ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.840.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 840/2022- 1019
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2022 o dovolání, které podal obviněný L. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2021, sp. zn. 6 To 355/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 23 T 97/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 4. 5. 2020, sp. zn. 23 T 97/2019, byl obviněný L. M. uznán vinným pod bodem 1. přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), pod bodem 2. přečinem porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku a pod bodem 3. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný podle §337 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 3 let, a dále soud obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 3 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a spoluobviněné obchodní společnosti S. A. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozeným České republice zastoupené Finančním úřadem pro Ústecký kraj, Územní pracoviště Teplice, IČ 00006904, částku 98 164,87 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, částku 436 853 Kč, Dopravnímu podniku města Ústí nad Labem, IČ 25013891, částku 2 534 Kč, M. B., nar. XY, bytem XY, částku 11 398 Kč a Adwis Group, s. r. o., IČ 03408353, částku 7 356,06 Kč. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné obchodní společnosti S. A.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný L. M. a také obviněná obchodní společnost S. A., z jejichž podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 9. 2021, sp. zn. 6 To 355/2020, podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl. Obviněného L. M. krajský soud uznal pod body I. 1. až 3. vinným stejnými přečiny jako okresní soud a uložil mu za ně trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu a trest zákazu činnosti zcela shodně jako soud prvního stupně. Adhezním výrokem byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným České republice zastoupené Generálním finančním ředitelstvím, IČ 72080043, částku 98 164,87 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, částku 436 853 Kč, Dopravnímu podniku města Ústí nad Labem, IČ 25013891, částku 2 534 Kč, M. B., nar. XY, bytem XY, částku 11 112,86 Kč a obchodní společnosti Adwis Group, s. r. o., IČ 03408353, částku 7 356,06 Kč. Výrok o náhradě škody krajský soud doplnil o dovětek, že „povinnost obviněného k náhradě škody zaniká v rozsahu, v jakém ji splní obžalovaná S. A., jíž tato platební povinnost již dříve vyplynula z jiných řízení“.
3. Podle závěrů krajského soudu se obviněný dopustil přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku (zjednodušeně uvedeno) tím, že jako jediný jednatel obchodní společnosti S. A., registrované jako měsíční plátce daně z přidané hodnoty jednak sice zajistil za tohoto plátce za zdaňovací období srpen 2015 podání přiznání k dani z přidané hodnoty, v němž však nebylo přiznáno uskutečněné zdanitelné plnění na základě faktury č. 1980 vystavené na částku 52 010 Kč pro odběratele TRAIL Servis, a. s., a dále obviněný za zdaňovací období od září 2015 až do června 2016 vůbec nezajistil podání jednotlivých daňových přiznání za S. A. za příslušná daňová období, přestože na základě dokladů specifikovaných ve výroku o vině pod bodem I. 1. tomuto plátci daně z přidané hodnoty vznikla daňová povinnost, čímž na všech daňových nedoplatcích daňového subjektu S. A. za zdaňovací období od srpna 2015 do června 2016 byla způsobena České republice zastoupené Finančním úřadem pro Ústecký kraj, Územní pracoviště Teplice, celková škoda ve výši 106 887 Kč.
4. Přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku spočíval podle bodu I. 2. výroku o vině rozsudku krajského soudu v podstatě v tom, že obviněný jako jediný jednatel obchodní společnosti S. A. nereagoval na výzvu správce daně doručené do datové schránky dne 5. 9. 2018, aby obchodní společnost S. A. v souladu s §180 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, podala do 15 dní od doručení výzvy prohlášení o majetku, což tedy obviněný za povinnou obchodní společnost neučinil, ačkoli byl poučen o trestněprávních následcích takového jednání.
5. Skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku obviněný naplnil (stručně uvedeno) tím, že jako jediný jednatel obchodní společnosti S. A. v době od 13. 11. 2013 do 22. 5. 2018, kdy byla proti uvedené obchodní společnosti vedena exekuční řízení konkretizovaná v popisu skutku, v úmyslu skrýt příjmy plynoucí z podnikatelské činnosti S. A. před jejich postižením v exekučních řízeních, nechal zasílat jednotlivé příjmy obchodní společnosti, jejichž výčet obsahuje tzv. skutková věta, v souhrnné výši 2 398 022 Kč na bankovní účet své manželky M. M.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
6. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný L. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které formálně opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. Obviněný nijak nevymezil rozsah svého dovolání, nicméně z konkrétních námitek i návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu je zjevné, že směřuje výlučně proti adheznímu výroku rozsudku krajského soudu, s nímž se neztotožnil, neboť, jak sám uvedl, „povinnosti k náhradě škody mi byly uloženy na základě nesprávného hmotněprávního posouzení následků jednání“.
7. Konkrétně obviněný vytkl soudům obou stupňů, že mu uložily povinnost nahradit škodu věřitelům obchodní společnosti S. A., jejichž pohledávky jsou vymáhány v exekučních řízeních vedených na majetek uvedené obchodní společnosti v postavení exekučního dlužníka, ačkoli v popisu skutku není uvedeno, že by on jako fyzická osoba svým jednáním někomu způsobil škodu a v jaké výši. Adhezní výrok je tedy podle obviněného v rozporu s ustanovením §228 odst. 1 tr. ř. a také s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 257/2017. Zdůraznil, že jeho jednání popsané pod bodem I. 3. výroku o vině rozsudku krajského soudu nemělo žádný vliv na existenci a výši pohledávek exekučních věřitelů vůči jejich dlužníkovi S. A.
8. Dále se obviněný zaměřil ještě na jemu uloženou povinnost nahradit škodu poškozené České republice zastoupené správcem daně, proti níž brojil opět s odkazem na výše citované usnesení třetího senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, z něhož vyplývá, že správce daně může uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení vůči fyzické osobě jednající za plátce daně – právnickou osobu – pouze tehdy, jestliže platební výměry správce daně jsou vůči plátci daně nevykonatelné. V probíhajícím trestním řízení však podle přesvědčení obviněného dokazování v tomto směru vedeno nebylo.
9. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v rozsahu výroku o náhradě škody zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
10. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve stručně shrnul rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně a také dovolací námitky obviněného. Přitom podotkl, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. týkající se výroku o náhradě škody je třeba považovat i takovou vadu v posouzení otázky, kterým hmotněprávním předpisem se řídí náhrada škody. Naopak za procesní námitku a tedy nepřípustnou z hlediska citovaného dovolacího důvodu označil výtku proti údajně neprovedenému dokazování ohledně zjištění nevykonatelnosti platebních výměrů finančního úřadu. Přesto však zároveň státní zástupce uvedl, že tato procesní námitka je také nedůvodná, jak vyplývá z bodů 14. a 15. rozsudku krajského soudu.
11. Co se týká přiznání nároku na náhradu škody poškozeným, jejichž pohledávky nebyly v exekučních řízeních vedených na majetek dlužníka S. A. vymahatelné mj. v důsledku jednání obviněného popsaného pod bodem I. 3. výroku o vině, státní zástupce upozornil, že mezi znaky skutkové podstaty podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nepatří způsobení škody. Pozastavil se dále nad skutečností, že orgány činné v trestním řízení nepřistoupily k posouzení skutku také jako trestný čin poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku, jehož skutková podstata znak škody obsahuje, přičemž jednočinný souběh s trestným činem podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je možný. Nicméně i přesto státní zástupce dovodil, že soudy mohly rozhodnout o uplatněných nárocích poškozených v adhezním řízení, neboť jedním z předpokladů k tomu je, že škoda byla způsobena v příčinné souvislosti s tím skutkem vykazujícím znaky trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. O takovou majetkovou škodu ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. jde bez ohledu na to, zda je škoda zároveň zákonným znakem stíhaného trestného činu. Podle státního zástupce tedy identifikace poškozených a výše jim způsobené škody v tzv. skutkové větě výroku o vině není v tomto případě směrodatná. Významné pro adhezní výrok je vyjádření výše škody a poškozených v popisu skutku z procesního hlediska v tom, že rozlišuje situace, v nichž je soud zásadně povinen rozhodnout ve prospěch poškozeného výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř., od situací, v nichž soud může poškozeného odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 tr. ř. Doplnil, že povinnosti obviněného nahradit poškozeným majetkovou škodu, kterou jim způsobil, nebrání ani okolnost, že tito poškození věřitelé přihlásili své pohledávky v exekučním řízení, jež dosud neskončilo, protože v rozsahu, v jakém by případně byli věřitelé v exekučním řízení uspokojeni z majetku S. A. zanikne povinnost obviněného k náhradě škody ve vztahu k týmž pohledávkám.
12. Pokud obviněný označil v dovolání také důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., obsahově se s ním dovolání zcela míjí. Tento citovaný důvod spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Výrok o trestu rozsudku krajského soudu však dovoláním nebyl vůbec napaden a ani není navrhováno jeho zrušení. Dále státní zástupce upozornil na znění zákona, který neumožňuje vyhovět závěrečnému návrhu obviněného, neboť dovolací soud nemůže přikázat věc k novému projednání a rozhodnutí výlučně ohledně nároků poškozených na náhradu škody, může však sám rozsudkem rozhodnout o povinnosti obviněného nahradit škodu (§265m odst. 1 tr. ř.) nebo odkázat poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních či na řízení před jiným příslušným orgánem (§265m odst. 2 tr. ř.).
13. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl dovolání obviněného L. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i s jiným než navrhovaným rozhodnutím v neveřejném zasedání.
14. Obviněný L. M. ke dni rozhodnutí Nejvyšším soudem o jeho dovolání nevyužil svého práva reagovat na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
16. Dovolání patří mezi mimořádné opravné prostředky a na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků je nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle §265b odst. 2 tr. ř. Rovněž platí, že zákonný dovolací důvod nemůže být v dovolání jen formálně tvrzen, ale je třeba, aby konkrétní dovolací námitky skutečně svým obsahem takovému důvodu odpovídaly. Dovolatel v posuzované věci sice označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jinak se však k němu zcela opomenul vyjádřit. Tento důvod dovolání spočívá v námitkách proti uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo proti uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Obviněný L. M. ale ve svém podání neuplatnil jedinou výhradu proti podmíněnému trestu odnětí svobody nebo proti trestu zákazu činnosti, které mu krajský soud uložil v napadeném rozsudku. Jeho námitky směřují výlučně proti výroku o náhradě škody. Rovněž závěrečný návrh dovolání se týká pouze adhezního výroku téhož rozsudku, navíc je formulován v rozporu s možným procesním postupem dovolacího soudu (srov. §265m odst. 2 tr. ř., resp. §265 tr. ř.). Nejvyšší soud tedy neměl v dovolání žádný podklad pro možné přezkoumání rozsudku krajského soudu z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
17. Obviněný opřel své dovolání kromě toho ještě o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., k němuž již adekvátně argumentoval. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení lze považovat i nedostatky posouzení hmotněprávního základu nároku na náhradu škody způsobené trestným činem, jímž byl dovolatel uznán vinným. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů (kromě taxativně vyjmenovaných procesních vad definovaných jako další důvody dovolání), ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání z uvedeného důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
18. Dovolací námitky obviněného sice částečně odpovídaly uvedenému výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak nebyly opodstatněné, ve zbylé části dovolací argumentace nenaplnila žádné dovolací důvody.
b) K uplatněným námitkám obviněného
19. Zásadní právní námitka obviněného směřovala proti tomu, jak soud druhého stupně posoudil jeho odpovědnost za škodu způsobenou trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož skutkové okolnosti jsou popsány pod bodem I. 3) výroku o vině. Námitky obviněného proti výroku o náhradě škody však nemohly v dovolacím řízení obstát.
20. Zásadně platí, že v trestním řízení lze uplatňovat pouze majetkovou škodu (případně nemajetkovou újmu a vydání bezdůvodného obohacení) způsobenou trestným činem, tj. takovou škodu, jejíž vznik je v příčinné souvislosti se skutkem uvedeným v žalobním návrhu, přičemž na právním posouzení tohoto skutku nezáleží (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 1/1968-II. Sb. rozh. tr.). Předmětem adhezního řízení nemůže být škoda způsobená jiným trestným činem, pro který není pachatel trestně stíhán, byť i souvisel se skutkem, který je předmětem trestního stíhání; rozhodný je v každém případě pouze skutek uvedený v žalobním návrhu, aniž by záleželo na jeho právním posouzení (srov. rozhodnutí č. 2/1968-II. Sb. rozh. tr.). Pokud došlo ke vzniku škody zaviněným protiprávním jednáním obviněného, pro něž je trestně stíhán a s nímž je vzniklá škoda v příčinné souvislosti, nebrání nic rozhodnutí o povinnosti obviněného k náhradě takto způsobené škody. K tomuto právnímu názoru výslovně dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 11 Tz 1219/2001, uveřejněném pod č. 41/2002 Sb. rozh. tr., v němž se pachatel – povinný k náhradě škody – sice dopustil odlišného trestného činu než dovolatel, a to ublížení na zdraví, přesto však tento judikát lze velmi přiléhavě aplikovat na posuzovanou trestní věc obviněného L. M. V citované věci soudy ve výroku o vině popsaly dopravní nehodu zaviněnou obviněným a její následek, jímž bylo zákonem předvídané těžké ublížení na zdraví jednoho poškozeného, avšak nezahrnuly již do popisu skutku méně závažné zranění, které obviněný při téže dopravní nehodě způsobil další poškozené osobě. Nicméně i přesto byla pachateli uložena povinnost nahradit škodu způsobenou v konečném důsledku zdravotní pojišťovně na základě regresního nároku vyplývajícího z nákladů na ošetření poskytnutého osobě zraněné při dopravní nehodě zaviněné obviněným, byť zásah do tělesné integrity této poškozené osoby nedosahoval takové intenzity, aby se jednalo o těžkou újmu na zdraví, jak vyžadovalo tehdejší znění §224 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, který pozbyl účinnosti dne 31. 12. 2009 (nyní obecně §145 tr. zákoníku). Ke vzniku také tohoto škodlivého následku totiž došlo zaviněným protiprávním jednáním obviněného, pro které byl trestně stíhán, a vzniklá škoda byla s tímto jeho jednáním v příčinné souvislosti. Stejné okolnosti je možné shledat v případě škody způsobené jednáním obviněného L. M., pro které je trestně stíhán pod bodem I. 3. napadeného rozsudku. Ani v jeho případě nebránila přiznání nároku na náhradu škody poškozeným okolnost, že škodlivý následek, jeho výše ani poškozené osoby nebyly zahrnuty do popisu skutku, jímž se měl dopustit trestného činu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Tato skutková podstata nevyžaduje způsobení škodlivého následku, proto nelze orgánům činným v trestním řízení vyčítat ohledně popisu skutku, který musí odpovídat požadavkům vyplývajícím z příslušných ustanovení trestního řádu [např. srov. §160 odst. 1, §177 písm. c), §120 odst. 3 tr. ř.] jakékoli nedostatky, neboť zahrnoval veškeré okolnosti významné z hlediska skutkové podstaty podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. To však neznamená, že by totožným jednáním, za které je dovolatel trestně stíhán pod bodem I. 3. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, skutečně škodu nemohl způsobit. Pokud tedy obviněný brojil proti tomu, že součástí popisu skutku není jakákoli majetková újma, natož její výše anebo označení osob, jimž měla být škoda způsobena, šlo o bezpředmětnou obhajobu.
21. Způsob rozhodování o uplatněném nároku na náhradu majetkové škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení upravuje ustanovení §228 a násl. tr. ř., jde o tzv. adhezní řízení, jež je součástí trestního řízení. Jeho význam spočívá v tom, že umožňuje poškozenému, který je stranou v trestním řízení, aby byl souběžně s trestním stíháním obviněného objasněn i jeho nárok na náhradu majetkové škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, pokud mu byla způsobena stíhaným skutkem majetková škoda nebo nemajetková újma nebo pachatel na jeho úkor získal bezdůvodné obohacení, a aby poškozený dosáhl, že mu bude zároveň s rozhodnutím o podané obžalobě přisouzena náhrada majetkové škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo bude obžalovaný zavázán povinností k vydání bezdůvodného obohacení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2830). Mezi podmínky pro rozhodnutí o nároku poškozeného ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. se řadí mj. i požadavek na existenci příčinné souvislosti vzniku škody s jednáním obviněného, které naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl shledán vinným; rozhodující je tedy prokázání příčinné souvislosti újmy se skutkem , pro nějž se vede trestní řízení (srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, str. 278). Jak je tučně zvýrazněno, ani právní teorie nespojuje nárok na náhradu škody s trestným činem, nýbrž výhradně se skutkem, tj. jednáním, pro které je obviněný trestně stíhán. Ohledně popisu skutku pak ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. rozlišuje situace, v nichž je škoda a její výše součástí tzv. skutkové věty, přičemž tehdy má soud zákonnou povinnost přiznat poškozenému řádně uplatněný nárok, leda by takovému rozhodnutí bránila zákonná překážka nebo byl nárok poškozeného již zcela uspokojen (§228 odst. 1 tr. ř. věta první za středníkem), od situací, kdy jsou dány podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody, aniž by bylo současně podmínkou, aby ve skutkové větě rozsudku byla uvedena výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení (§228 odst. 1 věta před středníkem tr. ř.), přičemž tehdy lze (byly-li podklady pro přiznání nároku shledány z jakéhokoli důvodu nedostatečnými) poškozeného odkázat s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, případně na řízení před jiným příslušným orgánem podle §229 tr. ř. Jestliže tedy soudy v posuzované věci učinily součástí svých skutkových zjištění závěr, že v příčinné souvislosti s vyvedením finančních prostředků mimo dosah jejich vlastníka – obchodní společnost S. A. došlo ke vzniku majetkové újmy věřitelů této obchodní společnosti odpovídající výši jejich pohledávek uplatněných v exekučních řízeních, což sice nemělo odraz v popisu skutku, ale byly dány zákonné podmínky pro přiznání uplatněných nároků poškozených na náhradu škody, jak jsou vymezeny v ustanovení §228 odst. 1 věta první před středníkem tr. ř. (Odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn, nestanoví-li tento zákon jinak.). Postup Krajského soudu v Ústí nad Labem, resp. Okresního soudu v Teplicích, v rámci rozhodování v adhezním řízení proto rozhodně nebyl v rozporu s §228 odst. 1 tr. ř., jak se obviněný L. M. mylně domníval.
22. Pokud obviněný namítal, že adhezní výrok z rozsudku krajského soudu je dále v rozporu s názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 257/2017, neměl tento jeho argument jakékoli opodstatnění. Citovaným usnesením bylo z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného zrušeno rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byla mj. zrušena část rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu adhezního výroku, kterým byla nalézacím soudem poškozeným přiznána náhrada škody vzniklé jednáním obviněného zastupujícího právnickou osobu, jež řádně neodváděla povinné platby a která prokazatelně neměla žádný majetek, exekuční tituly oprávněných vůči ní byly nevykonatelné; přičemž soud druhého stupně dovoláním napadeným (a Nejvyšším soudem zrušeným rozhodnutím) odkázal poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Důvodem zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím řízení byla právě ta skutečnost, že soud druhého stupně nedovodil odpovědnostní vztah obviněného k požadovanému nároku poškozených a neaplikoval příslušná ustanovení týkající se řádně uplatněných nároků na náhradu škody proti němu jako fyzické osobě vystupující za povinného – právnickou osobu, ačkoli v trestním řízení byla osoba škůdce zjištěna a podmínky odpovědnosti za škodu byly také splněny. Nejvyšší soud přitom v citovaném kasačním rozhodnutí vycházel výhradně ze stejných tezí, na nichž je založeno rozhodnutí o přiznání nároku na náhradu poškozeným v posuzované trestní věci vůči obviněnému L. M. Protože ve věci řešené třetím senátem Nejvyššího soudu škoda podle závěrů tohoto senátu vznikla protiprávním jednáním obviněného jako jednatele právnické osoby povinné hradit zákonné odvody spočívajícím v nepodání přehledů o výši vyměřovacího základu a výši pojistného správcům odvodů pojistného na sociální zabezpečení a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, vznikl obviněnému ručitelský závazek podle §194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, který pozbyl účinnosti dne 31. 12. 2013 [v současnosti jde o §159 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který s účinností od 1. 1. 2014 nahradil mj. výše citovaný obchodní zákoník (dále jen „o. z.“)], přičemž třetí senát odkázal na judikát č. 39/2014 Sb. rozh. tr. O totožnou judikaturu opřel své závěry také Krajský soud v Ústí nad Labem v trestní věci obviněného L. M. Zejména však tento soud vycházel ze zcela shodného právního názoru ohledně možnosti uložit povinnost k náhradě škody poškozenému - státu, jemuž škoda vznikla v příčinné souvislosti s jednáním obviněného za právnickou osobu povinnou odvést daň, poplatek nebo podobnou povinnou platbu, obviněnému, tedy fyzické osobě jednající za povinnou právnickou osobu, avšak pod podmínkou, že povinná právnická osoba nemá dostatek prostředků, resp. platební výměr nebo jiné exekuční tituly postihující majetek povinné právnické osoby nejsou vykonatelné (k této otázce viz níže). Výhrada obviněného namítající rozpor dovoláním napadeného rozsudku s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 257/2017, byla proto lichá, naopak postup soudů obou stupňů v posuzované trestní věci je zcela v souladu s právními závěry obsaženými v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu.
23. Co se týká podrobných skutkových okolností charakterizujících pohledávky poškozených, kteří se připojili se svým nárokem na náhradu škody do trestního řízení, nejsou sice konkrétně uvedeny v tzv. skutkové větě pod bodem I. 3. rozsudku krajského soudu, což ani nemusely být, jak bylo vysvětleno výše, avšak o jejich trvání a opodstatnění není pochyb. Součástí popisu skutku jsou vykonávací řízení, která probíhají k uspokojení nároků mnohých věřitelů obchodní společnosti S. A. Příslušní exekutoři poskytli orgánům činným v trestním řízení svá vyjádření, z nichž je patrno, že jmenovaná obchodní společnost, v níž obviněný působil jako jednatel, má rozsáhlé dluhy, jež není schopna hradit, což je mimo jiné důsledkem odklánění jejích příjmů. Právě přijatá plnění, pokud by nebyla zasílána na bankovní účet manželky obviněného, ale řádně na bankovní účet S. A. mohla být užita k uspokojení exekučních věřitelů vystupujících v trestním řízení v postavení poškozených. Skutkový závěr soudů obou stupňů o nevykonatelnosti pohledávek věřitelů obchodní společnosti S. A. nelze zpochybnit, Nejvyšší soud je jím vázán. Krajský soud ho opřel o sdělení exekutorů (srov. č. l. 434 a násl. tr. spisu 23 T 132/2019), resp. o vyjádření finančního úřadu, který je nadán pravomocí exekučního orgánu podle §175 odst. 1 daňového řádu (srov. č. l. 711 tr. spisu 23 T 97/2019; pozn. Nejvyššího soudu: původně byla o žalovaných skutcích souběžně vedena dvě trestní řízení, jež byla usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 9. 2019, č. j. 23 T 132/2019-1127, spojena v jednu trestní věc evidovanou pod sp. zn. 23 T 97/2019 ). Krajský soud rovněž srozumitelně vysvětlil své úvahy vedoucí k závěru o nevykonatelnosti exekučních titulů v bodu 14. odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud přitom neshledal v tomto ohledu jakékoli nedostatky důkazního řízení včetně deformace obsahu zpráv od exekutorů. Ani tato námitka skutkové povahy tedy neměla žádné opodstatnění.
24. Obviněný také namítal, že nemohl nijak ovlivnit existenci a výši pohledávek exekučních věřitelů. Nepochybně lze částečně souhlasit s tím, že posuzované jednání obviněného nemělo vliv na vznik a původní výši pohledávek věřitelů dlužníka S. A. Avšak v příčinné souvislosti s majetkovými dispozicemi obviněného, které spočívaly v tom, že nechal zasílat příjmy S. A. na účet manželky, na který exekutoři nemohli dosáhnout, byla velmi významně v negativním smyslu ovlivněna možnost uspokojit předmětné pohledávky věřitelů, eventuálně jejich výši snížit alespoň částečným uspokojením. Proto je mimo jakoukoli pochybnost, že obviněný do majetkových vztahů těchto věřitelů protiprávním jednáním pod bodem I. 3. výroku o vině zasáhl, a to zcela zásadním způsobem.
25. V dovolání obviněný vznesl také námitku vztahující se výhradně k nároku poškozené České republiky zastoupené správcem daně na náhradu škody způsobené primárně trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby pod bodem I. 1. rozsudku, avšak současně následně také trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání pod bodem I. 3. rozsudku, neboť i poškozená Česká republika zastoupená příslušným finančním úřadem uplatnila svou pohledávku v exekučním řízení, resp. správce daně ve smyslu §178 odst. 1, 5 písm. b) a §190 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, nařídil daňovou exekuci vydáním exekučního příkazu. Argumentace obviněného však představovala opakování výhrad o údajném rozporu adhezního výroku s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 257/2017, přičemž znovu zpochybňoval nevykonatelnost platebních výměrů správce daně, resp. exekučních titulů. S tím se však již Nejvyšší soud vypořádal v předcházející části tohoto usnesení. Na tomto místě lze stručně připomenout ustálenou rozhodovací praxi i judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí č. 39/2014-II. Sb. rozh. tr., přiměřeně rozhodnutí č. 41/2002 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8 Tdo 144/2021, nebo rovněž obviněným opakovaně citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 257/2017. Právní názory přijaté v citovaných rozhodnutích vychází z teze, že nárok státu vyplývající ze zkrácené daně je nárokem na náhradu škody, který však nemůže příslušný finanční orgán uplatňovat podle §43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně, avšak uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení může přicházet v úvahu tehdy, jestliže obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň této právnické osoby, vůči které sice správce daně vydal platební výměr, jímž doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že ten je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možné vést exekuci. Jde-li potom o akciovou společnost nebo společnost s ručením omezeným a je-li obviněný členem jejich statutárního orgánu, je třeba řešit otázku, zda mu v takovém případě nevznikl ručitelský závazek podle §159 odst. 3 ve spojení s §2910 a násl. o. z. a §53 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů, na základě kterého by obviněný mohl být v adhezním řízení zavázán k náhradě škody způsobené trestným činem podle §240 tr. zákoníku. Uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (v adhezním řízení) tedy může přicházet v úvahu tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň této právnické osoby, vůči které finanční úřad vydal platební výměr, což u obviněného L. M. bylo splněno. Pro úplnost zbývá poukázat na zcela správné právní úvahy krajského soudu pod body 14. až 16. odůvodnění jeho rozsudku, v nichž se velmi podrobně zabýval odpovědností obviněného k náhradě škody poškozeným, kteří přihlásili své nároky do trestního řízení, přičemž odkázal na relevantní hmotněprávní ustanovení (§159 odst. 3 a §2910 o. z.), z nichž vyplývá povinnost obviněného k náhradě škody. Namítané vady jiného nesprávného hmotněprávního posouzení v adhezním výroku rozsudku odvolacího soudu proto nejsou z obsahu trestního spisu zřejmé a Nejvyšší soud žádné nezjistil.
26. Pouze pro úplnost nad rámec dovolání Nejvyšší soud uvádí, že krajský soud doplnil adhezní výrok o vcelku nadbytečný dovětek: „…přičemž tato povinnost obžalovaného zaniká v rozsahu, v jakém ji splní obžalovaná S. A., IČ XY, jíž tato platební povinnost již dříve vyplynula z jiných řízení“. Okolnost, že obviněný odpovídá za škodu způsobenou poškozeným subsidiárně, postačilo vyjádřit až v odůvodnění rozhodnutí, nikoli přímo ve výroku o náhradě škody. Jde o důsledek situace, v níž poškozený může uplatnit jak náhradu škody podle občanskoprávních předpisů (zde proti obchodní společnosti S. A.), tak nárok na náhradu škody v adhezním řízení v rámci trestního řízení (proti obviněnému L. M.). Ve smyslu §43 odst. 3 tr. ř. je rozhodující, který z těchto nároků je splněn dříve, neboť splněním jednoho zaniká druhý.
IV. Závěrečné shrnutí
27. Protože obviněným uplatněné námitky v jím podaném dovolání byly shledány zčásti neodpovídající uplatněným ani jiným dovolacím důvodům, zčásti zjevně neopodstatněnými, Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného L. M. jako zjevně neopodstatněné, aniž by podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 10. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu