ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.930.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 930/2022- 293
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2022 o dovolání, které podal obviněný L. O. , nar. XY v XY, bytem XY č. XY, XY, okr. XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2022, sp. zn. 4 To 103/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 T 116/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. O. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 12 T 116/2021, byl obviněný L. O. uznán vinným pod body 1. a 2. výroku o vině přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), pod bodem 2. výroku o vině zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) a f) tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněnému uložen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců. Dále byl obviněnému podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen i trest propadnutí věci, a to revolveru zn. ATAK, model STREAMER, ráže 6 mm, ME Flobert Court, výr. č. XY, 7 nevystřelených nábojnic a 1 vystřelené nábojnice. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozenému I. Z. v částce 450 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl tento poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 6. 2022, sp. zn. 4 To 103/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o vině pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně i celý výrok o trestu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. uznal obviněného vinným dílčím útokem (ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který nebyl tímto zrušovacím rozhodnutím dotčen) přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a dále přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému pak byl uložen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku a 6 měsíců. Odvolací soud znovu uložil i trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jak jej vyslovil soud prvního stupně. Výrok o náhradě škody poškozenému I. Z. zůstal nezměněn.
3. Skutek, kterým byl obviněný uznán vinným pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ve stručnosti spočívá v tom, že dne 17. 5. 2021 v době od 10:55 hod. do 11:05 hod. v XY ulici před domem č. XY v XY v přítomnosti nejméně tří osob obviněný přistoupil k levým předním dveřím stojícího motorového vozidla poškozeného I. Z., který čekal, až mu bude uvolněno jeho vyhrazené místo pro parkování, po hlasité slovní rozepři týkající se požadavku obviněného na uvolnění průjezdu ulicí obviněný uchopil vycházkovou dřevěnou hůl, s jejíž pomocí se poškozený (jako osoba s omezenou pohyblivostí) snažil vystoupit ze svého vozidla, takto poškozeného násilím vytáhl z jeho vozidla, až poškozený upadl na zem do louže, přitom došlo ke zlomení této hole a způsobení škody ve výši 450 Kč. Skutek pod bodem 2. výroku o vině, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem odvolacího soudu, pak bezprostředně navazoval na výše popsané jednání, a spočívá v tom, že bezprostředně poté obviněný nasedl do svého motorového vozidla, a když k jeho otevřeným levým předním dveřím přispěchal K. H., který mu chtěl zabránit v odjezdu před příjezdem hlídky Policie České republiky, přivolané s ohledem na předchozí jednání obviněného vůči I. Z., obviněný v rozporu s ustanovením §15 odst. 5 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, uchopil do pravé ruky volně prodejný devítiranný revolver zn. ATAK, model STREAMER, ráže 6 mm, namířil jej s prstem na spoušti proti trupu K. H., který v reakci na toto chování obviněného v sebeobraně skočil do vozidla, uchopil zbraň za hlaveň, snažil se ji obviněnému vytrhnout z ruky, přitom došlo k výstřelu, kterým bylo poškozenému K. H. způsobeno středně těžké zranění, a to zástřel v oblasti 4. prstu pravé ruky se střelným kanálem 2 cm a dobou léčení 8 až 10 dnů, během níž byl poškozený omezen bolestivostí a nutností nezatěžovat zraněnou končetinu.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný L. O. podal proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Podle názoru obviněného skutky, kterými byl uznán vinným, nevykazují zákonné znaky přečinů, jimiž byl uznán vinným. Vytkl odvolacímu soudu, že v tomto směru pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, a nereagoval na jeho obhajobu uplatněnou v podaném odvolání. Ve vztahu k požadavku na posouzení skutků z hlediska zásady subsidiarity trestní represe přitom odvolací soud pouze poukázal na emotivní reakci svědků, která však nemůže být určující pro trestněprávní kvalifikaci. Ohledně skutku pod bodem 2. výroku o vině obviněný zopakoval svoji dosavadní obhajobu, že se pouze bránil, když byl ve svém vozidle napaden poškozeným K. H., a opět popřel, že by v době jeho příchodu k vozidlu obviněného měl již zbraň v ruce a mířil na poškozeného. Pokud jde o důkaz kamerovým záznamem, podle obviněného je nekvalitní a nemůže obstát jako důkaz o jeho vině, přičemž soudy nižších stupňů odmítly důkazní návrh obviněného na provedení vyšetřovacího pokusu. Jak dále obviněný zdůraznil, měl důvodné obavy z poškozeného, snažil se pouze bránit vzhledem k intenzitě jeho násilného jednání a na podkladě těchto skutečností obviněný dovodil nesprávné hmotněprávní posouzení skutků a vadné hodnocení důkazů.
6. Obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a vrátil věc tomuto soudu s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání
7. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je dovolání obviněného pouhým opakováním jeho dosavadní obhajoby před soudy nižších stupňů, které se přesvědčivě a věcně správně vypořádaly s těmito námitkami, z nichž navíc většinu ani nelze podřadit pod uplatněné dovolací důvody. Výhrady obviněného jsou vystavěny na jiných skutkových závěrech, než jaké učinily soudy nižších stupňů, a tvrzení o nesprávném právním posouzení skutků vychází z popírání vlastního protiprávního jednání obviněného.
8. Pokud se obviněný dovolával zásady subsidiarity trestní represe, pak podle státního zástupce v zásadě ani nezpochybnil, že došlo k určitému závadnému jednání obviněného vůči poškozenému I. Z., přitom s ohledem na intenzitu tohoto jednání i další okolnosti zmíněné soudy nižších stupňů v jejich rozsudcích není pochyb o zjevné neopodstatněnosti této námitky.
9. Za neopodstatněné označil státní zástupce i námitky o neprovedení důkazů podstatných pro rozhodnutí, neboť důkazní řízení bylo podle něj řádné a vyčerpávající a žádný významný důkaz nebyl pominut. Pokud soudy nižších stupňů odmítly důkazní návrhy obviněného pro nadbytečnost, řádně zdůvodnily toto své rozhodnutí a s jejich závěry se státní zástupce ztotožnil. S poukazem na zjištění učiněná z výpovědí jednotlivých svědků i na další provedené důkazy nemá státní zástupce žádné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně ani odvolacího soudu. Pokud jde o druhý skutek, poškozený K. H. se sice slovně vymezoval vůči násilnému jednání obviněného proti I. Z., nijak však fyzicky nenapadl obviněného ani neměl tento záměr. Podle názoru státního zástupce tedy obviněný mířil zbraní na poškozeného K. H., aniž by ho poškozený jakkoli napadal. Státní zástupce neshledal žádný zjevný (extrémní) rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními soudů prvního a druhého stupně.
10. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti námitek obviněného ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
12. Obviněný L. O. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a v této souvislosti dovodil, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dále podle obviněného rozhodnutí napadené dovoláním spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které ani odvolací soud nenapravil.
13. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolání s poukazem na něj je možno podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na skutek v takové podobě, k níž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od jeho názoru. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
b) K uplatněným námitkám obviněného
16. S ohledem na výše uvedené nelze podřadit pod uplatněné dovolací důvody námitky obviněného obsažené v jeho dovolání, jimiž zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudy prvního i druhého stupně a jimi provedené hodnocení důkazů. Totéž se týká i výhrad obviněného k tomu, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s jeho obhajobou.
17. Soudy nižších stupňů v posuzované věci ve svých rozhodnutích podrobně a v souladu s principy formální logiky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a jeho tvrzením, která uplatnil i v podaném dovolání a jimiž se snažil prokazovat svoji nevinu, z jakých důvodů a na základě jakých důkazů dospěly k závěru o jeho vině pod bodem 1. ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a pod bodem 2. ve výroku rozsudku odvolacího soudu, a to přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku.
18. Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani argumentaci obviněného, že byly nedůvodně odmítnuty jeho návrhy na doplnění dokazování podstatnými důkazy, které mohly mít vliv na učiněná skutková zjištění soudů nižších stupňů. Soud prvního stupně pod bodem 11. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud pod bodem 27. odůvodnění svého rozsudku vysvětlily, proč považovaly návrhy obviněného na doplnění dokazování za nadbytečné a z jakých důvodů by tyto důkazy navrhované obviněným nemohly nijak ovlivnit důkazní situaci ve věci. Z obou rozsudků je rovněž dostatečně zřejmé, z kterých důkazů vycházely soudy nižších stupňů a na podkladě jakých skutkových zjištění učinily své závěry. S odkazem na odůvodnění těchto rozsudků je proto možno učinit jednoznačný závěr, že rozhodná skutková zjištění mají svoji oporu ve výsledcích provedeného dokazování, jsou v souladu s obsahem provedených důkazů a nelze dovodit žádný, natožpak zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, a obsahem provedených důkazů.
19. Stejně tak pro závěr, že obviněný po nasednutí do svého vozidla poté, co napadl poškozeného I. Z., vytáhl výše zmíněnou střelnou zbraň a mířil jí na poškozeného K. H., měly soudy prvního a druhého stupně k dispozici nejen výpověď tohoto poškozeného, o níž nevznikly žádné důvodné pochybnosti, ale podpůrně i výpovědi dalších svědků a pořízený obrazový záznam. Všechny tyto důkazy zcela přesvědčivě vyvrátily obhajobu obviněného, že v době vniknutí poškozeného do jeho vozidla držel v ruce mobilní telefon a střelnou zbraň vytáhl až v průběhu svého napadení poškozeným. V tomto směru lze opět odkázat na logické zdůvodnění uvedeného závěru odvolacím soudem pod bodem 27. odůvodnění jeho rozsudku.
20. Obviněný ve svém dovolání napadal prakticky výlučně skutkové závěry soudů nižších stupňů, rozsah jimi provedeného dokazování a následné zhodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Žádná z těchto námitek ovšem neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům, jak byly vymezeny shora, ani jinému dovolacímu důvodu. Pokud se obviněný snažil o jakési právní hodnocení, vycházel ze zcela jiných skutkových závěrů, než jaké na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů učinily soudy nižších stupňů.
21. Obviněný ve své podstatě v podaném dovolání pouze zopakoval svou obhajobu uplatňovanou již před soudy nižších stupňů, které se s ní beze zbytku vypořádaly. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný jen opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
22. Obviněný přitom ve svém dovolání a v uplatněných dovolacích námitkách vycházel ze zcela jiného skutkového stavu, než jaký zjistily soudy nižších stupňů. Učinil tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které posuzoval izolovaně, a nikoli ve vzájemných souvislostech, jak to správně provedly soudy nižších stupňů. Obviněný se totiž dovolával případného užití hmotného práva na jím prosazovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k jiné verzi, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Takové námitky dovolatele tedy samy o sobě nenaplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
23. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není možné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacích důvodů podle §256b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na jejichž podkladě nelze přezkoumávat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Dokazování je totiž úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí a doplněním v řízení před soudem druhého stupně jako odvolacím soudem, nikoli však v řízení o dovolání, kde lze provádět dokazování a hodnotit důkazy jen ve velmi omezeném rozsahu (viz §265r odst. 7 tr. ř.).
24. Z výše uvedených důvodů nelze podřadit pod uplatněné dovolací důvody námitky obviněného obsažené v jeho dovolání, které se týkají skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a odvolacím soudem a jimi provedených důkazů a jejich hodnocení. Totéž se týká výhrad obviněného ve vztahu k tomu, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s jeho obhajobou. Přitom soudy nižších stupňů v nyní posuzované trestní věci ve svých rozhodnutích podrobně a v souladu s principy formální logiky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a jeho tvrzením a z jakých důvodů dospěly k závěru o jeho vině.
25. Jestliže tedy obviněný vycházel z odlišné verze skutkového stavu, kterou dovodil z vlastní obhajoby a interpretace provedených důkazů a jejich hodnocení, které soud prvního stupně ani odvolací soud neuvěřily, a zpochybnil tak výsledky dokazování, jeho námitky v tomto směru neodpovídají hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Předpokladem pro úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu je totiž nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo jiných skutkových okolností. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5 a 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
26. Obviněný přitom ve svém dovolání nevytkl soudům nižších stupňů žádné konkrétní pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu a neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měly být posouzeny jím spáchané skutky, ani nijak nekonkretizoval, které zákonné znaky přečinů, jimiž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obviněný sice zpochybnil naplnění skutkových podstat těchto přečinů, avšak své výhrady založil jen na nesouhlasu se skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s hodnocením jimi provedených důkazů.
27. Ani zcela obecnou námitku obviněného vztahující se k údajnému nerespektování zásady subsidiarity trestní represe nelze akceptovat, neboť obviněný nijak nezdůvodnil, proč by jím spáchané skutky neměly být posouzeny jako trestné činy. K tomu je nutno připomenout, že pojetí trestního práva jako ultima ratio nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze obecně sankcionovat též mimotrestními prostředky. Soudy obou stupňů správně vyhodnotily okolnosti případu a závažnost jednání obviněného, z nichž dovodily potřebu použití prostředků trestního práva k postihu obviněného, a to i s respektem k zásadě subsidiarity trestní represe uvedené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Přitom nebylo zjištěno nic tak výjimečného, a ostatně obviněný to ve svém dovolání ani netvrdí, co by neumožňovalo – i při naplnění všech zákonných znaků posuzovaných přečinů – uplatnění trestní odpovědnosti v daném případě. Obviněný totiž z malicherných důvodů napadl dvě osoby, z nichž jedna byla zdravotně hendikepovaná a druhou zranil, a spáchal tak v souběhu dva přečiny, u nichž nelze dovodit, že by svou závažností neodpovídaly ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům naplňujícím dané skutkové podstaty (viz stanovisko publikované pod č. 26/2013-I., II. Sb. rozh. tr.).
V. Závěrečné shrnutí
28. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný L. O. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Za této situace Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Navíc se shodnými námitkami, jaké obviněný uplatnil ve svém dovolání, se již věcně správně a přesvědčivě vypořádaly soudy nižších stupňů, které v této věci rozhodovaly, a na jejich rozhodnutí lze zcela odkázat. Proto mohl Nejvyšší soud učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2022
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bohuslav Horký