ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.95.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 95/2022-938
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. G. , rozený B., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 6 To 244/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 T 91/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. G. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 3 T 91/2019, byl obviněný M. G. uznán vinným pod body I. a II. dvěma zločiny zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), pod bodem III. přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem IV. přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnosti a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl odsouzen pod bodem 1. rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 3 T 80/2019, mu byl podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 3 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na dobu 3 let. Podle §43 odst. 2 tr. řádu (správně tr. zákoníku) byl současně zrušen výrok o trestu ve vztahu ke skutku pod bodem 1. rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 3 T 80/2019, který nabyl právní moci dne 6. 12. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině obviněné právnické osoby G.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání obviněný M. G., obviněná právnická osoba G., a státní zástupce. Z podnětu podaných odvolání Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 6 To 244/2020, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu celý rozsudek soudu prvního stupně a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu nově rozhodl tak, že uznal obviněného M. G. vinným pod body I. a II. dvěma přečiny zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., pod bodem III. přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., pod bodem IV. přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl podle §240 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 3 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce spojené s hospodařením s finančními prostředky a odpovědností za ně na dobu 2 let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu ve vztahu ke skutku pod bodem 1. rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 3 T 80/2019, který nabyl právní moci 6. 12. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímto rozsudkem bylo rovněž nově rozhodnuto o vině obviněné právnické osoby G.
3. Skutky, jimiž byl obviněný uznán vinným, jsou podrobně popsány v označeném rozsudku soudu druhého stupně, který je stranám znám, proto na něj lze plně odkázat a není třeba jej zevrubně citovat.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně, a to proti celému výroku o vině i trestu, podal obviněný M. G. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť podle něj rozsudek v této části spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že jako fyzická osoba nenese odpovědnost za trestné činy obviněné právnické osoby G., vytýkaného jednání se totiž nedopustil. Soudům nižších stupňů vytkl, že se věcí řádně nezabývaly a odmítly se vypořádat s námitkami obhajoby. Namítl, že byl odsouzen pouze na základě faktu, že měl od jednatele obchodní společnosti G., udělenu generální plnou moc a byl výkonným ředitelem této obchodní společnosti. Tato plná moc jej však podle jeho přesvědčení opravňovala za obchodní společnost jednat (k úkonům v plné moci vyjmenovaným), avšak nezavazovala jej za ni jednat. Nebyl tedy povinen k podávání daňových přiznání, odvedení plateb sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění a vedení účetnictví, neboť to z udělené plné moci nevyplývá.
6. Dále dovolatel brojil proti hodnocení svědecké výpovědi K. G. (manželky obviněného), která uvedla, že to byla ona, kdo společnost fakticky řídil, což potvrdily i další svědecké výpovědi zaměstnanců obchodní společnosti G. Svědci vypověděli, že daná obchodní společnost de facto žádného ředitele neměla. Jednalo se o malou provozovnu zabývající se vařením denních menu, kde si žádného ředitele ani nelze představit. Označení jeho osoby výkonným ředitelem bylo tak ryze formální. Závěr krajského soudu, že to byl on, kdo vykonával funkci výkonného ředitele, je proto podle obviněného nesprávný a neudržitelný. Obviněný namítl porušení §2 odst. 6 tr. řádu ze strany soudů nižších stupňů a dovodil extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Soudy nižších stupňů se podle něj dostatečně nevypořádaly s rozpory v dokazování, nijak na tyto námitky obviněného nereagovaly.
7. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
8. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci dosavadního stavu řízení a dovolacích námitek obviněného dospěl k závěru, že dovolání je podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, což odůvodnil následovně.
9. Státní zástupce neshledal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Naopak uvedl, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů, přičemž své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily.
10. Zdůraznil, že podané dovolání je opřeno o námitky výlučně skutkového charakteru. Za situace, kdy zde není dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů na straně druhé, pak těmto námitkám z hlediska obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění do 31. 12. 2021, nelze přiznat žádnou právní relevanci. Státní zástupce k tomu pro úplnost poznamenal, že uvedené námitky obviněný v rámci své obhajoby neúspěšně uplatňoval již v předchozích stadiích trestního řízení. Přitom jak soud prvního stupně (zejména v odůvodnění svého rozsudku pod bodem 30.), tak i soud odvolací (zejména v odůvodnění svého rozsudku pod bodem 16.), se s nimi náležitě, věcně správně, a zároveň i logickým a přesvědčivým způsobem vypořádaly, když s poukazem na konkrétní ve věci provedené důkazy spolehlivě dovodily, že obviněný na podkladě oné generální plné moci nejen formálně vystupoval jako výkonný ředitel obchodní společnosti G., ale že i figuroval jako kontaktní osoba za tuto obchodní společnost pro správce daně, pro zdravotní pojišťovny i pro Pražskou správu sociálního zabezpečení, že tuto obchodní společnost také fakticky zastupoval při jednání se správcem daně, že i ve vztahu k zaměstnancům společnosti vystupoval jako jejich přímý nadřízený a že především měl na přímý dotaz správce daně při ústním jednání, jehož se jako zástupce uvedené obchodní společnosti osobně zúčastnil, prohlásit, že „za firmu G., od roku 2014 dělá účetnictví i daně z ekonomických důvodů on sám“ (srov. bod 30. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Státní zástupce tak vyjádřil své přesvědčení, že lze spolehlivě uzavřít, že postavení obviněného v rámci obchodní společnosti G., bylo takového rázu, že trestní odpovědnost obviněného (s ohledem na veškerá ve věci učiněná zjištění) plně odůvodňovalo.
11. Proto státní zástupce navrhl podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Zároveň souhlasil s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
13. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu ve znění do 31. 12. 2021 (na vysvětlenou je třeba uvést, že dovolání bylo podáno před účinností zákona č. 220/2021 Sb., kterým bylo novelizováno mimo jiné ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, do nějž byl doplněn nový dovolací důvod, a to v intencích dosavadní judikatury Ústavního soudu), resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
14. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, kdy bylo dovolání obviněného podáno, resp. §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ve znění od 1. 1. 2022, kdy bylo Nejvyšším soudem rozhodováno, je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
15. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že rozsah a důvody dovolání lze měnit podle §265f odst. 2 tr. řádu jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Tato lhůta obviněnému uplynula 27. 10. 2021, proto obviněný v souladu s trestním řádem ani nemohl uplatnit nový dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022, zavedený shora zmíněným zákonem č. 220/2021 Sb. Byť Nejvyšší soud rozhoduje podle aktuální právní úpravy, nový dovolací důvod se na dovolání ze shora uvedeného důvodu neuplatní. Protože ale tento nový dovolací důvod byl formulován na základě ustálené judikatury Ústavního soudu ve vztahu k některým zjevným vadám procesu dokazování a činění závěrů o skutkovém stavu, Nejvyšší soud se s předestřenými námitkami obviněného v dovolání v intencích této judikatury (a vlastně i z ní vycházející nové právní úpravy) níže vypořádá.
b) Námitky nepřípustné a neodpovídající dovolacím důvodům
16. Obviněný M. G. postavil své dovolání na námitce, že nebyl výkonným ředitelem obchodní společnosti G., ani neměl žádné obdobné postavení, a proto mu nelze klást za vinu žádný ze skutků, jimiž byl uznán vinným. V rámci svého postavení neměl povinnost za tuto právnickou osobu jednat vůči státním orgánům, jak uvedly soudy nižších stupňů ve skutkové větě. Dovolatel upozornil na svědecké výpovědi, z nichž podle jednoznačně vyplývá, že se v tomto postavení nenacházel a vyvozování jeho trestní odpovědnosti je proto nesprávné, skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s obsahem označených svědeckých výpovědí.
17. Nejvyšší soud konstatuje, že těmito námitkami obviněný zpochybňuje výlučně skutková zjištění soudů nižších stupňů a jejich postup v procesu dokazování, zejména pak jimi provedené hodnocení důkazů. Ve skutečnosti ale obviněný vůbec nenamítal chybnou právní kvalifikaci skutků či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění do 31. 12. 2021, jak byl rozveden shora. Kromě toho obviněný znovu předestírá tutéž argumentaci, kterou uplatnil v řízení před soudem prvního i druhého stupně, které se jí zabývaly a které se s ní též beze zbytku vypořádaly.
18. Nejvyšší soud k tomu obecně připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění do 31. 12. 2021, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
19. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
20. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem jím podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména bod 30. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a k této otázce bod 16. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
21. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, především porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, ostatně takto pregnantně to obviněný ani nenamítal (pouze zpochybňoval správnost skutkových zjištění, která jsou podle něj v tzv. extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů). Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. soudu druhého stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže .
22. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Soudy nižších stupňů neuvěřily obhajobě obviněného, že nebyl tzv. výkonným ředitelem, naopak logicky z provedených důkazů dovodily, že byl ve vedoucím postavením v rámci právnické osoby a měl řídící pravomoci a z toho plynoucí povinnosti k podávání daňových přiznání k dani z příjmů právnické osoby, dani z přidané hodnoty, k odvodům plateb na sociální pojištění a zdravotní pojištění za zaměstnance právnické osoby a také za vedení účetních knih (srov. bod 30. na str. 17-18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 13. a 16. na str. 12-13 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně) . Soudy nižších stupňů tento svůj závěr logicky opřely o listinné důkazy, zejména pak o obviněným podepsané plné moci s úředně ověřenými podpisy (v trestním spise na č.l. 315 a 657) ze dne 16. 1. 2013 a 28. 1. 2014, z nichž v druhé je přímo v plné moci doplněno zmocnění k zastupování před správcem daně. Tak ostatně i obviněný vystupoval při místním šetření Finančního úřadu Moravskoslezského kraje dne 13. 11. 2017 (viz protokol z něj na č.l. 457-459 tr. spisu), sám se stavěl do role jediné oprávněné osoby jednat za obviněnou právnickou osobu se správcem daně. Nyní se jeví obhajoba obviněného v tomto směru jako ryze účelová, protože po celou dobu o této své faktické řídící roli a z ní plynoucích povinností v obchodní společnosti G., bez pochyby věděl a dokonce tak i aktivně před orgány veřejné správy vystupoval. Soudy nižších stupňů srozumitelně vysvětlily, proč neuvěřily svědecké výpovědi manželky obviněného K. G., která byla vedena snahou vyvinit obviněného, avšak byla v rozporu s provedenými listinnými důkazy. Ve zjevném rozporu se soudy nižších stupňů vyvozeným skutkovým stavem nebyly ani ostatní svědecké výpovědi zaměstnanců obchodní společnosti G., kteří pouze uváděli, že řídící funkce vykonávali oba manželé a nijak nevylučovali povinnost obviněného jednat za uvedenou obchodní společnost vůči orgánům veřejné moci, resp. zdravotním pojišťovnám, jak k tomu byl obviněný zplnomocněn.
23. Relevantní není ani námitka obviněného, že měla být postavena před soud spíše jeho manželka, která skutečně obchodní společnost G., řídila, případně jiné osoby. Vyvození trestní odpovědnosti dalších osob reprezentujících obviněnou obchodní společnost bezprostředně nesouvisí s vyvozením trestní odpovědnosti obviněného M. G., která byla v trestním řízení jednoznačně prokázána provedeným dokazováním (viz výše). K otázce možného stíhání jiných osob může Nejvyšší soud toliko uvést, že podle obžalovací zásady vyplývající z §2 odst. 8 a §220 odst. 1 tr. řádu, záleží pouze na státním zástupci, na jakou osobu podá obžalobu či návrh na potrestání nebo návrh na schválení dohody o vině a trestu, tj. vůči komu vznese tzv. veřejnou žalobu. Důsledkem této zásady je to, že nikdo (tj. ani obviněným domnělé osoby) nemůže být soudem uznán vinným trestným činem a odsouzen, není-li státním zástupcem pro konkrétní skutek postaven před soud jím podanou veřejnou žalobou, jak to vyjadřuje latinská formule nemo iudex sine actore (bez žalobce není soudce). K tomu srov. řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, za všechny např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1300/2003, uveřejněné pod T650. ve svazku 1 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004). Soud může rozhodnout jen o tom skutku, pro který byla podána obžaloba (§220 odst. 1 tr. řádu), a to ohledně toho obviněného, který byl obžalobou (příp. návrhem na potrestání, resp. návrhem na schválení dohody o vině a trestu) státního zástupce postaven před soud. Odvolací soud (ani soud prvního stupně, případně soud dovolací) nemůže vrátit věc státnímu zástupci k došetření, pokud podle jeho názoru je třeba rozšířit okruh obviněných osob, neboť by to bylo v rozporu se zásadou obžalovací ve smyslu §2 odst. 8 tr. řádu (viz rozhodnutí č. 53/2017 Sb. rozh. tr.).
24. Lze tedy uzavřít, že obviněný M. G. sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné ani pod žádný jiný dovolací důvod vymezený v trestním řádu.
V. Závěrečné shrnutí
25. Protože obviněným uplatněné námitky v jím podaném dovolání neodpovídaly uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného M. G. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by podle §265i odst. 3 tr. řádu přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu