ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.919.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 919/2022-731
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. Č. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 5 To 114/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 67/2021, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušují
- usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 5 To 114/2022, a to v části ve které byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 3 T 67/2021, ponechán beze změny ve výroku o uloženém trestu zákazu činnosti,
- rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 3 T 67/2021, ve výroku o trestu zákazu činnosti.
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Jinak zůstávají usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 5 To 114/2022, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 3 T 67/2021, nezměněny.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 3 T 67/2021 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. Č. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným přečinem lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že
„poté, co se poškozená Z. K., nar. XY, na počátku roku 2018 ocitla v tíživé finanční situaci v souvislosti s úvěry, které si v minulosti sjednala zejména u nebankovních institucí a nebyla dále schopna je splácet, vědom si této skutečnosti, se záměrem získat její nemovitosti, nabídl poškozené poskytnutí zápůjčky na úhradu jejích dřívějších závazků, a dne 9. 5. 2018 na adrese Praha 9, Bechyňská 639, v prostorách Úřadu městské části Praha 18, s ní uzavřel smlouvu o zápůjčce částky 630 000 Kč, ze které byla částka 270 000 Kč vyplacena na účet věřitele poškozené, obch. spol. VENOLI Solution s.r.o., částka 225 000 Kč byla vyplacena na účet poškozené a částka 135.000 Kč byla na základě mandátní smlouvy vyplacena na účet obchodní společnosti DETTEVIA s.r.o., kdy ve skutečnosti se jednalo o odměnu pro svědkyni P. Š., nar. XY, jako tzv. tipaře, který pro obžalovaného poškozenou vyhledal, kdy smlouvou o zápůjčce se poškozená zavázala k zaplacení odměny obžalovanému za poskytnutí zápůjčky ve výši 252.000 Kč, přičemž splatnost celé částky ve výši 882 000 Kč byla sjednána na dobu jednoho roku v měsíčních splátkách ve výši 9 000 Kč po dobu 11 měsíců, s poslední 12. splátkou ve výši 783 000 Kč, dále s poškozenou uzavřel smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem poškozené, pozemku par. č. st. XY, jehož součástí je stavba XY, a pozemku parc. č. XY, zapsaným na listu vlastnictví č. XY, pro katastrální území XY, a kupní smlouvu, jejímž předmětem byly tytéž nemovitosti poškozené v hodnotě 1 800 000 Kč, a na základě této kupní smlouvy došlo ke vkladu vlastnického práva obžalovaného k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí, to vše ačkoliv si byl obžalovaný vědom toho, že poškozená je starobní důchodkyní s nízkým příjmem, a tedy zjevně není v jejích možnostech zápůjčku splatit, a že její nemovitosti získává za skutečně poskytnuté protiplnění ve výši 495 000 Kč, což naprosto neodpovídá obvyklé tržní ceně takových nemovitostí, čímž sebe a svědkyni P. Š. obohatil ke škodě poškozené o částku 1 305 000 Kč“.
2. Za tento trestný čin byl podle §218 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku odložen, přičemž podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 42 měsíců. Dále mu byl uložen podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest vyměřený v 60 denních sazbách ve výši 1.250 Kč, tj. v celkové výměře 75.000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v 10 splátkách po 7.500 Kč měsíčně a že výhoda splátek odpadne, jestliže nebude dílčí splátka včas zaplacena. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu pak byl uložen ještě trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování služeb finančních a ekonomických poradců, realitních služeb a služeb poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů, samostatně, na základě plné moci, jakož i prostřednictvím obchodních korporací na dobu 42 měsíců. Podle §79f odst. 1 tr. ř. bylo zrušeno zajištění předmětných nemovitostí specifikovaných v tomto výroku.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 5 To 114/2022. Podle §258 odst. 1 písm. a), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a jeho podmíněném odkladu. Zrušil rovněž výrok o zrušení zajištění podle §79f odst. 1 tr. ř. Ve výroku o vině, uloženém peněžitém trestu a způsobu jeho výkonu a ve výroku o uloženém trestu zákazu činnosti ponechal napadený rozsudek nezměněný.
II.
4. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 5 To 114/2022 (dále také jen „napadené usnesení“), napadl obviněný dovoláním z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. Namítl, že z výslechu svědkyně Š. ve spojení s její komunikací s poškozenou vyplývá, že poškozená poskytla nepravdivé informace o své majetkové situaci umožňující důvodný předpoklad, že její příjmy jsou podstatně vyšší, než bylo v rámci trestního řízení zjištěno. Výpověď svědkyně Š. potvrzuje jeho výpověď, a to že byli oba poškozenou uvedeni v omyl ohledně existence ochoty syna poškozené pomoci jí z nepříjemné situace za pomoci standardního bankovního úvěru. Poškozená se svědkyní Š. spolupracovala několik měsíců, tudíž nešlo zdaleka o nějaké „tipování“ , jak dovodily orgány činné v trestním řízení. Je podle něj zřejmé, že s věcí přišel do styku – nikoli v rámci svého podnikání – ale pouze náhodou, když osobou, která měla být partnerem poškozené, měl být pan M., on (obviněný) ho pouze doprovázel. Z výpovědi poškozené je zjevné, že neměla zájem se seznámit s podmínkami závazkových vztahů, do nichž vstupovala, nebyla ochotná se zabývat splněním závazků a poskytovala jak paní Š., tak jemu (obviněnému) vědomě nepravdivé informace. Není podle obviněného důvod pochybovat o tom, že poškozené poskytl dostatek prostoru k tomu, aby se s listinami, a tedy i s podmínkami spolupráce dostatečně seznámila, a že to byl jen její nezájem si listiny náležitě přečíst a dostát závazkům ze smlouvy o půjčce plynoucím, což vedlo k následným komplikacím – insolvenci, aplikaci kupní smlouvy apod. On byl s ohledem na informace od svědkyně Š. a poškozené v dobré víře, že z jeho strany má jít pouze o dočasnou pomoc někomu, kdo má zájem konstruktivně svou situaci řešit. Provedené důkazy podle něj neumožňují logický závěr, že by vstoupil do vztahu s poškozenou na základě nějakého tipování za pomoci svědkyně Š. s vědomím bezvýchodnosti situace poškozené a ve snaze takové situace zneužít. Nelze ani uzavřít, že by jmenovaná svědkyně jednala ve snaze zprostředkovat pro poškozenou lichváře, když z její výpovědi vyplývá, že se snažila pro poškozenou dlouhodobě najít legální východisko z nepříjemné situace. Pracovala však s nepravdivými informacemi poskytnutými poškozenou a narážela na její neochotu hledat řešení. Obviněný soudům dále vytkl, že bez jakékoli opory v důkazní situaci uzavřely, že jednal ve snaze připravit poškozenou o nemovitosti, avšak z provedených důkazů plyne opak. Pokud by ji chtěl připravit o nemovitosti, využil by kupní smlouvy dříve než v insolvenčním řízení, nesnášel by liknavost poškozené se splácením dluhu, neumožňoval by konstrukcí splátek získání řádného úvěru, nespolupracoval by s úvěrovou makléřkou, nenabízel by poškozené opakovaně součinnost při sjednání úvěru, který by umožnil splacení závazků ze zápůjčky peněz od něj – tedy vyloučení aplikace kupní smlouvy. Obviněný dále namítl, že z jeho výpovědi, prohlášení jeho advokáta Mgr. Dostála a z důkazu, který soud odmítl provést (výpověď Mgr. Dostála) plyne, že kupní smlouvy (obviněný) využil pouze na pokyn tohoto advokáta poté, kdy mu svěřil i taktiku postupu v insolvenčním řízení (na které poškozená záměrně svého největšího věřitele neupozornila), a že jednal na základě pokynů tohoto advokáta, o jejichž správnosti a souladnosti s právem neměl důvod pochybovat.
5. Obviněný uvedl, že ze znaleckého posudku Ing. Oto Zemana a jeho výpovědi, z fotodokumentace pořízené v době prohlídky nemovitostí a z jeho výpovědi (obviněného) je zřejmé, že stav nemovitostí nebyl dobrý. V době skutku neměl žádné jiné informace o jejich hodnotě, než že se jedná o nemovitosti staré a značně zanedbané a že jejich prodej bude krajně problematický. Soudy i přesto dovodily, že si měl být vědom jakési vyšší ceny dovozené na základě ryze spekulativních závěrů znaleckého ústavu. Tento posudek znaleckého ústavu byl přitom zpracován se značným odstupem od skutku v době, kdy obecně ceny nemovitostí značně narostly. Pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu je důležité vlastní vědomí pachatele v době skutku, nikoli později. V řízení nebylo zpochybněno, resp. bylo nepochybně doloženo, jaké informace měl v době skutku. Závěr soudu o tom, že by svědkyně Š. pouze natipovala poškozenou jako jeho (obviněného) oběť, že by od počátku existoval úmysl připravit poškozenou o nemovitosti, popř., že by měl vědět o značně vyšší ceně nemovitostí, nemůže odpovídat provedeným důkazům a představuje ryzí spekulaci vycházející z nerespektování provedených důkazů a základních zásad trestního řízení (presumpce neviny, hodnocení důkazů ve prospěch obviněného). Obviněný dále uvedl, že podpis kupní smlouvy nebyl jeho nápad, ale byl mu doporučen zkušenějším M. a advokátem Mgr. Dostálem. Aplikace kupní smlouvy byla přímým důsledkem rady advokáta v době, kdy advokát (zpětně hodnoceno) nesprávně postupoval v insolvenčním řízení. On (obviněný) sám rozhodně o (v jeho očích) neatraktivní nemovitosti nestál. Nepřípustně tendenční hodnocení důkazů a neprovedení navrženého výslechu svědka tedy podle obviněného vedlo k nesprávnému závěru o tom, že jednal způsobem naplňujícím skutkovou podstatu úmyslného trestného činu.
6. Obviněný dále namítl, že soudy zcela opomenuly skutečnost, že jakmile získal jiné informace (než nesprávné od Mgr. Dostála), postupoval ve vztahu k poškozené vstřícně jak v občanskoprávním řízení, tak i v rámci mimosoudního vypořádání doloženého dohodou s poškozenou. V kontextu těchto skutečností není podle něj možné hodnotit jeho chování jako úmyslně škodlivé. Poškozenou označil za osobu, která ze situace mimořádně majetkově vytěžila. Jediným, kdo byl poškozen, je on (obviněný), který zaplatil všem věřitelům poškozené a nezískal žádný přiměřený ekvivalent. Odvolací soud sice připustil naprostou ignoranci k základním podmínkám smluv ze strany poškozené (bod 9. napadeného usnesení), ale nevyvodil z jednoznačného zjištění žádný závěr ve vztahu k otázce viny. Za ne zcela korektní považoval obviněný i poznámky ze strany soudu prvního stupně o onkologickém onemocnění poškozené, jelikož takové onemocnění v době skutku neexistovalo.
7. Další vadu spatřoval obviněný v absenci aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Pokud snad pochybil – vědomě či nevědomě v souvislosti s pro něj novou problematikou zajištění pohledávky ze zápůjčky peněz, lze dovodit neplatnost právního jednání, nikoli však současně i trestní odpovědnost.
8. Poslední námitka směřovala do uloženého trestu zákazu činnosti. Uvedl, že s ohledem na skutečnost, že ve vztahu k poškozené nikdy nejednal jako podnikatel, popř. představitel nějaké obchodní korporace, je zcela nepodložený soudy uváděný předpoklad, že se měl trestné činnosti dopustit v souvislosti s činností spočívající v poskytování služeb finančních a ekonomických poradců apod. Uložený trest zákazu činnosti proto obviněný shledal jako nepřípustný a nepřiměřený.
9. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, popř. i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil.
10. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že obviněný nevznesl žádné konkrétní námitky, z nichž by bylo možno dovodit existenci extrémního rozporu soudy učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy. Obviněný toliko předkládal vlastní skutková tvrzení, která označoval za zřejmá, vyplývající z provedených důkazů apod. Domáhal se tedy podle státního zástupce pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však nelze dovozovat z toho, že soud důkazy hodnotil jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném způsobu hodnocení důkazů. Státní zástupce dodal, že některá (ve vyjádření konkretizovaná) skutková tvrzení obviněného ani nejsou rozhodná pro naplnění zákonných znaků trestného činu lichvy. Námitky týkající se existence skutkových zjištění založených na procesně nepoužitelných důkazech obviněný nevznesl. Pokud se týká tzv. opomenutých důkazů, jediná konkrétní námitka se týkala neprovedení výslechu svědka Mgr. Dostála. Státní zástupce mj. uvedl, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vyložil, proč považoval důkazní návrhy obhajoby za nadbytečné, přičemž s touto argumentací se ztotožnil. Dodal, že Mgr. Aleš Dostál se měl jako advokát ve věci angažovat až v červnu 2019, tj. až po dokonání trestného činu.
11. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný formálně relevantně namítl, že ve věci měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe. Tuto námitku však podle státního zástupce uplatnil značně rozporně, neboť o aplikaci této zásady lze uvažovat až poté, co je najisto postaveno, že formální znaky trestného činu byly beze zbytku naplněny. Na jiných místech dovolání přitom obviněný odmítl, že by se dopustil úmyslného trestného činu. Státní zástupce k tomu dále konstatoval, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace. Obviněný přitom neuvedl žádné konkrétní okolnosti, pro které by společenská škodlivost stíhaného činu nedosahovala škodlivosti ani nejlehčích v praxi se vyskytujících případů trestného činu lichvy. Státní zástupce dodal, že majetkový trestný čin, typicky trestný čin lichvy, může být spáchán i v rámci občanskoprávních vztahů. Jestliže jednáním pachatele byly naplněny všechny znaky trestného činu, pak skutečnost, že k ochraně práv poškozeného subjektu by mohlo být použito i prostředků práva civilního, nemůže být sama o sobě důvodem k odmítnutí uplatnění trestní represe. Uplatnění prostředků trestního práva tedy nijak nebránila skutečnost, že ve výroku o vině uvedená kupní smlouva byla z hlediska práva občanského absolutně neplatná, což vedlo k neúspěchu dovolatele v řízení vedeném u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 11 C 226/2019.
12. Za částečně důvodné považoval státní zástupce námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Uvedl, že trest zákazu činnosti byl obviněnému uložen v poměrně širokém rozsahu, přičemž souvislost spáchaného trestného činu s činnostmi, které byly zakázány, nelze dovodit. Podmínky §73 odst. 1 tr. zákoníku pro uložení trestu zákazu činnosti proto nebyly splněny a jedná se tak o trest, jehož uložení zákon nepřipouští.
13. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně ponechán beze změny ve výroku o uložení trestu zákazu činnosti, a dále aby zrušil též rozsudek soudu prvního stupně v oddělitelném výroku o trestu zákazu činnosti.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
15. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 5 To 114/2022, je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
17. Podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
IV.
20. Nejvyšší soud konstatuje, že z podstatné části námitky obviněného směřovaly do oblasti dokazování a učiněných skutkových zjištění, neboť jimi brojil především proti provedeným důkazům a jejich hodnocení. Až z těchto skutkových (procesních) výhrad vyvozoval závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Takové námitky by sice přicházelo v úvahu formálně podřadit pod (obviněným uplatněný) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní kvalifikaci neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy přitom nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Obviněný přitom toliko předkládal vlastní skutková tvrzení, která označoval za zřejmá. Tato skutková tvrzení však byla založená na hodnocení pouze některých (jím vybraných) důkazů, přehlížel však další provedené důkazy, jež bylo třeba hodnotit v celkovém kontextu důkazní situace, jak ostatně učinil především soud prvního stupně. Domáhal se toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Uvedeným způsobem proto obviněný existenci zjevného rozporu nijak nedoložil.
21. K tomu je dále vhodné uvést, že není ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Obvodní soud pro Prahu 9 v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, na základě jakých důkazů uznal obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku a jak je hodnotil. Jím učiněná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s nimiž se ztotožnil odvolací soud, mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, které hodnotil v souladu s jejich obsahem, přičemž nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) a své hodnotící závěry dostatečně vysvětlil. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.
22. S ohledem na dovolací námitky obviněného Nejvyšší soud ještě uvádí, že již soud prvního stupně nepřisvědčil obviněnému v tom, že předmětnou nemovitost posoudil tak, že byla ve velmi špatném stavu, a tudíž její hodnota byla nižší. V této souvislosti se soud prvního stupně zabýval oběma vypracovanými znaleckými posudky stran ohodnocení nemovitosti, přičemž odůvodnil, proč vycházel ze znaleckého posudku vypracovaného ústavem. Lze konstatovat, že již z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že znalecký posudek ústavu podrobněji a transparentněji rozvedl, jaké a proč použil postupy, co konkrétně porovnával atd. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud pro své závěry vzal jako základ posudek znaleckého ústavu. Dlužno dodat, že obviněný si zjevně byl vědom vysoké hodnoty předmětné nemovitosti, o čemž svědčí mj. již to, že v rámci civilního řízení uvedl, jak o tom svědčí rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 2. 2021, č. j. 11 C 226/2019-320, že měli znalecký posudek na nemovitosti na částku 1.350.000 Kč. Na tomto místě lze poznamenat, že v bodě 56. svého rozsudku soud prvního stupně rovněž odůvodnil, proč považoval za nadbytečný návrh vypracovat revizní znalecký posudek, v bodě 57. se vypořádal s důkazním návrhem na výslech Mgr. Aleše Dostála. Ani vadou tzv. opomenutých důkazů proto rozsudek zatížen není. I vzhledem k dalším dovolacím námitkám lze zdůraznit, že z listiny, kterou soudu prvního stupně obviněný předložil, vyplývá, že Mgr. Aleš Dostál se ve věci angažoval až v červnu 2019, kdy poškozená podala návrh na povolení oddlužení. Nutno přitom konstatovat, že již uzavřením smluv o zápůjčce, zřízení zástavního práva a smlouvy kupní ze dne 9. 5. 2018 naplnil obviněný znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku, resp. již z takového jeho jednání je patrný jeho záměr, resp. úmysl. Nelze se proto z tohoto hlediska odvolávat na to, že „využil“ kupní smlouvu až na základě pokynu advokáta Mgr. Aleše Dostála, neboť již uzavření těchto smluv, které byly označeny za lichevní (zejména smlouva kupní a smlouva o zápůjčce), vypovídá o jeho záměru zneužít tísně a nezkušenosti poškozené, sobě poskytnout plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a získat tak pro sebe či jiného značný prospěch. Lze k tomu poznamenat, co uvedl již soud prvního stupně, a to že se v případě obviněného nejednalo o osobu nezkušenou (bod 74. rozsudku soudu prvního stupně). Je tak zjevné, že si byl dobře vědom charakteru a významu smluvních ujednání s poškozenou a jejich důsledků, což platí i pro uzavřenou kupní smlouvu.
23. Neobstojí ani obhajoba obviněného v tom smyslu, že chtěl poškozené pomoci a byl jí uveden v omyl ohledně existence ochoty jejího syna pomoci ji z nepříjemné situace prostřednictvím standardního bankovního úvěru. Jak uvedl již soud prvního stupně v bodě 78. svého rozsudku, poskytování zápůjček za podmínek, jak to učinil obviněný, dostávalo poškozenou do stále více bezvýchodnější situace a nelze v tom spatřovat jakékoli prvky poctivého podnikání a snahu poškozené relevantně pomoci. Na tomto místě je vhodné pak ještě uvést, co konstatoval již státní zástupce, a to že je obviněnému přičítáno spáchání trestného činu lichvy, nikoli trestného činu podvodu za využití neznalosti rozhodných skutečností poškozenou. Pokud namítá, že se poškozená neseznámila s obsahem smluv, pak je třeba zdůraznit, že pro posouzení zjištěného skutku je podstatné, že poškozená smlouvy uzavřela v důsledku tísně, v níž se nacházela.
24. Ani další námitce stran absence aplikace zásady subsidiarity trestní represe, kterou obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud nepřisvědčil.
25. Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního pojetí (definice) trestného činu, a to proto, že byť je trestný čin v ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v podobě nevyvození trestní odpovědnosti je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
26. Úměrně strohosti odůvodnění námitky o absenci aplikace zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud konstatuje, že v daném případě se o hraniční případ, který by nevykazoval potřebnou míru společenské škodlivosti z hlediska způsobu jeho spáchání a získaného prospěchu, nejednalo. Jeho jednání, jež vykazovalo znaky značné sofistikovanosti, naplňovalo znaky kvalifikované skutkové podstaty, byť přečinu. Tímto trestným činem získal ke škodě poškozené prospěch výrazně převyšující hranici 1.000.000 Kč. Za těchto okolností, byť poškozená posléze (s nemalým časovým odstupem a na základě soudního rozhodnutí) i s jistým přispěním obviněného získala předmětné nemovitosti zpět, nelze tvrdit, že by pro řešení dané věci postačilo uplatnění mimotrestních právních prostředků. Nebylo proto namístě uvažovat o uplatnění materiálního korektivu, neboť se nejednalo o trestný čin, který by neodpovídal ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům a nějakým způsobem se vymykal typově podobným případům daného trestného činu. Lze přitom dodat, že otázkou aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku se dostatečně zabýval již soud prvního stupně (bod 82. rozsudku soudu prvního stupně).
27. Nejvyšší soud uzavírá, že soudy nižších stupňů učinily správný závěr o tom, že se obviněný dopustil popsaného skutku. K tomu měly dostatek důkazů, z nichž učiněná skutková zjištění jsou logická a přesvědčivá a odůvodňují závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V podrobnostech Nejvyšší soud na obě rozhodnutí odkazuje.
28. Za důvodnou však Nejvyšší soud považuje námitku stran uloženého trestu zákazu činnosti, uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Nejvyšší soud se ztotožňuje s tím, co uvedl státní zástupce (viz shora), a konstatuje, že pro trest zákazu činnosti v rozsahu, v jakém byl uložen, nebyly splněny podmínky podle §73 odst. 1 tr. zákoníku, a jedná se tudíž o trest, jehož uložení zákon nepřipouští. Soud prvního stupně, potažmo ani soud odvolací, nevyložily, v čem spočívala souvislost spáchaného trestného činu s činnostmi, jež byly obviněnému v rámci tohoto trestu zakázány. Ze skutkových zjištění ve věci učiněných, kdy spáchání trestného činu spočívalo mj. v obchodu s nemovitostmi, vyplývá souvislost spáchaného trestného činu nanejvýše ve vztahu k činnosti spočívající v poskytování realitních služeb, byť ani tuto souvislost soudy blíže nevyložily. Na souvislost s dalšími činnostmi postiženými trestem zákazu činnosti odkázaly soudy ryze formálně, o čemž svědčí i skutečnost, že soud prvního stupně poněkud nelogicky uvedl, že obviněný se trestného činu dopustil současně „samostatně, na základě plné moci jakož i prostřednictvím obchodních korporací“ , přestože v dané věci jednal jako fyzická osoba. Nelze při tom dovodit nějakou souvislost spáchaného trestného činu s poskytováním ekonomického a finančního poradenství nebo s poskytováním a zprostředkováním spotřebitelských úvěrů, když ze skutkových zjištění nevyplývá, že by se snad obviněný nějak podílel na dřívějším zadlužení poškozené u nebankovních institucí. Ze skutkových zjištění ostatně ani nevyplývá, že by se obviněný v době spáchání trestného činu podnikáním v těchto oborech fakticky zabýval (oprávnění poskytovat nebo zprostředkovat spotřebitelský úvěr měl ostatně zapsáno v živnostenském rejstříku pouze do 1. 3. 2017). Jak uvedl státní zástupce, s ohledem na charakter spáchané činnosti lze zajisté pochybovat o morální způsobilosti obviněného podnikat v oboru ekonomického a finančního poradenství nebo v oboru poskytování spotřebních úvěrů, morální nezpůsobilost k výkonu určité činnosti však k uložení trestu zákazu činnosti nepostačuje.
29. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 5 To 114/2022, a to v části, ve které byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 3 T 67/2021, ponechán beze změny ve výroku o uloženém trestu zákazu činnosti, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 3 T 67/2021, ve výroku o trestu zákazu činnosti. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak ponechal usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 5 To 114/2022, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 3 T 67/2021, beze změny. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu