ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.746.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 746/2014-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2014 o dovoláních, která podali obvinění Mgr. H. K., a Ing. L. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 4 To 84/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 7/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných Mgr. H. K. a Ing. L. J. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 72 T 7/2011, byla obviněná Mgr. H. K. uznána vinnou pokusem zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §21 odst. 1 a §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) tr. zákoníku a pokusem zločinu sjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §21 odst. 1 a §256 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Obviněný Ing. L. J. byl odsouzen za pomoc k pokusu zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1 a §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, dále pomocí k pokusu zločinu sjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1 a §256 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku.
Za to byla obviněná Mgr. H. K. odsouzena podle §329 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce čtyř let, pro jehož výkon byla zařazena podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Obviněnému Ing. L. J. soud uložil podle §329 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného V. S.
Proti uvedenému rozsudku podali odvolání všichni obvinění a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě. Krajský soud v Ostravě o nich rozhodl rozsudkem ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 4 To 84/2013, jímž z podnětu všech podaných odvolání zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Poté sám znovu rozhodl tak, že obviněnou Mgr. H. K. uznal vinnou pokusem zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §21 odst. 1 a §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 a pokusem zločinu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §21 odst. 1 a §256 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Obviněný Ing. L. J. byl uznán vinným pomocí k pokusu zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §24 odst. 1 písm. c) / v napadeném rozsudku vadně označeno písm. a)/ , §21 odst. 1 a §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, a pomocí k pokusu zločinu sjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1 a §256 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku.
Obviněné Mgr. H. K. odvolací soud uložil podle §329 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ji zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem.
Obviněný Ing. L. J. byl odsouzen podle §329 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s dozorem podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Soud rovněž znovu rozhodl o vině a trestu spoluobviněného V. S.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 4 To 84/2013, napadli obvinění Mgr. H. K. a Ing. L. J. dovoláními podanými prostřednictvím jejich obhájců Mgr. Lumíra Kapiase a JUDr. Hany Reclíkové.
Obviněná Mgr. H. K. podala svůj mimořádný opravný prostředek z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Upozornila na existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů a z něho vyplývající možnost zásahu do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání, přičemž poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, ve kterém se Ústavní soud vyslovil proti příliš restriktivnímu výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle přesvědčení obviněné rozhodl odvolací soud o její vině na základě nezákonných či nezákonně získaných důkazů, které proto byly procesně nepoužitelné. Konkrétně se jednalo o informace opatřené orgány činnými v přípravném řízení z počítače obviněného Ing. L. J. umístěného v jeho kanceláři, a to v rámci prohlídky prostor, v nichž společnost Bytostav Poruba, a.s. sídlila. Příkaz k provedení této prohlídky vydaný státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ostravě dne 26. 1. 2010 pod sp. zn. 1 KZN 4281/2009 byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 860/2010, se všemi právními důsledky bez ohledu na později vydané stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10. Odmítla taktéž názor odvolacího soudu, že Ústavním soudem byl sice zrušen daný příkaz státního zástupce, ale nemohl zrušit dobrovolné vydání věcí, které učinil statutární orgán společnosti Bytostav Poruba, a.s. Ing. J. U. Obviněná upozornila na to, že pokud by se daná prohlídka na základě zrušeného příkazu k prohlídce jiných prostor v sídle uvedené obchodní společnosti neuskutečnila, nedošlo by ani k „dobrovolnému“ vydání předmětných věcí.
Procesní nepoužitelnost odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu spatřovala obviněná v chybném postupu podle §88 odst. 6 tr. řádu, neboť odposlechy byly povoleny v trestní věci vedené pro jiný skutek, v níž následně nebylo trestní stíhání proti obviněnému Ing. L. J. vůbec zahájeno a došlo k jejímu odložení. Z ustanovení §88 odst. 6 tr. řádu podle obviněné Mgr. H. K. vyplývá, že v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl soudem nařízen a proveden odposlech, lze jeho obsah užít jako důkaz jen tehdy, pokud je i v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1, nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice. To se však v posuzované věci nestalo, neboť Okresní soud v Ostravě vydal příkaz k záznamu telefonního čísla tehdy užívaného spoluobviněným Ing. L. J. dne 20. 11. 2009 pro skutek spáchaný jmenovaným v souvislosti s jednáním se zástupcem společnosti Vítkovice Remont, a. s., a stavbou Integrovaného bezpečnostního centra. V této věci však nedošlo k zahájení trestního stíhání a dne 31. 8. 2010 byla věc odložena podle §159a odst. 1 tr. řádu. Obviněná rovněž odmítla úvahy soudů obou stupňů, jimiž reagovaly na požadavek obhajoby k odmítnutí použití těchto odposlechů jako důkazu v projednávané věci mj. poukazem na důvodovou zprávu k novelizaci ustanovení §88 odst. 6 tr. řádu provedenou zákonem č. 335/2011 Sb., a to s ohledem na data nařízení a provádění záznamu telefonních hovorů spoluobviněného Ing. L. J., způsob rozhodnutí ve věci, v níž byl nařízen a okamžik zahájení trestního stíhání proti její osobě v projednávané věci.
Poslední okruh výhrad, které obviněná v dovolání uplatnila, se týkal způsobu výpočtu výše škody, kterou soudy nesprávně určily jako rozdíl mezi cenovými nabídkami společností Teplotechna Ostrava, a.s. a Bytostav Poruba, a.s. Přitom pokud by se vítězem soutěže stala společnost Bytostav Poruba a. s., nemohla by zadavateli vzniknout žádná škoda. Nabídková cena této společnosti byla totiž nižší, než náklady na realizaci stavby určené znaleckým posudkem opatřeným v této trestní věci od znaleckého ústavu ÚRS Praha, a.s.
Závěrem svého dovolání proto obviněná Mgr. J. K. Nejvyššímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 4 To 84/2013, zrušil a věc tomuto soudu přikázal znovu projednat a rozhodnout, zároveň také navrhla odklad výkonu napadeného rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Obviněný Ing. L. J. rovněž opřel své dovolání o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle něj napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, když bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písmenem g).
Obviněný argumentoval zcela shodně jako první dovolatelka a odkazem na existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy považoval dokazování za vadné v důsledku použití nezákonně opatřených důkazů vyplývajících jak z prohlídky v sídle společnosti Bytostav Poruba a. s., tak též z obsahu telefonních záznamů pořízených ve věci, v níž nedošlo k zahájení trestního stíhání. Shodnými námitkami, jak byly prezentovány výše u dovolání obviněné Mgr. H. K., tento dovolatel považoval za vadné určení výše škody způsobené trestnými činy. Navíc podle obviněného Ing. L. J. absentuje volní složka obligatorních znaků skutkových podstat obou trestných činů, za něž je odsouzen. Ve vztahu k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku totiž nevykonával žádnou pravomoc, k jejímuž zneužití by mohlo dojít, jak zákon předpokládá. U trestného činu sjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě nemohl sjednat některému dodavateli přednost na úkor jiných dodavatelů, když nebyl členem hodnotící komise. Pozastavil se nad tím, že měl trestnou činnost páchat jako organizátor, když ani ve vztahu k ostatním osobám nebylo prokázáno, že by mezi sebou kooperovaly jako organizovaná skupina. Podle obviněného soudy náležitě nevyjádřily své právní úvahy ohledně právní kvalifikace trestných činů včetně označení, zda jednání obviněných naplnilo znaky jednočinného nebo vícečinného souběhu.
K dovoláním obviněných Mgr. H. K. a Ing. L. J. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Martina Prokeše. Jejich námitky ohledně existence extrémního rozporu skutkových zjištění a právních závěrů soudů plynoucí z využití procesně nepoužitelných důkazů, které obvinění uplatňovali od počátku trestního řízení, sice mohou naplnit uvedený dovolací důvod, státní zástupce je však shledal neopodstatněnými.
K zákonnosti použití odposlechů státní zástupce zdůraznil, že bylo soudy postupováno v souladu s §88 odst. 6 tr. řádu, neboť citované ustanovení neváže možnost použití odposlechu získaného v jiné trestní věci na konání trestního stíhání v této jiné trestní věci, v níž byl odposlech zákonně povolen. Taková podmínka by podle státního zástupce byla absurdní až nelogická. Je vázána právě na „jiné“ trestní stíhání, v němž má být záznam telekomunikačního provozu použit jako důkaz. Pro takovou situaci zákon předpokládá pouze naplnění požadavků vymezených v odstavci 1 ustanovení §88 tr. řádu, případně souhlasí-li s odposlechem uživatel odposlouchávané stanice (to však platí pro trestné činy vyjmenované v odstavci 5 §88 tr. řádu, kdy není nutný příkaz k odposlechu). V projednávané věci obviněných proto bylo možné využít jako důkaz záznam odposlechu obviněného Ing. L. J., ačkoli věc, v níž byl povolen, byla odložena.
K námitce použitelnosti důkazů zajištěných v souvislosti s prohlídkou jiných prostor, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nejprve shrnul konkrétní skutečnosti týkající se vydání příkazů k prohlídce jiných prostor podle §83a odst. 1 tr. řádu, jejich následného zrušení Ústavním soudem i účinkům rozhodnutí Ústavního soudu ve vztahu k tomuto ustanovení trestního řádu. Vyslovil názor, že přes změnu intertemporálních účinků prvního nálezu pléna Ústavního soudu, jímž došlo ke zrušení části §83a tr. řádu, provedenou stanoviskem pléna Ústavního soudu, ztratil příkaz k prohlídce jiných prostor svůj zákonný podklad. Úvahu soudů o dobrovolném vydání počítače obviněného Ing. J. a dvou složek s listinami na jeho pracovišti, (v sídle společnosti Bytostav Poruba a. s.), svědkem Ing. U. označil státní zástupce za „problematickou“. Svědek tak sice učinil v rámci svého výslechu před provedením prohlídky jiných prostor po zákonném poučení podle §§78 a 79 tr. řádu, avšak při vědomí jejího konání. Předmětné věci tak byly získány právě v souvislosti s výkonem příkazu k provedení prohlídky kancelářských prostor obchodní společnosti, který však byl zrušen Ústavním soudem. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyslovil názor, že tímto způsobem získané důkazní prostředky nebylo možné ve věci obviněných využít v rámci dokazování. Nicméně, výrok o vině považoval za dostatečně důkazně podložený jinými ve věci opatřenými důkazy, např. výpověďmi svědků, odposlechů a důkazů zajištěných při prohlídce jiných prostor v budově Úřadu městské části Ostrava-Jih, u níž nedošlo ke zrušení příkazu k jejímu provedení.
Námitky ohledně nesprávně stanovené výše škody státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství odmítl s odkazem na úvahy soudů obsažené v jejich rozsudcích, s nimiž se ztotožnil.
K tvrzené absenci volní složky jednání obviněného Ing. L. J. upozornil na §114 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož může být organizátorem, návodcem i pomocníkem na trestném činu, jehož se může dopustit pouze speciální či konkrétní subjekt, i osoba, která danou vlastnost nemá. Pokud byl obviněný Ing. L. J. ve výroku napadeného rozsudku označen za organizátora trestné činnosti, jde o pouhou nepřesnost v číselném označení trestného činu, která nemá vliv na samotnou podstatu trestní věci. Stejně tak státní zástupce odmítl i tvrzenou absenci právních úvah v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ohledně použité právní kvalifikace.
Vzhledem ke všemu uvedenému státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných Mgr. H. K. a Ing. L. J. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že oba obvinění Mgr. H. K. a Ing. L. J. podali svá dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž jsou obecně přípustná [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Jak vyplývá ze stručné interpretace obsahu obou podaných dovolání, argumenty, které obvinění Mgr. H. K. a Ing. L. J. předložili k prosazení důvodnosti svých mimořádných opravných prostředků, jsou fakticky zcela totožné. Také rozsah vad, které oba dovolatelé v napadeném rozhodnutí i v předcházejícím řízení napadají, je shodný. Směřují proti nesprávnému použití důkazů získaných orgány činnými v trestním řízení v rámci prohlídky prostor sídla společnosti Bytostav Poruba, a. s., a záznamů telefonických hovorů opatřených v rámci prověřování jiné trestné činnosti, než za kterou byli odsouzeni. Rovněž oba shodně vytýkají soudům určení výše škody, k níž žalované jednání směřovalo. Proto se Nejvyšší soud nezabýval oběma dovoláními odděleně, a může se vyjádřit ke všem vytčeným vadám společně.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož naplnění obě dovolání poukazují, je určen k nápravě nesprávného hmotně právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Zásadně lze jeho prostřednictvím vytýkat, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o žádný trestný čin nejde, event. že se jedná o jiný trestný čin, než kterým byl dovolatel uznán vinným. Pro Nejvyšší soud jako soud dovolací jsou proto rozhodující skutková zjištění, k nimž soudy nižších stupňů dospěly v průběhu trestního řízení, a v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí je Nejvyšší soud vázán skutkem tak, jak byl zjištěn bez zásadní možnosti jej změnit. V některých výjimečných případech Ústavní soud v rámci svého rozhodování o ústavních stížnostech vyslovil názor, že je povinností každého ze soudů, tj. též v rámci řízení o dovolání zkoumat respektování základních zásad trestního řízení v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jak jsou zakotveny v Ústavě, v Listině základních práv a svobod a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Výjimečně proto připouští zásah do pravomocného rozhodnutí i prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, kdy Nejvyšší soud při zjištění extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy musí zasáhnout ve prospěch ochrany základních práv obviněného. (Srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 23. 3. 2004, I. ÚS 4/04 a ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04.)
Oba obvinění shodně využili ve svých dovoláních uvedený výklad Ústavního soudu, a to ve vztahu k vadám, jejichž původ není v hmotně právním posouzení skutku, nýbrž v použití procesních ustanovení upravujících provedení prohlídky jiných prostor podle §83a tr. řádu, též v možnosti použití ustanovení §78 tr. řádu o odnětí věci v posuzovaném případě, dále ve výkladu ustanovení §88 odst. 1, 6 tr. řádu, týkajícím se odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který byl nařízen v jiné trestní věci, než o které je konáno dovolací řízení. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud při zkoumání důvodnosti obou podaných dovolání zjistil, že nemají opodstatnění, může je odmítnout bez konání přezkumného řízení (srov. §§265i odst. 1 písm. e), odst. 3 tr. řádu). Proto Nejvyšší soud považuje za dostatečné a v souladu s ustanovením §265i odst. 1 tr. řádu se ve stručnosti vyjádřit k námitkám, jež dovolatelé podřadili dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť nad rámec přezkumu zákonnosti a odůvodněnosti napadených výroků, a zejména k řízení, jež předcházelo vydání rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 4 To 84/2013, resp. k podání obžaloby.
Především Nejvyšší soud považuje za nutné upozornit na to, že veškeré výhrady uplatněné obviněnými v dovoláních, tvořily součást jejich obhajoby od počátku trestního řízení a již soud prvního stupně na ně reagoval v odůvodnění svého rozsudku. Současně stejné námitky tvořily součást řádných opravných prostředků obou obviněných a odvolací soud se s nimi náležitě, přesvědčivě a v podstatě zcela v souladu s právní úpravou i judikaturou vypořádal. Jedná se tudíž o opakování již podrobně vyvrácených tvrzení a názorů obviněných, kteří se odmítají podrobit výkladu soudů nižších stupňů a domáhají se uznání vlastních a v jejich prospěch svědčících úvah.
Příkazy k prohlídce jiných prostor podle §83a odst. 1 tr. řádu vydal dne 26. 1. 2010 státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě pod sp. zn. 1 KZN 4281/2009 a vykonány měly být jednak v sídle obchodní společnosti Bytostav Poruba a. s., jednak v budově Úřadu městského obvodu Ostrava-Jih, kde byli v rozhodnou dobu zaměstnáni obviněný Ing. L. J. a obviněná Mgr. H. K. Podle protokolu o provedení prohlídky jiných prostor (viz č. l. 2641 a násl. trestního spisu) ze dne 27. 1. 2010 bylo jejím hlavním cílem zajistit výpočetní techniku obsahující korespondenci mezi oběma obviněnými a dále listinné důkazy vztahující se k veřejné zakázce na rekonstrukci domu na ulici E. … v O. – H. V uvedený den v 6.40 hodin byl místopředsedovi představenstva společnosti Bytostav Poruba, a. s., Ing. J. U. doručen citovaný příkaz státního zástupce, byl poučen podle příslušných ustanovení trestního řádu (§§84, 78, 79 a 100 tr. řádu). Po výzvě orgánu vykonávajícího prohlídku jiných prostor k vydání věcí, a to za prvé stacionárních a přenosných počítačů včetně paměťových médií, jež by mohly obsahovat e-mailovou korespondenci mezi obviněnými Ing. L. J. a Mgr. H. K., a za druhé všech dokumentů, které společnost Bytostav Poruba, a. s., v souvislosti s veřejnou zakázkou obdržela či sama vytvořila, tento svědek výslovně prohlásil, že dobrovolně vydává policejnímu orgánu věci specifikované pod bodem 1. příkazu k prohlídce. Další požadované dokumenty pod bodem 2. výzvy vydat nemohl, neboť o jejich existenci mu nebylo nic známo, nicméně pověřil zaměstnankyni společnosti, aby je případně vyhledala s tím, že také tyto věci hodlá dobrovolně vydat.
Dále je v protokole o provedení prohlídky zaznamenáno, že v 8.00 hod. skutečně vydal Ing. J. U. počítač zn. Samsung umístěný v kanceláři obviněného Ing. L. J. a dvě složky s listinami z kanceláře dalších zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že policejní orgán pojal podezření, že nedošlo k dobrovolnému vydání všech věcí důležitých pro objasnění průběhu veřejné zakázky stavební rekonstrukce domu v E. ulici, bylo v 8.30 hod. započato s prohlídkou jiných prostor podle §83a odst. 1 tr. řádu. V jejím rámci pak došlo k zajištění dalších listin v kanceláři obviněného L. J. (Samotný průběh prohlídky i chování jejích účastníků je zjevně odlišný od případu, který byl řešen ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 139/2013, na který upozornil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.)
Z uvedeného je pro účely vypořádání se s námitkou způsobu provedení prohlídky jiných prostor, resp. následného zrušení již citovaného příkazu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Ústavním soudem naprosto zřejmé, že počítač, v němž byla uložena e-mailová korespondence mezi oběma dovolateli a podstatná část listinných dokumentů týkajících se předmětné zakázky, byl vydán d o b r o v o l n ě , ještě před započetím prohlídky kanceláří sídla společnosti Bytostav Poruba, a. s., dne 27. 1. 2010. Na zákonnost využití těchto důkazních prostředků nemůže mít vliv skutečnost, že k dobrovolnému vydání věcí důležitých pro trestní řízení ve smyslu §78 tr. řádu došlo ve stejný den, kdy byl realizován příkaz k provedení prohlídky jiných prostor. Vzhledem k tomu, že se jednalo o neodkladný úkon podle §160 odst. 4 tr. řádu by ani nebylo možné zvolit jiný časový sled pro opatření těchto významných důkazů, neboť pokud by byl svědek Ing. J. U., či jiná osoba oprávněná jednat za zaměstnavatele obviněného Ing. L. J., nejprve vyzvána k dobrovolnému vydání věcí, které užíval v rámci své pracovní činnosti, a teprve poté, tzn. např. v následující dny, by orgány činné v přípravném řízení přistoupily k vykonání prohlídky těchto prostor, hrozilo by zmaření účelu, za jakým byl příkaz vydán. Obviněný by se jistě od zaměstnanců dozvěděl o výzvě k dobrovolnému vydání věcí, které sloužily k výkonu jeho zaměstnání, věděl přitom, že obsahují informace o jeho trestné činnosti, a mohl by zasáhnout do obsahu počítače tak, aby odstranil usvědčující data či jinak mařil vyšetřování manipulace průběhu příprav veřejné zakázky, totéž platí i o příslušných listinných dokumentech, jež měl uloženy ve své kanceláři.
Samozřejmě je viditelná „souvislost“ dobrovolného vydání věcí Ing. J. U. s výkonem prohlídky kancelářských prostor společnosti Bytostav Poruba, a. s., a to zejména časová, jak byla zmíněna, nicméně podle názoru Nejvyššího soudu tato skutečnost nijak nesnižuje samotný akt dobrovolného vydání věci jako zajišťovacího institutu trestního procesu. Již vůbec nelze hodnotit „dobrovolnost“ vydat věc důležitou pro trestní řízení ze strany odpovědného zástupce této společnosti tak, jak učinila obviněná Mgr. H. K. svým „příkladem spáchání činu se zbraní“. Jednak jde o nepřípadné srovnání hmotně právního ustanovení, resp. znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu a způsobu opatření důkazů upraveného trestním řádem, tj. procesním předpisem, z čehož je na první pohled zřejmá „neporovnatelnost“, a to již pro samotnou odlišnost v charakteru a obsahu obou těchto právních pojmů a jim odpovídající rozdílnou povahu příslušných právních předpisů, v nichž jsou obsaženy. Svědek Ing. J. U. byl náležitě poučen podle příslušných ustanovení trestního řádu, která umožňují orgánu činnému v trestním řízení získat důkaz za účelem objasnění okolností významných pro odhalení trestné činnosti a jejího pachatele. Pokud by nevyhověl výzvě k dobrovolnému vydání věci, mohl by příslušný orgán přistoupit k odnětí věci ve smyslu §79 tr. řádu. V posuzovaném případě však takový postup nepřicházel v úvahu právě z obavy před zmařením zajištění důkazních prostředků, z tohoto důvodu byl v té době zákonným způsobem vydán státním zástupcem příkaz k provedení prohlídky jiných prostor. Navíc ani orgánu činnému v trestním řízení nebylo v této fázi trestního řízení zcela zřejmé, jaké všechny věci by mohly být zajištěny (např. kromě počítače obviněného, resp. podezřelého) tak, aby je všechny mohl ve výzvě k vydání věci podle §78 odst. 1 tr. řádu konkrétně označit.
Z těchto důvodů není proto nutné zabývat se otázkou účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 860/2010, jímž byl z podnětu obchodní společnosti Bytostav Poruba, a. s., zrušen příkaz státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 1 KZN 4281/2009, a navazujícího stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/2010, ohledně intertemporálních účinků nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, jímž bylo částečně zrušeno ustanovení §83a odst. 1 tr. řádu. Je zcela zřejmé, že citovaným stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010 byl korigován účinek nálezu pléna Ústavního soudu z 8. 6. 2009 nikoli od počátku (ex tunc), nýbrž ode dne, kdy je publikován ve Sbírce zákonů (ex nunc). Nicméně zrušení příkazu k provedení prohlídky jiných prostor, který byl vydán ve věci obviněných Ing. L. J. a Mgr. H. K. podle v té době účinného znění ustanovení §83a odst. 1 tr. řádu, nijak nesnižovalo kvalitu procesního postupu při zajišťování osobního počítače zn. Samsung užívaného obviněným a dvou složek s listinami souvisejícími s přípravou veřejné zakázky rekonstrukce domu v E. ulici v O.-H., které byly vydány dobrovolně v souladu s ustanovením §78 odst. 1 tr. řádu oprávněnou osobou – Ing. J. U. (viz č. l. 2643 trestního spisu). Použití obsahu těchto důkazních prostředků proto nelze soudům vytýkat jako nezákonné, neboť byly opatřeny způsobem, který trestní řád dovoluje, a orgány vykonávající sporné úkony postupovaly při respektování všech práv dotčených osob. Námitka obou dovolatelů, která zpochybňovala správnost úvahy soudů o „dobrovolnosti“ jednání Ing. J. U. v době před započetím prohlídky kanceláří v sídle společnosti Bytostav Poruba, a. s., dne 27. 1. 2010, proto nemá opodstatnění.
Další vadu spočívající v nezákonném procesním postupu soudů obou stupňů spatřovali oba obvinění v použití záznamu telekomunikačního provozu mobilní telefonní stanice č. +… a e-mailové adresy …, který byl proveden na podkladě příkazu soudce Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 0 Nt 5897/2009, a to na dobu od 20. 11. 2009 do 20. 3. 2010 (č. l. 2509-2511 trestního spisu). Stalo se tak ve věci, v níž byly od 9. 11. 2009 vedeny úkony trestního řízení směřující k prověření podezření ze spáchání přípravy trestného činu podvodu podle §7 odst. 1 a §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), dále ze spáchání přípravy k trestnému činu přijímání úplatku podle §7 odst. 1 a §160 odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zákona a trestného činu podplácení podle §161 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákona, jichž se měl dopustit Ing. L. J. spolu s dalšími dosud neustanovenými osobami. V průběhu prověřování této trestní věci byly zjištěny poznatky k možnému spáchání další trestné činnosti podezřelého Ing. L. J., ohledně níž byly dne 21. 1. 2010 zahájeny úkony trestního řízení pro skutek týkající se manipulace s nabídkou výběrového řízení rekonstrukce domů v E. ulici, v O.-H., kvalifikovaný u Mgr. H. K. jako trestné činy zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě pode §256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku , a návodu podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k oběma těmto trestným činům u Ing. L. J.. Následně policejní orgán prověřující podezření ze skutku, ohledně něhož byly úkony trestního řízení zahájeny dne 9. 11. 2009, tento skutek vyloučil ze společného řízení usnesením ze dne 27. 8. 2010, č. j. OKFK-252/TČ-2009-200237, a věc odložil podle §159a odst. 1 tr. řádu usnesením policejního orgánu ze dne 31. 8. 2010, č. j. OKFK-204/TČ-2010.
Je tudíž zcela zřejmé, že věc, ohledně níž bylo usnesením orgánu Policie České republiky ze dne 25. 10. 2010, č. j. OKFK-252/TČ-2009-200237, zahájeno trestní stíhání obou dovolatelů pro skutek, jímž byli uznáni vinnými napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, je tzv. jinou věcí, než ve které byl vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dne 20. 11. 2009. Právě otázka použitelnosti obsahu provedeného důkazního prostředku je předmětem dovolacích výhrad obou obviněných a stala se součástí jejich obhajoby i odvolání. Již soud prvního stupně se podrobně zabýval jak okolnostmi, za nichž došlo k pořízení sporného záznamu (srov. str. 27-28 rozsudku Okresního soudu v Ostravě), rovněž odvolací soud reagoval na výhrady obviněných, a nutno poznamenat, že oba soudy správně vyhodnotily všechny skutečnosti, které s možností využití výsledků odposlechů i záznamu telekomunikačního provozu souvisí, především jednoznačně vyložily znění ustanovení §88 odst. 6 tr. řádu věty třetí. Pouze je možné upřesnit označení novely tohoto ustanovení trestního řádu provedené zákonem č. 459/2011 Sb., účinném od 1. 1. 2012, nikoli č. 335/2011 Sb., jak nesprávně citoval okresní soud na str. 28 svého rozsudku (po č. 335/2001 Sb. byla totiž publikována vyhláška Ministerstva vnitra, kterou se mění vyhláška č. 487/2004 Sb., o osobnostní způsobilosti, která je předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru, ve znění pozdějších předpisů). Změna právní úpravy provedená zákonem č. 459/2011 Sb. se mimo jiné dotkla více či méně odstavců 1, 5, 6, 8 a 9 ustanovení §88 tr. řádu, přičemž v odstavci 6 se projevila odstraněním spojky „i“ ve třetí větě. Do té doby, tj. i v čase provádění sporných odposlechů, tato třetí věta zněla takto: „V jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je i v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1, nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice.“ Právě z již citované části důvodové zprávy citované okresním soudem na str. 28 rozsudku, konec prvního odstavce, je zřejmý záměr předkladatele této formulační změny třetí věty tak, aby vyloučila možné, nutno podotknout, že velice řídce se vyskytující, pochyby při výkladu tohoto ustanovení. K možnosti použití záznamu telekomunikačního provozu v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl proveden, došlo přijetím jedné z novel trestního řádu, a to zákona č. 177/2008 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2008, jímž bylo podstatně změněno celé ustanovení §88 tr. řádu. V době před nabytím účinnosti zákona č. 459/2011 Sb., stejně jako až dosud platí, že „jiná věc“, ohledně níž zákon vyžaduje konání trestního stíhání, je odlišná od věci, v níž byl záznam proveden, a pouze v této „jiné věci“ musí být vedeno trestní stíhání pro trestný čin, uvedený v odstavci prvním §88 tr. řádu. Pouze takový výklad, a to bez ohledu na existenci spojky „i“ ve větě třetí, umožňuje naplnění účelu a smyslu rozšíření možnosti využití tohoto důkazního prostředku právě na ty případy, kdy z obsahu záznamu provedeného v době před zahájením trestního stíhání, nicméně v rámci vykonávání úkonů trestního řízení podle hlavy čtvrté trestního řádu, vyplyne podezření o spáchání dalších, pro vyšetřující orgány dosud neznámých skutečností, které vyvolají povinnost zahájit prověřování, event. již zahájit trestní stíhání pro jiný skutek, či skutky, než ty, jež založily důvod k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem soudů obou stupňů o použitelnosti provedeného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v projednávané trestní věci i s jejich argumentací, jíž odmítly opakované výhrady obou obviněných. Na podporu správnosti úvah souvisejících s otázkou možnosti užít tento důkaz v jiné trestní věci, než v níž byl proveden, je snad vhodné znovu poukázat na zákonnou formulaci věty třetí §88 odst. 6 tr. řádu s ohledem na obviněnou namítané pojmy „trestní řízení“ a „trestní stíhání“. Pro lepší srozumitelnost Nejvyšší soud připomíná znění zákona: „V jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1, nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice.“ První podmínkou užití takového důkazu je naplnění obsahu odstavce prvního ustanovení §88 tr. řádu, tzn. konání trestního řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, a pro další vyjmenované trestné činy včetně zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku, nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Projednávaná trestní věc obviněných Ing. L. J. a Mgr. H. K. tedy splňuje první ze zákonných podmínek užití tohoto záznamu. (Dovolatelé ani netvrdí opak.) Potom je třeba zkoumat, s čím zákon spojuje možnost využít obsah odposlechu v jiné věci, než v níž byl proveden. Opět není sporu o podmínkách uvedených v prvních dvou větách odstavce 6 ustanovení §88 tr. řádu a zbývá zpochybňovaná věta třetí. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu zákonná formulace této věty nevyvolává možnost odlišného výkladu, než že záznam v „jiné věci“ lze jako důkaz užít, pokud je v „této věci“ vedeno trestní stíhání pro čin uvedený v odstavci 1 nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice. Při pozorném čtení obsahu jednotlivých pojmů jednak izolovaně a poté především v souvislosti s úvodní formulací odstavce prvního téhož paragrafu, v němž se hovoří o „trestním řízení“, musí být naprosto zřejmé, že podmínka konání trestního stíhání se týká věci, v níž má být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz. Podle §12 odst. 10 tr. řádu se trestním řízením rozumí řízení podle tohoto zákona a trestním stíháním pak úsek řízení od zahájení trestního stíhání (tj. od sdělení obvinění) až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé. Trestní řízení je tudíž širší pojem, který zahrnuje jak úkony předcházející trestnímu stíhání, mezi něž je nutné zařadit také odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle §88 tr. řádu, (dále např. vydání a odnětí věci, domovní a osobní prohlídku a prohlídku jiných prostor), ale též úkony vykonávacího řízení a řízení o mimořádných opravných prostředcích. Pokud zákon ve větě třetí ustanovení §88 odst. 6 tr. řádu podmiňuje užití záznamu telekomunikačního provozu k důkazu v jiné trestní věci, než v níž byl proveden, konáním trestního stíhání jako pojmu užšího než trestní řízení (viz odstavec první téhož ustanovení), činí tak záměrně a nezpochybnitelně s ohledem na obsah těchto dvou pojmů trestního procesu, jak jsou definovány v §12 odst. 10 tr. řádu. Provádění důkazů v trestních věcech je totiž vázáno na okamžik zahájení trestního stíhání, jak vyplývá z ustanovení §§89 až 118 tr. řádu pro přípravné řízení, §§207 až 218, 235, 243 a 263 tr. řádu pro řízení před soudem prvního a druhého stupně, v dalších ustanoveních pak dokazování může provádět i Nejvyšší soud v řízení o mimořádných opravných prostředcích. Otázka užití důkazu majícího formu záznamu telekomunikačního provozu tudíž přichází v úvahu jen tehdy, pokud je proti obviněné osobě vedeno trestní stíhání, tj. v těch stadiích trestního řízení, které počínají zahájením trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. řádu.
Závěrem tudíž nezbývá než konstatovat, že soudy v projednávané trestní věci oprávněně využily výsledky záznamu telekomunikačního provozu uskutečněného mezi obviněnými, a v souladu se zákonnou úpravou je použily jako jeden z podkladů svého odsuzujícího výroku o vině v projednávané trestní věci. Jen pro úplnost Nejvyšší soud upozorňuje, že k námitkám týkajícím se sporů o zákonnosti prohlídky jiných prostor a záznamů telekomunikačního provozu opatřených orgány činnými v trestním řízení a o jejich možném použití v soudním řízení, již Nejvyšší soud zaujal stanovisko např. ve věci projednávané pod sp. zn. 8 Tdo 109/2014, přičemž zásadní otázky spojené s výkladem obou těchto vad vytýkaných oběma dovolateli byly v usnesení ze dne 16. 7. 2014 řešeny senátem 8 Tdo ve shodě s úvahami, jak jsou poměrně podrobně vyloženy v předcházející části tohoto rozhodnutí. Soudní výklad použitelnosti záznamů telekomunikačního provozu v tzv. jiné věci je proto od účinnosti právní úpravy, která takovou možnost zakotvila v trestním řádu zákonem č. 177/2008 Sb., naprosto konstantní, pro účastníky trestního řízení nijak překvapivé. Otázky spojené s vydáním příkazu k prohlídce jiných prostor byly podrobeny změnám vyplývajícím zejména z citovaných rozhodnutí Ústavního soudu včetně intertemporálních účinků nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010, přičemž u použití tohoto důkazního prostředku při rozhodování o vině obviněné osoby ve vztahu k případnému „dobrovolnému vydání věci“, je nutné vždy pečlivě zkoumat konkrétní okolnosti jak samotného vydání příkazu k provedení prohlídky jiných prostor, tak s ohledem na průběh samotné prohlídky a s ní souvisejících úkonů prováděných orgány činnými v přípravném řízení v jednotlivých trestních věcech.
Další námitkou, kterou uplatnili oba dovolatelé ve svých dovoláních, je nesouhlas se stanovením výše škody, která měla být jejich protiprávním jednáním způsobena, pokud by došlo k dokonání trestných činů. Jak správně připomněl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovoláním, soudy obou stupňů věnovaly okolnostem rozsahu hrozícího následku na majetku města O. poměrně značnou pozornost. Soud prvního stupně na stranách 25 až 27 svého rozsudku podrobně popsal všechny skutečnosti, které zkoumal za účelem zjištění reálnosti nabídky společnosti Teplotechna Ostrava, a. s., která by právě, zejména s ohledem na nejnižší nabídkovou cenu, pokud by nedošlo k účelové změně hodnotících kritérií nabídek v rámci veřejné zakázky a vyřazení této společnosti pro formální nedostatky, tedy za „normálního“ chodu věcí, zřejmě musela zvítězit nad ostatními uchazeči. V tomto ohledu nelze soudu prvního stupně cokoli vytknout. Znalecký posudek vypracovaný společností ÚRS Praha, a. s., a výpověď jejího zástupce u hlavního líčení soud hodnotil ve vztahu k dalším ve věci provedeným důkazům, mezi něž lze kromě listin zařadit také výpověď svědka Ing. M. H., pověřeného pracovníka společnosti Teplotechna Ostrava, a. s. Vzhledem k výsledkům této části dokazování nebyla vyloučena možnost realizovat stavbu za cenu 8.726.080,- Kč tak, jak byla předložena jmenovanou obchodní společností, je zřejmé, že se nejedná o cenu neodpovídající možnostem a schopnostem tohoto uchazeče výběrového řízení. Jestliže cena společnosti Bytostav Poruba, a. s., jež se stala vítězem výběrového řízení jen v důsledku neoprávněných zásahů obviněných do jeho průběhu, jak je popsán ve výroku o vině, byla o 757.704,- Kč vyšší, představuje tento zjištěný rozdíl škodu, kterou obvinění měli v úmyslu způsobit, a k níž nedošlo jen díky včasnému odhalení jejich protiprávního jednání orgány Policie České republiky. Právě stěžejní otázka vědění jako složky subjektivní stránky úmyslných trestných činů ke způsobenému následku, je v daném případě zcela zřetelná, neboť obvinění znali nabídkovou cenu společnosti Teplotechna Ostrava, a. s., a současně i cenu nabídnutou společností Bytostav Poruba, a. s., a chtěli právě jednat s cílem poškodit zadavatele veřejné zakázky o uvedený cenový rozdíl obou nabídek (volní složka úmyslu). Obvinění tak jednali se znalostmi všech podstatných okolností významných pro způsobení škody na majetku města O., městského obvodu O.-J., která převýšila půl milionu Kč a tudíž podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se jedná o značnou škodu. Za situace, kdy bylo prokázáno, že nabídková cena společnosti Teplotechna Ostrava, a. s., mohla odpovídat nákladům a přiměřenému zisku z realizace zakázky, (což nevyloučil ani vyslýchaný zpracovatel znaleckého posudku ÚRS Praha, a. s.), nejednalo se tudíž o ničím nepodložený rozpočet, který by nepatřil do reálného světa a byl založen na pouhých odhadech či domněnkách, postupovaly soudy zcela správně, pokud stanovily výši hrozícího škodlivého následku rozdílem nabídkových cen obou již označených obchodních společností, které se ucházely o realizaci stavební zakázky při rekonstrukci bytových domů v ulici E. … v O. Ani odvolací soud, který reagoval na shodné výhrady obviněných ve svém rozsudku na straně 19, proto nepochybil, pokud je shledal nedůvodnými.
K námitce obviněného Ing. L. J. ohledně jeho způsobilosti být pachatelem trestných činů, resp. jejich pokusu, neboť k dokonání obou činů nedošlo, je možné v podstatě jen odkázat na ustanovení §114 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný byl totiž odsouzen za účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na pokusu zločinů zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 11. 2011) a sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku u obou trestných činů ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. U trestného činu podle §256 trestní zákoník nevyžaduje u pachatele žádné speciální ani konkrétní vlastnosti, může jím být kterákoli fyzická nebo právnická osoba, tj. i ten, kdo nemá žádné povinnosti či oprávnění k přípravě a realizaci veřejné zakázky, veřejné soutěže nebo veřejné dražby. Jinak je tomu u trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku, jehož pachatelem může být jenom speciální subjekt ve smyslu §114 odst. 1 tr. zákoníku, tj. fyzická osoba v postavení úřední osoby, jak je definována v ustanovení §127 odst. 1 tr. zákoníku. Účastníkem na tomto trestném činu však může být i ten, kdo nemá takové postavení, jak vyplývá z již citovaného odstavce 3 §124 tr. zákoníku. V dalším je nutné obviněnému Ing. L. J. přisvědčit v tom, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud nesprávně označily příslušné písmeno odpovídající té formě součinnosti, která byla zjištěna u tohoto dovolatele, tj. pomoci. Účastenství ve formě pomoci je zakotveno v ustanovení §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jak oba soudy správně citovaly v souvislosti se spácháním pokusu zločinu zneužití pravomoci úřední osoby, avšak přes odpovídající (shodné) slovní vyjádření tohoto druhu účastenství u pokusu zločinu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě skutečně označily nesprávné písm. a) ustanovení §24 odst. 1 tr. zákoníku, které odpovídá organizátorství. Na první pohled je však naprosto evidentní, nakonec slovní vyjádření je v souladu se zjištěnou formou součinnosti spočívající v pomoci, že ze strany soudů došlo ve výroku o vině k vytýkané chybě, která však neměla absolutně žádný vliv na postavení obviněného, ať již ve vztahu k jinak správnému právnímu posouzení skutkových zjištění, tak ani v rámci rozhodování o trestu tohoto obviněného. Rozhodně se nejedná o vadu, pro niž by nemohl napadený pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě obstát a bylo by jej nutné zrušit a vrátit věc k novému projednání a rozhodnutí výlučně k nápravě této zřejmé nesprávnosti.
Nejvyšší soud proto neshledal obě podaná dovolání obviněných Mgr. H. K. a Ing. L. J. důvodnými, jejich námitky posoudil jako nedůvodné, případně natolik nepodstatné /u posledně citované výhrady ohledně nesprávného označení písm. a) namísto správného c) §24 odst. 1 tr. zákoníku/, že neměly vliv na správnost pravomocného rozsudku odvolacího soudu. Obě dovolání tak Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. listopadu 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová