ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.342.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 342/2022-346
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2022 o dovolání, které podal obviněný P. M. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, okres Chomutov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 2021, č. j. 7 To 211/2021-303, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 48/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 2. 2021, č. j. 5 T 48/2019-255 , byl obviněný P. M. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil se spoluobviněným J. K. tím, že
po předchozí vzájemné domluvě již v úmyslu podmínky smlouvy nedodržet uzavřel dne 15. 3. 2016 P. M. jako jednatel společnosti T. S., XY, prostřednictvím J. K. jako smluvního zástupce smlouvu o úvěru č. 964207 se společností ŠkoFIN s.r.o., na základě které mu byl poskytnut úvěr ve výši 267.587,25 Kč na koupi osobního vozidla zn. Škoda Fabia hatchback, VIN:XY, a následně dne 6. 4. 2016 J. K. vyhotovil protokol o převzetí tohoto vozidla P. M., který jej podepsal, avšak vozidlo si fakticky nepřevzal a ponechal ho J. K., který jej dne 6. 5. 2016 v XY, okr. Chomutov, prodal jiné osobě a peníze z prodeje si ponechal, přičemž ani jeden z nich řádně nehradil stanovené splátky poskytnutého úvěru a ani poté, co poškozená společnost od smlouvy o úvěru odstoupila, této nepředal uvedené vozidlo, ačkoli součástí smlouvy bylo i ustanovení o zajišťovacím převodu vlastnického práva, čímž společnosti ŠkoFIN s.r.o., se sídlem Praha 5, Pekařská 6, IČ 45805369, způsobili škodu nejméně ve výši 267.587,25 Kč.
2. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození P. K., nar. XY, a společnost ŠkoFIN, s. r. o., IČO: 45805369, odkázáni s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. K.
3. O odvoláních obou obviněných a poškozeného P. K. proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 8. 2021, č. j. 7 To 211/2021-303 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Vlastimila Němce dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
5. Zjištění obsažená ve skutkové větě nemají oporu v provedených důkazech, přičemž obviněný se cítí být v řízení poškozeným a rozhodně se na nikom neobohatil. Odvolací soud fakticky nepřezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, ale odkázal na jeho odůvodnění. Takový postup je nepřípustný, protože se musí vypořádat s jednotlivými odvolacími námitkami. Bylo tak porušeno dovolatelovo právo na spravedlivý proces.
6. Dovolatel nerozporuje podepsání předmětné smlouvy o úvěru ani listin souvisejících s převzetím a užíváním vozidla. Závěr, že obviněný vozidlo fyzicky převzal, je však chybný, když ho společnost O., za niž jednala spol. O. T., a konečně pan K. prodala dne 6. 5. 2016 panu Č. Dále není pravdou, že by z prodeje vozidla sešlo z důvodů na straně dovolatele. Z protokolu o výslechu obviněného K. ze dne 27. 2. 2019 vyplývá, že to byl on, kdo dovolateli jako zástupci kupujícího sdělil, že z prodeje sešlo a aby se o věc dále nestaral. Obviněný zmiňuje, že prodejce předkládá kupujícímu předávací protokol k podpisu ještě před faktickým předáním předmětu koupě, čímž má zajištěno proplacení kupní ceny. Ze zmíněného protokolu o výslechu rovněž vyplývá nepravdivost tvrzení soudů, že nikdo nevysvětlil, proč z prodeje vozidla sešlo. Je z něj zřejmé, že obviněný K. (resp. O. T.) si peníze k úvěrové smlouvy vázané na T. S. ponechal s tím, že úvěr bude jím splácen (resp. O. T.), čímž řešil nedostatek finančních zdrojů, přičemž vozidlo dále prodal a obdržel tak dvojí kupní cenu. Soudy v tomto směru ignorovaly listinné důkazy.
7. Bylo sice prokázáno, že O. T. obdržela dvojí plnění z prodeje jedné movité věci. Společnost T. S. ani dovolatel však žádné plnění neobdrželi, a tudíž absentuje motivace k protiprávnímu jednání i naplnění subjektivní stránky. Dovolatel poukazuje na chybnost právní věty v rozsudku nalézacího soudu, když to nemohl být on ani obviněný K., kdo se obohatili, neboť peníze byly odeslány na účet O. T.
8. Stran tvrzeného zajišťovacího převodu vlastnického práva nutno uvést, že dohoda o něm nebyla k důkazu provedena. Nadto smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o způsobu vypořádání mezi jejími stranami, pokud nebude zajištěná pohledávka včas uhrazena, je absolutně neplatná. Uvedené platí, i pokud obsahuje pouze ujednání, že se věřitel v případě prodlení dlužníka stane bez dalšího trvalým vlastníkem převedeného majetku, při současném zániku zajištěné pohledávky.
9. Podle dovolatele se soudy nevypořádaly s jeho důkazními návrhy, přičemž ve věci nebyly provedeny všechny podstatné důkazy - kupř. informace od bankovních institucí ke zjištění toku finančních prostředků, které by vyvrátily teorii vyřčenou ve skutkové a právní větě rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný dále odkazuje na nutnost dostatečného odůvodnění týkajícího se úvah soudu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., navazujícího vyloučení libovůle a zaručení respektování jeho práva na spravedlivý proces, případně i na nutnost zaručení aplikace zásady presumpce neviny.
10. Závěrem svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 2021, č. j. 7 To 211/2021-303, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 2. 2021, č. j. 5 T 48/2019-255, a další obsahově na ně navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, přičemž navrhuje, aby věc dále přikázal Okresnímu soudu v Chomutově k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný rovněž vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
11. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně), která uvedla, že ani po zavedení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud nestává jakousi „třetí instancí“ a v dovolacím řízení mu nepřísluší podrobné přehodnocování důkazů provedených soudy nižších stupňů.
12. Dovolatel ani spoluobviněný K. v předmětném trestním řízení nezpochybňovali existenci závazkového vztahu založeného danou smlouvu o úvěru ve výši 267.587,25 Kč. Obviněný však nevychází ze svého odpovědnostního vztahu statutárního zástupce úvěrového dlužníka. Pokud svým podpisem stvrdil správnost obsahu předávacího protokolu ze dne 6. 4. 2016 a ve skutečnosti umožnil dispozici s předmětným vozidlem spoluobviněnému K., jdou následky z toho plynoucí (neoprávněný prodej vozidla třetí osobě, neplnění platební povinnosti úvěrového dlužníka) na jeho vrub. Tímto způsobem dovolatel – v opozici s podepsaným předávacím protokolem – ponechal vozidlo v dispozici osoby nezatížené platební ani jinou povinností z předmětné úvěrové smlouvy. Jednal tak přitom s připuštěním možnosti, že automobil bude předmětem volného nakládání včetně eventuality obchodování ze strany této osoby. V dovolacích námitkách není zohledněno, že obviněný K., který utržil za vozidlo dvojí kupní cenu, čímž řešil finanční problémy, nebyl povinen úvěr splácet, přičemž tak nečinil ani touto povinností zavázaný dovolatel.
13. Státní zástupkyně dále zmiňuje, že není podstatné, že za stavu přisouzeného součinného trestného jednání obviněných, obdržel z prodeje vozidla utržené peněžní prostředky, v rozsahu těch poskytnutých z daného úvěru, do své dispozice obviněný K. Uvedenému odpovídá i relevantní část právní věty, tedy „sebe obohatili“. Samotné posouzení platnosti předmětné úvěrové smlouvy, postrádá ve světle skutkových zjištění nalézacího soudu a tedy i naplnění všech znaků žalovaného přečinu relevanci.
14. Stran námitky týkající se tzv. opomenutých důkazů státní zástupkyně odkazuje především na bod 13. usnesení odvolacího soudu. Podle něj je rozhodné, že k plnění z úvěrové smlouvy byl povinen dovolatel, a v této souvislosti byl uznán vinným podvodným jednáním. Není přitom zřejmé, jaké další doposud nezjištěné informace, rozhodné pro posouzení vytýkaného jednání, by přineslo dokazování toku finančních prostředků z obchodu, který byl označen jako závadový.
15. Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného rozhodnutí, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
16. K vyjádření státního zástupce podal obviněný repliku , v níž podotknul, že státní zástupkyně pominula skutečnost, že i dovolatel byl podveden obviněným K. Dovolatel se žádného podvodného jednání neúčastnil, když fakticky předmětné vozidlo ani nepřevzal. Není běžnou praxí, aby bylo vozidlo převzato v době, kdy prodejce ještě nedisponuje finančními prostředky od poskytovatele úvěru. Obviněný se navíc o získání úvěrových prostředků ani nedozvěděl, když tyto byly zaslány přímo spol. O. T.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
19. Zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
21. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
IV.
Důvodnost dovolání
22. Dovolatel prakticky shodné námitky uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení. Jeho dovolací argumentace je z větší části opakováním obhajoby, s níž se vypořádal soud prvního stupně, a doslovným opakováním odvolacích námitek, na které reagoval soud odvolací. Konstantní judikatura takový případ řeší např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
23. Pokud dovolatel vytýká zjevné rozpory skutkových zjištění nižších soudů s obsahem provedených důkazů je třeba zdůraznit, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je omezen na rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a nedopadá tedy na jakýkoli rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Zároveň lze poznamenat, že existence případného rozporu nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z něj odlišné skutkové a právní závěry, než jak to učinily soudy.
24. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v tomto případě je zjevné, že si byl vědom důkazní situace a přiléhavě popsal, jak hodnotil provedené důkazy, jejichž rozsah byl pro náležité objasnění věci dostačující, a k jakým závěrům dospěl. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a učiněnými skutkovými zjištěními i následnými právními závěry. Nelze tedy tvrdit, že by skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž mu nelze vytýkat svévoli. Soud odvolací se pak v odůvodnění svého rozhodnutí zcela jasně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, na které v odstavcích 15. – 17. svého rozhodnutí odkázal. Nelze mu ani vytýkat, že se nevypořádal s odvolacími námitkami, když v odstavci 16. svého usnesení sice stručně, ale přiléhavě vystihl podstatu trestného jednání obviněných. Odkaz na správné závěry soudu prvního stupně přitom nepředstavuje pochybení v rozsahu odvolacího přezkumu.
25. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Přesto považuje za účelné vyjádřit se alespoň k podstatným aspektům hodnotící činnosti nižších soudů a z ní vzešlých skutkových zjištění. Obviněný ve svých námitkách napadl tvrzený závěr nižších soudů, že měl vozidlo od spoluobviněného převzít. Taková námitka však nevystihuje skutková zjištění soudů, které naopak vyhodnotily, že obviněný vozidlo nepřevzal, ačkoli podepsal předávací protokol, jímž převzetí deklaroval. Právě v tomto postupu obviněného (v kontextu dalšího jednání obou obviněných) je shledáváno uvedení poskytovatele úvěru (společnosti ŠkoFIN, s. r. o.) v omyl. Pokud obviněný dále uvedl, že předávací protokol podepsal proto, aby prodejci, zastoupenému spoluobviněným J. K. zajistil vyplacení prostředků z úvěru, svědčí toto jeho vyjádření o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, neboť vědomě v rozporu se skutečností podepsal listinu, aby tak zajistil vyplacení peněz, ačkoli neměl v úmyslu vozidlo převzít. Soudy také zcela přiléhavě uvedly, že nikdo z obviněných nevysvětlil, z jakého důvodu z prodeje „sešlo“. Obviněný v odůvodnění svého dovolání v této souvislosti odkázal na vyjádření spoluobviněného K., který ovšem pouze popsal, jak hodlal naložit s vyplacenými prostředky. Skutečné důvody, pro které nebyl prodej vozidla realizován, však v celém průběhu trestního řízení nikdo z obviněných neuvedl. Závěr soudů, že celá transakce byla od počátku pouze fiktivní, činěná v úmyslu dosáhnout dvojího vyplacení kupní ceny, tak odpovídá obsahu provedených důkazů.
26. Na oba obviněné bylo nižšími soudy nahlíženo jako na spolupachatele, jednající po předchozí vzájemné domluvě. Tento skutkový závěr žádný z obviněných nezpochybnil. Samotný dovolatel se po potvrzení převzetí vozidla, s vědomím, že úvěr bude prodejci vyplacen, spokojil s tvrzeným odůvodněním, že „z prodeje sešlo“, přičemž se předání vozidla nedomáhal a nijak neřešil ani svůj smluvní závazek vůči poskytovateli úvěru. Je tedy zřejmé, že jednal s vědomím, že vozidlo nepřevezme a ve skutečnosti nebude ani plnit svůj závazek, vyplývající z úvěrové smlouvy. Vzhledem k tomu, že obvinění jednali ve shodě jako spolupachatelé, lze akceptovat i naplnění znaku „sebe obohatili“ přesto, že prostředky získal do své dispozice prostřednictvím právnických osob, které ovládal, pouze spoluobviněný K. Za obohacení ve smyslu ustanovení §209 odst. 1 tr. zákoníku je přitom nutno považovat jakoukoli neoprávněnou výhodu, vyplývající z jednání poškozeného v omylu. V tomto případě je takovou výhodou (i krátkodobá) dispozice s finančními prostředky, poskytnutými na základě smlouvy, jejíž smluvní strany (označené jako klient a dodavatel vozidla) ji uzavřely bez vážného úmyslu smluvní závazky splnit.
27. Z výše uvedeného je zřejmé, že postupu nižších soudů při hodnocení důkazů a formulaci rozhodných skutkových zjištění nelze zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů vytknout, když jimi provedené hodnocení důkazů bylo v souladu s požadavky ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Důvodnou pak není ani námitka odkazující na zásadu presumpce neviny, která však nebyla blíže rozvinuta. Není totiž úkolem Nejvyššího soudu argumentaci dovolatele domýšlet. Námitky odpovídající prvé alternativě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto byly shledány zjevně neopodstatněnými.
28. Další část dovolací argumentace obviněného se týkala neprovedení navrhovaných důkazů. Obecně je k této problematice na místě předeslat, že ani podle judikatury Ústavního soudu není soud povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05). Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
29. Obviněný namítal neprovedení jím navrhovaného důkazu, spočívajícího v objasnění finančních toků na účtu společnosti O., jíž byl úvěr vyplacen. Tento návrh byl vznesen u hlavního líčení dne 11. 2. 2021 a zopakován ve veřejném zasedání před odvolacím soudem dne 24. 8. 2021. Soud prvního stupně tento návrh zamítl usnesením, zaznamenaným do protokolu, aniž se jím blíže zabýval ve svém rozsudku. Odvolací soud pak tento nedostatek napravil, když v odstavci 13. svého usnesení objasnil, že uvedený návrh považoval za nadbytečný. Postupoval tedy plně v souladu s požadavky formulovanými ve výše uvedené judikatuře Ústavního soudu.
30. Z odůvodnění dovolání dále vyplývá, že obviněný namítl rovněž neprovedení důkazu dohodou o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Tato dohoda je součástí smluvních ujednání ve smlouvě o úvěru (založené na č. l. 38), jíž byl proveden důkaz v hlavním líčení dne 27. 2. 2020 (č. l. 226). Uvedená námitka je tudíž nedůvodná. Pro úplnost k argumentaci namítající neplatnost zajišťovacího převodu odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, lze uvést, že odkazovaný rozsudek se vztahuje k právní úpravě §553 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.). Jeho význam byl ovšem překonán novou formulací zákonného ustanovení, definujícího podmínky smlouvy o zajišťovacím převodu práva v ustanovení §2040 (nového) občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), na který odkazuje smlouva o úvěru v této věci. Uvedená námitka proto není důvodná ani v tomto směru. Nadto je třeba zdůraznit, že samotné ujednání o zajišťovacím převodu nemá žádný dopad na hodnocení podvodné podstaty jednání obviněných.
31. Pokud jde o třetí z alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., týkající se procesně nepoužitelných důkazů, tato nebyla dovolatelem uplatněna. Naopak bylo dovolání formálně opřeno o dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. h) tr. ř. Obsahově však žádná z uplatněných námitek tomuto dovolacímu důvodu, jak byl vymezen v odst. 20. tohoto rozhodnutí, neodpovídá.
32. Pokud pak obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , ani jeho uplatnění nelze v tomto případě považovat za opodstatněné. Uvedený dovolací důvod v uplatněné alternativě je totiž vázán na existenci jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., z čehož plyne, že nebyl-li naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř., které byly obviněným deklarovány, platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí
33. Námitky uplatněné obviněným v dovolání tvrzeným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. odpovídají pouze formálně a dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají vůbec. Z důvodů shora rozvedených Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace je v celém rozsahu zjevně neopodstatněná. Proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 5. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Roman Raab