ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.757.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 757/2022-509
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2022 o dovolání, které podal obviněný D. D., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2022, č. j. 5 To 16/2022-467, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 70/2021, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují
- rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2022, č. j. 5 To 16/2022-467,
- rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 22. 11. 2021, č. j. 15 T 70/2021-444,
a to ve výrocích o vině a trestu ve vztahu k obviněnému D. D., nar. XY,
- také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §222 odst. 2 tr. ř. se věc obviněného D. D. pro skutek spočívající v tom, že
dne 16. 8. 2020 v čase 00:10 hodin v XY, ulici XY, v prodejně rychlého občerstvení K., p. a c., která byla otevřena, poté, co L. Ch. z dosud přesně nezjištěné příčiny fyzicky napadl poškozeného J. O., nar. XY, tak, že ho levou rukou chytil za mikinu, současně svoji pravou ruku svírající otevřený zavírací nůž s čepelí dlouhou 6 cm přiložil do oblasti jeho hrudníku a následně ho rukama a svým tělem natlačil na sedadlo a zeď prostoru občerstvení určeného pro zákazníky, kde se poškozený útoku bránil tím, že se snažil L. Ch. odtlačit, udeřit čelem a rukama do hlavy, se k fyzickému napadání poškozeného O. přidal i obviněný D. D., který poškozeného opakovaně levou rukou uzavřenou v pěst silně udeřil nebo se snažil udeřit do oblasti hlavy, přičemž napadání skončilo až po zásahu obsluhy rychlého občerstvení, čímž obviněný D. D. poškozenému způsobil pohmožděniny s podkožním krevním výronem levé strany čelní krajiny velikosti asi 2 x 2 cm, pohmožděniny ve vlasech za levým uchem a v temenní krajině, což si spolu s poraněním způsobeným L. Ch. vyžádalo následné ošetření poškozeného v nemocnici v XY, bez pracovní neschopnosti,
postupuje Městskému úřadu v Lounech, jako orgánu příslušnému, neboť ve vztahu k tomuto obviněnému není trestným činem, ale může být posouzen jako přestupek.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 22. 11. 2021, sp. zn. 15 T 70/2021, byl obviněný D. D. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Týmž rozsudkem byl další obviněný L. Ch. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a dále přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že
„dne 16. 8. 2020 v čase 00:10 hodin v XY, ulici XY, v prodejně rychlého občerstvení K., p. a c., která byla otevřena, nejprve obžalovaný Ch. z dosud přesně nezjištěné příčiny fyzicky napadl poškozeného J. O., nar. XY, tak, že ho levou rukou chytil za mikinu, současně svoji pravou ruku svírající otevřený zavírací nůž s čepelí dlouhou 6 cm přiložil do oblasti jeho hrudníku a následně ho rukama a svým tělem natlačil na sedadlo a zeď prostoru občerstvení určeného pro zákazníky, kde se poškozený útoku bránil tím, že se snažil obžalovaného Ch. odtlačit, udeřit čelem a rukama do hlavy, načež se k fyzickému napadání poškozeného O. přidal i obžalovaný D., který poškozeného opakovaně levou rukou uzavřenou v pěst silně udeřil nebo se snažil udeřit do oblasti hlavy, přičemž napadání skončilo až po zásahu obsluhy rychlého občerstvení, čímž obžalovaný Ch. poškozenému způsobil 2,5 cm dlouhou bodnou ránu pravé prsní krajiny zasahující do velkého prsního svalu, pruhovitou oděrku pravého ramene dlouho asi 4 cm, pruhovitou oděrku pravé paže dlouhou asi 2 cm, a obžalovaný D. poškozenému způsobil pohmožděniny s podkožním krevním výronem levé strany čelní krajiny velikosti asi 2 x 2 cm, pohmožděniny ve vlasech za levým uchem a v temenní krajině, což si vyžádalo následné ošetření poškozeného v nemocnici v XY, bez dalšího následného ošetření a pracovní neschopnosti, přičemž obžalovaný Ch. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 2 T 76/2007, odsouzen pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.“
2. Za to byl obviněný D. D. odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 1 roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků.
3. Spoluobviněný L. Ch. byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, §21 odst. 1 tr. zákoníku, §62 odst. 1, §63 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin.
4. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. O. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na zdraví na řízení ve věcech občanskoprávních. Stejně byla podle téhož zákonného ustanovení odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody i poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky.
5. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný D. D., bylo rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 5 To 16/2022, rozhodnuto tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo při nezměněném výroku o vině znovu rozhodnuto tak, že jmenovaný obviněný byl podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za užití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb po 1.000 Kč, tedy celkem ve výši 30.000 Kč.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný D. D. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Čechury dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
7. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že se nemůže ztotožnit s tím, že mu vytýkané jednání naplňuje veškeré znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho jednání nemůže být identifikováno jako trestný čin, když naplňuje jen znaky a intenzitu přestupku. S touto argumentací se příslušné soudy neztotožnily, a to ani přesto, že i na státní zástupce, přítomný u hlavního líčení, měl o tvrzené intenzitě a nebezpečnosti jednání obviněného značné pochybnosti. Navíc prvotní závěr vyšetřovatele GIBS k projednávané věci byl takový, že skutek nenaplňuje svojí intenzitou a závažností znaky trestného činu a je třeba jej řešit v rámci kárné odpovědnosti příslušníka vězeňské služby ČR.
8. Pokud měly rozdílné instituce v uvedeném směru různé názory, lze v těchto úvahách najít výraznou míru pochybností o tom, jaká byla skutečná společenská škodlivost jednání obviněného. Bylo proto třeba brát v úvahu i zásadu subsidiarity trestní represe. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, což soudy de facto učinily. Intenzitu jednání, míru zavinění i společenskou škodlivost je naopak třeba řešit individuálně v každém jednotlivém případě, a to při zohlednění §39 odst. 2 tr. zákoníku.
9. Dovolatel nastínil, že před spácháním skutku vedl řádný život, neměl a nemá konflikty se zákonem. Ve svých osobnostních rysech nemá žádné agresivní chování. Již několik let je zaměstnán u vězeňské služby, chová se v souladu se zákonem a plní svědomitě svoji práci S odkazem na zmíněnou zásadu subsidiarity trestní represe pak zopakoval, že jeho jednání bylo vhodnější posuzovat jako kázeňský přestupek.
10. Skutkový děj je navíc podle jeho přesvědčení třeba hodnotit jako dvě nezávislá jednání každého z obviněných. Kdyby nedošlo ze strany spoluobviněného L. Ch. k incidentu s nožem, pak by se jeho jednáním nikdo nezabýval, řešilo by se to na místě maximálně domluvou. Tuto okolnost však soudy řádně nezohlednily a svůj postup nevysvětlily.
11. Následně obviněný zdůraznil, že prvotní konflikt byl vyprovokován poškozeným, což sice soudy připouštějí, ale rovněž dostatečně nezohledňují. Vyprovokování ze strany poškozeného má zásadní význam na posuzování společenské škodlivosti jednání obviněného. Prvotní konflikt vznikl ještě před vstupem do prodejny kebabu, když se poškozený ptal, zda obvinění nemají peníze a nepůjčí mu. Obviněný neměl zájem vyvolat incident, jednání poškozeného přešel a šel si objednat jídlo. Do konfliktu se zapojil až po eskalaci komunikace mezi poškozeným a spoluobviněným L. Ch. Po incidentu poškozeného dále nijak nenapadal, naopak uklidňoval spoluobviněného. Všichni účastníci konfliktu měli alkohol v krvi a to L. Ch. 1,23 g/kg, obviněný 1,06 g/kg a poškozený 1,88 g/kg. Do konfliktu se zapojil bez přípravy či rozmyslu. Jeho jednání trvalo 7 sekund a následně situaci uklidňoval.
12. Ve vztahu k popisu skutku dovolatel namítl, že skutková věta je nepřezkoumatelná, když „se její obsahová část vzájemně vylučuje“. Na jedné straně soud tvrdí, že obviněný udeřil či se snažil udeřit poškozeného, tj. nemá za prokázané, zda se obviněný poškozeného dotkl, na druhé straně je zde tvrzení soudu, že způsobil poškozenému pohmožděniny.
13. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ve vztahu k němu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 5 To 16/2022, v celém rozsahu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popř. aby sám rozhodl v intencích podaného dovolání. Obviněný souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. projednal dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ, že by shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
14. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolání je založeno na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně ve znění před 1. 1. 2022. Hmotně právní námitky nyní odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a námitky proti učiněným skutkovým zjištěním dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z obsahu dovolání je patrno, že důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu a že rozhodnutí odvolacího soudu chtěl dovolatel patrně napadnout podle písm. m) citovaného ustanovení.
15. Dovolatel opakuje svou obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul i ve svém odvolání. S těmito námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. S argumentací soudů se státní zástupce ztotožnil a pro stručnost na ni v podrobnostech odkázal. Pokud dovolatel brojil proti právnímu posouzení skutku co do škodlivosti činu pro společnost, tak tato námitka odpovídá odvolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jedná se však o opakování námitek uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. K tomu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002.
16. Státní zástupce popsal, že pokud dovolatel brojil proti nejednoznačnému popisu počtu ran, jimiž poškozeného zasáhl, neuvedl, jaký význam pro právní posouzení skutku by mohlo mít, zda a kterými ranami poškozeného zranil. Škodlivost jeho jednání byla založena především na intenzitě útoku, počtu úderů, fyzické převaze, bezbrannosti poškozeného a pokračování útoku i po odstrčení svědkem S., nikoliv na zranění poškozeného, která byla ze strany dovolatele způsobena jen v míře zcela nepatrné. Tato námitka za daných okolností nemůže mít žádný význam pro právní posouzení skutku.
17. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž v zásadě splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné dovolací důvody. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek podal dne 30. 6. 2022, tedy za účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., jímž došlo k úpravě důvodů dovolání. Podle jeho argumentace tuto novelizaci nereflektoval, když zjevně odkazuje na zákonnou dikci právní úpravy účinné do 31. 12. 2021.
20. Deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím úpravě účinné do 31. 12. 2021, podle aktuálně účinné právní úpravy jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud tak při posuzování námitek uplatněných pod tímto dovolacím důvodem musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně upraven další (nový) dovolací důvod reflektující již dříve (před 1. 1. 2022) uplatňovanou praxi, vycházející z ustálené judikatury Ústavního soudu. Podle něj lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
IV.
Důvodnost dovolání
22. Podstata dovolacích námitek obviněného směřovala proti hmotně právnímu hodnocení jednání, které je mu kladeno za vinu. Obviněný nepopírá, že poškozeného napadl, odmítá však, že by tím naplnil znaky trestného činu výtržnictví, neboť podle jeho názoru šlo jen o krátkodobé zapojení do konfliktu dvou osob, které z hlediska intenzity nenaplnilo znaky trestného činu a mělo být posouzeno jen jako přestupek.
23. Soud prvního stupně se v hodnotící části odůvodnění svého rozsudku zabýval zejména okolnostmi samotného napadení poškozeného, které hodnotil jako bezdůvodné, resp. neadekvátní (odst. 31. rozsudku). Následně konstatoval, že obvinění svým násilným jednáním závažným způsobem narušili veřejný klid a pořádek, přičemž jednali zjevně neuctivě a neukázněně. Zdůraznil fyzickou převahu každého z nich nad poškozeným. Ke skutku došlo v centru města, kde v době skutku byla řada svědků, kteří incident vnímali zejména jako křik. K vlastnímu napadení došlo ve veřejně přístupné provozovně, v její otvírací době. Veřejný pořádek pak byl narušen i uzavřením provozovny v důsledku proběhlého incidentu. Reakce obviněného, jako příslušníka vězeňské služby, na slovní útoky poškozeného, přitom měla být méně intenzivní, když u něj lze předpokládat, že je na podobné útoky zvyklý. Na základě těchto úvah proto dovodil naplnění znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, přičemž se zaměřil zejména na bezdůvodnost napadení poškozeného dovolatelem (odst. 6. rozsudku). Naplnění stupně nezbytného pro kvalifikaci trestného činu dovozoval z intenzity útoku, fyzické převahy a útoku obviněného ve chvíli, kdy poškozený byl druhým pachatelem fakticky znehybněn (odst. 8. rozsudku). Zabýval se i otázkou subsidiarity trestní represe a dospěl k závěru, že zejména s ohledem na postoj obviněného k projednávanému skutku, kdy od počátku uváděl, že nic špatného neudělal, nelze tuto zásadu v projednávané věci uplatnit.
24. Vzhledem k argumentaci obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit na judikaturní východiska stran posuzování skutku z hlediska ustanovení §358 tr. zákoníku. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1976, sp. zn. 8 Tz 30/76 (publikovaného pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr.), „každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák.“.
25. V usnesení ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89 (publikovaném pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.), Nejvyšší soud konstatoval, že „výtržností ve smyslu ustanovení §202 tr. zák. je jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných“.
26. V rozsudku ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, Nejvyšší soud vyslovil, že „předmětem chráněným ustanovením §202 tr. zák. nejsou primárně individuální zájmy jednotlivých občanů, jakými jsou např. jejich zdraví, majetek, čest apod., ale šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě, okruhu apod. a má-li být tedy nějaké jednání pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. Proto ne každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, je nutně výtržností ve smyslu §202 odst. 1 tr. zák.“.
27. V usnesení ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1232/2015, Nejvyšší soud uvedl, že „trestný čin výtržnictví podle §358 tr. zákoníku patří mezi trestné činy hrubě narušující občanské soužití. Ustanovení o trestném činu výtržnictví chrání klidné soužití občanů proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Jde tedy o ochranu veřejného statku jako skupinového zájmu, a nikoli o postih jednání, která směřují proti individuálním zájmům (ty jsou tu dotčeny jen sekundárně). Jednání, které naplňuje zákonný znak ,výtržnost‘, musí být takové povahy, že se dotýká širšího okruhu občanů potud, že proti takovému okruhu osob přímo směřuje, nebo potud, že sice bezprostředně směřuje proti jednotlivci, avšak vzhledem ke způsobu provedení a dalším okolnostem se širšího okruhu osob dotýká např. tím, že ohrožuje i je, ruší jejich klid, vyvolává u nich obavy apod. Výtržnické jednání je tedy projevem záporného vztahu pachatele ke společnosti jako celku, ke spoluobčanům vůbec nebo k hodnotám, na nichž je založeno uspořádání pospolitosti určitého širšího okruhu lidí“.
28. V neposlední řadě je namístě zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, podle něhož „přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spočívá mimo jiné v tom, že pachatel se dopustí … výtržnosti … tím, že napadne jiného‘. Proto je třeba dovodit, proč napadení jiného mělo povahu výtržnosti. Kdyby tento požadavek neplatil, zákonodárce by formuloval znaky přečinu výtržnictví jen tak, že pachatel ,… napadne jiného‘. K tomu, aby byl spáchán trestný čin výtržnictví v uvedené podobě, tedy musí mít napadení jiného skutečně povahu výtržnosti, tj. jednání narušujícího závažným způsobem veřejný klid a pořádek. Navíc, jak vyplývá z druhového (resp. skupinového) objektu trestných činů jinak narušujících veřejný pořádek (díl 6 hlavy X zvláštní části trestního zákoníku), předmětem ochrany zde primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, nýbrž veřejný pořádek jako hodnota, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. Přitom všechny shora uvedené podmínky, za jejichž splnění lze považovat napadení jiného za výtržnost ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, jsou zároveň těmi znaky, které jednak charakterizují trestný čin výtržnictví podle citovaného ustanovení a jednak ho odlišují od některých přestupků obdobné povahy, zejména od přestupků proti veřejnému pořádku podle §47 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. a) a c) téhož zákona. V tom je rovněž vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, jež zavazuje nejen zákonodárce při vymezování znaků trestných činů a hranic trestní represe, ale též orgány činné v trestním řízení při dodržování těchto limitů“.
29. V návaznosti na výše citovaná judikaturní východiska je nutno uvést, že soudy se v tomto případě napadením poškozeného zabývaly zejména s ohledem na jeho individuální vnímání incidentu, přičemž jeho dopad na širší okruh osob, které se v místě nacházely, hodnotily spíše okrajově.
30. Nejvyšší soud je toho názoru, že v tomto případě nelze závěr o naplnění zákonných znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku obviněným se zřetelem ke konkrétním okolnostem daného skutku. K napadení poškozeného došlo sice v otevřené, tedy veřejně přístupné provozovně rychlého občerstvení, avšak celý útok trval jen velmi krátce a proběhl pouze v omezeném prostoru za stolem v rohu této provozovny. Dovolatel se na něm podílel jen v jeho části, řádově v jednotkách vteřin. Přestože v okolí prodejny kebabu se v uvedenou dobu nacházelo větší množství osob, samotnému incidentu byl přítomen pouze prodavač, ostatní svědci vnímali jen křik z prodejny a následné hlasité stížnosti poškozeného, že byl napaden a poraněn nožem. Z výpovědi svědkyně S., která v místě bydlí, vyplynulo, že křik v nočních hodinách je v této lokalitě častým jevem. V tomto případě sice křik, který svědci vnímali, trval dlouho, samotné napadení poškozeného však podle kamerového záznamu trvalo jen asi půl minuty a mimo provozovnu podle svědků nepokračovalo. Další hlasité projevy tak byly spíše afektivní reakcí podnapilého poškozeného, jehož chování už před napadením někteří svědci popisovali jako obtěžující. Dopad samotného jednání obviněného na veřejný pořádek, jako hodnotu přesahující individuální zájmy jednotlivců, byl tedy minimální. Hlasité projevy poškozeného, které jako rušivé popsali svědci, byly do značné míry pokračováním jeho obtěžujícího chování, které bylo příčinou jeho napadení, jakkoli byla reakce obviněných neadekvátní.
31. Uvedené závěry korespondují i s pojetím trestního práva jako ultima ratio , přičemž je třeba zdůraznit, že z něho vyplývající zásadu subsidiarity trestní represe nutno chápat ve smyslu stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) i jako interpretační pravidlo tam, „kde je třeba vyložit některé neurčité pojmy či pojmy poskytující určitý prostor k výkladu (např. u výtržnictví) nebo kde je nezbytné z jiných důvodů, např. z hlediska intenzity naplnění některých znaků trestného činu, dovodit, že nebyl spáchán trestný čin, tedy nebyly naplněny jeho zákonné (formální) znaky (v těchto případech jde v podstatě o to, že se výkladem za použití zásady subsidiarity trestní represe stanoví hranice mezi trestným činem a činem beztrestným (přestupkem, jiným deliktem)“.
32. Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání konaném podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2022, č. j. 5 To 16/2022-467, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 22. 11. 2021, č. j. 15 T 70/2021-444, a podle §265k odst. 2 tr. ř. také všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem k tomu, že jednání obviněného D. D. není trestným činem, avšak mohlo by být posouzeno jako přestupek, bylo projednání věci postoupeno Městskému úřadu v Lounech, jako orgánu příslušnému k takovému posouzení podle §60 odst. 2 a §62 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Vzhledem k tomu, že obviněný D. D. v současné době není příslušníkem Vězeňské služby ČR, bylo užito pro stanovení příslušného orgánu výše uvedených obecných ustanovení.
33. Na závěr dovolací soud pro úplnost konstatuje, že pokud obviněný opakoval svou námitku nelogičnosti v popisu skutku, která se vymyká uplatněnému dovolacímu důvodu, a kterou uplatnil již v odvolacím řízení, byla tato námitka zcela dostatečně vypořádána v odstavci 7. rozsudku odvolacího soudu, na který Nejvyšší soud zcela odkazuje.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Roman Raab