ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.482.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 482/2022-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2022 o dovolání obviněného A. M. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 11 To 8/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 51/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. M. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 3 T 51/2021, byl obviněný A. M. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl podle §143 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvanácti měsíců.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že
dne 3. 6. 2020 v 12:36 hodin v XY, ulice XY, jako řidič autobusu MAN LION S COACH, r. z. XY, jedoucí v době pracovní jízdy pro zaměstnavatele B.-O., terminálem hromadné dopravy od sekce J, odbočující vpravo do sekce G, přehlédl chodkyni J. Ch., nar. XY, přecházející po vyznačeném přechodu pro chodce z jeho levé strany, a s touto se následně pravou přední částí autobusu střetl, nárazem došlo k odhození chodkyně a jejímu pádu na vozovku, která v důsledku střetu utrpěla tupý úraz hlavy, trupu a obou horních a levé dolní končetiny a na následky vzniklých zranění dne 3. 6. 2020 zemřela, čímž porušil §4 písm. a), b) a §5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, když řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný v celém rozsahu odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 11 To 8/2022, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 11 To 8/2022, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř. a namítl, že soud prvního stupně dospěl ke skutkovým zjištěním, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení povinností poškozené při jejím vstupu na přechod pro chodce a pohybu na něm, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a že jeho odvolání bylo zamítnuto přesto, že v řízení před soudem prvního stupně byly dány dovolací důvody.
5. Popřel existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a smrtí poškozené J. Ch. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3885/2018, uvedl, že příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, přičemž v tomto směru se jedná o otázku skutkových zjištění. V projednávané věci mělo na nehodovém ději podíl několik zcela zásadních faktorů. Podle soudu prvního stupně byly těmito stěžejními faktory přinejmenším odbavovací strojek a jeho poloha ve vztahu k místu řidiče autobusu, způsob chůze poškozené po přechodu pro chodce a způsob jízdy obviněného.
6. Dovolatel zdůraznil, že poškozenou neviděl a ani ji vidět nemohl. Ve výhledu mu po podstatnou dobu jízdy bránil strojek na odbavování cestujících, a to do té míry, že poškozenou mohl objektivně zahlédnout pouze v čase 6–7 vteřin před nehodou, tj. v rozmezí jedné až dvou sekund, jak vyplynulo ze znaleckého posudku Ing. Davida Jašky. Toto zjištění bylo ovšem učiněno při vyšetřovacím pokusu, tj. za ideálních podmínek bez zohlednění dopravní situace a celkového času, během kterého k dopravní nehodě došlo, téměř za laboratorních podmínek. Reálně však obviněný musel upírat pozornost do několika směrů. Poškozená při přecházení přechodu pro chodce nevěnovala pozornost dění kolem sebe bohužel vůbec. Byla přitom tak nízké postavy a šla takovou rychlostí a v takovém směru, že ji z pohledu obviněného prakticky dokonale zakryl předmětný strojek na odbavování cestujících. I přes veškerou obezřetnost, kterou po obviněném lze požadovat, tak nedokázal nehodě zabránit. To, zda v kratičkém čase, při kterém podle vyšetřovacího pokusu mohl poškozenou zahlédnout, poškozenou skutečně zahlédne, totiž nebylo otázkou schopností obviněného nebo jeho obezřetnosti při řízení autobusu, ale otázkou prosté náhody. Soud prvního stupně, s nímž se soud odvolací ztotožnil, tak nesprávně posoudil význam, který ta která skutečnost pro nehodový děj v konečném důsledku měla. Nelze bez dalšího uzavřít, že právě jednání obviněného mělo na nehodu větší vliv než jednání poškozené a působení dalších okolností. Dovolatel v tomto kontextu upozornil na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu týkající se zásady gradace příčinné souvislosti a spoluzavinění poškozeného.
7. Soud druhého stupně podle dovolatele zastával názor, že poškozená předmětnou nehodu nezavinila ani jen zčásti, a i nesprávné značení přechodu pro chodce přičetl k tíži obviněného. V době, kdy došlo k dopravní nehodě, byl přechod pro chodce, tj. vodorovné dopravní značení, vyznačen i mezi bezpečnostními ostrůvky. To však není v souladu s předpisy, neboť mezi bezpečnostními ostrůvky se chodec nenachází na přechodu, ale mimo přechod. Teprve po opuštění prostoru bezpečnostního ostrůvku a vstupu na přechod pro chodce se chodec opět nachází na přechodu pro chodce. Při vstupu z ostrůvku na přechod pro chodce přitom pro chodce platí mj. povinnost podle §54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. nevstupovat na přechod pro chodce bezprostředně před blížícím se vozidlem. Vzhledem k tomu, že neznalost zákona neomlouvá, neomlouvá ani neznalost správného značení přechodu pro chodce, jeho maximální délky a pravidel pro bezpečnostní ostrůvky. Kvůli nesprávnému dopravnímu značení tedy poškozená vešla bezprostředně před blížící se autobus obviněného, zatímco ve stejném okamžiku obviněný ohrozil poškozenou jakožto chodkyni na přechodu pro chodce. Vlivem nesprávného dopravního značení tak došlo k právně velmi nejednoznačné situaci, která se pak z pohledu příčinné souvislosti a její gradace jen velmi obtížně posuzuje.
8. Dovolatel dále namítl, že soud prvního stupně nesprávně pochopil závěr provedené rekonstrukce a vyjádření znalce. Z těchto totiž vyplynulo, že měl teoretickou možnost vidět poškozenou po dobu jedné vteřiny, a to mezi šestou a sedmou vteřinou před nehodou. Soud prvního stupně nicméně mylně vyložil, že měl možnost poškozenou vidět po dobu 6–7 vteřin před nehodou, tedy že se mohl na poškozenou sedm vteřin dívat. Tento nesprávný závěr má přitom zásadní dopad na hodnocení míry vlivu jeho jednání na nehodový děj. Odvolací soud tento nesprávný skutkový závěr o rozhodné skutečnosti v rámci napadeného rozhodnutí pominul. Sám dále učinil další nesprávný skutkový závěr o tom, že obviněný jel po určitou dobu rovně směrem k poškozené. Zjevně došlo k hrubému nepochopení průběhu rekonstrukce, poněvadž v reálu autobus nestál ani se nepohyboval rovně, nýbrž po celou dobu až do okamžiku bezprostředně před střetem s poškozenou odbočoval vpravo.
9. Pokud jde o výhradu týkající se výroku o trestu, měl obviněný za to, že uložením zákazu řízení všech druhů motorových vozidel překročil soud prvního stupně nutnou míru omezení obviněného. Řízení motorových vozidel je nadřazeným pojmem, který není činností bezprostředně související se spáchaným skutkem (srov. §73 odst. 1 tr. zákoníku). Tou je řízení autobusu, resp. řízení vozidla podobně rozměrného jako autobus. Takto uložený trest je tedy represivní a postrádá funkci ochrany společnosti, čímž odporuje základnímu účelu ukládání trestů v trestním řízení. I kdyby obviněný předmětnou nehodu skutečně způsobil, měl soud prvního stupně, resp. odvolací soud, přikročit k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel skupiny D a E, tedy vozidel, u kterých k podobným situacím reálně může dojít. Řízení autobusu je specifickou činností, v osobním vozidle se nesedí tak vysoko, ve výhledu řidiči nebrání odbavovací strojek, vozidlo je přibližně třikrát kratší a dvanáctkrát lehčí a poloměr jeho otáčení a tím i prostor, který při otáčení zabírá, je mnohonásobně menší. Do situace, v jaké se ocitá řidič autobusu, se řidič osobního vozidla nemůže dostat.
10. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 11 To 8/2022, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 3 T 51/2021, zrušil a soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že evidentně existuje příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem v podobě usmrcení poškozené, neboť pokud by do poškozené obviněný nenarazil, k nehodě ani usmrcení by nedošlo. Kauzální nexus je tak bez pochyby dán. Ohledně zohlednění zavinění samotné poškozené na následku odkázal státní zástupce na bod 10. rozsudku nalézacího soudu, který shledal zavinění poškozené jednou polovinou a v návaznosti na to zmírnil právní kvalifikaci oproti obžalobě toliko na ustanovení §143 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na zákaz reformace in peius státní zástupce shodně se soudem odvolacím ponechal stranou, že takovou míru zavinění poškozené neshledal. Ani dovolatelem namítaný nesprávný závěr o čase, po který mohl obviněný vnímat poškozenou na přechodu (6–7 sekund) podle státního zástupce nemůže vyloučit trestní odpovědnost obviněného, neboť podstatné je, že po určitý časový okamžik poškozenou spatřit mohl, pokud by věnoval řízení dostatečnou pozornost. Sám obviněný však doznal, že ji nezahlédl. Jeho nepozornost je o to více zjevná, že poškozená byla sražena na přechodu pro chodce na autobusovém terminálu. Současně není pravda, že by obviněnému do cesty vstoupila bezprostředně. Vinu obviněného nevylučuje ani nesprávné vyznačení přechodu pro chodce, ztížený výhled kvůli nainstalovanému zařízení k odbavení cestujících, ani dovolatelem uvedená nesprávnost skutkových závěrů ohledně trasy jízdy obviněného. Vznesl-li obviněný námitky do uloženého trestu zákazu činnosti, zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu je trest evidentně přípustný, přičemž eventuální výtky proti údajné nepřiměřenosti trestu nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů.
12. Státní zástupce uzavřel, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. Dovolání tak navrhl jako neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného A. M. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
18. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).
19. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174-3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný relevantně odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
20. V projednávaném případě dovolací soud žádná výše uvedená pochybení, na která pamatují obviněným uplatněné dovolací důvody, nezjistil.
21. V prvé řadě nezaznamenal vytýkaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Co se týče námitky obviněného, že soud prvního stupně mylně vyložil, že měl možnost poškozenou vidět po dobu 6–7 vteřin před nehodou, tedy že se mohl na poškozenou sedm vteřin dívat, této lze do jisté míry přisvědčit. Podle znaleckého posudku z oboru doprava - silniční a městská, zpracovaného Ing. Davidem Jaškou, jehož součástí byly též závěry provedené rekonstrukce, řidič autobusu mohl vzhledem k nevhodně umístěnému zařízení na výdej jízdenek (odbavovací zařízení) pozorovat chodkyni pohybující se po přechodu pro chodce pouze v čase cca 6–7 sekund před střetem. Takový závěr stvrdil znalec i v hlavním líčení, v němž vypověděl, že řidič mohl chodkyni vidět 6 až 7 sekund před střetem, neboť později se mu schovala za odbavovací zařízení. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (viz bod 10.) uvedl, že výslechem znalce bylo prokázáno, že obviněný měl minimálně 6 až 7 sekund (tedy dostatečnou dobu) na to, aby chodkyni na přechodu pro chodce zahlédl a adekvátně reagoval. Současně v tomto odůvodnění konstatoval, že bylo prokázáno, že výhled řidiče byl částečně zakryt odbavovacím strojkem, který způsobil, že obviněný jako řidič autobusu mohl poškozenou spatřit maximálně 6 až 7 sekund před samotným střetem, pak už to možné z důvodu zakrytí výhledu právě zmiňovaným odbavovacím strojkem možné nebylo. Byť je tedy argumentace soudu prvního stupně v tomto ohledu částečně zavádějící s potenciálem dezinterpretovat znalecký závěr, dovolací soud se nepřiklání k názoru, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí správně rekapituloval závěry znaleckého posudku a výslech znalce, který se k okamžiku, ve kterém mohl obviněný poškozenou spatřit, vyjadřoval jasně způsobem shora popsaným. Tento okamžik pak soud v rámci vlastních úvah sám zmínil, tudíž jeho konstatování, že „obviněný měl minimálně 6 až 7 sekund (tedy dostatečnou dobu) na to, aby chodkyni na přechodu pro chodce zahlédl a adekvátně reagoval“, nelze přikládat zásadní význam (byť reálný časový rozsah, v němž podle rekonstrukce obviněný mohl dostatečně vnímat poškozenou na přechodu, byl kratší, než soud uvedl), a to i s ohledem na skutečnost, že při posuzování příčin vzniku dopravní nehody vzal v potaz i částečně zakrytý výhled obviněného ovlivněný umístěním odbavovacího strojku, a tedy skutečnost, že od jistého okamžiku byla poškozená pro obviněného obtížně viditelná.
22. Pokud jde o výhradu proti popisu jízdy obviněného odvolacím soudem (viz bod 17. jeho usnesení), nutno podotknout, že dovolací soud na rozdíl od obviněného neshledává použité formulace odvolacího soudu v rozporu s výsledky provedeného dokazování. Odvolací soud zcela ve shodě s výstupy provedeného dokazování uvedl, že v době zatáčení měl obviněný skutečně do míst pohybu poškozené poměrně omezené možnosti výhledu, na druhou stranu ale poškozená vstoupila na přechod podstatně dříve, než obviněný započal odbočovací manévr, a mohl ji tedy vidět v době, kdy autobus ještě nebyl vytočený vpravo, „ale pohyboval se rovně“, a poškozená již musela být na přechodu mírně šikmo vlevo (mylně bylo uvedeno vpravo) z pohledu obviněného. Obviněnému lze částečně přisvědčit, že termín „rovně“ v celkovém průběhu řidičského manévru obviněného při přejíždění ze sekce J do sekce G autobusového nádraží není přiléhavý a spíše jde o kontinuální odbočování vpravo a otočení autobusu o 180°. Odvolací soud měl zjevně na mysli polohu autobusu rovnoběžně s přechodem pro chodce použitým poškozenou, tedy polohu cca 90° před střetem s poškozenou, což evokuje dojem, že v tomto okamžiku jel autobus ještě „rovně“. Tato výkladová nuance trajektorie autobusu však s ohledem na výše uvedené nemá relevanci pro závěr o průběhu nehodového děje a o vině obviněného.
23. Obviněný dále zpochybnil naplnění znaků přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, resp. popřel existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a smrtí poškozené.
24. Přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Tento přečin je poruchovým trestným činem; pro naplnění jeho objektivní stránky je tudíž třeba, aby byla smrt jiného způsobena. Z hlediska subjektivního se vyžaduje nedbalost.
25. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. smrt u trestného činu podle §143 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.).
26. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v §143 tr. zákoníku v podobě smrti jiného spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů či jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (k tomu srov. č. 72/1971 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, aj.).
27. Zejména u dopravních nehod je každý následek výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ni vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Proto se příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).
28. S ohledem na projednávanou trestní věc je zapotřebí v obecné rovině uvést, že při zjišťování zavinění u přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného účastníkem silničního provozu při dopravní nehodě je nutno objasnit okolnosti, zda byla či nebyla dodržena pravidla o provozu na pozemních komunikacích stanovená právním předpisem, tj. zákonem č. 361/2000 Sb. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za způsobený následek je rozhodné, zda pachatel současně věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením pravidel silničního provozu bude jednat takovým způsobem a za takových okolností, že tím může vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku, tj. v konkrétním případě smrt jiného. Jedině v takovém případě by totiž bylo možno dovodit jeho nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Lze připomenout, že při určování hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, je zapotřebí vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být určena celou řadou faktorů (určitým místem, povahou pozemní komunikace, vlastnostmi vozidla, chováním ostatních účastníků silničního provozu, povětrnostními podmínkami apod.), přičemž tyto okolnosti řidič vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné (objektivní) opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je řidič schopen vynaložit v konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele a jednak okolnosti konkrétního případu. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
29. Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v zásadě v tom, že na autobusovém nádraží jako řidič autobusu přehlédl chodkyni J. Ch., nar. XY, přecházející po vyznačeném přechodu pro chodce z jeho levé strany, a s touto se následně pravou přední částí autobusu střetl, přičemž v důsledku střetu utrpěla poškozená zranění, na která krátce po nehodě zemřela.
30. S ohledem na shora popsané shledává Nejvyšší soud závěr soudů, že příčinou následku v podobě smrti poškozené bylo protiprávní jednání obviněného, správným.
31. Není sporu o tom, že obviněný, který při jízdě autobusem přehlédl poškozenou přecházející přechod pro chodce a srazil ji přední částí autobusu, porušil povinnosti řidiče uložené mu ustanoveními §4 písm. a), b) a §5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb. Podle §4 písm. a) citovaného zákona při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Podle §4 písm. b) citovaného zákona při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle §75 odst. 5, 8 a 9 a zastavování vozidel podle §79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Podle §5 odst. 2 písm. f) tohoto zákona řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce; tyto povinnosti se nevztahují na řidiče tramvaje.
32. Není rovněž sporu o tom, že v důsledku jednání obviněného, tj. nepřizpůsobení chování situaci v provozu na pozemních komunikacích, neřízení se pravidly provozu na pozemních komunikacích a nerespektování pravidla, podle něhož řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, došlo ke sražení poškozené přední částí autobusu. Obviněný prokazatelně nevěnoval dostatečnou pozornost aktuálnímu provozu na pozemních situacích a přehlédl, že poškozená začala přecházet přechod pro chodce předtím, než na něj najel. Tím, že porušil výše specifikované povinnosti řidiče, srazil poškozenou přední částí autobusu na zem, a způsobil tak dopravní nehodu, při které došlo ke smrti jiného. Pokud by nebylo jeho jednání, k popsanému následku by nedošlo. Poškozená by nebyla sražena na zem a nebyla by způsobena její smrt. V předmětné věci byla existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a vznikem následku spolehlivě zjištěna. V jeho jednání, kterým porušil citovaná ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., lze bez pochyb spatřovat příčinu takto vzniklého následku. Jednání obviněného bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti příčinou vzniku následku.
33. V této souvislosti je ale nezbytné upozornit, že jednání obviněného bylo kvalifikováno jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, tudíž výše akcentované porušení povinností uvedených v §4 písm. a), b) a §5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb. nebylo kvalifikováno jako porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněného pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem. Za takových okolností je třeba jednání obviněného právně posoudit nikoliv jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ale jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku.
34. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nalézací soud dovodil, že na vzniku dopravní nehody mělo vliv i částečné zakrytí výhledu řidiče odbavovacím strojkem a že vinu nese z poloviny také samotná poškozená chodkyně J. Ch., která po celou dobu přecházení vozovky nevěnovala této činnosti a situaci v silničním provozu dostatečnou pozornost, kdy pokud by tak nečinila a svému přecházení vozovky se náležitě věnovala, mohla přijíždějící autobus včas spatřit a adekvátně reagovat, shledal, že ze strany obviněného nebyla porušena důležitá povinnost uložená mu podle zákona, a tudíž překvalifikoval trestný čin oproti ve věci podané obžalobě z přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku na přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Vycházel přitom ze znaleckého posudku z oboru doprava - silniční a městská, Ing. Davida Jašky, který sice za hlavní příčinu vzniku dopravní nehody označil nesprávný způsob jízdy obviněného, který při pohybu po autobusovém nádraží a při přibližování se k přechodu pro chodce nezaregistroval a následně nezareagoval na poškozenou - chodkyni pohybující se po přechodu pro chodce směrem do jeho jízdní dráhy, současně ovšem konstatoval, že průběh dopravní nehody velice negativně ovlivnilo zařízení určené pro odbavování cestujících, které se nacházelo v poli přímého výhledu řidiče směrem dopředu, a narušovalo tak jeho výhled při jízdě dopředu, kdy bylo zjištěno, že obviněný mohl poškozenou zahlédnout s největší pravděpodobností pouze v čase tak 6. až 7. sekundy před samotným střetem, a že další příčinou dopravní nehody a prvkem nehodového děje, který znemožnil zabránit nehodě, byl nesprávný způsob chodkyně J. Ch., která při pohybu po přechodu pro chodce nevěnovala pozornost svému okolí a ostatním účastníkům silničního provozu. Podle znalce lze považovat pohyb chodkyně za neadekvátní dopravní situaci a podmínkám provozu.
35. V kontextu posledně uvedeného závěru znalce a rovněž dovolací námitky obviněného dovolací soud poznamenává, že sdílí názor odvolacího soudu, který zpochybnil spoluzavinění poškozené. Podle §54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., jakmile vstoupí chodec na přechod pro chodce nebo na vozovku, nesmí se tam bezdůvodně zastavovat nebo zdržovat. Nevidomý chodec signalizuje úmysl přejít vozovku mávnutím bílou slepeckou holí ve směru přecházení. Chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku, přijíždějí-li vozidla s právem přednostní jízdy; nachází-li se na přechodu pro chodce nebo na vozovce, musí neprodleně uvolnit prostor pro projetí těchto vozidel. Chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. Chodec musí dát přednost tramvaji. Odvolací soud správně poznamenal, že poškozená při přecházení přechodu pro chodce sice nedávala pozor na provoz kolem sebe (věnovala se se sklopenou hlavou manipulaci s kabelkou), na druhou stranu ale na přechodu nezastavovala, bezdůvodně se na něm nezdržovala, když z kamerových záznamů zachycujících průběh dopravní nehody je zřejmé, že se pohybovala konstantní rychlostí. S ohledem na to, že na přechod pro chodce nevstoupila bezprostředně před blížícím se autobusem, nevytvořila tzv. náhlou překážku, na kterou by se obviněný snažil reagovat, a tím nastal průběh nehodového děje. Naopak – na autobusovém nádraží, na němž řidič autobusu musí předvídat zvýšený pohyb chodců, a dbát tak v tomto směru zvýšené opatrnosti, přecházela standardním způsobem přechod pro chodce. K nehodě tedy nedošlo v důsledku, či převážně v důsledku jejího nepředvídatelného úkonu, nýbrž následkem nepozornosti obviněného, který absolutně nezaznamenal její přítomnost, ač ji zaznamenat měl. Dovolací soud ve shodě se soudem odvolacím doplňuje, že ač byl přechod pro chodce nesprávně vyměřený a neodpovídající předpisům, nemůže to mít dopad na trestní odpovědnost obviněného, poněvadž existence přechodu pro chodce v daném místě je nesporná, obviněný o přechodu pro chodce věděl a poškozená po něm byla oprávněna přecházet a je třeba jim oběma přiznat práva či povinnosti plynoucí z tehdejšího stavu (neboť následně bylo vodorovné značení přechodu změněno a tento byl pokrácen na jednotlivé úseky).
36. Pokud jde o částečné zakrytí výhledu obviněného odbavovacím strojkem, odvolací soud relevantně zhodnotil, že obviněný s ohledem na své zkušenosti věděl, že mu strojek do určité míry brání ve výhledu z místa řidiče, a bylo tedy zcela na něm, aby volil takový způsob jízdy, kdy neomezí, ale zejména neohrozí další účastníky provozu na pozemních komunikacích. Byť věděl, že v danou chvíli najíždí do prostoru přechodu pro chodce, pohybuje se po autobusovém terminálu, tj. v místě, kde je předpoklad zvýšeného výskytu chodců, nepřijal žádné opatření, aby nevjížděl do prostoru, kam nevidí, a kde se mohla vyskytovat nějaká osoba. Kdyby vozidlo zastavil, přičemž tato možnost tu s ohledem na jeho rychlost byla, řádně se rozhlédl, a to i do míst, kam ze svého sedadla řidiče nemá výhled, nepochybně by poškozenou uviděl a nedošlo by ke střetu, který měl tak závažný následek. Zcela důvodně tak bylo vysloveno i porušení povinnosti obviněného podle §5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb.
37. Nejvyšší soud konstatuje, že soudy správně zjištěné skutkové okolnosti vzniku dopravní nehody a jejích následků spolehlivě odůvodňují závěr, že obviněný svým činem naplnil znaky objektivní stránky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Tím, že jako řidič autobusu nepřizpůsobil chování situaci v provozu na pozemních komunikacích, neřídil se pravidly provozu na pozemních komunikacích a nerespektoval pravidlo, podle něhož řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, z nedbalosti způsobil smrt jiného. Dovolací soud sdílí názor o existenci subjektivní stránky ve formě nedbalosti vědomé [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Obviněný věděl, že svým jednáním může porušit zájem na ochraně lidského života, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej neporuší. Jeho trestní odpovědnost nebyla v posuzované věci v žádném případě vyloučena.
38. Ve své podstatě jako obiter dictum (vzhledem uplatňujícímu se zákazu reformationis in peius ) dovolací soud dále uvádí, že má ve shodě se soudem odvolacím za to, že nebylo dáno spoluzavinění poškozené (zejména pak v rozsahu, který by z hlediska skutečností vyložených v již zmiňovaném rozhodnutí publikovaném pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr. odůvodňoval změnu právní kvalifikace skutku), jež naopak dovodil nalézací soud, který v důsledku toho kvalifikoval skutek toliko jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, tj. bez kvalifikačního znaku spočívajícího v porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona (§143 odst. 2 tr. zákoníku). Ač lze přisvědčit nepozornosti poškozené při chůzi, zákonné povinnosti chodce na přechodu pro chodce ničím neporušila, zejména pak nevstoupila na přechod bezprostředně před blížícím se vozidlem (jak nakonec plyne i z fotodokumentace pořízené z kamerového záznamu průběhu nehody z autobusu řízeného poškozeným, jež je součástí znaleckého posudku). Tato problematika je však v dané fázi řízení již pouze akademickou, neboť ani odvolací soud již neměl prostor ke zvrácení nalézacím soudem použité právní kvalifikace pro absenci odvolání státního zástupce (zákaz reformace in peius , tedy změny rozhodnutí v neprospěch obviněného, podle §259 odst. 4 tr. ř.) a následně i absenci dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného.
39. Námitky, jimiž obviněný odkazoval na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tedy nemají opodstatnění, přičemž v důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
40. Co se týče výhrady, že uložením zákazu řízení všech druhů motorových vozidel překročil soud nutnou míru omezení obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné poznamenat, že touto obviněný zdůrazňoval nepřiměřenost a přílišnou přísnost uloženého trestu zákazu činnosti, nikoliv jeho nepřípustnost, z čehož plyne, že zásadám pro podání dovolání nevyhověl, protože se jedná o námitku, kterou nelze uplatnit prostřednictvím žádného dovolacího důvodu, tedy ani prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
41. Nejvyšší soud přesto pro úplnost poznamenává, že ačkoli trest zákazu činnosti lze v odůvodněných případech omezit jen na zákaz řízení některého druhu motorového vozidla, jestliže takové omezení není v rozporu s účelem trestu, nejde o nárok obviněného, aby mu byl podle druhu a typu vozidla, s nímž spáchal trestnou činnost, trest ukládán, ale o postup založený na úvaze soudů vedoucích k závěru o využití co nejefektivnějšího a nejpřiměřenějšího opatření k ochraně společnosti i nápravě pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 630/2008, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2007, sv. 47 pod č. T 1105). Obecně platí, že účelem tohoto druhu trestu je především zabránit opakování trestného činu, a proto jeho uložení je plně odůvodněno tehdy, když pachatel trestným činem v dopravě vyvolá pochybnost o své spolehlivosti nebo způsobilosti k řízení motorových vozidel. Taková nespolehlivost je dána mj. v případech výrazné míry zavinění závažnějších následků dopravní nehody (viz rozhodnutí publikované pod č. I/1966 Sb. rozh. tr.).
42. V projednávané trestní věci soud prvního stupně uvedené zásady respektoval a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel obviněnému uložil, aniž by ho omezil jen na určitou kategorii pozemních komunikací nebo určitý druh motorových vozidel, ale s ohledem na zjištěné skutečnosti jej stanovil pro všechny druhy motorových vozidel. Zcela důvodně vyslovil trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu. Odvolací soud přiléhavě upozornil, že obviněný sice řídil do určité míry specifické vozidlo, tedy autobus, dopravní nehoda a smrt poškozené však nebyly způsobeny touto specifičností, nýbrž naprosto obecným porušením předpisů - jízdou přes přechod pro chodce, na níž se nijak specifika vozidla neprojevila, a tento druh jízdy je upraven obecně, pro všechna vozidla stejně. Uložený trest zákazu činnosti v trvání jednoho roku, tedy na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, je proto podle něj zcela namístě. Nejvyšší soud se s takovou argumentací plně ztotožňuje a dodává, že trest zákazu činnosti, uložený zcela důvodně ve vztahu ke všem motorovým vozidlům v trvání jednoho roku, byl vyměřen v sazbě podle §73 odst. 1 tr. zákoníku, která činí od jednoho roku do deseti let, a jde proto o trest nejen respektující limity dané citovaným ustanovením, ale též odrážející skutkové okolnosti případu, jeho závažnost a společenskou škodlivost (srov. rozhodnutí č. 6/1980 a č. 35/1997 Sb. rozh. tr.; viz též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 931, 933). Nejvyšší soud shledal, že soudy při ukládání trestu zákazu činnosti podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku své závěry vysvětlily, a výrok o tomto druhu trestu proto nelze označit za nezákonný, nepředvídatelný nebo nespravedlivý.
43. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného A. M. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), případně m) tr. ř., naplněny nebyly. Dovolání obviněného jako celek je tedy zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 6. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth