ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.1268.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 1268/2013-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2013 o dovolání obviněného P. F. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 8 To 196/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 124/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 1 T 124/2012, byl obviněný P. F. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro dílčí útok pokračujícího přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a naproti tomu byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a za sbíhající se trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 1 T 49/2009, který nabyl právní moci dne 26. 5. 2009, byl obviněný podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. mu byl současně uložen peněžitý trest ve výměře 20.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §49 odst. 1 a 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti měsíců. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen celý výrok o trestu z pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 1 T 49/2009, který nabyl právní moci 26. 5. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 34 T 244/2010, který nabyl právní moci dne 17. 5. 2011, byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti šesti měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 34 T 244/2010, který nabyl právní moci dne 17. 5. 2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby poškozené společnosti VTK.CZ s.r.o., se sídlem Kostelecká 40, Prostějov, IČ 26944821, zaplatil na náhradě škody částku 149.810,- Kč; podle §229 odst. 3 tr. ř. byla zmíněná poškozená společnost odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Označený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti jeho odsuzující části. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 8 To 196/2013, bylo jeho odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustil tím, že:
1/
v červenci, říjnu a listopadu 2007, konkrétně 23. 7. 2007, 25. 7. 2007, 25. 10. 2007 a 29. 11. 2007, v P. pod záminkou dodávky materiálu na stavbu realizovanou jeho strýcem vylákal od společnosti VTK.CZ s.r.o., a k její škodě zboží v celkové hodnotě 849.332,- Kč, když jednatelce Bc. L. P. tvrdil, že zboží dodá na tuto stavbu a následně za společnost VTK.CZ s.r.o., pro kterou vykonával poradenskou činnost na základě smlouvy o dílo z 1. 5. 2006, vystaví za dodání tohoto zboží faktury, které jeho strýc i uhradí, ačkoliv ve skutečnosti materiál hodlal použít pro vlastní potřebu k umoření svých dříve splatných závazků a nehodlal za tento materiál společnosti VTK.CZ s.r.o. zaplatit, což i realizoval, žádné faktury nevystavil a za odebrané zboží nezaplatil, a způsobil tak společnosti VTK.CZ s.r.o. škodu ve výši nejméně 849.332,- Kč.
Přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný spáchal tím, že:
2/
poté, co dne 17. 8. 2010 jako zástupce společnosti VTK.CZ s.r.o., IČ: 26944821, převzal od P. M. finanční hotovost 1.500,- Kč jako úhradu za výměnu deskového výměníku společností VTK.CZ s.r.o. tuto částku záměrně neodevzdal do pokladny společnosti, ale k její škodě si ji ponechal, přičemž záměrně nezaúčtoval či nedal zaúčtovat ani doklad o přijaté platbě,
3/
poté, co dne 23. 8. 2010 v P., K., v sídle společnosti VTK.CZ s.r.o., IČ: 26944821, jako zástupce této společnosti, uzavřel s R. F. smlouvu o dílo na výměnu plynového kotle pro zakázku P., M., v celkové ceně 40.907,- Kč a inkasoval téhož dne od R. F. zálohu ve výši 20.000,- Kč a po provedení díla společností VTK.CZ s.r.o. na základě faktury na částku 39.807,- Kč, kterou R. F. dne 4. 11. 2010 vystavil, od jmenovaného inkasoval dne 5. 11. 2010 doplatek ve výši 19.807,- Kč, částku v celkové výši 39.807,- Kč záměrně neodevzdal do pokladny společnosti, ale k její škodě si ji ponechal pro svou potřebu, přičemž záměrně nezaúčtoval či nedal k zaúčtování ani doklady o přijatých platbách,
4/
poté, co dne 24. 8. 2010 v P., K., v sídle společnosti VTK.CZ s.r.o., IČ: 26944821, jako zástupce této společnosti, uzavřel s J. S. smlouvu o dílo na instalaci teplovodního vytápění pro zakázku P., K., v celkové ceně 52.399,- Kč a inkasoval od J. S. téhož dne zálohu ve výši 24.000,- Kč a po provedení díla společností VTK.CZ s.r.o. na základě faktury na částku 52.399,- Kč, kterou J. S. dne 30. 11. 2010 vystavil, od jmenovaného inkasoval dne 2. 12. 2010 doplatek ve výši 28.399,- Kč, částku v celkové výši 52.399,- Kč záměrně neodevzdal do pokladny společnosti, ale k její škodě si ji ponechal pro svou potřebu, přičemž záměrně nezaúčtoval či nedal k zaúčtování ani doklady o přijatých platbách,
5/
poté, co v přesně nezjištěný den měsíce září 2010 v P., K., v sídle společnosti VTK.CZ s.r.o., IČ: 26944821, jako zástupce této společnosti, uzavřel s J. J. smlouvu o dílo na instalaci kotle na tuhá paliva na adrese K. v celkové ceně 61.104,- Kč a dne 13. 9. 2010 inkasoval od J. J. zálohu ve výši 36.000,- Kč a po provedení díla společností VTK.CZ s.r.o. na základě faktury na částku 61.104,- Kč, kterou J. J. dne 9. 11. 2010 vystavil, od jmenované inkasoval dne 12. 11. 2010 doplatek ve výši 25.104,- Kč, částku v celkové výši 61.104,- Kč záměrně neodevzdal do pokladny společnosti, ale k její škodě si ji ponechal pro svou potřebu, přičemž záměrně nezaúčtoval či nedal k zaúčtování ani doklady o přijatých platbách, přičemž následně, poté, co jednatelka společnosti našla fakturu, ve třech splátkách v období do 23. 3. 2011 uhradil společnosti VTK.CZ s.r.o. celkem 15.000,- Kč s tvrzením, že J. J. cenu díla postupně splácí,
6/
poté, co dne 10. 9. 2010 v P., K., v sídle společnosti VTK.CZ s.r.o., IČ: 26944821, jako zástupce této společnosti, uzavřel s B. H. smlouvu o dílo pro zakázku P., Š., v celkové ceně 23.000,- Kč a inkasoval téhož dne od B. H. zálohu ve výši 10.000,- Kč, tuto částku záměrně neodevzdal do pokladny společnosti, ale k její škodě si ji ponechal, přičemž záměrně nezaúčtoval či nedal zaúčtovat ani doklad o přijaté platbě.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. F. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, přičemž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř. Obviněný konkrétně uvedl, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení předcházejícímu napadenému usnesení odvolacího soudu byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Co se týče vady rozhodnutí zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný namítl následující:
A) Mezi obviněným a obchodní společností VTK.CZ s.r.o. (resp. jednatelkou této společnosti Bc. L. P.) existoval obchodní vztah, který mimo jiné potvrzuje uzavřená dohoda o hmotné odpovědnosti, a soud prvního stupně, aniž by zvážil společenskou škodlivost takového obchodního vztahu (ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku), hodnotil jej kritérii trestního zákoníku, a tudíž nesprávně dospěl k závěru, že se obviněný dopustil trestného činu podvodu (ad skutek pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního stupně). Jelikož jednatelka Bc. L. P. o vyvážení zboží – k němuž došlo nikoliv jednorázově, nýbrž v delším časovém období, a to od 23. 7. do 29. 11. 2007 – věděla a byla s celou záležitostí srozuměna (nadto skutečnost, že zboží v hodnotě 843.932,- Kč bylo vyskladněno, musela být zjištěna při první řádné inventarizaci, tedy nejpozději k datu 1. 1. 2008), je zjevné, že se poškozená obchodní společnost sama mohla vyvarovat vzniku situace popsané ve skutkové větě pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního stupně, a proto s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, a na nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, který vyložil znak „uvedení v omyl“, nelze hovořit o trestní odpovědnosti obviněného. Podle názoru obviněného byl vztah mezi ním a jednatelkou Bc. L. P. zpočátku nadstandardní, vybočoval z běžných pracovněprávních vztahů na pracovišti, posléze však skončil rozchodem. Tak, jak se vyvíjel tento vztah, procházel vývojem i názor Bc. L. P. na obchodní operaci obviněného – od vědomosti a souhlasu s postupem obviněného, až po nesouhlas a podpis uznání závazku a dohody o úhradě pohledávky (ze dne 4. 1. 2011) a následně činění kroků k trestnímu oznámení (trestní oznámení bylo podáno až po 4 letech od prvního vývozu zboží, v květnu 2011). Nutno dodat, že sama poškozená obchodní společnost, podala-li ke Krajskému soudu v Brně žalobu na zaplacení částky 839.332,- Kč, dala jasně najevo, že odkup materiálu odvezeného v roce 2007 považuje za obchodní vztah. Neshledal-li tento soud, že by byl věcně nepříslušným žalobu projednat, charakter obchodního vztahu mezi obviněným a poškozenou obchodní společností v daném případě rovněž spatřoval, a proto je při Ústavním soudem preferované zásadě jednotnosti právního řádu vyloučeno, aby tentýž právní vztah hodnotil jeden soud jako obchodní vztah a druhý jako trestný čin.
B) Soud prvního stupně ve svém rozsudku sice uvedl, že má za prokázáno, že P. U. bylo dodáno ze skladu obchodní společnosti VTK.CZ s.r.o. topenářské zboží v celkové hodnotě 336.925,- Kč, ve skutkové větě však obviněnému kladl za vinu, že vylákal zboží v hodnotě 849.332,- Kč, přičemž vzniklý rozdíl soud odůvodnil ničím nepodloženými domněnkami. Soud tedy nepřihlédl k námitce obviněného, že na dodacích listech a skladových listech není jeho podpis, který by objektivizoval jednak množství odebraného zboží, jeho složení a především cenu. Skutečnost, že jednatelka Bc. L. P. podepsala faktury (a to až po námitce obhajoby obviněného), neznamená, že obchodní vztah proběhl způsobem, jak je ve faktuře uvedeno. Jak se z obsahu dovolání podává, soud prvního stupně nepostupoval tak, jak obvykle postupují obchodní soudy, a nevyzval obviněného k doplnění konkrétních skutkových tvrzení. Za usvědčující listinu nelze podle názoru obviněného chápat uznání závazku a dohodu o úhradě pohledávky ze dne 4. 1. 2011, neboť tato listina je předmětem soudního přezkumu v civilním řízení před Krajským soudem v Brně (sp. zn. 49 Cm 32/2011).
C) Existuje extremní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Tento rozpor spatřuje obviněný v tom, že se oba soudy důsledně nezabývaly výše uvedenými námitkami a odvolací soud ji v odvolání vůbec nevyhodnotil.
D) Soudy s odkazem na záznamy v rejstříku trestů obviněného, které se vztahovaly k odsouzením starým čtrnáct let, uváděly, že se obviněný opakovaně dopouštěl majetkové trestné činnosti. Soudy tak činily bez toho, že by provedly důkaz obsahem trestních spisů, nemluvě o tom, že tato odsouzení jsou z hlediska formálního práva zahlazena. Uvedená okolnost může mít taktéž vliv na právní posouzení skutku s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe.
E) Soud prvního stupně na jedné straně vycházel ze svědectví pokladníků H. M. a J. Z., ale na straně druhé nepřipustil důkaz opaku vysvětlující tzv. vklady společníka do pokladny ve větším rozsahu. Důkazní návrhy na osvědčení finančního zdraví poškozené obchodní společnosti, která nesplnila povinnost uveřejnit zákonem uložené listiny ve sbírce listin rejstříkového soudu, byly oběma soudy zamítnuty. Je proto v rozporu s provedeným dokazováním, pokud byl učiněn závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, když v návrhu na vydání platebního rozkazu popisuje poškozená obchodní společnost po skutkové stránce odvoz zboží zcela jinak. Soud prvního stupně nerespektoval pravidla spravedlivého procesu, rovnost zbraní.
F) Jelikož se úmysl spáchat trestný čin podvodu musí zkoumat ke stavu v roce 2007, nemohl být v tomto roce tento trestný čin obviněným spáchán, neboť splatnost faktur vystavených na základě ústní kupní smlouvy až dne 29. 11. 2010 nenastala.
G) Soud prvního stupně se dopustil tzv. jiného nesprávného hmotně právního posouzení, když uložil souhrnný trest i za trestný čin podle §180d tr. zák., ačkoliv v době rozhodování jak tohoto soudu (9. 4. 2013), tak soudu odvolacího (16. 7. 2013), již řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění nebylo trestným činem. Obviněný se proto domnívá, že je vadným celý výrok o trestu, jímž mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody, trest zákazu činnosti a peněžitý trest ve výměře 20.000,- Kč. Obviněný si klade otázku, zda mu bude zaplacený peněžitý trest a vykonaný trest zákazu činnosti započítán do trestu nově uloženého, či nikoliv.
H) Byla porušena ústavní zásada proporcionality, neboť mezi tresty odnětí svobody uloženými za skutek pod bodem 1/ a skutky pod body 2/ až 6/ je z hlediska úměry mezi způsobenou škodou a délkou trestu odnětí svobody absolutní nesoulad.
I) Závěry soudu prvního stupně o trestní odpovědnosti obviněného ve vztahu ke skutkům pod body 2/ až 6/ jsou předčasné, neboť soud vycházel z účelové a nepravdivé výpovědi Bc. L. P., která tvrdila, že v březnu roku 2011, tedy po odchodu obviněného z obchodní společnosti VTK.CZ s.r.o. objevila v jeho stole blok příjmových dokladů, přičemž obviněný nebyl zplnomocněn, aby jménem společnosti uzavíral s jednotlivými zákazníky smlouvy o dílo. Tvrzení Bc. L. P. je v příkrém rozporu s její výpovědí ke skutku pod bodem 1/, kdy uvedla, že obviněnému byly v průběhu let 2007 až 2010 vypláceny odměny za vykonanou práci. Pokud by obviněný nebyl zplnomocněn k uzavírání předmětných smluv o dílo, není jasné, na jakém základě by mu byly ze strany uvedené obchodní společnosti vypláceny ne zrovna zanedbatelné finanční prostředky.
J) Nejeví se jako logické, aby jednatelka obchodní společnosti nevěděla o tom, že její zaměstnanci v druhé polovině srpna roku 2010 pracovali na různých zakázkách v P. a okolí, že užívali služební vozidla, fasovali materiál ze skladu a pravděpodobně za svou práci dostávali i mzdu, což muselo mít podklad v účetních materiálech. Jelikož se nejednalo o jednorázovou akci (zakázky byly uzavírány v srpnu, ale k jejich vyúčtování docházelo o více jak 2 měsíce později), nemohlo to být v obratu obchodní společnosti přehlédnuto.
K) Nesprávnost postupu soudu prvního stupně je podtržena i jeho výkladem svědecké výpovědi J. H., který u soudu vypovídal o předložení plné moci a o překvapení jednatelky Bc. L. P., když se s touto plnou mocí seznámila. Soud prvního stupně zcela přehlédl skutečnost, že smlouvu, kterou obviněný s J. H. uzavřel, strany i dále považovaly za platnou a chovaly se podle ní. V tomto směru tedy soud opět nezvážil užití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž obviněný upozorňuje na ustanovení §15 obchodního zákoníku, jehož obsah nebral jak soud prvního stupně, tak Bc. L. P. v potaz.
L) Jednání popsané v odsuzující části výroku o vině rozsudku nalézacího soudu nevykazuje ani v jednom případě objektivní a subjektivní znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák.
Ačkoliv podle názoru obviněného rozhodnutí soudu prvního stupně trpělo rovněž vadou, která zakládá důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., odvolací soud ji opět navzdory tomu, že byla v řádném opravném prostředku vytýkána, neodstranil a odvolání zamítl. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že mu jednak byl soudem prvního stupně uložen souhrnný trest i za jednání, které již není trestným činem (ad shora uvedená námitka vztahující se k tzv. jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení), a jednak mu byl v rozporu se zákonem a tzv. legitimním očekáváním uložen nepodmíněný trest odnětí svobody za skutky pod body 2/ až 6/ výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný odkazuje na ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby nepřevyšuje pět let, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Podle citovaného ustanovení zákona soud prvního stupně nepostupoval, neboť se nezabýval kritérii podle §39 odst. 1 tr. zákoníku, pomocí nichž by mohl bezpečně dospět k závěru, že žádný z mírnějších trestů nebude dostačující. Soud tedy obligatorně nezvážil možnost uložení mírnějšího trestu, nerespektoval ustanovení §38 odst. 1, 3 tr. zákoníku, §39 odst. 2 tr. zákoníku, resp. v odůvodnění rozhodnutí pouze krátce a bez dalšího konstatoval, že na straně obviněného nebyly shledány okolnosti pro uložení podmíněného trestu a že uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody by zjevně nevedlo k tomu, aby obviněný do budoucna vedl řádný život. Uvedený nedostatek neodstranil ani soud odvolací, čímž porušil zákon, neboť neuložil druh trestu, který se na danou právní kvalifikaci vztahuje.
Obviněný závěrem zdůraznil, že dobrodiní prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 se na něj zcela vztahuje, a to tak, že obviněným doposud nevykonané zbytky trestu odnětí svobody k 31. 12. 2012 byly prominuty s účinky zahlazení. Z hlediska trestu odnětí svobody je proto obviněný osobou netrestanou a přitěžuje mu pouze trest zákazu činnosti za zcela jinou trestnou činnost, kdy projevil hrubou řidičskou nekázeň.
Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 8 To 196/2013, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 1 T 124/2012, jakož i případná další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby Okresnímu soudu v Prostějově přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný se ve svém mimořádném opravném prostředku z velké míry věnoval rozboru provedených důkazů. Účelem takových námitek je zpochybnění hodnotících závěrů především soudu prvního stupně a znejistění skutkového podkladu, z něhož soud vycházel ve svém rozhodování, proto nevyhovují žádnému z obviněným uplatněných důvodů a nelze je podřadit ani pod jiný důvod z katalogu dovolacích důvodů.
Totožné stanovisko zaujal státní zástupce i k teoretickým úvahám, které obviněný rozvíjí na téma rozhodování soudu o druhu trestu a jeho výměře. V dovolání citovaná zákonná ustanovení, na něž obviněný v této souvislosti poukazuje (§55 odst. 2, §38, §39 tr. zákoníku), nelze považovat za normy hmotně právní povahy, aby bylo možné námitky posuzovat z hlediska naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelimituje se jimi ani druh trestu a jeho výměra pro konkrétní trestné činy ve smyslu zvláštní části tr. zák. (tr. zákoníku), aby je bylo možno hodnotit ve světle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitky proti druhu sankce a její výměře bez ohledu na argumentaci, o niž se opírají – pokud byla sankce uložena v zákonem stanoveném druhu a rozpětí – nemohou být podkladem pro změnu rozhodnutí v řízení o dovolání.
Co se týče námitky obviněného, že soud prvního stupně nepostupoval obdobně, jak v takových případech činí obchodní soudy, a že je vyloučeno, aby jeden soud hodnotil skutek jako trestný čin a druhý soud jako obchodní vztah, státní zástupce podotkl, že soud hodnotí konkrétní právní vztahy podle norem toho odvětví, k jehož realizaci je povolán. Trestní soud nemůže rozhodovat o obchodněprávních poměrech účastníků právních vztahů (přičemž případné řešení předběžné otázky má význam pouze pro rozhodnutí o trestní věci) a naopak soud civilní nemůže ingerovat do posuzování vztahů založených normami trestního práva. Trestného jednání se lze dopustit i úkonem, který je z hlediska civilního práva zcela bezvadný, a není v rozporu s právem, pokud týž skutkový základ hodnotí civilní soud jako např. obchodněprávní vztah, zatímco trestní soud jako trestný čin podvodu.
Pokud obviněný vznáší námitky proti tomu, že jeho písemné uznání dluhu bylo hodnoceno jako usvědčující důkaz, nemá tato námitka z hlediska uplatněných (ale ani jiných) dovolacích důvodů žádný praktický význam. Státní zástupce dodal, že obviněný v uznání dluhu sám a dobrovolně specifikoval svůj závazek vůči obchodní společnosti VTK.CZ s.r.o., čímž potvrdil jeho existenci a oprávněnost nároku věřitelské firmy k uhrazení dluhu. V souvislosti s dalšími důkazy osvětlujícími objektivní stránku tohoto skutku nelze namítané uznání dluhu hodnotit jinak než jako důkaz usvědčující povahy.
Vytýká-li dále obviněný, že se soud v souvislosti se skutkem pod bodem 1/ nevypořádal se zásadou subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku, je podle státního zástupce zjevné, že obviněnému uniklo, že v bodě 1/ výroku o vině je popsán trestný čin podle tr. zák. Argumentace ustanovením jiné právní normy (tr. zákoníku) je proto irelevantní a i kdyby se uvažovalo o analogické aplikaci citované normy, nepřipadalo by její uplatnění v úvahu, neboť u trestného jednání, jež naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty, je logicky vyloučen závěr, že by mohlo jít o případ postrádající znak společenské škodlivosti. Na tom nic nemění ani poukaz obviněného na to, že účastníci soukromoprávních vztahů mají dbát přiměřené obezřetnosti a předcházet tak škodám na svém majetku. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by společnost VTK.CZ s.r.o. či osoby za ni jednající postupovaly jakkoli ledabyle, nepřiměřeně riskantně, extrémně neopatrně či lhostejně, takže by jim bylo možno přičítat sebemenší podíl na škodě, kterou jim svým jednáním způsobil výlučně obviněný.
K námitce obviněného, že mu byl uložen souhrnný trest i za trestný čin, který už v době rozhodování neexistoval (trestný čin podle §180d tr. zák.), státní zástupce uvedl, že postup soudu shledává v zásadě správným. Pokud totiž soud obviněnému ukládal jiný druh trestu, než mu byl uložen v dřívějším řízení pro sbíhající se trestnou činnost, byl povinen odlišný druh trestu zakomponovat do trestu souhrnného (a při jeho ukládání tento výrok zohlednit), aby mohl být již vykonaný trest do trestu souhrnného započten. Klade-li si obviněný otázku, zda mu bude vykonaný peněžitý trest i trest zákazu činnosti započítán do trestu nově uloženého, pak lze poukázat na usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 8. 2013, č. j. 1 T 124/2012-1034, jímž byl započten zaplacený peněžitý trest, a usnesení téhož soudu ze dne 1. 8. 2013, č. j. 1 T 124/2012-1033, jímž byl započten vykonaný trest zákazu činnosti. Obdobně je tomu se zápočtem vykonaného trestu odnětí svobody ve věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně (usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 8. 2013, č. j. 1 T 124/2012-1035). V této souvislosti státní zástupce poukázal na vadu rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud za dané situace v rámci souhrnného trestu rozhodl při novém uložení peněžitého trestu, který již byl zcela vykonán, znovu o náhradním trestu odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Tato eventualita reálně nastat nemohla a výrok o náhradním trestu je tedy mrtvou literou (srov. rozhodnutí pod č. 22/2001 Sb. rozh. tr.).
Jestliže obviněný dospěl k závěru, že jednání ve všech bodech rozsudku nevykazovalo všechny objektivní i subjektivní znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák., je toto tvrzení částečně irelevantní, neboť v bodech 2/ až 6/ výroku o vině byl uznán vinným pokračujícím přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nikoli trestným činem podvodu. Bez ohledu na tuto nepřesnost obviněný neuspěl v konkrétním vymezení těch znaků skutkových podstat deliktů, pro něž byl odsouzen, které by nebyly provedenými důkazy jasně ozřejměny, přičemž z napadeného meritorního rozhodnutí je naopak zřetelně patrno, že všechny zákonné znaky těchto deliktů byly prokázány.
Státní zástupce s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Obviněný své dovolání podal z důvodu, jenž je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a tento dovolací důvod uplatnil v alternativě „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.“ Obviněný se domnívá, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Z hlediska obsahu dovolání je tedy významnou otázka, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která zakládá dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., a která – ač v řádném opravném prostředku vytýkána – odvolacím soudem odstraněna nebyla.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoliv obviněný v dovolání poukázal na výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obsahově koresponduje s výše uvedeným, a výslovně připustil, že skutkové námitky nemají povahu právně relevantních námitek, tyto námitky navzdory zřejmému úsilí o jejich „neskutkové“ vyznění ve svém mimořádném opravném prostředku ve větší míře [konkrétně viz výhrady pod body B), D), E), I), J) a K)] uplatnil.
Poukazuje-li obviněný na to, že:
- soud prvního stupně ve svém rozsudku sice uvedl, že má za prokázáno, že P. U. bylo dodáno ze skladu obchodní společnosti VTK.CZ s.r.o. topenářské zboží v celkové hodnotě 336.925,- Kč, ve skutkové větě však obviněnému kladl za vinu, že vylákal zboží v hodnotě 849.332,- Kč, přičemž vzniklý rozdíl soud odůvodnil ničím nepodloženými domněnkami [ad bod B)],
- soudy, aniž by provedly důkaz obsahem trestních spisů vztahujících se k odsouzením starým čtrnáct let, uváděly, že se obviněný opakovaně dopouštěl majetkové trestné činnosti [ad bod D)],
- soud prvního stupně vycházel ze svědectví pokladníků H. M. a J. Z., ale na druhé straně nepřipustil důkaz opaku vysvětlující tzv. vklady společníka do pokladny ve větším rozsahu [ad bod E)],
- navzdory tomu, že výpověď Bc. L. P. ke skutkům pod body 2/ až 6/ je v příkrém rozporu s její výpovědí ke skutku pod bodem 1/, soud prvního stupně z této výpovědi vycházel [ad bod I)],
- nejeví se jako logické, aby jednatelka obchodní společnosti nevěděla o tom, že její zaměstnanci v druhé polovině srpna roku 2010 pracovali na zakázkách v P. a okolí, že užívali služební vozidla, fasovali materiál ze skladu a za svou práci pravděpodobně dostávali i mzdu [ad bod J)],
- výklad svědecké výpovědi J. H., který učinil soud prvního stupně, je nesprávný [ad bod K)],
protestuje ve skutečnosti proti správnosti hodnocení důkazů a úplnosti provedeného dokazování ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., čímž jednoznačně uplatňuje námitku skutkovou, přičemž nelze než opětovně uvést, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, na který obviněný dílčím způsobem poukazoval [viz výtky uvedené pod bodem B), C)], totiž nemůže být založen jen na tom, že obviněný sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Nejvyšší soud s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nutné zdůraznit, že soudy opřely své skutkové závěry o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly, a vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněný činů dopustil, jakož i k tomu, že považují jeho obhajobu za vyvrácenou (ke skutku pod bodem 1/ viz strany 9 až 12 rozsudku nalézacího soudu, strany 4, 5 usnesení odvolacího soudu, ke skutkům pod body 2/ až 6/ strany 15 až 17 rozsudku nalézacího soudu, strany 5, 6 usnesení odvolacího soudu). Nalézací soud zevrubně rekapituloval i hodnotil ve vztahu ke skutku pod bodem 1/ výpověď svědkyně Bc. L. P., konfrontoval ji s ostatními ve věci provedenými důkazy a jeho úvahám nelze z hlediska logické rozvahy nic vytknout. Namítá-li obviněný, že jako usvědčující důkaz nelze chápat „uznání závazku a dohodu o úhradě pohledávky ze dne 4. 1. 2011“, dovolací soud zcela sdílí názor státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že obviněný v uznání dluhu sám a dobrovolně specifikoval svůj závazek vůči obchodní společnosti VTK.CZ s.r.o., čímž potvrdil jeho existenci a oprávněnost nároku věřitelské firmy k uhrazení dluhu. Navíc nejde o důkaz osamocený, ale v souvislosti s dalšími důkazy nelze namítané uznání dluhu hodnotit jinak než jako důkaz usvědčující povahy. Ve vztahu ke skutkům pod body 2/ až 6/ výroku o vině soud prvního stupně přesvědčivě zdůvodnil, proč jako usvědčující důkazy hodnotil vedle výpovědi svědkyně Bc. L. P. výpovědi svědků H. M., účetní společnosti, a J. Z., jejího pokladníka, jakož i neodevzdané podkladní doklady nalezené v pracovním stole obviněného.
Konečně pokud jde o obviněným zmiňované návrhy na doplnění dokazování, jimž nebylo vyhověno, Nejvyšší soud připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soud prvního stupně dostál a v odůvodnění svého rozhodnutí logicky vysvětlil, proč jim nevyhověl (viz strana 16), a odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil (strana 5 usnesení).
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně námitkami uvedenými pod body A) i F), poněvadž na jejich podkladě zpochybnil správnost právního posouzení skutku pod bodem 1/ výroku o vině rozsudku nalézacího soudu jako trestného činu podvodu. Pod bodem A) v podstatě vytkl, že jeho jednáním nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu podvodu, a to konkrétně její znak „uvedení v omyl“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/02), a nesouhlasil ani se způsobem, jakým se soudy vypořádaly se zásadou subsidiarity trestní represe. Měl za to, že soudy, aniž by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku zvážily společenskou škodlivost obchodního vztahu mezi obviněným a poškozenou obchodní společností (přičemž o existenci obchodního vztahu nelze z důvodu civilního řízení pochybovat), hodnotily jej kritérii trestního zákoníku, a tudíž (i s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010) nesprávně dospěly k závěru, že se dopustil trestného činu podvodu. Výhrady obsažené pod bodem F) obsahu dovolání vyústily v nesouhlas s existencí úmyslného zavinění v době údajného spáchání činu.
Podle rozsudku soudu prvního stupně se obviněný trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustil tím, že ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil takovým činem na cizím majetku značnou škodu (tj. škodu dosahující částky nejméně 500 000 Kč ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák.). Obohacením se rozumí (mimo jiné) neoprávněné rozmnožení majetku pachatele. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností a uvedení v omyl je pak jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, podle něhož je-li omyl definován jako rozpor mezi představou a skutečností u oklamaného, pak logicky nelze na straně oklamaného odhlížet od jeho sumy vědomostí o skutečnosti, ohledně níž je klamán, tedy od jeho způsobilosti být oklamán (nelze např. bez dalšího pomíjet možnost oklamaného omyl jednoduše eliminovat). Rozporuje-li tedy obviněný tímto svým poukazem na označený nález Ústavního soudu, že jeho jednáním popsaným v bodě 1/ byla bez jakýchkoliv pochyb naplněna objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu, je zjevné, že tak automaticky činí bez toho, že by srovnal okolnosti případu, jimiž se v citovaném nálezu zabýval Ústavní soud, s okolnostmi skutku, jehož se sám dopustil. Je totiž zásadní rozdíl mezi situací, kdy osoba pro účely získání úvěru uvede v omyl banku (jejímž předmětem činnosti je poskytování úvěrů, a která by proto měla být obzvláště obezřetná při hodnocení zájemců o úvěr), a situací, kdy obviněný jako osoba, která pro obchodní společnost vykonávala určitou činnost, důvěru této společnosti zneužil, když bez souhlasu jednatelky společnosti pod smyšlenou záminkou odvezl ze skladu zboží, k čemuž nebyl s ohledem na svůj právní vztah ke společnosti oprávněn, jak se stalo podle zjištění soudů v posuzované věci. Nelze tedy souhlasit s námitkou obviněného, který – odvolávaje se na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 či 7 Tdo 486/2010, která se stejně jako shora citovaný nález Ústavního soudu týkala poskytování úvěru bankou – argumentoval, že se sama poškozená obchodní společnost mohla vyvarovat vzniku situace popsané ve skutkové větě pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací soud se v tomto směru ztotožňuje s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by společnost VTK.CZ s.r.o. či osoby za ni jednající postupovaly jakkoli ledabyle, nepřiměřeně riskantně, extrémně neopatrně či lhostejně, takže by jim mohl být přičítán sebemenší podíl na škodě, kterou jim svým jednáním způsobil výlučně obviněný.
Argument obviněného o výlučně obchodněprávním vztahu mezi ním a společností VTK.CZ s.r.o. podpořený poukazem na civilní řízení, které bylo zahájeno dříve než řízení trestní, nelze zhodnotit jako správný. Základním účelem trestního řízení je v souladu se zákonem odhalit pachatele skutku, který naplňuje znaky trestného činu, vyšetřit tento skutek a postavit obviněného před soud, který rozhodne o jeho vině či nevině; v případě, že ho shledá vinným, uloží mu trest nebo ochranné opatření (nebo obojí), popřípadě upustí od potrestání, a zajistí výkon trestu i ochranného opatření, pokud byly uloženy (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 4.). V občanském soudním řízení (tzn. v civilním) pak soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně (srov. ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu). Z výše uvedeného je zřejmé, že účel (předmět) trestního a civilního řízení je odlišný. Proto jsou také tato řízení (až na výjimku – viz tzv. předběžné otázky, srov. §9 tr. ř., §135 občanského soudního řádu) na sobě vzájemně nezávislá, jejich souběžný průběh není vyloučen a v souvislosti s tím není vyloučeno, aby jeden vztah byl civilním soudem hodnocen jako vztah věřitele a dlužníka a soudem trestním jako vztah poškozeného a obviněného. Není tudíž vyloučeno, aby na základě jednání obviněného, který (ve zkratce) pod smyšlenou záminkou odebral od společnosti VTK.CZ s.r.o. zboží, nezaplatil za něj, a neučinil tak dobrovolně ani poté, co svůj závazek písemně uznal, byl vydán platební rozkaz i odsuzující rozsudek. Vykazuje-li jednání obviněného znaky trestného činu, nelze se s odkazem na civilní řízení ospravedlňovat obchodněprávním charakterem takového jednání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24, pod č. T 575.).
Obviněný brojil proti posouzení skutku pod bodem 1/ jako trestného činu podvodu také pro absenci jeho subjektivní stránky. Tvrdil, že jelikož se úmysl spáchat trestný čin podvodu musí zkoumat ke stavu v roce 2007, nemohl v tomto roce trestný čin podvodu spáchat, neboť splatnost faktur vystavených na základě ústní kupní smlouvy až dne 29. 11. 2010 nenastala [viz námitky uvedené pod bodem F) rekapitulace obsahu dovolání].
S tvrzením obviněného, že úmysl spáchat trestný čin podvodu se musí zkoumat ke stavu v roce 2007, nelze polemizovat. Zavinění jako obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu musí existovat v době činu. Není však možné souhlasit se související úvahou obviněného o tom, že v roce 2007 nemohl spáchat trestný čin podvodu, neboť splatnost faktur, vystavených na základě ústní kupní smlouvy až dne 29. 11. 2010, nenastala. Obviněný totiž zcela opomíjí skutková zjištění soudu prvního stupně a v důsledku toho i výrok o vině pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního stupně.
Obviněný byl zmíněným výrokem uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť v červenci, říjnu a listopadu 2007, konkrétně 23. 7. 2007, 25. 7. 2007, 25. 10. 2007 a 29. 11. 2007, v P. pod záminkou dodávky materiálu na stavbu realizovanou jeho strýcem vylákal od společnosti VTK.CZ s.r.o. a k její škodě zboží v celkové hodnotě 849.332,- Kč, když jednatelce Bc. L. P. tvrdil, že zboží dodá na tuto stavbu a následně za společnost VTK.CZ s.r.o., pro kterou vykonával poradenskou činnost na základě smlouvy o dílo z 1. 5. 2006, vystaví za dodání tohoto zboží faktury, které jeho strýc i uhradí, ačkoliv ve skutečnosti materiál hodlal použít pro vlastní potřebu k umoření svých dříve splatných závazků a nehodlal za tento materiál společnosti VTK.CZ s.r.o. zaplatit, což i realizoval, žádné faktury nevystavil a za odebrané zboží nezaplatil, a způsobil tak společnosti VTK.CZ s.r.o. škodu ve výši nejméně 849.332,- Kč.
Z citovaného výroku o vině se nepodává, že by obviněný byl uznán vinným trestným činem podvodu z důvodu nezaplacení faktur vystavených jednatelkou poškozené obchodní společnosti koncem roku 2010. Naopak se z něj podává, že obviněný byl trestným činem podvodu uznán vinným, neboť (ve zkratce) v roce 2007 pod záminkou dodávky materiálu na stavbu realizovanou jeho strýcem vylákal od společnosti VTK.CZ s.r.o. a k její škodě zboží v celkové hodnotě 849.332,- Kč. Všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., včetně namítané subjektivní stránky, byly tudíž naplněny již v roce 2007, trestný čin byl spáchán v roce 2007, a proto je námitka obviněného neopodstatněná.
Co do námitky, která se vztahuje k zásadě subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že skutku uvedeného pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního stupně se obviněný dopustil v červenci, říjnu a listopadu 2007. Jelikož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější (viz ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, ustanovení §16 odst. 1 tr. zák.) – přičemž soud prvního stupně neshledal, že by pozdější právní úprava (trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010) byla pro obviněného příznivější – byl čin ad skutek pod bodem 1/ posouzen dle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, a obviněný byl proto uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Protože trestnost skutku nelze posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 200/2003, publikováno pod č. 11/2004 Sb. rozh. tr.), bylo staré právní úpravy, trestního zákona, užito jako celku, což znamená, že soud prvního stupně se nemohl explicitně zabývat aplikací ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Současně ale nutno uvést, že zásada subsidiarity trestní represe, vtělená do ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník), na niž obviněný poukazuje, je jednou ze základních zásad trestního práva, jež se promítala v aplikační činnosti soudů i před účinností trestního zákoníku, a byla nezbytnou součástí úvah soudu o naplnění zákonných znaků trestného činu a potřeby použít prostředků trestního práva.
S odkazem na judikaturu Ústavního soudu jakož i obecných soudů k uplatnění principu ultima ratio je na místě zdůraznit, že trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má ve své podstatě soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského, popř. obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti (škodlivosti), je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné. V právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, II. ÚS 372/03, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 897/2005 atd., srov. také stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
O takovou situaci ale přece v případě skutku obviněného, jak již bylo výše vyloženo, nešlo. Jeho čin evidentně vykazuje znaky úmyslného trestného činu. Podstatou jednání obviněného bylo úmyslné protiprávní jednání, které svým podvodným charakterem jasně vybočilo z rámce civilních vztahů mezi obviněným a společností VTK.CZ s.r.o. Soudy proto nepochybily, pokud jednání obviněného posoudily jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., poněvadž jeho zákonné znaky byly naplněny jak po stránce formální, tak materiální, a tomuto závěru nebránila ani zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio.
Jednání obviněného, který pod záminkou dodávky materiálu na stavbu realizovanou jeho strýcem podvodně vylákal od společnosti VTK.CZ s.r.o. a k její škodě zboží v celkové hodnotě 849.332,- Kč, se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu (došlo k neoprávněnému rozmnožení majetku obviněného v důsledku předstírání okolnosti, která nebyla v souladu se skutečným stavem věci), a s ohledem na výši škody, kterou obviněný na cizím majetku způsobil, naplnilo jeho jednání kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu i se zřetelem k podmínce uvedené v §88 odst. 1 tr. zák.
Co se týče námitky uvedené pod bodem G) rekapitulace obsahu dovolání obviněného, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn taktéž relevantně, poněvadž obviněný vytkl tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jehož se nalézací soud podle jeho názoru dopustil, když mu uložil souhrnný trest i za trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., který v době rozhodování soudů již nebyl trestným činem. Námitka obviněného však nemůže obstát.
Podle §35 odst. 2 tr. zák., věty první, uloží soud souhrnný trest podle zásad uvedených v §35 odst. 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.
Nutno zdůraznit, že zásady pro ukládání úhrnného a souhrnného trestu se uplatní pouze v případě souběhu trestných činů. To znamená, že není možný souběh trestných činů s přestupky ani souběh trestných činů s takovými jednáními, která po pozdější novelizaci trestního zákoníku již nejsou trestnými činy (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 272.).
Obviněný se nemýlí, uvádí-li, že řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění bez dalšího již nebylo v době rozhodování soudů trestným činem. Trestným činem přestalo zmíněné jednání být počínaje dnem 1. 1. 2010, kdy vstoupil v účinnost trestní zákoník č. 40/2009 Sb. Řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění (bez dalšího) bylo v době rozhodování soudů (a je i nyní) přestupkem podle §125c odst. 1 písm. e) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.
Není od věci zmínit, že ačkoliv byl na skutek pod bodem 1/ v celém rozsahu aplikován trestní zákon, nutno při zkoumání nemožnosti uložení souhrnného trestu (z důvodu výše naznačené dekriminalizace jednání) vycházet z ustanovení §419 tr. zákoníku, podle něhož (věta první a druhá): „Trest uložený přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona za čin, který není trestným činem podle tohoto zákona, popřípadě jeho nevykonaný zbytek, se nevykoná. Ustanovení o souhrnném trestu se v takovém případě neužije…“ K tomu Nejvyšší soud dodává, že uvedený postup, kdy bylo namísto trestního zákona poukázáno na trestní zákoník, se nikterak nepříčí již v tomto odůvodnění citovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 200/2003, jež bylo publikováno pod č. 11/2004 Sb. rozh. tr., podle nějž nelze trestnost skutku posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu. Výjimkou ze zásady, že určitého souhrnu trestněprávních norem je třeba použít jako celku, je totiž mimo jiné přechodné ustanovení, kterým ustanovení §419 tr. zákoníku je.
Přechodné ustanovení §419 tr. zákoníku má význam jen tam, kde jde o čin, který od 1. 1. 2010 již není trestným činem [k tomu Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 3257, srov. přiměřeně stanovisko uveřejněné pod č. 1/2011 Sb. rozh. tr., zejména část odůvodnění k bodu III. ve znění: „Trestní kolegium Nejvyššího soudu pokládá za správný a zákonu odpovídající postup těch soudů, které v těchto případech aplikují ustanovení §419 trestního zákoníku tak, že učiní rozhodnutí o tom, že odsouzený nevykoná trest (popř. zbytek trestu) uložený mu za trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., pokud podle nového trestního zákoníku takový čin již není trestným činem (srov. k tomu bod II. tohoto stanoviska)“]. Řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění (ve smyslu §180d tr. zák.) není trestné, jestliže takové řízení nelze považovat za výkon činnosti, pro kterou bylo pachateli odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl [srov. ustanovení §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
Nejvyšší soud z vyžádaného spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 49/2009 zjistil, že trestním příkazem Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 1 T 49/2009, byl obviněný P. F. uznán vinným trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., jehož se dopustil tím, že ačkoliv není držitelem řidičského oprávnění k řízení motorových vozidel uvedených v §81 zákona č. 361/2000, o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), které pozbyl na základě rozhodnutí Magistrátu města Zlína, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 18. 2. 2008, č. j. MMZL 14545/2008, uplynutím 5 pracovních dnů od 22. 2. 2008, kdy mu bylo prokazatelně doručeno oznámení o tom, že dosáhl celkového počtu 12 bodů, tedy které pozbyl uplynutím dne 29. 2. 2008, přesto dne 27. 5. 2008 v dopoledních hodinách řídil osobní motorové vozidlo zn. Ford Focus, přičemž byl kolem 9.20 hod. v obci H., okr. P., kontrolován hlídkou Policie ČR DI Prostějov. Tento trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 15. 5. 2009 a nabyl právní moci dne 26. 5. 2009.
Jelikož by takové jednání obviněného z pohledu trestního zákoníku naplňovalo skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ustanovení §419 tr. zákoníku s ohledem na výše uvedené aplikovat nelze. Nejvyšší soud proto konstatuje, že soud prvního stupně se nedopustil tzv. jiného nesprávného hmotně právního posouzení, když obviněnému uložil souhrnný trest za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a za sbíhající se trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 1 T 49/2009, který nabyl právní moci dne 26. 5. 2009.
Otázku obviněného, zda mu bude vykonaný peněžitý trest i trest zákazu činnosti započítán do trestu nově uloženého, již ve svém vyjádření k dovolání zodpověděl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, když poukázal na usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 8. 2013, č. j. 1 T 124/2012-1034, jímž byl započten zaplacený peněžitý trest, a usnesení téhož soudu ze dne 1. 8. 2013, č. j. 1 T 124/2012-1033, jímž byl započten vykonaný trest zákazu činnosti.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že poukázal-li státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání na vadu rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud tento soud v rámci souhrnného trestu rozhodl při novém uložení peněžitého trestu, který již byl zcela vykonán, znovu o náhradním trestu odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, nelze k této výhradě účinně přihlédnout, jelikož nebyla uplatněna jako dovolací námitka v mimořádném opravném prostředku, který podal jen obviněný. Platí však, jak správně státní zástupce uvedl, že ukládá-li soud pachateli v rámci souhrnného trestu peněžitý trest ve stejné výměře, v jaké mu byl uložen dřívějším rozsudkem, jehož výrok o trestu se při uložení souhrnného trestu zrušuje, pak v případě zjištění, že peněžitý trest uložený dřívějším rozsudkem byl již zaplacením zcela vykonán, soud nestanoví náhradní trest odnětí svobody (srov. rozhodnutí pod č. 22/2001 Sb. rozh. tr.). Výrok o stanovení náhradního trestu při již konstatovaném započtení zaplaceného peněžitého trestu je zcela obsoletní a nemá žádný praktický význam z hlediska postavení obviněného.
Námitka uvedená pod bodem H) rekapitulace obsahu dovolání obviněného, opírající se o porušení ústavní zásady proporcionality, neboť podle obviněného je mezi tresty odnětí svobody uloženými za skutek pod bodem 1/ a skutky pod body 2/ až 6/ z hlediska úměry mezi způsobenou škodou a délkou trestu odnětí svobody absolutní nesoulad, nekonvenuje dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Co se výroku o trestu týče, lze jej s odkazem na tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení napadat, je-li skutkovou okolností, která takové jiné nesprávné hmotně právní posouzení zakládá, např. otázka, zda byly dva trestné činy (skutky) spáchány ve vícečinném souběhu, a zda tedy za okolností uvedených v §43 odst. 2 tr. zákoníku (§35 odst. 2 tr. zák.) přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za oba dva trestné činy, nebo zda je mezi nimi vztah recidivy a za každý trestný čin je třeba uložit samostatný trest. Jiným nesprávným hmotně právním posouzením ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak není jeho pouhá nepřiměřenost, zejména ve vztahu k hlediskům určujícím druh a výměru trestu podle §39, 41 a 42 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), a tudíž jím není ani obviněným namítaná disproporce mezi tresty uloženými za skutek pod bodem 1/ a skutky pod body 2/ až 6/.
Jestliže obviněný dále uvádí, že jednání ve všech bodech rozsudku soudu prvního stupně nevykazovalo všechny objektivní i subjektivní znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 (písm. b) tr. zák. [ad námitka pod bodem L)], nezbývá než s takto formulovanou námitkou souhlasit, byť z jiného důvodu, než patrně zamýšlel obviněný. Jednání ve všech bodech rozsudku soudu prvního stupně nemohlo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu naplňovat, neboť obviněný nebyl za všechny skutky, jichž se podle uvedeného rozsudku dopustil, uznán vinným trestným činem podvodu – v bodech 2/ až 6/ výroku o vině byl obviněný uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, nikoli trestným činem podvodu. Pakliže obviněný zamýšlel svoji výhradu formulovat tak, že žádným ze skutků nenaplnil znaky jakéhokoliv trestného činu, dovolací soud již vyložil, z jakých důvodů jsou právní závěry soudů nižších stupňů správné ohledně skutku kvalifikovaného jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve vztahu k němuž obviněný zpochybnil naplnění jeho subjektivní i objektivní stránky. Vůči naplnění zákonných znaků přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněný žádnou relevantní hmotně právní výtku neuplatnil, přičemž z odůvodnění rozhodnutí soudů zřetelně vyplývá, že všechny jeho zákonné znaky byly prokázány.
Součástí dovolání obviněného jsou rovněž námitky odkazující na dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný spatřuje v tom, že mu jednak byl soudem prvního stupně uložen souhrnný trest i za jednání, které již není trestným činem (ad shora uvedená námitka vztahující se k tzv. jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení), a jednak mu byl v rozporu se zákonem a tzv. legitimním očekáváním (srov. §55 odst. 2 tr. zákoníku) uložen nepodmíněný trest odnětí svobody za skutky pod body 2/ až 6/. Obviněný se domnívá, že soud prvního stupně, ač to bylo jeho povinností, nezvážil hlediska pro uložení mírnějšího trestu (§38 a 39 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku).
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
K první části této námitky týkající se nesprávného ukládání souhrnného trestu i za jednání, které již není trestným činem, Nejvyšší soud podotýká, že jde o výtku mimo meze dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak již bylo ostatně naznačeno dříve, jelikož svojí povahou je podřaditelná pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totiž možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat zásadně jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. (k tomu srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Dovolací soud tuto výhradu však opodstatněnou neshledal a uzavřel, že souhrnný trest byl za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a sbíhající se trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. uložen v souladu se zákonem.
Námitky odkazující na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. musí brojit buď proti tomu, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest, co do druhu sice přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Současně nutno zdůraznit a připomenout, že jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 a §41 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz již zmiňované č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněný, ač výslovně prohlásil, že si je tohoto východiska vědom, tvrdil, že mu byl za skutky pod body 2/ až 6/ uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v rozporu s ustanovením §55 odst. 2 tr. zákoníku, jehož aplikací se soudy nižších stupňů nezabývaly a jejich rozhodnutí jsou v tomto směru nepřezkoumatelná.
Pochybení při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody tedy dovolatel spatřoval v tom, že nebyla splněna podmínka obsažená v ustanovení §55 odst. 2 věty první tr. zákoníku, která je založena na tom, že vzhledem k osobě pachatele by uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Z kontextu dovolání a konkrétních výtek, k nimž údajně nemělo být při ukládání trestu dostatečně přihlédnuto, se naznačuje, že v této části dovolání směřuje proti přiměřenosti uloženého trestu a nachází se tedy mimo meze uplatněného dovolacího důvodu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 7 Tdo 751/2012).
K dovolacím výtkám je i se zřetelem k již uvedenému vhodné rekapitulovat, že nalézací soud při úvahách o druhu a výměře trestu přihlédl k povaze a závažnosti spáchaných trestných činů, k poměrům obviněného, k jeho dosavadnímu způsobu života, možnostem nápravy, chování po činu a přihlédl též k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život obviněného. Podrobně se zabýval předchozími odsouzeními obviněného i konkrétní povahou posuzované trestné činnosti (strana 17, 18, 19 rozsudku). Odvolací soud k tomu doplnil, že zjištěné přitěžující okolnosti vedly soud prvního stupně ke správnému závěru, že u obviněného nemůže být účelu trestu dosaženo jiným druhem trestu, který by nebyl spojen s omezením osobní svobody, či uložením mírnějšího trestu odnětí svobody (strana 7 usnesení).
Nejvyšší soud po seznámení se s obsahem spisového materiálu dospěl k závěru, že přes jistou stručnost odůvodnění rozhodnutí obou soudů v částech, týkajících se ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody, jsou závěry soudů akceptovatelné. Trestní zákoník v ustanovení §55 odst. 2 větě první připouští možnost uložit nepodmíněný trest odnětí svobody i za přečiny, jimiž byl obviněný uznán vinným, váže ji však na splnění podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Soudy vysvětlily, o jaké úvahy tento závěr opřely; uložený souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody je sice trestem přísným, nikoliv však extrémně nepřiměřeným. Nejvyšší soud proto důvod pro zásah do výroku o tomto druhu trestu neshledal.
Rozsudek nalézacího soudu a ani usnesení odvolacího soudu nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle ustanovení §265 odst. 1 písm. h) tr. ř. pak nebyl uplatněn relevantně.
V této souvislosti tudíž nelze učinit závěr, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. [srov. dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.]. Dovolací námitky jsou zjevně neopodstatněné, a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Zcela závěrem Nejvyšší soud podotýká, že nerozhodoval o přerušení výkonu rozhodnutí. Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil, ač takový podnět obviněný učinil, a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková