ECLI:CZ:US:2017:2.US.3068.17.1
sp. zn. II. ÚS 3068/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Jaromírem Adamcem, advokátem se sídlem Olštýnská 733/3, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, č. j. 6 Tdo 834/2017-32, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 6 To 83/2017, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 2 T 155/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a došlo jimi rovněž k porušení čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že v záhlaví označeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle ustanovení §147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl za toto odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Vedle toho byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 20 000 Kč. Předmětného trestného činu se stěžovatel dopustil tím (zkráceně), že při řízení osobního vozidla v důsledku neopatrnosti a nerespektování pravidel silničního provozu při předjíždění jiného vozidla odbočujícího vlevo, bočně narazil do tohoto odbočujícího vozidla a do chodkyně tlačící před sebou kočárek, které dávalo odbočující vozidlo přednost. Tímto jednáním stěžovatel způsobil chodkyni těžké pohmoždění kotníku, které ji omezovalo v pohyblivosti po dobu delší šesti týdnů a které představuje déletrvající poruchu zdraví.
3. Proti tomuto odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání. Městský soud rozsudkem napadený rozsudek obvodního soudu zrušil v celém rozsahu a nově uznal stěžovatele vinným stejným přečinem, kdy ve skutkové větě výroku o trestu došlo jen k mírnému zpřesnění chování řidiče předjížděného vozidla. Výrok o trestu zůstal nedotčen a odvolací soud rovněž nerozhodoval o nároku poškozené.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Nyní napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo městskému soudu přikázáno, aby ve výroku o vině doplnil v označení trestného činu slova "ublížení na zdraví" a slova "z nedbalosti" tak, aby tento výrok přesně označoval trestný čin, jehož se výrok týká, v ostatním však byly dovolací námitky stěžovatele označeny za neopodstatněné a městskému soudu nebylo uloženo věc znovu projednat a rozhodnout o ní. Z tohoto důvodu stěžovatel ústavní stížností napadá i shora označené usnesení Nejvyššího soudu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně uvádí, že trvá na své obhajobě tak, jak ji uplatnil v celém trestním řízení. Obecné soudy neprokázaly jeho vinu, přičemž již v přípravném řízení postupovaly orgány činné v trestním řízení nedbale, když rezignovaly na pečlivé objasnění významných skutkových okolností, neučinily všechna potřebná šetření a neopatřily potřebné doklady, nezbytná vysvětlení a nezajistily stopy na místě činu. Zejména neprovedly fotodokumentaci místa vozovky, kde došlo ke středu s předjížděným vozidlem a s poškozenou chodkyní, tato místa na vozovce nevyznačily, neprovedly fotodokumentaci obuvi poškozené, nezjistily, od kterého dne začala poškozená opět vykonávat svoji soukromou lékařskou praxi a nakolik se tedy řídila doporučením klidového režimu, nevyžádaly si lékařské zprávy o zdravotních kontrolách poškozené, nezjistily funkčnost blinkrů předjížděného vozidla a ani nezjistily, zda bylo poškozené poskytnuto počáteční ošetření, případně jaké. Dále namítá, že nalézací soud naprosto pominul a nepřihlédl k tomu, že poškozená krátce po dni, kdy došlo ke střetu a k jejímu zranění pokračovala ve výkonu praxe soukromé lékařky a prakticky tak nebyla vyřazena z pracovního procesu ani v něm nebyla jakkoliv omezena, čímž se dopustila toho, že nedbala doporučení svého ošetřujícího lékaře ohledně klidového a léčebného režimu. Poškozená nebyla v pracovní neschopnosti, v souvislosti s úrazem nebrala žádné léky a již po týdnu od způsobení poranění jí byla sádrová fixace nahrazena odlehčenou fixací. Všechny tyto okolnosti přitom naznačují, že doba trvající poruchy zdraví poškozené nebyla dobou déletrvající ve smyslu ustanovení §122 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku. V této souvislosti soudy nezohlednily, že i pokud by měly za prokázané, že porucha zdraví u poškozené trvala po dobu nejméně šesti týdnů, stěžovatel tuto dobu delšího trvání poruchy zdraví nezpůsobil a zapříčinila si ji poškozená sama svým jednáním, když nedbala pokynů ošetřujícího lékaře a nerespektovala doporučený klidový režim. Přitom se ve vztahu ke stěžovateli jedná o významnou okolnost, která by se měla projevit jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu. S ohledem na tato pochybení stěžovatel vznáší námitku porušení zásady in dubio pro reo, porušení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces.
6. Dále ve vztahu k uloženému trestu stěžovatel namítá, že podle ustanovení §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku může být pachateli daného trestného činu uložen buď trest odnětí svobody, nebo trest peněžitý, nikoliv oba dva tresty vedle sebe tak, jak tomu je u stěžovatele. Současně namítá i zjevnou nepřiměřenost uloženého trestu, když soudy při jeho ukládání nezohlednily, že doposud vedl řádný život, napomáhal při objasňování jednání, ve kterém soudy spatřují spáchání trestného činu, svého jednání upřímně lituje a jednáním, za které byl uznán vinným, nezpůsobil vyšší škodu ani jiný větší škodlivý následek.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Předně je třeba konstatovat, že převážná většina námitek stěžovatele směřuje do důkazního řízení před obecnými soudy a v této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, zásadně nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v předchozích řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, zdali měl být soudy stěžovatel uznán vinným, v jaké výši mu měl být uložen trest atp. Stěžovatel však použitou argumentací staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již v řízení před obecnými soudy a s ústavní stížností tak fakticky nakládá jako s dalším procesním prostředkem, jehož prostřednictvím se domáhá změny pro něj nepříznivých rozhodnutí, jež byla vynesena obecnými soudy, s jejichž právními závěry, ovšem toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
9. Ústavní soud proto pro stručnost připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
10. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. Uvedené se úzce dotýká též hodnocení důkazů, kdy procesní předpisy sice ponechávají určitou volnost obecnému soudu, avšak nikoliv volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má zaručit, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody [nález ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05 (N 116/41 SbNU 453)].
11. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
12. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti tak, jak tvrdí stěžovatel. Naopak, obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům a též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
13. Ohledně konkrétních okolností, za kterých došlo ke spáchání trestného činu kladeného stěžovateli za vinu, vycházely obecné soudy z řady provedených důkazů, zejména z výpovědí očitých svědků Viktora Kounovského (řidiče předjížděného vozidla) a Libora Laurýna (spolujezdce předjížděného vozidla), výslechu poškozené i z jejích lékařských zpráv. O spáchání skutku stěžovatelem tak, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině ústavní stížností napadeného rozsudku, proto nemůže být pochyb a sám stěžovatel skutkový děj žádnými konkrétními námitkami relevantně nezpochybňuje, resp. pouze namítá neprovedení některých důkazů. K tomu je nicméně třeba uvést, že obecné soudy nejsou vázány důkazními návrhy stran řízení a pokud mají soudy za to, že je skutkový děj spolehlivě zjištěn tak, aby bylo možné dojít k jednoznačnému závěru o vině obžalovaného, není potřeba provádět veškeré navržené důkazy. Soudy mají pouze povinnost ve svých rozhodnutích odůvodnit, proč navrhované důkazy neprovedly, v opačném případě by se jednalo o důkazy opomenuté. Těmto požadavkům v nyní projednávaném případě obecné soudy dostály a Ústavní soud nespatřuje v jejich postupu žádné pochybní. Jak totiž již bylo shora uvedeno, obecné soudy měly k dispozici dostatek důkazů, a to i důkazů přímých, na základě kterých mohly učinit spolehlivé závěry jak o průběhu děje, tak o vině stěžovatele.
14. S námitkou vztahující se k druhu a přiměřenosti uloženého trestu, kdy byl stěžovateli vedle podmíněného trestu odnětí svobody uložen i peněžitý trest, přičemž stěžovatel namítá, že tyto tresty lze uložit za vytýkaný přečin alternativně, nikoliv kumulativně, je namístě pouze stručně uvést, že ustanovení §147 odst. 2 tr. zákoníku umožňuje kumulaci obou trestů. To lze ostatně dovodit již z pouhého jazykového a gramatického výkladu předmětného ustanovení, které stanoví, že: "Odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán....". Vzhledem k tomu, že před spojku nebo zákonodárce nevložil čárku, je zde dán poměr slučovací, nikoliv vylučovací, což umožňuje obecným soudům při rozhodování o druhu a výši trestu kombinovat obě dvě možnosti a za trestný čin ukládat oba druhy trestů vedle sebe, tedy trest odnětí svobody za současného uložení peněžitého trestu. S touto námitkou stěžovatele se ostatně již přesvědčivě a zcela správně vypořádal jak odvolací soud (viz str. 7 napadeného rozsudku) tak i soud Nejvyšší (viz body 34 a 35 napadeného usnesení).
15. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé, kdy z provedených důkazů bylo možno bez porušení principu presumpce neviny i pravidla in dubio pro reo učinit závěr, že stěžovatel spáchal skutek uvedený v obžalobě. Za této situace Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí ani jakkoliv přehodnocovat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu