ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.991.2021.3
sp. zn. 5 Tdo 991/2021-9738
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2022 o dovoláních, která podali obvinění E. B. , nar. XY, trvale bytem XY, D. M. , nar. XY, trvale bytem XY, a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné E. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 1/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. B. a dovolání nejvyššího státního zástupce odmítají.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017, byla obviněná E. B. pod bodem II. uznána vinnou zločinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku. Obviněný D. M. byl pod bodem III. uznán vinným pomocí ke zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §24 odst. 1 písm. c) a §248 odst. 2 alinea 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, zločinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a pomocí k přečinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §24 odst. 1 písm. c) a §256 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněné E. B. podle §256 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku jí byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 730 denních sazeb po 5 000 Kč, tedy v celkové výši 3 650 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, jí byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Obviněný D. M. byl městským soudem podle §248 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl také uložen peněžitý trest ve výměře 600 denních sazeb po 4 000 Kč, tedy v celkové výši 2 400 000 Kč, a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud určil náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Městský soud v Praze rozhodl citovaným rozsudkem současně o vině a trestu spoluobviněných V. D., Z. Č., J. K. a R. Ž. V adhezním řízení soud rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. a obviněným V. D., E. B. a R. Ž., uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené Nemocnici Na Homolce, se sídlem Roentgenova 2/37, Praha 5, IČ: 000 23 884, na náhradu škody částku 49 500 000 Kč.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podali odvolání obvinění V. D., E. B., D. M., R. Ž., a také státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Obviněný R. Ž., dne 8. 11. 2020 zemřel, jeho trestní stíhání proto bylo zastaveno. Z podnětu odvolání ostatních obviněných i státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020, částečně zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle §258 odst. 1 písm. c), d), e), f), odst. 2 tr. ř., a to ohledně obviněného V. D. v bodě II. výroku o vině, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, ohledně obviněného D. M. v celém rozsahu a ohledně E. B. ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. vrchní soud sám v rozsahu zrušeného výroku o vině obviněného V. D. vyslovil vinu, uložil mu trest a povinnost nahradit poškozené Nemocnici Na Homolce škodu ve výši 49 500 000 Kč. Dále vrchní soud rozhodl o vině obviněného D. M. zločinem podplacení podle §332 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, za který mu podle §332 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků, zároveň tomuto obviněnému uložil podle §67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 600 denních sazeb po 4 000 Kč, celkem tedy 2 400 000 Kč. Obviněnou E. B. soud podle §256 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 4 roků. Současně vrchní soud poškozenou Nemocnici Na Homolce podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody vůči obviněné E. B. na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Skutky, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, jsou poměrně rozsáhle popsány v označených rozsudcích soudů prvního a druhého stupně, stranám jsou dostatečně známy, proto na ně lze plně odkázat a není třeba je v tomto usnesení znovu citovat.
4. Nejvyšší soud dále považuje za vhodné na tomto místě upozornit na to, že obviněný D. M. byl odsouzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. 3 To 29/2021, a byl mu uložen podle §240 odst. 3 a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměre 730 denních sazeb po 5 000 Kč, tedy v celkové výši 3 650 000 Kč, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu 10 let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud proto nemůže ohledně obviněného D. M. v tomto dovolacím řízení přezkoumávat výrok o trestu, neboť byl citovaným rozsudkem zrušen, a to i kdyby byly pro takový přezkum splněny zákonné podmínky.
II. Dovolání obviněných a nejvyššího státního zástupce
5. Proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obvinění V. D., E. B. a D. M. a rovněž nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné E. B., který je omezil na adhezní výrok, přičemž všichni shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (pokud nebude dále v tomto rozhodnutí uvedeno jinak, znamená zkratka „tr. ř.“ znění tohoto zákona účinné do konce roku 2021; pozn. Nejvyššího soudu) .
6. Vzhledem k tomu, že dne 17. 6. 2021 byl vyhlášen rozsudek Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 2 To 81/2020, jímž byly ohledně obviněného V. D. zrušeny rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017, a Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020, a jímž bylo znovu rozhodováno o vině za skutek, za něž byl tento obviněný odsouzen ve věci týkající se dovolacího řízení, a obviněnému V. D. byl uložen společný a souhrnný trest, vzal V. D. své dovolání zpět. Nejvyšší soud proto rozhodl o vyloučení trestní věci V. D. vedené pod sp. zn. 5 Tdo 991/2021 k samostatnému projednání a následně usnesením ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1271/2021, vzala předsedkyně senátu Nejvyššího soudu podle §265g odst. 2 tr. ř. zpětvzetí dovolání jmenovaného obviněného na vědomí. Dovolací řízení vedené pod sp. zn. 5 Tdo 991/2021 pokračovalo pouze ohledně dovolání, která podali obvinění E. B. a D. M. a nejvyšší státní zástupce.
a) Dovolání obviněné E. B.
7. Dovolací námitky obviněné E. B. lze nejprve shrnout tak, že vytkla oběma rozsudkům tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a většinou skutkových zjištění obsažených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně potvrzeného odvolacím soudem, zčásti chybějící právní hodnocení některých aspektů projednávané věci, nejméně jeden významný opomenutý důkaz a absenci náležitého vypořádání argumentů obhajoby.
8. Podle obviněné neexistují k většině skutkových zjištění relevantní důkazy, a proto schází relevantní odůvodnění, z něhož by bylo zřejmé, jak soud prvního stupně dospěl ke skutkovým zjištěním a proč odvolací soud závěry o vině obviněné v napadeném rozsudku potvrdil. Postup soudů prvního i druhého stupně je tak v rozporu se zásadou hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud porušil dále ustanovení §254 odst. 1, 3 tr. ř., neboť nepřezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v návaznosti na vady vytýkané v odvolání a nevypořádal se se všemi vznesenými námitkami; fakticky pouze potvrdil vinu obviněné na základě víceméně obecných úvah a „pouhých dojmech“ z tzv. deníku obviněného V. D. Obviněná sice respektuje závěr soudů o věrohodnosti obsahu záznamů v deníku jako důkazním prostředku, a to i přes své dříve formulované výhrady k některým jeho údajům, soudy však byly povinny vzít v úvahu všechny zápisy v něm uvedené ve vztahu ke svým skutkovým závěrům, z nichž většina nekoresponduje se skutečností.
9. Ke skutkovým zjištěním ohledně trestného činu podle §256 tr. zákoníku obviněná namítla, že nebyl opatřen a proveden žádný důkaz pro závěr, podle něhož se nejpozději dne 23. 7. 2007 společně s obviněným V. D. a původně obviněným R. Ž., dohodli na vynaložení veškerého úsilí pro možnost pokračovat nadále v poskytování služeb Nemocnici Na Homolce i po datu 30. 4. 2008, resp. 31. 12. 2008, za což slíbila poskytnout obviněnému V. D. úplatek. Zápis v deníku ze dne 23. 7. 2007 („B. a Ž. – projekt outsourcingu účetnictví“) byl obviněným V. D. prezentován jako pilotní projekt Ministerstva zdravotnictví související s připravovanou transformací nemocnic a obviněnou s ním seznámil z důvodu, že pro N. již 9 let smluvně vykonávala metodiku, kontrolu a audit účetnictví. Obdobně není důkazně podloženo zjištění, že se obviněná měla s obviněným V. D. a původně obviněným R. Ž., dohodnout na spojení účetních a medicínsko-právních služeb do jedné veřejné zakázky (šlo o veřejnou zakázku s názvem „Účetní a medicínsko-právní služby“; pozn. Nejvyššího soudu) za účelem zúžení okruhu potenciálních dodavatelů, resp. na nastavení zadávací dokumentace způsobem zvýhodňujícím vytvořené sdružení mezi společností B., IČ: XY a R. Ž. (dále jen „sdružení B.-Ž.“). K této otázce postrádá obviněná i právní hodnocení toho, zda je protiprávní již samotné spojení výše uvedených služeb do předmětu jedné veřejné zakázky, když tento záměr nezpochybnil administrátor zadávacího řízení, Ministerstvo zdravotnictví, ani Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.
10. Obviněná vytkla dále absenci relevantního právního hodnocení, zda poskytnutí úplného a přesného popisu účetních služeb zadavateli ze strany budoucího uchazeče o veřejnou zakázku, což navíc učinila prostřednictvím e-mailové komunikace dcera obviněné, přináší takovému subjektu nezákonnou výhodu na úkor jiných potenciálních dodavatelů. V této souvislosti zdůraznila, že do zadávací dokumentace byly zapracovány účetní osnovy ministerstva. Vzhledem k tomu, že bylo potřeba postupovat v souladu se zákonem o účetnictví, nebylo možné vytvořit zadávací podmínky přímo „na míru“ pouze jednomu uchazeči. Podle obviněné nebylo prokázáno ani zjištění, že spolu s obviněným V. D. a původně obviněným R. Ž., nechali do zadávací dokumentace stanovit kvalifikační předpoklad spočívající v požadavku na osobu advokáta disponujícího zároveň vysokoškolským vzděláním v oboru všeobecného lékařství. V tzv. deníku není žádná zmínka, že by se obviněná měla na vymezení předmětné zadávací podmínky jakkoli podílet. Uvedené platí obdobně ve vztahu k přiložení vzorových vyjádření do nabídky sdružení B.-Ž., kterou do zadávacího řízení podal původně obviněný R. Ž., a obviněná tak její finální podobu neznala, stejně tak neměla žádný vliv na výběr osob, které se staly členy hodnotící komise. V této souvislosti obviněná ještě doplnila výhradu, že právě členové komise nebyli obviněni z protiprávního jednání, ačkoli ze zjištění soudů plyne, že vítězný uchazeč byl již předem určen.
11. Ani skutková zjištění k trestnému činu podplacení podle §332 tr. zákoníku nejsou podle názoru obviněné důkazně podložené. Závěr, že si obviněný V. D. nechal slíbit úplatek ve výši 250 000 Kč měsíčně, vychází z jediného zápisu z tzv. deníku ze dne 4. 8. 2008. Z předmětného záznamu nicméně nevyplývá, od koho si měl obviněný V. D. nechat takový úplatek slíbit. Obviněná opakovaně upozorňovala na to, že na schůzce v daný den nebyla, neměla žádné informace o tom, co se na ní mělo projednávat, a k podpisu smlouvy na veřejnou zakázku zmocnila původně obviněného R. Ž. Ze zápisu navíc nelze poznat, zda mělo jít o slib danou částku skutečně poskytovat, nebo pouze o představu či přání obviněného V. D. Stejně tak není zřejmé, čeho se má měsíční částka týkat, když v zápisu se zmiňuje jak projekt Gordion, tak projekt Stylmed. Obviněná vznesla výhrady rovněž ke zjištěním ohledně předávání úplatků ve dnech 20. 11. 2009, 25. 1. 2010, 29. 4. 2011 a 6. 5. 2011. Označila jiné tituly pro předmětné platby a odmítla závěry založené na matematickém vzorci vytvořeném původně v přípravném řízení. Poukázala též na zhoršující se vztahy mezi obviněnými, přičemž ze zápisů z deníku podle jejího názoru vyplývá, že předávky peněz nemohly být dobrovolné, jednalo se o zjevný nátlak ze strany obviněného V. D., který také určoval parametry vyúčtování.
12. V další části svého dovolání se obviněná ohradila proti způsobu určení výše škody u trestného činu podle §256 tr. zákoníku, která s odkazem na ustanovení §137 tr. zákoníku nemůže odpovídat rozdílu mezi nabídkovými cenami vítězného uchazeče a v pořadí druhého ze dvou uchazečů. V řízení před soudem prvního stupně předložila obhajoba znalecký posudek společnosti EQUITA Consulting, s. r. o., z něhož vyplývá závěr, že za nabídkovou cenu druhého uchazeče v pořadí, sdružení K., a R. S. (dále jen „sdružení Š.-S.“), by nebylo reálné naplnit celý rozsah požadovaných služeb. Nabídku navíc podala i obchodní společnost Levey & Jung, s. r. o., jejíž nabídková cena převyšovala dokonce i nabídkovou cenu sdružení B.-Ž. Ze znaleckého posudku znalce pro obor ekonomika, ekonomická odvětví různá se specializací ekonomika veřejných zakázek, R. J., který obviněná předložila v trestním řízení a se kterým se soudy nižších stupňů nevypořádaly, vyplývá, že druhý uchazeč v pořadí nesplnil ekonomickou kvalifikaci. Znalec dospěl k závěru, že majoritní účetní služby měl plnit subjekt v pozici subdodavatele sdružení Š.-S., který měl také prokázat většinový obrat, jejž zadavatel požadoval doložit ve vztahu k předmětu veřejné zakázky. Uvedený uchazeč nicméně prokázal splnění obratu pouze ve vztahu k právním, a nikoliv již k účetním službám. Jeho nabídka proto měla být bez ohledu na předchozí postup hodnotící komise v zadávacím řízení vyřazena, a nemůže být tudíž relevantní ani pro určení výše škody.
13. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud v části týkající se obviněné zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
b) Dovolání obviněného D. M.
14. Obviněný D. M. rovněž namítl tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, k nimž soudy prvního a druhého stupně ve svých rozhodnutích dospěly. Soudům vytkl, že jej uznaly vinným na podkladě jediného nepřímého důkazu, tzv. deníku, navzdory tomu, že celá řada dalších důkazů potvrzovala jeho nevinu. Zápisy z deníku související s obviněným nebyly podpořeny žádnými dalšími důkazy. I sám autor – obviněný V. D. jej označil za rozpracované a zčásti smýšlené literární dílo, které navíc psal pod vlivem alkoholu a tvrdých drog. Pochybení soudu prvního stupně, který konkrétní zápisy v deníku související s trestnou činností obviněného pečlivě nekonfrontoval s dalšími důkazy, odvolací soud napravil pouze částečně, neboť opětovně odsoudil obviněného za zločin podplacení. Ani odvolací soud však nevysvětlil, s jakými dalšími důkazy byly záznamy v deníku „pečlivě konfrontovány“. Obviněný znovu zopakoval, že předávání úplatků není podpořeno nad rámec deníku žádným dalším důkazem.
15. Povaze tohoto důkazního prostředku a věrohodnosti jeho zápisů obviněný věnoval další část svého dovolání. Podle jeho názoru obecnou věrohodnost deníku jako důkazního prostředku vyvrací celá řada provedených důkazů, které však soudy ignorovaly. V této souvislosti obviněný odkázal na konkrétní pasáže z výpovědí svědků J. Š., M. S., D. Š., V. J., a J. G., v nichž svědci popřeli, že by jim bylo známo podplácení V. D. ani nepotvrdili, že by obviněný v rámci fungování advokátní kanceláře disponoval značnou hotovostí nebo vracel jakékoli finanční prostředky z poskytnutých právních služeb. Obviněný poukázal dále na znalecký posudek z oboru daktyloskopie, který nepotvrdil shodu s otisky obviněného na nalezených bankovkách, a rovněž na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný T. T., z jehož závěrů vyplývá potřeba opatrné interpretace věrohodnosti diáře (deníku), což soudy obou stupňů ve svém přístupu k hodnocení tohoto důkazu nesplnily.
16. Dále se obviněný věnoval tzv. opomenutým důkazům, ohradil se proti tomu, že všechny jeho návrhy na provedení výslechu jím navržených svědků buď zamítly, nebo je zcela ignorovaly, včetně výslechu R. V., který měl být účasten předání peněz. Poukázal rovněž na nesprávné vyhodnocení zápisu z deníku datovaného dnem 22. 12. 2010, z něhož je zřejmé, že platbu měla tohoto dne obviněnému V. D. předat osoba jménem Š., která však v advokátní kanceláři nikdy nepracovala.
17. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
c) Dovolání nejvyššího státního zástupce
18. Nejvyšší státní zástupce napadl v neprospěch obviněné E. B. rozsudek vrchního soudu v rozsahu, v jakém byl zrušen výrok o náhradě škody ohledně obviněné, a bylo znovu rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř. tak, že poškozená N. se odkázuje se svým nárokem na náhradu škody vůči obviněné na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle nejvyššího státního zástupce vycházel vrchní soud zjevně z aplikace tzv. dělené odpovědnosti, což vyplývá z jeho vyjádření, podle něhož za stávající procesní situace je míra zavinění obviněné obtížně procentuálně nebo poměrně zjistitelná, a bylo by proto nespravedlivé uložit obviněné nahradit celou způsobenou škodu. Nejvyšší státní zástupce upozornil na to, v adhezním řízení se postupuje podle hmotněprávních norem občanského práva, přičemž pro posuzovaný případ je relevantní právní úprava účinná v době spáchání trestného činu, tj. ustanovení §438 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, (dále jen „občanský zákoník“).
Odvolací soud přitom na rozdíl od soudu prvního stupně nesprávně posoudil otázku odpovědnosti obviněné za způsobenou škodu, pokud aplikoval pravidlo dělené odpovědnosti škůdců, aniž by vzal v úvahu výjimečnost použití tohoto druhu odpovědnosti za škodu a zejména jeho nepřiléhavost v posuzované trestní věci.
19. Soudní praxe zastává podle nejvyššího státního zástupce konstantní názor, že v tomto směru není rozhodující ani míra zavinění nebo podíl na prospěchu z trestné činnosti, nýbrž pouze ochrana zájmů poškozeného. Solidární odpovědnost má poškozenému poskytnout výhodnější podmínky pro vymožení náhrady škody, neboť v takovém případě může svůj nárok uplatnit vůči kterémukoliv spolupachateli. Předpokladem pro použití pravidla o dělené odpovědnosti proto musí být zjištění, že nedojde k omezení nároku poškozeného na náhradu škody, avšak takový závěr lze učinit jen na základě výsledku provedeného dokazování k této otázce, což se v dané věci nestalo.
20. Přestože odvolací soud ohledně obviněné nijak nezasáhl do výroku o vině a nezměnil ani právní kvalifikaci skutku, jehož se dopustila, tj. vycházel i nadále z toho, že obviněná se v postavení spolupachatele podílela na trestné činnosti, v jejímž důsledku vznikla poškozené škoda v celkové výši 49 500 000 Kč, odkázal následně poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních z důvodu obtížné zjistitelnosti míry spoluúčasti obviněné na této činnosti. Míra zavinění konkrétního škůdce (spolupachatele) či jeho podíl na prospěchu ze společné trestné činnosti může mít podle nejvyššího státního zástupce vliv pouze na následné vzájemné vypořádání mezi škůdci, nikoli na způsob uložení povinnosti tuto škodu nahradit poškozenému. Podmínky pro uplatnění dělené odpovědnosti navíc nebyly v posuzovaném případě naplněny, neboť soudy dospěly k závěru, že účast obviněné byla důležitá při eliminaci dalších zájemců o poskytování právních služeb a bez jejího aktivního přispění by zmanipulování zadávacího řízení neproběhlo tak hladce.
21. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že adhezní výrok odvolacího soudu ohledně obviněné E. B. ohrožuje postavení poškozené N., a to již z toho důvodu, že zajištěný majetek obviněného V. D. zjevně nepostačuje k uspokojení celého přiznaného nároku, který by měl být poškozené přiznán ve vztahu ke všem osobám, které k jejímu vzniku přispěly svým protiprávním jednáním. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oddělitelný výrok rozsudku vrchního soudu, kterým byla poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu škody vůči obviněné na řízení ve věcech občanskoprávních včetně rozhodnutí obsahově navazujících na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby sám ve věci rozhodl.
III. Vyjádření k dovoláním
22. K dovoláním obou obviněných se v rámci jediného podání ze dne 24. 9. 2021 vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který odmítl, že by v posuzovaném případě nastal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy obou stupňů. Podle státního zástupce je zjevné, že prvotním zájmem obhajoby v obou dovoláních je zpochybnění věrohodnosti záznamů z elektronického deníku obviněného V. D., který byl soudem prvního stupně zcela správně označen za stěžejní důkaz. Námitky obviněných v tomto ohledu jsou však ryze procesní povahy, vycházejí z jiného hodnocení důkazů, a to i ve spojitosti s dalšími ve věci provedenými důkazy. Bez ohledu na výhradu obviněných o zdánlivém extrémním nesouladu nejsou tyto námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. Předmětný deník je přitom věrným popisem proběhnuvších událostí, mnohdy včetně niterních pocitů obviněného V. D., jak tyto události vnímal. Jednotlivé záznamy v deníku navíc nestojí v důkazní situaci osamoceně a jako článek uzavřeného řetězce plně obstojí, což vyplývá i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž soud podrobně vyhodnotil obsah deníku v návaznosti na skutečnosti vyplývající z dalších důkazů.
23. Pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku obviněné ohledně nedostatečného odůvodnění rozhodnutí soudů, neboť dovolání v první řadě nelze podat jen proti důvodům rozhodnutí, přičemž odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů obsahuje navíc všechny povinné náležitosti v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud přitom nemusí reagovat na veškeré jednotlivosti uvedené v odvolání. Zvlášť v případě zamítavých rozhodnutí je běžnou praxí, že odvolací soud nerekapituluje všechny provedené důkazy a učiněná skutková zjištění, a ztotožní-li se s postupem soudu prvního stupně, zpravidla odkáže na odpovídající části odůvodnění jeho rozhodnutí.
24. K námitkám týkajícím se tzv. opomenutých důkazů odkázal státní zástupce na bod 33. odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu, z něhož lze usuzovat, že všechny obviněnými nyní akcentované důkazní návrhy považoval vrchní soud za nadbytečné. Pokud jde o znalecký posudek MUDr. Tomáše Turka, státní zástupce upozornil, že obhajoba navrhla provedení tohoto důkazu dvakrát. Jednak v hlavním líčení konaném dne 11. 2. 2019 a též dne 15. 2. 2019. V navazujících hlavních líčeních nicméně obhajoba přes jiné své návrhy provedení tohoto důkazu opětovně nenavrhovala a před skončením dokazování v hlavním líčení dne 28. 6. 2019 na výslovný dotaz předsedkyně senátu rovněž na provedení předmětného znaleckého posudku netrvala. Podle státního zástupce tudíž nelze tento důkaz považovat za opomenutý. K samotnému obsahu znaleckého posudku státní zástupce dodal, že znalec se nad rámec své odborné kvalifikace vyjadřoval k obecné věrohodnosti obsahu elektronického deníku, což je však nepřípustné, neboť jde o výlučné oprávnění soudu.
25. Ve vztahu ke znaleckému posudku vypracovaného doc. JUDr. Ing. Radkem Jurčíkem, Ph.D., státní zástupce konstatoval, že nešlo o důkaz důležitý pro podstatu věci, a to ani z hlediska způsobu určení výše škody. Pro posuzovanou věc je totiž zásadní zjištění, že nabídka uchazeče, který se v rámci hodnocení výsledků veřejné zakázky umístil na druhém místě v pořadí, nebyla vyřazena ze zadávacího řízení, a není proto důvod, aby se k ní při stanovení výše škody vůbec nepřihlíželo. Znalec navíc své závěry relativizoval navazujícím výkladem právního předpisu odvislým od právního posouzení, o němž si současně sám uvědomoval, že mu nepřísluší.
26. Pokud jde o důkazní návrhy obviněného D. M. , odkázal státní zástupce na bod 114. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 33. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Soud prvního stupně k ověření pravdivosti záznamů v deníku provedl celou řadu důkazů, výstupy z nichž lze co do rozsahu dokazování považovat za zcela dostačující pro posouzení, zda obviněný V. D. činil zápisy v době jejich pořízení jako reálný odraz skutečnosti, plánovaných schůzek, úkonů a prožitých událostí, či jako přípravu na literární dílo s prvky fikce. Druhá ze zmíněných variant byla přitom dokazováním vyvrácena. Státní zástupce uzavřel, že nedošlo k opomenutí žádného podstatného důkazu, který by měl z hlediska právního posouzení stíhaného skutku zásadní význam.
27. Státní zástupce se ztotožnil rovněž se způsobem určení výše škody, která byla odvozena od rozdílu nabídkových cen uchazečů o veřejnou zakázku. V této souvislosti zdůraznil, že znalecký posudek společnosti EQUITA Consulting, s. r. o., který předložila obviněná, kalkuloval se vstupními parametry, které jednak nebyly v zadávacím řízení významné, jednak z nich uchazeči s výjimkou sdružení B.-Ž. nemohli vycházet, protože s nimi záměrně nebyli ze strany zadavatele vůbec obeznámeni. Rozhodující je, že nabídka druhého uchazeče v pořadí byla učiněna v rámci zadávacích podmínek, což nezpochybnil ani zadavatel, když ji ze zadávacího řízení nevyřadil.
28. Státní zástupce poukázal také na skutečnost, že s argumentací, kterou obvinění uplatnili ve svých dovoláních, se již vypořádaly soudy nižších stupňů, přestože obvinění vehementně tvrdí opak. Závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné E. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného D. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
29. Obviněná E. B. ve svém vyjádření ze dne 29. 4. 2021 učiněném prostřednictvím svého obhájce konstatovala, že dovolání nejvyššího státního zástupce svým obsahem neodpovídá formálně deklarovanému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání totiž napadá postup odvolacího soudu založený na procesních, nikoliv hmotněprávních normách, a to zejména ustanovení §229 odst. 1 tr. ř., podle něhož odvolací soud odkázal poškozenou se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Postupoval-li soud na základě citovaného ustanovení, přičemž vycházel z možné, nikoli však jisté úvahy o aplikaci ustanovení §438 odst. 2 občanského zákoníku, jakožto v rozhodné době platné a účinné součástí hmotněprávní úpravy, podle které má být rozhodováno v adhezním řízení, nelze napadenému rozsudku vytknout jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Podle názoru obviněné se dovolání nejvyššího státního zástupce nesprávně opírá o judikaturu související s procesními ustanovením trestního řádu, která nemůže omezovat či dokonce vylučovat užití hmotněprávních ustanovení zvláštních právních předpisů, včetně §438 odst. 2 občanského zákoníku o dělené odpovědnosti za škodu.
30. S ohledem na shora uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
A. Obecná východiska
31. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že u obviněných E. B. a D. M. a rovněž v případě dovolání nejvyššího státního zástupce jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, mohl se tak zabývat otázkou povahy a opodstatněnosti jimi předložených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
32. V první řadě je třeba připomenout, že všechna dovolání byla podána před účinností zákona č. 220/2021 Sb., jímž bylo mimo jiné změněno ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že do něho byl vložen nový dovolací důvod pod písm. g) a dosavadní důvody označené pod písm. g) až l) jsou nyní uvedeny pod písm. h) až m). Nejvyšší soud rozhodoval již za nové právní úpravy, nicméně ve vztahu ke všem dovolacím důvodům nadále platí, že konkrétní námitky dovolatelů musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nestačí pouhé označení určitého důvodu dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Dovolání je totiž jedním z mimořádných opravných prostředků, směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí, nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, může zkoumat, zda jim lze přiznat opodstatnění, tedy zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení jsou skutečně zatížena vadami, jak jsou v dovolání vytknuty.
33. Dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podstata tohoto dovolacího důvodu nespočívá v tom, že dovolatel se domáhá použití norem hmotného práva na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy nižších stupňů vyhodnotily odlišně. V rámci předmětného dovolacího důvodu tedy nelze uplatňovat námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. V zásadě totéž platí ohledně „jiného nesprávného hmotněprávního posouzení“, které spočívá v nesprávném použití hmotného práva ve vztahu k otázce nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti.
34. Pro úplnost je nutno dodat, že podle §265f odst. 2 tr. ř. lze rozsah a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Jelikož tato lhůta všem dovolatelům uplynula ještě před nabytím účinnosti výše zmíněného zákona č. 220/2021 Sb., nemohli uplatnit nový dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Nejvyšší soud rozhodoval již podle aktuální procesní úpravy, proto se zabýval možným naplněním nově formulovaného dovolacího důvodu, který byl v podstatě formulován na základě rozhodovací praxe Ústavního soudu ve vztahu k výkladu stávajících důvodů dovolání a zahrnuje okruh tří vymezených skupin vad ve vztahu k dokazování, jež vedly Ústavní soud k výjimečným zásahům do pravomocných rozhodnutí soudů. Stalo se tak v případech, v nichž tak neučinil Nejvyšší soud v dovolacím řízení za podmínky, že soudy nerespektovaly důsledné dodržování práva obviněných na spravedlivý proces (blíže viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, publikované pod č. 22/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nový dovolací důvod by byl proto obsahově fakticky uplatnitelný i podle předcházejícího znění trestního řádu.
B. Obecně k námitkám neodpovídajícím dovolacímu důvodu
podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř.
35. Těžiště dovolacích námitek obviněných E. B. a D. M. spočívalo ve výhradách proti skutkovým zjištěním soudů prvního a druhého stupně. Obvinění totiž vytýkali nedostatečný rozsah dokazování a především způsob, jakým soudy obou stupňů přistoupily k vyhodnocení provedených důkazů. Oba obvinění tedy v tomto rozsahu ve skutečnosti nenamítali nesprávnou právní kvalifikaci skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž vytýkali skutkové závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně, resp. odvolací soud.
36. Nejvyšší soud připomíná, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] nelze úspěšně napadat správnost a úplnost skutkových zjištění, pokud mají svůj podklad ve výsledcích provedeného dokazování, ani přehodnocovat výsledek vypořádání se s jednotlivými důkazy a posuzovat hodnotící úvahy soudů, pokud jsou založeny na obecných logických pravidlech. Proces dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Vzhledem k tomu, že soud je nevyhnutně přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem, zastávají v procesu dokazování zcela nezastupitelnou roli mimo jiné zásady bezprostřednosti a ústnosti. Hodnotit důkazy může proto jen soud, který je v souladu s těmito zásadami provedl, díky čemuž z nich může získat relevantní poznatky. Popsaný způsob dokazování napomáhá poskytnout hodnotícímu orgánu, tedy především soudu prvního stupně, případně soudu druhého stupně, který v odvolacím řízení opakuje či provede nové důkazy, jasný obraz o dokazované skutečnosti, aby mohl vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. Je proto výlučně na soudu prvního, resp. druhého stupně, které důkazy, resp. důkazní prostředky bude provádět za účelem objasnění věci a získání podkladů pro rozhodnutí o podané obžalobě či návrhu na potrestání ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Jde o využití ústavně zakotvené zásady nezávislosti soudů zakotvené v čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky. Soud přitom není vázán návrhy žádné z procesních stran, musí však o každém takovém návrhu rozhodnout a vysvětlit, proč mu nevyhověl.
37. Z výše uvedených důvodů nemůže Nejvyšší soud jako soud dovolací plnit roli jakési třetí instance plného skutkového přezkumu. Podkladem pro posouzení správnosti aplikace hmotněprávních ustanovení ve smyslu předmětného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně. Výjimku z této zásady by mohlo představovat pouze shledání extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování, který by se promítl do nesprávného právního posouzení skutku, případně opomenutí soudů vypořádat se s některým z provedených důkazů či neprovedení takových důkazů, které by mohly být významné pro rozhodnutí o obžalobě. Jak bude vysvětleno dále, o takovou situaci v posuzované trestní věci nejde. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v trestním řízení byly v dostatečné míře dodrženy záruky vyplývající z práva obviněných na spravedlivý proces a trestní řízení jako celek lze ve vztahu k oběma obviněným považovat za spravedlivé.
B. 1. Ke skutkovým námitkám obviněné E. B.
38. Přestože obviněná E. B. formálně namítá existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, z obsahu jejích konkrétních výhrad existence takového rozporu nevyplývá. V první řadě je nutno podotknout, že obviněná z velké části staví své výtky na kritice kvality odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, zejména soudu odvolacího. Nejvyšší soud v tomto ohledu připomíná, že dovolání proti důvodům rozhodnutí není podle §265a odst. 4 tr. ř. přípustné. Povinnost odvolacího soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí navíc neznamená bez dalšího potřebu reagovat na každou jednotlivou námitku obhajoby, avšak vyžaduje se přiměřeně dostatečná míra odůvodnění (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1735/21). V posuzované trestní věci se odvolací soud ohledně obviněné E. B. ztotožnil se závěry soudu prvního stupně učiněnými ve vztahu ke skutkovým zjištěním, včetně rozsahu a výsledku provedeného dokazování a hodnotících úvah, na základě kterých soud ke svým závěrům dospěl (srov. zejména body 33. a 48. napadeného rozsudku odvolacího soudu). Za této procesní situace není nezbytně nutné zabývat se podrobně jednotlivými výtkami předloženými v odvolání, postačí adekvátně, tj. racionálně logickým způsobem se vypořádat s argumentačními tvrzeními odvolávající se strany řízení. To platí tím spíše v případě, jestliže odvolací soud vycházel z podrobných zjištění učiněných soudem prvního stupně a popsaných zcela vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění jeho rozsudku. Vedle záznamů z elektronického deníku spoluobviněného V. D. se podkladem pro skutkové závěry soudu prvního stupně stala nejen celá řada listinných důkazů, ale soud měl k dispozici i výpovědi svědků, z nichž vyplýval průběh skutkového děje naznačeného v elektronickém deníku. Své úvahy, jimiž byl veden při hodnocení důkazů, soud prvního stupně pečlivě, srozumitelně a přesvědčivě vyložil, přitom se neopomenul vypořádat s připomínkami či tvrzeními obhajoby. Ve zdůvodnění zjištěných skutkových okolností se soud opíral o výsledky jím provedeného dokazování, respektoval konkrétní obsah důkazů bez zjevné tendence upřednostnit ty, které by podpořily některou ze stran trestního procesu. V tomto ohledu proto může Nejvyšší soud v podrobnostech odkázat zejména na bod 105. rozsudku soudu prvního stupně.
39. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při objasnění a zjištění skutkového stavu je nutno zohlednit prokázané okolnosti v celém komplexu, nikoli jen vytrhávat jednotlivé dílčí fragmenty z kontextu, jak činí obviněná ve svém dovolání. Skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a učinily tak s podporou velké skupiny opatřených a provedených důkazů, jejichž obsah nebyl nijak deformován, a tento svůj postup řádně a přesvědčivě zdůvodnily, nemůže bez dalšího založit vadu tzv. extrémního nesouladu. Jak bylo již konstatováno, Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení v procesním postupu soudu prvního stupně, jehož skutkové závěry podávají ve svém souhrnu ucelený obraz o okolnostech spáchání skutku, za který byla obviněná odsouzena. Z výsledku dokazování, který našel svůj odraz ve výroku o vině obviněné E. B., bylo nepochybně možné přijmout závěr o uskutečnění dohody mezi dotčenými obviněnými se záměrem dosáhnout předem stanoveného cíle. Tím bylo jednoznačně pokračování v provádění pracovní činnosti jak pro původně spoluobviněného R. Ž., tak i pro obchodní společnost B. Smyslem domluveného způsobu, jak takového výsledku dosáhnout, bylo samozřejmě také dosahování finanční odměny pro oba tyto subjekty, které současně akceptovaly uspokojení „finančních nároků“ spoluobviněného V. D., stejně jako rozšíření portfolia dodavatelů N. o advokátní kancelář ŠACHTA & PARTNERS, v. o. s. Realizace zadávacího řízení na právní a účetní služby pro nemocnici měla v tomto ohledu vyvolat zdání regulérního a zákonu odpovídajícího výběru dodavatele, avšak fakticky bylo dopředu zřejmé, že vítězem a poskytovatelem tohoto druhu služeb bude sdružení B.-Ž., založené jen pár dní předtím, než jako jeden z uchazečů o veřejnou zakázku předložil svou nabídku, přičemž se tak stalo právě za účelem, aby oba jmenovaní členové sdružení mohli pokračovat v poskytování stejné oblasti služeb pro N., které dosud prováděli a nepřišli tak o tento zdroj příjmů.
40. Zcela nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu ve stručnosti uvádí, že o zapojení obviněné do přípravy zadávacího řízení, jež mělo být uspořádáno za účelem naplnění vytyčeného a mezi spoluobviněnými dohodnutého cíle nelze shledat žádné pochybnosti. Přestože záznamy z tzv. deníku vedeného obviněným V. D. umožňovaly již orgánům činným v přípravném řízení vést vyšetřování určitým směrem za účelem objasnění způsobu fungování protiprávního jednání tohoto obviněného, do něhož se zapojily i další osoby, podařilo se opatřit a v řízení před soudem provést další důkazy, jejichž obsah koresponduje se zaznamenanými skutečnostmi. Například svědek J. K. mimo jiné vypověděl, že původně obviněný R. Ž. s ním konzultoval dílčí aspekty připravované veřejné zakázky ještě před zahájením zadávacího řízení, přičemž bylo všeobecně známo, že se i s obviněnou E. B. budou soutěže účastnit. Zapojení této obviněné vyplývá rovněž ze zajištěné elektronické komunikace mezi původně obviněným R. Ž., a druhou jednatelkou obchodní společnosti B., dcerou obviněné L. B. ze dne 7. 9. 2007. V podstatě lze vyloučit, že by sama obviněná nevěděla nic o konkrétních opatřeních, která byla průběžně realizována mimo jiné právě v rámci přesného vymezení předmětu připravované veřejné zakázky (viz č. l. 4649-4651 tr. spisu). Tyto skutečnosti logicky musely být známy všech účastníkům dohody o průběhu a výsledku zadávacího řízení, jinak by bylo ohroženo vítězství sdružení obviněných R. Ž. a E. B. Postrádá-li obviněná právní hodnocení otázky protiprávnosti spolupráce mezi zadavatelem a budoucím předem dohodnutým dodavatelem veřejné zakázky na přípravě zadávací dokumentace, Nejvyšší soud dodává, že v tomto případě šlo o zjevné porušení zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace podle §6 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v rozhodném znění (dále jen „ZVZ“). I navazující rozhodovací praxe Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (viz například rozhodnutí ze dne 19. 12. 2008, sp. zn. S257/2008/VZ) v tomto ohledu sice připustila možnost budoucího uchazeče podílet se na přípravě zadávací dokumentace, avšak pouze za předpokladu, že by nebyl oproti jiným dodavatelům jakkoli zvýhodněn. V posuzované věci nicméně bylo jasně prokázáno, že účelově založené sdružení B.-Ž. bylo oproti ostatním potenciálním dodavatelům ve výhodnější pozici, a to v několika ohledech. Například v důsledku znalosti předchozích účetních operací (jejich frekvence i charakteru), jejichž údaje zadavatel výslovně odmítl ostatním uchazečům poskytnout (č. l. 225-232 části 2. přílohy 6/3 tr. spisu), dále bylo tomuto sdružení umožněno využít personální kapacitu příslušného oddělení N., přestože tento zadavatel veřejné zakázky na výslovný dotaz o možnosti přechodu stávajícího účetního týmu na budoucího dodavatele služeb sdělil ostatním uchazečům, že „je zásadně věcí uchazeče, aby zabezpečil poskytování služeb svými pracovníky“ (č. l. 270 části 2. přílohy 6/3 tr. spisu). Další nespornou výhodou, která nese prvky porušení zásady nediskriminace, je prokazatelný podíl původně spoluobviněného R. Ž., na samotném zpracování zadávací dokumentace, s jejímiž parametry tak musel být obeznámen dříve než ostatní potenciální dodavatelé (z metadat souboru bylo zjištěno, že autorem části zadávací dokumentace byl právě jmenovaný obviněný jako člen sdružení - č. l. 4737 tr. spisu). Pokud jde o otázku právního hodnocení spojení účetních služeb a služeb medicínského práva, nutno konstatovat, že nejde jen o velmi nestardandní spojení těchto dvou odborných odvětví, které nejsou běžně poskytovány jedním subjektem, ale právě tento požadavek rovněž svědčí o porušení zásady zákazu diskriminace ve smyslu §6 odst. 1 ZVZ. Podle Nejvyššího soudu je nepochybné, že poptávání vzájemně nesouvisejících plnění v rámci předmětu jedné veřejné zakázky bezdůvodně omezuje trh a diskriminuje ty dodavatele, kteří by mohli podat nabídku na poskytnutí služeb v jednotlivém oboru, avšak nejsou schopni nabídnout plnění v takto, zjevně záměrně sdružených odvětvích (srov. například rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2010, č. j. 62 Af 7/2010-135; kasační stížnost proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 1. 2011, č. j. 2 Afs 59/2010-183). K výhradám obviněné souvisejícím s trestným činem podplacení odkazuje Nejvyšší soud pro stručnost a přehlednost na bod 105. rozsudku soudu prvního stupně, v němž jsou podrobně a dostatečně přehledně vypořádány fakticky totožné námitky obviněné E. B. Soud prvního stupně v této části odůvodnění svého rozsudku logicky a přesvědčivě vyvrátil její obhajobu spočívající v tom, že se měla v čase předávání úplatků zdržovat na jiných místech, resp. že měla použít částky odpovídající výši poskytnutých úplatků na jiné účely.
B. 2. Ke skutkovým námitkám obviněného D. M.
41. Dovolání obviněného D. M. obsahuje především výhrady k rozsahu soudy provedeného dokazování a ke způsobu, jakým zejména soud prvního stupně, ale i odvolací soud vyhodnotily důkazy před nimi provedené. Obviněný se snaží v první řadě zpochybnit věrohodnost elektronického deníku obviněného V. D. a poukazuje na to, že záznamy, které deník obsahuje ve vztahu k jeho osobě, nejsou podporovány žádnými dalšími důkazy a naopak existuje celá řada důkazů svědčících o jeho nevině. Jak správně poznamenal státní zástupce ve svém vyjádření, jde v tomto ohledu o ryze procesní námitky, jež vycházejí z jiného náhledu na možnost využít primárně záznamy z deníku jako zákonného důkazu, resp. taktéž v jejich spojitosti s dalšími důkazy. Dovolání obviněného D. M., byť formálně napadá nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, je fakticky založeno výlučně na nesouhlasu obviněného se skutkovými závěry soudů prvního a druhého stupně a na prosazení vlastní verze skutku, k němuž obviněný dospěl při odlišném vyhodnocení výsledků dokazování. Ve věci rozhodující soudy nicméně ve vztahu ke skutku, který je kladen za vinu obviněnému D. M., provedly poměrně rozsáhlé dokazování, a to nejen prostřednictvím zápisů z elektronického deníku, nýbrž rovněž poznámek v diářích dotčených osob, z přepisů textových zpráv a e-mailové komunikace, které proběhly v rozhodném období, ale též ze svědeckých výpovědí. Zejména soud prvního stupně velmi pečlivě, srozumitelně a přesvědčivě vyložil úvahy, kterými byl veden při hodnocení obsahu jednotlivých důkazů a v tomto ohledu lze odkázat zejména na velmi podrobné odůvodnění procesního postupu soudu prvního stupně v bodě 108. jeho rozsudku. Pokud se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ve vztahu k trestnému činu podplacení podle §332 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 44. odůvodnění napadeného rozsudku), nelze mu vytýkat žádné pochybení v jeho přezkumné činnosti a v rámci vypořádání odvolací argumentace obviněného D. M. .
42. Namítá-li obviněný, že samotné předávání úplatků obviněnému V. D. je podpořeno toliko prostřednictvím záznamů z elektronického deníku, Nejvyšší soud podotýká, že tomuto tvrzení nelze přisvědčit, jak již bylo naznačeno v předcházejícím odstavci tohoto usnesení. Nejprve je však třeba zdůraznit, že obviněným zpochybňovaný elektronický deník nelze bez dalšího považovat za důkazní prostředek s nižší vypovídací hodnotou, který by měl být a priori považován za zcela nevěrohodný, či záznamy v něm za nedůvěryhodné. Jak správně konstatoval již soud prvního stupně na shodné výhrady obhajoby obviněných, po něm též odvolací soud, je nutné na tento důkaz nahlížet jako na každý jiný ve věci opatřený důkaz, jehož spolehlivost či věrohodnost soudy hodnotí podle stejných kritérií jako jiné důkazy nejen jednotlivě, ale i v souhrnu s dalšími důkazy podle §2 odst. 6 tr. ř. Nutno zdůraznit, že již soud prvního stupně přistoupil ke zkoumání obsahu elektronického deníku s vysokou mírou odpovědnosti a pečlivosti, jednotlivé záznamy týkající se trestné činnosti spoluobviněných důsledně konfrontoval s jinými důkazy, zejména s údaji z kalendářů dotčených osob, s přepisy textových zpráv a e-mailové komunikace (viz body 67. až 85 na str. 111 až 153 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soudu prvního stupně nelze vytýkat jeho hodnotící závěr, podle něhož v zásadě všechny provedené důkazy nepřipouštějí sebemenší pochybnosti o tom, že by v deníku neměly být zachyceny reálné a pravdivé skutečnosti. Odvolací soud se s tímto hodnocením ztotožnil, byť ve vztahu k obviněnému D. M. dovodil, že na základě provedených důkazů nebyla vyvrácena jeho obhajoba, podle níž se nijak nepodílel na uzavření smlouvy o poskytování právní pomoci N. pro advokátní kancelář ŠACHTA & PARTNERS, v. o. s., proto zrušil celý výrok o vině ohledně tohoto obviněného a v rámci nově vysloveného skutku podstatně omezil rozsah skutkových zjištění, která byla soudem právně posouzena jako pomoc ke zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže a pomoc k přečinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě. Z hlediska dovolacího přezkumu je však podstatné, že ani odvolací soud nijak nezpochybnil dokazování prostřednictvím elektronického deníku jako takové a Nejvyšší soud nemá možnost, ale ani důvod správnost tohoto závěru jakkoli korigovat. Nad rámec úvah předestřených zejména soudem prvního stupně k povaze a možnostem využití zápisů ve sporném elektronickém deníku je možné uvést příklad jiného druhu důkazního prostředku, který je zpravidla vyhotovován v průběhu času, a v případech páchání trestné činnosti související s vedením účetní dokumentace jsou jako důkaz naprosto běžně využívány právě záznamy v účetnictví vedené účetní jednotkou. Právě obsah, druh i rozsah účetních listin tak může sloužit k usvědčení pachatelů, kteří se dopouští protiprávního jednání nejen při manipulaci s účetnictvím, a to rozličným způsobem, například vkládáním nepravdivých dokladů, zkreslování obsahu listin apod., ale i jinak, pokud lze obsah účetních dokumentů vyhodnotit jako potvrzující konkrétní činnost v rozporu s právem, která může naplnit znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu. Přestože pořizování záznamů pachatele v podobě deníku, v němž si sám zapisuje vlastní trestné jednání, rozhodně není běžné, není důvod nepřiznat takovémuto důkaznímu prostředku použitelnost v trestním řízení a bez dalšího jej vyloučit z důkazů, které by mohly přispět k objasnění páchané trestné činnosti.
43. Rovněž ohledně předmětného skutku totiž platí potřeba zohlednit prokázané okolnosti v celém komplexu. Jednotlivé důkazy i v tomto případě podávají ve svém souhrnu ucelený obraz o průběhu skutkového děje, jak jej popsaly soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích. Nad rámec dovolacího přezkumu lze zmínit například skutečnost, že podle záznamů z deníku byly jednotlivé úplatky v převážné většině předávány v blízké časové souvislosti s dobou splatnosti faktur vystavovaných advokátní kanceláří ŠACHTA & PARTNERS, v. o. s. za provedené služby pro N. Poukázat lze dále na zjevnou snahu obviněného zastřít páchání trestné činnosti před veřejností v době, kdy se o podezřelé okolnosti týkající se průběhu a výsledku veřejné zakázky na poskytování právních služeb N. začala zajímat média (viz například e-mail obviněného ze dne 1. 4. 2011 na č. l. 5071 tr. spisu: „… Hlavne nepriznavat zadne chyby, to se ten S. zblaznil.“), nebo na potíže, se kterými se obviněný podle svého vlastního tvrzení potýkal při získávání finančních prostředků v hotovosti („vygenerování keše“), neboli slovy obviněného – „Jedinej problém je s keškou, protože ten, mě ten keš hrozně drtí…“ (viz obsah zvukového záznamu o sledování v hotelu V. připojeného k protokolu o sledování osob na č. l. 8210 tr. spisu).
44. Namítá-li obviněný nezohlednění či neprovedení důkazů, které měly svědčit o jeho nevině, Nejvyšší soud dodává, že výpovědi svědků, které obviněný v této souvislosti označil v dovolání, tedy J. Š., M. S., D. Š., V. J., a J. G. soud prvního stupně neopomněl vyhodnotit, dospěl ke zjištění, že o všem, co se týkalo běžného chodu advokátní kanceláře, její obchodní stránky i financí, rozhodoval v inkriminované době obviněný D. M. Svědecké výpovědi společníků a zaměstnanců advokátní kanceláře ŠACHTA & PARTNERS, v. o. s. pak soud souhrnně velmi přiléhavě označil jako vyhýbavé a potvrzující jen nevýznamné informace obsažené v zápisech deníku V. D. (viz str. 251 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V tomto rozsahu jde tak výlučně o výhradu vůči hodnocení důkazů, která z důvodu již výše podrobně vysvětlených není v dovolacím řízení přípustná (viz bod 36. tohoto rozhodnutí). Ke znaleckému posudku MUDr. Tomáše Turka Nejvyšší soud ve shodě s vyjádřením státního zástupce může odkázat na poznatky z obsahu trestního spisu, z nichž vyplývá, že obhajoba V. D. navrhla provedení tohoto důkazu dvakrát, a to v hlavních líčeních dne 11. 2. 2019 a dne 15. 2. 2019 (č. l. 7749 a 7785). V následujících hlavních líčeních nicméně nebylo požadováno provedení tohoto posudku, a to i přes jiné učiněné návrhy. V hlavním líčení konaném dne 25. 6. 2019 k dotazu předsedkyně senátu vůči stranám ohledně předložení jejich návrhů na doplnění dokazování nebylo provedení tohoto důkazu navrženo žádným z obhájců ani z obviněných (viz č. l. 8426 tr. spisu). K dalším důkazním návrhům obviněného D. M. se soud prvního stupně odpovídajícím způsobem vyjádřil v bodě 114. odůvodnění svého rozsudku tak, že je považoval za nadbytečné, s čímž se ztotožnil následně i odvolací soud v bodě 33. odůvodnění napadeného rozsudku. Také v této části dovolacích výhrad proto nelze přiznat výhradám obviněného opodstatnění, naopak z údajů v trestním spise vyplývá, že soudy ve věci rozhodující neopomenuly žádný podstatný důkaz, který by mohl zásadním způsobem přispět k vyvrácení či modifikaci skutkových zjištění, případně by mohl vést ke změně použité právní kvalifikace skutku. Naopak lze přiznat poměrně velkou vstřícnost odvolacího soudu ve vztahu k obviněnému D. M., jehož vina zůstala omezena na minimum prokázaných skutečností v posuzované trestní věci a rozhodnutí ohledně jeho osoby mu výrazně prospělo.
C. K námitkám, které byly shledány zjevně neopodstatněnými
45. Obviněná E. B. uplatnila v dovolání také námitku, kterou bylo možné podřadit dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní §265b odst. 1 písm. h)]. Jde o výhradu směřující proti určení výše škody způsobené skutkem popsaným pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, k níž došlo v důsledku protiprávního jednání spočívajícího ve zmanipulování veřejné zakázky na poskytování účetních i právních služeb pro N. Podle obviněné výše škody nemůže odpovídat rozdílu mezi nabídkovými cenami vítěze veřejné zakázky a druhého uchazeče v pořadí. S jistou mírou tolerance totéž lze přiznat dovolání nejvyššího státního zástupce, které se opírá o námitku nesprávného hmotněprávního podkladu pro adhezní výrok odvolacího soudu, kterým odkázal poškozenou N s jejím nárokem na náhradu škody vůči obviněné E. B. na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud shledal výhrady obou těchto dovolatelů zjevně neopodstatněnými.
C. 1. K související námitce obviněné E. B.
46. Nejvyšší soud se při posouzení otázky způsobu vyčíslení škody N. v souvislosti s protiprávním jednáním spoluobviněných včetně obviněné E. B. nemá důvod odchylovat od úvah soudu prvního stupně, jak je vyložil v bodě 106. odůvodnění svého rozsudku. Určení výše škody na základě rozdílu mezi nabídkovými cenami sdružení B.-Ž. a sdružení Š.-S. reflektuje podle Nejvyššího soudu adekvátně stav, který by nastal, pokud by veřejnou zakázku „Účetní a medicínsko-právní služby“ nebylo získalo sdružení B.-Ž., ale v zadávacím řízení prokazatelně znevýhodněné sdružení Š.-S., jehož nabídka se po zmanipulovaném vyhodnocení veřejné zakázky umístila na druhém místě. Snaží-li se obviněná E. B. zpochybnit reálnost výše nabídkové ceny sdružení Š.-S., Nejvyšší soud podotýká, že při ocenění předmětu plnění nutno vždy přihlédnout k jeho povaze, přičemž zejména v případě poskytování služeb se hodnota oceňovaného plnění nedá vždy vymezit zcela jednoznačně, vždy musí jít o určitý odhad, který by však měl mít reálný základ. Při kalkulaci nabídkové ceny je potřeba zohlednit poměrně velké množství vstupních parametrů jako nákladovou složku ceny, do které se promítají jednak fixní náklady na provoz dodavatele, jednak náklady související přímo s výkonem konkrétní činnosti pro budoucího odběratele, očekávaný zisk, počet a strukturu zaměstnanců mimo jiné též z pohledu jejich seniority a zkušeností či použitelného know-how, rozsah a obtížnost jiných zakázek, které bude dodavatel plnit v rozhodném období pro své jiné partnery atd. Tyto parametry se přitom u jednotlivých poskytovatelů služeb mohou významně lišit. Lze v tomto ohledu souhlasit se soudem prvního stupně, že různí dodavatelé mohou například vzhledem k vyšší či nižší efektivitě práce plnit totožný objem práce prostřednictvím jiného počtu zaměstnanců. Při tvorbě nabídkové ceny nelze případně vyloučit ani strategii spočívající v záměru poskytovat poptávané služby se zcela zanedbatelným ziskem, neboť pro dodavatele může být z hlediska jeho dlouhodobých cílů významné již samotné získání veřejné zakázky. Stanovení nabídkové ceny je v každém jednotlivém případě výsledkem obchodního rozhodnutí a vyhodnocení podnikatelského rizika dodavatele, který nemusí být vždy nutně motivován výlučně dosažením co nejvyššího zisku, nýbrž například i možností nabýt do svého „portfolia“ referenční zakázku nezbytnou pro splnění kvalifikačních předpokladů v zadávacích řízeních, kterých se hodlá účastnit v budoucnu.
47. V posuzované trestní věci je navíc podstatná zejména skutečnost, že nabídka sdružení Š.-S. byla míněna vážně, o čemž svědčí nejen snaha členů sdružení o získání bližších podkladů a informací o zadávacích podmínkách i budoucího výkonu poptávaných služeb, jakož i navazující obrana R. S. proti postupu zadavatele v zadávacím řízení. Jak správně konstatoval soud prvního stupně, o vážnosti této nabídky, stejně jako o splnění všech zadávacích podmínek, neměl pochybnost ani samotný zadavatel, v jehož kompetenci bylo posouzení požadovaných kritérií všemi uchazeči. Nejvyšší soud podotýká, že byť to z argumentace příslušné části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá explicitně, je zřejmé, že touto úvahou se fakticky vymezil proti závěrům znaleckého posudku doc. JUDr. Ing. Radka Jurčíka, Ph.D. Tento znalec totiž vyslovil názor, že sdružení Š.-S. nesplnilo stanovené kritérium ekonomické kvalifikace (k závěrům předmětného posudku srov. navíc bod 48. níže). V tomto ohledu je rozhodné, že nabídku jmenovaného sdružení nevyřadil samotný zadavatel, přestože při nesplnění zadávacích podmínek, a to rovněž z pohledu případné neopodstatněné mimořádně nízké nabídkové ceny (viz §77 ZVZ), by k tomu byl povinen (srov. §76 odst. 1 ZVZ), jak to ostatně zadavatel učinil ve vztahu k nabídce třetího uchazeče, obchodní společnosti Levey & Jung, s. r. o.
48. Pokud jde o znalecký posudek doc. JUDr. Ing. Radka Jurčíka, Ph.D., založený na č. l. 8220 až 8227 tr. spisu, ve shodě s vyjádřením státního zástupce Nejvyšší soud zastává názor, že obsah tohoto důkazu v podstatě žádným způsobem nepřispěl k objasnění okolnosti důležité pro rozhodnutí v posuzované věci. Navíc je nutné poukázat na to, že znalec se možnými hledisky významnými pro určení výše škody ve svém posudku fakticky vůbec nezabýval. Stejně tak nelze přehlédnout, že tento znalec nepřípustným způsobem překročil své oprávnění, které mu v trestním řízení zákon přiznává, neboť se zaměřil na právní posouzení institutu ekonomické kvalifikace vycházející z relevantní právní úpravy a k ní dostupných výkladů či rozhodovací praxe. Nejvyšší soud připomíná, že hodnocení právních otázek v trestním řízení přísluší výhradně soudu (zásada iura novit curia ; srov. též rozhodnutí č. 1/1998 Sb. rozh. tr.). Bez ohledu na tuto skutečnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že názor vyslovený tímto znalcem o nesplnění zadávacích podmínek ze strany sdružení Š.-S. by stejně bylo třeba považovat za přinejmenším sporný. Zadavatel vymezil minimální úroveň pro splnění předmětného kritéria ekonomické kvalifikace následovně: „Dodavatel splňuje ekonomický a finanční kvalifikační předpoklad, pokud jeho obrat dosažený dodavatelem s ohledem na předmět veřejné zakázky, tj. za poskytování účetních, resp. právních služeb, zjištěný podle §1 odst. 2 písm. e) a §20 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, dosažený v posledních třech účetních obdobích činil min. 45 000 000 Kč v součtu“ (viz č. l. 508 přílohy č. 4/2 tr. spisu). Citovanou zadávací podmínku lze podle názoru Nejvyššího soudu vykládat fakticky jako alternativní (…účetních, resp. právních služeb…). Nutno tak připustit, že dodavatelé mohli prokázat splnění ekonomické kvalifikace doložením celého požadovaného obratu výlučně ve vztahu k právním službám a naopak, čehož si byl patrně vědom i samotný zadavatel, neboť v opačném případě by přistoupil k vyřazení nabídky sdružení Š.-S. pro nesplnění zadávacích podmínek. Nejvyšší soud tudíž i překročený rámec řešení odborné otázky znalcem doc. JUDr. Ing. Radkem Jurčíkem, Ph.D., nepovažuje za přiléhavý.
49. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem nelze v posuzované trestní věci dospět k závěru, či snad dokonce několik let po ukončení zadávacího řízení a vyhodnocení jeho výsledku účelově tvrdit, že by nabídka sdružení Š.-S. neodpovídala parametrům zadávacího řízení, případně, že tímto sdružením nabídnutá cena nereflektovala předmět zadavatelem poptávaného plnění. Nejvyšší soud proto v postupu soudů nižších stupňů, spočívajícím v určení výše škody na základě rozdílu mezi nabídkovými cenami sdružení B.-Ž. a sdružení Š.-S., neshledal žádné pochybení. Navíc jde o možnost stanovení výše škody, která se nevymyká ani jiným skutkově obdobným situacím, v nichž bylo hledisko rozdílu mezi nabídkovými cenami uchazečů o veřejnou zakázku použito, například ve věci, na niž odkázal soud prvního stupně, a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 746/2014.
C. 2. K související námitce nejvyššího státního zástupce
50. Podstatou dovolací námitky nejvyššího státního zástupce, jak je podrobněji reprodukována v bodech 18. až 21. tohoto usnesení Nejvyššího soudu, jsou výhrady proti výroku odvolacího soudu, jímž po zrušení adhezního výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně ohledně obviněné E. B. sám rozhodl podle §229 odst. 1 tr. ř. tak, že odkázal poškozenou N. s jejím nárokem na náhradu škody vůči této obviněné na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle nejvyššího státního zástupce odvolací soud nesprávně vycházel z pravidla o dělené odpovědnosti více škůdců za škodu podle §438 odst. 2 občanského zákoníku, ačkoli jde o výjimku z pravidla solidární odpovědnosti více škůdců.
51. Nejvyšší soud připomíná, že v adhezním řízení se postupuje podle hmotněprávních norem, jimiž se řídí posuzovaný nárok, přičemž nevztahuje-li se na něj zvláštní úprava, uplatní se obecný režim odpovědnosti za škodu, nemajetkovou újmu nebo bezdůvodné obohacení podle občanského zákoníku. Vzhledem k přechodnému ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se v posuzované trestní věci použijí ustanovení §438 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Podle §438 odst. 1 občanského zákoníku platí, že způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Podle §438 odst. 2 občanského zákoníku může v odůvodněných případech soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody.
52. Znění §438 odst. 1 občanského zákoníku vyjadřuje zásadu solidární odpovědnosti škůdců v případech společně způsobené škody více škůdci s cílem prohloubit odpovědnost za protiprávní jednání a důsledně zabezpečit ochranu poškozeného. Solidární neboli společná a nerozdílná odpovědnost má poškozenému poskytnout výhodnější možnosti domoci se náhrady škody, neboť si podle svého rozhodnutí může vybrat pouze některého ze škůdců a uplatňovat vůči němu celý svůj nárok. Ze znění §438 odst. 1 a 2 občanského zákoníku také vyplývá, že solidární odpovědnost je obecným pravidlem, výjimkou z něhož je právě dílčí odpovědnost více škůdců, na niž zákon pamatuje pouze v odůvodněných případech. Zásadním hlediskem pro použití pravidla tzv. dělené odpovědnosti nemůže být ani míra zavinění, ani podíl na prospěchu ze společné trestné činnosti každého z více škůdců, tedy též spolupachatelů trestné činnosti, v důsledku které došlo ke vzniku škody. Vzhledem k tomu, že primární zájem zákonné úpravy odpovědnosti za škodu, resp. k jejímu odčinění je soustředěn k poškozenému a k ochraně jeho práv, přichází v úvahu v situacích, v nichž výsledky dokazování přesvědčivě dokládají, že rozhodnutím o dílčí (dělené) odpovědnosti nebude zájem poškozeného a uspokojení jeho nároku na náhradu škody nikterak ohroženo (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 317/2008, uveřejněné pod T 1081, sešit 44 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2008).
53. Z hlediska posouzení opodstatněnosti námitky nejvyššího státního zástupce považuje Nejvyšší soud za zásadní jeho tvrzení, že podkladem pro změnu adhezního výroku ohledně obviněné E. B. byla pro odvolací soud nesprávná aplikace pravidla tzv. dělené odpovědnosti ve smyslu §438 odst. 2 občanského zákoníku. Na tomto místě je však potřeba zdůraznit, že vrchní soud neučinil kategorický právní závěr o použití §438 odst. 2 občanského zákoníku, neboť v bodě 52. odůvodnění napadeného rozsudku toliko konstatoval, že míra zavinění, ke které je u náhrady škody potřeba vždy přihlížet, je v tomto případě poměrně obtížně procentuálně nebo poměrně zjistitelná, a bylo by proto nespravedlivé uložit obviněné povinnost nahradit celou způsobenou škodu. Vrchní soud navíc ani sám nerozhodl o dílčí odpovědnosti obviněné E. B. k náhradě škody poškozené N., ale ve vztahu ke jmenované obviněné odkázal poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
54. Vzhledem k tomu, že odvolací soud explicitně nevyslovil v napadeném rozsudku právní závěr k otázce odpovědnosti obviněné E. B. jako spolupachatelky stíhané trestné činnosti, kterým by stanovil nutnost využít u této obviněné pravidlo dělené (též dílčí) odpovědnosti podle §438 odst. 2 občanského zákoníku, nebylo ani možné takový výrok napadnout mimořádným opravným prostředkem. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud posoudil dovolání nejvyššího státního zástupce tak, že fakticky směřuje proti procesnímu postupu Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího. Logicky totiž nemůže být dovolání podáno proti výroku, který není v napadeném rozhodnutí vysloven. Je nutné konstatovat, že související odůvodnění rozsudku vrchního soudu (srov. bod 52.), v němž byly vyjádřeny úvahy pro změnu adhezního výroku, je nepochybně velmi kusé, neobsahuje bližší argumenty pro případnou výjimku z pravidla solidární odpovědnosti za škodu u obviněné E. B., dokonce naznačuje nesprávné hledisko pro úvahu o důvodech pro postup podle §438 odst. 2 občanského zákoníku, pokud odkazuje na menší míru zavinění obviněné za způsobení škodlivého následku, jak Nejvyšší soud vyložil například ve výše citovaném usnesení ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 317/2008. Hledisko účasti některého z více škůdců může mít svůj význam pro případné vypořádání mezi všemi škůdci ve smyslu §439 občanského zákoníku, nemůže však být důvodem pro využití výjimečného pravidla o dělené odpovědnosti podle §438 odst. 2 občanského zákoníku, jak naznačoval odvolací soud. Rovněž je vhodné poznamenat, že výrok o odkázání poškozené N. s jejím nárokem na náhradu škody vůči obviněné E. B. na občanskoprávní řízení ještě nevylučuje naplnění podmínky pro případné rozhodnutí soudu v tomto budoucím řízení vedeném mimo rámec trestního řízení. Nejde však o adhezní výrok, který by byl zatížen vadou hmotněprávního posouzení a vyžadoval zásah Nejvyššího soudu za účelem jeho nápravy. Adhezní řízení tvoří součást trestního řízení a zásadně nepřichází v úvahu, aby bylo vedeno samostatně, pokud nejsou důvody pro pokračování řízení o vině a trestu obviněného. Smyslem adhezního řízení je rozhodnout o nároku poškozeného jako procesní strany trestního řízení a není účelné, aby se vedlo řízení podle trestního řádu výlučně jen o nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení v situaci, v níž otázka viny a trestu byla již pravomocně rozhodnuta. Je-li navíc primárním smyslem adhezního řízení ochrana zájmů poškozeného, aby se mu co nejdříve dostalo napravení škodlivého následku vyvolaného trestným činem, nelze v tomto případě dospět k závěru, že by dotčeným výrokem napadeného rozsudku byla poškozené N. upřena její práva, neboť jí nic nebrání domáhat se svého nároku cestou žaloby na náhradu škody před civilním soudem.
55. S ohledem na shora nastíněné úvahy shledal Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zjevně neopodstatněným, neboť právní názor, který nejvyšší státní zástupce vyslovil a o něž opřel své dovolací výhrady, vychází v podstatě z velmi stručného zdůvodnění adhezního výroku odvolacího soudu, jimž bylo ve vztahu k obviněné E. B. změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o nároku poškozené N. na náhradu její škody. Byť nelze považovat toto odůvodnění za zcela vyčerpávající, podle Nejvyššího soudu z něj nelze spekulativně dovozovat závěr o aplikaci §438 odst. 2 občanského zákoníku, jak učinil nejvyšší státní zástupce v dovolání.
V. Závěrečné shrnutí
56. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací námitky obviněné E. B. (částečně) a obviněného D. M. (v plném rozsahu) neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací námitky obviněné, které bylo možné posoudit jako odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož i dovolací námitky nejvyššího státního zástupce, nepovažoval Nejvyšší soud za opodstatněné, a to z důvodů shora rozvedených.
57. Nejvyšší soud proto věcně nepřezkoumával napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející řízení, pouze na podkladě obsahu trestního spisu posoudil vytýkané vady a odmítl dovolání obviněné E. B. a dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř. jako zjevně neopodstatněná. Dovolání obviněného D. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu