ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.608.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 608/2022-7883
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2022 o dovolání, které podal obviněný P. B. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, č. j. 5 To 64/2020-7279, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 56 T 11/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 1. 2020, č. j. 56 T 11/2014-7033 , byl obviněný P. B. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, z části dokonaným a z části ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle jeho skutkových zjištění dopustil jednáním popsaným v bodech 1) až 17) výroku rozsudku. Obviněný byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci – věcí specifikovaných v tomto výroku. Obviněný byl podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázán nahradit škodu vyjmenovaným poškozeným. Poškození pak byli dále buď zčásti (§229 odst. 2 tr. ř.) nebo zcela (§229 odst. 1 tr. ř.) odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších pěti spoluobviněných.
2. O odvolání obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2020, č. j. 5 To 64/2020-7279, tak, že tento podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. ohledně tohoto obviněného v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že jej na podkladě skutkových zjištění nalézacího soudu uznal pod body 1) až 14) vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Odvolací soud dále podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodl o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody. Podle §259 odst. 1 tr. ř. ohledně skutků pod body 6), 7) a 17) a ohledně výroku o trestu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně [„ Podle §259 odst. 1 trestního řádu se ve zbývající části – body 6), 7) a 17) výroku o vině napadeného rozsudku /tj. body 6), 7) a 17) obžaloby/ a celý výrok o trestu uloženém obžalovanému P. B. – věc vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. “].
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu, resp. jeho výrokům o vině a náhradě škody, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce doc. JUDr. Eduarda Bruny, Ph.D., dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
4. Ve vztahu k prvně uvedenému důvodu dovolání namítl obviněný existenci tzv. extrémního nesouladu, který podle jeho hodnocení zakládá závěr soudů o tom, že podnikatelskou činnost toliko předstíral. Vůči tomuto závěru se vymezuje poukazem na jednotlivé důkazy, které následně hodnotí (buď jako podporující jeho verzi – např. výpověď spoluobviněného J., či naopak neprokazující závěry soudů – např. podle něj zcela nevěrohodná výpověď svědka J. D. z přípravného řízení), či poukazem na nevyslyšení jeho důkazních návrhů (neprovedení výslechů svědků V. R. a M. N.). Obviněný dále poukazuje na nutnost náležitého hodnocení důkazů v situaci „tvrzení proti tvrzení“ a soudům vytýká, že se nezaobíraly otázkou, zda jednání „svědka“ J. D. nepřistoupilo, resp. nenahradilo jeho (dovolatelovo) údajné trestně právně relevantní jednání (míněno z hlediska kauzality) u daného dílčího útoku (bod 6.). V uvedené souvislosti namítá, že jeho jednání mělo být posouzeno „ jako účastenství podle §23 tr. zákoníku, eventuálně podle §24 tr. zákoníku, nanejvýše ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku “, resp. že nelze vyloučit možnost, že zboží objednal v dobré víře a J. D. je prodal bez jeho vědomí. Podle dovolatele tedy mělo být rozhodnuto ve smyslu §2 odst. 2 tr. ř. a pravidla in dubio pro reo. Ohledně bodů 7. a 9. odkazuje obviněný na svoji obhajobu a namítá, že se s ní odvolací soud řádně nevypořádal a že nerespektování principu presumpce neviny se odrazilo v procesu dokazování. I pokud by přijal, což odmítá, skutkové závěry soudů, zapojení J. D. do údajné jeho trestné činnosti mělo zásadní vliv na posouzení jeho trestní odpovědnosti a související výroky. Pro extrémní rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů nemohly být podle dovolatele „ naplněny všechny obligatorní znaky nyní projednávané trestné činnosti “ . Dovolatel se následně vymezuje i vůči bodům 1), 3), 10, 12), 14) rozsudku nalézacího soudu, ohledně nichž tvrdí, že jsou zatíženy stejnou vadou (tedy extrémním rozporem).
5. Ohledně druhého uplatněného dovolacího důvodu obviněný namítá, že rozsudek odvolacího soudu neobsahuje výrok o tom, jak soud rozhodl o opravném prostředku jeho a státního zástupce. Toto podle něj není zřejmé jak z vlastního výroku, tak ani z odůvodnění rozsudku. S oporou o komentářovou literaturu dovozuje, že výrok rozsudku odvolacího soudu není kompletní, což zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a odporuje principům řádného a spravedlivého procesu.
6. V další části dovolání připomíná obviněný, že již ve svém řádném opravném prostředku namítal podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně a rozvádí argumentaci, která má svědčit pro jeho vyloučení z rozhodování.
7. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu, případně Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, přikázal, aby věc v nezbytném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl. Vyjádřil souhlas s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož tento mimořádný opravný prostředek není přípustný s odkazem na §265a odst. 1 tr. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Nepřípustnost dovolání obviněného je podle státního zástupce dána tím, že obviněný podal mimořádný opravný prostředek proti rozsudku vrchního soudu, kterým nebylo rozhodnuto o trestu. Stran trestu postupoval vrchní soud po zrušení rozsudku krajského soudu v duchu §259 odst. 1 tr. ř., tedy věc co do této části vrátil krajskému soudu k novému rozhodnutí.
9. Přestože je napadené rozhodnutí vrchního soudu rozhodnutím soudu druhého stupně, není podle státního zástupce rozhodnutím ve věci samé. Podle §265a odst. 2 tr. ř. se totiž rozhodnutím ve věci samé rozumí výhradně
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné
opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání,
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
10. Jelikož ustanovení §265a odst. 2 písm. a) – h) tr. ř. představuje taxativní výčet rozhodnutí, která lze považovat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání, nelze pokládat za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání žádné jiné (další) rozhodnutí, které do uvedeného okruhu nepatří. Proto za rozhodnutí ve věci samé nelze považovat ani nyní přezkoumávané rozhodnutí vrchního soudu, kterým sice bylo rozhodnuto o vině obviněného, avšak nikoliv o trestu, protože, v tomto ohledu postupoval vrchní soud po zrušení rozsudku krajského soudu ve smyslu §259 odst. 1 tr. ř., a sice věc stran výroku
o trestu vrátil krajskému soudu k novému rozhodnutí. V uvedeném směru odkázal státní zástupce na názor obsažený v komentáři (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3138.)
11. Proti přezkoumávanému rozhodnutí vrchního soudu není dovolání přípustné, přestože vrchní soud v rámci poučení konstatuje, že „lze v odsuzující části podat dovolání“. Ústavní soud totiž ve své judikatuře setrvale poukazuje na skutečnost, že nesprávné poučení o opravném prostředku nemůže založit v rozporu se zákonem přípustnost opravného prostředku [viz například nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012 (N 25/64 SbNU 269)], a proto v zásadě shledává za ústavně-konformní (neporušující právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny) rozhodnutí obecných soudů, jimiž taková podání jako nepřípustná odmítají.
12. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas rozhodnutím o podaném dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
13. Před tím, než může Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu posouzení důvodnosti podaného dovolání, musí nejprve jako soud dovolací (§265c tr. ř.) vyhodnotit, zda ve věci tímto mimořádným opravným prostředkem napadené je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
14. Odpověď na první z výše označených otázek se odvíjí od zjištění, zda dovolání bylo podáno vůči některému z rozhodnutí taxativně vyjmenovaných v §265a tr. ř., neboť jen v takovém případě může být označeno za dovolání přípustné. V dané souvislosti se připomíná, že dovolání není univerzálním mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím by bylo možno brojit proti jakémukoli soudnímu rozhodnutí. Napadat jím totiž lze jen rozhodnutí, která jsou vypočtena v §265a odst. 1, 2 tr. ř.
15. Již státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného správně upozornil na to, že dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu nebyl obviněnému uložen trest (ani nedošlo k upuštění od jeho uložení, etc.) za trestný čin, jímž byl pravomocně uznán vinným [v bodech 1) až 14)], a že tudíž jím napadené rozhodnutí nemůže být považováno za takové, vůči němuž je dovolání přípustné. Není třeba v celém rozsahu opakovat argumentaci státního zástupce, neboť dostačuje zmínit, že v důsledku toho, že odvolací soud sám o právním následku zjištěné trestní odpovědnosti obviněného nerozhodl, neukončil svým rozhodnutím trestní stíhání obviněného [a to ani co se týče jeho viny vymezené ve vztahu k bodům 1) až 14)]. Rozhodnutí o trestu – společně s rozhodnutím o vině obviněného dílčími útoky, stran nichž věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí – ponechal odvolací soud na uvedeném (nalézacím) soudu. Jeho rozsudek proto nemůže být považován za rozhodnutí vymezené v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Protože současně není ani žádným jiným rozhodnutím, jejichž výčet je v §265a odst. 2 tr. ř. obsažen, je zřejmé, že je rozhodnutím, vůči němuž není dovolání přípustné.
16. Takový právní závěr není závěrem nově vysloveným, neboť – jak již rovněž správně poukázal státní zástupce ve svém vyjádření – byl s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu publikován v jím odkazovaném díle. „ V případě, že odvolací soud zruší napadený rozsudek jen ve výroku o trestu a v tomto rozsahu věc vrátí soudu prvního stupně, a proto výrok o vině nabude právní moci, dovolání nelze podat jen proti výroku o vině (arg. dikce „rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest…“), ale je třeba vyčkat i uložení trestu, popřípadě ochranného opatření nebo upuštění od potrestání (srov. TR NS 2/2004-T 654.). Lhůta k podání dovolání (§265e odst. 1) pak běží i ohledně výroku o vině až od doručení rozsudku, kterým byl uložen trest (ochranné opatření) nebo bylo upuštěno od potrestání [to neplatí, bylo-li uložení ochranného opatření podle §230 odst. 2 TrŘ vyhrazeno veřejnému zasedání – viz i §265a odst. 2 písm. e), z něhož vyplývá, že takové usnesení o uložení ochranného opatření je třeba napadnout dovoláním samostatně]“ (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3138.).
17. O správnosti takového řešení nevznikají pochybnosti, neboť vyjma toho, že takto ve své rozhodovací praxi postupuje Nejvyšší soud, je uvedený závěr zastáván i v dalším komentáři trestního řádu. „ Naproti tomu odsuzujícím rozsudkem pro účely dovolání není rozhodnutí odvolacího soudu, který zrušil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o trestu a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně, a výrok o vině tak nabyl právní moci. V takovém případě lze podat dovolání až poté, co nabyl právní moci i výrok o trestu, přičemž lhůta k podání dovolání i ve vztahu k již dříve pravomocnému výroku o vině se odvíjí od doručení pozdějšího rozsudku, kterým byl uložen trest (NS 6 Tdo 982/2003). “ (DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 450).
18. Senát ve věci dovolatele rozhodující tento právní názor sdílí a neshledává zákonného důvodu se od něj odchýlit.
IV.
Způsob rozhodnutí
19. Poté, co Nejvyšší soud zjistil, že z výše vyloženého důvodu je dovolání obviněného nepřípustným, nevznikla potřeba, aby řešil další procedurální otázky (včasnost podání dovolání, oprávněnost podatele k jeho podání) jejichž zodpovězení běžně předchází vlastnímu posouzení důvodnosti dovolání. Z povahy věci plyne, že s ohledem na nepřípustnost dovolání obviněného se Nejvyšší soud nemohl zabývat důvodností uplatněné dovolací argumentace. V souladu s návrhem státního zástupce proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, neboť není přípustné.
20. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 7. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu