ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.39.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 39/2022-811
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. K., nar. XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 4 To 338/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 105/2020, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 4 To 338/2021, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 T 105/2020, zrušují.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 T 105/2020, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“ ) uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„jako jediný jednatel a společník společnosti I., IČO XY, se sídlem XY, XY, XY,
- dne 17. 9. 2018 v přesně nezjištěné době v obci XY, ulici XY, ve Spolkové republice Německo, po předchozí ústní domluvě ohledně provedení prací souvisejících s výměnou izolací na domě, převzal od V. Š., nar. XY, finanční prostředky ve výši 120.000 Kč, jako zálohu na materiál (sádrokarton a vata) s termínem zhotovení do 22. 10. 2018, a dále
- dne 26. 9. 2018 v přesně nezjištěné době v obci XY, ulici XY, ve Spolkové republice Německo, po předchozí domluvě na výměně oken, převzal od V. Š., nar. XY, finanční částku ve výši 6.000 Euro (dle kurzu ČNB ze dne 26. 9. 2018) hodnota 1 Eur/25,605 Kč) tedy částku ve výši 153.630 Kč, jako zálohu na výměnu oken v domě, jejichž výrobu poptával u M. T., IČO XY, XY, s termínem zhotovení do 17. 11. 2018,
kdy do doby sjednaných termínů zhotovení, ani následně, sjednané práce nebyly provedeny, zálohu M. T., XY, IČO XY, nepředal, poskytnuté zálohy si ponechal pro svou potřebu, přes opakované výzvy ze strany V. Š. nebyly do současnosti vráceny, čímž způsobil V. Š., nar. XY, škodu v celkové výši 273.630 Kč.“
2. Za tuto trestnou činnost a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2019, č. j. 38 T 4/2019-27, který nabyl právní moci dne 16. 2. 2019, byl odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a za užití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 500 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 25.000 Kč. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 20 měsíců. Podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2019, č. j. 38 T 4/2019-27, který nabyl právní moci dne 16. 2. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. Š., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 4 To 338/2021, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako rozsudek prvostupňového soudu) je založeno na nesprávném právním posouzení skutku. Skutek, za jehož spáchání byl uznán vinným, nenaplňuje (všechny) znaky trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ani (všechny) znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
7. Je podle něj třeba vnímat právní povahu zaplacených záloh na provedení díla. Zálohy na cenu díla přechází do vlastnictví zhotovitele díla. Nejedná se tak o peníze ve vlastnictví objednatele svěřené na koupi konkrétního zboží. V rámci úpravy smlouvy o dílo může zhotovitel zálohy na cenu díla použít na libovolnou část svých nákladů, včetně nákladů na jiná sjednaná díla. Nalézací soud (stejně tak odvolací soud) sice používá pojem „záloha“ (na cenu díla), nicméně s ním tak nepracuje. Obsahově ho používá jako cizí svěřenou věc. Celková cena zateplení měla činit 142.000 Kč. Vzhledem k tomu, že cena stavebních prací a materiálu činila zhruba stejný díl, je nelogické, že by převažující část ceny díla měly tvořit náklady za uvedený materiál ve výši 120.000 Kč a pouze zbývajících 22.000 Kč mělo pokrývat veškeré práce, další materiál, dopravu apod. Jednalo se o materiál zaměnitelný, nikoli o věc individuálně určenou. Soudy nepřikládaly váhu otázce, co vlastně mělo být za ony „svěřené peníze“ zakoupeno, jaké konkrétní množství materiálu, o jakých vlastnostech, resp. kvalitě, pokud mělo dojít ke zpronevěře. Jednalo se o standardní zálohy na provedení díla jako celku.
8. V případě druhé zálohy na cenu díla ve výši 6.000 EUR je právní situace obdobná. Nalézací soud opominul, že se nejednalo o finální a odsouhlasenou cenovou nabídku na výrobu a montáž oken, na jejímž základě by bylo možno dát okna do výroby. Poškozený měnil své požadavky a konkrétní předmět a rozsah díla nebyl sjednán.
9. Dále dovolatel namítl, že i při rezignaci na právní úpravu smlouvy o dílo a povahu zaplacených záloh (stávajících se vlastnictvím zhotovitele) by bylo nutné prokázat nejen svěření peněz obviněnému výlučně na nákup konkrétních věcí v určeném množství a kvalitě, ale i jejich přisvojení. V případě prvním zálohy na cenu díla je přitom prokázáno, že si obviněný peníze nepřisvojil a byly použity na potřebný materiál (nad rámec uskladněného), není však už doloženo, co se s materiálem stalo. V případě druhé zálohy je prokázáno, že je odsouzený nepoužil na výrobu oken, ale rozhodně není prokázáno, že si je přisvojil. Stejně jako první záloha byly zahrnuty do účetnictví společnosti obviněného a není ani vyloučeno, že byly vynaloženy na úhradu ostatních nákladů souvisejících se zakázkou.
10. Následně obviněný argumentoval, že odvolací soud se s jeho zásadními námitkami nevypořádal správně. Tento soud evidentně nesouhlasil s právní kvalifikací soudu prvního stupně a dovozoval jeho (obviněného) podvodný úmysl. Než by jej za takové situace zprostil obžaloby pro zpronevěru, uzavřel, že ho i právní kvalifikace jednání jako zpronevěry uspokojuje. Tím ovšem námitky obviněného vyvráceny nebyly. V průběhu řízení nebylo prokázáno, že by se platby (od poškozeného) v účetnictví společnosti obviněného neprojevily. Skutečnost, že obviněný nemá z objektivních důvodů k dispozici účetnictví společnosti, a proto je nemohl soudu ani insolvenční správkyni předat, není důkazem toho, že dané platby nebyly do účetnictví zaneseny. Odvolací soud vycházel z toho, že vyplacené zálohy měly své účelové určení a nebyly obviněnému vyplaceny jako podnikatelský výnos, nýbrž jako hodnota stojící mimo jeho majetek. Nezohlednil však skutečnost, že v daném případě došlo k transformaci vyplacené zálohy minimálně co do materiálu, který již měl obviněný zakoupený a uložený ve skladu. Nakoupený materiál zůstal v majetku společnosti, neboť zakázka nebyla dokončena. To ovšem neznamená, že si jej obviněný (nebo společnost) přisvojil. Pakliže nebylo prokázáno, co se konkrétně s nakoupeným materiálem stalo, tak nemůže odvolací soud dovozovat, že jej obviněný zpronevěřil. Nakoupený materiál nebyl ve vlastnictví poškozeného, protože nešlo o věc individuálně určenou, resp. genericky oddělenou od ostatního majetku zhotovitele. Co se týče důkazů o insolvenčním řízení proti společnosti obviněného, tak tyto důkazy s trestním řízením nesouvisí, následné chování obviněného nemůže být stěžejní pro naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu či zpronevěry.
11. Obviněný upozornil na účelový postup poškozeného, který sám přiznal, že v trestním řízení postupoval po poučení právničky, že musí projít trestním řízením za účelem získání náhrady škody, neboť společnost obviněného nemá žádné peníze a nic z ní nedostane. Touto motivací pak jsou evidentně ovlivněny výpovědi poškozeného, což je činí účelové a nevěrohodné.
12. V rámci trestního řízení nebylo prokázáno, že by peníze měly být svěřeny výlučně na nákup konkrétní věci v konkrétním množství a kvalitě, a nebylo prokázáno, že by si obviněný případně svěřené finanční prostředky přisvojil.
13. Odvolací soud se snažil v jednání obviněného najít spíše podvodný úmysl. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že argumenty z dokazování svědčí spíše pro podvodné jednání, než pro zpronevěru, avšak nemůže dojít k překvalifikování zpronevěry v podvod, protože by došlo ke zhoršení pozice obviněného. Nalézací soud v otázce subjektivní stránky dospěl k závěru, že podvodný úmysl nebyl obviněnému prokázán. Odvolací soud však v zásadě dovodil, že dané jednání mělo být kvalifikováno jako podvod, ale vzhledem k tomu, že nalézací soud podvodný úmysl nedovodil, tak je pro něj přijatelný i odsuzující rozsudek za spáchání trestného činu zpronevěry. Taková úvaha je nesprávná. Trestné činy podvodu a zpronevěry nejsou k sobě ve vztahu subsidiarity. V daném případě nebyla naplněna skutková podstata ani jednoho z uvedených trestných činů.
14. Dovolatel rovněž namítl porušení práva na spravedlivý proces. Porušení svých ústavně garantovaných práv spatřoval v podstatných vadách řízení, a to v nezákonnosti usnesení o zahájení jeho trestního stíhání. Od počátku byl stíhán pro trestný čin podvodu. K upozornění na možnou změnu právní kvalifikace došlo před závěrečným vyjádřením stran předcházejícím vyhlášení rozsudku. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle něj nesplňuje zákonná kritéria vyplývající zejména z §134 a §160 tr. ř. po formálně právní stránce. Absentuje tvrzení, jakým způsobem měl obviněný poškozeného uvést v omyl. Chybí i popis subjektivní stránky, tedy úmyslu uvést poškozeného v omyl. Skutková věta usnesení neodpovídá skutkové podstatě trestného činu podvodu, a to co do popisu objektivní i subjektivní stránky. Dovolatel proto považuje trestní stíhání za nezákonně vedené.
15. S ohledem na uvedené důvody dovolatel navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2021, č. j. 4 To 338/2021-768, a též jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 2021, č. j. 8 T 105/2020-710, a všechna další rozhodnutí na napadené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc znovu projednal a rozhodl.
16. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že obviněný sice zčásti polemizoval i se skutkovými zjištěními, ale z podstatné části své dovolání opřel o námitky zpochybňující správnost právního závěru soudů obou stupňů o naplnění znaku skutkové podstaty přečinu zpronevěry „přisvojení si cizí svěřené věci“. Podle státního zástupce se jedná o námitky důvodné, přičemž upozornil na právní závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1437/2007.
17. Uvedl, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem a akcentoval účelové určení obou V. Š. poskytnutých záloh (na pořízení stavebního materiálu, na výrobu oken), přičemž dovodil zachování vlastnického práva poškozeného k takto předaným prostředkům, případně jiné majetkové hodnotě, která za ně byla eventuálně obviněným pořízena.
18. Podle názoru státního zástupce však skutková zjištění soudů obou stupňů nemohou ve světle právních závěrů uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1437/2007, odůvodnit právní závěr o naplnění všech zákonných znaků přečinu zpronevěry. Obchodní společnost I. (dále také jen „I.“) jako zhotovitel díla totiž znak „přisvojení si cizí věci“ nemohla naplnit z důvodu, že se sama stala vlastníkem peněžních prostředků, které jí byly poškozeným poskytnuty jako záloha, takže z jejího pohledu nemohlo jít o nakládání s cizí svěřenou věcí. Uvedený zákonný znak nemohl naplnit ani obviněný, a sice vůči této obchodní společnosti. Takový závěr by totiž neměl oporu ve skutkových zjištěních, když z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný předmětné peněžní prostředky použil v rámci činnosti zmíněné obchodní společnosti a zároveň v její prospěch. Pochybnosti o správnosti právní kvalifikace skutku jako přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku umocňují i právní úvahy soudu druhého stupně výslovně připouštějící možnost jeho posouzení jako trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Nicméně popis skutku obsažený ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, pokud jde o existenci tzv. „podvodného úmyslu“, žádná relevantní skutková zjištění neobsahuje. Byť popis skutku zahrnuje obviněným přijaté zálohy a celkovou výši škody odvíjí od jejich součtu, pak podle skutkových zjištění byla minimálně první z obou, obviněným převzatých, záloh v rámci obchodní společnosti I. skutečně použita na zakoupení stavebního materiálu potřebného ke splnění dané zakázky. Za těchto okolností je proto obtížně představitelné, že by obviněný již v době přebírání zálohy na zakoupení stavebního materiálu jednal v úmyslu takto přebírané peněžní prostředky na deklarovaný účel nepoužít.
19. Adekvátně zjištění, které uvedl v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně, by proto mělo v případě trestně právní kvalifikace skutku jako trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku dojít k úpravě popisu skutkových zjištění stran výše trestným činem způsobené škody. Naplnění kvalifikačního znaku v podobě větší škody, tj. škody dosahující nejméně 100.000 Kč, by zůstalo zachováno s ohledem na výši druhé z obou záloh, která měla činit podle přepočtu podle platného kurzu 153.630 Kč. Za těchto okolností i při stejném okruhu v úvahu přicházejících trestních sankcí a při stejných trestních sazbách trestu odnětí svobody byla míra závažnosti každého z těchto trestných činů jiná, když v případě přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku měla způsobená škoda dosahovat výše 273.630 Kč, zatímco v případě přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku by pravděpodobně dosahovala výše toliko 153.630 Kč. Trestněprávní posouzení skutku jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku by tak nyní v posuzovaném případě bylo v konečném důsledku pro obviněného příznivější.
20. Názor odvolacího soudu, že nemůže dojít k překvalifikování zpronevěry v podvod, neboť by tím došlo ke zhoršení pozice obviněného, v daném případě nemá podle státního zástupce opodstatnění, neboť odvolací soud tento názor vyslovil bez zohlednění specifických okolností. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že skutková zjištění jsou správná a svědčí o existenci podvodného úmyslu, odůvodňují posouzení skutku jako přečinu podvodu a pokud hmotněprávnímu posouzení skutku nebránil zákaz reformationis in peius, potom nebylo možné jako věcně správný potvrdit právní závěr soudu prvního stupně, který skutek posoudil jako přečin zpronevěry. Podle státního zástupce je v daném případě dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn. Státní zástupce poznamenal, že obviněný své dovolání směřoval proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání podané proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Správně mělo být tedy dovolání opřeno o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nicméně se nejedná o takovou vadu, která by odůvodňovala odmítnutí podaného dovolání.
21. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] z podnětu dovolání napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2021, č. j. 4 To 338/2021-768, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 2021, č. j. 8 T 105/2020-710, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, dále podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
23. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 4 To 338/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
25. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
26. Dlužno dodat, že zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven další (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
27. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
28. Jelikož charakter uplatněné argumentace nezaložil podmínky pro rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. cestou jeho odmítnutí, přezkoumal Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející, a poté seznal, že dovolání je důvodné. K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl na podkladě následujících skutečností.
29. Přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu.
30. Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli , jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Skutková podstata trestného činu zpronevěry nevyžaduje, aby osoba, která věc nebo jinou majetkovou hodnotu pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem . Za svěřenou cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu je nutno pokládat i výtěžek, který byl za svěřenou věc nebo jinou majetkovou hodnotu získán pachatelem podle úmluvy mezi ním a osobou, která mu věc nebo jinou majetkovou hodnotu svěřila [R 67/1954]. (ŠÁMAL, Pavel. §206 [Zpronevěra]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2008, marg. č. 5.)
31. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu , která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (v tom se zpronevěra odlišuje od neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 2). Byla-li mu věc nebo jiná majetková hodnota svěřena za účelem opatření určitého prospěchu, považuje se také za její přisvojení, obstará-li si pachatel další prospěch v rozporu s tímto svěřením. Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí , není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. O přisvojení jde tedy i v případě, když pachatel věc po dokonání činu někomu daruje, předá do zastavárny, odhodí ji nebo zničí apod. Obdobně se to pak týká i cizí svěřené jiné majetkové hodnoty. (ŠÁMAL, Pavel. §206 [Zpronevěra]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2010, marg. č. 6.)
32. V návaznosti na to je na místě nejprve připomenout některá soudní rozhodnutí.
33. V rozsudku ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 4 Tz 54/99, vztahujícímu se k trestnému činu zpronevěry podle §248 tr. zák. a poskytnutí zálohy na nákup stavebního materiálu Nejvyšší soud vyslovil, že pokud složená částka byla složena jako záloha a nikoli jako peníze určené na nákup konkrétně určeného materiálu či součástek, pak použití takto získaných finančních prostředků v rámci činnosti firmy k úhradě jiných plateb nemůže být zpronevěrou, neboť přijatou zálohu nelze účetně ani fakticky oddělit od ostatních finančních prostředků firmy. Nebude možno rozlišit případy, kdy je záloha složena v hotovosti a kdy je poukázána bankovním převodem, kdy splyne s ostatními prostředky na účtu. O zpronevěru by mohlo jít v případě, kdy zákazníkem složená finanční hotovost byla složena k bezprostřednímu nákupu individuálně určené věci nebo jinak konkretizovaných věcí, kdy by však již nešlo o zálohu v souvislosti se smlouvou o původní zakázce, ale o jistý druh smlouvy o zprostředkování nebo obstarání věci a použití peněz jiným způsobem by mohlo být jako zpronevěra posuzováno. Pokud přijatá záloha byla řádně a v souladu s předpisy o účetnictví zaúčtována jako příjem, pak její použití v rámci podnikatelské činnosti stejně jako jiného příjmu nemůže být považováno za zpronevěru. O tento trestný čin by mohlo jít jen v případě, že si zákazník při předání částky výslovně vymínil, že jí bude použito k nákupu zcela konkrétně určených věcí (materiálu, součástek apod.).
34. Na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu navázal Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 438/2000, v němž mimo jiné vyslovil, že „ pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu zpronevěry, že ani v trestním právu nemůže být abstrahováno od aspektů práva soukromého. ... v obchodním styku bývá obvyklé požadovat zaplacení záloh a v některých případech i složení kupní ceny předem. Ústavní soud konstatuje, že tyto aspekty zcela transparentně vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku 4 Tz 54/99, ve kterém, ke stížnosti ministra spravedlnosti, se vyslovil k analogickému případu, kdy záloha byla právnickou osobou užita k jiným účelům. Nejvyšší soud ČR uvedl, že v případě, že záloha poskytnutá právnické osobě na úseku její podnikatelské činnosti v souvislosti se zakázkou byla řádně a v souladu s předpisy o účetnictví (zejména zákon o účetnictví č. 563/1991 Sb.) zaúčtována jako příjem, pak její použití v rámci podnikatelské činnosti, stejně jako jiného příjmu, nemůže být považováno za zpronevěru ve smyslu §248 tr. zák. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR by o takový trestný čin mohlo jít jen v případě, že si zákazník při předání částky výslovně vymínil, že jí bude použito k nákupu zcela konkrétních věcí - muselo by se tedy jednat např. o smlouvu o obstarání konkrétní věci, či o smlouvu o zprostředkování“.
35. V souladu s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu pak rozvinul danou problematiku Nejvyšší soud, když ve svém usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 216/2003, vyslovil, že „Převzal-li obviněný na podkladě kupní smlouvy peníze v podobě zálohy na kupní cenu za věc, kterou měl jako prodávající dodat kupujícímu, nemohl spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., i když zálohu použil pro svou potřebu, věc kupujícímu neopatřil a ani mu zálohu nevrátil. O zpronevěru by mohlo jít v případě, že záloha nebyla poskytnuta na podkladě kupní smlouvy, ale smlouvy jiného typu (např. smlouvy zprostředkovatelské, o obstarání věci apod.), podle níž nepřešla do vlastnictví obviněného.“
36. V usnesení ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1437/2007, publikovaném pod č. 41/2008 Sb. rozh. tr., Nejvyšší soud následně judikoval, že „platba, kterou objednatel díla poskytl na podkladě smlouvy o dílo (§536 a násl. obch. zák.) jeho zhotoviteli jako zálohu na cenu za provedení díla, přechází do vlastnictví (resp. do majetku) zhotovitele díla. Proto, i když ji zhotovitel použije na jiný účel než k provedení díla, nemůže spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. ke škodě objednatele, a to ani tehdy, jestliže zhotovitel nesplnil svůj závazek provést dílo. Je-li zhotovitelem díla právnická osoba a přisvojila-li si poskytnutou zálohovou platbu fyzická osoba, která jednala za zhotovitele, lze uvažovat o spáchání trestného činu zpronevěry ke škodě zhotovitele - právnické osoby.“
37. V posuzované věci je s ohledem na výše uvedená východiska vhodné připomenout z hlediska skutkového několik následujících okolností. Obviněný, resp. společnost I., jejímž jménem jednal, a poškozený neměli mezi sebou uzavřenu písemnou smlouvu o dílo, která by přesněji stanovila práva a povinnosti smluvních stran. Rozhodné doklady, z nichž v dané věci vycházely soudy nižších stupňů při stanovení výše a účelového určení poskytnutých záloh, pak představují příjmový pokladní doklad vystavený J. K. dne 17. 9. 2018 na částku 120.000 Kč, na němž je napsáno „záloha na materiál, sádrokarton + vata“ (č. l. 56) a cenová nabídka M. T. ze dne 18. 9. 2018 na dodávku a montáž plastových oken a dveří, na jejíž poslední straně je napsáno „předaná záloha v hotovosti 6.000 Eur dne 26. 9. 2018 p. K. J., firma I.“.
38. Výše nastíněná judikatura stanovuje pravidlo, že o zpronevěru by mohlo jít v případě, kdy zákazníkem složená finanční hotovost byla složena k bezprostřednímu nákupu individuálně určené věci nebo jinak konkretizovaných věcí. V takovém případě by však již nešlo o zálohu v souvislosti se smlouvou o původní zakázce, ale o jistý druh smlouvy o zprostředkování nebo obstarání věci. O uvedený trestný čin mohlo jít jen v případě, že si zákazník při předání částky výslovně vymínil, že jí bude použito k nákupu zcela konkrétně určených věcí (materiálu, součástek apod.).
39. Soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovému zjištění, že obě předmětné finanční částky byly přijaty od poškozeného za účelem záloh na materiál a výměnu oken (soud prvního stupně ovšem v odůvodnění svého rozhodnutí poněkud nekonzistentně se skutkovou větou jeho výrokové části uvedl, že zálohy byly předány za konkrétním účelem rekonstrukce podkroví a výroby a montáže oken [str. 11]). Při respektu k výše uvedeným judikaturním mantinelům ovšem bylo nutné se zabývat otázkou, zda v obou případech byly věci, na které byly poškozeným složeny zálohy, v prvém případě ve výši 120.000 Kč a ve druhém případě ve výši 6.000 €, zcela konkrétně určeny, resp. zda si poškozený zcela konkrétní účelové určení vymínil.
40. V prvém případě je u složené zálohy ve výši 120.000 Kč určení vymezeno v příjmovém pokladním dokladu toliko tak, že se jedná o materiál sádrokarton + vata. Není určeno nic dalšího, z čeho by bylo možno usoudit, že předmětný stavební materiál je dostatečně individualizován, tak aby bylo možno říci, že je zcela konkrétně určen. Existuje velmi rozmanité množství stavebního materiálu, proto není možno zcela paušálně vyslovit pro všechny druhy stavebního materiálu, čím přesně mají být dostatečně individuálně určeny. Zpravidla se konkrétní určení bude lišit podle druhu stavebního materiálu (příkladmo lze uvést, že jinou individualizaci materiálu lze očekávat u stavebního písku a jinou individualizaci u elektrických kabelů). Jako vodítko lze nastínit, že individualizace materiálu může být určena například podle množství, hmotnosti, kvality, rozměrů, výrobce materiálu, určité specifické vlastnosti (kupříkladu požadovaná čistota materiálu, či jeho pevnost). Zda je určitý materiál dostatečně individualizován je nutno posoudit vždy s ohledem na to, o jaký konkrétní materiál se v tom kterém případě se jedná.
41. Nic takového však v popisu materiálu sádrokarton + vata, jak jej učinily soudy nižších stupňů, však obsaženo není. Není zde kupříkladu specifikováno ani množství, kvalitativní třída či rozměry. Pokud z dokazování není možno vyvodit taková zjištění ohledně těchto dvou druhů materiálu, aby bylo možno jej dostatečně individuálně určit, pak nezbývá než učinit závěr, že tyto dva druhy materiálu (sádrokarton + vata) nejsou v posuzované věci zcela konkrétně určeny.
42. Jak nastíněno výše, účel poskytnutých finančních prostředků soudy dovodily z příjmového dokladu od obviněného a z cenové nabídky oken. Vzhledem k tomu, že smluvní strany uzavřely smlouvu o dílo v podobě ústní, a nikoli v podobě písemné, není možno jejím listinným zněním doložit, že by si poškozený při předání částky 120.000 Kč výslovně vymínil, že jí bude použito k nákupu zcela konkrétních věcí. To ostatně není možné dovodit ani na základě jeho výpovědi. Z ní totiž se podává pouze tolik, že mělo jít o zálohu na „materiál ve výši 120.000 Kč“.
43. Za takové situace (když zde není prokázáno podrobnější smluvní vymezení toho, na co byla záloha určena) je nutno postupovat v intencích výše uvedených soudních rozhodnutí (zejména citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1437/2007), a vyslovit, že záloha ve výši 120.000 Kč přešla do vlastnictví zhotovitele díla.
44. V druhém případě, u složené částky 6.000 € je určení, k němuž se tato částka jednoznačně vztahuje, dostatečně individuální. Daná částka byla podle skutkových zjištění v popisu skutku určena na pořízení oken v konkrétní specifikaci, která byla podrobně a přesně popsána v písemné nabídce dodavatele oken (např. byly vymezeny jejich rozměry, zasklení a z jakého druhu materiálu budou zhotoveny). Za této situace zde je nesporné, že finanční hotovost byla složena k bezprostřednímu nákupu zcela konkrétně určených věcí. To koneckonců plyne i z výpovědi poškozeného. Na tuto situaci pak závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1437/2007, nedopadají.
45. V případě částky 6 000 € tak lze ve světle výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu dovodit, že tyto poskytnuté prostředky zůstaly mimo vlastnictví společnosti I. i obviněného. S touto částkou tedy nemohl obviněný volně nakládat, neboť byl vázán (co do dispozice s ní) výlučně účelem, pro který byla poškozeným poskytnuta.
46. V návaznosti na výše uvedené však Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění v dané věci nemohou být podkladem pro rozhodnutí, která učinily soudy nižších stupňů. S ohledem na citovanou judikaturu se nelze ztotožnit s jejich právním závěrem, že byly v celém rozsahu popsaného skutku, tj. u obou poskytnutých částek, naplněny všechny zákonné znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
47. V případě zálohy ve výši 120.000 Kč absentuje totiž naplnění znaku „přisvojení si cizí věci“ , která byla pachateli svěřena. Obchodní společnost I., která byla v dané věci zhotovitelem díla, totiž tento znak naplnit nemohla, neboť se sama stala vlastníkem peněžních prostředků, které jí byly poskytnuty ze strany poškozeného jako záloha na zhotovení díla.
48. Co se týče obviněného jako fyzické osoby, tak podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1437/2007, platí, že je-li zhotovitelem díla právnická osoba a přisvojila-li si poskytnutou zálohovou platbu fyzická osoba, která jednala za zhotovitele, lze uvažovat o spáchání trestného činu zpronevěry ke škodě zhotovitele - právnické osoby. Tento závěr však nelze aplikovat v posuzované věci, protože obviněný nemohl naplnit uvedený znak ve vztahu ke jmenované obchodní společnosti, neboť by to odporovalo skutkovým zjištěním učiněným ve věci. Soud prvního stupně totiž dospěl ke zjištění, že došlo k pořízení materiálu na stavbu, který byl složen ve firemním skladu (str. 11 jeho odůvodnění, výpověď svědka J. J.) a soud druhého stupně popsal, že částka 31.000 Kč (ze zálohy ve výši 120.000 Kč) byla připsána ze strany obviněného na bankovní účet společnosti I. Ohledně zbývající částky je zde nevyvrácené tvrzení obviněného (viz dovolání), že ji zahrnul do účetnictví společnosti I. (do pokladny jako hotovostní vklad), neboť není k dispozici účetnictví dané společnosti. V souladu s výše uvedeným pak není možné u částky 120.000 Kč ztotožnit se s výrokem soudů nižších stupňů, že byl spáchán trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
49. Lze sice dodat, že obecně není ve věci vyloučen závěr o spáchání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, jak ostatně ve svých úvahách uvedl soud druhého stupně, nicméně v dané věci popis skutku, tak jak je uveden ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně aprobované rozhodnutím odvolacího soudu, neobsahuje vyjádření zákonných znaků, které by odůvodňovaly kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu podvodu. Není zde totiž popsáno, že obviněný v době, kdy od poškozeného převzal zálohy, jednal v tzv. podvodném úmyslu. Zde je na místě připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 7 Tdo 202/2018, podle něhož „ zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem“ . V podrobnostech lze ovšem stran naznačené právní kvalifikace odkázat na přiléhavé úvahy státního zástupce rozvedené v jeho vyjádření k podanému dovolání.
50. Při uvedených zjištěních dospěl Nejvyšší soud k poznatku, že rozhodnutí soudů obou stupňů nemohou pro vady v právním posouzení učiněných skutkových zjištění zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obstát.
51. Nejvyšší soud se naproti tomu neztotožnil s námitkou obviněného, v níž ten tvrdil nezákonnost usnesení o zahájení jeho trestního stíhání. Měl za to, že uvedené usnesení nesplňuje zákonná kritéria vyplývající zejména z §134 a §160 tr. ř. Jeho trestní stíhání bylo zahájeno pro trestný čin podvodu. Skutková věta usnesení podle něj neodpovídá skutkové podstatě tohoto trestného činu co do popisu subjektivní a objektivní stránky. Absentuje tvrzení ohledně toho, jakým způsobem měl obviněný poškozeného uvést v omyl a chybí popis úmyslu obviněného uvést poškozeného v omyl.
52. Tato námitka obviněného není ve věci novou. Obviněný zde opětně uplatňuje tvrzení, která již vyslovil ve své stížnosti proti usnesení policejního orgánu ze dne 19. 2. 2020, jímž bylo zahájeno jeho trestní stíhání. O této stížnosti rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích usnesením ze dne 13. 3. 2020, č. j. ZT 87/2020-11, (v němž se danými výhradami obviněného řádně zabýval) a to tak, že stížnost zamítl jako nedůvodnou. Lze tedy primárně odkázat na odůvodnění daného rozhodnutí státního zástupce. V konkrétnosti možno z odůvodnění daného usnesení připomenout, že z výrokové části napadeného usnesení jednoznačně vyplývá, že obviněný se měl jemu za vinu kladené trestné činnosti dopustit s úmyslem získat pro sebe neoprávněný finanční prospěch a „při vědomí své nepříznivé finanční situace, rozsahu a výši dosud splatných závazků jeho i ...“. Lze tak dovodit, že obviněný se měl trestné činnosti dopustit v nepříznivé socioekonomické situaci, přičemž tyto skutečnosti před poškozeným zamlčel. Z výrokové části je též patrné, že obviněný vylákal z poškozeného předmětné finanční částky, tyto užil přesně nezjištěným způsobem, avšak nikoli v souladu s účelem, k němuž byly předány. Státní zástupce dále v předmětném usnesení vyslovil, že z důvodu znalosti obviněného jeho nepříznivé finanční situace byla věc kvalifikována jako přečin podvodu a nikoli jako přečin zpronevěry, avšak právní kvalifikace může být samozřejmě změněna v důsledku dalších zjištění učiněných v rámci vyšetřování. Z hlediska formálně právního uvedl, že je z něj patrné, proti jaké osobě směřuje, skutek je popsán tak, aby bylo patrno, co je obviněnému kladeno za vinu, a tento nemohl být zaměněn se skutky jinými. Formulace popisu skutku nicméně může být v dalším řízení upřesňována v návaznosti na další zjištění orgánů činných v trestním řízení. Je označen i trestný čin, který je v předmětném skutku spatřován. S ohledem na další skutková zjištění v průběhu vyšetřování může dojít ke změně popisu skutku, a to i na základě původního usnesení o zahájení trestního stíhání. Též může dojít ke změně právní kvalifikace. Tuto možnost výslovně předvídá i trestní řád ve svém §160 odst. 6.
53. Nejvyšší soud poznamenává, že ve fázi sdělení obvinění nemá příslušný policejní orgán zdaleka dostatek informací pro precizní vyjádření skutkového stavu věci (čili popisu skutku ve sdělení obvinění). Naopak, jeho úkolem je tento stav zjišťovat a opatřovat o něm důkazy, na jejichž podkladě je státní zástupce při formulaci obžaloby nejen oprávněn, ale i povinen precizovat popis skutku tak, aby odpovídal obsahu dosud opatřených důkazů. Na základě výsledků dokazování provedeného soudem mohou některé skutečnosti odpadnout a jiné naopak přibýt. Skutek, který je předmětem trestního řízení, soud projednává v celé šíři. Proto přihlíží i ke změnám skutkového stavu, k nimž při projednávání věci před soudem došlo. Soud je rovněž povinen popsat stav věci podle výsledků dokazování, jež provádí v hlavním líčení (§220 odst. 1, 2 tr. ř.). Lze tak shrnout, že k tvrzením obviněného se vyjádřil již státní zástupce Okresního státního zastupitelství v předmětném usnesení, který se řádně zabýval obviněným uplatněnými výhradami a vyrovnal se s nimi způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. Dále na ně reagoval odvolací soud v bodech 13. až 15. odůvodnění jeho rozhodnutí, přičemž je možno vyzdvihnout, že v bodu 15. podrobně vyložil, že za vadu řízení nelze mít fakt, že prvostupňový soud upozornil procesní strany na možnost jiného právního posouzení až před přednesem závěrečných řečí. Proto je možno na dané části odůvodnění soudu druhého stupně odkázat, s tím, že dovolací soud nemá vůči popsaným učiněným závěrům tohoto soudu výhrad.
54. Jelikož však stran právního posouzení předmětného skutku shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného důvodným, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 4 To 338/2021, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 T 105/2020. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o dovolání v neveřejném zasedání.
55. Úkolem nalézacího soudu je, aby znovu s přihlédnutím ke skutečnostem shora rozvedeným (mimo jiné citovaným rozhodnutím Nejvyššího a Ústavního soudu) ve věci rozhodl. Přitom musí mít na zřeteli existující zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 5. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu