z období poloviny roku 2013 a doby pozdější, přitom stav úpadku byl zjištěn již na konci roku 2009. I přes nepříznivou ekonomickou situaci obchodní společnosti K., a existující stav předlužení několik let závazky obchodní společnosti hradil i největšímu věřiteli, řada závazků byla zaplacena, byť nikoli ve lhůtě jejich splatnosti, což potvrdil svědek P. B., podle něhož z celkového objemu obchodních vztahů ve výši asi 68 milionů zůstalo neuhrazeno pouze 12,3 milionu Kč. Obviněný namítl, že se snažil v podnikání pokračovat, finanční situaci obchodní společnosti zlepšit, ač zřejmě správnější by bylo podání insolvenčního návrhu. Obviněný uvedl, že vynaložil obrovské úsilí k ozdravení obchodní společnosti, mnohem jednodušší by bylo podnikání ukončit. Podle názoru obviněného nelze dovodit jeho srozumění (tedy nepřímý úmysl) s tím, že závazky obchodní společnosti K., nebudou uhrazeny. Podvodný úmysl přitom musí být prokázán již k okamžiku vzniku závazku, nikoli až k okamžiku jeho splatnosti. V této souvislosti obviněný poukázal na objemy finančních prostředků, které vynaložil na splácení závazků obchodní společnosti, i na skutečnost, že nájemní smlouvu na pronájem výrobních prostor s obchodní společností PLAST Modrá, s. r. o., uzavřel již v roce 2007, tudíž podvodný úmysl by musel být dán již k tomuto období, což ani obžalobou nebylo tvrzeno. Na tuto jeho argumentaci přitom odvolací soud nijak nereagoval. Pouhá platební nekázeň totiž ještě podvodné jednání neprokazuje.
6. Obviněný poukázal na to, že jeho podvodný úmysl byl dovozen ve vztahu ke všem neuhrazeným fakturám obchodní společnosti K., ačkoli po 31. 12. 2009 byly uhrazeny závazky této obchodní společnosti v řádu desítek milionů Kč. Bylo proto podle jeho názoru povinností soudů nižších stupňů prokázat, že u všech neuhrazených závazků byl již od počátku přinejmenším srozuměn s jejich neuhrazením, a to ani po případném prodlení. Obviněný zdůraznil, že i zástupci jednotlivých věřitelských společností potvrdili horší platební morálku obchodní společnosti K., z čehož dovodil, že pokud by k převodu obchodních podílů a změně ve funkci osoby jednatele došlo později, pokud by společnost dále podnikala, uhradila by další část svých závazků vůči svým věřitelům a některé faktury by do trestného jednání nebyly zahrnuty. Podle názoru obviněného z výroku o jeho vině nevyplývá doba vzniku jednotlivých závazků, ani doba plnění dodavateli, ani datum objednávky konkrétního plnění od dodavatele. Soudy nižších stupňů ani nezjišťovaly a neprokázaly, zda v konkrétním okamžiku uzavření jednotlivých objednávek byl přinejmenším srozuměn s tím, že závazek neuhradí. Nebyl tedy podle dovolatele zjištěn přesný okamžik, v němž rezignoval na další snahu o udržení podnikání a okamžik, v němž se rozhodl převést svůj obchodní podíl a vlastní podnikatelskou aktivitu ukončit. Tento okamžik by přitom musel časově předcházet vzniku jednotlivých závazků, které jsou zahrnuty do jeho podvodného jednání, aby mohly být naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu.
7. Obviněný zdůraznil, že odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí uložil soudu prvního stupně zabývat se otázkou, zda pokračoval i po 15. 12. 2014 v uzavírání nových závazkových vztahů za situace, v níž obchodní společnost K., již neměla žádné stroje, zaměstnance a nevyvíjela ani žádnou podnikatelskou činnost. Obviněný namítl, že důvodně očekával, že právě toto datum, od něhož lze dovodit jeho rezignaci na ozdravění společnosti, bude hrát v otázce viny klíčovou roli, ostatně v prvním rozsudku ve věci Krajský soud v Ústí nad Labem od tohoto data posoudil jeho jednání jako přečin zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Ačkoli odvolací soud vytkl soudu prvního stupně tuto zvolenou právní kvalifikaci, rozhodně nezavázal soud prvního stupně k tomu, aby akceptoval obžalobu v celém rozsahu. Podle obviněného ve vztahu k závazkům obchodní společnosti K., vzniklým před tímto datem nelze dovodit jeho podvodný úmysl.
8. Obviněný rovněž namítl, že je běžnou ekonomickou realitou a praxí v obchodním styku, že každému ukončení podnikatelské činnosti z důvodu neúspěchu předchází období prodlení s úhradou závazků, které se může, ale nemusí krýt se stavem úpadku. Postihovat jej prostředky trestního práva za to, že se mu nedařilo v podnikání, považuje obviněný za neadekvátní. Teprve po dni 15. 12. 2014 by nově přijaté závazky mohly mít charakter trestného činu avšak maximálně podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Hmotně právní posouzení jeho jednání soudy obou stupňů bylo podle něj nesprávné.
9. Závěrem svého dovolání obviněný K. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a zprostil jej obžaloby pro trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, alternativně navrhl, aby byl uznán vinným pouze za jednání spáchané po dni 15. 12. 2014, případně aby věc byla vrácena soudu prvního stupně s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
10. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle ní námitky obviněného uplatněným dovolacím důvodům v podstatné části neodpovídají. Obviněný se v zásadě dožaduje přezkumu skutkových zjištění, které učinily soudy nižších stupňů. Mimo meze uplatněných dovolacích důvodů jsou námitky, jimiž se obviněný domáhal jiného hodnocení provedených důkazů, oproti tomu, jak tyto důkazy hodnotil soud prvního stupně a soud odvolací. Podle státní zástupkyně ani nelze shledat rozpor, natož extrémní, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními těchto soudů.
11. Pokud se obviněný domáhal, aby se soudy nižších stupňů zabývaly pouze závazky, které vznikly po dni 15. 12. 2014, po převedení veškerých aktiv obchodní společnosti K., na obchodní společnost Sapril Pro, s. r. o., poukázala státní zástupkyně na to, že k tomuto datu již obchodní společnost neovládal, neboť ji převedl na tzv. bílého koně, což jejím věřitelům zatajil. Rovněž obhajoba obviněného, že nevěděl o špatné finanční situaci obchodní společnosti K., byla spolehlivě vyvrácena, neboť obchodní společnost již v roce 2007 neměla tržby potřebné k pokrytí jejích závazků. Z výpovědi svědků M. P. a J. P., bývalých společníků obviněného v obchodní společnosti K., přitom vyplynulo, že obviněný věděl o dluzích této obchodní společnosti a to nejenom od těchto svědků, ale i od účetní, přesto vyhlášení insolvence odmítal. O finančních problémech tedy prokazatelně věděl, přesto obchodní společnost zavazoval k dalším závazkům z nových obchodních vztahů s jejími dodavateli, ačkoli věděl, že není v jejích možnostech těmto závazkům dostát. Právní závěry odvolacího soudu má státní zástupkyně za správné, logické a odpovídající provedeným důkazům. Dovoláním obviněného napadené usnesení odvolacího soudu není zatíženo vadami, které by odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům.
12. Podané dovolání je podle státní zástupkyně zjevně neopodstatněné, proto navrhla, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto.
13. Obviněný K. H. nesouhlasil s vyjádřením státní zástupkyně, že jeho argumentace neodpovídala uplatněným dovolacím důvodům. Podle obviněného jeho námitky spočívaly v tom, že skutek není správně právně kvalifikován, není trestným činem a učiněná skutková zjištění jsou v rozporu se zásadou presumpce neviny. Podle obviněného byla skutková zjištění učiněna v jeho neprospěch, a to v rozporu se zásadou in dubio pro reo . Nebylo ani prokázáno, že by svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, zejména jeho úmysl neuhradit přijaté závazky v době jejich vzniku. Podle obviněného ve vztahu k polské obchodní společnosti „APIS“ SPÓŁKA Z OGRANICZONĄ ODPOWIEDZIALNOŚCIĄ nelze hovořit o uvedení jejího zástupce v omyl nebo o zamlčení podstatných skutečností, neboť tato společnost za dlouhá léta vzájemné spolupráce věděla, že obchodní společnost K., nehradí faktury řádně a včas, přesto nadále objednané plnění dodávala, nejednala tedy v omylu, jehož existenci skutková podstata trestného činu podvodu předpokládá. Obviněný znovu namítl, že soudy nižších stupňů nevysvětlily, proč dovodily podvodný úmysl ve vztahu k neuhrazeným fakturám a u faktur uhrazených (byť opožděně) tento úmysl neshledaly, neboť z hlediska těchto úvah je nerozhodné, zda závazek byl, či nebyl později uhrazen. Přitom takovýto podvodný úmysl byl dovozen u částečně uhrazených faktur jen ve vztahu k jejich částem, které zaplaceny nebyly, a to přes skutečnost, že podle §407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, byla částečná úhrada uznáním závazku. Obviněný konečně dovodil i porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že soud prvního stupně se svým výše zmíněným rozsudkem odchýlil od závazných pokynů odvolacího soudu, na což tento soud v rámci přezkumu rozsudku soudu prvního stupně z podnětu jeho dovolání nijak nereagoval.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněného
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
15. Dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na ně navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 však v žádném případě nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů, pokud v jeho důsledku nedošlo k vadám při použití hmotněprávních norem, případně nejde o pochybení, k jehož nápravě jsou určeny jiné dovolací důvody [např. §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021]. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně a které vyplývá z výsledků provedeného dokazování. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvození skutkových zjištění neupravují ustanovení hmotného práva, nýbrž procesní předpis, zejména v §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu.
17. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ten může být naplněn ve dvou variantách. Podle první z nich jde o případy, v nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Druhá varianta je určena k nápravě vady spočívající v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, přesto soud rozhodl o jeho zamítnutí nebo odmítnutí. Obviněný uplatnil druhou z uvedených variant zjevně ve vztahu k výroku o vině vyslovenému v rozsudku soudu prvního stupně, o němž se obviněný domnívá, že trpí vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
18. Nejvyšší soud neshledal zákonné podmínky pro odmítnutí podaného dovolání, proto podle §265i odst. 3, 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že některé námitky obviněného (s výjimkou námitek procesního charakteru) odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, jsou zčásti důvodné, neboť právní závěry soudů nižších stupňů je třeba považovat za rozporné s ustanovením hmotného práva, konkrétně se skutkovou podstatou zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
b) K uplatněným námitkám obviněného
19. Nejprve je nutno obecně připomenout, že zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku shora popsaným jednáním škodu velkého rozsahu. Podvodné jednání v podobě uvedení v omyl (předstírání pachatelem okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci) nebo využití omylu (pachatel sám k vyvolání omylu jiného nepřispěl, ale s vědomím skutečnosti, že jiný subjekt jedná v omylu, postupuje tak, aby ke škodě cizího majetku obohatil sebe nebo jiného), popřípadě zamlčení podstatných skutečností (skutečností podstatných a významných pro rozhodnutí podváděné osoby), může směřovat nejenom proti poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Přitom omyl je rozpor mezi představou podváděné osoby a realitou. O omyl půjde i za situace, že podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Tento omyl se může týkat jak skutečnosti již nastalé, tak i skutečnosti budoucí, rozhodné je to, že pachatel musí o existenci takovéhoto omylu vědět již v době, v níž dochází k obohacení jeho či jiného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 8. 1979, sp. zn. 6 Tz 47/79, uveřejněný pod č. 17/1980 Sb. rozh. tr.). S vědomím výkladu soudní praxe je možno o spáchání trestného činu podvodu uvažovat zejména tehdy, když pachatel již v době vzniku závazku jedná v úmyslu jej nesplnit, nebo jedná alespoň s vědomím, že jej nebude moci splnit v souladu se sjednanými smluvními podmínkami, a že tím uvádí věřitele v omyl, aby ke škodě jeho majetku obohatil sebe nebo jiného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14. 2. 1967, sp. zn. 3 Tz 4/67, uveřejněný pod č. 54/1967-I., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 194/2001, uveřejněný pod č. 47/2002 Sb. rozh. tr.). Závěr o existenci podvodného úmyslu lze učinit pouze za předpokladu, že v době vzniku závazku nebylo možné vůbec důvodně očekávat dostatečné zdroje ke splnění závazku nebo jestliže pachatel bezdůvodně spoléhal na budoucí nejisté skutečnosti, které však nenastaly. V soudní praxi je jako trestný čin podvodu posuzováno i vylákání plnění od dodavatelů s tím, že za poskytnuté plnění bude následně zaplaceno na podkladě fakturace provedené dodavatelem, přičemž pachatel, který plnění objednal, neměl od počátku v úmyslu za zboží zaplatit, neboť nedisponoval potřebnými peněžními prostředky, případně byl zadlužen již z předchozího obdobného jednání. O podvodné jednání jde v případě, že cílem pachatele bylo pouze vylákat poskytnutí plnění od dodavatele, a to výše uvedeným podvodným jednáním, za které je možno považovat i uvedení nepravdivých skutečností, např. o důvodech neuhrazení předchozích poskytnutých plnění, případně i částečnou platbou za plnění dodané již dříve, za jehož úhradu dodavateli odběratel dlužil, aby díky tomu získal další plnění. Přitom mezi omylem podváděné osoby, majetkovou dispozicí provedenou podvedeným a v důsledku toho vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, případně jiné osoby, musí být dána příčinná souvislost (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000, uveřejněný pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Omyl, v němž konkrétní podvedená osoba jednala, nemusí být jediným motivem jejího jednání, musí být však okolností, která měla na jednání podvedeného zásadní vliv. V základní skutkové podstatě trestného činu podvodu je zákonem předpokládáno způsobení škody na cizím majetku (v podobě úbytku na majetku podvedeného) nikoli nepatrné, a to nejméně 10 000 Kč ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., účinného od 1. 10. 2020, v kvalifikované skutkové podstatě §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku pak způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, ve znění citovaného zákona, ve výši nejméně 10 000 000 Kč. Výše obohacení obviněného resp. obchodní společnosti K., za kterou obviněný jednal, by pak odpovídala výši úbytku majetku jednotlivých poškozených subjektů, přičemž podstatnou je otázka, zda u všech poškozených lze dovodit naplnění skutkové podstaty podvodu jednáním obviněného s vědomím, že tento trestný čin je dokonán právě až obohacením pachatele nebo jiného subjektu, nicméně úmysl pachatele musí směřovat k vyvolání tohoto následku již v době podvodného jednání. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu podvodu je totiž vyžadováno úmyslné zavinění, přičemž pouhá skutečnost, že dlužník (odběratel) svůj závazek nesplnil, ještě neprokazuje, že uvedl věřitele (dodavatele) v omyl, využil jeho omylu nebo mu zamlčel podstatné skutečnosti v rámci dodavatelsko-odběratelských vztahů. K naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu je totiž nezbytné prokázat, že pachatel již v době objednání plnění od dodavatele jednal v úmyslu za dodané plnění dodavateli nezaplatit, případně alespoň, že jednal s vědomím, že za dodavatelem poskytnuté plnění nebude schopen zaplatit dohodnutou peněžitou částku a že zamlčením této skutečnosti dodavateli, předstíráním, že za objednané plnění řádně zaplatí, jej uvádí v omyl, aby ke škodě jeho majetku obohatil sebe nebo jiný subjekt. Pokud až po uzavření smlouvy o poskytnutí plnění, ať již jde o dodávku zboží, nebo poskytnutí služby, např. v podobě nájmu prostor k podnikání nebo odběru energií, dojde ke vzniku překážek bránících odběrateli plnění splnit jeho závazek, který nemohl v době uzavírání smluvního ujednání předpokládat, nelze takovéto jednání považovat za trestný čin podvodu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14. 2. 1967, sp. zn. 3 Tz 4/67, uveřejněný pod č. 54/1967, rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 10. 1968, sp. zn. 4 Tz 76/68, uveřejněný pod č. 15/1969, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1994, sp. zn. Ntd 42/94, uveřejněné pod č. 56/1994 Sb. rozh. tr.). Následné jednání dlužníka provedené až dodatečně, po smluvním ujednání, jímž došlo ke vzniku závazku, kterým dlužník znemožnil plné nebo i jen částečné uspokojení pohledávky jeho věřitele, by totiž podle povahy věci mohlo být trestným činem poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku nebo zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 5 Tz 146/2000, uveřejněný pod č. 38/2001 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 To 65/2002, uveřejněný pod č. 53/2003 Sb. rozh. tr.).
20. K námitkám uplatněným obviněným v podaném dovolání je nutno především uvést, že obviněný se mýlí, pokud zpochybňuje aplikovatelnost rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které poukázal odvolací soud, v jeho trestní věci s poukazem, že v uvedených trestních věcech šlo o situaci, za níž jednání v těchto věcech stíhaných osob a uzavírané dodavatelsko-odběratelské vztahy přímo navazovaly na zjištění úpadkového vztahu obchodních společností, zatímco v jeho případě stav úpadku nastal již na konci roku 2009 a s výjimkou polské obchodní společnosti „APIS“ SPÓŁKA Z OGRANICZONĄ ODPOWIEDZIALNOŚCIĄ závazky vůči ostatním dodavatelským subjektům, které měly být jeho jednáním poškozeny, vznikly výrazně později, v případě obchodní společnosti M., v červnu a červenci 2013, v případě obchodní společnosti F., v období od konce října 2014 do konce prosince 2014, v případě obchodní společnosti J., v květnu 2014 a poté v listopadu 2014 až v lednu 2015, v případě obchodní společnosti P., v prosinci 2014 a v lednu 2015 a konečně v případě obchodní společnosti PLAST Modrá, s. r. o., v listopadu a prosinci 2014. Obecně ve vztahu k takto vzniklým závazkům vůči vyjmenovaným obchodním společnostem je totiž nutno připomenout závěr soudu prvního stupně i soudu odvolacího, že právě skutečnost, že obchodní společnost K., se dlouhodobě nacházela ve stavu úpadku z důvodu předlužení, jehož počátek nastal již na konci roku 2009, který se ani v takto dlouhém časovém období nepodařilo změnit, měla vést obviněného k tomu, aby nové smluvní závazky, které dále zatěžovaly tuto obchodní společnost, neuzavíral a dále nezhoršoval úpadkový stav, v němž se jím řízená obchodní společnost nacházela. Právě zmíněné časové hledisko a okolnost, že se výrazněji ekonomickou situaci obchodní společnosti K., nepodařilo zlepšit, muselo vést obviněného přinejmenšním ke srozumění, že tyto další nově přijímané závazky nebude schopen ani v dalším časovém období splnit, a to ani s případným prodlením. Obviněný si tím spíše musel být vědom, že své dodavatele (věřitele) v tomto směru uvádí v omyl nebo využívá jejich omylu ve vztahu k ekonomické situaci jím řízené obchodní společnosti, případně jim reálnou ekonomickou situaci obchodní společnosti K., zamlčuje a že tímto ke škodě jejich majetku obohacuje obchodní společnost K. Toto jednání obviněného, které je nezbytným znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu, však ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně není dostatečně vyjádřeno, je konkretizováno ve vztahu k jednotlivým poškozeným až v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a usnesení soudu odvolacího, který měl v tomto směru zvážit, zda není nutné upřesnit, případně doplnit tzv. skutkovou větu výroku rozsudku soudu prvního stupně v zájmu toho, aby o existenci podvodného jednání na straně obviněného nevznikaly důvodné pochybnosti. V tomto směru odvolací soud své přezkumné povinnosti zcela nedostál a s odvolacími námitkami obviněného se bezezbytku nevypořádal.
21. Pokud jde o poukaz obviněného na dlouhodobou obchodní spolupráci s obchodní společností „APIS“ SPÓŁKA Z OGRANICZONĄ ODPOWIEDZIALNOŚCIĄ, lze sice konstatovat, že mezi touto dodavatelskou společností a odběratelem - obchodní společností K., probíhal obchodování již od roku 2009 a celkový objem obchodů do počátku roku 2015 činil asi 68 824 594,04 Kč, z nichž podle svědka P. B., jednatele a společníka této dodavatelské společnosti i jejích účetních dokladů bylo zaplaceno 56 451 410,52 Kč, takže výše neuhrazených faktur činila 12 359 070,17 Kč, nicméně ze stejných důkazních prostředků rovněž vyplynulo, že z faktur vystavených od 8. 11. 2010 do 15. 1. 2015 bylo uhrazeno jen 679 174,13 Kč a další částka 3 995 Kč byla dobropisována. Navíc z výpovědi tohoto svědka také vyplynulo, že zpoždění v úhradách mu bylo obviněným vysvětlováno potřebou investic do strojového vybavení, dále i změnou sídla obchodní společnosti K., a nutností investic do výrobních prostor, což svědek jako vysvětlení zpoždění plateb akceptoval. Uvedená tvrzení ze strany obviněného byla přitom nepravdivá, uváděl jimi svědka v omyl, pokud jde o ekonomickou situaci obchodní společnosti K., a nepochybně přispěla k ochotě dodavatelské společnosti pokračovat v další spolupráci i za situace narůstajících dluhů za dodané zboží. Nakonec došlo k dohodě, že další zboží bude dodáváno jen do výše uhrazených částek, přičemž dodavatelská společnost jimi umořovala nejstarší dluhy z provedené fakturace. Při takto nastaveném průběhu obchodních vzájemných obchodních vztahů ovšem k zásadnějšímu snížení dluhu dojít nemohlo. Na základě výpovědi tohoto svědka proto soud prvního stupně i soud odvolací v zásadě správně dovodily úmyslné /alespoň ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku) uvádění v omyl ze strany obviněného ve vztahu k této poškozené dodavatelské společnosti. Tyto skutečnosti však nenalezly svůj odraz ve vyjádření skutkových okolností ve výroku o vině, tak aby vyjadřovaly příslušné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu.
22. Stejnou výhradu je třeba uplatnit k vyjádřením skutkových okolností týkajících se i dalších poškozených obchodních společností. Z výpovědi svědka J. P. a M. P., jednajících za obchodní společnost F., totiž vyplynulo, že obchodní spolupráce s obchodní společností K., trvala delší dobu, byť jim za dodávky zboží bylo placeno se zpožděním, až od 31. 10. 2014 do 21. 12. 2014 jim nebyly uhrazeny poslední vystavené faktury za dodané tiskařské štočky v částce 58 797 Kč. Rovněž svědek I. H., jednatel dodavatelské obchodní společnosti M., potvrdil, že v rámci obchodní spolupráce, která začala od června 2012, dodali obchodní společnosti K., vlnitou lepenku na výrobu krabic za cca 346 000 EUR, přičemž neuhrazených zůstalo posledních 8 faktur vystavených od 21. 6. 2013 do 24. 7. 2013 na celkovou částku 18 833,23 EUR, tedy 485 241,44 Kč.
23. K námitce obviněného týkající se rozsahu vylákání plnění, je nutno uvést, že soudy nižších stupňů vyvodily trestní odpovědnost obviněného jen ve vztahu ke skutečně neuhrazeným fakturám, případně k jejich částem, čímž rozhodně nepostupovaly v neprospěch obviněného. Z obsahu trestního spisu je totiž zřejmé, že celkový rozsah stejného jednání vůči dalším dodavatelům byl výrazně vyšší, neboť skutečnost, že ve snaze vylákat další plnění od dodavatelských společnosti obviněný částečně uhradil existující závazky obchodní společnosti K., představuje náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a v adhezním řízení. Správně však do výroku o vině mělo být zahrnuto celé vylákané plnění od dodavatelů, pokud bylo spácháno uvedením v omyl či zamlčením podstatných skutečností týkajících se způsobilosti splnit smluvní ujednání, nikoli jen plnění, které nebylo reálně zaplaceno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr.). Orgány činné v trestním řízení v posuzované věci v tomto směru s ohledem na výše uvedené jednoznačně postupovaly ve prospěch obviněného z hlediska rozsahu jeho protiprávního jednání. Z provedeného dokazování přitom soudy nižších stupňů správně dovodily, že obviněný si byl stavu úpadku z důvodu předlužení vědom již na konci roku 2009, na tento stav byl upozorňován i dalšími společníky M. P. a J. P. Právě špatná ekonomická situace obchodní společnosti K., a nesouhlas obviněného podat insolvenční návrh byla důvodem odprodeje obchodních podílů manželů P. obviněnému. Ostatně výše závazků obchodní společnosti po splatnosti již v tomto období, kterou uvedli oba tito svědci, v zásadě vyvrací argumentaci obviněného o zlepšující se ekonomické kondici obchodní společnosti K., a tvrzení, že pokud by dále podnikal, došlo by k postupnému snižování závazků. V této souvislosti je nutno připomenout, že to byl sám obviněný, kdo svým jednáním zabránil alespoň částečnému uspokojení věřitelů této obchodní společnosti. Soudy nižších stupňů pak správně dovodily, že s výjimkou podezřelé jednorázové obchodní transakce, která na přelomu roku 2013 a 2014 umožnila snížení výše dluhu vůči obchodní společnosti „APIS“ SPÓŁKA Z OGRANICZONĄ ODPOWIEDZIALNOŚCIĄ, k výraznějšímu poklesu zadlužení obchodní společnosti K., ve vztahu k tomuto i dalším věřitelům nedocházelo a tvrzení obviněného o možném snížení dluhů v rámci další podnikatelské činnosti bylo zcela nereálné. Totéž vyplývá též ze závěrů znaleckého posudku znalkyně Ing. Lenky Chvojkové, podle nichž obchodní společnost vedená obviněným dlouhodobě hospodařila ztrátově s vysokými osobními náklady, které převyšovaly vytvořenou přidanou hodnotu, přičemž hospodářský výsledek byl mínusový již od roku 2007 a docházelo k uspokojování vlastních potřeb obchodní společnosti včetně vyplácených mezd na úkor věřitelů, kterým nebylo placeno za dodávané plnění.
24. Nad rámec výše uvedeného nelze pominout, že s výjimkou částečné úhrady za poskytnuté plnění polskému dodavateli zaplatila obchodní společnost K., již pouze dodavatelské obchodní společnosti F., dne 4. 2. 2015 částku 968 Kč z faktury vystavené dne 31. 10. 2014 se splatností ke dni 26. 11. 2014, při celkové výši existujícího dluhu vůči této obchodní společnosti 58 797 Kč. Ostatním věřitelům M., J., P., a PLAST Modrá, s. r. o., nebylo uhrazeno ničeho. Ani ve vztahu k těmto obchodním společnostem však nelze přehlédnout, že rozsah obchodní spolupráce mezi nimi a obchodní společností K., byl výrazně větší, než činí výše neuhrazeného plnění, přičemž rovněž s nimi šlo o dlouhodobé obchodní vztahy a případné podvodné jednání vůči osobám jednajícím za tyto obchodní společnosti mělo být taktéž konkretizováno v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně.
25. Do jisté míry je nutno přisvědčit námitkám obviněného, že nebyla přesně zjištěna doba přijetí jednotlivých nových závazků, neboť v rozsudku soudu prvního stupně je konkretizována doba vystavení faktury a doba její splatnosti, nicméně tomu musela předcházet objednávka a již k době jejího učinění by obviněný musel být nejméně srozuměn s neuhrazením ceny za dodávku. Obecně je sice možno uvést, že s ohledem na dobu, kdy se obchodní společnost K., ocitla v úpadku z důvodu předlužení a na dobu vystavení jednotlivých faktur nelze pochybovat o tom, že při objednávání plnění, které bylo následně v relativně krátkém časovém období uskutečněno a fakturováno, si obviněný musel být vědom stavu úpadku ve formě předlužení. Z výpovědi jednotlivých zástupců věřitelských obchodních společností „APIS“ SPÓŁKA Z OGRANICZONĄ ODPOWIEDZIALNOŚCIĄ, F., a M., je zřejmé, že existenci stavu úpadku z důvodu předlužení před nimi obviněný zatajoval. Nelze přitom pochybovat o tom, že šlo pro dodavatele šlo podstatnou informaci pro jejich rozhodování o pokračování v obchodní spolupráci. Rozhodně třeba odmítnout námitku obviněného, že by podvodný úmysl bylo možno u něj dovodit až ve vztahu k období, v němž již obchodní společnost K., nedisponovala zaměstnanci ani výrobními prostředky a nevyvíjela žádnou činnost. V tomto směru lze zcela odkázat na přiléhavé úvahy soudu prvního stupně i soudu odvolacího, které správně uzavřely, že již znalost obviněného o stavu úpadku jej měla vést k tomu, aby nezvyšoval závazky obchodní společnosti a nezamlčoval obchodním partnerům skutečný ekonomický stav, případně jim netvrdil realitě neodpovídající skutečnosti o důvodech nehrazení splatných závazků této obchodní společnosti řádně a včas.
26. Výše uvedený závěr však nelze uplatnit ve vztahu k obchodní spolupráci s obchodními společnostmi J., P., a PLAST Modrá, s. r. o., neboť plnění poskytované obchodní společnosti K., bylo do jisté míry odlišného typu, nejednalo se o dodávky zboží, nýbrž o poskytování služeb ze strany těchto dodavatelů.
27. Svědek R. J. za obchodní společnost J., uvedl, že pro obchodní společnost K., zajišťoval přepravní služby po dobu asi tří let, s obviněným byli v každodenním kontaktu, obě obchodní společnosti měly totiž sídlo na stejném místě, ústně se vždy dohodli na tom, jaké přepravy je nutno v daný den provést, faktury za uskutečněné přepravy nosil osobně obviněnému, faktury byly vystavovány jedenkrát za týden. Neuhrazeny zůstaly jen faktury vystavené ve dnech 22. 5. 2014, 26. 11. 2014, 5. a 6. 1. 2015 na celkovou částku 55 806 Kč. Z výpovědi tohoto svědka tedy nelze dovodit situaci, že by obviněný od určitého data závazky vůči přepravní společnosti hradit zcela přestal a především, že by při objednávkách přepravních služeb již věděl, že platby za ně neuhradí. S ohledem na časové období vystavení jednotlivých faktur pak nelze bez případného objasnění důvodů jejich neuhrazení dovodit uvádění v omyl zástupce přepravní společnosti v tom, že nebudou jejich smlouvy o přepravě naplněny. To s vědomím, že provedené platby, jak vyplynulo z výpovědi tohoto svědka, neodpovídaly částkám, na které byly faktury vystaveny, ale byly hrazeny částky nižší, avšak nebyla zkoumána otázka, zda bylo možné přiřadit konkrétní platbu odpovídající faktuře. S vědomím realizace plateb za poskytnuté plnění v podobě uskutečněných přepravních služeb po vystavení faktur ve dnech 22. 5. 2014 a 26. 11. 2014 tak nejméně ve vztahu k těmto neuhrazeným fakturám vznikají důvodné pochybnosti o úmyslu obviněného v době sjednávání služby nenaplnit příslušnou smlouvu.
28. Obdobné pochybnosti je nutno vyslovit i ohledně neuhrazených plateb obchodní společnosti P. Obviněnému je zde kladeno za vinu nezaplacení faktur vystavených ve dnech 8. 12. 2014 a 13. 1. 2015 na celkovou částku 11 947 Kč za dodávky elektrické energie a za provedené strojařské práce. Rovněž ve vztahu k těmto poskytovaným plněním je z výpovědi svědka L. P. zřejmé, že od roku 2009 až do listopadu 2014 bylo obchodní společností K., řádně za poskytované služby plněno, šlo o pravidelné měsíční platby. Z výpovědi uvedeného svědka tedy podvodný úmysl obviněného nebylo možné bez dalšího dovodit, a to ani se zřetelem ke skutečnosti, že obchodní společnost zastoupená obviněným se od roku 2009 nacházela v úpadku, neboť je zřejmé, že v zásadě až do listopadu 2014 obviněný hradil, byť případně i s prodlením, platby za odebranou elektrickou energii a za poskytnuté strojařské práce. Také v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nejsou zaznamenány příslušné skutkové okolnosti, které by posuzovaný případ charakterizovaly tak, aby byly zřetelné všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu, jímž byl obviněný uznán vinným.
29. Relevanci je nutno přiznat i námitkám obviněného ve vztahu k vyvození jeho trestní odpovědnosti za jednání vůči obchodní společnosti PLAST Modrá, s. r. o., která pronajímala obchodní společnosti K., výrobní a další prostory v jí provozovaném areálu na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 1. 10. 2012. Jak vyplynulo z výpovědi svědka A. H., společníka a jednatele této obchodní společnosti, obchodní společnosti K., pronajímali skladovací a výrobní prostory již od roku 2007, později tato obchodní společnost expandovala a pronajímala si od nich další prostory, později docházelo ke zpožďování plateb. K ukončení nájemní smlouvy došlo ke konci roku 2014 a zůstalo nezaplaceno nájemné za listopad a prosinec 2014 ve výši 2x 54 450 Kč a vodné a stočné ve výši 7 401 Kč. Obviněný správně poukázal na to, že s těmito významnými skutečnostmi především k možnému podvodnému úmyslu obviněného na počátku nájemního vztahu v roce 2007 či ve vztahu k nájemní smlouvě uzavřené dne 1. 10. 2012 se ani soud prvního stupně ani soud odvolací podrobněji nezabývaly. V tomto ohledu pouze konstatovaly, že z výpovědi svědka A. H. vyplynulo snížení nájemného v roce 2012 o 20 000 Kč jako kompenzace za náklady vynaložené nájemcem v souvislosti s vytápěním v pronajatém objektu.
30. Pokud jde o obviněným uplatněnou námitku týkající se nesprávného použití zásady subsidiarity trestní represe, je nutné považovat její řešení za předčasné s ohledem na kasační výrok Nejvyššího soudu. Nicméně je nutno upozornit na délku doby páchání trestné činnosti a výši způsobené škody, na což správně poukázaly soudy obou stupňů. V této souvislosti nelze pominout výklad této zásady včetně pojmu společenské škodlivosti, který byl přijat ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. V souladu se zakotvením formálního pojetí trestného činu v trestním zákoníku účinném od 1. 1. 2010 zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je nutno vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Pouze ve zcela výjimečných případech, pokud veškeré okolnosti spáchání činu neodpovídají běžně se vyskytujícím případům stejné povahy, je možné za použití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio dovodit odpovědnost pachatele mimo rámec trestního řízení a uplatnit jeho odpovědnost podle jiného právního předpisu. V novém odvolacím řízení však bude třeba se znovu zabývat uplatněním zásady subsidiarity trestní represe a vyložit přijaté závěry až při novém rozhodování o vině obviněného. Lze pouze podotknout, že případné změny v rozsahu trestné činnosti obviněného a v tomto důsledku též snížení rozsahu škody ve vztahu k jednání obviněného vůči obchodním společnostem J., P., a PLAST Modrá, s. r. o., by neměly zásadnější vliv na trestní odpovědnost obviněného.
31. Z výše uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud přisvědčil části dovolacích námitek obviněného, které se především týkaly nedůsledného vyjádření skutkových okolností tak, aby odpovídaly všem znakům skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Další pochybnosti shledal Nejvyšší soud o dostatečných podkladech pro vyslovení viny obviněného tímto zločinem v rámci obchodních vztahů s obchodními společnostmi J., P., a PLAST Modrá, s. r. o., u nichž nebyla dostatečně silně vyvrácena obhajoba obviněného. Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu ani z jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně nelze vyrozumět, jakými úvahami byly soudy vedeny při závěru o tom, že obviněný uváděl osoby jednající za poškozené v omyl, využil jejich omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti s cílem obohatit sebe nebo jiného a způsobit na cizím majetku škodu. Výše zmíněné vady právního posouzení skutku se přitom vyskytují od samého počátku trestního stíhání obviněného a neodstranil je z podnětu odvolání obviněného ani odvolací soud.
32. Za současného stavu dokazování je málo pravděpodobné, že procesní strany, zejména obžaloba, budou mít k dispozici další důkazní prostředky k vyvrácení či potvrzení obhajoby obviněného, jeví se tedy nadbytečným vracet věc do stadia řízení před soudem prvního stupně, neboť rozhodnutí ve věci samé odpovídající výše uvedeným závěrům může učinit odvolací soud z podnětu podaného odvolání obviněného. Pokud by nedošlo v novém odvolacím řízení k zásadní změně důkazní situace v neprospěch obhajoby, nelze učinit jednoznačný a nezpochybnitelný závěr o vině obviněného ve smyslu podané obžaloby ve vztahu k poškozeným obchodním společnostem J., P., a PLAST Modrá, s. r. o., přičemž ve vztahu k dalším skutkům ke škodě obchodních společností „APIS“ SPÓŁKA Z OGRANICZONĄ ODPOWIEDZIALNOŚCIĄ, F., a M., bude při odsouzení obviněného nezbytné upřesnit tzv. skutkovou větu tak, aby vyjadřovala všechny znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu podvodu, jak vyžaduje ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu. Nelze akceptovat dosavadní popis skutku, z něhož je patrné pouhé neuhrazení nebo jen částečné uhrazení vystavených faktur, které však skutečně samo o sobě nesvědčí o uvádění v omyl či o zamlčení podstatných skutečností se záměrem obohatit sebe nebo jiného a způsobit jinému škodu. Odvolací soud je v tomto směru samozřejmě vázán zákazem reformationis in peius .
33. S ohledem na případné omezení rozsahu trestné činnosti obviněného i na zjištěné okolnosti případu, bude odvolací soud nutně korigovat odpovídající trestní sankci. Nejvyšší soud v tomto ohledu samozřejmě nemůže předjímat nové rozhodnutí o trestu, avšak považuje za vhodné upozornit na nesprávné, resp. nepřípustně široké vymezení trestu zákazu činnosti soudem prvního stupně. Pokud by v rámci nového rozhodování odvolací soud znovu považoval za nezbytné tento druh trestu obviněnému uložit, měl by důsledně vážit okolnosti, za nichž se obviněný měl žalovaného jednání dopustit. Nelze totiž pominout, že se obviněný skutečně snažil jako jednatel obchodní společnosti po delší dobu dosáhnout snížení závazků obchodní společnosti K., a o její vyvedení ze stavu úpadku z důvodu předlužení. Teprve na konci roku 2014 a v průběhu března 2015 s vědomím nereálnosti tohoto cíle, se pod vlivem dalších osob dopustil dalšího protiprávního jednání, které bylo posouzeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 80 T 3/2019, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 4 To 48/2019, jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3, odst. 3 tr. zákoníku. Trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat podnikatelskou činnost na základě živnostenského nebo jiného oprávnění a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či prokuristy právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku na dobu 5 let nerespektuje ustanovení §38 a §39 tr. zákoníku ani ustanovení §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku, podle něhož soud může uložit trest zákazu činnosti, dopustí-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností, přičemž tento trest spočívá v tom, že se obviněnému po dobu jeho výkonu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis. Smyslem tohoto druhu trestu je dočasně vyřadit pachatele z možnosti zastávat a vykonávat určité zaměstnání, povolání a funkce nebo vykonávat činnosti, v souvislosti s nimiž se trestné činnosti dopustil, a to v zájmu ochrany společnosti i zamezení v recidivě pachatele. Povinností soudu je zvažovat důsledky uloženého trestu zákazu činnosti a dbát na to, aby výměra tohoto trestu i jeho rozsah byly úměrné povaze a závažnosti spáchané trestné činnosti, možnosti nápravy obviněného i jeho osobním, rodinným a majetkovým poměrům. Podmínkou uložení trestu zákazu činnosti přitom je, aby zakazovaná činnost měla souvislost s trestnou činností, za kterou je obviněný odsuzován, která musí být užší, přímá, bezprostřední (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1963, sp. zn. 3 Tz 27/63, uveřejněný pod č. 9/1964, rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 3. 1967, sp. zn. Tzv 6/67, uveřejněný pod č. 42/1967, rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 12. 1968, sp. zn. 8 Tz 124/68, uveřejněný pod č. 13/1969 a rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 6. 4. 1979, sp. zn. 1 Tz 11/79, uveřejněný pod č. 5/1980 Sb. rozh. tr.). V soudní praxi především půjde o případy, v nichž trestný čin byl spáchán přímo při výkonu určité činnosti, v tomto konkrétním případě výkonu funkce jednatele obchodní společnosti.
V. Závěrečné shrnutí
34. Nejvyšší soud tedy z podnětu důvodného dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a dále podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené usnesení, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl, neboť na podkladě odvolání obviněného může sám odstranit shora vytknuté vady a učinit rozhodnutí v souladu se zákonem.
35. Bude na odvolacím soudu, aby se v navazujícím řízení znovu důsledně zabýval trestní věcí obviněného ve shora naznačených směrech a za součinnosti státního zástupce, jehož úkolem je tvrdit a prokazovat vinu obviněného, případně doplnil dokazování, shledá-li to potřebným a nezbytným, a následně učinil po řádném vyhodnocení všech důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků odůvodněné skutkové i právní závěry nezbytné pro jeho rozhodnutí.
36. Nejvyšší soud upozorňuje, že usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno výlučně z podnětu dovolání obviněného, proto v dalším řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch, jak vyplývá z ustanovení §265s odst. 2 tr. řádu. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. řádu).
37. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu o dovolání obviněného v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký