ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.34.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 34/2022-424
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. S. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 10. 2021, č. j. 31 To 259/2021-373, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 175/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 5. 2021, č. j. 2 T 175/2019-318 , byl obviněný J. S. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 27. 1. 2019 kolem 16:00 hodin přijel k bydlišti poškozených M. N., narozeného XY, a D. N., narozené XY, v XY, před dům č. p. XY, a požadoval, aby byl uhrazen dluh společnosti D., IČO XY, v níž poškození působili, a to dluh ve výši 6 712 291,87 Kč vůči věřiteli J. Z., IČO XY, a přitom poškozenému M. N., který měl v té době berle, řekl mimo jiné: „Buď rád, že jsi kripl, jinak bych si to s tebou vyřídil ručně“, a též: „Jestli nám to nezaplatíte, tak ti rozšlapu hlavu.“
2. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání dvou let.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 6. 10. 2021, č. j. 31 To 259/2021-373 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Mgr. Milana Dočkala dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. účinného do 31. 12. 2021 (str. 7), neboť napadené rozhodnutí stojí na nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž obviněný zároveň shledává ve věci situaci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením.
5. Obviněný namítá, že došlo k porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo , když soudy přijaly skutkovou verzi poškozených, neboť ji posoudily jako pravděpodobnější, nikoliv jako prokázanou mimo rozumnou pochybnost. Posuzovanému skutku přitom byl přítomen jen poškozený N. a obviněný, přičemž v případě obou poškozených (manželů N.) existují pochybnosti o jejich věrohodnosti. V první řadě je možné uvést, že při srovnání výpovědi poškozeného N. a svědka N. se zvukovou nahrávkou ze dne 15. 2. 2019, je zjevné, že oba popisují události jinak, než jak jsou zachyceny v nahrávce. Dále v případě hodnocení věrohodnosti poškozeného N. nebyla do úvah soudů zařazena skutečnost jeho dřívější trestné činnosti, ačkoliv v rámci úvah o obviněném jeho již zahlazené odsouzení posuzováno bylo, a to k jeho tíži. Nevěrohodnost výpovědi obviněného byla dovozována dokonce z jeho procesního postavení (jako obviněného), neboť kvůli němu měla být zvýšena jeho motivace vyhnout se zkreslenou výpovědí odsouzení. Takový postup je nepřijatelný, neboť nevěrohodnost výpovědi nelze dovodit z procesního postavení vypovídající osoby. Dovolatel dále zmiňuje insolvenční řízení, ve kterém figurovala společnost D., jejíž jednatelkou je poškozená N. V rámci tohoto řízení nabyl insolvenční správce podezření, že daná společnost zkracovala možnost uspokojení pohledávek jejích věřitelů. Stejně tak poškozený N. se vyhýbá plnění svých závazků. Nadto v rámci trestního stíhání se před obviněným choval k policejní komisařce familiárně, aby tím dal najevo dobré vztahy s policií, což mělo být demonstrací síly z jeho strany a rovněž to vypovídá o jeho povahových rysech. Konečně oba poškození museli být k hlavnímu líčení předvedeni, neboť nerespektovali předvolání.
6. Dovolatel pokračuje ve vztahu k otázce věrohodnosti výpovědi poškozených tvrzením, že poškozená nebyla přítomna danému incidentu, a tudíž vypovídá pouze o tom, co jí řekl poškozený N. Její výpovědí tedy nemůže být zvyšována věrohodnost verze událostí předkládaná poškozeným. Nalézací soud navíc uvedl, že sice nelze zcela vyloučit motivaci ke zkreslování výpovědi ze strany poškozené, ale v předmětném případě ji neshledal. Tímto způsobem si soud protiřečí a není zřejmé, zda tuto výpověď považuje za pravdivou bez výhrad, nebo jestli ji hodnotí kriticky s ohledem na možnost motivace poškozené k jejímu zkreslování. Dále poškozená není ani běžným svědkem, když o skutku ví až z doslechu od poškozeného N. Výhrady k věrohodnosti poškozených dovolatel vznesl již v předcházejícím řízení, aniž by byly ze strany soudu druhého stupně reflektovány.
7. Další námitkou dovolatele je, že odsuzující rozsudek neobsahuje posouzení toho, proč by daná výhružka ze strany obviněného měla v dané situaci u poškozeného vytvořit obavu srovnatelnou s obavou o jeho život nebo zdraví.
8. Podle dovolatele došlo k procesnímu pochybení, když byly do spisu na č. l. 167–169 založeny listiny, které nejsou citací z protokolu o výslechu svědka a nejsou podepsané osobou sdělující informace. Obhajoba na tuto skutečnost upozornila v přípravném řízení a policejní orgán sdělil, že listiny mají jen informativní charakter. Je přitom nepřípustné, aby ve spisu byly jiné „pomocné“ listiny než ty mající relevanci k předmětnému skutku. Listiny, které nebyly opatřeny transparentně podle ustanovení trestního řádu, nemají ve spisu své místo, neboť nejsou zákonnými důkazy a nemohou v hlavním líčení sloužit za důkazy. Obviněný dále považuje za pochybení, že policejní orgán vedl vedle originálního spisu ještě tzv. „pomocný spis“, neboť k tomu podle trestního řádu není oprávněn. Obviněnému nebylo umožněno nahlédnout do kompletního spisového materiálu v souladu s §65 odst. 1 tr. ř. také proto, že mu policejní orgán předložil pouze listinný spis, ze kterého nebylo možné rozpoznat, zda byly zjišťovány informace o stíháních a podezřeních poškozeného N.
9. Policejní orgán dále nesprávně postupoval, když i přes žádost obhajoby nezařadil do spisu interní předpis upravující vedené databáze SPPO. Obhajoba o něj žádala s ohledem na posouzení, zda jsou v policejní databázi uvedeny údaje o trestním stíhání poškozeného N. Dále státní zástupce pochybil, když udělil pokyn k zahájení úkonů trestního řízení na základě fotografie obviněného, která nemohla odůvodnit podezření ze spáchání verbálního trestného činu.
10. Soud prvního stupně se vůbec nevypořádal s návrhem obhajoby na předběžné projednání obžaloby. Tento postup je podle dovolatele nesprávný, když v případě každého procesního návrhu, který obhajoba učiní na základě ustanovení trestního řádu, musí soud vysvětlit, proč mu nevyhověl. Odvolací soud žádnou ze shora popsaných procesních vad nezohlednil. Takovou procesní vadou je i neprovedení navrhovaného výslechu manželky obviněného, která se mohla vyjádřit k interakci mezi poškozenými, kdy poškozený N. káral svoji manželku, že v některých částech výpovědi podala jiné údaje než on.
11. V rámci závěrečného shrnutí dovolání obviněný odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/15, v jehož rámci poukazuje na to, že k jeho odsouzení došlo přesto, že v dané věci je možné sledovat důkazní nouzi. Jediný svědkem předmětného skutku byl poškozený N. o jehož důvěryhodnosti panují pochyby.
12. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265m tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 10. 2021, č. j. 31 To 259/2021-373, a nově se rozhodl o jeho zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že by se stal skutek uvedený ve výrokové části rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 5. 2021, č. j. 2 T 175/2019-318. Pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal za splněné podmínky pro vydání rozsudku podle §265m tr. ř., dovolatel navrhl, aby podle §265k tr. ř. zrušil označené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
13. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která po shrnutí dovolacích námitek (bod 1. až 12. vyjádření) uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (pozn. ve znění účinném od 1. 1. 2022) je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu podle ní nelze spojovat s umožněním polemiky stran trestního řízení se způsobem hodnocení provedených důkazů ze strany soudů. Jeho použití slouží pouze a výlučně k nápravě nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu věci, popřípadě k nápravě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů.
14. Ohledně skutkových zjištění nalézacího soudu zastává státní zástupkyně názor, že jim nelze ničeho vytknout, neboť ten provedl dokazování v rozsahu, který odpovídá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., provedené důkazy vyhodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a následně dospěl ke správným skutkovým závěrům, které náležitým způsobem, jenž plně odpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., odůvodnil. Pečlivě se zabýval věrohodností poškozených i obviněného, zhodnotil, že obviněný měl zjevnou a logickou motivaci vypovídat tak, aby se vyhnul trestní represi, nebo aby zmírnil následky svého jednání. Soud se vypořádal i s opakovanými tvrzeními obviněného, že se poškozený trestním oznámením snažil získat nějaký prostor k vyřizování záležitostí společnosti D., neboť když byl poškozený vyslýchán, byl již insolvenčním soudem zjištěn úpadek dané společnosti a poškozený by tedy tvrzenou lživou výpovědí žádný čas k řešení dluhu nezískal. Taktéž zkonstatoval, že výpověď svědka N. je podporována výpovědí svědkyně N. Soud sám vyhodnotil, že u svědkyně s ohledem na její vztah k poškozenému nelze zcela vyloučit možnost motivace ke zkreslení výpovědi, nicméně soudem nebyly shledány viditelné znaky o zkreslení průběhu skutku. Není tedy pravdou, že by soud stran věrohodnosti nereflektoval tu skutečnost, že jsou poškození manželé. Zároveň z výpovědí obou svědků bylo možno dovodit, že poškozený N. měl v době incidentu berle, což potvrdil ostatně i obviněný. Soud poté při hlavním líčení dospěl k nezpochybnitelnému závěru, že obviněný je a byl proti obviněnému ve fyzické převaze (výška, váha, indispozice v době činu – berle, věk). Shodně s poškozeným N. pak vypovídal i jeho soused svědek N., který byl přítomen dalšímu kontaktování poškozeného obviněným dne 20. 3. 2019 a kterému ještě předtím vylíčil nyní posuzovaný trestný čin právě poškozený N. Tento svědek přesvědčivě vylíčil, že při druhé návštěvě obviněného u bydliště poškozeného měl sám z obviněného strach a ani nevystoupil z auta, když obviněný za použití tlampače a za přítomnosti dalších osob vyvolával svědkyni N. Soud zároveň provedl dokazování přehráním nahrávky, na kterou i nyní obviněný hojně odkazuje ve svém dovolání. Z nahrávky (která však nepochází ze dne, kdy došlo k dané trestné činnosti, nýbrž z další návštěvy obviněného u poškozeného) sice nejsou patrné žádné pohrůžky násilí, nicméně vyvrací tvrzení obviněného o tom, že by mělo docházet k větší agresivitě ze strany poškozeného. Soud naproti tomu poukázal na to, že je z ní naopak patrno, že způsob vymáhání pohledávky (i prostřednictvím velkého reproduktoru, resp. tlampače) probíhající v nejbližším okolí bydliště dlužníků v kombinaci s nátlakovou dikcí a celkovým vystupováním obviněného je možné hodnotit jako verbální a ostatně i neverbální agresivitu mnohem výraznějšího charakteru, než vyjadřování poškozeného N. zaznamenané na této nahrávce. Soud taktéž přihlédl k praktikám obviněného, kdy vylepoval letáky s informacemi o svědkyni N. a správně konstatoval, že to dokresluje způsoby, které obviněný zřejmě užívá v rámci své pracovní činnosti. Soud nalézací mj. na základě výše uvedeného zcela logicky uzavřel, že je přesvědčen, že obviněný při první návštěvě u poškozeného opravdu užil slova o rozšlapání hlavy. Reflektoval při tom i tu skutečnost, že by si vzhledem ke dřívějším psychickým obtížím D. N. jistě její manžel nevymyslel a nepravdivě ji nepopsal slova obviněného o výhružkách směřující v podstatě k jejich fyzické likvidaci. Soud tedy neuvěřil, že by poškozený za této situace takovou fabulací s použitím výhružek byl schopen vystavit svou manželku ještě větší psychické zátěži spočívající ve strachu o život a zdraví.
15. Odvolací soud se následně vypořádal s námitkami stran skutkových zjištění učiněných obviněným v jeho odvolání (takřka shodných s nyní posuzovanými námitkami) zejm. v odst. 5. rozhodnutí. Neshledal nevěrohodnost na straně poškozeného, jeho manželky či svědka N. Naopak se neztotožnil s tvrzením obviněného, že pouze přijel korektním způsobem vymáhat dluh. Odvolací soud uzavřel, že i on zastává názor, že to byl obviněný, kdo vyhrožoval poškozenému, aby vydal dlužné peníze a že je možné vinu obviněného postavit na výpovědi svědka N. s ohledem na to, že to byla i jeho manželka, která potvrdila, že se celá situace stala tak, jak vypovídá. S těmito závěry obou soudů se lze plně ztotožnit. Uvedenými skutečnostmi je věrohodnost poškozeného a jeho manželky nade vši pochybnost ověřena, a naopak výpověď obviněného se ve světle všech zjištěných skutečností jeví nevěrohodná.
16. Soudu nelze ani vytýkat, že se zcela správně, jak mu ukládá zákon, zabýval trestní minulostí poškozeného a obviněného. Soud pak nemohl přehlédnout, že je a byl obviněný v minulosti řešen v postavení podezřelého (prověřovaného) pro jednání svou podstatou velmi blízká s projednávaným skutkem (přestupky proti občanskému soužití, trestné činy vydírání či trestné činy nebezpečné vyhrožování), a to dokonce ve 24 případech, z toho 19x v letech 2015-2019, tedy v horizontu pouhých čtyř let. Soud plně si vědom zásady presumpce neviny posuzoval dané skutečnosti s kontextem vyjádření obviněného, že „… dost dobře pozná, kdy se dlužník při osobním jednáním s ním necítí dobře. Snaží se těmto situacím vyhýbat, protože to pak nevede ke konstruktivnímu řešení pohledávky .“ Poukázal, že je pak tedy zarážející, že ač se těmto situacím snaží obviněný vyhýbat, tak nejméně ve 24 případech jednal s lidmi takovým způsobem, že se věc rozhodli nahlásit na Policii ČR. Soud zároveň případně zkonstatoval, že je vyloučeno, že by se takové množství lidí vystavovalo nebezpečí trestního stíhání pro křivé obvinění z toho důvodu, že by chtěli pozdržet vymáhání dluhů (čímž v daném případě argumentuje obviněný). Soud poté hodnotil již zahlazenou trestní minulost a dospěl k nezpochybnitelnému závěru, že poškozený byl odsouzen 3x (pro majetkovou trestnou činnost a ohrožení pod vlivem návykové látky) a obviněný 1x nepodmíněně pro loupež – násilnou trestnou činnost.
17. Státní zástupkyně konstatovala, že se nalézací soud se vypořádal i s návrhem obviněného na provedení výslechu jeho manželky a uvedla, čím v dané souvislosti argumentoval. Soud odvolací následně uzavřel, že je nerozhodná ta skutečnost, o které si měli manželé N. referovat na chodbě soudu – a to, zda byla vizitka hozena na chodbu domu (dle svědka N.), či nalezena před domem (dle svědkyně N.). S daným závěrem soudů se lze podle státní zástupkyně plně ztotožnit. Samotné „hození“ vizitky, které ani není součástí skutkové věty popisující trestný čin, pak nemá na posouzení jednání obviněného až tak podstatný význam, jaký je mu obviněným přisuzován. Soud se zároveň i v odůvodnění vypořádal s tím, proč daný důkaz neprovedl.
18. Ničím nepodložená tvrzení obviněného o jakémsi familiárním chování poškozeného vůči policejnímu orgánu pak nemohou mít sama o sobě žádnou relevanci. K námitkám obviněného, kdy vytýká procesní pochybení stran konkrétních listů v trestním spisu a vedení trestního spisu samotného se nelze vyjádřit, neboť v rámci vyjádření k dovolání je Nejvyššímu státnímu zastupitelství předkládán pouze dozorový spis prvostupňového státního zastupitelství.
19. Na základě výše uvedeného lze tedy uzavřít, že ve věci nelze shledat naplnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění soudu nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů či nejsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a pokud soudem nebyly provedené některé důkazy, které obviněný navrhl, bylo soudem zároveň i vysvětleno, z jakého důvodu. Obviněný ve svém dovolání v podstatě jenom polemizuje se způsobem hodnocení provedených důkazů a uvádí vlastní verzi skutkového děje. Za dané důkazní situace nepřicházela v úvahu ani aplikace procesní zásady presumpce neviny, resp. in dubio pro reo , neboť o spáchání daného jednání obviněným nebylo pochyb.
20. Uplatnil-li obviněný námitky podřaditelné pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy tvrdí, že jím údajně vyřčená slova nebyla natolik závažná (výhružná), aby někoho donutila mít strach, např. o zdraví, lze konstatovat následující. Daný dovolací důvod lze uplatnit, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předmětný dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který byl zjištěn soudy. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým
byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, kterým se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva, které by mělo být v souvislosti se spáchaným skutkem aplikováno.
21. Předně lze k naplnění pohrůžky násilí konstatovat, že pohrůžka může směřovat jak přímo vůči poškozenému, tak i vůči jakékoliv jiné osobě či skupině osob nebo vůči věci, může být vyjádřena výslovně, avšak postačí i hrozba nevyslovená, ale vyjádřená chováním pachatele nebo pachatelů, pokud je z něj zřejmé, že se násilí ihned uskuteční, pokud nebude požadavku vyhověno. Pachatelova aktivita musí směřovat k ovlivnění vůle poškozeného k chování s právně relevantními důsledky, a to ať již k aktivnímu (komisivnímu) jednání - konání (dare, facere), či k pasivnímu (omisivnímu) chování - opominutí nebo trpění (omittere, pati). Jde o úmyslný trestný čin.
22. S ohledem všechny skutkové okolnosti, které byly soudem zjištěny, lze uzavřít, že obviněný, který byl ve fyzické převaze, se dostavil před bydliště poškozeného, který v té době byl o berlích a se zlomenou nohou, a poté, co požadoval uhrazení dlužné částky spol. D., řekl poškozenému mj. „buď rád, že jsi krypl, jinak bych si to s Tebou vyřídil ručně a jestli nám nezaplatíte, tak Ti rozšlapu hlavu“. Za tohoto stavu lze zcela jednoznačně uzavřít, že se obviněný pomocí pohrůžky násilí vůči poškozenému domáhal uhrazení dluhu. S ohledem na fyzickou převahu obviněného a na indispozici poškozeného musel obviněný zcela jistě vědět, že jeho slova dosahují takové intenzity, že mohou objektivně vyvolat obavy poškozeného a působit na jeho rozhodnutí směřující k uhrazení dluhu a lze uzavřít, za tímto účelem obviněný daná slova vyřknul. Jeho jednání tedy bezesporu naplnilo všechny znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kdy poškozeného pohrůžkou násilí nutil, aby uhradil dluh společnosti D.
23. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. udělila souhlasím s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
24. V replice na vyjádření státní zástupkyně obviněný uvedl, že její argumentace pod bodem 19. vyjádření není validní, přičemž je převzetím úvah odvolacího soudu. Tuto část usnesení soudu druhého stupně následně cituje. V předmětné věci je podle něj zásadní skutečnost, že nalézací soud v situaci „tvrzení proti tvrzení“ hodnotil výpověď obviněného jako vyvrácenou, zatímco výpověď poškozeného se mu jevila jako pravděpodobná. Závěr nalézacího soudu obsažený v bodě 22. rozsudku, ve kterém se snaží vypořádat s tvrzením poškozeného, který měl dovolatele odkazovat na insolvenčního správce, přestože v té době nebyla společnost D. v insolvenčním řízení, je vadný. Stejně chybné argumentace se dopouští odvolací soud v bodě 5. jeho usnesení.
25. Odsuzující rozsudek je postaven na údajně věrohodné výpovědi poškozeného, který však prokazatelně podal nepravdivé údaje týkající se zásadní otázky průběhu komunikace mezi ním a obviněným. V takovém případě nepřísluší nalézacímu soudu, aby hodnotil, co asi bylo důvodem tohoto nepravdivého tvrzení. Daný důvod by měl jednoznačně vyplynout z provedeného dokazování. Soud prvního stupně odůvodnil zmíněnou nesrovnalost ve výpovědi poškozeného tím, že si byl vědom špatné hospodářské situace společnosti a mohl se domnívat, že společnost bude brzo mít insolvenčního správce. Z dokazování přitom vyplynulo, že na spol. D. byl podán věřitelský insolvenční návrh. Nebyl to tedy poškozený, kdo by si pohrával s myšlenkou podání insolvenčního návrhu. Insolvenční správce byl přitom společnosti ustanoven dne 23. 5. 2022. Vzhledem k tomu, jak zásadní důsledky má vstup insolvenčního správce do práv a povinností dlužníka, nejeví se jako reálné, aby se v tomto směru poškozený „popletl“. Obviněný také zmiňuje, že spol. D. v rámci svého materiálního úpadu nepostupovala zákonně, o čemž svědčí 5 vedených incidenčních sporů.
26. Soudům prvního a druhého stupně nepřísluší, domýšlet zdůvodnění pro nepravdivou výpověď poškozeného, pokud se jedná o zásadní důkaz pro vyhlášení odsuzujícího rozsudku. Dovolatel trvá na tom, že důvodů pro konstatování nevěrohodnosti výpovědi poškozeného je celá řada, přičemž komunikace mezi nimi proběhla zcela odlišně, než jak ji líčí poškozený.
27. Nejvyšší státní zástupce přejal odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a pominul, že obviněnému je nutno prokázat vinu bez důvodných pochyb. Proto měl být „korunní“ důkaz verifikován jako zcela pravdivý, zvlášť když se jedná o jediný nezprostředkovaný důkaz. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo a dovolateli svědčí zásada in dubio pro reo , je třeba uzavřít, že pochybnosti o skutkovém stavu věci nebyly odstraněny. Skutková zjištění ve věci jsou tedy v příkrém rozporu s právním hodnocením věci, pravomocné rozhodnutí je nespravedlivé a popírá elementární zásady trestního řízení.
28. Dovolatel rovněž zdůrazňuje, že závěr o jeho vině nelze zakládat na jeho tělesné konstituci, nebo dříve vedených přestupkových řízení. Dovozovat sklony obviněného k jakémukoliv jednání je porušením presumpce neviny.
29. Obviněný závěrem své repliky uvádí, že nadále setrvává na v jeho dovolání vyjádřeném návrhu, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a nově rozhodl tak, že se dovolatel zprošťuje obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že by se stal skutek vymezený ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
30. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
31. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud pro nejprve hodnotil, zda dovolatelem vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněnému důvodu dovolání.
32. Přestože obviněný své dovolání podal (3. 1. 2022) již za účinnosti zákonem č. 220/2021 Sb. novelizovaného znění trestního řádu, podle něhož došlo s účinností od 1. 1. 2022 k rozšíření okruhu dovolacích důvodů [viz nově formulované znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho vymezení zmíněném státní zástupkyní v jejím vyjádření – výše bod 13.], zjevně svou dovolací argumentaci opřel [„... odsouzený spatřuje nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) TŘ … “] o právní úpravu účinnou do 31. 12. 2021.
33. Podle ní důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřoval to, co nyní upravuje znění §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (co již uvedla státní zástupkyně – viz výše bod 20.), tedy že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
34. Současně je vhodné zmínit, že pokud obviněný ve svém dovolání namítl existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s obsahem provedeného dokazování (to v návaznosti na jím uplatněný dovolací důvod určený k nápravě vad hmotněprávního posouzení), bylo nezbytné – vzhledem k úpravě obsažené v nynějším §265bodst. 1 písm. g) tr. ř., reagujícím na možné hrubé vady procesního charakteru, které by mohly vést (v případě, že by jimi dovoláním napadené rozhodnutí bylo skutečně zatíženo) k závěru o porušení práva obviněného na spravedlivý proces – výhrady s touto námitkou spojené posoudit v rámci obsahového vymezení citovaného ustanovení.
IV.
Důvodnost dovolání
35. Námitky obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. účinného do 31. 12. 2021, tento dovolací důvod s výjimkou níže uvedenou nenaplňují. Namísto toho, aby náležitou argumentací zpochybnil důvodnost právní kvalifikace skutku, jímž byl odvolacím soudem (ve spojení s předcházejícím rozsudkem nalézacího soudu) uznán vinným, brojí dovolatel v převážné části své argumentace proti skutkovým zjištěním soudů, tato zpochybňuje a snaží se je nahradit vlastní verzí skutkového děje. Tím se ovšem zcela vymyká z obsahového zaměření tohoto důvodu dovolání, který je určen k nápravě vad hmotněprávního posouzení.
K výhradám dovolatele podřaditelným pod jím uplatněný důvod dovolání
36. Za námitku obsahově odpovídající zvolenému důvodu dovolání lze s jistou mírou tolerance – neboť primárně je dovolací argumentace obviněného vedena snahou o zvrácení skutkového zjištění, z něhož vycházejí dovoláním napadená rozhodnutí (viz např. str. 12 dovolání: „… z provedených důkazů vyplývá, že není prokázáno, že odsouzený kdy něco takového řekl. “) – považovat tu, jejíž podstatou je tvrzení o nedůvodnosti aplikace §175 odst. 1 tr. zákoníku na podkladě toho, že se soudy nevyslovily k povaze výhrůžky , kterou měl dovolatel pronést. Podle dovolatele měl soud vyložit, proč „… dospěl k závěru, že konkrétní výhrůžka byla v konkrétní situaci způsobilá vyvolat u p. N. (či u kohokoliv jiného) takovou obavu, že to samo o sobě odvodňuje odsouzení odsouzeného pro spáchání trestného činu podle §175 trestního zákoníku “ . Zejména odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká nezdůvodnění toho, že „jde o kvalifikovanou pohrůžku násilí nebo pohrůžku jiné těžké újmy, která byl p. N. (či kohokoliv jiného) vystrašila do té míry, že jde o trestný čin“. V návaznosti na řečené zmiňuje dovolatel rozhodnutí č. 25/2012 Sb. rozh. tr. a tvrdí, že absence jím poukazovaného posouzení již sama o sobě zakládá důvod pro zrušení obou rozhodnutí soudů nižších stupňů, neboť z nich nevyplývá, že „ by byly dovozeny všechny znaky trestného činu, pro jehož spáchání byl … odsouzen “.
37. V reakci na tuto námitku musí dovolací soud nejprve zdůraznit (a plyne to i z právních vět obviněným odkazovaného rozhodnutí), že odkazované rozhodnutí, tj. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. 8 Tdo 612/2011, se věnovalo výkladu znaku objektivní stránky trestného činu vydírání pohrůžky jiné těžké újmy , takže již z tohoto hlediska odkaz dovolatele na něj není zcela přiléhavý. Věnuje se totiž výkladu jiného znaku, než který při dovození jeho trestní odpovědnosti užily soudy nižších stupňů ( pohrůžka násilí ). Podstatné ovšem je, že obviněný svou argumentací nastoluje požadavek spočívající v prokázání vystrašení poškozeného [str. 3 dovolání: „ … zda byla odsouzeným údajně vyřčená slova natolik vážná (výhrůžná), aby někoho donutila mít strach, např. o svoje zdraví. “], který zákon z hlediska závěru o naplnění objektivní stránky posuzovaného trestného činu nestanoví.
38. Skutková podstata trestného činu vydírání je v ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku vymezena tak, že tohoto trestného činu se dopustí ten, [ k ] do jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Pro dokonání tohoto trestného činu není nezbytné, aby se poškozený v reakci na jednání pachatele zachoval způsobem, který chce pachatel dosáhnout (tj. aby něco skutečně vykonal, opomenul či strpěl) a stejně tak není nezbytné, aby jeho čin vyvolal následek, který zmiňuje dovolatel (tj. změna psychického rozložení poškozeného projevující se jeho reálným strachem). Nevyžaduje-li se prokázání takového následku např. ani u takového trestného činu, jehož objektivní stránka je vymezena znakem že to může vzbudit důvodnou obavu (trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku), tím spíše takový následek není nezbytný k naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání, která nic takového (tj. stran vzbuzení důvodné obavy) nestanoví.
39. Argumentaci užitou nalézacím soudem (bod 25. odůvodnění jeho rozsudku: „ U vydírání takové obavy nejsou explicitním pojmovým znakem, nicméně logicky u nich musí být též prokázána určitá intenzita. Pokud by v poškozeném takové výhrůžky nemohly vzbudit důvodné obavy, že je pachatel naplní, těžko lze dovodit, že by byly způsobilé působit na jeho vůli.“ ) nelze vyložit ve smyslu nastolení požadavku formulovaného dovolatelem. Je ji třeba interpretovat právě a jen v tom smyslu, že pohrůžka násilím musí být takového charakteru, aby byla způsobilá působit na vůli poškozeného. Z napadených rozhodnutí plyne, že soudy takový charakter výhrůžce obviněného přisoudily. V konkrétnosti to plyne z části odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, v níž odůvodnil naplnění subjektivní stránky trestného činu ( „Vzhledem k obsahu užitých výhrůžek a zjevné fyzické převahy obžalovaného nad poškozeným musel obžalovaný vědět, že jeho slova jsou objektivně způsobilá vyvolat obavy a působit na rozhodnutí poškozeného, aby byl předmětný dluh uhrazen …“ ) . Nadto z výpovědí o poškozených, z nichž soud při rozhodování o vině dovolatel vyšel, plyne, že jeho jednání v nich i takové obavy vyvolalo. V uvedeném směru i odvolací soud připomenul, že z výpovědi poškozené vyplynulo, že se její manžel po první návštěvě dovolatel bál, což vedlo i k tomu, že nechali na dům namontovat kameru. Týž soud (ve shodě se soudem nalézacím) pak zmínil i to, že obavy z dovolatele měl i svědek O. N. při setkání s ním dne 20. 3. 2019, ač v případě tohoto svědka (souseda poškozených) šlo osobu ve věci týkající se vymožení dluhu nijak zaangažovanou.
40. Uvedená konstatování ústí do závěru, že námitkám dovolatele, jimiž se snažil zpochybnit důvodnost hmotněprávní subsumpce soudy zjištěného skutku pod zákonné znaky přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, nelze přiznat důvodnost. Nejvyšší soud z důvodů, které ve svém vyjádření k dovolání obviněného shrnula (viz bod 25.) státní zástupkyně, sdílí její hodnocení, tedy že jednání obviněného, tak jak je popsáno v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku, bezesporu naplnilo všechny znaky skutkové podstaty označeného přečinu.
K povaze námitek nepodřaditelných pod uplatněný důvod dovolání
41. Jak již bylo zmíněno, rozhodující část dovolací argumentace obviněného se snaží o zvrácení skutkových zjištění nalézacího soudu, což nachází svého odrazu i v jeho návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, jenž by podle jeho názoru primárně měl rozhodnout o jeho zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., tedy proto, že se skutek, o němž se řízení vede, nestal. Na mnoha místech svého mimořádného opravného prostředku se obviněný snaží dovolací soud přesvědčit o tom, že postupem soudů, popř. i tvrzenými vadami ve stadiu přípravného řízení, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to buď v důsledku libovolného hodnocení důkazů soudy, v důsledku nerespektování pravidla ne bis in idem , či z jiných jím označených důvodů.
42. Úvodem této části je vhodné zopakovat, že současná právní úprava dovolacích důvodů umožňuje Nejvyššímu soudu posouzení důvodnosti námitek tohoto druhu na podkladě obsahového vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvod ke kasaci napadených rozhodnutí by proto vyvstal, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že nastala alespoň jedna z alternativ v uvedeném ustanovení obsažena, tedy že
· (a) rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo
· (b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo
· (c) ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
43. Z obsahu dovolání obviněného lze usuzovat, že jeho námitky směřují ke všem třem označeným okruhům, a to vzhledem
a) k tvrzení o existenci tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů,
b) k námitkám směřujícím vůči výpovědím svědků D. N. a O. N.,
c) setrvalému požadavku na výslech jeho manželky.
44. K prvnímu okruhu lze uvést to, že naplnění této alternativy dovolacího důvodu předkládá zjištění tak hrubé vady skutkového zjištění, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí vyplývajících z jeho právní moci. Taková vada bude dána v případě srovnatelném s tím, co vymezila judikatura Ústavního soudu pod pojmem tzv. extrémního nesouladu/rozporu skutkových a právních závěrů s obsahem provedených důkazů. Připomíná se, že extrémní nesoulad je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Ve svém důsledku tak vytváří situaci, kdy zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování, tedy v něm nemá oporu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549)], neboť hodnocení důkazu je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315) či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Extrémní nesoulad může být dán i tehdy, je-li odsouzení v trestním řízení založeno na neuzavřeném řetězci nepřímých důkazů, které nevylučují, že čin mohla spáchat i jiná osoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293)]. Vyjádřeno jinými slovy, aby se o takový případ jednalo, musí být zjištěno, že příslušné rozhodnutí trpí očividnou vadou.
45. Existenci takového rozporu je dovolatel povinen označit, neboť k přezkumu dovolací soud přistupuje jen na podkladě konkrétních dovolacích námitek, pokud tyto obsahově vyhovují zvolenému důvodu dovolání. Z dovolací argumentace obviněného lze nabýt poznatku, že za extrémně rozporná označil skutková zjištění soudu stran věrohodnosti poškozeného, resp. i výpovědi svědka N., a to vzhledem k odlišnostem jejich líčení události ze dne 15. 2. 2019 a zvukovou nahrávkou pořízenou téhož dne. Tvrdí-li obviněný, že tito jako svědkové popisují setkání odlišným způsobem s tím, co je zachyceno na nahrávce a akcentuje fakt, že nevystupoval agresivně a nikoho nezastrašoval, pak je nutno vyjít z toho, co soud při rekapitulaci obsahu výpovědí těchto svědků uvedl (str. 3, 4 odůvodnění rozsudku). Ani jeden totiž nezmínil, že by při tomto setkání obviněný poškozenému vyhrožoval. Na druhé straně oba uvedli, že obviněný hlasitě požadoval navrácení peněz spojené s tvrzením, že jsou zloději (výpověď poškozeného), resp. že tyto, měla manželka poškozeného nakrást (výpověď svědka N.), což není (zejména v extrémním) rozporu s tím, co obsahuje odkazovaná nahrávka (ukradli v podvodech).
46. Ve vztahu ke zmiňovaným audionahrávkám, na jejichž podkladě dovolatel napadá výpovědi poškozeného N. a svědka N., je možné odkázat na bod 23. rozsudku nalézacího soudu. V něm soud zcela vyvrací obhajobu dovolatele, že by tyto nahrávky zpochybňovaly výpovědi poškozeného nebo svědka N., když uvádí, že „[P]růběh druhé návštěvy je částečně zaznamenán na zvukové nahrávce poskytnuté obhajobou. … … přestože na této nahrávce žádné pohrůžky násilím nezazněly, tak … … svědčí v neprospěch obžalovaného, neboť jednoznačně vyvrací jeho tvrzení (viz také vyjádření obžalovaného k nahrávce během hlavního líčení dne 13. 5. 2021), že by větší agresivita byla na straně poškozeného N. Po poslechu nahrávky ze dne 20. 3. 2019 je i soud přesvědčen, že způsob vymáhání pohledávky (i prostřednictvím velkého reproduktoru, resp. tlampače) probíhající v nejbližším okolí bydliště dlužníků v kombinaci s nátlakovou dikcí a celkovým vystupováním obžalovaného je možné hodnotit jako verbální a ostatně i neverbální agresivitu mnohem výraznějšího charakteru, než vyjadřování poškozeného N. zaznamenané na nahrávce.“
47. Dovolacímu soudu není zcela zřejmé, proč ve své argumentaci obviněný klade důraz především na tuto nahrávku ze dne 15. 2. 2020, která podle něj vytváří pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozeného a svědka N. Tato nahrávka totiž tvrzené zpochybnění věrohodnosti označených svědků nezakládá. Byť i Ústavní soud vychází z toho, že extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními lze obecně považovat za vadu zásadně zakládající porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, dodává současně, že za takový extrémní rozpor nelze považovat každý subjektivně pociťovaný nesouhlas se způsobem, jakým byl důkaz proveden, resp. co z něj obecný soud vyvodil. I s přihlédnutím k tomuto stanovisku dovolací soud konstatuje, že obviněný tvrzený nesoulad v jím uvedeném směru neshledal. Konečně je také třeba zmínit, že ani jedna z provedených nahrávek nemá potenciál zcela přímo zpochybnit výpověď poškozeného ohledně skutku ze dne 27. 1. 2019, pro jehož spáchání byl dovolatel odsouzen. Jak totiž uvádí nalézací soud v bodě 13. jeho rozsudku, zvuková nahrávka ze dne předmětného incidentu mu předložena nebyla.
48. Dovolává-li se obviněný uplatnění pravidla in dubio pro reo , poté nezbývá než připomenout, že toto by se nemělo uplatňovat ve vztahu ke každému jednotlivému provedenému (či dovolatelem označenému) důkazu. Jak plyne u z rozhodovací praxe Ústavního soudu „ Pravidlo in dubio pro reo v žádném případě neznamená, že by obecné soudy byly povinny hodnotit každý jednotlivý důkaz vždy pouze způsobem nejvýhodnějším pro obviněného. To by při hermeneutické a reflexivní povaze dokazování ani nebylo dost dobře možno. Uplatnění pravidla in dubio pro reo se tak vztahuje až ke skutkovému stavu zjištěnému jako celku, a to jen tehdy, jestliže již byly vyčerpány všechny další reálně dosažitelné důkazní možnosti, jak pochybnosti o skutkovém stavu rozptýlit (srov. např. FENYK, J.; GŘIVNA, T.; CÍSAŘOVÁ, D. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 347 a 356). “ (viz usnesení ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 3361/21).
49. Rovinou námitek, kterými obviněný zpochybňuje zjištěný skutkový stav, se snaží o změnu posouzení věrohodnosti poškozených N. Odkazuje přitom na okolnosti insolvenčního řízení vztahujícího se ke společnosti D., jejíž jednatelkou byla poškozená, dále na údajný rozpor výpovědi poškozeného a svědka N. s v hlavním líčení provedenými audionahrávkami a rovněž na to, že poškození neplní svoje závazky a mají tendence k páchání občanskoprávních deliktů. Soudům pak vyčítá, že se věrohodností poškozených, resp. jejich výpověďmi, dostatečně nezabývaly, ačkoliv jeho výpověď vyhodnotily jako nevěrohodnou, aniž by k tomu měly podklad.
50. Takto popsaným výhradám nemůže Nejvyšší soud přitakat. Především je třeba zmínit, že nalézací soud se hodnocením věrohodnosti daných výpovědí zabýval více než dostatečně, a to v bodech 18. – 24. Nejvyšší soud podotýká, že závěr soudu prvního stupně, týkající se věrohodnosti skutkové verze předkládané poškozeným N., je podložen relevantní argumentací nevybočující z mantinelů zásady volného hodnocení důkazů formulované §2 odst. 6 tr. ř. Skutečnost, že činu obviněného ze dne 27. 1. 2019 byl přítomen pouze zmíněný poškozený a dovolatel, ještě automaticky neznamená, že je přikloněním se ke skutkové verzi poškozeného porušována zásada in dubio pro reo (či obecněji zásada presumpce neviny). Nalézací soud totiž zasadil údaje podané poškozeným N. do kontextu zbylé důkazní materie, když vzal v úvahu rovněž výpovědi poškozené N. a svědka N., stejně jako fotografie z místa činu a v hlavním líčení provedené audionahrávky.
51. Pod druhý okruh lze patrně zařadit tvrzení dovolatele, že soudy neměly přihlížet k výpovědi svědkyně N. (str. 4 dovolání) a svědka N., neboť jejich připuštění může založit nežádoucí tendenci k fabrikaci důkazů (str. 10-11 dovolání). Skutečnost, že uvedené výpovědi (v části reprodukující sdělení obviněného) jsou pouze odvozenými důkazy, neboť o okolnostech skutku ze dne 27. 1. 2019 věděli toliko od poškozeného N., nevylučuje jejich procesní využitelnost v soudním řízení. Postup, kdy soud hodnotí obsah jedné výpovědi na základě její shody s výpověďmi z ní odvozenými, je zcela běžný a dokonce žádoucí. Jedná se o zcela základní způsob jednoho z aspektů hodnocení důkazů – hodnocení jejich věrohodnosti. Dovolací soud tomuto postupu nemůže nic vytknout, především pak proto, že v právě řešené trestní věci bylo zhodnocení podstatných znaků mezi těmito výpověďmi provedeno svědomitě a logicky. Zároveň, jak již bylo předestřeno, byly nalézacím soudem zohledněny nejen samy souvislosti mezi poukazovanými výpověďmi, ale i jejich zařazení do úvah o ostatních důkazech (výše zmíněných fotografií obviněného, audionahrávek a rozdílu mezi fyzickými charakteristikami obviněného i poškozeného).
52. Z hlediska druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. účinného znění trestního řádu (dále též „nový dovolací důvod“) pak dostačuje uvést, že výpovědi označených svědků nezatěžuje vada, s jejíž existencí toto ustanovení počítá, tj. procesní nepoužitelnost. Úvahu dovolatele o vytvoření „poněkud ožehavé judikatury“ připuštěním těchto důkazů v posuzované věci je nezbytné odmítnout, neboť není důvod k závěru, že informováním těchto svědků si poškozený vytvářel procesní rámec na podporu jím smyšleného tvrzení o verbálně agresivních projevech obviněného vůči němu. Počet osob (dvě) a okolnosti, za nichž jim byly údaje poškozeným sděleny, nepodporuje úsudek, který obviněný ve svém dovolání presentuje. Nelze totiž pominout, že z výpovědi poškozeného vyplynulo, že jeho okamžitou reakcí na jednání obviněného byl telefonát, jehož smyslem bylo oddálení návratu jeho manželky do jejich bydliště proto, aby se nesetkala s obviněným (na což pak logicky navazuje objasnění příčin takového požadavku), v případě svědka N. jde o souseda, který byl přítomen dění před domem poškozeného dne 15. 2. 2019, jemuž se tento svěřil o předcházejícím incidentu. Uvedená zjištění nelze interpretovat způsobem, který se podává z dovolání obviněného.
53. Třetí alternativa nového dovolacího důvodu souvisí s námitkou obviněného, že nalézací soud měl vyslechnout jeho manželku, neboť její výpověď měla mít vliv na věrohodnost poškozené N. V dané souvislosti je vhodné odkázat na bod 21. rozsudku, v němž soud prvního stupně uvádí, že „… zamítl návrh na výslech manželky obžalovaného … … která měla být přítomna jejich rozmluvě na chodbě soudu po skončení hlavního líčení, když svědek N. měl svou manželku kárat, že v určitých částech (např. k odhození vizitky) vypovídala jinak. … … Soud si věrohodnost svědků posoudil sám a je to ostatně jeho povinností. V protokolu o hlavním líčení dne 15. 4. 2021 je zaznamenáno, že svědkyně D. N. nebyla v jednací síni přítomna výslechu svého manžela a její výpověď v tomto směru nemohla být ovlivněna. Byla přitom vyslechnuta bezprostředně po výslechu její manžela … … svědek N. tedy neměl možnost ji po svém výslechu „instruovat“ k odpovědím na otázky, které byly předtím položeny i jemu, tj. i na otázky týkající se nalezení vizitky obžalovaného.“ Samotný údajný rozpor ohledně toho, kde měla poškozená nalézt vizitku dovolatele, je přitom naprosto marginální a podle nalézacího soudu svědčí spíše o spontánnosti výpovědí poškozených než o jejich nepravdivosti, což je podle dovolacího soudu zcela přijatelnou úvahou. Vzhledem k tomu, že se soud prvního stupně s tímto důkazním návrhem procesně vypořádal, nelze v jeho postupu spočívajícím v neakceptování důkazního návrhu na výslech manželky obviněného shledávat situaci tzv. „opomenutých důkazů“. Dovolatel ostatně opomenutí tohoto důkazu explicitně nenamítá, pouze na výslechu svojí manželky „stále trvá“.
54. I s námitkou týkající se toho, že poškozený měl obviněného odkazovat na insolvenční řízení, které v této době ještě nebylo zahájeno, se soud prvního stupně vyrovnal. Učinil tak v bodě 22. jeho rozsudku, kde rozvedl, proč nemá za to, že by z tohoto důvodu došlo k narušení věrohodnosti poškozeného. Opřel se zejména o to, že již v té době byla společnost D. ve špatné finanční situaci a mohla o možnosti insolvence uvažovat, přičemž v ní nepůsobil jen poškozený N., ale spíše jeho manželka, která byla jednatelkou společnosti. Sám poškozený tedy podle nalézacího soudu nemusel mít tak dobrý přehled o případném zahájení insolvence. Nadto odvolací soud neopomněl v bodě 5. jeho usnesení zmínit, že poškozený se mohl snažit zbavit obviněného a učinit přítrž jeho hrubému jednání tím, že jej odkáže právě na insolvenční řízení. Ostatně o tendenci poškozeného vyhýbat se kontaktům s obviněným a neprojednávat s ním otázky úhrady dluhu svědčí i to, že jej obviněný opakovaně nezastihl v sídle firmy, či to, že odmítal (15. 2.) přivolat svou manželku, aby věc s obviněným řešila.
55. Skutkovou, resp. procesní povahu má i námitka, podle které soudy nehodnotily otázku, zda slova vyřčená obviněným byla natolik vážná, aby byla způsobilá vyvolat v poškozeném strach o jeho zdraví. V návaznosti na tuto výtku obviněný rozporuje naplnění všech obligatorních znaků trestného činu vydírání, tedy jestli došlo k naplnění znaku skutkové podstaty užití pohrůžky násilí (k uvedenému viz výše body 36. až 40.). Hmotně právní rozměr však tato námitka nabírá až sekundárně poté, co obviněný rozporuje důkazní podklady hodnocené soudy (resp. hodnocení nalézacím soudem, jehož závěry byly přijaty soudem odvolacím) či komplexnost jejich úvah zachycených v jejich rozhodnutích. S odkazem na již shora zmíněné hodnocení důkazů nalézacího soudu je však možné dané výroky obviněného odmítnout a pouze stručně uvést, že k posouzení slov obviněného v souvislosti s jejich vlivem na poškozené došlo v bodě 19. jeho rozsudku, kde soud uvádí, že „[M]anželé N. se shodovali i v působení těchto slov na sebe navzájem, kdy svědek N. uvedl, že mu je z toho dodnes zle, nerad na to vzpomíná, slova obžalovaného bral vážně. Uvedl, že stejné pocity měla i D. N. … … Svědkyně dále přesvědčivě popisovala, jak vnímala slova svého manžela, který jí v den projednávaného incidentu volal a žádal ji, aby se mimo domov ještě zdrželi a zněl ustrašeně.“ V bodě 20. rozsudku soud prvního stupně hodnotí fyzické možnosti obviněného a poškozeného a uvádí, že „…obžalovaný je o téměř 20 cm vyšší a o 6 let mladší. Zásadní skutečnosti je v tomto směru zjištění, že svědek měl v době skutku berle, což potvrdil i sám obžalovaný, který tak měl oproti svědkovi zcela evidentní fyzickou převahu.“ Mimo jiné na tyto skutkové úvahy navázal následným hmotněprávním hodnocením v bodě 25. jeho rozsudku.
56. Ohledně tvrzení obviněného, že jeho již zahlazené odsouzení pro zločin loupeže z roku 1995 bylo hodnoceno v jeho neprospěch, je třeba uvést, že tomu tak není. Byť nalézací soud poněkud neobratným způsobem toto odsouzení prezentoval v bodě 20. jeho rozsudku, tak i v tomto bodě zcela explicitně uvádí, že ve vztahu k tomuto odsouzení je třeba na obviněného hledět jako na formálně bezúhonného, což zmínil rovněž v bodě 14. rozsudku. Stran úvah o druhu a výměře trestu ukládaného obviněnému v bodě 27. jeho rozsudku opět výslovně uvedl, že „[T]restní ani přestupkovou minulost soud k tíži obžalovaného nezohlednil, neboť obžalovaný byl pravomocně odsouzen pouze v jednom případě, přičemž k tomuto odsouzení již nelze z hlediska úvah o druhu a výši trestu přihlížet.“ Nelze tedy hovořit o situaci, kdy by nalézací soud vykládal dané odsouzení k tíži obviněného a zakládal na něm závěr o nevěrohodnosti jeho výpovědi, resp. věrohodnosti výpovědi poškozeného. Úvahy vztahující se k věrohodnosti daných výpovědí soud zcela přijatelně odůvodnil na základě přípustných důkazů, jak je uvedeno výše.
57. Obviněný upozorňuje rovněž na to, že nalézací soud v bodě 20. jeho rozsudku měl i přes neexistenci pravomocného odsouzení k jeho tíži vyložit zprávu Policie ČR, podle níž byl podezřelou osobou ve 24 případech přestupků proti občanskému soužití, trestných činů nebezpečného vyhrožování či vydírání. Je sice pravdou, že hodnocení této skutečnosti ze strany soudu prvního stupně je v souvislosti se zásadou presumpce neviny obsaženou v §2 odst. 2 tr. ř. přinejmenším hraniční. Nelze však dospět k závěru, že tímto způsobem došlo k porušení práva na spravedlivý proces dovolatele. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že na dodržení požadavků spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod či čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je třeba nahlížet komplexně. Závěr o případném porušení zmíněného práva je nutno založit na pečlivém uvážení a hodnocení řízení jako celku, jak opakovaně ve své rozhodovací činnosti vyjádřil Evropský soud pro lidská práva (viz např. Bykov v. Ruská federace, Ibrahim v. Spojené království) i Ústavní soud (viz např. jeho usnesení sp. zn. I. ÚS 364/19, či nález sp. zn. III. ÚS 1339/14). O porušení práva obviněného na spravedlivý proces tak nelze v předmětné věci hovořit. Zmínka soudu prvního stupně o dřívějších trestních oznámeních podaných na obviněného nebyla z hlediska jeho usvědčení zásadní, jak se dovolatel snaží prezentovat. Soud ji dal do kontextu s ohraničeným výrokem obviněného, že se snaží, aby se dlužníci při jednání s ním necítili nepříjemně. Závěr o jeho vině přečinem vydírání však založil na podstatně širší argumentaci zakládající se na zcela přípustných důkazech bez hodnocení dovolatelem zdůrazňovaných podezření jeho osoby v jiných věcech. Odvolací soud nadto (bod 6. odůvodněni jeho usnesení) vyložil, že uvedené skutečnosti neměl brát nalézací soud v potaz, což však ani u něj nevedlo ke zjištění, že by odsuzující výrok nebyl založen na dostatečném důkazním řetězci.
58. Dovolatel odkazuje na listiny obsažené ve spisu na č. l. 167 – 169 s tím, že u těchto nelze ověřit, kdo podával v nich obsažené informace, a není zřejmé, jakou cestou byly získány. Není tedy ani možné provádět je v hlavním líčení. K této námitce je nutné podotknout, že čtení zmíněných listin v hlavním líčení provedeno nebylo a soud jejich obsah nehodnotil. I kdyby je však nalézací soud provedl, nelze z případné skutečnosti, že nemusejí mít velkou výpovědní hodnotu k projednávané věci, dovodit, že se jedná o podklady, jejichž samotný výskyt ve spisu je nezákonný. Rovněž nelze shledávat, že tyto listiny byly opatřeny z neznámého zdroje či netransparentním způsobem, jak to tvrdí obviněný. Je z nich totiž zřejmé, že pocházejí od Krajského ředitelství Policie ČR Plzeňského kraje a jsou součástí osobních výkazů zjištěných k obviněnému. Jak vyplývá ze spisu, tak tyto výkazy byly zjišťovány i k osobě poškozeného N. (viz č. l. 170 – 172), což obviněný ignoruje, když uvádí, že mu bylo policejním orgánem znemožněno tuto skutečnost zjistit, jelikož mu policejní orgán mu poskytl pouze listinnou verzi spisu a nikoliv elektronickou.
59. Pokud obviněný dává najevo svoji nespokojenost s tím, že policejní orgán vedle spisu vytvářel i tzv. pomocné materiály, do nichž neměla obhajoba možnost nahlédnout a jejichž existenci podle obviněného trestní řád neumožňuje, tak ani této námitce nelze přisvědčit. Vytváření tzv. pomocných materiálů je praxí, jejíž právní podklad je upraven v pokynu policejního prezidenta č. 103/2013, o plnění některých úkolů policejních orgánů Policie České republiky v trestním řízení. Jedná se však jen o vnitřní pomůcky a pracovní materiály orgánů činných v trestním řízení. V tomto ohledu je možné odkázat na judikaturu Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 646/20, I. ÚS 54/05), podle které, se právo nahlížet do spisů podle ustanovení §65 odst. 1 tr. ř. vztahuje toliko na listinné materiály, které jsou nebo v dalších stadiích trestního řízení se stanou důkazy ve smyslu ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. a na něž se váže právo obviněného na přípravu obhajoby. Tuto povahu ovšem nemají interní pomocné materiály, které vůbec nejsou založeny ve spise a nebyly použity jako důkazy, resp. materiály, na jejichž základě soud vůbec neposuzoval vinu dovolatele. Vedení pomocných materiálů tedy rozhodně není nezákonné, přičemž je zcela v pořádku, pokud do nich obviněný neměl možnost nahlédnout.
60. Zcela mimo vymezený okruh dovolacích důvodů a ve své podstatě i mimo rámec námitek, jimiž by bylo možno dovodit porušení práva obviněného na spravedlivý proces, se ocitají ty výhrady, které obviněný uplatil v části III. svého dovolání, a jež spočívají ve výtkách, že soud prvního stupně nepřistoupil k předběžnému projednání obžaloby a že k jeho trestnímu stíhání policejní orgán přistoupil na podkladě pokynu státního zástupce [zde zjevně míněno usnesení, jímž státní zástupkyně podle §174 odst. 2 písm. a) tr. ř. zrušila opatření o odevzdání věci k projednání přestupku], či poukaz na to, že ke změně kvalifikace v neprospěch obviněného došlo v průběhu trestního řízení. Uvedená skutečnost, tj. změna právní kvalifikace skutku v průběhu trestního řízení není ničím neobvyklým, něčím, co by zákon zapovídal, přičemž z pohledu obhajovacích práv obviněného je nezbytné poukázat na obsah protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 5. 2021, z něhož plyne, že na možnost odlišné právní kvalifikace byl obviněný soudem upozorněn, přičemž tento po poradě s přítomnou obhájkyní netrval na zachování lhůty upravené v §190 odst. 2 tr. ř. Mimo nutnosti zejména detailnější reakce se ocitá poukaz dovolatele na chování vůči policejní komisařce, zejména pokud na obdobnou odvolací námitku reagoval již soud odvolací.
61. Pro shrnutí procesních a skutkových námitek dovolatele dovolací soudu uvádí následující dílčí shrnutí. Obviněným vznesené četné námitky, podle nichž se soudy nezabývaly hodnocením některých důkazů dostatečně hluboce, či hodnotily důkazy tendenčním způsobem tak, aby došlo k jeho usvědčení, případně jeho odkazy na údajné nezákonné nakládání se spisovými materiály, musí Nejvyšší soud označit za zcela bezpředmětné. Nalézací soud svým povinnostem při realizaci důkazního řízení zcela evidentně dostál, a není proto k podivu, že se s jeho procesním postupem a z něj vyplývajícími závěry ztotožnil i soud druhého stupně. Jakkoli není případné, aby při hodnocení věrohodnosti konkrétního důkazu (výpovědi obviněného, výpovědi svědka) bylo zohledňováno procesní postavení konkrétní osoby, z rozsudku soudu prvního stupně rozhodně nelze nabýt dojmu, že by (zejména rozhodujícím) hlediskem při posuzování věrohodnosti údajů obviněného a poškozeného bylo toto hledisko. Při setrvání těchto dvou aktérů konfliktu na svých údajích, dospěly soudy nižších k závěru, že tvrzení obviněného o korektním přístupu při vymáhání dluhu odporuje zjištění o tom, jak se projevoval, tj. způsobem vnímatelným pro širší okolí (označení N. za podvodníky, kteří ukradli peníze) dne 15. 2. 2019. To je pak vedlo – i s poukazem na svědkem N. vnímané obavy z osoby obviněného – k přiklonění se k verzi poškozeného, jíž popsal jednání obviněného dne 27. 1. 2019. Poukaz odvolacího soudu na to, že obviněný je mužem velkého vzrůstu a budí respekt, není důvod interpretovat tak, jak činí obviněný (tj. že samotná fyziognomie nemůže odůvodňovat závěr o vině). Vytýká-li v tomto směru odvolacímu soudu nepřípustné hodnocení důkazů, pak je nezbytné odkázat na fakt, že uvedený poznatek nemůže soud pomíjet i proto, neboť na jeho podkladě lze činit úsudek o tom, zda svědky prezentované obavy z osoby obviněného mohou mít své opodstatnění. Vyjádřeno jinak, pokud by obviněný byl naopak postavy subtilní, nevýrazné, bylo by patrně nezbytné si klást dotaz, z jakého důvodu z něj svědci (zejména ve věci neangažovaný svědek N.) měl obavy. Pakliže soudy vyšly z výpovědi poškozeného (důkaz přímý), podpořené výpovědí jeho manželky a zmíněného souseda (důkazy nepřímé), je zjevné, že o učiněných a v rozsudku vyjádřených skutkových zjištění pochybnosti neměly, a proto princip in dubio pro reo, jehož se obviněný dovolává, neaplikoval.
62. Vzhledem k podrobněji popsaným úvahám soudu prvního stupně rozhodně nemůže obstát výhrada obviněného, že byl trestně stíhán pouze na základě fotografie, který měla prokazovat, že byl na místě činu. Jak již bylo uvedeno, z hlediska práva obviněného na spravedlivý proces nemají hodnotu ani jeho námitky zcela okrajové povahy, tedy že poškozený N. vystupoval v rámci přípravného řízení familiárně vůči policejnímu orgánu, aby dal obviněnému najevo svoji převahu, či že policejní orgán nezařadil na jeho žádost do spisu interní předpis vedení databáze stíhaných, podezřelých a prověřovaných osob.
63. V případě trestní věci dovolatele nelze hovořit o existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů, ani o porušení jeho práva na spravedlivý proces, k čemuž Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
64. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již jako obsahově shodnými soudy nižších stupňů zabývaly, odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá , že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku) . Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
V.
Způsob rozhodnutí
65. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil převážně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [účinného do 31. 12. 2021] věcně rozešly. Námitku pod tento dovolací důvodu formálně podřaditelnou vyhodnotil Nejvyšší soud (body 36. až 40.) jako zjevně neopodstatněnou. Protože současně nebyly zjištěny ani žádné vady, pro které by bylo třeba napadené rozhodnutí zrušit v důsledku zajištění práva obviněného na spravedlivý proces, rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zjevně neopodstatněné
66. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 4. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu