ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.975.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 975/2022- 1906
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2022 o dovolání nejvyššího státního zástupce , které podal v neprospěch obviněné Z. R., roz. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 11 To 112/2022, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 2 T 26/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 2 T 26/2019, byla obviněná Z. R. uznána vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž jí byl uložen podle §221 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 3 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená T. j. D. K. n. L., IČ: XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 11 To 112/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a sám podle §226 písm. b) tr. ř. obviněnou zprostil „obžaloby Okresního státního zastupitelství v Trutnově“ ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 2 ZT 117/2018, pro tento skutek, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená T. j. D. K. n. L., IČ: XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Obviněná byla zproštěna obžaloby pro skutek spočívající (zjednodušeně uvedeno) v tom, že dne 31. 3. 2015 ve XY v postavení členky výboru T. j. D. K. n. L., IČ: XY (dále ve zkratce též jen „T.“), porušila povinnost, stanovenou v článku III. odst. 8 písm. c) Stanov T. j. D. K. n. L., které ukládaly řádnému členu T. šetřit, chránit a zvelebovat majetek, který slouží T. k zabezpečení její činnosti. Veškerá jednání ohledně prodeje v rozsudku specifikovaných nemovitostí v majetku T. ponechala zcela na M. K., který v té době vykonával funkci předsedy T. Obviněná sama nečinila žádné kroky ke zjištění obvyklé ceny předmětných prodávaných nemovitostí, ani se nezajímala o to, jakým způsobem byla určena výše kupní ceny a zda byl tento prodej schválen příslušným orgánem T. Obviněná tak zcela rezignovala na povinnost jednat jménem T. v souladu se shora uvedenou povinností pečlivě, s potřebnými znalostmi, v dobré víře s rozumným předpokladem, že jedná informovaně, a v obhajitelném zájmu uvedené T. V důsledku toho dne 31. 3. 2015 podepsala jménem prodávající T. kupní smlouvu s kupující obchodní společností J., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen jako „J.“), zastoupenou předsedou představenstva J. H., na základě níž došlo k převodu vlastnického práva k pozemkům v katastrální území XY specifikovaným v rozsudku, za sjednanou kupní cenu ve výši 1 450 000 Kč, která byla poté uvedenou obchodní společností T. uhrazena. Obviněná takto jednala s vědomím, že podle čl. IX odst. 3 Stanov T. se vyžaduje k platnosti a účinnosti právního úkonu, k němuž je třeba podle českého právního řádu písemná forma, nejméně dvou podpisů, a to předsedy či místopředsedy uvedené T. a dalšího člena, a že připojením jejího podpisu na danou kupní smlouvu může v případě porušení povinnosti stanovené v článku III. odst. 8 písm. c) Stanov vzniknout uvedené T. majetková újma. Připojením jejího podpisu na kupní smlouvu tak došlo k prodeji shora uvedených nemovitostí za nepřiměřeně nízkou cenu, hrubě neodpovídající jejich hodnotě, která ve skutečnosti činila ke dni podpisu zmíněné kupní smlouvy nejméně 2 800 000 Kč. Obviněná tak svým jednáním měla způsobit T. škodu ve výši 1 350 000 Kč, čímž měla spáchat přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1 tr. zákoníku.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce
4. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné Z. R. dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, zejména pokud šlo o subjektivní stránku tohoto trestného činu.
5. Nejvyšší státní zástupce nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Nejprve vytkl odvolacímu soudu, že rozhodl nyní napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. tak, že shora označený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém jeho rozsahu, aniž by dále výslovně uvedl podle jakého ustanovení sám ve věci nově rozhodl tak, že obviněnou podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby (státního zástupce) Okresního státního zastupitelství v Trutnově ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 2 ZT 117/2018, pro skutek, v němž byl podanou obžalobou spatřován přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Upozornil, že odvolací soud se věcí zabýval již opakovaně ve svých dřívějších rozhodnutích (viz usnesení ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 11 To 256/2020, a usnesení ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 11 To 251/2021), a opětovně uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování, avšak soud prvního stupně dostál svým povinnostem podle jeho názoru pouze částečně. Odvolací soud proto pak v rámci veřejného zasedání sám doplnil dokazování o nový výslech obviněné Z. R. a předložil jako důkaz stranám k nahlédnutí Stanovy T.
6. Podle nejvyššího státního zástupce rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, zejména pokud jde o posouzení protiprávnosti jednání obviněné. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil se závěry odvolacího soudu týkající se subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1 tr. zákoníku. Zopakoval, že odvolací soud uvedl, že v zápisu z členské schůze oddílů T. ze dne 5. 1. 2012, na níž byl schválen předmětný prodej tenisového areálu, chyběla přesnější specifikace prodávaných nemovitostí, dále nebyla označena osoba, která povede jednání o prodeji a ponese za ně odpovědnost, stejně tak chyběl údaj o případném projednání kupní smlouvy členskou základnou nebo jiným orgánem T. Toto vše podle odvolacího soudu svědčilo o jasné nezkušenosti všech zúčastněných a jen těžko bylo možno obviněné vytýkat, že se neobrátila v daných otázkách na odborníky. Pokud šlo o povinnost vypracovat znalecký posudek na ocenění převáděných nemovitostí, tato povinnost se podle odvolacího soudu zcela zjevně vázala pouze k pozemkům, nikoliv k budovám. Ve stanovách T. však nebyla nikde o správě majetku zmínka o tom, jakým způsobem lze zcizit majetek T., jaký je k tomu postup a zda je případně nutné následné schválení některým z orgánů T. Pouze v článku IX. odst. 2 bylo uvedeno, že za T. jejím jménem jedná výbor T., a to prostřednictvím předsedy, místopředsedy, tajemníka a hospodáře. Rozhodně zde nebyla nikde stanovena povinnost pro členy výboru spočívající v tom, že by jich mělo za T. jednat v jedné věci víc tak, jak to předpokládal napadený rozsudek. Jedinou výjimkou byl požadovaný počet podpisů na smlouvě. Odvolací soud pak musel vzít v úvahu tvrzení obviněné, že v době prodeje viděla nějaký znalecký posudek, kde byla cena stanovena. Bylo však prokázáno, že existoval posudek k hodnotě nemovitostí vypracovaný JUDr. Zdeňkem Čepelkou na žádost kupující obchodní společnosti J. a sama obviněná neměla z prodeje žádný profit. Podle odvolacího soudu tedy nelze hovořit o její zřejmé bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákoníkem. Odvolací soud rovněž odkázal na článek VII. odst. 8 Stanov T., kde jsou uvedeny povinnosti kontrolní komise, kterou měla mít T. vytvořenu, s tím, že měla mj. i kontrolovat ekonomické a právní operace uskutečňované v rámci všech orgánů T. a ustanoveného aparátu. Podle odvolacího soudu tak nebylo možné pouze na základě obecných povinností přenášet odpovědnost, dokonce ani trestní, právě na obviněnou Z. R. Ta se totiž ze subjektivního hlediska domnívala, že učinila vše, co v rozhodný okamžik považovala za nutné a co současně extrémně nevybočilo z obecného požadavku na zachování náležité opatrnosti.
7. Podle názoru nejvyššího státního zástupce je však rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné. Podle článku III. odst. 8 písm. c) Stanov T., ve znění platném v době podpisu předmětné kupní smlouvy, bylo základní povinností řádného člena T. šetřit, chránit a zvelebovat majetek, který slouží T. k zabezpečení její činnosti (tj. povinnost postupovat ve vztahu k tomuto majetku s péčí řádného hospodáře). Podle článku IX. odst. 2 těchto Stanov jedná za tělovýchovnou jednotu výbor T., a to zpravidla prostřednictvím předsedy, místopředsedy, tajemníka a hospodáře T. Je-li pro právní úkon českým právním řádem předepsána písemná forma, pak se podle článku IX. odst. 3 Stanov TJ vyžaduje k jeho platnosti a účinnosti nejméně dvou podpisů. Právní úkon jménem T. potvrzený předsedou (místopředsedou) T. a dalším členem se považuje za platný právní úkon. Vedle takto citovaných ustanovení Stanov T. je dále na místě odkázat i na §159 odst. 1 občanského zákoníku, kterým se stanoví pro členy volených orgánů všech právnických osob povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře.
8. Z obsahu zápisu z členské schůze T. ze dne 5. 1. 2012 přitom vyplynulo, že předseda T. M. K., který byl v téže trestní věci stíhán a následně pravomocně odsouzen, podal z důvodu nedostatku finančních prostředků na provoz T. návrh na prodej tenisového areálu na Hrubých Lukách s odůvodněním, že podle nájemní smlouvy je tento odprodej povinen nabídnout Tenisovému klubu Dvůr Králové nad Labem. Tento právní úkon se měl zatím týkat pouze části pozemků, neboť na budovách vázlo zástavní právo ve prospěch ČSTV, přitom bylo konstatováno, že cena obchodovaných pozemků bude stanovena podle znaleckého posudku. Obvyklá cena předmětných nemovitostí podle revizního znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně ke dni 31. 3. 2015 byla stanovena v rozmezí od 2 800 000 Kč do 4 200 000 Kč.
9. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že opatřená skutková zjištění nevypovídají o tom, že by se povinnost vypracovat znalecký posudek při prodeji předmětného tenisového areálu vázala pouze k pozemkům a nikoliv již k budovám, jak uzavřel odvolací soud. Tomuto závěru odporuje nejen obsah zápisu z členské schůze T. ze dne 5. 1. 2012, ale i samotný průběh obchodních jednání mezi T. a TENNIS CLUBEM Dvůr Králové nad Labem, resp. následně obchodní společností J. V průběhu hlavního líčení byla totiž stranám předložena k nahlédnutí jako listinný důkaz mj. i kopie budoucí kupní smlouvy o převodu nemovitostí. Tato smlouva však byla následně v první polovině roku 2013 dohodou uvedených smluvních stran zrušena, nicméně k prodeji předmětných nemovitostí následně došlo, přičemž na straně kupující vystupoval již odlišný právní subjekt, tedy obchodní společnosti J. Podstatné tedy bylo, že ve shora citovaném zápisu z členské schůze T. ze dne 5. 1. 2012 bylo uvedeno, že „cena pozemků bude stanovena podle znaleckého posudku“.
10. Tak se také stalo, neboť T., zastoupená M. K. a obviněnou Z. R., uzavřela dne 13. 5. 2013 s obchodní společností J. kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k pozemkům tvořícím část tenisového areálu za kupní cenu ve výši 1 800 000 Kč (která přitom byla o 900 000 Kč nižší, než činila obvyklá cena těchto pozemků). Poté dne 22. 7. 2013 tytéž smluvní strany uzavřely budoucí kupní smlouvu o převodu nemovitostí a o souvisejících závazcích, jejímž předmětem byl budoucí převod vlastnictví ke zbývajícím pozemkům a na nich stojícím budovám (předmětný „tenisový areál“ na Hrubých Lukách), za kupní cenu ve výši pouhých 663 000 Kč, přičemž k uzavření budoucí kupní smlouvy mělo dojít nejpozději do 30. 6. 2015. Podle dodatku č. 3 k této smlouvě byla kupní cena nakonec sjednána ve výši 1 450 000 Kč.
11. Pokud obviněná Z. R. v rámci svých výpovědí uváděla, že jí byl před podpisem kupní smlouvy ze dne 31. 3. 2015 předložen nějaký znalecký posudek k ceně převáděných nemovitostí, pak měla zjevně na mysli „znalecké vyjádření“ č. 1/2015, které je v kopii součástí trestního spisu a které vyhotovil dne 4. 2. 2015 JUDr. Zdeněk Čepelka, znalec z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí. Vyjádření bylo vyhotoveno výlučně na objednávku kupující obchodní společnosti J., mělo pouze informativní charakter a mělo vyjadřovat osobní stanoviska znalce k obvyklé ceně převáděných nemovitostí ke dni 19. 1. 2015 ve výši 2 081 770 Kč.
12. Znaleckým posudkem JUDr. Zdeňka Čepelky byla stanovena výsledná cena částkou 3 874 580 Kč. S tímto závěrem korespondoval i obsah přípisu obchodní společnosti J. Lze mít za to, že obviněná v souvislosti s podpisem předmětné kupní smlouvy ze dne 31. 3. 2015 přijala roli pouhého „komparzisty“. Jednání s obchodní společností J., jehož výsledkem bylo uzavření této smlouvy, jejíž obsah dojednal za T. M. K., se účastnila bez jakýchkoliv poznatků, vyplývajících ze smluvních podkladů, s úmyslem tuto smlouvu bez dalšího podepsat. Jen podle informativního závěru „znaleckého vyjádření“ č. 1/2015, s nímž se měla obviněná možnost seznámit a jehož kopii si po nahlédnutí do jeho obsahu nenechala ani opatřit, činila výsledná cena předmětných pozemků včetně staveb částku 2 081 770 Kč, tj. částku o 631 770 Kč vyšší, než kolik činila sjednaná kupní cena ve výši 1 450 000 Kč. V tomto směru se obviněná Z. R. zjevně spokojila s tvrzením kupující obchodní společnosti J., že v prodávaném areálu bude nutná demolice a bylo třeba částku snížit.
13. Podle nejvyššího státního zástupce se po skutkové stránce jednalo o obdobný případ, jakým se již Nejvyšší soud zabýval v rozhodnutí ze dne 15. 6. 2011 pod sp. zn. 5 Tdo 622/2011, a který je třeba posoudit jako zjevnou bezohlednost k zájmu na ochraně majetkových práv, jak předpokládá ustanovení §221 tr. zákoníku. Pokud šlo o možnost způsobit škodlivý následek, je zřejmé, že výše kupní ceny se v daném případě zjevně podřizovala potřebám obchodní společnosti J. V tomto směru zdůraznil, že již odsouzený M. K. se podpisem mj. i předmětné kupní smlouvy se společností J., dopustil přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, za který byl již pravomocně odsouzen.
14. Nejvyšší státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že spáchání tohoto trestného činu přitom obviněná mohla zabránit, pokud by v dané záležitosti jednala důsledně v souladu s povinností postupovat s péčí řádného hospodáře, stačilo již pouhé odmítnutí podpisu této kupní smlouvy v té podobě, v jaké jí byla předložena. Obviněná totiž měla před podpisem této smlouvy trvat minimálně na tom, aby v souladu s projevenou vůlí členské schůze T., byl na základě objednávky výboru, jehož byla členkou, vypracován znalecký posudek k ceně převáděných nemovitostí, a teprve na základě tohoto posudku zvážit, zda je uzavření kupní smlouvy ve znění navrhovaném druhou smluvní stranou v zájmu prodávající T. Smyslem institutu spolupodpisu jako podmínky platnosti a účinnosti právních jednání tak, jak byl zakotven ve Stanovách T., totiž bylo zabránit ať již záměrným, nebo neuváženým excesům jednotlivců, jednajících jménem tohoto subjektu, v jejichž důsledku by došlo k majetkové újmě. Proto nelze na takový úkon pohlížet jako na ryze formální akt, za který spolupodepisující osoba nenese žádnou odpovědnost, ať již z hlediska občanskoprávního nebo trestního, jak dovodil odvolací soud.
15. Z odůvodnění napadeného rozsudku (a to jeho bodu 8.) vyplývá, že výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu odvolací soud nepovažoval za zcela přiléhavé, neboť podle názoru odvolacího soudu řeší trestnou činnost osoby ve funkci likvidátora, tedy osoby nepochybně svými znalostmi a zkušenostmi překračujícími meze obdobných kritérií na straně obviněné. Podle názoru odvolacího soudu lze na posuzovanou věc aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2102/2017, v němž se hrubá nedbalost vykládá jako nedbalost nejvyšší intenzity, která svědčí o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění jeho povinností, přičemž je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob. Nicméně z tohoto rozhodnutí ve věcech občanskoprávních nevyplývají jiné závěry k výkladu právního pojmu „hrubá nedbalost“ než ty, které vyplynuly z odůvodnění již shora označeného usnesení Nejvyššího soudu v trestní věci ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 622/2011.
16. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem tak lze považovat jednání obviněné Z. R. za zcela bezohledné k majetkovým zájmům subjektu, které měla ze své pozice naopak chránit. Dovolatel souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že bylo prokázáno, že obviněná Z. R. z hrubé nedbalosti porušila smluvně převzatou povinnost opatrovat majetek T. a popsaným jednáním se podílela na vzniku značné škody ve výši 1 350 000 Kč. Soud prvního stupně přitom naprosto správně vycházel z jejího subjektivního postoje k nesplněné povinnosti být vázána při prodeji předmětného tenisového areálu obvyklou cenou, vyplývající ze znaleckého posudku (jež se podle revizního znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně podle stavu ke dni 31. 3. 2015 pohybovala v rozmezí od 2 800 000 Kč do 4 200 000 Kč), oproti ceně 1 450 000 Kč, za kterou byl tento soubor nemovitostí reálně prodán.
17. Odpovědnost za hrubě nedbalostní jednání obviněné přitom nelze přenášet na kontrolní komisi, jak učinil odvolací soud s tím, že její členové měli mít kontrolu nad projednávaným prodejem, neboť podle článku VII. odst. 8 písm. d) Stanov T. tato komise provádí kontroly zpravidla periodicky, podle schváleného plánu a výjimečně i namátkově, tj. jedná se výlučně o kontrolu již uskutečněných účetních a právních operací. Navíc vzhledem k tomu, že M. K. ani obviněná Z. R. nedisponovali vůbec žádnými podklady, na jejichž základě by bylo možné posoudit sjednanou výši kupní ceny vzhledem k obvyklé ceně převáděných nemovitostí, neměla tato komise ani důvod v tomto směru jakoukoli kontrolu provést.
18. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že obviněná Z. R. svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž jednala z hrubé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku. Pakliže odvolací Krajský soud v Hradci Králové dospěl k závěru, že obviněná skutkovou podstatu žalovaného přečinu nenaplnila, a v důsledku toho rozhodl zprošťujícím výrokem, jednání obviněné nesprávně právně posoudil. Tím zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
19. Nejvyšší státní zástupce s ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
20. Vyjádření nejvyššího státního zástupce bylo zasláno k případnému vyjádření obviněné, která tohoto práva do konání neveřejného zasedání nevyužila.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
21. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
22. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
23. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pro který je možno dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K námitkám nejvyššího státního zástupce
24. Nejvyšší státní zástupce svým dovoláním napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněné proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, na jehož základě byl odvolacím soudem napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen a obviněná byla podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby státního zástupce. Nejvyšší státní zástupce z velké části vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné zjištění skutkového stavu, což se posléze mělo promítnout do chybného posouzení povahy a závažnosti činu. Šlo především o ty námitky, kterými zpochybňoval skutkové závěry odvolacího soudu týkající se zavinění jako znaku subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1 tr. zákoníku, nesouhlasil však ani s některými závěry o významu konkrétních ustanovení stanov T. a z nich plynoucích povinností.
25. Je možno uznat jako sice správnou, avšak nikoli relevantní výhradu dovolatele, že odvolací soud ve výrokové části neuvedl, že sám přistoupil k rozhodnutí ve věci podle §259 odst. 3 tr. ř., a to dokonce poté, co sám doplnil, resp. zčásti zopakoval, dokazování, aby právě mohl učinit vlastní závěry odlišné od závěrů soudu prvního stupně. Stejně lze hodnotit i výhradu dovolatele, že nešlo o obžalobu Okresního státního zastupitelství v Trutnově, ale o obžalobu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Trutnově. Tato drobná pochybení výrokové části rozsudku odvolacího soudu ovšem nic neubírají na srozumitelnosti výroku a jen z tohoto důvodu není namístě prolamovat právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku.
26. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání při uplatnění svých námitek vycházel z poněkud jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu. Činil tak na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů, které bylo v některých parametrech odlišné od hodnocení důkazů odvolacím soudem. Dovolával se tak případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soud druhého stupně přiklonil k verzi jiné, kterou ve svém rozsudku vcelku přesvědčivě zdůvodnil. Je třeba upozornit, že nejvyšší státní zástupce neuplatnil nově formulovaný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který mu od 1. 1. 2022 umožňuje v určitých úzce vymezených případech zpochybnit i správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů (a to na rozdíl od předchozí právní úpravy, jak byla vykládána v judikatuře – viz k tomu rozhodnutí pod č. 31/2019-I. Sb. rozh. tr.). Ovšem ani současná právní úprava neumožňuje dovolateli jako veřejnému žalobci (stejně jako obviněnému) zpochybňovat veškerá skutková zjištění a zpochybňovat jakékoliv hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, důvodné by to bylo jen v úzce vymezených případech nastíněných v nově formulovaném dovolacím důvodu. Dovolatel, vědom si toho, že k takovým zjevně excesivním závěrům nezaloženým na provedených důkazech odvolací soud nedospěl, proto ani zmíněný dovolací důvod neuplatnil. Přesto žádal, aby Nejvyšší soud akceptoval drobné posuny ve skutkových závěrech předestřené v dovolání a týkající se především skutkových zjištění o vědomí obviněné a jejím vztahu k náležité opatrnosti, na nichž je postaveno posouzení znaku zavinění.
27. S výhradou shora uvedenou lze s jistou benevolencí za námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle §265 odst. 1 písm. h) tr. ř. pokládat ty, kterými nejvyšší státní zástupce zpochybnil správnost právního posouzení skutku odvolacím soudem jako jednání beztrestného, které nenaplňuje znaky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §221 odst. 1 tr. zákoníku vzhledem k posouzení znaku zavinění odvolacím soudem. Nejvyšší státní zástupce měl za to, že obviněná jednala z hrubé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku. Blíže ve svém dovolání ovšem neuvedl, o jakou formu zavinění mělo jít, tedy zda vědomou či nevědomou ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce tak v tomto směru ani v dovolání nevznesl námitky relevantní pro posouzení, proč by vůbec o hrubou nedbalost ve smyslu §221 odst. 1 tr. zákoníku mělo jít, nezabýval se tak ani předpoklady té které formy nedbalosti (vědomé či nevědomé), nenabídl k tomu svá tvrzení a argumentaci. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu domýšlet podaná dovolání a je jakkoliv doplňovat. Samo o sobě naplnění prvku hrubé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku totiž nestačí, je zapotřebí věnovat pozornost též znakům odstavce prvního, jak bude rozvedeno dále.
28. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo z hrubé nedbalosti poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku, a tím jinému způsobí značnou škodu.
29. Nedbalostní zavinění tohoto přečinu zahrnuje jak vědomou, tak i nevědomou nedbalost [srov. §16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku], ale musí jít o intenzivnější formu nedbalosti, kterou zákon definuje v §16 odst. 2 tr. zákoníku jako hrubou nedbalost (srov. k tomu již rozhodnutí pod č. 54/2012 a č. 2/2014-II Sb. rozh. tr.). Podle legální definice tohoto pojmu je trestný čin spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem. Nejde o žádnou další, zvláštní formu nedbalosti, jen o její vyšší intenzitu požadovanou z důvodu, aby se zabránilo nadměrnému uplatňování trestní represe v méně závažných případech vybraných nedbalostních trestných činů, u nichž zákonodárce ve zvláštní části požaduje hrubou nedbalost (vedle §221 odst. 1 tr. zákoníku jde například o §224, §232, §277 nebo §281 tr. zákoníku). Otázku, jestli přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným ustanovením §221 tr. zákoníku, je třeba vždy posuzovat podle individuálních okolností každého konkrétního případu, přičemž může záležet i na tom, v jakém postavení pachatel jednal, jaké okolnosti mu byly známy, jakou povinnost k opatrování nebo správě cizího majetku měl, jakým způsobem a z jakých důvodů ji porušil. K tomu lze odkázat na uznávanou odbornou literaturu (např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2203-2204.).
30. U trestného činu podle §221 tr. zákoníku může jít o zavinění jak z vědomé nedbalosti, tak i z nevědomé nedbalosti, čímž se trestní postih oproti předchozí právní úpravě (viz §255a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, u něhož se žádala nedbalost vědomá) na jedné straně rozšiřuje, ale musí jít o hrubou nedbalost ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku, takže na druhé straně se tím trestní postih zužuje na závažnější případy nedbalostního zavinění. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách (vědomé i nevědomé) je zachování určité míry opatrnosti pachatelem, která je zpravidla charakterizována jako potřebná míra opatrnosti. Ta je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (srov. rozhodnutí č. 5/2013 Sb. rozh. tr.). Hrubá nedbalost podle §16 odst. 2 tr. zákoníku vyjadřuje vyšší stupeň intenzity nedbalosti, ať již vědomé či nevědomé, a to na základě přístupu (postoje) pachatele k požadavku náležité opatrnosti, kterou zákon charakterizuje jako „zřejmou bezohlednost“. U trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §221 odst. 1 tr. zákoníku se zavinění z hrubé (vědomé či nevědomé) nedbalosti podle §16 odst. 2 tr. zákoníku vztahuje nejen k následku, resp. k účinku spočívajícímu ve způsobení značné škody, ale i k jednání pachatele včetně porušení důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku uložené pachateli podle zákona nebo jím smluvně převzaté (srov. rozhodnutí č. 14/2009 Sb. rozh. tr.).
31. Ve spojitosti s postihem tzv. nevěrné správy cizího majetku je třeba též upozornit, že je třeba odlišovat již na úrovni objektivní stránky, že v případě úmyslné nevěrné správy cizího majetku (§220 odst. 1 tr. zákoníku) postačí porušení (prosté) zákonné či smluvní povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, zatímco v případě nedbalostní nevěrné správy (§221 odst. 1 tr. zákoníku) se žádá porušení zákonné nebo smluvní důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku. Míra viny spolu s formou zavinění se jistě bude vztahovat i k vymezení povinnosti, kterou měla obviněná porušit, nakolik byla její povinnost zřetelně vymezena, nakolik hrubé bylo její porušení, resp. o jak nebezpečnou činnost, při níž došlo k porušení povinnosti, šlo apod. (srov. k tomu též rozhodnutí pod č. 15/2021-I. Sb. rozh. tr.). V tomto případě (na rozdíl od jiných, jako v posledně zmíněném rozhodnutí) šlo o nakládání s majetkem, hrozila tak škoda ryze materiální, jde tak vlastně o relativně nejméně cenný individuální právní statek chráněný trestněprávně (na rozdíl od jiných případů nedbalostních trestných činů, jimiž se zprostředkovaně chrání i život a zdraví či další cennější právní statky jako v citovaném rozhodnutí č. 15/2021 Sb. rozh. tr.), závažnost porušení povinnosti by tak měla být spíše vyšší a hranice hrubé nedbalosti bude v tomto případě spíše výše. Ostatně tyto myšlenky jsou i v plné souladu s principem subsidiarity trestní represe a ultima ratio, protože k nápravě škod způsobených nedbalostně na cizím majetku mají sloužit primárně prostředky soukromoprávní (trestněprávní ochrana je poskytována jen tam, kde jde již o skutečně závažný zásah do zájmu na ochraně majetku, proto se také u nedbalostní nevěrné správy v porovnání s úmyslnou limituje trestní odpovědnost již na úrovni objektivní stránky tím, že se žádá porušení důležité povinnosti a zároveň způsobení značné škody).
32. Nejvyšší soud považuje za nutné zopakovat, že se soudy nižších stupňů touto věcí zevrubně zabývaly a že v ní rozhodovaly opakovaně. Obviněné bylo podle rozsudku soudu prvního stupně kladeno za vinu, že z hrubé nedbalosti porušila smluvně převzatou povinnost opatrovat cizí majetek a způsobila tím jinému značnou škodu. To soud prvního stupně odůvodnil (zejména v bodě 17. na str. 8-9 svého rozsudku) tím, že s ohledem na závažnost jednání obviněné spočívajícího ve zcizení podstatné části majetku T. v hodnotě několika milionů korun je ve vztahu k obviněné třeba povinnost opatrovat a spravovat majetek T. považovat za natolik důležitou, že porušení této povinnosti naplňuje znaky skutkové podstaty nedbalostní formy trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že se obviněná této činnosti dopustila z hrubé nedbalosti podle §16 odst. 2 tr. zákoníku. Podle soudu prvního stupně (viz bod 19. na str. 11 jeho rozsudku) ze strany obviněné, která věděla, o jak důležitý a hodnotný prodej majetku T. se jedná, se bezpochyby jednalo o zjevnou bezohlednost k zájmu na ochraně majetkových práv, jak to předpokládá ustanovení §221 tr. zákoníku, obžalovaná se tedy dopustila trestné činnosti zaviněně ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (aniž by bylo uvedeno, čím byly znaky vědomé nedbalosti naplněny), a to z hrubé nedbalosti podle §16 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého je trestný čin spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem. V uvedených parametrech je rozsudek soudu prvního stupně obtížně srozumitelný, neboť z něj jednoznačně nevyplývá, jakou konkrétní povinnost považoval soud prvního stupně za důležitou, již měla obviněná porušit, důležitost povinnosti jistě není založena jen hodnotou majetku, s nímž je nakládáno. Není jasné, v čem přesně měla spočívat porušená míra povinné opatrnosti v rovině subjektivní i objektivní (viz prvky „měl a mohl“ u nevědomé nedbalosti), resp. o čem všem obviněná věděla, nakolik věděla o možnosti, že svým nedbalým postupem může tvrzenou škodu způsobit a na jaké konkrétní okolnosti přitom bez přiměřených důvodů spoléhala, pro které neměl zapovězený výsledek nastat.
33. Důvodně pak odvolací soud zpochybnil již naplnění objektivní stránky skutkové podstaty přečinu kladeného obviněné za vinu, neboť z popisu skutku užitého soudem prvního stupně i předtím v obžalobě vyplývá, že obviněná měla porušit smluvně převzatou povinnost vyplývající toliko z čl. III. odst. 8 písm. c) stanov T., kde je ovšem stanovena prostá povinnost pro všechny členy T. šetřit, chránit a zvelebovat majetek, který slouží T. k zabezpečení její činnosti. Lze souhlasit s výhradou, že nejde o „důležitou povinnost“ při opatrování nebo správě cizího majetku, kterou by obviněná smluvně převzala. Jde o zcela stejnou povinnost, kterou měla i v době, kdy nebyla členem výboru, tato velmi obecně formulovaná smluvní povinnost nedostává zcela jiný obsah jen tím, že obviněná akceptovala své zvolení do výboru T. Bylo na T., aby jednoznačně formulovalo povinnosti členů orgánů, zvláště pak pro případ nakládání s jejím majetkem. Nedostatky při ukládání povinnosti členům, kteří mohou nakládat s majetkem určité právnické osoby (případně spoluodpovídat za nakládání s ním), nelze napravovat následným významně rozšiřujícím výkladem, co všechno pod tu kterou povinnost by bylo možno podřadit a ještě přitom takovou povinnost označit za důležitou, když tak vůbec při přijímání funkce nebyla formulována ani zamýšlena (znovu je třeba připomenout, že zmíněné ustanovení bylo obecně formulováno pro jakéhokoliv řádného člena T.). Rozhodně pak není namístě nedostatky v právním ujednání napravovat rozšiřujícím výkladem při uplatňování trestní odpovědnosti. V dalším lze odkázat na rozhodnutí odvolacího soudu (viz bod 17. na str. 7-8 odůvodnění jeho rozsudku), podle nějž bylo provedenými důkazy nepochybně prokázáno, že obviněná byla v době podpisu uvedené kupní smlouvy členkou T. a jeho místopředsedkyní, tedy členkou výboru T. Ve stanovách T. platných v té době, a sice v čl. VII odstavci 7, nebyla ani zmínka o správě majetku, ani o tom, jakým způsobem lze zcizit majetek T., jaký postup je k tomu nutný a zda je případně nutné následné schválení některým z orgánů T., nebyla rovněž stanovena povinnost místopředsedy jednat za T. Pouze v čl. IX odst. 2 stanov bylo uvedeno, že za T. jejím jménem jedná výbor T., a to zpravidla prostřednictvím předsedy, místopředsedy, tajemníka a hospodáře. Nebyla však nikde stanovena povinnost pro členy výboru spočívající v tom, že by jich mělo za T. jednat v jedné věci víc. Jedinou výjimkou byl požadovaný počet podpisů na smlouvě. Z těchto ustanovení tak nevyplývá žádná povinnost obviněné ke konkrétnímu postupu, tedy žádná důležitá povinnost pro zachování spravovaného či opatrovaného majetku.
34. V této spojitosti se též jeví jako nepřiléhavé odůvodňovat porušení důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku ustanovením §159 odst. 1 občanského zákoníku, pokud obviněné nebylo po celou dobu řízení vytýkáno porušení zákonné povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek (již v obžalobě státní zástupce uváděl jen smluvní povinnost).
35. Stejně tak lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že obviněná nenaplnila znak zavinění, nejednala vědomě (ani nevědomě) hrubě nedbale, její postup v daném případě nelze označit za postup osoby, jejíž přístup k požadavku náležité opatrnosti svědčí o její zřejmé bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákonem, zde k zájmům na ochraně cizího majetku, který měla obviněná spravovat či opatrovat (jakkoliv i to je sporné, jak bylo uvedeno výše). Naopak z dosavadního průběhu dokazování se podává, že obviněná byla věrnou a zapálenou dlouholetou členkou T., nechala se přesvědčit, aby byla členkou výboru T., pro kterou chtěla vždy to nejlepší. Nepočítala s tím, že by předseda T. mohl svého postavení zneužít a poškodit její majetkové zájmy, spoléhala se, že jedná také v zájmu T. a snaží se zajistit finanční prostředky pro její další fungování, když T. přišla o dosavadní podporu. Nic nenasvědčuje, že by jednala s lhostejností či dokonce zřejmou bezohledností vůči majetku T. Odvolací soud proto důvodně nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že obviněná jednala hrubě nedbale podle §16 odst. 2 tr. zákoníku.
36. Nejvyšší soud souhlasí se závěry odvolacího soudu a může na ně plně odkázat (zejména na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku v bodech 15. – 20. na str. 7-9). Podle názoru Nejvyššího soudu nebylo možné hrubou nedbalost u obviněné dovodit, neboť její jednání nedosahovalo svojí intenzitou vyšší míry odpovídající hrubé nedbalosti podle §16 odst. 2 tr. zákoníku. Bylo totiž prokázáno, že obviněná jako členka T., kterou byla již od svých 10 let, a místopředsedkyně T., pouze pokračovala v rodinné tradici dobrovolné práce v T. V situaci, když se T. dostala do špatné ekonomické situace a dluhů, když hrozilo pozastavení činnosti, které mohlo vést k její likvidaci, byla vedena těmi nejlepšími úmysly pomoci T. Obviněná jako jedinou možnost, jak alespoň částečně uhradit dluhy T., považovala prodej nemovitostí z majetku T., jejichž dezolátní stav dobře znala a věděla, že jsou v záplavové oblasti, což mělo vliv na jejich výslednou cenu. Ta pochopitelně nebyla určována jen odhadní cenou, ale též konkrétní předloženou nabídkou. Nebylo přitom zjištěno, že by vůbec byl jiný zájemce o koupi, který by nabízel vyšší cenu, popř. že by obviněná byla konkrétně upozorněna, že nabízená cena může být příliš nízká a lze dosáhnout ceny vyšší – v tom lze spatřovat zásadní rozdíl oproti situaci uvedené v rozhodnutí pod č. 2/2014-I. Sb. rozh. tr., v níž byli zastupitelé na jednání zastupitelstva konkrétně upozorněni na možnost dosažení vyšších prodejních cen. Provedenými důkazy nebylo ani potvrzeno, že by se o cenu nemovitostí vůbec nezajímala a na cenu se nijak neinformovala. Bylo také prokázáno, že jednala v zájmu zadlužené T. a nijak se z prodeje nemovitostí neobohatila. Celkově lze shrnout, že její chování jednoznačně nesvědčí o „zřejmé bezohlednosti“ k zájmům chráněným trestním zákonem, jak předpokládá ustanovení o hrubé nedbalosti v §16 odst. 2 tr. zákoníku. Závěr o tom, že se ze subjektivního hlediska domnívala, že učinila vše, co v rozhodný okamžik považovala za nutné a co současně extrémně nevybočilo z obecného požadavku na zachování náležité opatrnosti, je správný.
37. Ze všech uvedených důvodů lze souhlasit s postupem odvolacího soudu, který na rozdíl od soudu prvního stupně obviněnou zprostil obžaloby, neboť skutek kladený obviněné za vinu nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1 tr. zákoníku, který jí byl obžalobou kladen za vinu.
38. Nejvyšší soud z uvedených důvodů považuje dovolací námitky nejvyššího státního zástupce, které se týkaly naplnění subjektivní stránky a nesprávného právního posouzení skutku, za zjevně neopodstatněné.
IV. Závěrečné shrnutí
39. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu