ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.519.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 519/2022-553
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. Š., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 8 To 3/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 7/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 34 T 7/2021, byl obviněný J. Š. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„že dne 8. 5. 2021 kolem 15:25 hod. ve Věznici XY, v budově A, oddílu A7, v ložnici č. 317, bez předchozího konfliktu náhle zaútočil na poškozeného J. Z., nar. XY, příborovým nožem s čepelí o délce 11 cm upraveným tak, že měl zbroušenou špičku a naostřenou spodní hranu, přičemž tímto nožem učinil šest výpadů do oblasti hlavy, krku a zad poškozeného, útok doprovodil sdělením "já tě zabiju, ty svině", a tímto jednáním poškozenému způsobil pronikající nepravidelnou ránu v horní části levého ušního boltce cca 2 cm, nepravidelnou ránu cca 1 cm v dolní části levého ušního boltce a ranku v levém úhlu dolní čelisti cca 7 mm, ránu v délce cca 2 cm v oblasti zevní části levého trapézového svalu s bodným kanálem délky 3 cm, ránu v délce 2 cm v levém trapézovém svalu s bodným kanálem hloubky cca 1 cm, ránu cca 2,5 cm nad levou lopatkou hloubky cca 7 cm, ranku cca 5 x 5 mm hloubky cca 0,5 cm vpravo na zádech v oblasti 6. až 7. žebra ve střední lopatkové čáře, přičemž si musel být vědom skutečnosti, že s ohledem na lokalizaci ran a použitou zbraň může poškozeného usmrtit.“
2. Za to byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky náhradu škody ve výši 21.575 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z dlužné částky ode dne právní moci rozsudku do zaplacení.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 8 To 3/2022, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021).
5. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že považuje za nesprávné skutkové závěry soudů a potažmo i právní závěry, které na ně navazují. Na poškozeného zaútočil s úmyslem mu ublížit, nikoli ho zbavit života. K útoku došlo po předchozích neshodách mezi ním a poškozeným. Tyto neshody byly prokázány také výpověďmi svědků T. a Š. Podle obviněného však nebyly natolik intenzivní, aby chtěl poškozeného zbavit života. S ohledem na soudy presumovanou motivaci zbavit jej života za „takto málo intenzivní jednání poškozeného“, se nabízí otázka, zda obviněný v době útoku neměl významným způsobem narušené „schopnosti“, mohl rozpoznávat možnou protiprávnost svého jednání a ovládat své jednání. Podaný psychiatrický znalecký posudek přitom označil za nesprávný, neboť znalec psychiatr jej „při prvním znaleckém vyšetření“ řádně nevyšetřil.
6. Obviněný dále oběma soudům vytkl nesprávnost skutkových závěrů, které se týkají vyhodnocení průběhu samotného útoku na poškozeného. Soudy nesprávně interpretovaly znalecký posudek a výpověď znalkyně MUDr. Jany Vítkové. Obviněný považoval za nesprávné vyhodnocení mechanismu vzniku jednotlivých ran. Je mu přičteno k tíži, kam jednotlivé rány směřovaly, ačkoli bylo právě znaleckým posudkem a výpovědí jmenované znalkyně prokázáno, že směřování jednotlivých ran bylo zapříčiněno a modifikováno pohybem těla poškozeného. Obviněný nezpochybnil skutečnost, že mohlo dojít k výrazně závažnějšímu následku, než ve skutečnosti došlo, a navrhl, aby byl nalézacím soudem uznán vinným pokusem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Nicméně úmysl, a to ani nepřímý, zbavit poškozeného života podle něj ze závěrů soudů nevyplývá. Ke zjištění (i jen eventuálního) úmyslu usmrtit nestačí pouhá skutečnost, že k útoku byl použit nástroj, který byl způsobilý smrt způsobit. Nestačí ani to, že bylo útočeno na oblast těla, kde ke smrtelnému následku mohlo dojít. Ze všech okolností a zjištěných skutečností musí vyplynout závěr, že obviněný skutečně měl úmysl usmrtit poškozeného.
7. V daných souvislostech poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 779/2014, v němž šlo o napadení poškozeného po předchozím konfliktu mačetou. Zdůraznil, že v uvedené kauze si obviněný plánovitě došel pro mačetu a současně použil proti poškozenému výhrůžku – konkrétně „pojď zmrde, já tě zabiju“ . Přestože nalézací soud v uvedeném případě uznal odsouzeného vinným ze spáchání zločinu vraždy, soud odvolací rozhodnutí soudu nalézacího zrušil a uznal odsouzeného vinným ze spáchání pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, a to proto, že nebyl bez pochyb prokázán úmysl poškozeného usmrtit a stejně jako v případě obviněného výhrůžka vyplývala pouze z výpovědi svědka – poškozeného a jiný další svědek ji nepotvrdil. Dále obviněný poukázal na komentář k trestnímu zákoníku autorů Šámal P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha. C. H. Beck, 2012, že vztah pachatele k smrtelnému následku musí být soudy řádně zjištěn a prokázán výsledky dokazování, ze kterých musí logicky vyplynout.
8. Obviněný pak vyjádřil přesvědčení, že nalézací soud bez pochybností neprokázal jeho úmysl usmrtit poškozeného, tudíž došel k rozhodnutí, které je v rozporu se skutečně zjištěným skutkovým stavem, a že soud odvolací potvrdil nesprávné rozhodnutí soudu nalézacího.
9. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 8 To 3/2022, i předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 34 T 7/2021. Pokud by dovolací soud seznal, že jsou splněny podmínky, aby ve věci sám rozhodl, aby tak podle §265m tr. ř. učinil. Pokud tyto podmínky dány nejsou, aby věc vrátil Krajskému soudu v Plzni se závazným pokynem, jak má rozhodnout.
10. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Odmítla tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které v této souvislosti obviněný vznesl, nepřekročily meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.
11. Státní zástupkyně se ztotožnila s názorem odvolacího soudu, že nelze souhlasit s námitkou obviněného, že je nemožné, aby při rychlé frekvenci ran jdoucích po sobě změnil zásadně směr úderu nožem a že poškozenému nechtěl způsobit smrt. Útočník se nemůže vyvinit tvrzením, že jeho ráně se obránce vyhnul tak, že zbraň dopadla s potenciálně smrtícím účinkem. Podle znalkyně, která se vyjádřila k potenciálnímu nebezpečí, které poškozenému z utrpěných zranění hrozilo, a to ve vztahu k možnému následku v podobě jeho usmrcení, znalkyně označila dvě z bodných ran jako potenciálně život ohrožující zranění. Jednání obviněného bylo správně kvalifikováno jako pokus trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný nebyl při jednání ovlivněn duševní poruchou, ani nebyl pod vlivem omamných či psychotropních látek, když si uvědomoval veškeré aspekty svého jednání, a musel být minimálně srozuměn s tím, že útokem, který provedl, může poškozeného usmrtit [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.
12. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a aby o něm rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) v neveřejném zasedání. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
14. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 8 To 3/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
17. Dlužno dodat, že zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven další (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
19. Námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují z převážné části do oblasti skutkové, resp. procesní, neboť dovolatel jimi soudům obou stupňů vytýká především nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (znalecké zkoumání o jeho duševním stavu a vyhodnocení průběhu útoku na poškozeného), přičemž předkládá vlastní hodnotící úvahy k provedeným důkazům. Odmítá tak skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a rovněž v návaznosti na to pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
20. Obviněný tedy v naznačené části dovolací argumentace nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) [ve skutečnosti písm. h)] tr. ř. de facto spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
21. Nutno ovšem konstatovat, že Nejvyšší soud je oprávněn zasáhnout do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (o ten se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [viz již shora zmíněný nový dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] .
22. V posuzované věci však mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu zjevný rozpor (extrémní nesoulad) dán. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry.
23. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že dané námitky nejsou ve věci nové, že je obviněný vznášel již v předchozím řízení a soudy se jimi řádně zabývaly. Soud nalézací i soud odvolací otázce příčetnosti obviněného věnovaly odpovídající pozornost a vyložily přesvědčivě, že se činu dopustil v plné příčetnosti. V tomto směru postačuje odkázat na bod 11. odůvodnění soudu prvního stupně a na bod 10. odůvodnění soudu odvolacího. Soud nalézací se dostatečně věnoval i rozsahu vyšetření obviněného znalcem psychiatrem MUDr. Michalem Hronem, přičemž z jeho podnětu znalec doplnil vyšetření obviněného a i poté setrval na svých závěrech. Co se týče průběhu útoku na poškozeného a jeho následkům, tak k této problematice se rozsáhle a přesvědčivě vyjádřil již soud prvního stupně v bodu 7. a násl. odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž není úlohou dovolacího soudu, aby zde opětně reprodukoval správnou argumentaci jmenovaného soudu, postačuje na ni odkázat. Přitom je zde na místě připomenout, že opakuje-li dovolatel v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
24. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
25. Ve svém dovolání však dovolatel prezentoval také argumentaci pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelnou. Z hlediska věcného jí však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění, a to z níže uvedených důvodů. Nejprve konstatuje, že i s podstatou této argumentace se soudy nižších stupňů správně vypořádaly, a proto i v těchto souvislostech odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (viz shora).
26. Obviněný (stručně řečeno) namítl, že v jeho jednání absentovala subjektivní stránka trestného činu vraždy – úmysl poškozeného usmrtit. Jeho úmysl podle něj směřoval toliko k fyzickému ublížení poškozenému, nikoli ke zbavení života. K tomu prezentoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 779/2014, v němž spatřoval prakticky totožnou situaci, přičemž v tam posuzované věci bylo jednání odsouzeného právně kvalifikováno jakožto pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr zákoníku a §145 odst. 1 tr. zákoníku.
27. Zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí.
28. Jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo (§21 odst. 1 tr. zákoníku).
29. Zločin vraždy (i jeho pokus) je ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem úmyslným. Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka. Pokud by pachatel jednal v úmyslu ohrozit nebo poškodit jiný zájem chráněný trestním zákoníkem než zájem na ochraně života a jeho jednání mělo za následek smrt člověka, ke které by nebyl dán úmysl pachatele, není trestně odpovědný za vraždu.
30. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
31. Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností,
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci.
Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky) [in. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 211-222].
32. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chování pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem zcela nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. (in. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 222).
33. Při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn. Okolnost, zda si pachatel byl jist, že trestněprávně relevantního následku dosáhne, či zda jen doufal či byl smířen s tím, že se mu to podaří, je pro podstatu úmyslu vedlejší, neboť zákonodárce se nemůže omezit jen na úmysl přímý, poněvadž do budoucna lze těžko odhadovat průběh děje a nikdo si nemůže být jist, zda události se budou vyvíjet úplně podle jeho přání. Pachatel musí v podstatě vždy počítat a také zpravidla tak činí, jen s určitou pravděpodobností. Proto pro úmysl musí postačit již pouhá představa možnosti výsledku, za podmínky že taková představa se bezprostředně projevila v jednání pachatele. (ŠÁMAL, Pavel. §15 [Úmysl]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 223, marg. č. 11.)
34. Závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit jen nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Tyto okolnosti je třeba hodnotit všechny v jejich souvislosti. Nelze přikládat zásadní význam jen některé z nich (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz 85/2001).
35. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, proto jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Při absenci doznání pachatele je nezbytné při rozhodování o formě zavinění usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. Rozhodná jsou zejména zjištění o intenzitě útoku a způsobu jeho vedení, o předvídatelnosti možných následků takového jednání, případně zjištění o zvláštní vybavenosti pachatele v daném směru (znalosti bojových umění či obdobných aktivit), ale také vnímaní daného stavu ze strany poškozeného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1300/2017).
36. Dovolací soud považuje v návaznosti na uvedené za vhodné se předně vyjádřit k dovolatelem uváděnému rozhodnutí ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 779/2014. Obviněnému lze přisvědčit v tom, že jím uvedený případ měl s jeho případem společné to, že se jednalo o fyzické napadení poškozeného řezným nástrojem. Dovolateli však již není možno přisvědčit v tom, že by se jednalo o případ natolik podobný, že by bylo možno použít i stejnou právní kvalifikaci podle §145 odst. 1 tr. zákoníku.
37. Dovolatel v odkazované věci zdůraznil pasáže věnované úderu mačetou do temene hlavy poškozeného, přičemž tvrdil, že i v tomto případě pachatel užil vůči poškozenému výhrůžku smrtí. Nutno ovšem konstatovat, že tato jím akcentovaná výhrůžka součástí skutkových zjištění (skutkové věty) nebyla. Za popsaného stavu nebylo možno v tomto směru shledávat dostatečný základ pro závěr o úmyslu odsouzeného poškozeného usmrtit. Oproti tomu v nyní posuzované věci je výhrůžka usmrcením poškozeného jakožto součást zjištěného skutkového stavu obsažena ve skutkové větě. Obviněný také pominul, že v jím uváděné věci byl útok mačetou rozdělen do dvou momentů. Nejprve došlo ke dvěma řezným ranám v horní polovině těla, a pak, když si poškozený způsobená zranění prohlížel, následoval pouze jeden úder do temene hlavy, jímž pachatel útok ukončil. V nyní posuzované věci se však jednalo o šest rychle po sobě jdoucích úderů speciálně upraveným příborovým nožem zezadu na poškozeného směřujících do oblasti hlavy, krku a zad, přičemž útok obviněného byl ukončen útěkem poškozeného z cely na chodbu věznice.
38. Rozhodná zjištění o způsobu provedení útoku včetně užité zbraně popsaná ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně v nyní posuzované věci přitom nedávají prostor pro pochybnosti o naplnění subjektivní stránky (zavinění) zvlášť závažného zločinu vraždy ve stadiu pokusu. Vzhledem k překvapivosti a vyšší intenzitě útoku, k použité zbrani (zbroušený příborový nůž) způsobu útoku (opakované bodnořezné rány směřované proti hlavě, krku a zádům poškozeného) potenciálně ohrožující život (jednalo se mimo jiné o ránu v místě, kde probíhá velká tepna - vnitřní krkavice, resp. o ránu v místě, kde se nacházejí velké krční cévy) spojené s přímou ústní výhrůžkou smrti, přičemž bylo jednoznačně na vůli obviněného, jak a jakou intenzitou útok povede (zaútočil nečekaně a vícečetně) si musel být obviněný vědom, že může poškozeného usmrtit. Současně z těchto okolností jasně plyne i jeho srozumění s takovým následkem (účinkem).
39. K tomu, že obviněný na svoji obhajobu uvedl, též, že směřování ran bylo zapříčiněno a modifikováno pohybem těla poškozeného, je vhodné připomenout názor odvolacího soudu podpořený znaleckým posudkem a výpovědí znalkyně MUDr. Jany Vítkové, že útočník s nožem může modifikovat lokalizaci jednotlivých ran i za situace, že útočí opakovanými ranami. A to zcela jistě v případě, že útočí na horní část těla oběti. I kdyby však konečná lokalizace rány nebo ran byla způsobena úhybem poškozeného nebo jeho obranou, pak rovněž za vzniklá zranění odpovídá útočící pachatel. Útočník se nemůže vyvinit tvrzením, že jeho ráně se obránce vyhnul tak, že zbraň dopadla s potenciálně smrtícím účinkem. Podstatné je, že z okolností charakterizujících provedený útok spolehlivě plyne zjištění, že byl veden se srozuměním útočníka s usmrcením poškozeného.
40. Znalkyně MUDr. Jana Vítková, soudní lékařka, která se vyjádřila k nebezpečí, jež poškozenému z utrpěných zranění hrozilo, a to ve vztahu k možnému následku v podobě jeho usmrcení jako potenciálně život ohrožující zranění poškozeného označila dvě z bodných ran, a to zranění nepravidelnou řeznou ránu asi 1 cm v dolní části levého ušního boltce a ranku v levém úhlu dolní čelisti asi 7 mm a ránu v délce 2 cm navnitř (mediálně) v levém trapézovém svalu s bodným kanálem hloubky asi 1 cm směřující zepředu dozadu, se shora dolů. V případě prvního zranění za úhlem dolní čelisti, kam směřovala rána, probíhá vnitřní krkavice, což je velká tepna, ze které hrozí během 120 vteřin vykrvácení. V tomto případě by ke smrtelnému zranění mohlo dojít při hlubším průniku, nicméně jde o milimetry či centimetr (mezi utrpěnou ránou a ránou ohrožující život poškozeného). Roli zde sehrály i okolnosti, postavení aktérů, kdy by stačil jakýkoli protipohyb poškozeného, a k zásahu krkavice mohlo dojít. U druhého zranění šlo opět o oblast, kde probíhají velké krční cévy, u nichž hrozí vykrvácení, případně při poškození žíly nastane vzduchová embolie, kdy v důsledku nasátí vzduchu dojde k selhání srdce. V obou případech by byl poškozený na životě ohrožen velkou krevní ztrátou a hemorhagickým šokem. Přitom, jak již uvedeno, bylo na vůli obviněného, jak útok povede (s momentem překvapení zaútočil zezadu na sedícího poškozeného, a to na takové části jeho těla, kde se nacházejí, jak je obecně známo, mj. velké cévy, při jejichž zasažení bezprostředně hrozí rychlá smrt vykrvácením). K závažnějšímu následku nedošlo jenom díky skutečnostem na vůli obviněného nezávislým.
41. Rozvedené skutečnosti lze uzavřít konstatováním, že soudy nepochybily ani při právním posouzení jimi zjištěného skutkového děje. Nezávadně dovodily, že jednáním obviněného byly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
42. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 6. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu