ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.508.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 508/2022-416
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 6. 2022 o dovolání, které podal obviněný D. E. , rozený J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2022, č. j. 50 To 41/2022-376, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 95/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. E. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. 1. 2022, č. j. 1 T 95/2021-327 , byl obviněný D. E. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (bod 1.), a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2.), jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
1. dne 6. července 2021 v době kolem 23. hodiny a dne 7. července 2021 v době kolem 21.50 hodin v XY, XY, okr. Klatovy, opakovaně fyzicky napadl údery pěstí a kopy do hlavy a dalších částí těla S. L., narozeného XY, trvale bytem XY, XY, Slovensko, t. č. bytem XY, XY, kdy k fyzickému napadení došlo v prvém případě na společné chodbě v prvním patře domu a ve druhém případě v jednopokojovém bytě, který v domě čp. XY poškozený obývá, a do kterého obviněný vstoupil neoprávněně bez souhlasu poškozeného, při těchto napadeních mu způsobil tržnou ránu délky cca 3 cm na okraji levého obočí a četné podlitiny, škrábance a odřeniny v obličeji i jinde na těle, když tato zranění lze hodnotit jako poruchu zdraví srovnatelnou s nemocí bránící při výkonu obvyklých úkonů i mimo povolání na dobu nedosahující 7 dnů, přičemž útokem vedeným tímto způsobem poškozenému bezprostředně hrozil vznik zranění vedoucích k poruše zdraví srovnatelné s nemocí bránící při výkonu obvyklých úkonů i mimo povolání na dobu delší jak 7 dnů, nepřesahující dobu 6 týdnů, zejména zlomení nosních kůstek, zlomení horní a dolní čelisti, ztrátu více zubů či rupturu bubínku,
2. v blíže nezjištěné době od počátku měsíce dubna 2021 do 7. července 2021 v domě v XY, XY, opakovaně nutil S. L., narozeného XY, aby mu opatřoval alkohol a kuřivo a nakupoval mu jídlo, přičemž pokud mu poškozený nevyhověl, kopal ho a fackoval ho a vyvíjel na něj psychický nátlak, takže poškozený z obavy o své zdraví a život mu raději vyhověl.
2. Obviněný byl za uvedené trestné činy odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 3. 2022, č. j. 50 To 41/2022-376 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jiřího Nejdla dovolání, datované dnem 10. 5. 2022, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Obviněný namítl, že v řízení nebyl proveden jiný přímý důkaz než výpověď poškozeného, která tak stojí proti jeho výpovědi. Má za to, že ve vztahu k výpovědi poškozeného nebylo přihlédnuto k názoru ošetřujícího lékaře S., který vyjádřil podezření o zištné motivaci poškozeného. Poukázal dále na své námitky k posudkům MUDr. Hrona a PhDr. et Mgr. Tylové. Výpověď poškozeného považuje za nevěrohodnou. Výpovědi svědkyně H. a její tety jsou pouze z doslechu, podle verze poškozeného. Svědci P. S. a R. V. nebyli přítomni incidentu a oba potvrdili, že problematickou osobou byl poškozený, nikoli obviněný. Svědek P. T., správce domu, potvrdil, že poškozený neměl užívací právo k žádnému bytu ani pokoji v domě. Obviněný se proto nemohl dopustit přečinu porušování domovní svobody. Nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že poškozený měl souhlas předchozího nájemníka k užívání předmětného pokoje, neboť zde prakticky squatoval a nepožíval proto právní ochrany. Taktéž ve vztahu k přečinu vydírání nebylo v rámci provedeného dokazování zjištěno nic krom výpovědi samotného poškozeného.
6. Soud prvého stupně jako usvědčující důkaz hodnotí nalezené krevní stopy na schodech, které však nebyly zdokumentovány. Pokud se jedná o krevní stopy na zdech u pavlače analyzované MUDr. Pitterem, nebylo prokázáno, z jakého období pocházejí. Dále nebyl odstraněn rozpor spočívající v tom, že to byl právě obviněný, kdo poškozenému zavolal záchranku. Je potřeba přihlédnout k tomu, že po dobu od jeho propuštění z posledního výkonu trestu odnětí svobody se žádného trestného činu nedopustil a přestupek, který spáchal, nebyl na úseku občanského soužití. Má pocit, že byla hodnocena pouze jeho trestní minulost a nikoli skutečné okolnosti celého případu.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2022, č. j. 50 To 41/2022-376, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která především upozornila, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení. Odmítla přitom tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.
9. Souhlasí s názorem odvolacího soudu, že výpověď poškozeného S. L. představuje přímý usvědčující důkaz. Za takovéto situace již pro závěr o vině obviněného není třeba požadovat, aby nepřímé důkazy tvořily ucelený řetězec popisu ucelených skutečností, jak namítal dovolatel. V této souvislosti je třeba uvést, že popis mechanismu vzniku zranění, jak jej popsal poškozený, zcela koresponduje se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Rovněž lze poukázat na závěr ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaného MUDr. Michalem Hronem, který mj. poukázal na to, že v lékařské zprávě od ošetřujícího lékaře S. není popsáno, z jakých důvodů tento lékař hodnotil jednání poškozeného jako účelové. Závěry uvedeného znalce pak našly oporu i ve znaleckém posudku PhDr. Et Mgr. Václavy Tylové, znalkyně z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie se specializací klinická psychologie, která v rámci svého hodnocení uvedla, že z hlediska kognitivních schopností je poškozený S. L. schopen přinejmenším v základních rysech vnímat prožívanou událost, správně si ji zapamatovat a reprodukovat, byť některé detaily, zejména časové, si nemusí správně vybavit. Dále tato znalkyně uvedla, že ani nadměrná konzumace alkoholu v případě poškozeného nevylučuje věrohodnost jeho výpovědi. Neshledala ani motiv msty a nenávisti vůči obviněnému a co se týká namítaného účelového jednání poškozeného, uvedla, že jej poškozený není schopen. Jednání obviněného proto bylo provedenými důkazy zcela prokázáno.
10. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují uplatněný dovolací důvod. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
13. Deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím úpravě účinné do 31. 12. 2021, podle aktuálně účinné právní úpravy jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud tak při posuzování námitek uplatněných pod tímto dovolacím důvodem musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně upraven další (nový) dovolací důvod reflektující již dříve (před 1. 1. 2022) uplatňovanou praxi, vycházející z ustálené judikatury Ústavního soudu. Podle něj lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Přestože tedy dovolatel své dovolání opřel o důvod formálně označený podle právní úpravy v době jeho podání již neúčinné, lze podle obsahu jeho argumentace usuzovat na uplatnění důvodů dovolání specifikovaných výše. Po obsahové stránce přitom shodně vymezené dovolací důvody byly uplatňovány i podle zákonného ustanovení účinného před 1. 1. 2022, na které obviněný odkazuje.
IV.
Důvodnost dovolání
15. Dovolatel prakticky shodné námitky uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení. Jeho dovolací argumentace je z větší části opakováním obhajoby, se kterou se dostatečně vypořádaly již soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura takový případ řeší např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
16. Stěžejní námitkou obviněného, podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v aktuálním znění) je tvrzení, že jediným přímým usvědčujícím důkazem je výpověď poškozeného S. L., která stojí proti jeho výpovědi. Soudy přitom v dostatečné míře nepřihlédly k okolnostem, zpochybňujícím věrohodnost této svědecké výpovědi, která podle přesvědčení dovolatele nemůže být nezpochybnitelným podkladem pro rozhodnutí o jeho vině. Pokud tedy soudy učinily svá skutková zjištění zejména na podkladě uvedené výpovědi, jsou jejich závěry ve zjevném rozporu s provedenými důkazy.
17. Nejvyšší soud konstatuje, že existence podstatného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění soudů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z něj odlišné skutkové a právní závěry, než jak to učinily soudy. Z odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že si byl vědom důkazní situace, když v odstavcích 2. – 18. výstižně rekapituloval obsah jednotlivých důkazů, které provedl v rozsahu dostačujícím pro náležité objasnění věci. Následně v odstavci 19. přiléhavě popsal, jak provedené důkazy hodnotil a k jakým závěrům dospěl. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a učiněnými skutkovými zjištěními i následnými právními závěry. Nelze tedy tvrdit, že by skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž mu nelze vytýkat svévoli. Soud odvolací se pak v odůvodnění svého rozhodnutí sice stručně, ale zcela jasně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, na které v odstavci 8. svého rozhodnutí odkázal. V následujících odstavcích se pak podrobněji zabýval hodnocením věrohodnosti výpovědi poškozeného nalézacím soudem, přičemž i s ním se ztotožnil. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
18. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. S ohledem na dovolací argumentaci obviněného proto jen ve stručnosti konstatuje, že obecná věrohodnost osoby poškozeného byla podrobně posuzována na podkladě znaleckých posudků, přičemž byl zohledněn i vliv jeho nadměrné konzumace alkoholických nápojů. Soudům v rámci tohoto hodnocení nelze vytýkat svévolné úvahy bez důkazní opory ve znaleckých závěrech. Znalecké posudky MUDr. Hrona ani PhDr. Et Mgr. Václavy Tylové totiž neobsahují žádná zjištění, která by obecně věrohodnost poškozeného zpochybňovala. S vyjádřením ambulantního lékaře S., který zmínil možnou účelovost chování poškozeného, ve snaze získat (blíže nespecifikovaný) benefit, se znalec MUDr. Hron dostatečně vypořádal, když popsal, že poškozený se primárně snažil problémy s obviněným řešit únikem do přírody, mimo lidi. Účelovému jednání by podle znalce naopak odpovídalo bezprostřední vyhledání lékařské pomoci. Lze také dodat, že poškozený se ani v průběhu trestního řízení žádné náhrady za utrpěné poranění ani příkoří nedomáhal.
19. Nalézací soud se dále zabýval specifickou věrohodností výpovědi poškozeného ve vztahu k průběhu skutku. Vyhodnotil, že jeho popis vzniku utrpěných poranění odpovídá závěrům znalce MUDr. Pittnera, který vyloučil pasivní, např. pádový mechanismus, jako jediný, když i v případě pádu se schodů, který nelze vyloučit, odpovídají poranění poškozeného souběžnému napadení další osobou. Popsané hodnocení věrohodnosti skutkové verze podané poškozeným je tak plně v souladu s požadavky ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., neboť důkazy byly důsledně hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Lze přitom akceptovat závěr odvolacího soudu, že výpověď poškozeného je přímým usvědčujícím důkazem, pročež není nutné, aby ostatní důkazy nepřímé tvořily ucelený řetězec popisu usvědčujících skutečností, neboť v tomto případě plní roli důkazů podpůrných, kontextuálně potvrzujících skutkovou verzi poškozeného. Soudům tedy v tomto směru nelze ničeho vytknout a dovolací námitky obviněného zaměřené na hodnocení důkazů byly shledány nedůvodnými.
20. Kromě této stěžejní argumentace, zpochybňující skutkové závěry soudů, pak byla formulována i hmotně právní námitka, naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (v aktuálním znění). Dovolatel v ní zpochybnil právní kvalifikaci jeho jednání v bodě 1. rozsudku jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť podle výpovědi svědka T. poškozený neměl užívací právo k místnosti, v níž byl napaden.
21. Objektem ustanovení §178 tr. zákoníku je svoboda obydlí, která je zaručena v čl. 12. Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“). Definice obydlí je pak zakotvena v §133 tr. zákoníku, který je definuje jako dům, byt nebo jinou prostoru sloužící k bydlení a příslušenství k ní náležející. Pojem obydlí je přitom vykládán značně široce s tím, že jej nelze odvíjet toliko od vztahu k jiným osobám. Praxe za obydlí považuje vše, co slouží člověku k bydlení, pro něž mu poskytuje zejména soukromí, ve kterém nemá být rušen, zajišťuje ochranu jeho osoby i osobních věcí, zabezpečuje mu klid a chrání jeho samého proti vnějším negativním vlivům okolí (srov. Šámal a kol., Trestní zákoník I, C. H. Beck, 2. vydání). V této věci bylo prokázáno, že poškozený jednopokojový byt v domě č. p. 35 jako své obydlí užíval, a to nejméně po dobu několika měsíců, což bylo obviněnému známo. Vztah k dalším osobám není v tomto případě relevantní, a to ani pokud jde o vlastníka domu, resp. jeho správce. Argumentaci obviněného, že by se uvedeného přečinu mohl dopustit i správce domu, pokud by do místnosti vstoupil za účelem kontroly nebo vyklizení, je nutno odmítnout. Vlastník domu požívá ochrany vlastnictví, zaručené v čl. 11. Listiny, na kterou trestní zákoník pamatuje v §208. V případě střetu práva na ochranu obydlí s právem na ochranu vlastnictví (např. při obývání bytu bez souhlasu či vědomí vlastníka) je třeba posuzovat oprávněnost uvedených práv, svědčících účastníkům takového konfliktu (v naznačeném případě by neoprávněné obývání zasahovalo do práva vlastníka na ochranu vlastnictví, svoboda obydlí by proto nebyla chráněna). V této věci však popsaný střet nenastal, neboť obviněný nebyl osobou, jíž by jakékoli právo, kolidující s ochranou obydlí poškozeného, svědčilo. Závěr soudů o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody je proto správný.
V.
Způsob rozhodnutí
22. Námitky obviněného dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. (v aktuálním znění), v dovolání uplatněným, odpovídají pouze formálně. Z důvodů shora rozvedených Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace je zjevně neopodstatněná, a proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o tomto mimořádném opravném prostředku rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 6. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Roman Raab